18 C 153/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení 3 780 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 168 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. 4. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 3 612 000 Kč s příslušenstvím.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá na žalované zaplacení částky celkem 3 780 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným zásahem do jeho práv, průtahy v soudním řízení a v řízení, jež mu předcházelo. [stát. instituce] obdrželo žádost žalobce o umožnění vykonání odborné justiční zkoušky dne 25. 10. 2012. Přípisem ze dne 8. 1. 2013 [stát. instituce] žalobci sdělilo, že nesplňuje podmínky pro vykonání odborné justiční zkoušky. Proti tomuto sdělení podal žalobce dne 8. 4. 2013 rozklad. Dopisem prvního [anonymizována tři slova] ze dne 17. 6. 2013 byl žalobce informován, že [stát. instituce] na svém stanovisku setrvává a žádosti o vykonání justiční zkoušky z důvodu nesplnění kvalifikačního předpokladu podle § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích nelze vyhovět. Dne 25. 7. 2014 [anonymizováno] rozhodlo, že žalobce se k vykonání odborné justiční zkoušky nepřipouští pro nesplnění kvalifikačního předpokladu podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 117 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2014 žalobce podal rozklad. [anonymizována dvě slova] rozhodnutím ze dne 8. 1. 2015 rozhodnutí ze dne 25. 7. 2014 zrušila a řízení zastavila, neboť dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí je nesprávné, neboť nemělo být orgánem prvního stupně vůbec vydáno. Dne 10. 3. 2015 podal žalobce proti rozhodnutí ze dne 8. 1. 2015 žalobu. Dne 29. 8. 2019 vydal Městský soudu v Praze meritorní rozhodnutí ve věci, že zásah žalovaného spočívající v nepřipuštění žalobce k vykonání odborné justiční zkoušky je nezákonný a [anonymizováno] bylo přikázáno, aby žalobce připustil k vykonání odborné justiční zkoušky. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 8. 2019. Sdělení žalovaného o stanovení termínu odborné justiční zkoušky obdržel žalobce dne 27. 12. 2019. Zkoušku měl vykonat ve dnech 11. - 14. února 2020, tedy po více než sedmi letech od doručení žádosti. Průtahy ve věci činily více než 7 let. Nezákonný zásah velmi negativně ovlivnil osobní i pracovní život žalobce a v zásadě znemožnil jeho kariéru ve vyšších právnických profesích. Žalobce v roce 2007 zvolil svou profesní dráhu v justici. Byl přesvědčen, že zákon o soudech a soudcích stanoví předpoklady pro vykonání odborné justiční zkoušky vyšším soudním úředníkem po pěti letech praxe jasně určitě a srozumitelně. Žalobce byl po dobu sedmi let vystaven psychické újmě spočívající v právní nejistotě a s tím spojenými stresovými stavy, co bude dál. Žalobce uvedl, že v současné době již prakticky nemá podmínky k přípravě na justiční zkoušku, má pokročilý věk, již dávno mu není potřebných 30 let, má zhoršený zdravotní stav, vyživovací povinnosti vůči manželce a dětem, a finanční závazky související s bydlením, dále možnost využít několikaměsíční neplacené volno k řádné přípravě ke zkoušce, aniž by ukončil pracovní poměr u svého zaměstnavatele. Vzhledem k uvedenému žalobce požaduje částku 280 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou všech řízení v souhrnné délce 7 let, dále částku 3 500 000 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nezákonný zásah orgánů státu spočívající v nepřipuštění žalobce k vykonání odborné justiční zkoušky a tím znemožnění kariéry ve vyšších právnických profesích. Žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované dne 25. 10. 2019.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že žalobce dne 25. 10. 2019 uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žádosti žalobce nebylo vyhověno. Co se týká předmětného řízení vedeného u Městského soudu v Praze, zde žalovaná neshledala žádné průtahy, žádný z věc vyřizujících soudů nebyl procesně nečinný, jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně. Řízení ve věci trvalo od března 2015 do srpna 2019. Celková doba řízení činila 4 roky a 5 měsíců. Žalovaná tak dospěla k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako přiměřenou. Co se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 500 000 Kč za nezákonný zásah, poukazuje na to, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019 s právní mocí dne 31. 8. 2019 bylo konstatováno, že zásah žalované je nezákonný. Jednalo se o deklaraturní rozhodnutí. Zde žalovaná uvádí, že je na žalobci, aby konkrétně tvrdil a prokázal, jaká nemajetková újma mu v důsledku tohoto vznikla a jaké intenzity. Žalobce pomíjí skutečnost, že na soudcovskou funkci není právní nárok. I kdyby byl připuštěn ke zkoušce, neprokazuje, že by ji skutečně složil a že by se následně stal soudcem. Žalobci muselo být od začátku zřejmé, že kvalifikační kritéria nesplňuje, když v lednu 2006 dokončil právní studium na [anonymizována tři slova] [obec]. Žalovaná dále poukazuje na to, že z [územní celek], kde žalobce bydlí, je to k potenciálnímu nejbližšímu [název soudu] 82 km a tedy 1 hodina a 9 minut cesty autem v jednom směru. Je otázkou, jak by žalobce skloubil rodinný život a kariéru v justici.

3. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované podáním doručeným žalované dne 25. 10. 2019. Žalovaná žádosti žalobce v rámci předběžného projednání nároku nevyhověla. Tyto skutečnosti tak nebyly předmětem dokazování.

4. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], vzal soud za prokázané následující: Dne 10. 3. 2015 byla u tohoto soudu podána žaloba proti rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 25. 7. 2014 a rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne 8. 1. 2015. Žalobce navrhoval zrušení těchto rozhodnutí a žádal, aby soud rozhodl tak, že žalobce se připouští ke konání odborné justiční zkoušky. Napadeným rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] dne 8. 1. 2015 rozhodla tak, že zrušuje rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 25. 7. 2014 a řízení zastavuje. Uvedeným rozhodnutím [anonymizováno] ze dne 25. 7. 2014 bylo rozhodnuto tak, že [celé jméno žalobce] nebyl připuštěn ke konání odborné justiční zkoušky. Důvodem zrušení a zastavení řízení ze strany [anonymizováno] bylo, že dle názoru [anonymizováno] napadené rozhodnutí je nesprávné, neboť nemělo být orgánem prvního stupně vydáno, neboť v daném případě nebylo s žadatelem zahájeno správní řízení. [anonymizováno] v rámci posuzování podmínek nezbytných pro přístup k odborné justiční zkoušce neaplikuje správní řád, neboť posouzení, zda žadatel splňuje podmínky pro vykonání justiční zkoušky, nejsou správním řízením. Žalobce byl dne 16. 3. 2015 vyzván k zaplacení soudního poplatku, což učinil dne 2. 4. 2015. Následně přípisem ze dne 13. 4. 2015 byla žalovaná strana vyzvána k vyjádření se k žalobě. Žalovaná se ve věci vyjádřila nejprve dne 21. 4. 2015, kdy vyjádřila svůj nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a ve věci samé se vyjádřila dne 11. 5. 2015. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 20. 3. 2018. Jednání bylo nařízeno referátem soudce ze dne 25. 1. 2018, jinak se ve věci nic nedělo. Ještě před termínem nařízeného jednání byl ve věci vydán dne 13. 3. 2018 rozsudek a jednání nařízené na den 20. 3. 2018 bylo zrušeno. Rozsudek byl rozeslán účastníkům dne 13. 3. 2018. Soud tímto rozsudek zrušil rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne 8. 1. 2015 č.j. [spisová značka] s odůvodněním, že akt [stát. instituce], kterým žalobce nebyl připuštěn k justiční zkoušce musí mít formu správního rozhodnutí. Ve věci byla následně podána kasační stížnost. Spis byl na základě žádosti Nejvyššího správního soudu dne 29. 3. 2018 předložen Nejvyššímu správnímu soudu, a to dne 9. 4. 2018 a Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2018. Spis byl vrácen zpět soudu prvního stupně dne 30. 1. 2019. Usnesením ze dne 7. 2. 2019 byl žalobce vyzván, aby upravil svůj závěrečný návrh tak, aby korespondoval s obsahem žalobního tvrzení. Na toto reagoval žalobce podáním ze dne 25. 2. 2019. Následně soud vyzval účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Přípisem ze dne 26. 4. 2019 žalovaný sděluje soudu, že žalovaná přehodnotila své stanovisko a má v úmyslu žalobce na základě jeho žádosti připustit k vykonání odborné justiční zkoušky, přičemž nejbližším možným termínem, kterého se žalobce může zúčastnit je červen nebo říjen tohoto roku. Následně ve věci byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, kterým soud vyslovil závěr, že zásah žalovaného spočívající v nepřipuštění žalobce k vykonání odborné zkoušky je nezákonný a zároveň žalovanému přikázal, aby připustil žalobce k vykonání odborné zkoušky. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 8. 2019, což bylo vyznačeno dne 5. 9. 2019. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí nebyla podána.

5. Z účastnické výpovědi žalobce a ze svědecké výpovědi matky žalobce [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] a otce žalobce [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] vzal soud za prokázané, že žalobce pracoval po dobu více než 5 let u [název soudu], žalobce měl v úmyslu pokračovat v nějaké vyšší právnické profesi, a proto požádal o připuštění k vykonání justiční zkoušky. Žalobce v době, kdy poprvé požádal o možnost vykonání justiční zkoušky, byl bezdětný a svobodný. V současné době má žalobce 3 děti - 2 šestileté dcery a půlročního syna. Cca před 5 lety si žalobce vzal hypotéku na splácení rekonstrukce rodinného domu. Co se týká zdravotního stavu žalobce, v současné době má [anonymizována tři slova] a [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] Tyto zdravotní problémy v roce 2012 neměl. Svědci i žalobce vypověděli, že žalobce v důsledku toho, že nebyl připuštěn k vykonání justiční zkoušky, cítil nespravedlnost. Z jeho pohledu činil vše, aby mohl justiční zkoušku vykonat. V tomto mu však bylo žalovanou zabráněno.

6. Z potvrzení [název soudu] ze dne 12. 7. 2021 vzal soud za prokázané, že žalobce byl k tomuto datu zaměstnancem [název soudu] na pozici vyšší soudní úředník, a to na dobu neurčitou od 26. 3. 2007.

7. Z žalovanou předložených listin (přípisu žalobce adresovanému žalované ze dne 14. 1. 2020, přípisu žalované adresovanému žalobci ze dne 16. 1. 2020 vč. potvrzení o dodání do datové schránky, přípisu [stát. instituce] ze dne 17. 9. 2020 adresované žalobci vč. potvrzení o dodání do datové schránky, přípisu [stát. instituce] ze dne 17. 12. 2020 adresovanému žalobci, potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, přípisu [stát. instituce] ze dne 12. 4. 2021 adresovanému žalobci s potvrzením o doručení do datové schránky, přípisu žalobce adresovanému zaměstnankyni žalované, doručeným do datové schránky dne 15. 4. 2021, přípisu žalobce adresovanému žalované dne 12. 8. 2021, přípisu žalované adresovanému žalobci ze dne 26. 8. 2021) vzal soud za prokázané, že přípisem žalované ze dne 20. 12. 2019 byl žalobce informován o tom, že mu byl stanoven termín odborné justiční zkoušky ve dnech 11. až 14. 2. 2020. Přípisem ze dne 14. 1. 2020 se žalobce z tohoto termínu omluvil a požádal o odročení termínu justiční zkoušky na říjen nebo listopad roku 2020 s odůvodněním, že dobu, která mu byla dána na přípravu k justiční zkoušce nelze považovat za dostatečnou a rovněž jeho rodinné a zdravotní problémy mu nedovolují připravit se na dřívější termín. Přípisem ze dne 16. 1. 2020 byl žalobce žalovanou informován o tom, že jeho žádost o odložení termínu justiční zkoušky akceptují a bude pozván k vykonání odborné justiční zkoušky v termínu říjen až listopad 2020. Přípisem ze dne 17. 9. 2020 byl žalobce informován o tom, že mu byl stanoven termín odborné justiční zkoušky ve dne 10. až 13. listopadu 2020. Tento termín však byl následně zrušen na základě mimořádného opatření vlády v souvislosti s koronavirovou pandemií. K dalšímu termínu justiční zkoušky byl žalobce pozván přípisem ze dne 17. 12. 2020, kdy termín zkoušky byl stanoven ve dnech 26. až 29. 1. 2021. I tento termín byl následně zrušen v souvislosti s koronavirovou pandemií. Následně přípisem ze dne 12. 4. 2021 byl žalobce pozván k vykonání justiční zkoušky ve dne 27. až 30. 4. 2021. Přípisem doručeným žalované dne 15. 4. 2021 se žalobce z tohoto termínu omluvil, uvedl, že zkoušky se nemůže zúčastnit z pracovních a rodinných důvodů. Dne 12. 8. 2021 žalobce přípisem sdělil žalované, že pominuly pracovní a rodinné důvody a žádá tímto o stanovení termínu odborné justiční zkoušky. Přípisem ze dne 26. 8. 2021 byl žalobce pozván na vykonání odborné justiční zkoušky ve dnech 9. až 12. 11. 2021. Z výpovědi žalobce vzal soud za prokázané, že žalobce v uvedeném termínu se zkoušky zúčastnil, byl však klasifikován jako nezpůsobilý a kromě ústní části musí opakovat rovněž písemnou zkoušku z trestního práva.

8. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu. Žalobce dne 25. 10. 2012 požádal o vykonání justiční zkoušky. Přípisem dne 8. 1. 2013 [stát. instituce] sdělilo žalobci, že nesplňuje podmínky pro vykonání odborné justiční zkoušky. Žalobce se následně proti tomuto sdělení bránil opravnými prostředky podanými [anonymizována dvě slova]. Následně ve věci podal dne 10. 3. 2015 žalobu k Městskému soudu v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019 byl zásah žalovaného spočívající v nepřipuštění žalobce k vykonání odborné justiční zkoušky posouzen jako nezákonný. [stát. instituce] bylo uloženo, aby žalobce k vykonání justiční odborné zkoušky připustilo. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 8. 2019. Sdělením žalované ze dne 27. 12. 2019 byl žalobce vyzván k vykonání justiční zkoušky ve dnech 11. až 14. 2. 2020. Žalovaný se z termínu justiční zkoušky omluvil, k vykonání justiční zkoušky přistoupil v termínu 9. až 12. 11. 2021. Z výpovědi žalobce vzal soud za prokázané, že žalobce v uvedeném termínu se zkoušky zúčastnil, byl však klasifikován jako nezpůsobilý a kromě ústní části musí opakovat rovněž písemnou zkoušku z trestního práva.

9. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

10. Podle ust. § 117 zákona č. 6/2002 Sb. požádá-li vyšší soudní úředník, který splňuje předpoklady pro výkon funkce soudce podle § 60 odst. 1 až 4 s výjimkou odborné justiční zkoušky, souhlasu s ustanovením za soudce a s přidělením k určitému soudu a který vykoná funkci vyššího soudního úředníka po dobu nejméně 5 let, umožní mu [anonymizováno] vykonat odbornou justiční zkoušku nejpozději do 3 měsíců od doručení žádosti.

11. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na zadostiučinění újmy a náhradu škody předvídanou § 14 OdpŠk, neboť nárok u žalované předběžně uplatnil.

16. Soud se zabýval otázkou, zda posuzované řízení spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Postup, kterým nebylo ze strany [stát. instituce] umožněno žalobci vykonat odbornou justiční zkoušku zasáhlo významným způsobem do právní sféry žadatele. Připuštění k výkonu odborné justiční zkoušky je základním (a zákonným) předpokladem pro výkon funkce a případně i dalších právnických profesí a nepřipuštění žalobce k výkonu justiční zkoušky tak má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva, které má základ ve vnitrostátním právu. Proto je třeba na posouzení přiměřenosti délky tohoto procesu a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ Stanovisko“), podle kterého se nemajetková újma presumuje.

17. V daném případě žalovaná byla žalovaná povinna v souladu s ustanovením § 117 zákona o soudech a soudcích umožnit žalobci, který byl v době podání žádosti zaměstnancem [název soudu] na pozici vyššího soudního úředníka, vykonání odborné justiční zkoušky do tří měsíců od podání žádosti, tedy do 25. 1. 2013. Žalovaná toto žalobci neumožnila a tento nezákonný stav trval až do 11. 2. 2020, kdy žalobce mohl poprvé justiční zkoušku vykonat, tedy po dobu 7 let. Vzhledem k tomu, že vykonání justiční zkoušky mělo být žalobci umožněno do 3 měsíců, je třeba tuto délku tohoto stavu (ve vztahu k [stát. instituce] se nejednalo o správní řízení, jehož výsledkem by bylo vydání rozhodnutí podle § 65 soudního řádu správního) považovat za zcela jednoznačně za nepřiměřenou. Soud při posouzení, zda má žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu žalované vznikla, právo na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmy, postupoval analogicky dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk.

18. Soud v tomto ohledu přihlédl ke skutečnosti, že sporná otázka byla řešena v rámci procesu prověřování splnění podmínek [anonymizována dvě slova] v podstatě ve třech stupních: přípis [stát. instituce] ze dne 8. 1. 2013, č.j. [anonymizováno] [rok] [spisová značka], rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2014, [číslo jednací], kterému předcházel dopis [anonymizována čtyři slova] ze dne 17. 6. 2013, rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne 8. 1. 2015 č.j. [spisová značka] a následně i opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. V rámci soudního řízení byla nejprve řešena otázka, zda sdělení ze strany [stát. instituce] o tom, že neumožní žalobci vykonat odbornou justiční zkoušku je či není rozhodnutím podle § 65 správního řádu soudního. Až Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č.j. [číslo jednací] tuto otázku vyřešil tak, že tento akt [anonymizováno] není rozhodnutím dle § 64 správního řádu a prostředkem ochrany proti takovému postupu [anonymizováno] je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního.

19. Co se týká postupu orgánů státu, soud zde neshledal žádné průtahy v postupu [stát. instituce] při řešení podání žalobce žádajících přehodnocení původního zamítavého stanoviska ze dne 8. 1. 2013, shledal však průtah v rámci řízení před soudem, kdy v řízení před Městským soudem v Praze došlo k průtahu v období od 11. 5. 2015 do 25. 1. 2018 (resp. do 13. 3. 2018), tedy po dobu 2 let a cca 9 měsíců. Toto prodlení mělo na celkovou délku řízení značný vliv.

20. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud tento posoudil jako zvýšený, neboť prodlení žalované s připuštěním žalobce k vykonání odborné justiční zkoušky mělo pro žalobce zásadní vliv z hlediska jeho profesní kariéry. Žalobce byl po dobu 7 let nucen setrvat na pozici vyššího soudního úředníka, což vzhledem k jeho ukončenému právnickému vzdělání nebylo pozicí, která by odpovídala jeho kvalifikaci. Soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že v průběhu 7 let, kdy žalobce usiloval o připuštění k vykonání justiční zkoušky, se významně změnila životní situace žalobce, kdy v roce 2012, kdy poprvé žádal o možnost vykonání odborné justiční zkoušky, byl svobodný a bezdětný, neměl žádné finanční závazky. V době, kdy [anonymizováno] připustilo žalobce k vykonání odborné justiční zkoušky, již byl žalobce ženatý, měl finanční závazky vzniklé v důsledku nutnosti financovat rekonstrukci rodinného domu sloužícího k bydlení rodiny a především měl dvě nezletilé děti. Soud se tedy domnívá, že význam skutečnosti, že žalobce nebyl po dobu 7 let připuštěn k vykonání odborné justiční zkoušky, byl pro žalobce zásadní a v tomto ohledu je třeba analogicky dle ust. § 31a odst. 3 z tohoto důvodu základní částku navýšit o 20 %.

21. Soud při stanovení základní částky opět analogicky vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2011, přičemž vyšel z nejvyšší možné částky v rámci stanoviskem stanoveného rozmezí, tedy z částky 20 000 Kč za rok trvání protiprávního stavu (s ohledem na to, že žalobci mělo být umožněno složení justiční zkoušky do 3 měsíců od podání žádosti a žalobce se tohoto dočkal po 7 letech). Dospěl tak k základní částce 140 000 Kč (kterou však nekrátil na polovinu za první dva roky trvání procesu právě s ohledem na to, že žádosti žalobce mělo být vyhověno ve lhůtě 3 měsíců), kterou následně ještě o 20 % ponížil vzhledem k tomu, že věc byla řešena na více stupních soudní soustavy, a to opakovaně, na druhou stranu základní částku navýšil pro postup orgánů státu v dané věci o 20 % a o dalších 20 % částku navýšil s ohledem na zvýšený význam předmětu pro žalobce. Dospěl tak k částce 168 000 Kč, kterou žalobci přiznal.

22. Žalobce v řízení uplatnil dva nároky, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou celého procesu ve výši 280 000 Kč a ještě nárok na zadostiučinění za nezákonný zásah státu ve výši 3 500 000 Kč, který odůvodnil tím, že žalobci byla znemožněna kariéra ve vyšších právních profesích. Soud se domnívá, že přiznáním shora odůvodněné částky 168 000 Kč, kdy soud zohlednil zvýšený význam celého procesu pro žalobce a vyšel z maximální částky v rámci rozmezí stanoveného Sjednocujícím stanoviskem NS Cpjn 206/2011. Přiznáním dalšího zadostiučinění by tak odškodnění nesprávného postupu žalované, kdy žalobce nebyl po dobu 7 let připuštěn k odborné justiční zkoušce v podstatě dubloval. Navíc soud nesouhlasí s argumentací žalobce, že mu tímto postupem bylo znemožněno uspět i v jiných vyšších právních profesích; žalobce o nic takového nepokusil a to, že by žalobce kupříkladu nemohl uspět v advokacii, či v jiné právnické profesi, je pouhou spekulací. Částku 168 000 Kč tak soud považuje za dostatečné odškodnění nemajetkové újmy, žalobce, která byla v řízení prokázána.

23. Pokud žalobce poukazuje na judikaturu Ústavního soudu sn. zn. IV ÚS 3416/20 a poukazuje na tzv. doktrínu„ ztráty šancí“ uplatňovanou v oblasti zdravotního práva, zde soud naopak poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. [spisová značka], kdy naopak nejvyšší soud vyslovil názor, že„ zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“. Dle uvedených rozhodnutí nejvyššího soudu tak doktrína„ ztráty šancí“ není v našem právním řádu aplikovatelná.

24. Důvodným shledal soud nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení z částky 168 000 Kč. Žalobce se domáhal úroku z prodlení v zákonné výši 10 % dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (změna žaloby připuštěna dne 19. 4. 2022). Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 25. 10. 2011, žalovaná se proto dostala do prodlení dnem následujícím po uplynutím 6-ti měsíců od předběžného uplatnění nároku. Žalobci tak v souladu s ustanovením § 1970 o. z. vznikl nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení. a to ode dne 26. 4. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25Cdo 2060/2001).

25. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

26. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když v daném případě byl žalobce úspěšný pouze zčásti. Předmětem řízení byly 2 nároky na náhradu nemajetkové újmy, kdy je třeba vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobce byl v řízení úspěšný pouze co jednoho z těchto nároků, tedy co do 1/2, co do druhého uplatněného nároku byl v řízení neúspěšný. Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.