20 C 136/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce anonymizována dvě slova údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení 38 856 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 38 856 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 3. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 9. 2022 domáhal původně částky ve výši 88 856 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 3. 2023 do zaplacení jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení trvalo 2 515 dnů, což žalobce považuje za nepřiměřeně dlouhé řízení, a bylo zatíženo průtahy. Věc nebyla složitá a žalobce se na délce řízení nijak nepodílel.

2. Usnesením ze dne 7. 11. 2022, č.j. 20 C 136/2022-15 bylo řízení z důvodu částečného plnění žalované zastaveno v rozsahu částky 49 500 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce svůj nárok uplatnil dne 12. 9. 2022. Žalovaná nárok žalobce předběžně projednala a dne 13. 10. 2022 mu odeslala stanovisko, ve kterém mu přiznala odškodnění ve výši 49 500 Kč. Žalovaná dále rekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které trvalo 6 let a 6 měsíců. Žalovaná dospěla k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, shledala v něm období nečinnosti, a to od listopadu 2016 do července 2017 a od ledna 2018 do prosince 2018. Řízení bylo ovlivněno mimosoudním jednáním účastníků, které trvalo dva roky, a bylo skutkově i procesně složité. Žalobce se na délce řízení podílel tím, že musel být opakovaně vyzván k podání vyjádření k žalobě a že opakovaně žádal o odročení jednání. Žalovaná při výpočtu odškodnění vycházela z částky 15 000 Kč za rok řízení a základní odškodnění snížila o 30 % za složitost a o 15 % za chování žalobce a zvýšila jej o 5 % z důvodu, že řízení probíhalo pouze na prvním stupni.

4. Z uplatnění nároku, potvrzení žalované, stanoviska a likvidační doložky soud zjistil, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil dne 12. 9. 2022 a že žalovaná na základě stanoviska ze dne 13. 10. 2022 žalobci přiznala částku 49 500 Kč, která byla uhrazena dne 14. 10. 2022.

5. Ze spisu vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Dne 26. 6. 2015 žalobkyně [jméno] [příjmení] podala k [název soudu] žalobu proti žalovanému [celé jméno žalobce]. Jedná se o žalobu na určení dědického práva. Usnesením ze dne 13. 7. 2015 soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Dne 2. 7. 2015 žalobkyně založila do spisu listinné důkazy. Dne 31. 7. 2015 žalobkyně uhradila soudní poplatek. Usnesením ze dne 6. 8. 2015 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě s tím, že žaloba spolu s výzvou mu byly doručeny 17. 8. 2015, kdy toto bylo zasláno do datové schránky právní zástupkyně. Zároveň byla žaloba spolu s výzvou zaslána žalovanému prostřednictvím [anonymizováno] s tím, že zásilka byla vhozena dne 25. 8. 2015. Dne 22. 10. 2015 soud vyzval právní zástupkyni žalovaného k založení plné moci k zastupování žalovaného. Výzvě soudu bylo vyhověno 16. 11. 2015. Usnesením ze dne 23. 11. 2015 soud opakovaně vyzval žalovaného k podání vyjádření k žalobě. Žalovaný se ve věci vyjádřil dne 8. 1. 2016. Dne 14. 1. 2016 soud na den 25. 5. 2016 nařídil jednání. Zároveň vyžádal zapůjčení spisu. Dne 16. 5. 2016 právní zástupkyně žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu onemocnění žalobkyně. Jednání proto bylo odročeno na 9. 11. 2016. Dne 19. 5. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného o tom, že nesouhlasí s odročením jednání, neboť žalobkyně se snaží činit průtahy v řízení. Dne 2. 11. 2016 právní zástupkyně žalobkyně požádala od odročení nařízeného jednání z důvodu trvajícího onemocnění žalobkyně. Dne 3. 11. 2016 soud sdělil žalobkyni, že její žádosti o odročení jednání nebude vyhověno. Dne 8. 11. 2016 žalovaný sdělil soudu, že ukončil právní zastoupení a je v pracovní neschopnosti, proto žádá o odročení nařízeného jednání. Dne 9. 11. 2016 bylo nařízené jednání odročeno. Dne 10. 2. 2017 soud vyzval žalovaného, aby sdělil, zda ve věci bude právně zastoupen, ve lhůtě 30 dnů. Následně do spisu za žalovaného nahlédla [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Dne 17. 7. 2017 soud vyzval [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ke sdělení, zda ve sporu bude právně zastupovat žalovaného. Na žádost bylo reagováno dne 18. 7. 2017, kdy tato sdělila, že k převzetí právního zastoupení žalovaného nedošlo. Dne 26. 7. 2017 soud na den 8. 11. 2017 nařídil jednání. Toto jednání bylo dne 2. 11. 2017 pro nemoc soudce zrušeno. Dne 2. 8. 2018 soud na den 12. 12. 2018 nařídil jednání. Dne 12. 12. 2018 se konalo jednání. Byla přednesena žaloba, vyjádření a zahájeno dokazování a jednání bylo za účelem poskytnutí lhůty žalobkyni k označení důkazních návrhů odročeno na 29. 3. 2019. Dne 31. 1. 2019 žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Dne 7. 2. 2019 byla lhůta prodloužena do 20. 3. 2019. Dne 7. 2. 2019 bylo nařízené jednání odročeno na neurčito z organizačních důvodů. Dne 4. 3. 2019 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného spolu s důkazními návrhy a s námitkou průtahů řízení. Dne 20. 3. 2019 soud na den 26. 6. 2019 nařídil jednání. Dne 19. 3. 2019 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu nemoci, zároveň požádala o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Lhůta byla prodloužena. Dne 30. 4. 2019 žalobkyně opakovaně požádala o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ze zdravotních důvodů. Dne 31. 5. 2019 žalobkyně doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy. Toto podání bylo zasláno žalovanému dne 3. 6. 2019. Dne 25. 6. 2019 žalovaný požádal z důvodu nemoci o odročení jednání. Žádosti bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na 31. 7. 2019. Dne 31. 7. 2019 se konalo jednání, bylo přistoupeno k výslechu svědků, byly provedeny listinné důkazy, jednání bylo odročeno za účelem pokračování v dokazování připojenými spisy na 11. 12. 2019. Dne 11. 12. 2019 se konalo jednání, bylo přistoupeno k výslechu svědkyně a jednání bylo odročeno za účelem výslechu dalších svědků na 19. 2. 2020. Dne 17. 2. 2020 účastníci shodně požádali o odročení jednání z důvodu mimosoudních jednání. Dne 19. 2. 2020 se konalo jednání, které bylo z důvodu žádosti a mimosoudních jednání odročeno na 29. 5. 2020. Usnesením ze dne 11. 3. 2020 soud rozhodl o svědečném. Dále je ve spise záznam, že v době od 16. 3. do 28. 4. 2020 a od 25. 5. 2020 do 1. 8. 2020 byla soudkyně v pracovní neschopnosti. Dne 25. 8. 2020 soud požádal účastníky o sdělení výsledků mimosoudních jednání. Dne 17. 9. 2020 žalobkyně sdělila soudu, že jednání stále probíhají. Dne 2. 11. 2020 soud vyzval účastníky, aby mu sdělili své procesní stanovisko, případně zda podávají návrh na přerušení řízení. Dne 25. 11. 2020 žalobkyně sdělila soudu, že žádá o prodloužení lhůty k zaujetí stanoviska. Dne 22. 12. 2020 soud urgoval u účastníků odpověď na žádost o podání procesního stanoviska. Dne 26. 1. 2021 soud na den 19. 5. 2021 nařídil jednání. Dne 15. 4. 2021 žalobkyně sdělila soudu, že mimosoudní jednání stále probíhá. Dne 17. 5. 2021 právní zástupce žalovaného požádal o odročení jednání z důvodu nemoci, jednání proto bylo odročeno na 21. 6. 2021. Dne 16. 6. 2021 žalovaný požádal o odročení jednání z důvodu, že stále probíhají mimosoudní jednání. Dne 16. 6. 2021 bylo nařízené jednání zrušeno. Dne 23. 6. 2021 soud požádal žalovaného o sdělení výsledků mimosoudních jednání. Dne 25. 8. 2021 soud opakovaně vyzval oba účastníky ke sdělení výsledků mimosoudních jednání. Dne 8. 9. 2021 právní zástupce žalovaného sdělil, že mezi účastníky došlo k dohodě. Dne 18. 10. 2021 soud na den 26. 11. 2021 nařídil jednání. Dne 16. 11. 2021 právní zástupkyně žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu kolize. Zároveň sdělila soudu, že se účastníci dohodli na ukončení sporu ve formě soudního smíru. Dne [datum] soud zrušil nařízené jednání. Zároveň vyzval účastníky k předložení návrhu na soudní smír. Dne 14. 12. 2021 účastníci soudu telefonicky sdělili, že návrh smíru bude soudu zaslán v tomto týdnu. Dne 14. 1. 2022 soud telefonicky u účastníků urgoval zaslání návrhu soudního smíru. Bylo mu sděleno, že žalovaný je nemocen. Dne 22. 2. 2022 právní zástupce žalovaného telefonicky sdělil soudu, že návrh již byl podepsán. Soudu bude podán ze strany žalobkyně. Dne 1. 3. 2022 byl soudu podán návrh na schválení soudního smíru ze strany žalobkyně s tím, že žalovaný se k tomuto návrhu připojuje dne 2. 3. 2022. Usnesením ze dne 4. 3. 2022 soud schválil smír účastníků, kterým bylo určeno, že důvody, které zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění jako důvody vydědění své dcery [jméno] [příjmení], nejsou dány. Žalobkyně je tak dědičkou ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli, jež je vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Dále se účastníci dohodli o náhradě nákladů řízení a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyni se vrací část soudního poplatku. Rozhodnutí nabylo právní moci 13. 3. 2022.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud neprováděl důkazy duplicitní k provedenému spisu.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

12. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 17. 8. 2015, kdy byla žalobci (právnímu zástupci) v pozici žalovaného doručena žaloba, do 13. 3. 2022, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o schválení smíru, tj. 6 let a 6 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 odškodňovacího zákona, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je dán. Existenci odpovědnostního titulu ostatně žalovaná ani nesporovala, když sama poskytla žalobci částečné plnění.

13. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani kvalifikovaně nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

14. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o 1 000 Kč za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let. Soud proto uzavírá, že základní částka ročního odškodnění u řízení trvajícího 6 let a 6 měsíců činí 15 000 Kč, celková nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění činí 82 500 Kč.

15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

16. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

17. V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk). Řízení bylo složitějším po skutkové i procesní stránce, soud proto základní částku snížil o 25 %. Předmětem řízení byla žaloba na určení dědického práva, kdy se žalobkyně jako dcera zůstavitele žalobou bránila vydědění. Předmětem dokazování tak byl vztah žalobkyně k žalovanému, zejména v době jeho dětství, a dále i rodinné vazby k ostatním členům rodiny. Mezi účastníky bylo sporné, jaký způsob života žalobkyně dříve vedla, když hlavním důkazním prostředkem byly svědecké výslechy osob blízkým účastníkům řízení. Stěžejním však pro vyřešení sporu byly skutečnosti, jež se odehrály před zhruba 15 lety od podání žaloby, jejichž prokázání bylo na časovou prodlevu problematické. Dále orgány veřejné moci musely opakovaně urgovat účastníky k podání vyjádření a vzhledem k častým žádostem o odročení jednání hledat termíny nových jednání. Dále byly v řízení provedeny listinnými důkazy, bylo žádáno o zapůjčení souvisejících spisů, o součinnost. Řízení probíhalo toliko na jednom stupni soudní soustavy, ve věci proběhla 4 jednání, pro počet instancí tak soud základní částku rovněž nemodifikoval.

18. Ohledně kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) soud dospěl k závěru, že žalobce se svým chováním na délce řízení negativně podílel, proto základní částku snížil o 15 %. Žalobce podával opakovaně žádosti o odročení jednání (3x), opakovaně musel být vyzýván k podání vyjádření k žalobě (2x) a určitá prodleva byla rovněž způsobena změnou právního zastoupení žalovaného (listopad 2016 - červenec 2017). Konečně nelze odhlédnout, že soud oba účastníky v posledních dvou letech trvání řízení urgoval stran sdělení výsledku mimosoudních jednání (telefonicky či písemně), když nařízená jednání byla z tohoto důvodu opakovaně odročována, než byl v březnu 2022 soudu zaslán návrh smíru.

19. Pro kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) soud základní částku nemodifikoval, když prodlevy v rozhodování a nekoncentrovanost postupu byly zohledněny již tím, že soud dospěl k závěru o celkové nepřiměřené délce řízení a přiznal žalobci odškodnění finanční. Soud shledal nečinnost v období od ledna 2016, kdy se k žalobě vyjádřil žalovaný, do prosince 2018, kdy proběhlo první jednání ve věci, následně od prosince 2018 do června 2019, kdy ve věci proběhlo další jednání, a od července 2019 do února 2020, rovněž období nečinnosti mezi nařízenými jednáními. Dále nelze odhlédnout, že posléze celé období až do března 2022 soud omezil svoji činnost jen na urgenci účastníků stran výsledku mimosoudního řešení věci a odročování jednání z tohoto důvodu. Nesoustředěný postup soudu pak soud dále spatřuje v opakovaných neúčelných urgencích ve vztahu k účastníkům, ať již k podání vyjádření, či ohledně výsledku mimosoudního řešení věci, a v opakovaném prodlužování lhůt k doplnění tvrzení či důkazních návrhů.

20. K významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soud uvádí, že Evropský soud pro lidská práva neřadí řízení ve věci žaloby na určení dědického práva mezi řízení s typově zvýšeným významem řízení, žalobce ani zvýšený význam netvrdil. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. S ohledem na charakter sporu soud shledal význam řízení pro žalobce jako běžný a pro kritérium významu základní částku nemodifikoval.

21. Základní odškodnění tak po zohlednění shora provedených kritérií bylo soudem modifikováno o – 40 %, výsledná výše tak činí 49 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení v této částce po podání žaloby, ale v 6 měsíční lhůtě pro předběžné projednání nároku, což koresponduje s vydaným stanoviskem žalované a vyjádřením žalobce, soud žalobu na poskytnutí dalšího finančního odškodnění pro nedůvodnost zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, žaloba byla proti žalované zamítnuta, a žalobce je proto povinen hradit žalované náklady řízení, které jsou tvořeny ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. částkou 900 Kč za jeden úkon po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava na první jednání, účast na jednání). Lhůta k plnění v délce 3 dnů byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.