20 C 161/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený anonymizováno údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 3. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou podanou soudu dne 7. 10. 2021 domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného usnesení [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 7. 12. 2017, [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, k čemuž došlo rozsudkem [název soudu] ze dne 12. 11. 2019, č.j. [číslo jednací] odvolání poškozených proti rozsudku byla zamítnuta usnesením [název soudu] ze dne 18. 12. 2019, č.j. [číslo jednací]. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až na tři roky. Žalobce měl zaslat vulgární a výhružné dopisy 2 soudkyním a advokátce. Žalobce byl v důsledku trestního stíhání vystaven tlaku, nejistotě a stresovým situacím, žije na malé obci a trestní stíhání vešlo ve známost. Žalobce byl bezúhonným občanem a armádním veteránem, jeho pověst a čest byla křivým obviněním narušena. Žalobce byl již v době trestního stíhání léčen se srdeční chorobou a od ledna 2019 je v péči psychiatrů, užívá antidepresiva a hypnotika a dochází na terapie, neboť trpí úzkostnou poruchou. Dále došlo ke zhoršení krevního tlaku žalobce a k neshodám s manželkou, žalobce rovněž neměl sílu věnovat se své 10 leté dceři, která jej potřebovala. S ohledem na uvedené žalobce požaduje zaplacení částky 150 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním.

2. Žalovaná k žalobě v podání ze dne 9. 12. 2021 uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 17. 3. 2020, neuznává. Žalovaná uvedla, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, proto se dne 28. 7. 2021 žalobci omluvila a konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí. Finanční odškodnění nebylo žalobci přiznáno s ohledem na obecně tvrzené dopady trestního stíhání do sféry žalobce. Mezi zdravotním stavem a trestním stíháním žalovaná neshledala příčinnou souvislost. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla žalobu zamítnout a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Na jednání konaném dne 27. 7. 2022 žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce k vznesené námitce promlčení uvedl, že jeho právní zástupce v promlčecí době volal na úřad a snažil se zjistit, kdy bude věc dořešena, a bylo mu sděleno, že v dohledné době. Následně vyřízení věci písemně urgoval. V ujišťování ze strany úředníků žalobce spatřuje zneužití pravomoci. Úřad vyřízení věci tak dlouho protahoval a teď se brání, že mělo dojít k promlčení, což je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se obrátí na policii, aby jednání úředních osob bylo prověřeno, protože je přesvědčen, že se z jejich strany jednalo o úmyslné a podvodné jednání. Dále žalobce uvedl, že újma mu vzniká dodnes, žalobce se stále léčí s depresí a s ohledem na postupný vznik újmy tak nemohlo dojít k promlčení.

4. Dále žalobce při jednání konaném dne 27. 7. 2022 vznesl námitku podjatosti rozhodující soudkyně, kterou odůvodnil tak, že v průběhu jednání dospěl k závěru, že se soud nehodlá vypořádat s jeho zásadními tvrzeními a že z určitého výrazu soudkyně na adresu protistrany při jednání si dovodil, že je zde větší přízeň vůči protistraně, což v kontextu toho, že byly odmítnuty tvrzení a důkazy žalobce, které navrhoval k provedení, činí pochybnost o podjatosti soudkyně.

5. S ohledem na vznesenou námitku podjatosti soudkyně rozhodující ve věci uvádí, že při jednání dne 27. 7. 2022 měla soudkyně za to, že věc může být ve smyslu § 15b odst. 2 o.s.ř. při tomto jednání rozhodnuta, neboť tuto námitku neshledává za důvodnou. Soudkyně se ve věci necítí podjatá, nemá žádný vztah k účastníkům řízení ani k projednávané věci, rovněž nemá žádný zájem na výsledku řízení. Po zahájení jednání byli účastníci poučeni ve smyslu § 15a os.ř. o možnosti vyjádřit se k osobě soudkyně, která má věc projednat. Účastníci žádné námitky podjatosti nevznesli. Námitka podjatosti byla žalobcem vznesena až v průběhu jednání, a to z důvodu postupu soudkyně v řízení, kdy soudkyně po provedení dokazování sdělila účastníkům předběžný názor na vznesenou námitku promlčení, a to s ohledem na předvídatelnost rozhodnutí a na to, že nebude provádět dokazování všemi navrženými důkazy, neboť dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení a v rozsahu dalším by se jednalo o nadbytečné dokazování, proto zbylé návrhy žalobce na doplnění dokazování soud při jednání zamítl. Z totožného důvodu soud zamítl návrh žalobce na poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Žalobce, resp. jeho právní zástupce tak dle názoru soudkyně vznesl uvedenou námitku podjatosti z důvodu nesouhlasu s právním názorem soudkyně. Následně právní zástupce žalobce po zahájení vyhlašování rozsudku ve věci opustil jednací síň.

6. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 16. 3. 2020, podaným žalované dne 17. 3. 2020, uplatnil nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí a požadoval zaplacení částky 150 000 Kč jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona. Žalovaná dne 28. 7. 2021 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, finanční odškodnění žalobci přiznáno nebylo.

7. Dále bylo v řízení prokázáno, že usnesením [anonymizováno], [stát. instituce] [obec], [anonymizována čtyři slova] ze dne 7. 12. 2017, [číslo jednací] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dne [datum] byla [název soudu] podána obžaloba. Rozsudkem ze dne 12. 11. 2019 byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchal žalobce. Dne 6. 12. 2019 rozsudek nabyl právní moci. Usnesením [název soudu] ze dne 18. 12. 2019 byla odvolání poškozených do výroku o náhradě škody zamítnuta. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka].

8. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 32 odst. 3 věty první zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

9. Soud s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení posoudil věc a dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobce požadoval zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí, a to konkrétně usnesením [anonymizováno], [stát. instituce] [obec], [anonymizována čtyři slova] ze dne 7. 12. 2017, [číslo jednací] o zahájení trestního stíhání žalobce.

10. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými.

11. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ze které je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 publikovaný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C [číslo]; posledně uvedené rozhodnutí je též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR ‚www.nsoud.cz), tzn., že vznik nároku na náhradu škody není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (i rozhodnutím o vazbě). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, což však nebylo tvrzeno. Soudní judikatura výkladem zákona dovodila, že ve smyslu právní úpravy odpovědnosti za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a že je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že proti němu nemělo být trestní stíhání vedeno.

12. V posuzovaném případě se jednalo o zmíněné usnesení ze dne 7. 12. 2017 o zahájení trestního stíhání žalobce podle § 160 odst. 1 trestního řádu pro podezření ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v usnesení uvedeným jednáním. Zahájení trestního stíhání bylo odůvodněno zmíněnými skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchala konkrétní osoba, tj. žalobce. Nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání. Také soud nedospěl k závěru, že by se žalobce podílel na zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, nebo že by si trestní stíhání sám zavinil. Žalobce netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči němu záměrně nesprávně, nebo se jej snažily záměrně kriminalizovat. Trestní stíhání žalobce bylo zakončeno rozsudkem [název soudu] ze dne 12. 11. 2019, kterým byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchal žalobce. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 12. 2019 (poškozené se odvolaly pouze do výroku o náhradě škody). Je tak dán odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí), neboť žalobce byl nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, ve kterém orgány činné v trestním řízení spatřovaly zmíněný trestný čin.

13. Soud se však musel nejprve zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012). V posuzovaném případě se žalobce nejpozději o nemajetkové újmě dozvěděl dne 6. 12. 2019, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek ze dne 12. 11. 2019. Tímto dnem bylo trestní stíhání žalobce skončeno a žalobce se nejpozději tento den dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Od následujícího dne proto žalobci ve smyslu § 619 občanského zákoníku počala běžet zákonem stanovená šestiměsíční promlčecí lhůta, ve které mohl svůj nárok předběžně uplatnit u příslušného orgánu (§ 14 zákona) a následně i u soudu. Šestiměsíční promlčecí lhůta by podle § 32 odst. 3 zákona uplynula dne 6. 6. 2020 (§ 605 odst. 2 občanského zákoníku).

14. Promlčecí lhůta neběží ve smyslu § 35 zákona ode dne uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. V této věci trvalo předběžné projednání od 17. 3. 2020 do 28. 7. 2021, tj. déle než 6 měsíců, proto se promlčecí lhůta stavěla pouze do 17. 9. 2020 a marně uplynula dne 7. 12. 2020 (pondělí). Žaloba v této věci byla soudu podána až dne 7. 10. 2021, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak důvodná.

15. Námitku žalobce o tom, že nemohlo dojít k promlčení nároku z důvodu, že nemajetková újma způsobená jeho trestním stíháním vzniká dodnes, když se u žalobce stále projevují psychické problémy, soud neshledal za důvodnou. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání nezákonného stíhání, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Určujícím okamžikem pro posouzení námitky promlčení je tak okamžik pravomocného zproštění žalobce (6. 12. 2019).

16. Námitku žalobce o tom, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, soud rovněž neshledal za důvodnou. Soud poukazuje na to, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009). V kontextu odškodňovacího zákona by přitom bylo na místě námitku promlčení považovat za rozporuplnou s dobrými mravy i tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku poškozeného znamenal, že poškozený v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 5321/2016, Nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/2017 či Nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 233/2016). Vznesení námitky promlčení ze strany žalované nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům ani v situaci, kdy se žalovaná v uvedené lhůtě k předběžně uplatněnému nároku nevyjádřila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010). Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil včas, byl též zastoupen advokátem, který jako právně vzdělaná osoba má znát právo, tzn. i délku promlčecích lhůt a následky způsobené jejich uplynutím. Žalobci proto mělo být známo, že ačkoli žalovaná má na předběžné projednání nároku lhůtu maximálně 6 měsíců, pokud žalovaná v této lhůtě žádost žalobce neprojednala, má žalobce podat žalobu k soudu, čímž by došlo ke stavení promlčecí lhůty. Jelikož žalobce vyčkával na opožděné stanovisko žalované a žalobu podal až dne 7. 10. 2021, došlo k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Zavinění lze v tomto případě přičítat výhradně žalobci. Žalobci nic nebránilo v podání včasné žaloby k soudu a domoci se tak náhrady škody podle zákona, aniž by jeho nárok musel být promlčen. Žalobce nepřiměřeně dlouho vyčkával s podáním žaloby, a to celých 10 měsíců po uplynutí promlčecí lhůty a zároveň 2 měsíce po vydání opožděného stanoviska dne 28. 7. 2021, což nelze odůvodnit ani tvrzením, že byl ujišťován o vyřízení věci ze strany úředních osob v zákonné lhůtě, která činí 6 měsíců a uplynula již dne 17. 9. 2020. Žalobce měl být bdělý svých práv. V daném případě námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Zánik nároku žalobce na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není a ani nemůže být nepřiměřeně tvrdým postihem a vznesená námitka promlčení není v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami demokratického právního státu. Požaduje-li žalobce vyvození odpovědnosti úředních osob a trestněprávní postih, není toto předmětem tohoto odškodňovacího řízení.

17. K tomuto soud pro úplnost odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15:„ Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim – předběžné uplatnění nároku u„ úřadu“ jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne) přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. V případě subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy platí paradoxně - právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta, byť„ orámovaná“ desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše„ odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení“.

18. S ohledem na promlčení nároku žalobce soud žalobu v celém rozsahu zamítl, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu (výrok I.).

19. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, které jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 900 Kč za tři úkony (vyjádření k žalobě, příprava na jednání, účast na jednání soudu). Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce tří dnů.