17 C 69/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , obec , okr. obec zastoupený obecnou zmocněnkyní jméno příjmení , datum narození bytem adresa , obec , okr. obec proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství o zaplacení 2 500 Kč,

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 500 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 22.3.2021 domáhal po žalované zaplacení částky 2 500 Kč coby odškodnění za majetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). Náhrady škody se žalobce domáhal dílem co do částky 1 300 Kč z titulu vynaložených nákladů na právní pomoc (podání odvolání ze dne 16.7.2017) a dílem co do částky 1 200 Kč z titulu učiněných čtyř úkonů žalobce jako nezastoupeného účastníka po 300 Kč, vše vzniklé v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 11 P 50/2015 (dále též jen„ předmětné řízení“), a to konkrétně nesprávným úředním postupem a vydáním nezákonného rozhodnutí ve věci návrhu žalobce na vydání předběžného opatření ze dne 27.6.2017 doplněné podáním ze dne 3.7.2017, který byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro prahu 9, sp.zn. 11 P 50/2015. Žalobce uvedl, že soud se v předmětném řízení dopustil řady vad, proto jej žalobce napadl odvoláním. Odvolání mělo být předloženo odvolacímu soudu dne 19.7.2017, fakticky bylo předloženo až 5.2.2018. Odvolací Městský soud v Praze odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 1.3.2018, č.j. 72 Co 86/2018 -1218, neboť se odvolání v důsledku plynutí času stalo bezpředmětným. Nedošlo tak k meritornímu projednání vadného usnesení procesního soudu I. stupně ze dne 30.6.2017. Žalobce proto podal dne 5.4.2018 návrh na doplnění předmětného usnesení Městského soudu v Praze, neboť jiný způsob obrany a nápravy proti vadné činnosti senátu 72Co neměl. Ústavní stížnost proti předběžným opatřením není obvykle přijatelná. Tento návrh na doplnění rozhodnutí byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23.4.2018 zamítnut. Žalobci byla tímto postupem odepřena soudní ochrana a odepřeno právo na spravedlivý proces, zkrácena procesní práva, ale i s přesahem do hmotněprávní sféry, odvolací soud se ani nepokusil o spravedlivé meritorní projednání, nevypořádal nijak ani návrh žalobce na doplnění rozhodnutí podle § 166 o.s.ř. a jeho argumentaci i v odvolání z 16.7.2017, že je nutné rozhodnout o nezákonnosti usnesení z 30.6.2017 a tím žalobci bylo upřeno i schůdně a jasně vymahatelné právo na odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí. Později, na soudním jednání dne 7.9.2018, vyšla najevo další vada předmětného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 30.6.2017, a to opření rozhodování v usnesení o špatnou písemnost. Zjevně došlo až k falšování obsahu spisu za účelem ochrany a krytí matky nezl., stejně tak jako postupem v řízení o návrhu otce z 27.6.2017. Dne 7.9.2018 na soudním jednání soudkyně poukázala na č.l. 743, na němž„ je založeno podání matky“, ve vztahu ke zmaření letních prázdnin 2017 a návrhu otce na vydání předběžného opatření. Avšak předmětná„ zpráva matky“ založená na č.l. 743 se týká zmaření letních prázdnin 2016, a je ve spise duplicitně. Co je obsahem listiny na č.l. 743 zjistila obecná zmocněnkyně žalobce při nahlížení do spisu dne 12.9.2018, poté, co soudkyně argumentovala tímto číslem listu na jednání soudu. Ve světle všeho uvedeného je zcela evidentní, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30.6.2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2018 jsou nezákonnými rozhodnutími, která však nesprávně nebyla zrušena, a to způsobem, který žalobce nemohl ovlivnit. Z tohoto nesprávného úředního postupu, který vedl k vydání nezákonných rozhodnutí, vznikla žalobci škoda 2 500 Kč, kterou požaduje nahradit po žalované. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že jej uplatnil dne 7.7.2020, přičemž žalovaná do 6 měsíců nárok neprojednala.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že u žalobce u ní nárok na odškodnění ve výši 2 500 Kč uplatnil již dne 23.11.2019 a nesporným učinila doplnění žádosti dne 4.7.2020. Žalovaná však namítla, že nárok žalobce projednala, a to stanoviskem ze dne 30.7.2020, kdy konstatovala, že k nesprávnému úřednímu postupu ani k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo. Dle žalované tedy ve věci není dán odpovědnostní titul jako základní podmínka odškodnění, neboť usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30.6.2017 nevykazuje znaky nezákonného rozhodnutí. Správnost skutkových zjištění obou procesních soudů žalovaná posuzovat nemůže a tudíž ani hodnotit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. V replice na vyjádření žalované žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp.zn. II.ÚS 1774/08 a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I.ÚS 529/09 z nichž dovozuje, že požadavek na nezákonnost rozhodnutí podle OdpŠk nutně nezahrnuje formální zrušení či změnu tohoto rozhodnutí. Neplatí tudíž restriktivní výklad, že rozhodnutí je možné za nezákonné považovat, pouze pokud bylo zrušeno, jinak že se uplatní presumpce jeho správnosti. Z evropské judikatury žalobce odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 30.9.2003, Gerhard Kobler, C – 224/01, kde byla dovozena odpovědnost i z (nezrušeného) rozhodnutí soudu, které nelze dále napadnout opravnými prostředky. V případě žalobce je nesporné, že neexistovala možnost opravného prostředku, kdy všechny žalobcem uplatněné opravné prostředky selhaly.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Žalovaná se z jednání omluvila a souhlasila s projednání v její nepřítomnosti. Soud provedl veškeré účastníky navržené důkazy, žádný důkaz nezamítal.

5. Jelikož předmětem tohoto řízení je částka nižší než 10 000 Kč a odvolání tak proti rozsudku není přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), v odůvodnění je v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. popsán toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

6. Soud po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce se dne 23.11.2019 a poté dne 8.7.2020 obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu škody v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 11 P 50/2015 s tím, že žádal nahradit škodu ve výši 2 500 Kč. Ve stanovisku ze dne 30. 7. 2020 žalovaná potvrdila, že jí 23. 11. 2019 byla doručena žádost ve věci uplatnění nároku na náhradu škody v souvislosti s nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 P 50/2015. Žalovaná neshledala nárok na náhradu škody důvodným s ohledem na neexistenci odpovědnostního titulu. Žalobce byl poučen, že může podat ve věci žalobu. Z relevantní části spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp zn. 11 P 50/2015, vyplynulo, že je v něm založen o email žalobce coby otce matce dítěte o tom, kdy si chce žalobce vzít do péče svého syna v kalendářním roce 2017 ze dne 14.3.2017. Dále je na č.l. 743 založena listina matky. Podáním ze dne 27.6.2017 podal žalobce coby otec Obvodnímu soudu pro Prahu 9 osmý návrh na vydání rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým synem, ve spojení s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v souladu s § 75c odst. 1 o.s.ř. Podáním ze dne 3.7.2017 adresoval žalobce coby otec Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doplnění k osmému návrhu otce na vydání rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým synem ve spojení s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v souladu s § 75c odst. 1 o. s. ř. ze dne 27.6.2017. Usnesením ze dne 30. 6. 2017 Obvodní soud pro Prahu 9 návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil matce, aby nezletilého [jméno], [datum narození] odevzdala do péče otce v termínu od 1.7.2017 od 09:00 hodin do 15.7.2017 do 19:00 hodin, zamítl. Dne 16.7.2017 podal žalobce coby otec proti tomuto usnesení o zamítnutí vydání předběžného opatření odvolání. Referátem datovaným dne 19.7.2017 předložil Obvodní soud pro Prahu 9 odvolání proti tomuto usnesení Městskému soudu v Praze, kdy na tomto předložení je prezentační razítko Městského soudu v Praze s datem 27.2.2018. Podáním ze dne 31.1.2018 podal žalobce návrh na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. Dne 31.1.2018 podal žalobce další návrh na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. Dne 5.2.2018 soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9, JUDr. [příjmení], adresovala Městskému soudu v Praze podání, ve kterém informuje, že ve věci zamítnutí návrhu na předběžné opatření, bylo podáno odvolání žalobcem, coby otcem s tím, že předkládací zpráva je založena na čl.

775. Soudkyně předložila znovu věc k rozhodnutí o odvolání otce. Usnesením ze dne 1.3.2018, č. j. 72 Co 86/2018-1218, Městský soud v Praze rozhodl o návrhu žalobce coby otce na vydání předběžného opatření k odvolání žalobce coby otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 30.6.2017, č.j. 11 P 50/2015-748 tak, že odvolací řízení se zastavuje. Z odůvodnění zjištěno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání se v důsledku uplynutí času stalo bezpředmětným. Dne 5.2.2018 se soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9, JUDr. [příjmení], vyjádřila Městskému soudu v Praze k návrhu na určení procesní lhůty podle § 174 zákona č. 6/2002 Sb. Usnesením ze dne 8. 2. 2018, č.j. 30 ÚL 3/2018-6, byl návrh na určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k rozhodnutí o návrzích navrhovatele ze dne 1.3.2017 a 7.9.2016, 14.11.2016 k rozhodnutí o podnětu OSPOD ze dne 12.4.2016, k rozhodnutí o návrzích na výkon rozhodnutí o úpravě styku, předložení odvolání odvolacímu soudu a k doručení písemnosti, zamítnut. Dne 5.4.2018 podal žalobce coby otec Městskému soudu v Praze návrh na doplnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, č.j. 72 Co 86/2018-1218, ze dne 1.3.2018 a 72 Co 92/2017-663 ze dne 2.3.2017 podle § 166 o.s.ř. Usnesením ze dne 23.4.2018, č.j. 72 Co 92/2017, 72 Co 86/2018, byly návrhy žalobce coby otce na doplnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.3.2017, čj. 72 Co 92/2017-663 a ze dne 1.3.2018, č.j. 72 Co 86/2018-1218, zamítnuty. Dne 8.8.2018 adresoval žalobce coby otec Obvodnímu soudu pro Prahu 8 druhé doplnění k osmému návrhu otce ze dne 27. 6. 2017 na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým synem, upřesnění návrhového petitu specifikace k usnesení z 30.6.2017. Přípisem ze dne 3.9.2018 se předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 vyjádřila ke stížnosti žalobce coby otce ze dne 9.8.2018. Z obsahu vyřízení stížnosti vyplývá, že administrativním pochybením bylo odvolání žalobce proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření předloženo odvolacímu soudu až v únoru 2018.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

8. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

17. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

19. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že ani v jednom případě k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo, neboť ani jedno z žalobcem označených rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Tím, zda případně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, se soud nezabýval, neboť v souvislosti s nesprávným úředním postupem se žalobce žádného odškodnění nedomáhal. Není tak dána již první podmínka nezbytná k vyvození odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk. Není správná argumentace žalobce, že není v jeho případě trvat na formálním vyslovení nezákonnosti označených rozhodnutí. Soud si je vědom, že judikatorně již byly dovozeny výjimky ze zásadního požadavku, aby rozhodnutí, s nímž je vznik škody spojován, bylo později pro nezákonnost zrušeno či prohlášeno za nezákonné. Žalobce i na některé takové případy výslovně poukázal. V případě řešením ve věci sp.zn. II.ÚS 1774/08 šlo o věc, kdy odvolacím správním orgánem byla stavba zakázána, tedy došlo k faktickému vyslovení závěru, že přechozí povolení vydané správním orgánem I. stupně nebylo správné a zákonné, k ničemu takovému v nyní souzené věci nedošlo. V případě řešeném pod sp.zn. I.ÚS 529/09 se jednalo o zcela neporovnatelnou věc ohledně skutkového stavu i právního hodnocení. V tamním případě nešlo o nezákonného rozhodnutí a řešení právní otázky, zda je nutné jeho zrušení či nikoli, ale o posouzení jednání notáře z tohoto hlediska, zda jde či nejde nesprávný úřední postup přičitatelný státu. V případě sp.zn. II.ÚS 3516/20 šlo o zcela specifickou věc, neboť na počátku řízení o náhradě škody byl restituční nárok, tedy situace, kdy se stát snažil zmírnit následky křivd z let minulých V tam posuzovaném případě nebylo sporu o tom, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu bylo nezákonné, sám tento úřad si toho bylo vědom a toto konstatoval poté i soud. I sám Ústavní soud v tomto nálezu zopakoval, že judikatura vztahující se k restitučním případům je zcela specifická a nelze jí tak automaticky přenášet na jiné skutkové situace. Soud proto uzavírá, že judikatura, která formální zrušení nepožaduje, představuje pouze výjimku z pravidla, když reaguje na specifické případy, kdy by se požadavek na zrušení nezákonného rozhodnutí jevil jako nepřiměřeně formalistický a fakticky by vylučoval odpovědnost státu za škodu.

20. Je také nutné, aby žadatelé o náhradu škodu nejdříve vyčerpali prostředky k ochraně svého práva, jejichž využitím by mohli předejít vzniku tvrzené škody. Žalobce ani nepodal proti zastavení odvolacího řízení ústavní stížnost, pokud nyní namítá, že tím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Úvaha, že takové stížnosti jsou zpravidla odmítány, je pouhou spekulací a neobstojí jako relevantní argument, proč žalobce tento přípustný a dostupný opravný prostředek nevyužil. Nezbývá tedy konstatovat, že ani jedno z žalobcem označených rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a soudu v kompenzačním řízení nepřísluší znovu posuzovat zákonnost rozhodování procesních soudů v posuzovaném řízení. Soud dále k námitce žalobce, že odvolací soud při zastavení odvolacího řízení, nerozhodl o nákladech řízení, uvádí, že šlo o postup zcela souladný s § 145 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá, že o nákladech řízení, včetně nákladů předběžných opatření, se rozhoduje až v rozhodnutí ve věci samé. Jinými slovy, při rozhodování o předběžných opatřeních se o nákladech řízení samostatně a v této fázi řízení nerozhoduje. Nadto z § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že v řízeních, která je možno zahájit i bez návrhu, což jsou i řízení ve věci péče o nezletilé, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, jen odůvodňují-li to okolnosti případu.

21. Jelikož žalobce na náhradě škody žádá náhradu nákladů řízení, které mu však nemohly být v řízení o předběžném opatření přiznány, neboť se o nich v této fázi řízení nerozhoduje, uplatní se i výluka podle § 31 odst. 2 OdpŠk, neboť žalobce měl či ještě stále má (pokud dosud v posuzované věci nebylo dosud meritorně rozhodnuto) možnost náhradu nákladů žádat v průběhu řízení na základě procesních předpisů.

22. Z obou těchto důvodů, tedy pro absenci již první podmínky (existence nezákonného rozhodnutí) pro vyvození odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk a pro výluku z možnosti žádat náhradu nákladů řízení z řízení o předběžném opatření, soud žalobu zamítl, aniž by zjišťoval splnění podmínek dalších. Z tohoto důvodu soud žalobce ani nevyzýval k prokázání tvrzené škody, neboť, i kdyby ji žalobce prokázal, za její vznik stát neodpovídá.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 režijního paušálu po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne 11.6.2021 (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 300 Kč. K návrhu žalobce, aby soud, pokud žalobu zamítne, nepřiznával žalované právo na náhradu nákladů řízení, soud uvádí, že žádné důvody mimořádného zřetele hodné pro takový výjimečný postup neshledal a ani žalobce takové neuvedl. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod (výrok II.).