17 C 121/2015

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem celé jméno původního účastníka sídlem adresa původního účastníka proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa za niž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o omluvu a odškodnění 100 000 Kč,

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobkyni omluvu a zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po všech doplněních na žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), a to ve formě omluvy a dále v peněžité podobě ve výši 100 000 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1272/14 a nezákonným rozhodnutím - usnesením Ústavního soudu ze dne 15.10.2014, vydaným v témže řízení. Žalobkyně nárok u Ministerstva spravedlnosti uplatnila dne 22.4.2015, přičemž Ministerstvo spravedlnosti nárok žalobkyně neuznalo, což jí sdělilo přípisem ze dne 14.5.2015.

2. Žalobkyně předeslala, že byla účastníkem soudního řízení proti zaměstnavateli ([právnická osoba]) před Okresním soudem v Liberci, sp. zn. 16 C 306/2006, který její žalobě vyhověl. Odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec žalobu zamítl. Nejvyšší soud v části, kde bylo dovolání přípustné, tomuto vyhověl, ve zbylém dovolání odmítl. Konečně Ústavní soud ve věci sp.zn. IV. ÚS 1272/14 ústavní stížnost žalobkyně odmítl. Výsledek sporu je extrémně nespravedlivý vlivem nedbalosti soudů, aniž by na tom měla jakýkoliv podíl žalobkyně, přičemž vina leží výlučně na krajském soudu, Nejvyšším soudu a Ústavním soudu, které postupovaly nebo rozhodly nezákonně. Původní spor žalobkyně vznikl z toho, že její zaměstnavatel spolu s nepodepsaným textem návrhu na skončení pracovního poměru, který byla žalobkyně ochotna ukončit, nutil žalobkyni nezákonně k podpisu závazku uhradit náklady školení v částce 5 000 Kč. Toto však představovalo zhruba polovinu jejího čistého měsíčního příjmu. K ukončení dohodou tak nedošlo. Následné protiprávní jednání zaměstnavatele pak vedlo k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně a pak až ke sporu o nároky z ukončení pracovního poměru, který ukončila žalobkyně jeho okamžitým zrušením ze dne 25. 7. 2006 pro prodlení zaměstnavatele s vyplacením mzdy za červen 2006. Žalobkyně tvrdí, že nesprávný úřední postup Ústavního soudu, který vyústil v nezákonné rozhodnutí, představované usnesením ze dne 15.10.2014, sp. zn. IV.ÚS 1272/14 (dále též jen„ předmětné usnesení“), jímž byla Ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta, představuje důvod, z něhož počíná nemajetková újma žalobkyně. Dále žalobkyně jako odpovědnostní titul shledává nesprávný úřední postup Ústavního soudu v tom, že neopravil odůvodnění uvedeného usnesení, ač o to žalobkyně žádala a svůj požadavek odůvodnila.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznává, nesporným učinila obsah spisu Okresního soudu v Liberci, sp.zn. 16 C 306/2006, dále učinila nesporným, že žalobkyně u organizační složky žalované (u Ministerstva spravedlnosti) nárok uplatnila dne 22.4.2015, přičemž mu nebylo vyhověno. Žalovaná neshledala žádné nezákonné rozhodnutí, dále namítala, že vznik nemajetkové újmy žalobkyně neprokázala. Žádost žalobkyně byla v rámci předběžného projednání shledána nedůvodnou a byla zamítnuta. Žalovaná poukázala i na to, že do činnosti soudů jí nepřísluší zasahovat. Žalobkyně se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu, což není možné, protože proti rozhodnutím Ústavního soudu neexistuje vnitrostátní opravný prostředek.

4. Soud zjistil ve věci z důkazů následující skutečnosti.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok předběžné uplatnila a že žalovaná vznesený nárok neshledala důvodným, což žalobkyni sdělila přípisem ze dne 14.5.2015. Tato shodná tvrzení účastníků soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“).

6. Ze spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 16 C 306/2006, soud zjistil, že dne 30. 8. 2006 podala žalobkyně Okresnímu soudu v Liberci žalobu o zaplacení mzdy ve výši 46 045 Kč proti žalované [právnická osoba] (zaměstnavatel žalobkyně), podáním ze dne 11. 5. 2007 se k podané žalobě vyjádřila žalovaná. Dne 28. 5. 2007 podala žalobkyně repliku na vyjádření žalované, podání ze dne 25.11.2007 se znovu vyjádřila žalovaná. Dne 2. 12. 2009 se konalo před procesním nalézacím soudem I. stupně jednání ve věci, další jednání před procesním nalézacím soudem I. stupně se konalo dne 27. 1. 2010, dále dne 12. 5. 2010, dne 1. 4. 2011, dne 28. 3. 2012, dne 23. 5. 2012, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 3. 5. 2012. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 16 C 306/2006-224, podala žalobkyně podáním ze dne 18. 10. 2012 odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 36 Co 658/2012-260 tak, že rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích I. II. III. tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), že ve výroku IV. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení před okresním soudem částku 31 104 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 9 840,20 Kč (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně podáním ze dne 1. 9. 2013 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3245/2013-310 a to tak, že rozsudek krajského soudu v části, ve kterém byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 16 C 306/2006-224 tak, že žaloba se co do částky 1 741 Kč s úroky z prodlení zamítá, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení, jinak dovolání žalobkyně odmítl. Usnesením ze dne 31. 10. 2013 sp.zn. I. US 2674/13 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260 Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci potom rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 36 Co 658/2012-349, v rozsahu, v jakém mu Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání, rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 16 C 306/2006-224 se ve výroku I. potvrzuje co do částky 1 741 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) A dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před okresním soudem částku 45 503 Kč (Výrok II).

7. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15.10.2014, sp.zn. IV. ÚS 1272/14 na č.l. 15 soud zjistil, že jím byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v ÚstÍ NAD Labem – pobočky Liberec ze dne 16.5.2013, č.j. 36 Co 658/2012-260, a to v rozsahu výrokové části I, vyjma nepravomocné části týkající se nároku žalobkyně ve výši 1 741 Kč.

8. Z návrhu ze dne 6.11.2014 na opravu a doplnění usnesení Ústavního soudu ze dne 15.10.2014, sp.zn. IV. ÚS 1272/14 na č.l. 271-275 soud zjistil, že se tímto podáním žalobkyně obrátila na Ústavní soud a žádala opravu v odůvodnění předmětného usnesení. Žalobkyně v tomto podání snesla celou řadu důvodů na podporu svého žádání.

9. Z odpovědi Ústavního soudu ze dne 16.12.2014 na č.l. 26 soud zjistil, že Ústavní soud reagoval na žádost žalobkyně o určení lhůty předsedovi senátu IV. a sdělil mu z jakých důvodů nelze žádosti vyhovět.

10. Z e-mailové urgence ze dne 18.2.2015 a 13.8.2015 na č.l. 269 a 270 soud zjistil, že žalobkyně dvakrát urgovala vyřízení své žádosti o opravu odůvodnění předmětného usnesení.

11. Z odpovědi Ústavního soudu ze dne 1.9.2015 na č.l. 276 soud zjistil, že Ústavní soud sdělil žalobkyni, že věc byla skončena a nelze očekávat, že by se Ústavní soud k věci dále vracel, či ji dále řešil.

12. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného před Okresním soudem v Liberci, sp. zn. 16 C 306/2006, s tím, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 16. 5. 2013, č. j. 36 Co 658/2012-260, bylo Nejvyšším soudem v převážné části odmítnuto; vyhověno mu bylo pouze v části, ve kterém byl odvolacím změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 16 C 306/2006-224 tak, že žaloba se co do částky 1 741 Kč s úroky z prodlení zamítá, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec k dalšímu řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260, a to do jeho výrokové části I., vyjma nepravomocné části týkající se nároku žalobkyně ve výši 1 741 Kč, podala žalobkyně ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Podáním ze dne 6.11.2014 se žalobkyně obrátila na Ústavní soud s návrhem na opravu a doplnění předmětného usnesení pro zjevné nesprávnosti, chyby a proto, že jeho odůvodnění nemá podklad ve zjištění skutkového stavu. Přípisem ze dne 14.12.2014 reagoval Ústavní soud na podnět žalobkyně ze dne 3.122014 předsedovi Ústavního soudu k určení lhůty k rozhodnutí o návrhu na opravu textu předmětného usnesení Ústavního soudu s tím, že tomuto návrhu nelze vyhovět s uvedením důvodů. E-maily ze dne 18.2.2015 a 13.8.2015 se žalobkyně obrátila na Ústavní soud s urgencemi žádosti o opravu předmětného usnesení. Přípisem ze dne 1.9.2015 bylo žalobkyni sděleno, jak bylo s jejími podáni naloženo a dále to, že žádosti o opravu nebude vyhověno s tím, že Ústavní soud svá rozhodnutí nekomentuje, neobhajuje ani dále nedoplňuje.

13. Soud zamítl návrh na provedení důkazu účastnickou výpovědí žalobkyně pro její nadbytečnost. Soud již z provedeného dokazování mohl učinit spolehlivý závěr o tom, že žalobkyní označené rozhodnutí, jakož i vytčený nezákonný postup nesplňují definiční znaky nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu ve smyslu § 8 OdpŠk, resp. § 13 OdpŠk a dokazování účastnickým výslechem žalobkyně nebylo k dalšímu objasňování věci potřebné. Objasňovat konkrétní povahu, obsah či rozsah újmy by bylo na místě až tehdy, bylo-li by možné učinit závěr o tom, že vůči žalobkyni bylo nezákonné rozhodnutí vydána či že se vůči ní orgán státu dopustil nesprávného úředního postupu.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

15. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

20. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

21. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

22. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

24. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

25. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

26. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody pak musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

27. Soud dospěl k závěru, že odpovědnostní titul v souzené věci dán není, a to ani z titulu nezákonného rozhodnutí ani z titulu nesprávného úředního postupu. Žalobkyně za nezákonné rozhodnutí označila usnesení Ústavního soudu ze dne 15.10.2014, sp.zn. IV.ÚS 1272/14, a za nesprávný úřední postup neprovedení opravy odůvodnění předmětného usnesení k návrhu žalobkyně.

28. Předmětné usnesení nesplňuje definiční znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.10.2014 je pravomocné a vykonatelné a platí tak o něm presumpce jeho správnosti (k této problematice srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3193/2010; z rozhodovací praxe Ústavního soudu snapř. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Důsledkem presumpce jeho správnosti je to, že soudu v kompenzačním řízení nepřísluší přezkoumávat jejich zákonnost či správnost, čehož se žalobkyně fakticky domáhala, když tvrdila, že při absenci jiného vnitrostátní opravného prostředku to má být soud v kompenzačním řízení, kdo správnost závěrů Ústavního soudu přezkoumá. Tyto žalobní námitky nemohou být již z podstaty kompenzačního řízení úspěšné a nejsou tak ani důvodné. Tím spíše to platí u rozhodnutí Ústavního soudu, u nichž již z Ústavy ČR plyne, že jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tedy nikoli jen pro žalobkyni, ale i pro zdejší soud. Pokud žalobkyně měla či má za to, že rozhodnutí Ústavního soudu je nesprávné a porušuje její lidská práva, mohla proti němu podat opravný prostředek u Evropského soudu pro lidská práva. Nemůže se však domáhat po soudu v kompenzačním řízení, aby procesní postavení tohoto soudního orgánu převzal, i kdyby o tom byla sebevíc přesvědčena. Po právní stránce je podstatné, že předmětné usnesení nebylo žádným opravným prostředkem napadeno a je pravomocné.

29. Pokud jde o namítaný nesprávný úřední postup Ústavního soudu, soud v tomto směru především poukazuje na závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23.10.2012, sp.zn. 30 Cdo 1846/201 a s nimiž se soud zcela ztotožňuje. Podle nich je nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu s jedinou výjimkou, kterou představuje posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě. Pokud se však poškozený domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, je na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva. To je i případ žalobkyní namítaného nesprávného úředního postupu Ústavního soudu, spočívajícího v neprovedení opravy odůvodnění předmětného usnesení. Nad rámec povinného odůvodnění soud připomíná, že bylo prokázáno, že Ústavní soud dvakrát žalobkyni vysvětlil, z jakého důvodu nebude na její návrh reflektovat. Po právní stránce je podstatné, že ani žalobkyní tvrzený úřední postup Ústavního soudu nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk.

30. Jelikož žalobkyní označené rozhodnutí Ústavního soudu nesplňuje podmínku zrušení pro nezákonnost, ani popsaný úřední postup Ústavního soudu nelze klasifikovat jako nesprávný, kteréžto předpoklady jsou nezbytné k tomu, aby mohla být vyvozena odpovědnost státu za škodu, soud žalobu zamítl, aniž by zjišťoval splnění podmínek dalších.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemná vyjádření dne 1. 10. 2015, ze dne 12. 7. 2019, ze dne 24. 11. 2021, sepis a podání odvolání ze dne 14. 10. 2019, písemné vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 30. 7. 2021, přípravy na jednání konaná dne 6. 8. 2019, dne 10. 11. 2020, dne 8. 6. 2021 a dne 8. 3. 2022 a účast na jednáních dne 6. 8. 2019, dne 10. 11. 2020, dne 8. 6. 2021 a dne 8. 3. 2022 (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 3 900 Kč. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod a ani žalobkyně o jinou lhůtu nežádala.