17 C 116/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou, ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení 873 200 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 873 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7.3.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28.5.2021 domáhal po žalované celkem částky 873 200 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Žalobce se domáhal těchto dílčích nároků: náhrady nákladů na obhajobu ve výši 205 200 Kč, dále odškodnění za nemajetkovou újmu z titulu 92 dnů neoprávněné vazby ve výši 138 000 Kč (1 500 Kč za jeden den trvání vazby), dále 50 000 Kč z titulu náhrady škody na zdraví a dále náhrady nemajetkové újmy v penězích za nezákonné trestní stíhání ve výši 480 000 Kč (5 000 Kč za měsíc za 8 let trestního řízení). Žalobce uvedl, že na základě usnesení policejního orgánu ze dne 28.8.2012 bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníki (dále jen„ trestní zákoník“). Po té byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31.8.2012 vzat do vazby, která byla započtena od 28.8.2012 od 11.22 hodin. Dále dne 22.11.2012 bylo rozšířeno trestní stíhání žalobce pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve stádiu pokusu spáchaného ve spolupachatelství. Po třech měsících od právní moci usnesení o vzetí do vazby, tj. dne 28.11.2012 byl žalobce z vazby propuštěn. Dne 30.1.2014 byla podána obžaloba. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2015 čj. 41 T 1/2014-3566 byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16.10.2015 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil s tím, že ohledně skutků 1A a 1B věc vrátil podle § 260 trestního řádu státnímu zástupci k došetření a ohledně skutků uvedených pod body 2 až 5 věc vrátil k Městskému soudu v Praze, aby jí znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2016 byl žalobce částečně uznán vinným podle obžaloby a částečně byl obžaloby zproštěn. Žalobce tvrdí, že ohledně skutků uvedených pod body 1A a 1B rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2015 nebylo dosud nijak pravomocně meritorně rozhodnuto a to i přes to, že pro ně byla dne 30.1.2014 podána obžaloba. Dále žalobce v žalobě uvedl a zrekapituloval průběh trestního řízení jak u Městského soudu v Praze, tak u Vrchního soudu v Praze. Žalobce má za to, že Městský soud v Praze postupoval správně, kdy v souladu se zásadou obžalovací rozhodl o skutcích, které byly uvedeny v žalobním návrhu. Dle žalobce však usnesení Vrchního soudu je ohledně svého výroku rozporné s odůvodněním, když tento soud nejprve vycházel z toho, že je ohledně skutků 1A a 1B možná změna právní kvalifikace, nicméně v další části odůvodnění je uvedeno, že po zrušení zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze není možné provést jiné právní posouzení jednání žalobce, bez toho aniž by bylo přeformulováno celé znění skutku, tedy, aby byl změněn popis jednání žalobce. Dle žalobce tak Vrchní soud v Praze nerespektoval základní zásadu trestního řízení uvedenou v § 2 odst. 8 trestního řádu Vrchní soud v Praze se tak fakticky domáhal toho, aby bylo zahájeno trestní řízení žalobce pro jiný skutek, než pro jaký byl žalobce dosud stíhán. Dle žalobce je pouze věcí státního zástupce, jak se zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze naloží, nicméně Vrchnímu soudu v Praze nepřísluší, aby do rozhodnutí Městského soudu v Praze jako trestního soudu I. stupně zasahoval zrušením jeho rozsudku s požadavkem na zahájení nového trestního stíhání na sdělení obvinění a na úpravu formulací skutků tak, aby vyhovovaly skutkové podstatě trestného činu podle § 240 trestního zákoníku. Tím dle žalobce Vrchní soud v Praze porušil procesní zásadu obžalovací. Žalobce tvrdil, že ohledně skutků uvedených v bodech 1A a 1B rozsudku Městského soudu v Praze nebylo dosud meritorně rozhodnuto. Žalobce tedy ani neví, jak byla věc meritorně skončena, či zda o ní vůbec bylo meritorně rozhodnuto ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho žalobce trpí více než pět let extrémní právní nejistotou, jak bude ve věci meritorně rozhodnuto. Pokud jde o jednotlivé nároky žalobou uplatněné, žalobce uvedl, že zahájením a vedením popsaného trestního řízení, jakož i nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě mu vznikla jednak majetková a jednak nemajetková újma ve smyslu § 31a OdpŠk. Žalobce požadoval náklady vynaložené na obhajobu v uvedeném trestním řízení, neboť po celou dobu byl zastoupen obhájcem s tím, že finanční prostředky na obhajobu žalobce vynaložila [jméno] [příjmení], přičemž tyto náklady žalobce [jméno] [příjmení] posléze uhradil. Dále žalobce požadoval odškodnění za nemajetkovou újmu spočívající v tom, že strávil 92 dnů neoprávněně ve vazbě, za což požaduje částku 138 000 Kč. V tomto směru uvádí, že byl vzat do vazby z důvodu zahájení trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. Žalobce byl následně odsouzen za mírnější trestný čin, pro který by nebyla vazba ani postup Policie ČR vůbec důvodný. Vazba žalobce trvala tři měsíce, přičemž tyto tři měsíce byl žalobce omezen na svém právu na pohyb a soukromí, pociťoval stres, nejistotu a úzkost. Dále žalobce požadoval náhradu škody na zdraví a to ve výši 50 000 Kč, jež spatřuje v tom, že již před vzetím do vazby byl v péči na oddělení spondylochirurgie FN [část obce], neboť trpěl bolestmi páteře v důsledku degenerativního onemocnění krční a bederní páteře. Lékař vazební věznice Pankrác předepsal žalobci na bolest léky, rehabilitace a provedl obstřik páteře. Žalobce opakovaně žádal o povolení zdravotních pomůcek ve vazební věznici. V důsledku vazby došlo u žalobce ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Dále požadoval žalobce náhradu nemajetkové újmy v penězích a to v souvislosti se samotným trestním stíháním a to v částce 480 000 Kč, neboť trestní stíhání mělo dopad na psychiku žalobce, poškodilo jeho společenské postavení, přestali ho zdravit sousedé, vnímal vyčítavé pohledy svých dlouholetých kamarádů. Žalobce byl rovněž zcela nepřiměřenou formou zadržen zásahovou jednotkou a to na frekventovaném místě jeho bydliště. Rovněž v důsledku toho, že obžaloba byla podána a celé trestní řízení bylo vedeno pro zločin zpronevěry, bylo se žalobcem zacházeno přísněji, než za situace, kdyby byl stíhán pouze pro přečin, pro který byl nakonec také odsouzen. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že tuto uplatnil žádostí ze dne 7.8.2020 s tím, že žalovaná v zákonné lhůtě šesti měsíců žádost žalobce nevyřídila. Stanovisko žalované ze dne 29.4.2021 bylo žalobci doručeno až dne 3.5.2021 s odůvodněním, že nárok žalobce je promlčen a tudíž mu žalovaná nevyhoví. Žalobce v tomto směru tvrdí, že závěry žalované neodpovídají skutečnosti, neboť trestní řízení proti žalobci po částečném zrušení usnesením Vrchního soudu v Praze pokračovalo s tím, že věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření a dodnes nebylo žalobci doručeno žádné rozhodnutí o tom, že by trestní řízení vůči žalobci bylo například zastaveno, či o něm bylo nějakým jiným způsobem rozhodnuto.

2. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy uplatnil podáním ze dne 7.8.2020, které jí téhož dne bylo doručeno. Dále žalovaná potvrdila, že stanoviskem ze dne 29.4.2021 vznesla námitku promlčení s tím, že se žádostí žalobce o odškodnění nebude zabývat. Žalovaná dále učinila nesporným to, že usnesením ze dne 28.8.2012 bylo s žalobcem zahájeno trestní stíhání, dne 21.1.2014 byla podána obžaloba. Rozsudkem ze dne 17.2.2015 byl žalobce obžaloby zproštěn, usnesením Vrchního soudu ze dne 16.10.2015 byla věc částečně vrácena státnímu zástupci k došetření a částečně Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2016 byl žalobce z části uznán vinným a z části zproštěn obžaloby. Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2014 bylo pravomocně skončeno ke dni 16.10.2015 a řízení vedené pod sp. zn. 41 T 6/2016 bylo ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno ke dni 31.1.2017. Žalovaná znovu vznesla námitku promlčení všech žalobcových nároků na náhradu škody i zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tímto odůvodněním. Dle žalované byla trestní řízení vedená u Městského soudu pravomocně skončena dne 16.10.2015, resp. dne 31.1.2017. Žádost byla žalované doručena dne 7.8.2020, tedy již v okamžiku uplatnění u žalované byl již nárok promlčen. Žalobou uplatněné nároky tedy žalovaná považuje za nedůvodné. Dále žalovaná namítla, že pokud by soud námitku promlčení neshledal důvodnou, pak činí sporným, že by v posuzované věci byly kumulativně splněny všechny zákonné předpoklady, s nimiž je spojeno právo na náhradu škody a nemajetkové újmy. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. V replice na vyjádření žalované žalobce uvedl, že má za to, že jeho nárok byl u žalované uplatněn řádně a včas, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2008, sp.zn. 25 Cdo 2732/2006. Žalobce má za to, že jelikož ohledně skutků uvedených v bodech 1A a 1B obžaloby nebylo dosud rozhodnuto a žalobce nebyl vyrozuměn, jak bylo státním zástupcem dále postupováno, není tedy jasné, jak věc byla skončena, či zda vůbec byla skončena. Do vazby byl přitom žalobce vzat právě pro skutky, ohledně kterých věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření.

4. Soud rozhodl o věci při nařízeném jednání. Soud zamítl návrhy na provedení dokazování, které žalobce navrhl k prokázání výše jednotlivých tvrzených nároků, neboť z provedeného dokazování vyplynuly dostatečné skutečnosti potřebné pro to, aby soud mohl o věci rozhodnout.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Soud tak má za prokázané, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne 7.8.2020, že žalovaná nároku nevyhověla, což sdělila žalobci stanoviskem ze dne 29.4.2021, v němž vznesla námitku promlčení. Mezi účastníky nebyl sporný ani průběh trestního stíhání žalobce posléze vedeného u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 41 T 1/2014 a 41 T 6/2016, avšak s tím, že se rozcházejí v právním názoru ohledně toho, jak bylo ukončeno trestní stíhání žalobce pro skutky 1A a 1B. Mezi účastníky bylo dále sporné, zda je nárok, resp. nároky žalobce promlčeny a pokud ne, zda má žalobce nárok na požadované odškodnění.

6. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn 41 T 1/2014 a 41 T 6/2016 soud zjistil, že usnesením policejního orgánu ze dne 28.8.2012 bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce. Usnesením policejního orgánu ze dne 22.11.2012 bylo podle § 160 odst. 1 a 5 trestního řádu rozšířeno obvinění vznesené vůči žalobci. Na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 30.8.2012, čj. 1 KZV 172/2012-15 byl žalobce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31.8.2012, sp. zn. 20 Nt 243/2012, vzat do vazby počínaje dnem 28.8.2012 v 11:22 hodin. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2012, čj. 8 To 281/2012-18, byla zamítnuta stížnost žalobce proti usnesení, kterým byl vzat do vazby. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27.11.2012, sp zn. 20 Nt 253/2012, byl návrh na další vzetí žalobce do vazby zamítnut. Na žalobce byla poté podána obžaloba ze dne 21.1.2014, čj. 1 KZV 172/2012-256. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2015, č.j. 41 T 1/2014-3566, byl žalobce zproštěn obžaloby a to pro všechny skutky 1A, 1B, 2 až 5. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16.10.2015, čj. 9 To 69/2015, které téhož dena nabylo právní moci, byl tento rozsudek zrušen a dále bylo rozhodnuto tak, že podle § 260 trestního řádu se ohledně skutku 1A a 1B věc vrací státnímu zástupci k došetření a podle § 259 odst. 1 trestního řádu se ohledně skutků pod body 2, 3, 4 a 5 Městskému soudu v Praze ukládá, aby věc znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že Vrchní soud má ohledně skutků 1A a 1B za to že se jimi žalobce sice nedopustil trestného činu zpronevěry, nicméně se jimi mohl dopustit daňového trestného činu. Jelikož je zachována částečná totožnost skutku, je třeba, aby ohledně těchto skutků byla věc vrácena do přípravného řízení a po reformulaci skutků bylo případně vzneseno nové obvinění tak, aby bylo zachováno plné právo žalobce na obhajobu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2016 byl žalobce ohledně skutků 2) až 5) částečně uznán vinným a částečně obžaloby zproštěn. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31.1.2017.

7. Z přípisu Městského státního zastupitelství Ministerstvu spravedlnosti ze dne 22.4.2021 soud zjistil, že uvedenému státnímu zastupitelství nejsou nad rámec rozhodnutí obsažených v trestním spise známy další skutečnosti ani rozhodnutí a neuvedlo, že by v trestní věci žalobce provádělo nějaké další úkony trestního řízení.

8. Ze stanoviska žalované ze dne 29.4.2021 soud zjistil, že žalovaná vznesla námitku promlčení, když shledala, že trestní řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 41 T 1/2014 bylo pravomocně skončeno dne 16.10.2015 a řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 41 T 6/2016 bylo pravomocně skončeno dne 31.1.2017. Jelikož byla žádost u žalované podána dne 7.8.2020, stalo se tak až po marném uplynutí promlčecí doby.

9. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu posuzovaného řízení s tím, že trestní stíhání žalobce pro skutky 2) až 5) obžaloby bylo pravomocně skončeno dne 31.1.2017 částečným odsouzením žalobce a jeho částečným zproštěním obžaloby. Ohledně skutků 1A a 1B byla věc Vrchním soudem v Praze vrácena státnímu zástupci k došetření. Z přípisu Městského státního zastupitelství plyne, že toto již další úkony trestního řízení ve věci neprovádělo, přičemž nebylo prokázáno, že by ohledně skutků 1A a 1B původní obžaloby bylo trestní řízení nějakým způsobem ukončeno. Nárok u žalované žalobce uplatnil dne 7.8.2020, žaloba soudu došla dne 28.5.2021.

10. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně.

11. Podle § 5 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

14. Podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

15. Podle § 33 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.

16. Podle § 35 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

17. Žalobce se v tomto řízení domáhal náhrady škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti se shora uvedeným trestním řízením. Soud posoudil žalobou uplatněný nárok v podobě požadované náhrady nákladů obhajoby ve výši 205 200 Kč s příslušenstvím jakožto nárok na náhradu majetkové újmy a nárok v podobě zadostiučinění ve výši 138 000 Kč, 50 000 Kč, resp. 480 000 s příslušenstvím jakožto nároky na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněnou vazbu, za újmu na zdraví, resp. za újmu způsobenou samotným trestním stíháním, vše z titulu nezákonného rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce coby obviněného, přičemž toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost částečně zrušeno ve vztahu k žalobci, a to v rozsahu, v jakém byl žalobce obžaloby zproštěn pro skutky 2) až 5) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2016 na č.l. 4178, který nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne 31.1.2017. V řízení nebylo prokázáno, že by dosud skončilo trestní řízení ohledně skutků 1A a 1B podle původní obžaloby. V řízení bylo prokázáno, že žalobce nárok předběžně uplatnil u žalované žádostí ze dne 7.8.2020, která žalované došla téhož dne. V průběhu předběžného projednání nároku žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, který nyní žalobce uplatňuje podanou žalobou.

18. Soud dospěl ohledně části žalobcem uplatněnému nároku ve vztahu k trestnímu řízení ohledně skutků 2) až 5) pravomocně skončenému dne 31.1.2017, k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce bylo vedeno pro celkem pět skutků. Rovněž obžaloba státním zástupcem Městského státního zastupitelství byla podána pro pět skutků. Nejprve byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2015 žalobce ohledně všech pěti skutků obžaloby zproštěn. Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16.10.2015 tento rozsudek zrušil s tím, že ohledně skutků 2) až 5) věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, ohledně skutků 1A a 1B byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Mezi účastníky není sporu o tom, že ohledně skutků 2) až 5) bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2016 rozhodnuto tak, že byl žalobce z části uznán vinným a z části byl obžaloby zproštěn, a to pokud jde o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31.1.2017. Tímto dnem také počala žalobci běžet tříletá, resp. dvouletá, resp. šestiměsíční promlčecí doba, kterou stanoví § 32 odst. 1, resp. odst. 3, resp. § 33 OdpŠk. Jakékoliv nároky z tímto dnem pravomocně skončeného trestního řízení tedy žalobce mohl uplatnit u žalované, potažmo u soudu, pokud jde o náhradu majetkové újmy nejpozději dne 31.1.2020, a pokud jde o nároky z titulu újmy nemajetkové, pak nejpozději do 31.7.2017, resp. pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě do 31.1.2019. Uvedené dny byly také posledním dnem pro podání žaloby u soudu, neboť vzhledem k tomu, že mimosoudní uplatnění nároků došlo žalované v této věci až dne 7.8.2020, nemohlo dojít ani ke stavění promlčecí doby dle ustanovení § 35 OdpŠk. Z tohoto důvodu se jednalo o nároky promlčené již s ohledem na datum podání žaloby, kterou mohl žalobce podat u soudu nejpozději dne 31.1.2020, resp. 31.7.2017, resp. 31.1.2019 s ohledem na hmotněprávní povahu promlčecí lhůty, přičemž žalovaná námitku promlčení i v řízení před soudem vznesla. Soud proto uzavřel, že nároky žalobce touto žalobou uplatněné ve vztahu k trestnímu řízení, v němž byl žalobce částečně obžaloby zproštěn a které bylo pravomocně skončeno dne 31.1.2017, jsou promlčené, přičemž s ohledem na tuto skutečnost se soud již nemohl zabývat samotnou podstatou uplatněného nároku, tedy otázkou posouzení jeho důvodnosti a výše.

19. Soud současně nedospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou by byla v rozporu s dobrými mravy. Shora soudem popsaný způsob počítání běhu promlčecí doby rovněž není žádnou novinkou, která by žalobci, resp. jeho zástupci nebyla či neměla být známa. Je pravdou, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk je v kontextu právního řádu poměrně přísná. Uvedenou právní úpravu, jak byla zákonodárcem stanovena, je však soud povinen respektovat, současně je však třeba velmi pečlivě a s uvážením všech okolností dané věci a to včetně krátkosti uvedené promlčecí lhůty zvažovat, zda nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze 14. 11. 2017, sp. zn. I ÚS 3391/2015). Tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu majetkové újmy je však standardní a dostatečně dlouhá což lze obecně říci o promlčecí době dvouleté. Obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či usnesení Nejvyššího soudu z 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017). V tomto kontextu by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobce v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I ÚS 5321/16, nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II ÚS 76/2017 či nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I ÚS 2330/2016).

20. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobce byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, který se jako právní profesionál včas dozvěděl o tom, kdy bylo trestní řízení ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno. Žalobci již v té době muselo být zřejmé, zda a pokud ano jaká újma mu v souvislosti s vedeným trestním stíháním vznikla. Rozpornou s dobrými mravy by tak mohla být situace, kdy by se poškozený o nabytí právní moci dozvěděl až v době, kdy by již nárok reálně uplatnit nemohl. Žalobci však v rozhodné době nic nebránilo v uplatnění jeho nároku vůči státu a žalobce tak svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění měl u žalované uplatnit dříve, případně neotálet s podáním žaloby.

21. Soud proto dospěl k závěru, že za této situace nelze považovat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Jelikož tedy promlčecí lhůta uplynula dnem 31.1.2020, resp. 31.7.2017, resp. 31.1.2019 a žalobce uplatnil nárok u žalované až dne 7.8.2020 a žalobu u soudu podal až dne 28.5.2021, je jeho nárok v této části předmětu trestního řízení promlčen, a proto soud v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl. (výrok I.).

22. Ohledně sporných skutků 1A a 1B soud dospěl k následujícím závěrům. Za podstatné soud považuje to, co Vrchní soud v Praze uvedl nejen ve výroku, ale i v odůvodnění svého usnesení. Tedy především to, že zproštění obžaloby Městským soudem v Praze bylo předčasné s tím, že věc se vrací do přípravného řízení, kde po došetření bude žalobci sděleno obvinění pro nový skutek podle § 160 trestního řádu. Soudu v kompenzačním řízení zásadně nepřísluší posuzovat postupy orgánů činných v trestním řízení, ani posuzovat to, jakým způsobem naložili s podanou obžalobou, ani to, zda jsou důvodné výhrady žalobce k postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska důsledného respektování zásady obžalovací. Z vyjádření Městského státního zastupitelství ze dne 22.4.2021 je zjevné, že Městské státní zastupitelství ohledně skutků 1A a 1B již žádné další úkony nečinilo. Soudu v kompenzačním řízení nepřísluší posuzovat, zda Vrchní soud v Praze mohl věc vrátit státnímu zástupce k došetření, aniž by současně zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání (pokud současně v odůvodnění uvedl, že má být případně vzneseno nové obvinění při zachování částečné totožnosti skutku), resp. zda mu mohl dávat v odůvodnění svého usnesení pokyny, které mu dal, a k nimž měl žalobce výhrady, ani to, jakým způsobem měl po vrácení této části věci do přípravného řízení (srov. § 190 odst. 2 trestního řádu) postupovat státní zástupce. K tomu slouží jiné právní prostředky, ohledně nichž žalobce netvrdil, že by je využil. Uváděl pouze tolik, že neví, jak ohledně těchto skutků jeho trestní stíhání skončilo. K tomu soud poukazuje na to, že adekvátním prostředkem obrany, pokud s postupem Vrchního soudu v Praze žalobce coby obžalovaný nesouhlasil, je stížnost pro porušení zákona, jakkoli si je soud vědom, že nejde o opravný prostředek nárokový (srov. však např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.2.1995, sp. zn. Tzn 12). Žalobce si také na nečinnost státního zástupce mohl stěžovat u nadřízeného státního zastupitelství. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by ohledně skutků bylo 1A a 1B bylo trestní stíhání žalobce nějakým způsobem pravomocně skončeno, je žaloba dle přesvědčení soudu podána předčasně. Za situace, kdy není jasné, jak trestní stíhání žalobce pro skutky 1A a 1B bude pokračovat, či jak bude ukončeno, škoda dosud nevznikla. V takovém případě soud žalobu zamítne (výrok I), aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2004, sp.zn. 25 Cdo 2625/2003).

23. Jako obiter dictum povinného odůvodnění soud dodává, že z předmětného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.10.2015 také plyne, že oba skutky 1A a 1B nenaplňují skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zpronevěry, ale že se případně může jednat o daňový trestný čin ve smyslu § 240 trestního zákoníku. Pokud tedy žalobce tvrdil a spojoval jakékoliv své nároky s tím, že byl obviněn ze zvlášť závažného zločinu zpronevěry, dozvěděl se o tom, že skutková podstata tohoto trestného činu nebyla naplněna ještě dříve, a to nejpozději dnem nabytí právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.10.2015.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření k žalobě ze dne 23.8.2021, za přípravu a za účast na jednání dne 12.4.2022 (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., výrok II.). Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod a ani žalobce o jinou lhůtu nežádal.