17 C 234/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Kateřinou Pelišovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 675 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 675 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 60,29 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Jelikož předmětem tohoto řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky), soud se ve smyslu § 157 odst. 4 a § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) omezil při odůvodnění rozhodnutí pouze na předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci.

2. Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky z titulu nezaplaceného televizního poplatku od září 2019 do ledna 2020 dle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, spolu se zákonným úrokem z prodlení, který žalobkyně kapitalizovala od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou do dne vyhotovení žaloby (15. 10. 2020).

3. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nevyjádřila a ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

5. Žalovaná měla přihlášený televizní přijímač na adrese [adresa žalované]. Žalovaná neuhradila předepsané poplatky ve výši 135 Kč měsíčně splatné vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce za období září 2019 až leden 2020. Žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalobkyně dále kapitalizovala zákonný úrok z prodlení na částku 60,29 Kč, a to od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, tedy k datu 15. 10. 2020.

6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

7. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZRaT“) poplatník, který je fyzickou osobou, platí rozhlasový poplatek z jednoho rozhlasového přijímače a televizní poplatek z jednoho televizního přijímače, a to i v případě, že jich vlastní, drží nebo z jiného právního důvodu užívá více včetně rozhlasového nebo televizního přijímače, který je příslušenstvím jím provozovaného dopravního prostředku.

8. Podle § 6 ZRaT měsíční výše rozhlasového poplatku činí 45 Kč, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč.

9. Podle § 10 ZRaT nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.

10. Žalované vznikla povinnost platit televizní poplatek, neboť měla přihlášený televizní přijímač, a to v zákonné výši 135 Kč měsíčně. Tuto svou povinnost však v období září 2019 až leden 2020 nesplnila. Žaloba tedy byla podána důvodně a soud jí v plném rozsahu vyhověl.

11. O úrocích z prodlení rozhodl soud v souladu s § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) a vládním nařízením č. 351/2013 Sb., přičemž žalobkyně zákonný úrok kapitalizovala ke dni podání žaloby na částku 60,29 Kč.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, jelikož žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Náklady řízení žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a paušální náhradou nákladů určených dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 2 odst. 1 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 200 Kč za dva úkony po 100 Kč spočívajících ve výzvě k plnění a písemném podání ve věci samé.

13. K nákladům řízení soud konstatuje, že žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů za odměnu za zastupování, neboť se v tomto případě nejedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, je třeba na žalobkyni v daném případě klást nároky obdobné jako na orgány státní moci. Ve výše uvedené věci se jedná o spor o bagatelní částku, který není složitý právně ani skutkově, žalobkyně disponuje právním úsekem a je tedy personálně vybavena pro řešení právních sporů a pokud si žalobkyně zvolila možnost být v tomto sporu zastoupena advokátem, což je její právo, nelze za této situace na žalované spravedlivě žádat, aby žalobkyni plně hradila náklady řízení takto vzniklé (nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Proto soud rozhodl tak, že žalobkyni se přiznává právo na náhradu nákladů řízení představující zaplacený soudní poplatek a paušální náhradu nákladů řízení, a nikoliv odměnu za zastupování advokátem.

14. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.