17 C 225/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupena advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o zaplacení 9 560,86 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 540 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 540 Kč od 15.7.2020 do zaplacení, a to ve 12 splátkách, z toho prvých 11 splátek ve výši nejméně 545 Kč měsíčně a 12. splátka ve výši zbývající části dluhu, splatných vždy do 20. dne kalendářního měsíce, počínaje 20. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, to vše pod sankcí ztráty výhody splátek, kdy v případě prodlení s úhradou, byť jen jediné splátky, ztrácí žalovaná výhodu splátek a je povinna uhradit celý zbývající dluh se splatností ke dni splatnosti následující splátky.

II. Žaloba se co do částky 3 020,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 15.7.2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení státu v rozsahu 52,07 %, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.

1. Žalobkyně se svou žalobou po žalované původně domáhala zaplacení částky 13 643,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) uzavřel se žalovanou dne 8.2.2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] podléhající zákonu č. 357/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen„ SpotřÚv“). Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil zákonnou povinnost a posoudil úvěruschopnost žalované, přičemž v tomto směru odkázala na text předmětné smlouvy. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, neměli důvod pochybovat o pravdivosti žalovanou učiněných prohlášení. Žalobkyně měla za to, že s ohledem na datum uzavření smlouvy nemůže být předmětná smlouva absolutně neplatná. Na základě uvedené smlouvy o zápůjčce byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala zapůjčenou částku vrátit spolu s částkou 8 917 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 789 Kč (úroková sazba 29 procent ročně), odměny za zpracování zápůjčky a doručení ve výši 2 721 Kč a nákladů za hotovostní inkaso ve výši 4 408 Kč. Žalovaná se zavázala svůj závazek uhradit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 4.4.2018. Žalovaná však splátky nehradila včas, poslední uhradila dne 7.3.2017. Ke dni 16.7.2017 dlužná jistina činila 9 560,86 Kč a dlužný poplatek 6 582,74 Kč. Po tomto datu již žalovaná neuhradila právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Celkem žalovaná uhradila částku 960 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.6.2018 postoupena žalobkyni jako novému věřiteli. Ke dni postoupení dlužná částka bez příslušenství činila 22 998,76 Kč. Z období od postoupení pohledávky do sepisu žaloby žalovaná uhradila dalších 2 500 Kč. Z této částky žalobkyně požadovala původně toliko částku 13 643,60 Kč sestávající z jistiny ve výši 9 560,86 Kč a dlužných poplatků ve výši 4 082,74 a dále vymezené příslušenství sestávající ze smluvních a zákonných úroků z prodlení. Po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 12.5.2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 560,86 Kč ze zákonným úrokem z prodlení z této částky od podání žaloby dne 15.7.2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se podané žalobě bránila nejprve sama s pomocí podpůrce a namítala, že předmětnou smlouvu podepsala na žádost svého otce, do jehož domácnosti přišla po dosažení zletilosti s dětského domova, s tím, že poskytnutou částku pouze odevzdala otci. Dále namítla, že nebyl nijak ověřován příjem žalované při uzavírání smlouvy. Dále soudu předložila znalecký posudek vyhotovený v rámci řízení o omezené svéprávnosti žalované k doložení snížené schopnosti porozumění podmínkám obsaženým v úvěrových smlouvách obecně. Současně požádala soud o ustanovení zástupce z řad advokátů.

3. Usnesením ze dne 3.3.2021, č.j. 17 C 225/2020-75, soud ustanovil žalované zástupkyni – advokátku JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D.

4. Žalovaná poté namítala, že žalobkyně nijak neověřovala její příjmy a dluhy. V době uzavření předmětné smlouvy byla žalovaná nezaměstnaná a v 5. měsíci těhotenství. Dle žalované je zde však důvod absolutní neplatnosti nejen pro rozpor ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé SpotřÚv s ústavním pořádkem, ale též proto, že žalovaná je osobou, jejíž schopnost porozumět podmínkám obsaženým v úvěrových smlouvách obecně je omezena. Duševní porucha, kterou trpí žalovaná, je trvalého rázu, jde o lehkou až střední mentální retardaci. Žalovaná tak nevěděla, co vlastně podepisuje, nerozuměla smluvním podmínkám. Žalovaná pouze pochopila, že jde o půjčku pro otce, kterou mu předala. Jelikož je předmětná úvěrová smlouva neplatná, žalovaná by měla uhradit jen dlužnou jistinu, a to poníženou o částku 3 460 Kč, kterou již žalovaná uhradila. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout ohledně nároků, které žalobkyně vznáší nad částku 6 540 Kč.

5. V replice na vyjádření žalované žalobkyně poukázala na to, že žalovaná byla ve svéprávnosti omezena až po uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, přičemž nadále setrvala na stanovisku, že právní předchůdce žalobkyně řádně splnil povinnosti plynoucí ze SpotřÚv. Nadále setrval i na stanovisku, že neprokázání splnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost nepůsobí absolutní neplatnost smlouvy.

6. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud nepřistoupil k nařízení jednání a výzvě žalobkyni podle § 118a odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že žalobkyně sdělila soudu, že další listinné důkazy k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované nemá k dispozici, přičemž zastává právní názor, že postačí, že je žalovaná k posouzení její úvěruschopnosti předložila, tedy že je uchovávat nemusela. Až poté žalovaná uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

7. Jelikož předmětem tohoto řízení je částka nižší než 10 000 Kč a odvolání tak proti rozsudku není přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), v odůvodnění je v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. popsán toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

8. Z předložených listinných důkazů soud zjistil a má za prokázané, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně dne 8.2.2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] což nebylo sporné, stejně jako to, že žalované byla částka 10 000 Kč poskytnuta. Nesporným bylo rovněž to, že žalovaná žalobkyni a jejímu právnímu předchůdci z titulu předmětné smlouvy uhradila částku 3 460 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.6.2018 byla pohledávka za žalovanou postoupena právním předchůdcem žalobkyně na žalobkyni, což jí bylo oznámeno dopisem ze dne 14.6.2018 odeslaným dne 13.7.2018. Předžalobní upomínkou ze dne 12.11.2018 odeslanou téhož dne byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Ze zákaznické karty klienta ze dne 8.2.2017 vyplývá, že žalovaná požadovala poskytnutí zápůjčky ve výši 15 000 Kč, žije s rodiči, je svobodná, má učňovské vzdělání, nemá vyživovací povinnost, nevlastní auto, je zaměstnaná jako pekařka na plný pracovní úvazek s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, s čistým příjmem 8 500 Kč, bez dalších příjmů žalované coby žadatelky i její domácnosti s odhadovanými měsíčními výdaji žalované 6 000 Kč. Dle karty klienta byly právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuty tyto doklady: pracovní smlouva na dobu neurčitou, potvrzení o příjmu a bankovní výpisy za měsíce 10,11 a 12 (patrně 2016, není však uvedeno). Dále z karty klienta plyne, že kreditní kartu ani jinou zápůjčku žalovaná nemá. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.6.2020, č.j. 14 Nc 3011/2019-168, 49 P a Nc 55/2019, 49 P a Nc 56/2019, 49 P a Nc 504/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2020, č.j. 53 Co 269/2020-232, který nabyl právní moci dne 27.11.2020 byla žalovaná omezena ve svéprávnosti tak, že zejména není způsobilá uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazovala k opakovanému či trvajícímu plnění, placení úroků či smluvních pokut. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu mj. plyne, že žalovaná trpí lehkou až střední mentální retardací, přičemž deficit je trvalého rázu, rozumové schopnosti jsou nerovnoměrné, ke zlepšení může dojít v oblasti sociálních a manuálních dovedností, avšak prognóza je spíše nepříznivá. Žalovaná potřebuje dohled či nápomoc další osoby při řešení složitějších situací, zejména ve finanční oblasti, nemá dostatečnou finanční gramotnost, není plně schopna chápat podstatu uzavírání některých smluv, jako kupní, darovací, nájemní, úvěrové a podobně. Z rozsudku obvodního soudu soud zjistil rovněž to, že žalované se dne 20.6.2017 narodila dcera Izabell.

9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav takto.

10. Z § 86 a § 87 SpotřÚv vyplývala právnímu předchůdci žalobkyně, coby poskytovali smlouvy o spotřebitelském úvěru, povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V § 86 odst. 2 SpotřÚv jsou stanovena kritéria a způsoby jak si má poskytovatel úvěru počínat. Pokud je spotřebiteli poskytovatelem poskytnut spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou SpotřÚv, je smlouva neplatná. Věta druhá citovaného ustanovení sice stanoví, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně toto ustanovení je neaplikovatelné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (důraz přidal soud). V tomto směru soud odkazuje na obdobné závěry, které vyslovilo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp.zn. Pl.ÚS 3/20, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona SpotřÚv, na který odkázala žalovaná. V tomto směru pak poukazuje soud na to, že působení nové judikatury se řídí zásadou tzv. incidentní retrospektivity, tedy nová judikatura se užije i v těch řízeních, která mají základ v minulosti, ale ještě nebyla pravomocně skončena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1980/2019). Jinými slovy, předmětné závěry SDEU ohledně výkladu unijního práva se použijí i v situaci, kdy smlouva mezi účastníky byla uzavřena přede dnem vyhlášení rozsudku SDEU.

11. Soud tedy je oprávněn i bez námitky žalované coby spotřebitele, tím méně vázán jakoukoli lhůtou v tomto směru, posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před sjednáním úvěru nezkoumal úvěruschopnosti žalované pečlivě na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Je zjevné, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů, informací a listin sdělených, resp. předložených žalovanou. Z karty klienta sice plyne, že žalovaná předložila v rámci posouzení pracovní smlouvu, potvrzení o výši příjmu a tři bankovní výpisy z účtu. Tyto informace však není možné nijak ověřit, když žalobkyně uvedla, že podklady od žalované nebyly uchovány a dalšími listinami nedisponuje, přičemž je toho názoru, že postačilo, že je žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně předložila k nahlédnutí. Žalovaná naproti tomu namítla, že byla nezaměstnaná a těhotná v pátém měsíci. O těhotenství žalované v dne 8.2.2017 nelze mít pochybnosti, neboť se jí dne 20.6.2017 narodila dcera Izabell. Soud nesdílí názor žalobkyně, že postačí, pokud doklady k posouzení úvěruschopnosti byly žalovanou coby spotřebitelem pouze předloženy, aniž je žalobkyně rovněž uchovala. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je uložena poskytovateli úvěru s tím, že následně soud posuzuje, tak jako v tomto řízení, zda toto posouzení odpovídalo zákonným požadavkům. Za situace, kdy žalobkyně nemůže doložit listiny, o nichž tvrdí, že byly žalovanou jejímu právnímu předchůdci předloženy a kterými by dokumentovala řádnost posouzení úvěruschopnosti žalované, nelze dospět k závěru, že k jejímu řádnému posouzení došlo. Poukaz žalobkyně na rozsudek krajského soudu jiného soudního obvodu, kterým svůj právní názor podpořila, na tom nemůže nic změnit, neboť pro zdejší soud nemá precedenční charakter a soud jím není vázán. Soud má však pochybnosti i ohledně dalších skutečností, z nichž právní předchůdce žalované při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel. Žalovaná uvedla, že žije s rodiči, tedy minimálně s jednou další osobou. Současně je v kolonce příjmů uvedeno, že žalovaná má poměrně nízký příjem 8 500 Kč s tím, že další příjmy v domácnosti nejsou. Jen výdaje žalované byly odhadnuty na 6 000 Kč. Soudu tedy není zřejmé, jak právní předchůdce žalobkyně posoudil celkové příjmy a výdaje domácnosti, tedy zda vycházel z toho, že jediný příjem do domácnosti přináší žalovaná a je tedy„ živitelem“ celé domácnosti. Pokud tomu tak bylo, jak plyne ze zákaznické karty, pak je dle soudu částka 8 500 Kč nemůže pokrýt výdaje dvoučlenné domácnosti, natož pak jakkoli vysokou splátku úvěru. Takový způsob posouzení schopnosti splácet nelze považovat za dostatečný, natožpak vycházející z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje zákon. Soud si je vědom, že způsob posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je do jisté míry subjektivní. Nicméně zákon objektivně klade na věřitele povinnost aktivně vyhledávat informace pro posouzení této skutečnosti u každého jednotlivého žadatele o zápůjčku/úvěr. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, se však omezil jen na zjištění několika neúplných a dílčích informací od žalované a její prohlášení, kterým stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet. Za této situace nelze povinnost podle § 86 SpotřÚv považovat za splněnou.

12. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce [číslo] uzavřená mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně dne 8.2.2017 je neplatná. Pro úplnost soud dodává, že posouzení, zda je předmětná smlouva neplatná také ve smyslu § 581 zákona č 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), považoval soud za nadbytečné, a to i s ohledem na zásadu procesní ekonomie. Není sporu o tom, že žalovaná byla v roce 2020 pravomocně omezena ve svéprávnosti, přičemž z rozsudku, kterým se tak stalo, plyne, že důvody pro omezení jsou trvalého rázu. Předmětná smlouva však byla podepsána v roce 2017. Jakkoli zde tedy existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že již v té době byla žalovaná nezpůsobilá zavázat se úvěrovou smlouvou, závěr o neplatnosti právního úkonu z důvodu, že ho jednající osoba učinila v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, jen na základě pravděpodobnosti, není možné. Osoba buď musí již být v té době omezena ve svéprávnosti, nebo zde musí být bezpečné ujištění, že následky svého jednání nedokázala posoudit (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 3614/2009 a 2 Cz 72/1970). Jinými slovy by k tomu bylo třeba provádět další dokazování znaleckým posudkem. Takové dokazování však není potřebné právě s ohledem na to, že soud shledal jiný důvod neplatnosti, který sám o sobě postačí a obstojí a nic by na právním postavení žalované nezměnilo, pokud by zde případně byl dán ještě další důvod neplatnosti předmětné smlouvy. Z důvodu procesní ekonomie k dalšímu dokazování ve věci soud nepřistoupil.

13. Podle § 87 odst. 1 věty druhé, odst. 2 SpotřÚv spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Žalobkyně tak má právo požadovat po žalované vrácení částky 10 000 Kč, kterou žalované poskytla, aniž by tu byl platný závazek. Žalovaná je pak povinna tuto částku žalobkyni vrátit. Žalovaná již ve prospěch žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, z titulu předmětné smlouvy, kterou soud shledal neplatnou, plnila částkou 3 460 Kč. Tuto částku, která je rovněž plněním z neplatné smlouvy, je proto třeba započítat v rámci vzájemného zúčtování, přičemž rozdíl tím vzniklý ve výši 6 540 Kč je třeba uložit žalované (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 23 Cdo 3008/2007). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku, kterou ostatně ani nečinila spornou, a to s přihlédnutím k jejím sociálním a majetkovým poměrům ve 12 splátkách po nejméně 545 Kč jak uvedeno ve výroku I.

15. Soud výrokem I přiznal žalobkyni i právo na úhradu úroků z prodlení odůvodněných § 1970 o.z., a to v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná byla povinna vrátit žalobkyni zbývající poskytnutou částku 6 540 Kč. Pokud tak neučinila ani přes výzvu ze dne 12.11.2018, která jí žalobkyně odeslala téhož dne, dostala se do prodlení a žalobkyně má právo na úhradu úroků z prodlení z částky 6 540 Kč v zákonné výši. Jelikož žalobkyně požadovala úrok až ode dne podání žaloby, přiznal jej soud od tohoto dne, tedy od 15.7.2020, k němuž zákonný úrok z prodlení činil 8,25 %.

16. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud žalobu co do zbývající požadované částky 3 020,86 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby) se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15.7.2020 do zaplacení jako nedůvodný zamítl (výrok II).

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení co do částky 6 540 Kč úspěšná a co do částky 7 103,60 (13 643,60 – 6 540, počítáno z původní žalobou požadované částky, neboť žaloba nebyla vzata zpět pro chování žalované) neúspěšná. Byla to tedy žalovaná, kdo byl v řízení převážně úspěšný a náležela by jí náhrada nákladů řízení dle poměru úspěchu a neúspěchu v rozsahu 4,13 %. Žalované však v tomto řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

18. Jelikož částečně úspěšné žalované soud ustanovil zástupce, jehož odměnu hradí jako náklady řízení stát, má stát podle § 148 odst. 1 o.s.ř. podle výsledku řízení proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to v rozsahu 52,07 % (7 103, 60/13 643,60*100). V tomto rozsahu soud uložil žalobkyni, aby státu náklady řízení, které nesl, nahradila, a to v obecné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. počínaje právní mocí samostatného usnesení, jimiž bude jejich výše určena.

19. O odměně ustanovené zástupkyně žalované bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku.