17 C 217/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství za niž anonymizováno 10 slov sídlem adresa o zaplacení 93 926 Kč,

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 93 926 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 12. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 93 926 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp.zn. 72 EXE 2594/2014 (dále také jen„ posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne 5.8.2014 a skončeno bylo dne 16.4.2019, tedy po 4 letech a 8 měsících. Uvedla, že předmětem exekuce bylo vymožení povinnosti podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 9.12.2013, č.j. NZ 984/13, N 1120/2013 a že v tomto řízení vystupovala v procesním postavení povinné. V žalobě stručně zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, přičemž poukázala zejména na to, že usnesení obvodního soudu, kterým byl návrh na částečné zastavení exekuce zamítnut, byl odvolacím soudem zrušen i pro nepřezkoumatelnost. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci znovu rozhodl dne 31.1.2019, kdy se ztotožnil s původním návrhem žalobkyně. Dle žalobkyně nebylo řízení nijak složité, ani procesně a ani skutkové. Pochybení obvodního soudu spatřuje zejména v tom, že se s argumenty žalobkyně řádně nevypořádal již v prvním rozhodnutí. Dle názoru žalobkyně bylo posuzované řízení zatíženo enormními průtahy.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala, přičemž vznesla námitku promlčení nároku, neboť žalobkyně nepodala žalobu v zachovalé šestiměsíční lhůtě, které neběžela přesně po dobu 6 měsíců, neboť žalovaná žádost žalobkyně projednala až po uplynutí této doby. Za rozhodný den pro počátek běhu promlčení doby žalovaná považovala den 29.4.2019, kdy soudní exekutor oznámil skončení exekuce.

3. Soud o věci o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Žádostí o předběžné projednání nároku na náhradu škody ze dne 31.7.2019 a stanoviskem žalované ze dne 11.6.2020 bylo prokázáno, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila a že žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky posuzovaného řízení a konstatovala, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Byla tedy splněna podmínka včasného uplatnění předběžného projednání nároku jako předpoklad projednatelnosti žaloby před soudem.

5. Z podstatného obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 72 EXE 2594/2014, soud zjistil následující skutečnosti. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dál jen„ obvodní soud“) byla dne 24.7.2014 doručena žádost o pověření a nařízení exekuce ve věci oprávněného [právnická osoba], [IČO], proti povinné [osobní údaje žalobkyně] (v tomto odstavci dále jen„ povinná“). Dne 5.8.2014 vydal obvodní soud pověření soudního exekutora [exekutorský úřad], Mgr. [jméno] [jméno]. Dne 14.10.2015 byla obvodnímu soudu předložena věc k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce [exekutorský úřad] společně s návrhem povinné na částečné zastavení exekuce ze dne 9.9.2015 a vyjádřením oprávněné k návrhu povinné ze dne 8.10.2015. Dne 3.11.2015 byl [exekutorský úřad] předložen obvodnímu soudu k rozhodnutí návrh na odklad exekuce společně s návrhem povinné na odklad exekuce ze dne 30.10.2015. Usnesením ze dne 4.11.2015 obvodní soud návrh povinné na částečné zastavení exekuce zamítl. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podala povinná dne 20.11.2015 odvolání. Přípisem ze dne 17.12.2015 sděluje [exekutorský úřad] obvodnímu soudu, že došlo k vymožení plnění dle exekučního titulu a nákladů exekuce dle pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Dne 21.12.2015 zaslala povinná obvodnímu soudu odůvodnění svého odvolání proti usnesení ze dne 4.11.2015. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.7.2016, č.j. 15 Co 96/2016-121, bylo usnesení obvodního soudu ve výroku, kterým byl zamítnut návrh povinné na částečné zastavení exekuce zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dne 21.2.2017 se konalo jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem případné dohody účastníků. Poté obvodní soud usneseními opakovaně vyzýval povinnou i oprávněnou ke sdělení stavu jednání o dohodě a k návrhu dalšího procesního postupu. Přípisem ze dne 27.6.2018 se obvodní soud obrátil na [exekutorský úřad] se žádostí o sdělení stavu exekuce a dále s žádostí o informaci ohledně případné dohody mezi účastníky ohledně návrhu povinné na zastavení exekuce. Přípisem ze dne 26.7.2018 [exekutorský úřad] obvodnímu soudu sdělil, že dle jeho názoru k uzavření žádné dohody nedošlo a dále sdělil, že dne 27.11.2015 bylo vymoženo plnění ve výši 495 763,60 Kč a dne 2.12.2015 ve výši 167 Kč, přičemž dne 30.11.2015 soudní exekutor vyplatil oprávněné částku 399 791,95 Kč a dne 17.12.2015 částku 11 928,65 Kč. Tímto bylo vymoženo plnění dle exekučního titulu a náklady exekuce. Usnesením ze dne 5.9.2018 soud vyzval povinnou, aby ve lhůtě 15 dnů sdělila soudu, zda s ohledem na vymožení pohledávky a na to, že nedošlo k avizované dohodě s oprávněnou, bere svůj návrh na částečné zastavení exekuce zpět. V opačném případě bude řízení o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce zastaveno a soudní exekutor vydá oznámení o skončení exekuce. Usnesením ze dne 31.1.2019 obvodní soud výrokem I. exekuci částečně zastavil a to v rozsahu opakované smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení, počítáno vždy z jistiny smluvního úroku a jednorázové smluvní pokuty dlužných v okamžiku vzniku nároku a v rozsahu paušálního poplatku 20 % z nominální hodnoty jistiny, výrokem II. ve zbytku návrh povinné na částečné zastavení exekuce zamítl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19.2.2019. Na čl. 209 je poté založeno oznámení [exekutorský úřad] o skončení exekuce ze dne 29.4.2019.

6. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s tím, jak je popsán průběh posuzovaného řízení s tím, že posuzované řízení bylo skončeno dne 19.2.2019, kdy nabylo právní moci usnesení obvodního soudu ze dne 31.1.2019. Oznámení o skončení exekuce je datováno dnem 29.4.2019. Nárok žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 1.8.2019, která stanoviskem ze dne 11.6.2020 konstatovala nepřiměřenost délky posuzovaného řízení a konstatovala, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Žaloba byla k soudu podána dne 1.12.2020.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

14. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

15. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. Soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná.

17. Posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 19.2.2019, ve spise posuzovaného řízení je poté založeno oznámení [exekutorský úřad] o skončení exekuce ze dne 29.4.2019, sama žalobkyně za pro ni rozhodné datum skončení řízení, tedy kdy přestala být v nejistotě ohledně jeho výsledku, označila den 16.4.2019. Soud vyšel z nejzazšího data, kdy se žalobkyně musela o skončení exekuce dozvědět, a to je 29.4.2019. Ode dne následujícího začala běžet šestiměsíční promlčecí doba (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011), která by bez stavení uplynula dnem 19. 8. 2019 (§ 32 odst. 3 OdpŠk). Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 1.8.2019, přičemž doba předběžného projednání nároku žalovanou (maximálně šest měsíců) se do běhu lhůty nezapočítává. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nárok žalobce neprojednala (projednala jej až dne 11.6.2020, je třeba konec promlčecí lhůty posunout právě o šest měsíců (§ 35 odst. 1 zák. o OdpŠk). Promlčecí lhůta tedy skončila dnem 29.4.2020. To byl také poslední den, kdy mohla být podána žaloba k soudu. Žaloba přitom byla podána až dne 1.12.2020. Nárok žalobkyně je tudíž promlčen, přičemž žalovaná námitku promlčení nároku vznesla.

18. Soud současně nedospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou by byla v rozporu s dobrými mravy. Byť je žalobce nucen v případě nároku podle OdpŠk tento svůj nárok nejprve uplatnit u žalované, není nikde stanoveno, že je rovněž nucen vyčkat rozhodnutí žalované. Naopak, není-li mu do šesti měsíců od uplatnění nároku vyhověno, může podat žalobu k soudu, přičemž právě těchto šest měsíců se do běhu promlčecí lhůty nezapočítává. Žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, z níž by bylo možné zjistit, proč podala žalobu až řadu měsíců po uplynutí promlčecí doby. Žalobkyně byla a je současně zastoupena advokátem, o němž se jako o právním profesionálovi předpokládá, že procesní právo zná. Shora uvedený způsob počítání běhu promlčecí doby rovněž není žádnou novinkou, která by žalobkyni, resp. jejímu zástupci nebyla či neměla být známa.

19. Je pravdou, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk je v kontextu právního řádu poměrně přísná. Uvedenou právní úpravu, jak byla zákonodárcem stanovena, je však soud povinen respektovat, současně je však třeba velmi pečlivě a s uvážením všech okolností dané věci a to včetně krátkosti uvedené promlčecí lhůty zvažovat, zda nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze 14. 11. 2017, sp. zn. I ÚS 3391/2015). Obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či usnesení Nejvyššího soudu z 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017). V kontextu by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobce v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I ÚS 5321/16, nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II ÚS 76/2017 či nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I ÚS 2330/2016).

20. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobkyně byla po celou dobu řízení zastoupena advokátem, který jako právní profesionál věděl, že řízení před obecnými soudy bylo pravomocně skončeno dne 19.2.2019, resp. že oznámení o skončení exekuce bylo soudním exekutorem vydáno dne 29.4.2019. Nemajetková újma v případě průtahů vychází výlučně z nejistoty o výsledku řízení a tato nejistota končí obecně právní mocí posledního rozhodnutí ve věci, přičemž v tomto případě soud vycházel z okamžiku, kdy již byla zcela jisté, že je exekuce skončena a o žádné nejistotě již nemůže být řeč. Žalobkyni v této době nic nebránilo v uplatnění jejího nároku vůči státu a žalobkyně tak svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění měla u žalované uplatnit dříve, případně neotálet s podáním žaloby řadu měsíců poté, co uplynula šestiměsíční lhůta, po jejímž uplynutí pokračuje plynutí promlčecí doby bez ohledu na to, zda žalovaná stanovisko k žalobkyninu nároku vydal či nikoli. Nic na tom nemůže změnit poukaz žalobkyně na to, že se pokoušela kontaktovat soudního exekutora či oprávněnou v posuzovaném řízení s žádostí o vrácení neoprávněně vymoženého, resp. vyplaceného plnění. Svůj nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu žalobkyně odvozovala z nepřiměřené délky řízení. U uvedených subjektů však uplatňovala nárok z titulu újmy majetkové, nikoli nemajetkové. Tato argumentace se tak míjí z podstatou nároku, kterého se žalobkyně domáhala po žalované a nyní jej žádá soudní cestou.

21. Soud proto dospěl k závěru, že za této situace nelze považovat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť si žalobkyně svým přístupem v podstatě sama zavinila její uplynutí. Jelikož tedy promlčecí lhůta uplynula dnem 29.4.2020 a žalobkyně podala žalobu dne 1.12.2020, je její nárok promlčen, a proto soud žalobu zamítl (výrok I.).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření dne 28.1.2021 a za přípravu a účast na jednání soudu dne 25.3.2022 (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 900 Kč. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod a ani žalobkyně o jinou lhůtu nežádala.