19 C 131/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Ing. Danielem Zejdou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 427 000 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 29 800 Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 800 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 397 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 2. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 123 000 Kč od 14. 2. 2025 do 28. 7. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 800 Kč od 14. 2. 2025 do 27. 7. 2025.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení peněžitého zadostiučinění z titulu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), a to jednak jako doplatku za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného proti jeho osobě, jednak jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Původně u žalované uplatnil nárok v celkové výši 550 000 Kč, přičemž částka 330 000 Kč představovala požadavek na zadostiučinění za průtahy v řízení trvajícím od 13. 11. 2013 do 9. 10. 2024 a částka 220 000 Kč náhradu nemajetkové újmy spočívající zejména ve zhoršení jeho psychického a celkového zdravotního stavu, rozvratu rodinných a sociálních vztahů a ztrátě profesních příležitostí v důsledku trestního stíhání, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Poté, co žalovaná v rámci mimosoudního projednání uznala část nároku za nepřiměřenou délku řízení a vyplatila žalobci částku 123 000 Kč, vzal žalobce žalobu v tomto rozsahu zpět a nadále se domáhá doplatku ve výši 207 000 Kč jako přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a částky 220 000 Kč jako náhrady samostatné nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, obojí s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. Svůj nárok odůvodňuje zejména délkou řízení přesahující deset let, absencí složitých úkonů ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, opakovanými změnami v obsazení soudu a intenzivními negativními dopady trestního stíhání do jeho osobní, rodinné a zdravotní sféry.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu s tím, že v části týkající se nepřiměřené délky řízení již žalobci poskytla přiměřené zadostiučinění ve výši 123 000 Kč, stanovené podle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk a metodiky vycházející ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž zohlednila složitost věci, rozsah dokazování, existenci zahraničního prvku i četnost hlavních líčení a z tohoto důvodu aplikovala snížení základní částky o 20 %. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy žalovaná namítá, že samotné předložené lékařské zprávy neprokazují vznik ani rozsah tvrzené újmy v požadované výši a navrhuje její zamítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Usnesením č.j. 19 C 131/2025-42 ze dne 1. 12. 2025 soud zastavil řízení co do částky 123 000 Kč, a to v návaznosti na zpětvzetí žaloby co do této částky žalobcem ze dne 29. 7. 2025.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Při posuzování nároků soud vyšel z následujících nesporných skutečností, které vyplynuly z písemných podání obou účastníků a nesporných tvrzení, které účastnící učinili v rámci ústních jednání: - Žalobce zaslal žalované předběžné uplatnění žalovaných nároků 27. 1. 2025. - Žalovaná svým stanoviskem z 28. 7. 2025 částečně vyhověla nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, a to v částce 123 000 Kč, ve zbylé částce předběžnému uplatnění nevyhověla. - Částka ve výši 123 000 Kč byla žalovanou zaplacena žalobci 29. 7. 2025.

6. Ze spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 1 T 74/2015 má soud za prokázán následující průběh posuzovaného trestního řízení žalobce: podstatný obsah spisu obsahující osobní údaje 7. Z lékařské zprávy ze dne 29. 1. 2025 podepsanou lékařkou právnická osoba soud zjistil, že žalobce je dlouhodobě léčen v podezřelý výraz ambulanci pro depresivní poruchu a že ve zprávě je uvedena jeho aktuální medikace. Tato listina tedy prokazovala existenci dlouhodobé podezřelý výraz péče a diagnostikované depresivní poruchy, nikoli však sama o sobě v plném rozsahu příčinnou souvislost mezi veškerými tvrzenými obtížemi žalobce a trestním stíháním ani intenzitu zásahu v jednotlivých oblastech jeho života.

8. Soud dále provedl důkaz lékařskou zprávou ze dne 5. 10. 2017 podepsanou tituly před jménem jméno FO z adresa. Z této zprávy zjistil, že žalobce se vzhledem ke zhoršenému psychickému stavu necítil schopen absolvovat jednání nařízené na den 6. 10. 2017 a žádal z tohoto důvodu o omluvení z jednání. Soud z této listiny dovodil, že Anonymizováno stav žalobce byl v daném období natolik nepříznivý, že byl uváděn jako důvod procesní omluvy z účasti na jednání, přičemž i tento důkaz hodnotil v souvislosti s ostatními lékařskými podklady a výpovědí žalobce.

9. Dále soud provedl důkaz lékařským nálezem ze dne 21. 1. 2016 podepsaným tituly před jménem jméno FO z podezřelý výraz právnická osoba. Z tohoto nálezu zjistil, že žalobce byl v uvedeném zařízení léčen pro depresi po prodělané cévní mozkové příhodě a že podle vyjádření lékaře se na rozvoji a udržování depresivního stavu významně podílelo dlouhodobě probíhající trestní řízení. Tento důkaz soud hodnotil jako listinu podporující tvrzení o existenci psychických obtíží v době probíhajícího trestního řízení a o určité souvislosti těchto obtíží s trestním řízením, avšak současně přihlédl k tomu, že žalobce při výslechu nebyl schopen blíže časově zařadit tvrzenou cévní mozkovou příhodu.

10. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 29 C 12/2017–26 ze dne 27. 4. 2017 má soud za prokázáno, že tímto bylo rozvedeno manželství žalobce s jeho bývalou manželkou. Z tohoto rozsudku zjistil, že manželství žalobce bylo rozvedeno a že v odůvodnění bylo uvedeno, že manžel se v průběhu roku 2015 odstěhoval ze společné domácnosti. Současně z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že jako příčina rozvratu manželství byl účastníky rozvodového řízení shodně označen významný věkový rozdíl, který se postupem času začal projevovat v rozdílných názorech a zájmech. Tento důkaz soud pak dle soudu vyvrátil žalobní tvrzení o převažující příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a rozpadem jeho manželství.

11. Soud z účastnického výslechu žalobce zjistil, že žalobce spojoval zahájení a dlouhodobé vedení trestního stíhání s výrazným zásahem do své psychické, rodinné, sociální, bytové a pracovní sféry, když vypověděl, že po sdělení trestního obvinění došlo k jeho psychickému zhroucení, k narušení vztahů s manželkou právnická osoba, k odchodu ze společné domácnosti, dočasnému pobytu u známých a na ubytovně, k pocitu sociální izolace a ke ztrátě pracovních možností. Soud této výpovědi uvěřil v tom směru, že nezákonné trestní stíhání pro žalobce představovalo dlouhodobou a reálnou psychickou zátěž, která se projevovala úzkostmi, obavami z výsledku trestního řízení, negativním prožíváním hlavních líčení a nutností podezřelý výraz léčby, přičemž právě zásah do psychické stránky žalobce měl soud za prokázaný i ve spojení s provedenými lékařskými zprávami. Pokud jde o ostatní tvrzené zásahy do osobních sfér žalobce, soud je měl za prokázané pouze v obecném rozsahu, neboť provedené dokazování neprokázalo jejich výlučnou ani rozhodující příčinnou souvislost s nezákonným trestním stíháním. U zásahu do rodinné sféry soud vzal za prokázané, že manželství žalobce bylo rozvedeno, že žalobce odešel ze společné domácnosti a že jeho vztahy s dcerami byly narušeny, avšak z odůvodnění rozvodového rozsudku současně vyplynulo, že rozvrat manželství byl spojován i s jinými okolnostmi, zejména s významným věkovým rozdílem mezi manžely a jejich rozdílnými názory a zájmy, takže trestní stíhání nelze bez dalšího považovat za jedinou či hlavní příčinu rozpadu rodiny. Soud uvěřil i tomu, že žalobce měl po odchodu ze společné domácnosti problémy s bydlením a že přechodný pobyt u známých a následně na ubytovně pro něj byl psychicky tíživý, nicméně ze samotných tvrzení žalobce plyne, že tyto bytové obtíže byly primárně následkem rozpadu manželství a odchodu ze společného bytu, nikoli bezprostředním následkem trestního stíhání jako takového. Pokud jde o pracovní sféru, žalobce svým účastnickým výslechem naopak neprokázal, nýbrž v podstatné míře oslabil tvrzenou příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a ztrátou pracovního uplatnění, neboť nebyl schopen soudu dostatečně konkrétně ozřejmit, jakou stabilní práci před zahájením trestního stíhání vykonával, jaký právní či ekonomický vztah jej k této činnosti vázal, jak pravidelný a jistý příjem z ní měl a jaká konkrétní pracovní příležitost mu v důsledku trestního stíhání ušla. Z jeho výpovědi naopak vyplynulo, že šlo nejvýše o nepravidelnou činnost pro společnost NH Car, odměňovanou podle jednotlivých úkonů, nikoli o prokázané stabilní zaměstnání či podnikatelskou činnost. Soud proto uzavřel, že nezákonné trestní stíhání zasáhlo do osobních sfér žalobce, avšak mimo oblast psychické újmy byly tyto zásahy prokázány převážně v obecné rovině a v nižší intenzitě, než žalobce tvrdil, přičemž u rodinných a bytových poměrů se na jejich vzniku zjevně podílely i další okolnosti a u pracovního uplatnění nebyla konkrétní příčinná souvislost s trestním stíháním prokázána.

12. Na základě provedeného dokazování soud činí tento závěr o skutkovém stavu věci tak, jak plyne z výše uvedených nesporných tvrzení účastníků řízení a provedeného dokazování.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu se podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

21. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

22. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o. z.").

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména za a) k celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně) „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona „nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp .zn. 30 Cdo 2813/2011.

25. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený zločin (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200).

26. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk“ 27. V řízení bylo prokázáno, že žalobce své nároky u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

28. Soud se při posuzování nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíhání žalobce zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci a c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce.

29. Soud vyšel z výše popsaných nesporných skutečností a z provedeného dokazování, a to včetně účastnického výslechu žalobce.

30. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka, kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobkyně trvalo 10 let a 11 měsíců.

31. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Žalobci hrozila sazba trestu odnětí svobody s horní hranicí 8 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

32. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

33. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn.

I. ÚS 554/04

34. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce soud uzavřel, že byly prokázány žalobní tvrzení žalobce, že v důsledku trestního stíhání došlo k zásahům do jeho osobní sféry. Avšak mimo oblast psychické újmy byly tyto zásahy prokázány převážně v obecné rovině a v nižší intenzitě, než žalobce tvrdil, přičemž u rodinných a bytových poměrů se na jejich vzniku zjevně podílely i další okolnosti a u pracovního uplatnění nebyla konkrétní příčinná souvislost s trestním stíháním prokázána, resp. účastnickým výslechem vyvrácena.

35. S přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, se soud zabýval i případy odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce. Zde soud provedl srovnání s následujícími rozhodnutími zdejšího soudu. Vzhledem k tomu, že délka řízení v předmětném řízení, posuzovaná v rámci zvláštního nároku žalobce, byly srovnatelné případy soudem vybrány bez ohledu na tento parametr, který nebude zohledněn v rámci stanovení přiměřené výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním žalobce: - Řízení zdejšího soudu sp. zn. 28 C 248/2015, jednalo se o trestní stíhání pro stejný trestný čin § 240 odst. 1, odst. 3. tr. zákoníku, hrozilo zde odnětí svobody až 10 let, bylo to tedy v tom vyšším odstavci, v daném případě trestní řízení trvalo necelé 3 roky, byla prokázána, tedy byly zásahy do rodinného života, zejména vztah tedy k manželce, nezletilému synovi, poškozený trpěl depresemi, byl nucen tedy užívat i dlouhodobě antidepresiva, žalobce byl vyššího věku, v důsledku trestního stíhání došlo ke určité změně osobnosti žalobce, zejména jeho chování, uzavřel se do sebe, záchvaty vzteku, nekomunikativnost, začal se stranit okolí a přátel. V daném případě soud jako přiměřené zadostiučinění rozhodl, že je částka 34 000 Kč. - Řízení zdejšího soudu sp. zn. 14 C 269/2021, kdy poškozený byl stíhán pro trestný čin krácení daně, poplatku podobné dávky, tedy § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, trest odnětí svobody zde hrozil 2–8 let, v daném případě byl tedy poškozený i ve vazbě, jednotlivé zásahy zde byly tvrzeny pouze ve velmi obecné rovině, odškodnění přiměřené bylo v daném případě stanoveno na částku 8 400 Kč. - Řízení zdejšího soudu sp. zn. 11 C 15/2019, opět trestní stíhání pro trestný čin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kde tedy hrozba trestu odnětí svobody byla stejná jako v případě žalobce, nebyly tedy prokázány zásahy do pracovní sféry, ta tvrzení žalobce do zásahů do těch jednotlivých osobních sfér byla pouze v obecné rovině s tím, že v daném případě tedy soud dospěl k závěru, že stačí konstatování porušení práva bez poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.

36. Na základě posouzení žalobcem tvrzených a v rámci dokazování prokázaných zásahů do osobnostní sféry žalobce a při porovnání se srovnatelnou judikaturou zdejšího soudu z pohledu zásahů do osobní sféry žalobce, závažnosti trestné činnosti a hrozící trestní sazby, kterou soud účastníkům v průběhu jednání prezentoval, soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se jako dostatečným zadostiučiněním jeví částka 10 000 Kč. Soud zde uvádí, že s ohledem na skutečnost, že délka řízení je žalována jako samostatný nárok v rámci tohoto řízení, nebyl parametr délky trestního stíhání zohledňován soudem při výběru srovnatelné judikatury, neboť by došlo ke dvojímu odškodnění shodného parametru. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci poskytla žalobci před podáním žaloby odškodnění formou konstatování porušení práva a omluvy, ale bez zadostiučinění v penězích, soud přiznal žalobci částku 10 000 Kč s příslušenstvím, tedy zákonným úrokem z prodlení za období od marného uplynutí zákonné 6měsíční lhůty k plnění od předběžného uplatnění nároku u žalobcem u žalované do zaplacení. Ve zbylé části nárok zamítl.

37. Ve vztahu k nárok na zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení s pak soud se nejprve zabýval otázkou, zda Okresního soudu v Děčíně v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 74/2015 v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, když pro soudní řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk, podle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž i ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na to, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 305/2012).

38. Na základě tvrzení žalobkyně a provedené dokazování má soud za prokázané, že předmětné trestní stíhání žalobce u Okresního soudu v Děčíně trvalo 10 let a 11 měsíců. Soud tak s ohledem provedené dokazování podstatným obsahem daného soudního spisu zhodnotil průběh toto řízení co do své délky jako řízením zjevně nepřiměřeným. Z tohoto důvodu pak soud dospěl k závěru, že je zde dán odpovědnostní titulu dle zákona č. 82/1998 Sb. Ke shodnému závěru dospěla i žalovaná.

39. Soud při určení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení vyšel z ustálených východisek rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle nichž je třeba nejprve stanovit základní částku odškodnění odpovídající celkové délce řízení a tu následně korigovat s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. V nyní projednávané věci soud vyšel ze základní roční sazby 16 000 Kč, kterou považoval s ohledem na délku trestního řízení přesahující deset let za přiměřenou, přičemž vzal v úvahu, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 13. 11. 2013 do 9. 10. 2024, tedy 10 let a 11 měsíců. Takto stanovená základní částka odškodnění činí 158 667 Kč, a teprve z této částky soud provedl korekce odpovídající jednotlivým zákonným kritériím. Při snížení o 20 % z důvodu složitosti řízení a současném zvýšení o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci tak soud dospěl k výsledné částce 142 800 Kč, kterou považoval za přiměřenou peněžitou satisfakci.

40. Soud se ztotožnil s obranným tvrzením žalované, že v projednávané věci je namístě základní částku snížit o 20 % z důvodu složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OpdŠk. Z obsahu trestního spisu i z vyjádření žalované vyplynulo, že nešlo o věc jednoduchou ani po stránce skutkové, ani po stránce procesní. Trestní řízení se týkalo hospodářské trestné činnosti se širším skutkovým základem, bylo v něm shromážděno značné množství listinných důkazů, byli vyslýcháni svědci v řádu desítek, v přípravném řízení i následně bylo pracováno se znaleckými závěry a řízení obsahovalo i mezinárodní prvek, neboť probíhala spolupráce s orgány v Německu, Švýcarsku a Bulharsku. Ve věci bylo dále nařízeno a konáno větší množství hlavních líčení, přičemž koordinace jejich průběhu byla objektivně obtížnější i s ohledem na počet obviněných, svědků a obhájců. Soud proto nepřisvědčil žalobní argumentaci, že složitost řízení dopadala výlučně do přípravného stadia a že před soudem prvního stupně již šlo o věc fakticky jednoduchou. Naopak uzavřel, že právě rozsah dokazování, počet procesních subjektů, potřeba součinnosti s cizozemskými orgány, nutnost práce s tlumočením a organizační náročnost hlavních líčení představovaly okolnosti, které objektivně zvyšovaly časovou náročnost řízení a odůvodňovaly korekci základní částky směrem dolů. Předmětné trestní řízení tak dle zjištění soudu bylo nadstandardně složité po stránce skutkové a složitější po stránce procesní, neboť bylo nutno vyslechnout desítky svědků, činit součinnostní dotazy na orgány veřejné správy, ustanovovat tlumočníka a využít mezinárodní justiční spolupráci.

41. Současně však soud neshledal důvod převzít bez dalšího celkový závěr žalované o postačující částce 123 000 Kč, neboť na rozdíl od jejího mimosoudního posouzení shledal i důvod ke korekci základní částky směrem nahoru podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk z důvodu postupu orgánů veřejné moci, konkrétně soudu prvního stupně. V tomto směru soud přisvědčil tomu, že vedle objektivní složitosti věci se na celkové délce řízení podílely i průtahy, a ne zcela efektivní procesní vedení věci ze strany Okresního soudu v Děčíně. Jak vyplývá i z rozsudku spoluobviněného, průtahy byly shledány zejména v době po podání obžaloby dne 14. 5. 2015 do dubna 2016, kdy soud začal činit první úkony ve věci, dále od května 2016 do května 2017, kdy bylo nařízeno první hlavní líčení, a rovněž v dalších úsecích řízení, kdy byla hlavní líčení nařizována s odstupem několika měsíců. Okresní soud v Děčíně v průběhu řízení postupoval činil mezi jednotlivými hlavními líčeními velké časové rozestupy, opakovaně odročoval jednání bez včasné organizace a v závěrečné fázi řízení neúčelně vyčkával na výslech svědka Altintopa, ačkoli jeho výslech již nebyl pro rozhodnutí věci podstatný. Soud proto uzavřel, že vedle faktorů objektivní složitosti nelze přehlédnout ani dílčí nečinnost, organizační nedostatky a neefektivní vedení řízení soudem prvního stupně, které délku řízení dále prodloužily nad míru odpovídající povaze projednávané věci. Navýšení o 10 % soud považoval za přiměřené právě proto, že tento postup orgánu veřejné moci nebyl jedinou ani převládající příčinou délky řízení, avšak představoval samostatný a právně významný korektiv základní částky.

42. Pro korekci základní částky z dalších důvodů uvedených v § 31 odst. 3 OdpŠk soud neshledal důvody.

43. Zohlednění obou shora uvedených korekcí pak dle soudu vede k závěru, že částka 142 800 Kč odpovídá zákonným hlediskům, povaze projednávané věci i intenzitě zásahu do práv žalobce a představuje přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení.

44. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již vyplatila částku 123 000 Kč, soud přiznal rozdíl, tedy 19 800 Kč s příslušenstvím, tedy zákonným úrokem z prodlení za období od marného uplynutí zákonné 6měsíční lhůty k plnění od předběžného uplatnění nároku u žalobcem u žalované do zaplacení. Ve zbylém rozsahu soud žalovanou částku zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 000 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 800 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 18. 6. 2025, z částky 2 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 24. 2. 2026 a z částky 2 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 26. 3. 2026 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.