20 C 57/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , Anonymizováno Datum narození žalobce A Anonymizováno Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , Anonymizováno Datum narození žalobce B Anonymizováno Adresa žalobce A proti žalovaným:

1. Anonymizováno 2. Jméno žalované A ., Anonymizováno Adresa žalované A 3. IČO žalované A Adresa žalované A 4. Jméno žalované B ., IČO žalované B 5. Jméno žalované C ., IČO žalované C Adresa žalované C 6. Jméno žalované D ., IČO žalované D Adresa žalované D 7. Jméno žalované E Jméno žalované F IČO žalované F Adresa žalované F 8. Jméno žalované F Adresa žalované G o žalobě o určení I. Žaloba o určení, že dispoziční oprávnění žalobce a) k , adresa, , Anonymizováno, nepřešlo na 1. žalovaného, se zamítá.II. Žaloba o určení, že dispoziční oprávnění žalobce b) k , adresa, nepřešlo na 2. žalovaného se zamítá.III. Žaloba na určení, že , adresa, bylo založeno smlouvou o věcném břemeni ze dne , datum, uzavřenou mezi žalobci a 8. žalovaným, který tak učinil prostřednictvím 7. žalovaného, přičemž výše úplaty a způsob její úhrady vyplývá z dohody o narovnání ze dne , datum, , původně uzavřené mezi žalobci a 7. žalovaným, následně postoupené na 6. žalovaného, se zamítá.IV. Žalobci jsou povinni zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.V. Žalobci jsou povinni zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.VI. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3. – 8. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali určení, že dispoziční oprávnění žalobců k , adresa, nepřešlo na 1. a 2. žalovaného, a určení užívacího práva žalovaných 3. – 8., které bylo založeno smlouvou o věcném břemeni ze dne , datum, uzavřenou mezi žalobci a 8. žalovaným, který tak učinil prostřednictvím 7. žalovaného, přičemž výše úplaty a způsob její úhrady vyplývá z dohody o narovnání ze dne 2. 2. 2010, původně uzavřené mezi žalobci a 7. žalovaným, následně postoupené na 6. žalovaného. Žalobci žalobu označili jako žalobu o hlavní intervenci do řízení sp. zn. 20 C 145/2022 a zrekapitulovali důvody, které je k tomu vedly. Žalobu odůvodnili tím, že si činí nárok na nemovitost na adrese , adresa, s ohledem na jejich vlastnické právo založené Smlouvu o prodeji podniků ze dne , datum, uzavřenou s 8. žalovaným a Smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne , datum, . na základě uvedeného je 8. žalovaný oprávněn předmětnou nemovitost užívat z titulu věcného břemene, přičemž tak činí prostřednictvím 6. žalovaného. Se 7. žalovaným uzavřeli žalobci nájemní smlouvu dne , datum, . Dne , datum, byla uzavřena Dohoda o narovnání, která stanovila úplatu. Žalobci odvozují své právo a právo žalovaných 3. -. 8. užívat předmětné nemovitosti bez ohledu na to, že byly sepsány do majetkových podstat žalobců v rámci probíhajících insolvenčních řízení. Žalobci dále odkazují na různá soudní řízení, která jsou v souvislosti s předmětnými prostorami vedena, a na svá insolvenční řízení, v rámci nichž byla vydávána vadná rozhodnutí, která žalobci neuznávají.

2. Žalovaný 1. se ve vyjádření ze dne 4. 6. 2024 nejprve vyjádřila k okolnostem a průběhu řízení vedených v souvislosti s předmětnými nemovitostmi. Žalovaný 1. namítl, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení neexistence dispozičních práv k předmětným nemovitostem a jejich žaloba představuje zjevné zneužití práva. V insolvenčních řízeních byl zjištěn úpadek žalobců a bylo rozhodnuto, že jejich insolvenčními správci jsou 1. a 2. žalovaný, na které přešlo dispoziční oprávnění k majetku v majetkové podstatě úpadců. Smlouvy o prodeji podniku ze dne , datum, byly soudy shledány za absolutně neplatné, na základě Dohody o zřízení věcného břemene ze dne , datum, nikdy nevzniklo věcné břemeno užívání ve prospěch 8. žalovaného, rovněž nájemní smlouva ze dne , datum, je absolutně neplatná a Dohoda o narovnání ze dne , datum, nebyla nikdy uzavřena. Veškeré tyto otázky byly soudy opakovaně posuzovány. O vylučovací i určovací žalobě žalobců již soudy v rámci insolvenčního řízení rozhodly tak, že žalobcům nevyhověly. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2021, č.j. 28 C 191/2019-391 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č.j. 30 Co 42 43/2022-649 byla žalovanému 3. a 4. uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2021, č.j. 10 C 29/2019-687 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č.j. 53 Co 326/2021-758 byla žalovanému 6. uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2023, č.j. 23 C 140/2019-716 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č.j. 55 Co 370/2023-741 byla žalovanému 7. uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2023, č.j. 15 C 187/2019-552 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2024, č.j. 15 Co 98/2024-574 byla žalovanému 8. uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Žalovaný 1. rovněž namítl, že podaná žaloba je ryze obstrukční, sledující to, aby sporné řízení sp.zn. 20 C 145/2022 trvalo bez pravomocného ukončení co nejdéle. Žalovaný 1. navrhl, aby soud žalobu zamítl.

3. Žalovaný 2. ve vyjádření ze dne 18. 6. 2024 namítl, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení neexistence dispozičních práv k předmětným nemovitostem a jejich žaloba představuje zjevné zneužití práva. V insolvenčních řízeních byl zjištěn úpadek žalobců a bylo rozhodnuto, že jejich insolvenčními správci jsou 1. a 2. žalovaný, na které přešlo dispoziční oprávnění k majetku v majetkové podstatě úpadců. Na uvedeném nemůže ničeho změnit chování žalobců, kteří se rozhodli rozhodnutí insolvenčního soudu ignorovat a považovat je za vadná. Smlouvy o prodeji podniku ze dne 10. 6. 1998 byly soudy shledány za absolutně neplatné, na základě Dohody o zřízení věcného břemene ze dne , datum, nikdy nevzniklo věcné břemeno užívání ve prospěch 8. žalovaného, rovněž nájemní smlouva ze dne , datum, je absolutně neplatná a Dohoda o narovnání ze dne , datum, nebyla nikdy uzavřena. Veškeré tyto otázky byly soudy opakovaně posuzovány. O určovací žalobě žalobců již soudy v rámci insolvenčního řízení rozhodly tak, že žalobcům nevyhověly. Žalovaný 2. navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Žalovaný 3. - 8. se k žalobě nevyjádřili.

5. Soud o podané žalobě rozhodl při nařízeném jednání. Žalobci dne 29. 7. 2024 v 10:05 hodin doručili na soud žádost o odročení jednání z důvodu, že žalobce b) a žalovaní 3. – 8. v rámci insolvenčního řízení podali výzvu k vyřazení předmětných nemovitostí a vymáhaných pohledávek ze soupisu majetkové podstaty a dosud o ní nebylo rozhodnuto. O těchto otázkách je oprávněn rozhodovat pouze insolvenční soud. Soud žádost žalobců o odročení jednání neshledal za důvodnou, neboť jimi tvrzený důvod odročení nepředstavuje překážku v konání jednání. Žalobci ani žalovaní 3. – 8. se k jednání nedostavili, ač k němu byli řádně v zákonem požadovaném předstihu předvoláni, přičemž se z jednání ani neomluvili. Pro nepřítomnost žalobců při jednání jim nemohlo být ze strany soudu poskytnuto procesní poučení ani dána příp. výzva podle § 118a o.s.ř.

6. Při posouzení otázky své věcné příslušnosti soud vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2023, č.j. Ncp 1095/2023- 89.

7. Soud o podané žalobě uvážil takto.

8. Žaloba byla žalobci označena a podána jako žaloba o hlavní intervenci do řízení vedeného pod sp.zn. 20 C 145/2022.

9. Podle § 91a o.s.ř. platí, kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům (pozn. důraz přidal soud).

10. V § 91a o.s.ř. je upravena tzv. žaloba o hlavní intervenci, která je namířena proti oběma stranám probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Petit žaloby, kterou se uplatňuje hlavní intervence, nemusí být zcela shodný s petitem žaloby, která je projednávána v probíhajícím řízení, avšak musí buď zcela, nebo zčásti představovat konečné řešení právního vztahu nebo práva, o něž v probíhajícím řízení jde. Hlavní intervence vyžaduje, aby stejný žalobní petit směřoval proti všem žalovaným (všem účastníkům probíhajícího řízení), jinak nemůže být úspěšná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp.zn. 28 Cdo 1042/2008)

11. V řízení sp.zn. 20 C 145/2022 se žalovaný 1. a žalovaný 2. coby procesní žalobci domáhají po žalovaných 3. – 8. coby procesních žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor ve , adresa, za období za období od 27. 9. 2019 do 26. 9. 2022.

12. Předmětem řízení, do něhož se žalobci pokoušeli podat žalobu o hlavní intervenci, je spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor, tedy to, zda žalovaný 1. a žalovaný 2. coby procesní žalobci jsou oprávněni domáhat se po žalovaných 3. – 8. coby procesních žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor či nikoli. Předmětem řízení však není, komu svědčí vlastnické právo či držba k , Anonymizováno, , adresa, . Tuto otázku bude soud sice řešit jako otázku předběžnou, nicméně ani kladné zodpovězení této otázky ve vztahu k žalovanému 1. a 2. coby procesním žalobcům ještě automaticky neznamená, že žalobě musí být nutně vyhověno, neboť pro posouzení důvodnosti žaloby je podstatný rovněž právní titul, na jehož základě užívají předmětné nebytové prostory žalovaní 3. – 8. coby procesní žalovaní. Podstatné však je, že spor se v řízení sp.zn. 20 C 145/2022 nevede o určení vlastnického práva, práva držby, či jak uvádí žalobci o „dispoziční právo k nemovitosti“.

13. Soud dospěl k závěru, že žaloba podle jejího obsahu není žalobou o hlavní intervenci, kdy v tomto směru není podstatné, jak žalobci žalobu označili, ale to, čeho se podanou žalobu fakticky domáhají. Podstatou žaloby o hlavní intervenci je, aby soud rozhodl spor, který se vede o právo mezi dosavadními účastníky a osobou, která si činí nárok na „věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami“. To však není případ podané žaloby, která se s předmětem řízení sp.zn. 20 C 145/2022 míjí.

14. V usnesení ze dne 11.1.2023, sp.zn. 16Co 366/2022, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že „žaloba se nestává žalobou dle § 91a o. s. ř. již jen tím, že ji žalobce takto označí, ale tehdy, když splňuje kritéria ustanovení § 91a o. s. ř., tedy když jde o žalobu, kterou si třetí osoba činí zcela nebo částečně nárok na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami. Pro posouzení žaloby jako žaloby dle § 91a o. s. ř. tedy není rozhodné jen to, že žalobce žalobu takto označil, ale předmět původního řízení a předmět intervenční žaloby. Petit intervenční žaloby nemusí být zcela shodný s petitem žaloby, která je projednávána v probíhajícím řízení, avšak musí zcela nebo zčásti představovat konečné řešení právního poměru nebo práva, o něž v probíhajícím řízení jde. Žalobou dle § 91a o. s. ř. musí být sledován smysl ustanovení § 91a o. s. ř., tzn. Vyřešit spor o určité právo či věc mezi více subjekty najednou tak, aby nemuselo být po skončení původního řízení vedeno další. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Rozhodnutím o hlavní intervenci má být dosaženo v případě úspěchu interventa konečného řešení sporu mezi všemi účastníky. Typickým případem řízení, kde dochází k hlavní intervenci, jsou řízení zahájená tzv. reivindikační žalobou (žalobou na vydání věci), kdy se dva účastníci přou o své právo věc držet a třetí osoba se domnívá, že toto právo náleží jí.“ K obdobnému závěru dospěl Městský soud v Praze v usnesení ze dne 24.2.2023, sp.zn. 54Co 38/2023 (zejména bod 9 odůvodnění).

15. Vztaženo na poměry nyní souzené věci, soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není ve své podstatě žalobou dle § 91a o.s.ř do řízení sp.zn. 20 C 145/2022. Žalobci se domáhají určení dispozičního oprávnění k majetku, užívacího práva 3. – 8. žalovaného a zároveň toho, že dispoziční oprávnění nemá žalovaný 1. a žalovaný 2. (jako insolvenční správci), tedy že nedošlo k účinkům prohlášení konkurzu dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona.

16. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

17. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem, tedy je třeba, aby žalobkyně tvrdila a zejména i prokázala naléhavý právní zájem na určení, že jí náleží dispoziční oprávnění k nemovitosti označené v petitu žaloby a že toto dispoziční právo naopak nenáleží první žalované.

18. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je určovací žaloba dle § 80 o.s.ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a judikaturu v něm citovanou). Určovací žaloba nemůže naplnit preventivní funkci spočívající v zabránění vzniku budoucích sporů účastníků, pokud spory mezi účastníky neodstraňuje; ty již probíhaly, resp. další z nich aktuálně probíhá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3502/2020), jako je tomu i v případě žalobkyně.

19. Žalobci se žalobou domáhají určení, že dispoziční oprávnění k označené nemovitosti náleží jim a nikoliv 1. a 2. žalovanému a že užívací právo náleží 3. – 8. žalovanému, přičemž brojí proti účinkům usnesení o prohlášení konkursu na majetek , Anonymizováno, , jakož i proti samotnému vedení insolvenčních řízení a usnesením o ustanovení insolvenčního správce, proti soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníků – , Anonymizováno, , kdy namítají i absenci elektronických podpisů na řadě usnesení insolvenčního soudu, z čehož dovozují jejich neúčinnost. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že proti úkonům insolvenčního soudu je třeba se bránit cestou řádných či mimořádných opravných prostředků proti těmto rozhodnutím, případně v průběhu insolvenčního řízení v rámci nástrojů k tomu žalobcům (nebo dalším oprávněným subjektům) poskytnutých insolvenčním zákonem. Oprávněnost soupisu do majetkové podstaty má být podle insolvenčního zákona přezkoumávána výlučně v rámci žalob na vyloučení z majetkové podstaty ve smyslu § 225 insolvenčního zákona, případně na neplatnost usnesení o schválení dohody o vypořádání SJM a nemůže být obcházena žalobami na určení, že dispoziční právo k sepsanému majetku náleží žalobcům. Ani neúspěch žalobců s opravnými prostředky, popř. incidenčními žalobami, právní zájem na požadovaném určení nemůže založit.

20. Soud dospěl k závěru, že žalobci nesplnili v potřebném rozsahu povinnost tvrzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, který je primárním předpokladem pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno. Jelikož se žalobci k jednání nedostavili, nemohl jim soud poskytnout procesní poučení o tom, že v potřebném rozsahu uvedenou povinnost tvrzení neplní a neunáší tak břemeno tvrzení. Nemohla jim tak být ze strany soudu poskytnuta ani výzva podle § 118a odst. 1 o.s.ř., aby svá tvrzení v tomto směru doplnili. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp.zn. 32 Cdo 2528/2010 či sp.zn. 28 Cdo 3665/2009). Jelikož ze strany žalobců nebyla v potřebné míře splněna povinnost tvrzení, neprováděl soud ani žádné dokazování, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (srov. NS ČR sp.zn. 31 Cdo 619/2011, publik. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 115/2012).

21. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

22. Nad rámec povinného odůvodnění soud dodává, že materiálním účelem této žaloby zjevně není ochrana práv žalobců, nýbrž původně snaha zamezit tomu, aby mohlo být rozhodnuto ve věci sp.zn. 20 C 145/2022. Z úřední činnosti, je soudu známo, že žalobci a různé osoby s nimi provázané či personálně propojené se opakovaně z různých důvodů domáhají vstupů do řízení týkajících se právě majetku zapsaného do majetkové podstaty manželů Hnidákových, která jsou vedena u zdejšího soudu. Jen k dnešnímu dni prochází žalobci u zdejšího soudu 53 různými řízeními převážně uvedené povahy v různém procesním postavení (např. sp.zn. 28 C 187/2023, 48 C 155/2023, 47 C 114/2024, 22 C 188/2022, 45 C 153/2023). Ze strany žalobců a s nimi personálně či jinak propojených osob se jedná o zjevné zneužití práva, když jediným cílem neustálého podávání nejrůznějších procesních návrhů, či domnělých žalob z hlavní intervence, je zjevné zabránění předání nemovitostí, oddálení, případně znemožnění jejich zpeněžení a ztížení a prodloužení celého průběhu insolvenčních řízení , Anonymizováno, , Anonymizováno, .

23. Soudu je z úřední činnosti známo (a je to rovněž známo všem účastníkům řízení), že soudy opakovaně rozhodly, že žalobcům nenáleží dispoziční právo k předmětným nemovitým věcem, a tudíž nelze odvodit, ani právo užívací pro 3. – 8. žalovaného (viz např. rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 18. 5. 2021, č. j. 45 C 163/2019-161, ze dne 29. 6. 2023, č. j. 37 C 200/2019-674, nebo dne 15. 11. 2023, č. j. 20 C 145/2022-669). Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, dovodil absolutní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 uzavřenou mezi žalobci coby pronajímateli a 7. žalovaným coby nájemcem, neboť na majetek žalobce b) byla usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3, nařízena exekuce a v době uzavření nájemní smlouvy nesměla nakládat s majetkem svým ani náležejícím do společného jmění manželů (dále jen SJM). Nedošlo ani k platnému prodeji podniku žalobce b), který je tak stále jeho vlastníkem. Ke stejnému závěru došly i další soudy, například v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, č. j. 13 Cmo 273/2007-199, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2010, č. j. 29 Cdo 2092/2008-221. Dále usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2020, č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-267, a KSPH 36 INS 28162/2012-B-359, byla schválena dohoda o vypořádání zaniklého SJM žalobců. Spornou nemovitost nabyl každý z žalobců do podílového spoluvlastnictví ve výši ideální jedné poloviny, která byla sepsána do soupisů podstaty. První a druhý žalovaný jsou tak oprávněni disponovat s podíly žalobců. Pokud jde o výtku žalobců stran postupu soudů v insolvenčním řízení lze odkázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 81 Icm 611/2022, sp. zn. 101 VSPH 412/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 ICdo 7/2023, v rámci kterých se soudy pravomocně s argumentací žalobců vypořádaly. Soudy všech stupňů se tak opakovaně zabývaly argumentací žalobců a určily, že prvnímu a druhému žalovanému jako insolvenčním správcům žalobců náleží právo disponovat s výše uvedenou nemovitostí a třetí až osmý žalovaný nemají k této nemovitosti užívací právo.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byli zcela úspěšní žalovaní, proti kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Ve vztahu mezi žalobci a 1. a 2. žalovaným soud přiznal 1. a 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu na první jednání a účast na jednání (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 900 Kč pro každého (výrok IV. a V.). Ve vztahu mezi žalobci a 3. – 8. žalovaným soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšným žalovaným žádné náklady nevznikly (výrok VI.).

25. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.