20 C 116/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 8. 5. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svou žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o zápůjčce (dále též jen„ smlouva“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které byly téhož dne zaslány na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky uhradit poplatek ve výši 3 500 Kč (dále též jen„ poplatek“). Jistina a poplatek byly splatné dne [datum], avšak žalovaný své smluvní závazky včas a řádně neuhradil. Ke dni podání žaloby žalovaný uhradil na svůj dluh částku 20 000 Kč, kterou byla umořena smluvní pokuta, náklady spojené s uplatněním pohledávky, poplatek a ponížena jistina. Předmětem žaloby je tak částka 16 000 Kč na jistině. Zápůjčku žalobkyně žalovanému poskytla prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, a poté zde vyplnil formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Žalovaný tím zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce byla žalovaným podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Podle žalobkyně je tento PIN tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Podle žalobkyně je tak třeba předmětnou smlouvu o zápůjčce považovat za smlouvu uzavřenou v písemné podobě. Kromě jistiny ve výši 23 500 Kč (výše zápůjčky s poplatkem) žalobkyně uvedla, že v důsledku prodlení vznikla žalovanému povinnost uhradit žalované účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč (za celkem 5 výzev, a to [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]). Tato částka již byla žalovaným uhrazena, a proto jí žalobkyně nepožaduje, stejně jako poplatek. V odůvodnění žaloby žalobkyně dále uvedla, že dle čl. 2 Smlouvy vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z dlužné částky, a to ode dne [datum]. Ke dni vyhotovení žaloby tak smluvní pokuta činila 21 540 Kč. S ohledem na § 122 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), však žalobkyně vymáhá jen součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Uplatňuje tak pouze částku 10 000 Kč, která byla již rovněž umořena částečnou úhradou žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na [datum] se žalobkyně ani žalovaný nedostavili, ač byli řádně předvoláni, ani včas nepožádali z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v jejich nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud měl k dispozici následující listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění.

5. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] spolu s podacím lístkem se podává, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 12 968 Kč, a to do tří dnů. Žalovaný byl poučen, že v případě neuhrazení dlužné částky bude žalobkyně řešit situaci soudní cestou.

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne [datum] smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet], a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit do [datum] společně s poplatkem ve výši 3 500 Kč. V rámci smlouvy byla sjednána i smluvní pokuta a náklady za uplatnění pohledávky (upomínání). Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky.

7. Z upomínky ze dne [datum] se podává, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Z upomínky ze dne [datum] se podává, že žalobkyně znovu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

9. Z opakované výzvy k úhradě ze dne [datum] se podává, že žalobkyně opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

10. Z opakované výzvy k úhradě ze dne [datum] se podává, že žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

11. Z předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne [datum] se podává, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, s tím, že pokud nebude uhrazen, bude nucena svou pohledávku uplatnit soudní cestou.

12. Z všeobecných obchodních podmínek žalobkyně se podává, že všeobecné obchodní podmínky byly účinné od 24. 5. 2018 a je v nich popsán proces uzavírání smlouvy. Dále, že zápůjčka je zápůjčkou neúčelovou a nezajištěnou. Zápůjčka je splatná jednorázově, nebo ve třech splátkách dle smluvních ujednání. V článku III. bodu 3.3 je stanoveno, že v případě více splatných dluhů se plnění žalovaného započte nejprve na poplatek, účelně vynaložené náklady žalobkyně, smluvní úrok, úroky, úroky z prodlení, popřípadě další náklady, a až pak následně na jistinu.

13. Z výpisu z účtu vedeného u [právnická osoba] ze dne [datum] se podává, že žalobkyně žalovanému vyplatila jistinu zápůjčky, tj. 20 000 Kč, na jeho účet č. [bankovní účet] dne [datum].

14. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“ nebo „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Soud chtěl na jednání dne [datum] poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů stran zjišťování platebních schopností žalovaného a prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně se svou neúčastí na jednání tohoto poučení vzdala.

16. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

17. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 ZSU je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

20. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 ZSU, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) ZSU, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

21. Dle shora citovaného § 87 ZSU je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10).

22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne [datum], Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 ZSU se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 ZSU je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

24. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni zbylou jistinu ve výši 16 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, včetně zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zbylá jistina ve výši 16 000 Kč byla vypočítána po započtení uhrazené částky 20 000 Kč žalobkyní na smluvní úrok ve výši 10 000 Kč, poplatek ve výši 3 500 Kč a náklady vynaložené s upomínáním ve výši 2 500 Kč, tj. 20 000 Kč - (20 000 Kč – (10 000 Kč + 3 500 Kč + 2 500 Kč))).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla žalobkyně zcela úspěšná, jejímu konečnému návrhu bylo v plném rozsahu vyhověno, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši 2 252 Kč, a to za soudní poplatek částku 800 Kč a za náklady právního zastoupení částku 1 200 Kč, která sestává z 3 úkonů právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a výzva k plnění před podáním žaloby) ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a), b), c) bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT spolu 21 % DPH ve výši 252 Kč. Jejich zaplacení soud uložil neúspěšnému žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.. Pro úplnost soud dodává, že nepřiznal odměnu za vyjádření žalobkyně ze dne 9. 9. 2022 a ze dne 13. 9. 2022, neboť v ní žalobkyně jen upřesňovala žalobu, k čemuž by nemuselo dojít, pokud by žalobkyně své povinnosti plnila řádně.