17 C 130/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem (adresa žalobce), (příjmení) (anonymizováno) (země), (anonymizována čtyři slova) (stát. instituce) zastoupen advokátem Mgr. Bc. (jméno) (příjmení) sídlem (adresa) proti žalované: osobní údaje žalované sídlem (adresa státního zastupitelství) za (anonymizováno 11 slov) sídlem (adresa) o zaplacení částky 3 092 Kč,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 707,50 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 384,50 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se po žalované domáhal odškodnění za majetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 3 092 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem Vězeňské služby ČR (dále jen„ vězeňská služba“) v souvislosti s vzetím žalobce do vazby od [datum]. Nesprávný úřední postup vězeňské služby spatřoval žalobce v tom, že musel ve výkonu vazby hradit některé léčivé přípravky, přičemž zdravotní pojišťovna VZP mu je odmítla zpětně refundovat. Žalobou požadovaná částka odpovídá částkám, které žalobce musel ze svého vynaložit.

2. Žalovaná učinila nesporným, že žádost žalobce o odškodnění obdržela dne [datum]. Žádosti žalobce nebylo z její strany vyhověno, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Žalovaná namítla, že neshledala v postupu vězeňské služby nesprávný úřední postup. [ulice] služba nebyla povinna žalobce pojistit jako státního pojištěnce, neboť taková povinnost jí ze zákona neplyne. Dále se podané žalobě bránila námitkou, že žalobce neměl platné zdravotní pojištění na území ČR, byl pojištěn ve [příjmení] republice Německo (SRN), což sliboval doložit, ale nedoložil. Uzavřela, že ze strany vězeňské služby nebylo shledáno žádné porušení právních předpisů a navrhla žalobu zamítnout.

3. Usnesením vyhlášeným při jednání dne [datum] soud vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí nárok žalobce na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb Vězeňskou službou a nesprávným úředním postupem Vězeňské služby při umístění žalobce do vazební věznice Ostrov od [datum].

4. Soud věc projednal a rozhodl o ní při nařízeném jednání. Soud zamítl návrh na doplnění dokazováním vyžádáním zprávy vězeňské služby ohledně všech dalších výdajů žalobce, které mu v souvislosti s nákupem léčiv vznikly a to proto, že povinnost důkazní má žalobce, tuto nelze přenášet na žalovanou, potažmo na soud. Žalobce byl schopen soudu doložit účtenky z lékárny ohledně části jím požadovaného nároku, a tudíž měl být schopen doložit soudu i doklady další, jimiž by tvrzenou majetkovou újmu doložil, k čemuž jej soud v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř vyzval, poskytl mu k tomu lhůtu a o důsledcích nesplnění výzvy žalobce poučil. Přesto žalobce k výzvě soudu žádné další důkazy nepředložil.

5. Jelikož předmětem tohoto řízení je částka nižší než 10 000 Kč a odvolání tak proti rozsudku není přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), v odůvodnění je v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. popsán toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

6. Z provedeného dokazování soud zjistil a má za prokázané, že žalobce u žalované nárok uplatnil a žaloba je u soudu projednatelná a dále že žalovaná ani z části nárok žalobce neuznala. Soud dále vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, a to, že žalobce nebyl v rozhodné době, kdy byl ve výkonu vazby zdravotně pojištěn u české zdravotní pojišťovny, přičemž nebylo sporným, že žalobce si léčiva ze svých prostředků zaplatit musel Dále bylo prokázáno, že žalobce vynaložil ze svých prostředků částku 1 687 Kč, jak plyne z účtenek lékárny [jméno] mezi [číslo] a [datum]. Bylo též prokázáno, že částka 377 Kč byla vynaložena za léčiva (anonymizována tři slova), které nejsou hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Dále bylo prokázáno, že u léčiva (příjmení) (příjmení) 150 mg, (anonymizována dvě slova), (anonymizována tři slova) 100 mg, (anonymizováno) 10mgx20tbl a (anonymizována dvě slova) 5mg tbl. NOB 30 je orientační doplatek podle databáze SÚKL nad rámec úhrady z veřejného zdravotního pojištění celkem za uvedená léčiva v žalobcem prokázaném zakoupeném množství 602,50 Kč. Výsledná částka, kterou by žalobce uhradil, pokud by byl pojištěncem české zdravotní pojišťovny tak činí 707,50 Kč.

7. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně.

8. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 věty pevní OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 7 odst. 1 písm. h) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ VeřPoj“) stát je plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu za osoby ve výkonu zabezpečovací detence nebo vazby, osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osoby ve výkonu ústavního ochranného léčení.

16. Podle § 8 odst. 3 VeřPoj povinnost státu platit pojistné za pojištěnce vzniká dnem, kdy se stát podle § 7 stává plátcem pojistného. Tato povinnost zaniká dnem, ke kterému stát přestal být podle § 7 plátcem pojistného.

17. Podle § 8 odst. 4 věty první, druhé a třetí VeřPoj pojištěnec není povinen platit pojistné po dobu, kdy je dlouhodobě v cizině, pokud je v cizině zdravotně pojištěn a učinil o této skutečnosti u příslušné zdravotní pojišťovny písemné prohlášení. Povinnost platit pojistné však zaniká až dnem, který pojištěnec v prohlášení podle věty prvé uvedl, ne však dříve než dnem následujícím po dni, kdy toto prohlášení bylo doručeno příslušné zdravotní pojišťovně. Od stejného dne až do dne, kdy se pojištěnec u příslušné zdravotní pojišťovny opět přihlásil, nemá pojištěnec nárok na poskytování hrazených služeb.

18. Podle § 18 odst. 4 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o výkonu vazby“), náklady na zdravotní služby poskytované obviněnému, který není pojištěncem podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění a který nemůže náklady hradit z vlastních prostředků uložených ve věznici, hradí v rozsahu nákladů souvisejících s poskytnutím neodkladné a akutní zdravotní péče a u cizinců v rozsahu nákladů podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky (ulice) služba z prostředků státního rozpočtu, pokud úhrada nákladů není zajištěna jinak; to platí i v případě, že obviněný nemůže uhradit náklady na zdravotní služby provedené v zájmu zachování jeho zdravotního stavu nad rámec péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění nebo ze státního rozpočtu nad rámec mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána.

19. Podle § 21 odst. 6 písm. h) zákona o výkonu vazby obviněný je dále povinen uhradit náklady zdravotních služeb poskytnutých v zájmu zachování nebo zlepšení jeho zdravotního stavu nad rámec zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo ze státního rozpočtu nad rámec mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána.

20. Podle § 2 odst. 1 písm. l zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vězeňská služba poskytuje zdravotní služby ve svých zdravotnických zařízeních osobám ve výkonu vazby, osobám ve výkonu zabezpečovací detence a osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, příslušníkům a občanským zaměstnancům Vězeňské služby; v případě potřeby zabezpečuje zdravotní služby u mimovězeňských poskytovatelů zdravotních služeb.

21. Soud dále vycházel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne [datum] o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, v konsolidovaném znění (dále jen„ nařízení č. 883/2004“).

22. Pojem nesprávného úředního postupu není ani v OdpŠk definován, přičemž současně není spojen jen s rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Znak nesprávnosti úředního postupu je třeba obecně vztahovat k porušení předepsaných pravidel, a takové porušení se nemusí ve své době jevit samo o sobě nezákonné. V době deliktního jednání mohl být postup v plném souladu s pravidly, avšak protože zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho následku objektivně (bez ohledu na zavinění) za nesprávný (srov. [příjmení], F., [jméno], P., [příjmení], F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. K § 13, dostupné v systému ASPI).

23. Podstatou souzené věci je, zda v postupu vězeňské služby je možné spatřovat nesprávný úřední postup a pokud ano, zda byl příčinou majetkové újmy na straně žalobce. O těchto otázkách soud uvážil takto.

24. Jelikož byl žalobce v rozhodném období ve výkonu vazby, nemůže být sporu o tom, že pobýval na území ČR. Jelikož se žalovaná bránila tím, že žalobce měl být pojištěn v SRN, a šlo k jeho tíži, pokud existenci pojištění vězeňské službě nijak nedoložil, zabýval se soud nejprve tím, v jakém členském státě EU měl být žalobce v rozhodné době pojištěn. Nařízení č. 883/2004 platí pro všechny členské státy EU a dále pro Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko a jejich státní příslušníky. Vztahuje se rovněž na oblast zdravotního pojištění. Toto nařízení stanoví pravidla, jak posoudit existenci pojištění v určitém členském státě EU. Základním pravidlem pro určování příslušných právních předpisů je pravidlo státu místa výkonu činnosti – lex loci laboris (čl. 11 odst. 2 písm. a) nařízení č. 883/2004), tedy že osoba je pojištěna ve státě, na jehož území vykonává výdělečnou činnosti, díky níž vznikne nebo alespoň může pojištění vzniknout. Dalším důvodem pro existenci pojištění v jiném členském státě může být pobírání některých druhů dávek v tomto státě, nejčastěji různých druhů důchodů, dávek nemocenského pojištění, či podpory v nezaměstnanosti. Dalším důvodem je vazba nezaopatřeného rodinného příslušníka na živitele. V případě, že není žádná z těchto podmínek splněna, osoba je pojištěna ve státě svého faktického bydliště. Žalobce byl ve výkonu vazby na území ČR, je tudíž vyloučeno, aby v SRN vykonával výdělečnou činnost, přičemž s ohledem na věk a status žalobce nepřichází do úvahy ani to, že by byl nezaopatřenou osobou vázanou na živitele v Německu. Nic takového ani žalovaná netvrdila, stejně jako netvrdila, že žalobce pobíral v SRN nějaké dávky, které by mu účast na systému německého zdravotního pojištění založily.

25. Podstata nesprávného úředního postupu vězeňské služby tkví dle soudu v tom, že vězeňská služba se nezabývala tím, zda a kde je žalobce zdravotně pojištěn a zcela tuto otázku přenesla na něj, přičemž není ani patrné, podle jakých pravidel poté žalobci zdravotní služby poskytovala, tedy zda jej považovala za zdravotně pojištěného v SRN, neboť jak připustila žalovaná, ke zdravotnímu pojištění v ČR žalobce nepřihlásila. Jak žalovaná sama uvedla, z § 8 odst. 4 VeřPoj plyne, že„ (p) ojištěnec není povinen platit pojistné po dobu, kdy je dlouhodobě v cizině, pokud je v cizině zdravotně pojištěn a učinil o této skutečnosti u příslušné zdravotní pojišťovny písemné prohlášení. Povinnost platit pojistné však zaniká až dnem, který pojištěnec v prohlášení podle věty prvé uvedl, ne však dříve než dnem následujícím po dni, kdy toto prohlášení bylo doručeno příslušné zdravotní pojišťovně. Od stejného dne až do dne, kdy se pojištěnec u příslušné zdravotní pojišťovny opět přihlásil, nemá pojištěnec nárok na poskytování hrazených služeb.“ (důraz přidal soud). Žalobce coby osoba ve výkonu vazby měl povinnost oznámit změnu zdravotní pojišťovny a změnu osobních či rodinných údajů, které nahlásil při přijetí do výkonu vazby. Tuto povinnost splnil, pokud vězeňské službě nahlásil zdravotní pojištění v SRN. [příjmení] povinnost žalobce neměl. Naopak vězeňská služba poskytuje zdravotní služby ve svých zdravotnických zařízeních osobám ve výkonu vazby, s tím, že obviněný je povinen hradit toliko náklady zdravotních služeb nad rámec zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo ze státního rozpočtu nad rámec mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána. Bylo tedy povinností vězeňské služby ověřit, zda bude moci dostát této své povinnosti, tedy zda z nahlášeného zdravotního pojištění jí budou zdravotní služby pojišťovnou uhrazeny tak, jak by to musela učinit u jakéhokoli jiného obviněného. Právě za účelem, aby v případě možných nesrovnalostí a pochybností ohledně existence či trvání zdravotního pojištění, ať již v ČR či v jiném státě, na nějž dopadá nařízení č. 883/2004, VeřPoj stanoví, že plátcem pojistného za osoby ve výkonu vazby je stát. Nic na tom nezmění, co si o otázce zdravotního pojištění v době výkonu vazby myslel žalobce. Je třeba přihlížet i k tomu, že žalobce byl omezen na svobodě a jeho možnosti vyřizovat z vazby okolnosti existence svého zdravotního pojištění, byly značně ztížené, ne-li téměř nemožné. Je třeba přihlížet i k tomu, že pokud o tom, v jakém státě byl či měl být žalobce zdravotně pojištěn, měla pochybnosti vězeňská služba disponující k tomu odborným aparátem, pak jen stěží lze dávat k tíži žalobci, pokud v tom neměl jasno on. Jinými slovy, pokud vězeňské službě vyvstaly jakékoli pochybnosti o tom, zda a kde je žalobce coby obviněný ve výkonu vazby pojištěn, bylo její povinností žalobce přihlásit ke zdravotnímu pojištění v ČR. Nadto je třeba zdůraznit, že i pokud by žalobce byl platně pojištěn v SRN, měl by obecně v ČR nárok na nezbytnou zdravotní péči, tedy takovou, která musí být z lékařského hlediska poskytnuta tak, aby se osoba nemusela vracet do státu pojištění dříve, než původně zamýšlela (a to žalobce rozhodně nemohl, neboť byl ve vazbě), přičemž tato je poskytována vždy podle podmínek státu, na jehož území je čerpána (srov. čl. 19 nařízení č. 883/2004). Pokud žalobci byla léčiva, které všechna byla vázána na lékařský předpis, lékařem indikována a předepsána, pak nejsou pochybnosti o tom, že šlo o péči pro žalobce nezbytnou a jako takové mu měla být uhrazena z veřejného zdravotního pojištění.

26. Lze tak uzavřít, že postup vězeňské služby spočívající v tom, že nevyjasnila otázku zdravotního pojištění žalobce coby obviněného a v případě pochybností jej nepřihlásila jako státního pojištěnce, byl nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda v prokázané výši 707,50 Kč, povstávající z toho, že žalobce musel uhradit léčiva, která by na území ČR pojištěnec z veřejného zdravotního pojištění hradit nemusel.

27. Jelikož je žaloba ohledně částky 707,50 Kč důvodná, soud jí v této části vyhověl. Ohledně částky 2 384,50 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, dílem proto, že žalobce neprokázal, že mu škoda vznikla, dílem proto, že nelze požadovat úhradu za léčivé přípravky nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a rovněž částku odpovídající výši doplatku nad rámec hrazený z veřejného zdravotního pojištění Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce nijak nepoškozuje.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl analogicky podle § 151 odst. 1, části před středníkem o.s.ř. a contario, podle něhož o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Soud v této věci přistoupil k vyloučení druhého nároku, jímž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb ve výkonu vazby, k samostatnému projednání. Pokud by soud přistoupil k rozhodnutí o nákladech řízení pouze s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu stran ohledně nároku, o němž bylo rozhodnuto tímto rozsudkem, bylo by to pro žalobce nespravedlivé, a to jednak proto, že dosud učiněné úkony žalované byly úkony společným ohledně obou nároků, přičemž dosud není jasné, zda bude žalobce s druhým nárokem úspěšný, a dále proto, že žalobce je zastoupen ustanoveným zástupcem a tudíž mu žádná náhrada nákladů nemůže být přiznána, i kdyby byl ve vyloučené části úspěšný a soud chtěl poté přihlédnout k poměru úspěchu a neúspěchu stran v souhrnu. Za spravedlivé řešení proto soud považuje v tuto chvíli o náhradě nákladů rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodnout o nákladech řízení až v rozhodnutí, kterým bude skončeno řízení v části, která byla vyloučena k samostatnému projednání a přihlédnout k souhrnnému poměru úspěchu a neúspěchu stran ve vztahu k oběma žalobcem uplatněným nárokům.

29. Rovněž o odměně ustanoveného zástupce žalovaného bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku v části, která byla vyloučena k samostatnému projednání, neboť i jím prováděné úkony jsou úkony společnými za oba nároky, od čehož se pak odvíjí i tarifní hodnota, z níž bude odměna určena.