18 C 247/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa b) právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená obecnou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení 6 654 693 547 Kč, 30 000 000 Kč a 110 975 364 433 Kč

I. Žaloba žalobce a) o zaplacení částky 6 654 693 547 Kč jako náhrady škody a částka 30 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy se zamítá.

II. Žaloba žalobce b) o zaplacení částky 110 975 364 433 Kč se zamítá.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady řízení, a to rovným dílem, ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobci a) se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 2 000 Kč.

1. Žalobce a) se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá na žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, přičemž původně tuto škodu vyčíslil ve výši 444 825 061 Kč. Tato škoda měla spočívat v ušlém příjmu za období od 30. 9. 1993 do 31. 10. 2017, kdy na ušlé mzdě mělo žalobci ujít 276 480 745 Kč a na úrocích z ušlé mzdy 168 344 316 Kč. Nárok žalobce odvozuje od toho, že dne 3. 1. 1994 společnost okamžitě zrušila poměr s žalobcem s tím, že žalobce zvlášť hrubě porušil pracovní kázeň tím, že v rozporu s manažerskou smlouvou vykonával funkci statutárního orgánu pro jinou společnost. Žalobce se soudně domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť své povinnosti dle manažerské smlouvy neporušil, což bylo nakonec deklarováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2002. Rozsudek byl následně potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003. Po společnosti se žalobce nemůže při náhradě ušlé mzdy po společnosti domáhat, neboť ztratila právní subjektivitu. Žalobce dále poukazoval na to, že na [anonymizována čtyři slova] byla dne 27. 9. 1993 uvalena nucená správa, a to rozhodnutím [anonymizována tři slova] ze dne 18. 3. 1994 a 23. 6. 1994. Banka poté podala do těchto rozhodnutí odvolání k Městskému soudu v Praze, ale veškeré opravné prostředky, vč. stížnosti k Ústavnímu soudu, nebyly úspěšné. [anonymizováno] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce] proto dne 4. 5. 1995 podali z výše uvedených důvodů stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který dne 21. 10. 2003 vynesl rozsudek, kterým shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když dospěl k závěru, že rozhodování o uvalení nucené správy a její následný zápis do obchodního rejstříku se týkají občanských práv banky. Čl. 6 odst. 1 byl porušen tím, že [anonymizována čtyři slova] neměly účinný přístup k soudu při dozorování o svých občanských právech a závazcích. Soud uložil České republice povinnost nahradit bance částku 10 000 EUR na náhradu nákladů předcházejícího vnitrostátního řízení a řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Následně byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka] ze dne 2. 10. 1995, na majetek banky prohlášen konkurz. Usnesením Městského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací] ze dne 18. 1. 2008, byl konkurz po splnění rozvrhového usnesení zrušen. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 2. 2008. Dne 20. 10. 2016 vydal Městský soud v Praze usnesení [spisová značka], [anonymizováno] [rok] [jednací číslo MSP], kterým rozhodl o zápisu výmazu společnosti [právnická osoba] Usnesení nabylo právní moci dne 15. 11. 2016. Návrh na zápis výmazu byl však podán neoprávněnou osobou, a to [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který k datu podání návrhu nebyl členem představenstva, neboť byl s účinností od 30. 6. 2009 z funkce odvolán. Žalobce dále poukazuje na to, že společnost neměla být vymazána z toho důvodu, že je zde další majetek společnosti, a to minimálně ve výši 1 439 861 Kč. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2011, [číslo jednací], zrušil výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č. j. [spisová značka], kterým došlo k vymazání společnosti z obchodního rejstříku, a rejstříkové řízení zastavil. Žalobce tedy odvozuje, že Česká republika nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016 zasáhla do práva žalobce a) i práva žalobce b). Žalobci a) i žalobci b) byla dále způsobena újma uvedeným rozhodnutím o zavedení nucené správy, která nakonec vedla k úpadku a prohlášení konkurzu na majetek společnosti. Žalobce kromě shora uvedené náhrady škody požaduje dále náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč.

2. Žalobkyně b) požaduje náhradu škody ve výši 26 356 791 458 Kč ze zablokované a převzaté částky nuceným správcem, z čehož 3 507 239 720 Kč činila výchozí částka, částku 22 849 551 738 činí úroky z této částky. Dále žalobkyně b) požaduje škodu ze zablokované a převzaté částky základního kapitálu banky, kdy výchozí částka činila 800 000 000 Kč a úroky z této částky 5 211 973 760 Kč Celkem tedy 6 011 973 760 Kč. Dále žalobce požaduje škodu způsobenou v podobě ušlého zisku způsobenou nemožností dalšího podnikání v důsledku uvalení nucené správy, kdy tato činí 50 076 954 078 Kč a dále úroky ze zisku ve výši 33 693 225 124 Kč Celkem 83 770 179 203 Kč. Celková částka požadovaná žalobkyní b) tak činí 116 138 944 421 Kč 3. Citovaná žaloba podaná ke zdejšímu soudu dne 9. 11. 2017 osobně žalobcem a) byla podapsána pouze žalobce a) a to i jménem žalobkyně b). Žalobce však v rozhodném období nebyl oprávněn za žalovanou jednat.

4. Žalobkyně b) podáním ze dne 27. 3. 2019 doplnila žalobu k výzvě soudu. Toto doplnění již bylo podáno a řádně podepsáno [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako statutárním orgánem [právnická osoba] [anonymizováno], zapsané likvidátorky společnosti. Shora uvedený nedostatek podpisu žaloby osobou oprávněnou jednat za žalobkyni b) tak byl zhojen.

5. Žaloba byla dále doplněna tak, že újma žalobkyni b) měla být způsobena postupem Městského soudu v Praze, a to jak rejstříkového soudu, když rozhodl o zápisu výmazu [anonymizována čtyři slova] z obchodního rejstříku, dále tím, když jako konkurzní soud vedl konkurzní řízení na majetek [právnická osoba], pod sp. zn. [spisová značka], a dále rovněž jako odvolací orgán, když zamítl odvolání banky proti rozhodnutí o zápisu nucené správy a dále tím, že provedl zápis výmazu společnosti do obchodního rejstříku, jenž byl podán neoprávněnou osobou. Žalobkyně b) poukazuje na to, že Městský soud v Praze pochybil, když shora citovaným usnesením ze dne 20. 10. 2016 vyhověl návrhu na zápis výmazu společnosti [právnická osoba], ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. K návrhu žalobce byl zápis výmazu společnosti [právnická osoba], zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018 a poté došlo k opětovnému zápisu společnosti do obchodního rejstříku. Po opětovném zápisu společnosti do obchodního rejstříku společnost zjistila, že u Krajského soudu v Plzni bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka] řízení, ve kterém někdejší správce konkurzní podstaty banky [příjmení] [jméno] vystupoval jako žalobce proti žalovanému [právnická osoba], o 300 000 000 Kč s příslušenstvím. Řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka] bylo zastaveno usnesením ze dne 14. 12. 2016, a to právě z důvodu zápisu výmazu [právnická osoba], z obchodního rejstříku. Žalobce zjistil, že předmětná pohledávka vůči úpadci [právnická osoba], byla v průběhu konkurzního řízení správcem konkurzní podstaty [jméno] [jméno] postoupena nejprve na společnost [právnická osoba], a tato ji dále postoupila na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Věřitel této pohledávky byl v konkurzním řízení evidován pod č. [anonymizováno] a obdržel z konkurzní podstaty úpadce [právnická osoba], dle rozvrhového usnesení částku 27 664 661,58 Kč. Správce konkurzní podstaty tedy způsobil žalobci škodu ve výši 27 664 661,58 Kč. Žalobkyně b) dále uvádí, že Městský soud v Praze pochybil jako konkurzní soud, když zanedbal dohled nad činností správce konkurzní podstaty, když správce konkurzní podstaty neprováděl inventarizaci, účetní závěrky byly vypracovány v rozporu s vyhláškou č. 501/2002 Sb. a nebyly v průběhu konkurzního řízení a po jeho skončení editorovány. Účetní závěrky jsou neúplné, neobsahují přílohu a nebyly nikdy řádně zveřejněny. K faktickému předání účetnictví společnosti nikdy nedošlo, konkurzní správce pouze vydal doklad, vč. fotografické dokumentace, že veškeré dokumenty, písemnosti, měly být údajně zničeny při povodni v roce 2002. Správce nevytvořil žádný soupis při převzetí dokumentace, ani při uložení dokumentace do skladového prostoru, ani při předání společnosti po ukončení konkurzu. Z toho vyplývá, že konkurzní správce zřejmě nevedl a nemohl vést řádné účetnictví. Dále žalobkyně b) poukazuje na to, že konkurzní soud schválil usnesení ze dne 13. 6. 2007, konečnou zprávu zpracovanou správcem konkurzní podstaty [jméno] [příjmení], ve které schválil celkové příjmy do konkurzní podstaty ve výši 17 118 411 Kč a výdaje ve výši 6 623 658 Kč a částku k rozdělení mezi věřitele ve výši 9 055 892 Kč, přičemž po odečtení položky výdajů a částky k rozdělení mezi věřitele příjmů konkurzní podstaty stále zbývá částka 1 438 891 Kč, o jejímž osudu vůbec nerozhodl a není známo, jak s ní bylo naloženo. Žalobkyně dále upřesnila výši žalované škody tak, že požaduje částku 32 627 509 188 Kč jako škodu vzniklou uvalením nucené správy, částku 71 775 559 847 Kč jako náhradu ušlého zisku a částku 6 572 295 398 Kč jako ztrátu základního kapitálu, celkem tedy částku 110 955 364 433 Kč.

6. Podáním ze dne 1. 4. 2019 (doručené soudu dne 2. 4. 2019) žalobce rozšířil žalobní návrh tak, že nadále požaduje náhradu majetkové újmy ve výši 6 654 693 547 Kč, když tato částka se sestává z ušlé mzdy ve výši 323 700 000 Kč, nevyplacených dividend ve výši 6 295 000 000 Kč a úroků ve výši 35 993 547 Kč. Co se týká tvrzených pochybení státu, zde se zcela ztotožňuje s tvrzeními žalobkyně b).

7. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná v prvé řadě vznesla námitku promlčení ohledně všech nároků uplatněných oběma žalobci. Toto se týká zejména veškerých nároků pocházejících z konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a z uvalení nucené správy na žalobkyni b). Nároky jsou vzhledem k datu skončení nucené správy (rok 1995), a zrušení konkurzu (dne 19. 2. 2008) již dávno promlčeny. Žalovaná dále poukazuje na to, že podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Žalobce a) však nebyl účastníkem žádného z řízení, tím byla pouze žalobkyně b). Co se týká nároků vyplývajících z pracovněprávního poměru žalobce a), tyto by měl primárně uplatňovat u žalobkyně b). Žalovaná není v této pasivně legitimována. Pokud žalobce tvrdí, že se vůči žalobkyni b) nemohl domáhat ušlé mzdy vzhledem ke zrušení společnosti, pak tato překážka již v této době neexistuje a žalobci a) nic nebránilo, aby se domáhal ušlé mzdy předtím, než byla žalobkyně b) vymazána z obchodního rejstříku. K tomu došlo až v listopadu roku 2016 a žalobce požaduje náhradu mzdy od roku 1993. Žalovaná dále uvedla, že dle jejího názoru není ani splněna podmínka řízení podle ust. § 14 odst. 3 OdpŠk, když žalobkyně b) je sice uvedena v hlavičce uplatněného nároku doručeného žalované dne 3. 5. 2017, nicméně v době učinění tohoto úkonu žalobkyně byla vymazána z obchodního rejstříku. Žalovaná poukazuje na to, že k 31. 8. 1995 bylo rozhodnutím [anonymizována tři slova] ze dne 15. 6. 1995 odejmuto povolení působit jako banka. Od toho dne nesměla žalobkyně b) přijímat vklady, poskytovat úvěry a provozovat další činnosti s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání pohledávek a závazků společnosti. Dle citovaného rozhodnutí ze zprávy auditora o prověrce k 31. 10. 1993 vyplývá, že žalobkyně byla již tenkrát v úpadku a skutečnosti zjištěné o průběhu nucené správy to potvrdily. Žalobce a) byl již v dubnu 1992 zapsán v obchodním rejstříku jako člen statutárního orgánu žalobkyně b). Pokud žalobkyně b) dlouhodobě porušovala své povinnosti a neplnila opatření k nápravě, což vedlo k zavedení nucené správy, ale také k tomu, že jí bylo v srpnu roku 1995 odejmuto povolení působit jako banka a krátce poté, dne 2. 10. 1995, na ní byl prohlášen konkurz, nedovede si žalovaná dost dobře představit, jaká škoda by mohla žalobkyni b) a vlastně i žalobci a) vzniknout uvalením nucené správy, konkurzním řízením a v neposlední řadě také výmazem žalobkyně z obchodního rejstříku, ke kterému došlo o 23 let později. Co se týká způsobu výpočtu údajné škody, zde žalovaná konstatuje, že jde o zcela hypotetický a ničím nepodložený výpočet.

8. Soud nejprve zkoumal, zdali je splněna podmínka ust. § 14 odst. 3 OdpŠk, tedy podmínka předběžného uplatnění nároku u žalované. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že svůj nárok předběžně u žalované uplatnil žalobce a), a to podáním doručeným žalované dne 3. 5. 2017. Předběžné uplatnění nároku bylo podáno za žalobkyni b) žalobcem a), který však v té době nebyl osobou oprávněnou za žalobce jednat. Soud se však domnívá, že z vyjádření žalované k žalobě je zřejmé, že žalovaná nároky uplatňované v tomto řízení ve vztahu k žalobkyni b) uspokojit nehodlá a trvání na předběžném projednání nároku by tak vedlo pouze k prodloužení řízení. Za této situace má soud podmínku předběžného projednání nároku za splněnou již doručením žaloby, potažmo doplněním žaloby ze strany druhé žalobkyně ze dne 27. 3. 2019, v řízení tedy dále pokračuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3226/2013).

9. Žalobce podáním ze dne 17. 1. 2022 vznesl námitku podjatosti věc vyřizující soudkyně, která však soudkyní nebyla shledána důvodnou. Předmětná námitka podjatosti nebyla odůvodněna poměrem soudkyně k žádnému z účastníků či k projednávané věci. Byla odůvodněna pouze tím, že soudkyně„ ignoruje judikát Evropského soudu, který žalobce č. 1 předložil. Při projednávání nepřihlíží k mé argumentaci a nadržuje žalované.“ Vzhledem k tomu, že tato námitka podjatosti byla vznesena za situace, kdy jednání bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku a soud ji nepovažuje za důvodnou, v souladu s ustanovením § 15b odst. 1 o.s.ř. věc z tohoto nebyla předložena odvolacímu soudu a soud ve věci rozhodl.

10. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011 vzal soud za prokázané, že tímto usnesením Vrchního soudu bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č. j. [spisová značka]. Řízení o výmazu bylo Městským soudem v Praze zahájeno bez návrhu za účelem dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem. Právním důvodem výmazu bylo zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení na majetek úpadce [právnická osoba] Odvolací soud – Vrchní soud v Praze rozhodoval na základě odvolání podaného [právnická osoba] Důvodem zrušení usnesení Městského soudu v Praze byla skutečnost, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro zahájení předmětného řízení bez návrhu. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.

11. Z žalobcem předložených listin (návrh ze dne 4. 4. 2017na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sdělení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. [číslo jednací]) vzal soud za prokázané, že žalobce a) podal dne 6. 4. 2017 návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, kterým byl zapsán výmaz společnosti [právnická osoba], z obchodního rejstříku a tímto podáním žalobce navrhuje zrušení tohoto rozhodnutí. Soud na toto reaguje přípisem, ve kterém sděluje, že návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku byl podán [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a součástí tohoto návrhu bylo i čestné prohlášení [anonymizováno] [jméno] [příjmení], že v lednu 1993 rezignoval na funkci člena představenstva společnosti. Bylo tedy zřejmé, že předmětný návrh nebyl podán osobou oprávněnou jednat za společnost. Na základě tohoto podnětu následně Městský soud v Praze vydal usnesení ze dne 5. 11. 2018, kterým zrušil zápis o výmazu společnosti [právnická osoba], nařídil likvidaci společnosti a likvidátorem společnosti stanovil společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Soud v rámci tohoto řízení žádným způsobem nezjišťoval existenci neznámého majetku společnosti.

12. Z rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne 15. 6. 1995 vzal soud za prokázané, že [anonymizována tři slova] tímto rozhodnutím odejmula [právnická osoba], povolení působit jako banka vydané rozhodnutím [anonymizována tři slova] ke dni 31. 8. 1995. Důvodem odejmutí tohoto povolení byly následující skutečnosti: [právnická osoba], neodstranila nedostatky ve své činnosti, které jí byly [anonymizována tři slova] opakovaně vytýkány, přestože jí [anonymizována tři slova] opakovaně uložila opatření k nápravě nedostatku její činnosti. [anonymizováno] poukázala na to, že na základě těchto skutečností, kdy [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ve stanovených termínech nesplnila uložená opatření a zároveň na základě stále se zhoršující likvidity [anonymizována tři slova] zavedla v [právnická osoba], ke dni 30. 9. 1993 nucenou správu. Správce pověřeným nucenou správou zadal prověrku, jejíž výsledky byly doplněny samostatným posouzením ekonomické situace banky auditorem. Výsledky šetření auditorské firmy potvrdily nedostatky v činnosti banky a jednoznačně prokázaly, že banka je v úpadku. Kapitál je nepřímo kryt prostředky vkladatelů a převážná část úvěrového portfolia je ve stavu, kdy žádný z úvěrů není splácen po dobu 18 měsíců a došlo k poskytnutí úvěru i v době, kdy tato činnost byla opatřením [anonymizována tři slova] pozastavena, a v bance bylo uskutečněno množství neobvyklých operací.

13. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. [číslo jednací] ze dne 18. 4. 2002 vzal soud za prokázané, že tohoto dne Obvodní soud pro Prahu 1 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce [celé jméno žalobce] provedené dopisem [právnická osoba], ze dne 3. 1. 1994 je neplatné. K tomuto závěru dospěl na základě toho, bylo prokázáno, že žalobce svým jednáním neporušil odst. 1 písm. c manažerské smlouvy, když toto bylo uvedeno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen Městským soudem v Praze ze dne 24. 2. 2003, č. j. [číslo jednací] jak soudem odvolacím.

14. Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 10. 2003 vzal soud za prokázané, že Evropský soud pro lidská práva rozhodoval na základě stížnosti [číslo] směřující proti České republice, podané stěžovatelem [anonymizována čtyři slova] Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dospěl k závěru, že v daném případě došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když žalující banka neměla při rozhodování o svých občanských právech a závazcích účinný přístup k soudu tak, jak to vyžaduje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Žalující banka neměla žádnou možnost zahájit nebo vést přezkumné řízení přezkoumávající věcnou stránku zavedení nucené správy. Soud dále rozhodl, že dostatečným zadostiučiněním za způsobenou morální újmu je zjištění porušení uvedeného článku. Požadavek žalující banky na částku 5 000 000 000 EUR jako náklady, které si vyžádá návrat banky na trh a dále 1 500 000 000 Kč související s poškozením dobré pověsti banky a její věrohodnosti na bankovním trhu, tyto požadavky banky byly zamítnuty. Soud dále přiznal žalující bance náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 EUR.

15. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2846/11 vzal soud za prokázané, že tímto usnesením Ústavní soud zamítl ústavní stížnost žalobce podanou v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce a) byl rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], ze dne 3. 9. 2008 uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 250 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako generální ředitel a člen představenstva [právnická osoba], tím, že v roce 1992 vědomě v rozporu s pokynem [anonymizována tři slova] a manažerskou smlouvou poskytl prostřednictvím smluv o poskytnutí krátkodobého úvěru peníze celkem osmi obchodním společnostem, v nichž byl společníkem nebo jednatelem, aniž učinil kroky k zajištění návratnosti peněž, dále uzavřel 3 smlouvy o krátkodobých úvěrech s jednou další obchodní společností ([anonymizována čtyři slova]), jímž byl společníkem a jednatelem při vědomí její neschopnosti peníze vrátit, čímž uvedené bance způsobil škodu ve výši nejméně 188 683 879 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnických osob, které mají povolení působit jako banka na dobu 5 let. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], ze dne 5. 11. 2010, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a to rozsudek Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. [spisová značka], ze dne 29. 6. 2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. [spisová značka] ze dne 8. 11. 2006, kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem a dále peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu podnikatelských subjektů a v zákazu podnikatelské činnosti soukromých osob na dobu 10 let. Ústavní soud zde konstatoval, že soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud, jasně vyložil, že má za zcela jasně prokázáno konkrétně vyjmenovanými důkazy, že peněžní prostředky z iniciativy stěžovatele odešly z banky osmi jmenovaným obchodním společnostem. Dále vzal za zcela prokázáno, že peněžní prostředky poskytnuté posledními třemi smlouvami o krátkodobém úvěru nikdy nebyly převedeny na běžný účet [právnická osoba], [anonymizována tři slova], ale z větší části šly na pokyn stěžovatele přímo z úvěrového účtu na uhrazení dříve poskytnutých úvěrů osmi obchodních společností, protože nastala splatnost jim dříve poskytnutých úvěrů. Konečně vzal za prokázáno, že menší část peněz poskytnutých [právnická osoba], [anonymizováno] zůstala na úvěrovém účtu. Odvolací soud rovněž vyšel z toho, že většinu úvěrových případů nelze doložit písemnou smlouvou pro nepořádek ve vedení obchodních případů a archivaci s ohledem na možnou snahu pracovníků banky odstranit kompromitující materiály po zavedení nucené správy. Ani dovolací soud v rámci dovolacího řízení neměl pochybnosti o tom, že skutkové závěry byly učiněny v souladu s procesním předpisem na základě provedených důkazů. Obecné soudy postupovaly zcela v mantinelech své ústavně vymezené kompetence a polemika stěžovatele s jejich závěry proto nemůže dosáhnout ústavněprávní relevance. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z ostatních provedených důkazů soud neshledal skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé.

16. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

17. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

19. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

20. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

21. Podle ustanovení § 7 odst.1 OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož vznikla škoda.

22. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Podle ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím, vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

24. Podle ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práv poskytuje. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

25. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

26. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

27. Podle ustanovení § 32 odst. 2 OdpŠk nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

28. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

29. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

30. Soud se v prvé řadě zabýval námitkou promlčení ohledně nároků uplatněných oběma žalobci vznesenou žalovanou. Námitku promlčení vznesenou žalovanou považuje soud za důvodnou s ohledem na to, že jak žalobce a), tak žalobce b) odvozují náhradu škody od skutečnosti, že dne 27. 9. 1993 rozhodla [anonymizována tři slova] o uvalení nucené správy na [anonymizována tři slova] [anonymizováno], dále v souvislosti s tím, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 10. 1995 byl na majetek banky prohlášen konkurz. Konkurz byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen usnesením ze dne 18. 1. 2008, které nabylo právní moci dne 19. 2. 2008. Žaloba u zdejšího soudu byla podána dne 9. 11. 2017. Žaloba ve věci tedy byla podána 9 let a 9 měsíců po právní moci usnesení o zrušení konkurzu a 24 let po uvalení nucené zprávy. Vzhledem k vznesené námitce promlčení je zřejmé, že pokud žalobce a) odvozuje nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy od rozhodnutí o uvalení nucené správy na [právnická osoba], které dle jeho názoru bylo nezákonné, a dále z pochybení Městského soudu v Praze jakožto soudu konkurzního v řízení [spisová značka], pak je zřejmé, že tyto nároky žalobce byly promlčeny dávno před podáním žaloby. Soud se z důvodu ekonomiky řízení tedy již nezabýval tvrzeními žalobce ve vztahu ke škodě, která snad měla být tímto způsobena.

31. Pokud žalobci odvozují své nároky od odpovědnostního titulu - nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu rejstříkového ze dne 20. 10. 2016, kterým byl zapsán výmaz společnosti [právnická osoba], z obchodního rejstříku, a které bylo následně zrušeno, když tento zápis o výmazu společnosti [právnická osoba], byl následně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, k tomu je třeba poznamenat následující: jak správně poukázala žalovaná, žalobce a) nebyl účastníkem řízení o provedení výmazu, a tudíž nemá právo na náhradu škody či nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 odst. 1 OdpŠk. Tento nárok by připadal v úvahu pouze u žalobkyně b), ovšem ze skutkových tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by snad žalobkyni měla jí tvrzená škoda vzniknout právě v souvislosti s touto skutečností. Žalovaná b) vymezila škodu jako škodu vzniklou uvalením nucené správy na banku ve výši 32 627 509 188 Kč, ušlého zisku ve výši 775 559 847 Kč a 6 572 295 398 Kč jako škodu vzniklou ztrátou základního kapitálu. Takto vymezená škoda v žádném případě nesouvisí se skutečností, že v roce 2016 došlo k nezákonnému rozhodnutí, kterým byl proveden zápis výmazu této společnosti z obchodního rejstříku. Nárok uplatněný žalovanou b) je naprosto absurdní, neboť z provedených důkazů jasně vyplynulo, že již v roce 1993 (viz odůvodnění rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne 15. 6. 1995) byla banka předlužena a rozhodně tedy byla předlužena k datu 2. 10. 1995, kdy na ní byl prohlášen konkurz. Již k datu 31. 8. 1995 bylo rozhodnutím [anonymizována tři slova] žalobkyni b) odejmuto povolení působit jako banka a veškeré tvrzené ušlé zisky z bankovní činnosti jsou tak ze strany žalobkyně b) požadavkem naprosto nesmyslným.

32. Je třeba zdůraznit, že k úpadku žalobkyně b) svou trestnou činností, za kterou byl pravomocně odsouzen, přispěl rovněž žalobce a), který svou trestnou činností způsobil žalobkyni b) škodu ve výši nejméně 188 683 879 Kč. Pokud existuje nějaký subjekt, vůči kterému se může žalobkyně b) domáhat náhrady škody, pak je to právě žalobce a).

33. Co se týká požadavku žalobce a) na zaplacení škody v podobě ušlé mzdy ve výši 323 700 000 Kč, dále nevyplacených dividend jako akcionáře [právnická osoba], ve výši 6 295 000 000 Kč a úroků z uvedeného ve výši 35 993 547 Kč, celkem tedy částky 6 654 693 547 Kč, zde je tento požadavek žalobce na náhradu škody vůči státu naprosto absurdní. V první řadě zde není žádný odpovědností titul na základě kterého by mohl žalobce některý ze svých nároků požadovat; ve vztahu k uvalení nucené správy na banku či postupu soudu v konkursním řízení by byly tyto nároky promlčené a ve vtahu k nezákonnému rozhodnutí rejstříkovému soudu zde žalobce a) nebyl účastníkem řízení.

34. Co se týká nároku na náhradu ušlé mzdy, v řízení bylo navíc prokázáno, že žalobce v rámci pracovněprávního sporu s žalobkyní b) byl úspěšný a zrušení jeho pracovního poměru bylo neplatné. Žalobce se tak měl svého nároku na náhradu ušlé mzdy domáhat v rámci pracovněprávního vztahu vůči žalobkyni b). Judikatura dovodila, že nárok na náhradu škody vůči státu může být s úspěchem uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnut uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit, stát tedy vystupuje v pozici tzv. posledního dlužníka (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, 25 Cdo 803/2003, 25 Cdo 2601/2010). Pokud žalobce poukazuje na to, že toto mu bylo znemožněno právě nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu rejstříkového, který v roce 2016 provedl zápis výmazu této společnosti z obchodního rejstříku, pak tato tvrzení žalobce je opět naprosto absurdní. Žalobce měl k dispozici rozhodnutí soudu u tom, že jeho pracovní poměr byl zrušen neplatně již v únoru 2003. Opět je třeba zdůraznit, že společnost – žalobkyně b) prošla konkurzem, který byl zrušen již 19. 2. 2008. K úpadku společnosti přispěla rovněž trestná činnost žalobce a).

35. Co se týká požadavku žalobce a) na náhradu škody v podobě nevyplacených dividend, zde žalobce opět zcela opomíjí skutečnost, že [anonymizována čtyři slova] byla již od roku 1993 předlužená, v úpadku, a to rovněž i zásluhou jeho trestné činnosti. Navíc zde ve vztahu k žalované zcela chybí odpovědností titul.

36. K nároku na náhradu nemajetkové újmy soud považuje na nutné uvést i skutečnost, že i kdyby snad byl žalobce účastníkem řízení před rejstříkovým soudem ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021 a připadalo by tak v úvahu odškodnění nemajetkové újmy na straně žalobce a), soud by tomuto nároku rovněž nevyhověl s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, tedy úpadek banky již od roku 1993, ke kterému přispěl žalobce svou trestnou činností, za kterou byl pravomocně odsouzen. Požadavek žalobce a) na náhradu nějaké nemajetkové újmy se naprosto v rozporu s dobrými mravy a zásadou spravedlnosti.

37. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud žalobu zamítl ohledně všech uplatněných nároků ve vztahu k oběma žalobcům.

38. Soud neprováděl ostatní důkazy navržené žalobcem týkající se výše tvrzené škody, a to s ohledem zejména na důvodně vznesenou námitku promlčení a rovněž s ohledem na shora uvedenou argumentaci.

39. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal náhradu nákladů řízení úspěšné žalované. Náklady řízení se sestávají z nákladů řízení nezastoupeného účastníka za 5 úkonů právní služby (písemné vyjádření k žalobě, 2 x účast u jednání a 2 x příprava k jednání). Celkem činí náklady řízení částku 1 500 Kč.