17 C 195/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Kateřinou Pelišovou v právní věci žalobců: a) titul celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce c) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce všichni zastoupeni advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství o zaplacení 3 x 91 250 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobce a) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 91 250 Kč, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce b) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 91 250 Kč, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobce c) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 91 250 Kč, se zamítá.

IV. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobci se žalobou ze dne 4. 11. 2020 na žalované domáhali zaplacení částky 91 250 Kč pro každého z žalobců představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Nemajetková újma jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem [název soudu] spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobci uvedli, že předmětem posuzovaného řízení bylo uložení jim povinnosti zaplatit [titul]. [jméno] [příjmení] částku 1 056 000 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl vydán rozsudek dne 28. 5. 2015, kterým soud žalobě vyhověl. Tento rozsudek byl k odvolání žalobců zrušen. Dalším rozsudkem ze dne 24. 6. 2016 soud I. stupně žalobě opět vyhověl. K odvolání žalobců byl rozsudek změněn. K dovolání [jméno] [příjmení] byl rozsudek v napadené části zrušen. O zrušené části rozsudku (náklady řízení) následně rozhodl [název soudu] usnesením ze dne 20. 12. 2019. Žalobci se domnívají, že byli dotčeni na svých právech nepřiměřenou délkou řízení, neboť to trvalo 7 let a 1 měsíc (17. 12. 2012 – 21. 1. 2020). Jejich újma je pak umocňována tím, že byli omezeni na svých vlastnických právech. Za každý rok řízení, kromě prvních dvou, požadují žalobci částku 15 000 Kč. Za první dva roky požadují částku v poloviční výši. Na průtazích se nikterak nepodíleli. Svůj nárok uplatnili u žalované podáním ze dne 30. 1. 2020, jehož přijetí dne 7. 2. 2020 žalovaná potvrdila.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 2021 uvedla, že u ní dne 6. 2. 2020 byl nárok uplatněn. Zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, kdy dospěla k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Řízení ve vztahu k žalobcům trvalo 6 let a 10 měsíců, neboť platební rozkaz byl žalobcům doručen dne 21. 2. 2013 ([celé jméno žalobce]), dne 28. 2. 2013 ([celé jméno žalobce]) a dne 4. 3. 2013 ([celé jméno žalobce]). Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. K prodlevám mezi jednotlivými úkony nedocházelo. K prodlevě došlo až v konečné fázi řízení, v době, kdy věc byla předložena Nejvyššímu soudu České republiky, nicméně v této fázi již bylo meritorně rozhodnuto a řešila se jen dílčí otázka nákladů řízení. K určitému prodloužení řízení došlo i s ohledem na chování žalobců, kteří několikrát žádali o odročení jednání (ve dnech 4. 11. 2014, 20. 10. 2015, 29. 10. 2015 a 30. 9. 2019). O odročení jednání žádala i strana druhá. Věc byla procesně složitější. Soud se musel vypořádat s námitkou místní nepříslušnosti. Opakovaně bylo řešeno částečné zpětvzetí žaloby. Soud rozhodoval o předběžném opatření. Význam řízení je pro žalobce standartní i z toho důvodu, že vystupovali společně a koordinovaně.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili (žalobci podáním ze dne 23. 2. 2021 a žalovaná podáním ze dne 9. 2. 2021).

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Žalobci u žalované uplatnili svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] dne 6. 2. 2020 (zjištěno z žádosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v soudním řízení ze dne 30. 1. 2020; potvrzení žalované ze dne 7. 2. 2020; podacího lístku ze dne 3. 2. 2020; stanovisek žalované ze dne 10. 12. 2020).

6. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti: Dne 19. 12. 2012 byl k [název soudu] podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu [titul]. [jméno] [příjmení] proti žalovaným [celé jméno žalobce], [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobce] pro zaplacení částky 1 056 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Dne 3. 1. 2013 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu, což učinila dne 9. 1. 2013. Dne 4. 2. 2013 soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby, což učinila dne 8. 2. 2013. Dne 18. 2. 2013 byl vydán platební rozkaz, který byl dne 4. 3. 2013 doručen [celé jméno žalobce], dne 4. 3. 2013 (po zanechání výzvy k vyzvednutí písemnosti dne 21. 2. 2013) [celé jméno žalobce] a dne 21. 2. 2013 [jméno] [celé jméno žalobce]. Proti platebnímu rozkazu byl podán dne 28. 2. 2013 blanketní odpor. Odpor byl dne 22. 3. 2013 odůvodněn právní zástupkyní žalovaných. To bylo dne 2. 4. 2013 doručeno žalobkyni, která se k uvedenému vyjádřila dne 19. 4. 2013. Zároveň byla namítnuta místní nepříslušnost. Námitku dne 31. 5. 2013 soud zamítl. Dne 15. 7. 2013 bylo nařízeno jednání na 2. 9. 2013. Dne 30. 8. 2013 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět s ohledem na částečné plnění a zároveň žalobu rozšířila. Dne 2. 9. 2013 se ve věci konalo jednání. Byly provedeny listinné důkazy, byla vyslechnuta žalobkyně a jednání bylo s ohledem na provedení dalšího dokazování odročeno na 18. 10. 2013. Dne 5. 9. 2013 si soud vyžádal zapůjčení spisu [anonymizováno] [číslo] [tel. číslo]. Dne 5. 9. 2013 žalovaní upřesnili identifikační údaje navržených svědků. Soud usnesením ze dne 16. 9. 2013 řízení částečně zastavil a připustil změnu žaloby. Dne 13. 9. 2013 byl soudu zapůjčen trestní spis. Dne 15. 10. 2013 se k věci vyjádřili žalovaní. Dne 18. 10. 2013 se konalo jednání. Bylo pokračováno ve výslechu žalobkyně a byl vyslechnut jeden z žalovaných. Jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na 6. 12. 2013. Dne 6. 12. 2013 se konalo jednání. Byli vyslechnuti žalovaní a za účelem pokračování v dokazování bylo jednání odročeno na 22. 1. 2014. Dne 12. 12. 2013 žalovaní doplnili svá tvrzení, což bylo dne 18. 12. 2013 doručeno žalobkyni. Ta se k uvedenému vyjádřila dne 6. 1. 2014. Dne 22. 1. 2014 požádal právní zástupce žalobkyně o odročení jednání. Jednání tak bylo dne 22. 1. 2014 odročeno. Soud zároveň právního zástupce žalobkyně vyzval k doložení lékařského potvrzení, což učinil dne 30. 1. 2014. Dne 30. 1. 2014 bylo nařízeno jednání na 12. 3. 2014. Dne 10. 3. 2014 se vyjádřila žalobkyně. Dne 12. 3. 2014 se konalo jednání. Byl vyslechnut jeden z žalovaných a byly provedeny listinné důkazy a navrženy další. Jednání bylo za účelem jejich provedení odročeno na 22. 5. 2014. Dne 1. 4. 2014 byl učiněn součinnostní dotaz na finanční úřad. Na součinnostní dotaz bylo reagováno dne 11. 4. 2014. Dne 22. 5. 2014 se konalo jednání. Byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na 14. 7. 2014. Dne 5. 6. 2014 se dodatečně omluvil jeden ze svědků. Dne 14. 7. 2014 se konalo jednání. K jednání se nedostavil předvolaný svědek, byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 22. 7. 2014. Toto jednání bylo dne 21. 7. 2014 odročeno z procesních důvodů (doplnění dokazování) na neurčito. Soud usnesením ze dne 21. 7. 2014 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů. Dne 21. 7. 2014 požádala žalobkyně o doručení protokolu z jednání. Dne 5. 8. 2014 reagovala na výzvu soudu. Dne 1. 10. 2014 se dotazovala žalobkyně na stav řízení. Dne 14. 10. 2014 soud nařídil jednání na 26. 11. 2014. Dne 17. 10. 2014 požádali žalovaní o zaslání protokolu z jednání. Dne 4. 11. 2014 požádala právní zástupkyně žalovaných o odročení jednání na únor 2015 s ohledem na blížící se porod. Jednání bylo dne 7. 11. 2014 odročeno na 6. 2. 2015. Dne 5. 2. 2015 bylo jednání odročeno z důvodu nemoci soudkyně. Dne 5. 2. 2015 a dne 19. 3. 2015 se vyjádřila žalobkyně a požádala o nařízení jednání. Dne 26. 3. 2015 soud nařídil jednání na 4. 5. 2015. Dne 30. 4. 2015 bylo jednání odročeno na 20. 5. 2015 z důvodu nemoci soudkyně. Dne 20. 5. 2015 se konalo jednání. Byly předneseny závěrečné návrhy a jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí bylo odročeno na 28. 5. 2015. Před tímto jednáním zástupci účastníků vyúčtovali své náklady. Dne 28. 5. 2015 byl vyhlášen rozsudek č. j. [číslo jednací], kterým soud uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně žalobkyni zaplatit částku 1 052 000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 328 805 Kč (výrok II.). Rozsudek byl zrušen (viz dále). Dne 14. 7. 2015 podali žalovaní do rozsudku odvolání. Usnesením ze dne 17. 7. 2015 byli žalovaní vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. To splnili dne 24. 7. 2015. Dne 28. 7. 2015 bylo odvolání zasláno žalobkyni k vyjádření. Dne 21. 8. 2015 se k odvolání žalobkyně vyjádřila. Dne 26. 8. 2015 byla věc předložena [název soudu]. Dne 27. 8. 2015 nařídil odvolací soud jednání na 22. 10. 2015. Dne 27. 8. 2015 sdělil právní zástupce žalovaných, že bylo ukončeno právní zastupování. Dne 20. 10. 2015 požádal nový právní zástupce žalovaných o odročení jednání s ohledem na pracovní neschopnost jednoho z žalovaných. Dne 20. 10. 2015 soud jednání odročil na 3. 11. 2015. Dne 29. 10. 2015 požádal právní zástupce žalovaných o odročení jednání s ohledem na pracovní neschopnost jednoho z žalovaných. Dne 29. 10. 2015 soud jednání odročil na 17. 12. 2015. Dne 29. 10. 2015 požádala Policie ČR o doručení rozhodnutí ve věci. Soud vyhověl dne 2. 11. 2015. Dne 17. 12. 2015 se konalo jednání před soudem odvolacím. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na 22. 12. 2015. Dne 22. 12. 2015 bylo vyhlášeno usnesení [název soudu], č. j. [číslo jednací], kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a to zejména s ohledem na nepřezkoumatelnost ohledně otázky započtení. Dne 21. 1. 2016 požádal soudce o prodloužení lhůty k vypracování písemného usnesení do 5. 2. 2016. Žádosti bylo vyhověno. Usnesení nabylo právní moci dne 9. 2. 2016. Věc byla dne 5. 2. 2016 vrácena soudu I. stupně. Dne 18. 3. 2016 bylo nařízeno jednání na 6. 5. 2016. Dne 22. 3. 2016 se z jednání omluvil právní zástupce žalobkyně a požádal o odročení jednání s ohledem na dlouhodobě plánovanou zahraniční dovolenou. Dne 23. 3. 2016 bylo jednání odročeno na 26. 5. 2016. Dne 26. 5. 2016 se konalo jednání před soudem I. stupně. Soud jednání odročil za účelem splnění výzvy (označení důkazů ve lhůtě 10 dnů) na 14. 6. 2016. Dne 6. 6. 2016 doplnili žalovaní důkazy. Dne 13. 6. 2016 doplnila žalobkyně důkazy. Dne 14. 6. 2016 se konalo jednání před soudem I. stupně. Byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na 24. 6. 2016 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 23. 6. 2016 se právní zástupce žalobkyně omluvil z jednání. Dne 24. 6. 2016 byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně, č. j. [číslo jednací], kterým byla uložena povinnost žalovaným zaplatit žalobkyni částku 1 052 000 Kč spolu s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 402 534 Kč. Rozsudek byl částečně změněn (viz dále). Dne 11. 8. 2016 se proti rozsudku odvolali žalovaní. Dne 16. 8. 2016 bylo odvolání doplněno. Usnesením ze dne 17. 8. 2016 soud vyzval žalované k zaplacení soudního poplatku za odvolání, což učinili dne 25. 8. 2016. Dne 1. 9. 2016 bylo odvolání doručeno žalobkyni k vyjádření. Dne 9. 9. 2016 podala žalobkyně návrh na vydání předběžného opatření. Soud usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. [číslo jednací], vydal předběžné opatření, kterým žalovanému 1) a 3) zakázal prodat, darovat, zatížit zástavním právem nebo věcným břemenem zde uvedené nemovitosti. Předběžné opatření nabylo právní moci dne 12. 9. 2016. Dne 19. 9. 2016 se dotazoval katastrální úřad, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, soud uvedené sdělil dne 29. 9. 2016. Dne 22. 9. 2016 se žalobkyně vyjádřila k odvolání žalovaných. Dne 26. 9. 2016 se žalovaní odvolali proti předběžnému opatření. Soud je dne 4. 10. 2016 vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání, což učinili dne 5. 10. 2016. Dne 11. 10. 2016 bylo odvolání doručeno žalobkyni k vyjádření. Dne 18. 10. 2016 se žalobkyně vyjádřila k odvolání žalovaných. Dne 26. 10. 2016 byla věc postoupena [název soudu]. Usnesením [název soudu] ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], bylo potvrzeno předběžné opatření. Usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 2017. Dne 19. 1. 2017 soud nařídil jednání na 21. 2. 2017. Dne 21. 2. 2017 se konalo jednání u soudu II. stupně, které bylo odročeno na 18. 4. 2017 k provedení dokazování výslechem účastníků. Dne 17. 4. 2017 se z jednání omluvil právní zástupce žalobkyně z důvodu akutních zdravotních problémů. Dne 18. 4. 2017 bylo jednání odročeno na 30. 5. 2017. Dne 30. 5. 2017 se konalo jednání před soudem odvolacím. Byli vyslechnuti účastníci řízení a jednání bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na 6. 6. 2017. Dne 5. 6. 2017 se z jednání omluvil právní zástupce žalobkyně. Dne 6. 6. 2017 byl vyhlášen rozsudek [název soudu], č. j. [číslo jednací], kterým byl rozsudek soudu I. stupně částečně změněn (v části potvrzen, v části byla zamítnuta žaloba) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení každému z žalovaných ve výši 105 251 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 7. 2017 (výrok ve věci samé). Výroky o nákladech řízení byly zrušeny – viz dále. Dne 23. 6. 2017 požádala žalobkyně o vrácení složené jistoty. Věc byla dne 10. 7. 2017 vrácena soudu I. stupně. Dne 25. 7. 2017 soud reagoval na žádost Policie ČR ze dne 24. 11. 2016 a ze dne 9. 12. 2016 na zaslání rozhodnutí ve věci. Dne 17. 7. 2017 požádal [anonymizováno] soud v [obec] o zapůjčení spisu, čemuž soud dne 18. 7. 2017 vyhověl. Dne 19. 7. 2017 požádala žalobkyně o zaslání rozsudku s doložkou právní moci. Usnesením ze dne 24. 7. 2017 soud zrušil svoje rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016 (výzva na zaplacení soudního poplatku za odvolání) a žalovaným vrátil zaplacený soudní poplatek. Usnesením ze dne 24. 7. 2017 dále soud vrátil složenou jistotu. Dále soud reagoval na součinnostní dotazy ohledně nabytí právní moci rozsudku. Dne 19. 9. 2017 soud požádal o vrácení spisu. Ten byl vrácen dne 26. 9. 2017. Dne 18. 9. 2017 podala žalobkyně dovolání do nákladů řízení. Dne 27. 9. 2017 soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za dovolání, ten zaplatila dne 6. 10. 2017. Dne 13. 10. 2017 bylo dovolání zasláno žalovaným k vyjádření. Ti se vyjádřili dne 20. 10. 2017. Dne 2. 11. 2017 byla věc předložena [název soudu]. Dne 12. 11. 2017 se dotazoval Katastrální úřad, zda je stále platné předběžné opatření. Soud reagoval dne 13. 11. 2017. Usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. [číslo jednací], Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu co do napadených výroků o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení proto, že v otázce úspěšnosti v řízení bylo rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 4. 2019. Dne 2. 4. 2019 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 4. 4. 2019 doložil právní zástupce žalobkyně, že je plátcem DPH. Dne 10. 4. 2019 byla věc předložena soudu odvolacímu. Během června 2019 byla rozeslána mezi účastníky odvolání a vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu ze dne 24. 6. 2016. Dne 19. 9. 2019 soud nařídil jednání na 8. 10. 2019. Dne 30. 9. 2019 požádal právní zástupce žalovaných o odročení jednání s ohledem na kolizi jednání. Jednání tak bylo dne 1. 10. 2019 odročeno na 12. 11. 2019. Dne 12. 11. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem, které bylo odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí v neveřejném zasedání. Dne 15. 11. 2019 se k věci ještě vyjádřila žalobkyně. Dne 18. 12. 2019 se dotazovala žalobkyně na stav řízení. Soud reagoval dne 15. 1. 2020. Usnesením ze dne 20. 12. 2019, č. j. [číslo jednací], rozhodl [název soudu] tak, že uložil žalovaným nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 569 289 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 21. 1. 2020. Věc byla dne 22. 1. 2020 vrácena soudu I. stupně.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnili, a to dne 6. 2. 2020.

15. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

16. V posuzovaném případě se žalobci domáhají zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u [název soudu], [název soudu] a [název soudu]. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

17. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

18. V posuzovaném případě bylo řízení zahájeno dne 19. 12. 2012, kdy byl doručen k okresnímu soudu návrh na vydání platebního rozkazu, a skončeno bylo ke dni 21. 1. 2020, tedy nabytím právní moci usnesení [název soudu] ze dne 20. 12. 2019. Nicméně ve vztahu k žalobcům, kteří v posuzovaném řízení vystupovali v pozici žalovaných, počala rozhodná doba řízení běžet dnem, kdy se o řízení dozvěděli, tedy dne 4. 3. 2013 (ve vztahu k žalobci a) a b) (a dne 21. 2. 2013 ve vztahu k žalobci c), kdy jim byl doručen platební rozkaz ze dne 18. 2. 2013. Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobců tedy činila 6 let a 9 měsíců.

19. Soud další kritéria hodnotil jednotně, neboť žalobci vystupovali v posuzovaném řízení v roli žalovaných, po celou dobu měli společného právního zástupce a své úkony činili společně.

20. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Ve věci samé dvakrát rozhodoval soud I. stupně, třikrát soud odvolací a jednou soud dovolací. Dále soud I. stupně i soud odvolací rozhodoval o procesních otázkách a odvolání proti rozhodnutí o nich (předběžné opatření, námitka místní nepříslušnosti). K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále také jen„ stanovisko“).

21. Význam předmětu řízení pro žalobce byl soudem shledán jako standartní. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají pro účastníky řízení presumovaný zvýšený význam, jimiž jsou dle Stanoviska zejména trestní řízení, péče o nezletilé, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví a života nebo řízení, které s ohledem na věk a zdravotní stav účastníka je třeba vyřídit přednostně. Žalobci netvrdí ani nedokládají případný zvýšený význam předmětu řízení a soud taktéž neshledal výjimečné okolnosti svědčící o zvýšeném významu řízení pro žalobce.

22. Složitost řízení byla standartní, a to jak skutková, tak procesní i právní. Ve věci bylo provedeno značné množství listinných důkazů, byli vyslechnuti všichni účastníci řízení, soud činil součinnostní dotazy na Policii ČR, finanční úřad, aj. Nicméně ve věci nebyli vyslechnuti jiní svědci a nebylo provedeno znalecké zkoumání. Určitá vyšší míra složitosti byla po stránce procesní, kdy soud rozhodoval o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí, o rozšíření žaloby, o námitce místní nepříslušnosti a o předběžném opatření. Složitost právní pak nebyla dle názoru soudu nikterak zásadní, kdy předmětem řízení byla smlouva o půjčce.

23. Účastníci včetně žalobců se na délce řízení podíleli, a to ve značné míře. Řízení bylo k žádosti účastníků 7x odročeno, z toho 4x na žádost žalovaných nebo jejich právního zástupce. Soud dále při podání návrhu na vydání platebního rozkazu, při podaných odvoláních a dovolání vyzval účastníky k zaplacení soudního poplatku, přestože soudní poplatek za návrh ve věci samé, odvolání a dovolání je splatný spolu s podáním. Soud nicméně přihlédl ke skutečnosti, že v jednom případě soud nesprávně vyzval k opakovanému zaplacení soudního poplatku za odvolání (viz dále). Dále žalobci podali ve věci tzv. blanketní odpor, který museli doplňovat, stejně tak museli doplňovat odvolání proti rozsudku ze dne 24. 6. 2016.

24. Pokud se jedná o postup soudu ve věci, nutno konstatovat, že postup samotného soudu ve věci byl plynulý, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách a postup samotného soudu v řízení, jak před soudem I. stupně, tak před odvolacím soudem, nebyl zatížen průtahy (až na jednu výjimku, viz dále). Soud I. stupně ve věci samé rozhodoval 2x, odvolací soud 3x, soud dovolací 1x, navíc odvolací soud rozhodoval i o odvolání do procesního usnesení. Před soudem I. stupně se konalo celkem 11 jednání, kdy z toho dvakrát došlo pouze k vyhlášení rozsudku. Před soudem odvolacím se konalo celkem 6 jednání, kdy ve dvou případech byl pouze vyhlášen rozsudek. Na žádost účastníků bylo jednání 7x odročeno. Ve dvou případech bylo jednání odročeno z důvodů na straně soudu. Dále bylo jednou odročeno vyhlášení rozhodnutí z procesních důvodů, tedy nutnosti doplnění dokazování. V drtivé většině bylo jednání odročeno na blízký termín. Soud I. stupně se na délce řízení podílel částečně tím, že pro nepřezkoumatelnost byl zrušen rozsudek ze dne 28. 5. 2015. Soud odvolací se na délce řízení podílel částečně tím, že výrok o nákladech řízení v rozsudku ze dne 6. 6. 2017 byl v rozporu s ustálenou judikaturou a rozsudek pak byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu České republiky. Nicméně k tíži státu (žalované) lze přičíst zrušení rozhodnutí soudu výlučně pro jeho nepřezkoumatelnost (viz Stanovisko), tedy zrušení rozsudku ze dne 28. 5. 2015. Dále soud I. stupně vyzval žalované k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ze dne 24. 6. 2016, přestože ti soudní poplatek za odvolání zaplatili již při svém prvním odvolání proti rozsudku ze dne 28. 5. 2015. Nicméně uvedené nemělo zásadní vliv na délku řízení, neboť soud v mezidobí od vyhlášení rozhodnutí (24. 6. 2016) do předložení věci soudu odvolacímu (26. 10. 2016) dále rozhodoval o návrhu na předběžné opatření, vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření a odvolání proti rozsudku i předběžnému opatření rozeslal ostatním účastníkům k vyjádření. Ne zcela ucelený postup soudu lze shledat ve fázi řízení, kdy soud I. stupně dne 14. 7. 2014 nařídil jednání na 22. 7. 2014 za účelem vyhlášení rozhodnutí, nicméně následně zjistil, že je třeba doplnit důkazy, a žalobkyni vyzval k jejich doplnění a další jednání se i s ohledem na opakované odročení konalo až v květnu 2015. Nicméně na uvedeném nesou vinu i účastníci řízení, kteří svá tvrzení a důkazy k jejich prokázání měli a mohli tvrdit a doložit hned, nikoliv až k výzvě soudu. Dále soud uvádí, že až na výjimky nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé, nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. U soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu ale jinak. Tyto soudu zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V [obec]: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). V posuzovaném řízení Nejvyšší soud České republiky rozhodoval od 2. 11. 2017 do 21. 3. 2019, což lze považovat za průtah v řízení. Ovšem nutno konstatovat, že Nejvyšší soud rozhodoval již jen o nákladech řízení a věc sama byla pravomocně skončena.

25. Soud k námitce žalobců ohledně umocnění jejich újmy s ohledem na omezení vlastnického práva uvádí, že tuto považuje za irelevantní. Žalobci se domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, kdy vydání předběžného opatření (omezující vlastnické právo žalobců) nemělo na délku posuzovaného řízení ani na vznik a výši nemajetkové újmy vliv. Navíc bylo předběžné opatření vydáno v souvislosti s rozhodovací činností soudu, kterou soud v odškodňovacím řízení nemůže posuzovat, pokud nedojde ke zrušení pro nezákonnost. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby žalobci požadovali odškodnění nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (předběžného opatření), je odpovědnost státu dle OdpŠk v případě předběžného opatření vydaného na návrh, jakožto nezákonného rozhodnutí, vyloučena, neboť k náhradě újmy vzniklé předběžným opatřením vydaným na návrh je povinen navrhovatel předběžného opatření, nikoliv stát (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 103).

26. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, neboť celková délka řízení byla vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora, přiměřená. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠK nedochází tehdy, není-li věc projednána v tzv. ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (žalobců), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). V posuzované věci činila celková délka řízení ve vztahu k žalobcům celkem 6 let a 9 měsíců. Tato délka pak byla zapříčiněna zejména chováním účastníků řízení. Ačkoliv byl první rozsudek ve věci zrušen pro nepřezkoumatelnost a došlo v průběhu řízení k určité nečinnosti soudu a to zejména v závěrečné fázi (řízení u Nejvyššího soudu), tato nečinnost se neprojevila v porušení práva žalobců na přiměřenou délku řízení, neboť dle ESLP je rozhodný celkový pohled na řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek, resp. řízení může trpět jednotlivými průtahy, ale jako celek musí být přiměřeně dlouhé, jako je tomu v řešeném případě. Postup soudu (I. stupně, odvolacího) byl plynulý a důsledný. Byť tedy nebyla délka posuzovaného řízení„ ideální“, soud s ohledem na shora uvedený souhrn všech skutkových okolností posuzované věci (zejména chování účastníků řízení, standartní význam předmětu řízení pro žalobce a vyšší složitost procesní) dospěl v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy žalobců.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal náhradu 1 paušálního nákladu za vyjádření k žalobě podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 300 Kč. Žalobci jsou povinni náklady řízení zaplatit společně a nerozdílně dle § 140 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.