20 C 68/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o částku 85 579 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8,5 % p.a. úrok z prodlení z částky 92 495 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018 a dále 8,5 % p.a. úrok z prodlení z částky 105 938 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018 do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 85 579 Kč s 8,75 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2018 do zaplacení, 0,25 % p.a. úrok z prodlení z částky 92 495 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018 a dále 0,25 % p.a. úrok z prodlení z částky 105 938 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018 se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 38 460,80 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 284 012 Kč spolu s 8,75 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že tato částka je tvořena částkou 191 517 Kč jakožto přiměřené finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“) a částkou 15 775 Kč jakožto náhradou škody za náklady právního zastoupení vynaložené žalobcem v posuzovaném řízení, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Žalobce uvedl, že na základě usnesení Policie ČR, [anonymizováno 13 slov], ze dne 29. 1. 2007, [číslo jednací] [anonymizováno] - [číslo] - [anonymizováno] - [rok] bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestní čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.) spáchaného ve formě spolupachatelství. Žalobce byl následně dne 28. 5. 2012 obžalován z těchto trestních činů a rozsudkem [název soudu] ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. [spisová značka], byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Po vyhlášení rozsudku se žalobce i státní zástupce vzdali práva odvolání a rozsudek téhož dne (tj. 24. 7. 2017) nabyl právní moci. Posuzované řízení mělo pro svou závažnost a délku velmi negativní vliv na psychickou i fyzickou stránku žalobce, i přes to, že se nejednalo o právně složitý případ a bylo možné jej projednat velmi rychle. Ze strany žalobce nedocházelo k žádným procesním průtahům a délku řízení nemohl nijak ovlivnit. Žalobci vznikla nepřiměřenou délkou trestního řízení morální újma.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 13. 12. 2017, uznala stanoviskem ze dne 25. 6. 2018 a poskytla žalobci odškodnění nemajetkové újmy v částce 105 938 Kč a majetkové škody v částce 92 495 Kč, neboť posuzované řízení trvalo od 29. 1. 2007 do 24. 7. 2017, vystupovalo v něm 38 obviněných a vůči některým obžalovaným řízení stále pokračuje. Soud se ve věci nedopustil průtahů, řízení však trvalo 10 let a 5 měsíců a tato délka je nepřiměřená a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná při odškodnění vycházela z částky 15 000 Kč za rok řízení (za první dva roky náleží částka v poloviční výši), přičemž základní částku snížila o 40 % s ohledem na složitost řízení a zvýšila o 15 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Celkem tak žalobce v rámci odškodnění nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky obdržel částku 105 938 Kč, kterou žalovaná považuje za přiměřené odškodnění. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení (obhajného) žalovaná uvedla, že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 29. 1. 2007 představuje nezákonné rozhodnutí, proto je požadavek na náhradu částky 92 495 Kč nesporný a tato částka byla žalobci rovněž uhrazena. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení.

3. V replice k vyjádření žalované ze dne 12. 7. 2018 žalobce uvedl, že nesouhlasí s krácením přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, když se jednalo pouze o posouzení, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění u tří faktur jednáním tří osob, z nichž jednou byl žalobce, a ke zkrácení daně z přidané hodnoty o 62 216 Kč a daně z příjmu právnických osob o 87 668 Kč. Žalobce je bezúhonnou osobou, byl přiřazen ke skupině pachatelů obviněných ze závažné majetkové činnosti, kde se škoda pohybuje ve stovkách miliónů korun. Orgány činné v trestním řízení nevyloučili jednoduchou věc žalobce ze společného řízení, ačkoliv by tím došlo k urychlení řízení, proto nelze argumentovat složitostí řízení v neprospěch žalobce.

4. Podáním ze dne 19. 7. 2018 vzal žalobce svou žalobu částečně, co do zaplacení částky 92 495 Kč na náhradě škody za náklady na právní zastoupení v posuzovaném řízení a v rozsahu částky 105 938 Kč na přiměřeném finančním zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení zpět z důvodu plnění žalované ze dne 19. 7. 2018, ke kterému došlo prostřednictvím poštovní poukázky.

5. Usnesením ze dne 29. 1. 2019, č.j. 20 C 68/2018-71 bylo řízení, co do zaplacení částky 198 433 Kč, pravomocně zastaveno. Předmětem řízení zůstal nárok žalobce na přiznání finančního zadostiučinění v částce 85 579 Kč spolu s 8,75 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2018 do zaplacení, 8,75% p.a. úrok z prodlení z částky 92 495 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018 a 8,75% p.a. úrok z prodlení z částky 105 938 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018.

6. Podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

7. Vzhledem k tomu, že účastníci souhlasili s projednáním a rozhodnutím bez nařízení jednání, postupoval soud podle citovaného § 115a o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

8. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 11. 12. 2017, doručeným žalované dne 13. 12. 2017, prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení a požadoval zaplacení částky 191 517 Kč jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona a z titulu nezákonného rozhodnutí požadoval zaplacení částky 92 495 Kč jakožto náhrady vynaložených nákladů podle zákona. Dne 25. 6. 2018 žalovaná vydala po předběžném projednání nároku žalobce stanovisko, na základě kterého uhradila žalobci prostřednictvím poštovní poukázky na přiměřeném zadostiučinění částku 105 938 Kč a na náhradě majetkové škody částku 92 495 Kč.

9. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 29. 1. 2007 bylo usnesením Policie ČR, [anonymizováno 13 slov] [obec], zahájeno stíhání 42 osob, přičemž se jednalo o rozšíření trestního stíhání, které bylo zahájeno již dříve, přičemž tímto usnesením bylo zahájeno trestní stíhání rovněž proti žalobci pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1,2,3 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství. Dále ve spise založeno velké množství stížností obviněných proti zahájení trestního stíhání. Dne 17. 6. 2007 policie předložila Městskému státnímu zastupitelství stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 17. 7. 2007 státní zástupkyně zrušila dle § 149 odst. 1 trestního řádu ke stížnostem obviněných usnesení o zahájení trestního stíhání a uložila policii nové projednání. Dne 6. 6. 2007 policie usnesením zahájila trestní stíhání, resp. rozšířila trestní stíhání již zahájené a to proti devíti obviněným. Proti změněnému rozhodnutí podali obvinění stížnosti. Dne 27. 12. 2007 usnesením policie zahájila trestní stíhání proti 38 obviněným, včetně zdejšího žalobce z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství. Proti zmíněnému usnesení podalo pět obviněných stížnost, rovněž byla podána námitka podjatosti policejního orgánu, o námitce podjatosti bylo rozhodnuto dne 29. 2. 2008. Policie předala Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen„ MSZ“) stížnosti proti zahájení trestního stíhání, jelikož podle názoru Policie nejsou důvody pro vyhovění, když policejní orgán má za to, že k vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání mělo dostatek podkladů. Dne 6. 2. 2008 bylo usnesením trestní stíhání rozšířeno o dalších osm obviněných, respektive bylo rozšířeno ve vztahu k dalším osmi obviněným, proti němuž podali tito obvinění stížnosti. Dne 20. 4. 2008 usnesením státní zástupkyně zamítla dle § 148 odst 1 písm. c) trestního řádu stížnosti obviněných. Dne 17. 9. 2008 usnesením MSZ podmíněně zastavilo trestní stíhání proti jednomu z obviněných. Usnesením ze dne 17. 7. 2009 policie vyloučila z trestní věci několika obviněných jinou trestní věc dalších obviněných ze společného řízení k samostatnému řízení. V průběhu roku 2008 a 2009 byly prováděny výslechy obviněných a byli slyšeni svědci. Dále ve spisu založeno velké množství listinných důkazů a to nejrůznější smluv, faktur a dalších listin, včetně daňových přiznání mnoha společností. Rovněž musel být přibrán tlumočník a bylo přibráno několik znalců v různých oblastech (např. ekonomika, písmoznalectví, identifikace hlasu či psychiatrie) a byly vyhotoveny dva znalecké posudky z oboru ekonomika. Dále si orgány vyžádaly zprávu od Obecního úřadu v místě bydliště od obviněných a zprávy od finančních úřadů a dalších subjektů, žádaly o součinnost banky, pojišťovny a další společnosti či jiné subjekty, a to včetně žádosti o mezinárodní součinnost. Dne 13. 1. 2010 přípisem policie sdělila změnu právní kvalifikace k jednomu z obviněných. Dne 17. 3. 2011 usnesením došlo k dalšímu vyloučení části trestní věci do samostatného řízení. Dále byli obvinění vyrozuměni o možnosti prostudovat spis. Dne 2. 12. 2011 byl MSZ doručen návrh na podání obžaloby proti obviněným, včetně zdejšího žalobce pro spáchání trestního činu krácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství. Dne 30. 5. 2012 byla Městskému soudu v Praze (dále jen„ MS“) doručena obžaloba MSZ proti 39 obviněným včetně zdejšího žalobce. Následně jeden z obviněných podal návrh na vyloučení jeho věci ze společného řízení. Dne 15. 6. 2012 jeden z obviněných podal návrh na předběžné projednání obžaloby. Dne 16. 7. 2012 podal jeden z obviněných návrh na zastavení řízení, další obviněný následně žádal o zrušení záruky. Dne 27. 7. 2012 podal jeden z obviněných návrh na zastavení trestního stíhání v rámci předběžného projednání obžaloby. Dne 12. 9. 2012 bylo rozhodnuto o poskytnutí zálohy na náklady obhajoby. Dne 6. 9. 2012 předseda MS prodloužil lhůtu hlavního líčení nebo k učinění jiného úkonu směřujícímu k rozhodnutí věci do 31. 12. 2012 a to z důvodu rozsahu věci (39 obviněných) a nutnosti vyřizování dalších věcí v senátu. Dne 2. 10. 2012 požádala obhájkyně jednoho z obviněných o poskytnutí zálohy na náklady obhajoby, o které bylo rozhodnuto opatřením předsedy MS ze 14. 11. 2012. Dne 20. 11. 2012 opatřením MS přibral znalecký ústav k přezkoumání dříve provedených znaleckých posudků. Dne 27. 11. 2012 se konalo neveřejné zasedání, během něhož po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl zamítnut návrh jednoho z obviněných na zrušení peněžité záruky. Proti zmíněnému opatření podal dotčený obviněný stížnost. Dne 14. 11. 2012 podal další z obviněných návrh na vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a návrh na zastavení řízení, další obviněný podal návrh na provedení dokazování. Dne 8. 1. 2013 se konalo neveřejné zasedání, během něhož bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání ve vztahu k 8 obviněným a bylo rozhodnuto o zrušení záruky. Dne 15. 1. 2013 podal státní zástupce stížnost proti rozhodnutí MS ze dne 8. 1. 2013 o zastavení trestního stíhání ve vztahu k několika obžalovaným. Dne 22. 1. 2013 státní zástupce stížnost doplnil. Dne 1. 2. 2013 se ke stížnosti vyjádřil jeden z dotčených obviněných. Dne 12. 3. 2013 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o stížnosti MSZ. Dne 28. 5. 2014 se konalo u Vrchního soudu v Praze neveřejné zasedání, během něhož bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo napadené rozhodnutí MS ze dne 8. 1. 2013 zrušeno a byla věc vrácena zpět. Dále Vrchní soud během neveřejného zasedání dne rozhodl o stížnosti jednoho z obviněných proti usnesení MS ze dne 27. 12. 2012, přičemž zmíněná stížnost byla soudem zamítnuta. Dne 20. 10. 2012 MSZ po provedeném předběžném šetření předložilo MS spisový materiál s návrhem na předání obviněného na základě evropského zatýkacího rozkazu. Dne 28. 8. 2014 se u MS se konalo neveřejné zasedání, během něhož bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo zastaveno trestní stíhání ve vztahu k několika obviněných (nikoliv ve vztahu ke zdejšímu žalobci). Dne 1. 1. 2014 proti zmíněnému rozhodnutí podalo MSZ stížnost. Dne 14. 3. 2013 usnesením rozhodl MS o předání jednoho z obviněných na základě evropského zatýkacího rozkazu. Dne 30. 9. 2013, jeden z obviněných podal návrh na zrušení a vrácení peněžité záruky 5 000 000 Kč. Dne 11. 9. 2014 MSZ odůvodnilo svou stížnost proti usnesení MS ze dne 29. 8. 2014. Dne 29. 10. 2014 byl soudem ustanoven obhájce jednomu z obviněných. Dne 11. 11. 2014 soud ustanovil obhájce dalšímu obviněnému. Dne 15. 11. 2014 se konalo neveřejné zasedání, během něhož bylo vyhlášené usnesení, kterým bylo zastaveno trestní stíhání ve vztahu k jednomu obviněných, neboť zemřel. Dne 11. 12. 2014 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o stížnosti MSZ a jednoho z obviněných. Dne 31. 3. 2016 se konalo neveřejné zasedání u Vrchního soudu v Praze, během něhož bylo vyhlášené usnesení, kterým bylo dle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení MS ze dne 28. 8. 2014 zrušeno, věc byla vrácena zpět k rozhodnutí. Dne 17. 2. 2015 jeden z obviněných opakovaně žádal o vrácení záruky. Dne 2. 3. 2015 jeden z obhájců žádal o poskytnutí zálohy na odměnu. Dne 19. 3. 2015 opět jeden z obviněných požádal o vrácení záruky 5 000 000Kč, na což reagoval MS dne 2. 4. 2015 s tím, že se spis u MS nenachází. Dne 27. 8. 2015 urgovala obhájkyně jednoho z obviněných poskytnutí zálohy na náklady obhajoby na což reagoval MS přípisem ze dne 3. 9. 2015, že v danou chvíli nebylo možné z důvodu absence spisu u MS rozhodnout o žádosti. Dne 26. 11. 2015 jeden z obviněných navrhl poskytnutí zálohy na náklady obhajoby, což bylo reagováno přípisem ze dne 2. 11. 2015, že se spis nenachází u MS. Dne 22. 2. 2016 přípisem požádal jeden z obhájců poskytnutí zálohy na náklady obhajoby, na což MS reagoval přípisem ze dne 9. 3. 2016, že se spis stále nenachází u MS a o žádosti není možné rozhodnout. Dne 4. 4. 2016 obhájce jednoho z obviněných opakovaně žádal o poskytnutí zálohy na náklady obhajoby. Dle referátu ze dne 3. 6. 2016 bylo rozesláno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016. Dne 2. 6. 2016 opatřením MS poskytl zálohu na náklady obhajoby několika obviněným. Následně byly zálohy proplaceny. Dne 19. 11. 2015 obhájkyně požádala o zproštění povinnosti nutné obhajoby. Dne 20. 8. 2016 požádal předsedu MS o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení v trestní věci z důvodu rozsahu. Dne 18. 8. 2016 se vyjádřil i jeden z obviněných k usnesení Vrchního soudu v Praze. Dne 9. 9. 2015 MS opatřením zrušil ustanovení obhájkyně jednomu z obviněných a zároveň opatřením z téhož dne ustanovil jinou obhájkyni. Dne 12. 9. 2016 se konalo neveřejné zasedání, během něhož bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo zastaveno trestní stíhání tří obviněných a to z toho důvodu, že byli účastni amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Usnesením z téhož dne bylo zastaveno trestní stíhání proti dalšímu obviněnému, neboť obviněný zemřel. Dne 26. 9. 2016 podal jeden z obviněných blanketní stížnost proti usnesení MS ze dne 12. 9. 2016, dále jeden z obhájců vypověděl plnou moc svému klientovi, na což MS přípisem ze dne 23. 9. 2016 vyzval dotčeného obviněného ke zvolení obhájce. Dne 12. 10. 2016 další obhájce sdělil, že ukončil obhajobu jednoho z obviněných. Na což MS reagovala přípisem ze dne 13. 10. 2016, kterým vyzval dotčeného obviněného ke zvolení si obhájce s ohledem na nutnou obhajobu. Dne 30. 9. 2016 další obhájce sdělil, že mu byla odvolána plná moc, jeho klientem na což opět reagoval MS přípisem ze dne 6. 10. 2016 s výzvou obviněnému ke zvolení si obhájce z důvodu nutné obhajoby. Dne 6. 10. 2016 si jeden z obviněných požádal o ustanovení obhájce. Opatřením ze dne 17. 10.2016 byl jednomu z obviněných ustanoven obhájce. Dne 14. 10. 2016 bylo nařízeno hlavní líčení, na dny 14. - 16. 11. 2016, 18. 11. 2016 a 28. 11. - 2. 12. 2016. Dne 21. 10. 2016 jeden z obviněných požádal o ustanovení obhájce, čemuž bylo vyhověno opatřením ze dne 24. 10. 2016. Dne 26. 10. 2016 byl ustanoven obhájce dalšímu obžalovanému. Dne 2. 11. 2016 byl ustanoven obhájce dalšímu obžalovanému. Dále ve spisu založeno několik žádostí obžalovaných o konání hlavního líčení v nepřítomnosti. Dne 7. 11. 2016 jeden z obžalovaných navrhl zastavení trestního stíhání. Dne 8. 11. 2016 se vyjádřil a navrhl dokazování další obžalovaný. Dne 9. 11. 2016 doplnil svou stížnost jeden z obžalovaných. Dne 14. 11. 2016 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na dny 6. - 10. 2.2017 a 13. - 17. 2. 2017 a to za účelem opětovném předvolání resp. vypátrání některých obžalovaných, kteří se nedostavili k nařízenému hlavnímu líčení. Dne 28. 11. 2016 byly usnesením přiznány náklady řízení. Dne 28. 11. 2016 MS vydal příkaz k zatčení jednoho z obžalovaných. Následně byl vydán i evropský zatýkací rozkaz a příkazy k zatčení ve vztahu k několika obžalovaným. Dne 12. 12. 2016 MS odvolal evropský zatýkací rozkaz ve vztahu k jednomu z obžalovaných s odůvodněním, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž byl zrušen zatýkací rozkaz. Dne 15. 12. 2016 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o stížnosti jednoho z obžalovaných. Dne 26. 1. 2017 se konalo neveřejné zasedání, během něhož bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla stížnost tohoto obžalovaného zamítnuta. Dne 15. 11. 2016 byl vydán příkaz k propuštění obžalovaného ze zatčení. Dne 13. 12. 2016 bylo požádáno o provedení eskorty. Dne 5. 1. 2017 byl vydán další příkaz k propuštění obžalovaného ze zatčení. Dne 11. 1. 2017 byl vydán další příkaz k propuštění ze zatčení. Dne 20. 1. 2017 usnesením MS rozhodl ve vztahu k jednomu z obžalovaných, že bude řízení vedeno proti uprchlému. Dne 6. 2. 2017 se konalo hlavní líčení, během něhož byli slyšeni obžalovaní. Dne 7. 2. 2017 se pokračovalo v hlavním líčení, opět probíhaly výslechy obžalovaných. Dne 7. 2. 2017 jeden z obžalovaných požádal o ustanovení obhájce. Dne 8. 2. 2017 se pokračovalo v hlavním líčení, probíhaly výslechy obžalovaných. Dne 9. 2. 2017 se pokračovalo v hlavním líčení. Dne 13. 2. 2017 pokračovalo hlavní líčení. Dne 14. 2. 2017 se pokračovalo v hlavním líčení. Hlavní líčení bylo odročeno na dny 10. - 13. 4. 2017 a 15. - 19. 5. 2017. Dne 23. 2. 2017 požádal jeden z obžalovaných o ustanovení obhájce. Dne 27. 2. 2017 podal jeden z obžalovaných návrh na doplnění dokazování. Dne 3. 3. 2017 jeden z obžalovaných navrhl dokazování. Dne 13. 3. 2017 MS poskytl jednomu z obhájců zálohu na náklady obhajoby. Dne 14. 3. 2017 byli předvoláni svědci, znalec a obžalovaní k hlavnímu líčení ve dnech 10.- 13. 4. 2017. Dne 1. 3. 2017 jeden z obžalovaných požádal ustanovení obhájce. Dne 15. 3. 2017 jeden obžalovaný resp. jeho obhájce sdělil, že došlo k výpovědi z plné moci, stejně jako další obhájce dne 17. 3. 2017 zaslal výpověď v plné moci. Dne 23. 3. 2017 byl jednomu z obžalovaných ustanoven obhájce. Z nařízeného hlavního líčení se znalec omluvil z důvodu jeho pobytu v zahraničí. Dne 28. 3. 2017 obhájkyně jednoho z obžalovaných navrhla výslech svědka. Dne 24. 3. 2017 se omluvila další předvolaná osoba k hlavnímu líčení, a sice z důvodu dlouhodobého pobytu v Austrálii. Dne 31. 3. 2017 jeden z obžalovaných navrhl další provedení výkazů a vyjádřil se ve věci. Dne 5. 4. 2017 se jeden z předvolaných svědků omluvil z důvodu dlouhodobého pobytu v zahraničí. Dne 4. 4. 2017 se ve věci vyjádřil další obžalovaný a navrhl provedení dokazování. Dne 19. 4. 2017 se ve věci vyjádřil jeden z obžalovaných a navrhl výslech uvedených osob. Dne 25. 4. 2017 byli k hlavnímu líčení dne 15. - 19. 5. 2017 a 29.5 2. 6. 2017 předvoláni obžalovaní a svědci. Dne 10. 4. 2017 se konalo hlavní líčení, probíhaly výslechy obžalovaných, hlavní líčení pokračovalo dne 11. 4. 2017, dále 12. 4. 2017 a 13. 4. 2017. V návaznosti na omluvu dvou obžalovaných byla zrušena jejich eskorta k hlavnímu líčení ve dnech 15. - 19. 5. 2017 v návaznosti na předchozí žádost o provedení eskorty ze dne 9. 5.

201. Dále ve spisu založeno množství omluv obžalovaných a jejich souhlas s konáním hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Dne 15. 5. 2017 se konalo hlavní líčení, během něhož byli slyšeni svědci. Hlavní líčení pokračovalo 16. 5. 2017 a 17. 5. 2017. Dále bylo do spisu vloženo množství dalších listin a odborných vyjádření, následně ze strany MS bylo proplaceno svědečné svědkům, kteří vypovídali u hlavního líčení. Dále ve spise založeno množství závěrečných řečí obžalovaných resp. jejich obhájců. Dne 29. 5. 2017 se konalo hlavní líčení, během něhož bylo uděleno slovo k závěrečným návrhům. Hlavní líčení pokračovalo dne 30. 5. 2017, během něhož rovněž bylo pokračováno v přednesu závěrečných řečí a hlavní líčení bylo odročeno za účelem závěrečné porady senátu a vyhlášení rozsudku na 24. 7. 2017. Dne 9. 6. 2017 MS usnesením rozhodl o přiznání odměny obhájci jednoho z obžalovaných. Dne 24. 7. 2017 se konalo hlavní líčení, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým MS rozhodl o tom, že někteří z obžalovaných jsou vinni ze spáchání trestních činů, které jim byly kladeny za vinu. Dále bylo rozhodnuto o tom, že někteří obvinění včetně žalobce byli zproštěni obžalob dle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni. V případě žalobce rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 7. 2017. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka].

10. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Soud s ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Žalobce požadoval zaplacení částky 85 579 Kč s příslušenstvím, která má představovat finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to konkrétně nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a dále 8,75 % p.a. úroku z prodlení z částky 92 495 Kč (náhrada škody na nákladech za právní zastoupení v posuzovaném řízení) od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018 a 8,75% p.a. úrok z prodlení z částky 105 938 Kč (přiměřené zadostiučinění přiznané žalovanou jako odškodnění nepřiměřené délky posuzovaného řízení) za dobu od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018.

12. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými.

13. Soud se nejprve zabýval nárokem žalobce na náhradu majetkové škody v podobě obhajného v částce 92 495 Kč, resp. v podobě 8,75 % p.a. úroku z prodlení z této částky od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018, který zůstal předmětem řízení po částečném zastavení řízení z důvodu úhrady nároku ze strany žalované.

14. Pokud jde o splnění podmínky existence odpovědnostního titulu, k tomu soud uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), což v daném případě nastalo. Tímto je dána odpovědnost žalované. Předmětné usnesení Policie ČR ze dne 29. 1. 2007 o zahájení trestního stíhání žalobce je tak nezákonným rozhodnutím, neboť trestní stíhání žalobce neskončilo jeho odsouzením, ale zproštěním obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017 podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obžalován. Žalovaná tento nárok ve svém stanovisku v plném rozsahu uznala, dobrovolně jej uhradila a před soudem učinila nesporným. Příčinná souvislost nároku žalobce s odpovědnostním titulem je zřejmá a nebyla zpochybňována, když žalovaná rovněž výslovně ve svém vyjádření uvedla, že plní právě v souvislosti s předmětným trestním řízením a náklady v něm vynaloženými na odstranění nezákonného rozhodnutí citovaného výše.

15. Předmětem řízení tak zůstal na tomto nároku po částečném zastavení řízení toliko 8,75 % p.a. úrok z prodlení. Částka 92 495 Kč byla žalovanou uhrazena dne 19. 7. 2018 prostřednictvím poštovní poukázky, což koresponduje s tvrzením žalované, uvedeném ve stanovisku ze dne 25. 6. 2018, že tato částka byla žalobci poukázána prostřednictvím České pošty. Úrok z prodlení je odůvodněn podle § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 15 odst. 1 zákona, podle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu škody uplatnil postupem podle § 14 zákona. Žalobce svůj nárok na náhradu škody uplatnil u žalované dne 13. 12. 2017, šestiměsíční lhůta uplynula dne 13. 6. 2018 (§ 605 odst. 2 o. z.), a ode dne následujícího (14. 6. 2018) byla žalovaná proto až do data úhrady, k čemuž došlo dne 19. 7. 2018, v prodlení.

16. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 92 495 Kč, která mu byla žalovanou vyplacena dne 19. 7. 2018 (výrok I.), přičemž lhůtu k plnění pro zaplacení určil soud odlišně od § 160 odst. 1 o.s.ř. na patnáct dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Jelikož žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení ve výši 8,75 % p.a., což přesahuje zákonnou výši, soud v daném rozdílu (tj. 0,25 % p.a.) žalobu pro její nedůvodnost zamítl (výrok II.).

17. Dále se soud zabýval nárokem žalobcem na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení v částce 191 517 Kč s příslušenstvím, resp. v částce 85 579 Kč s 8,75 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2018 do zaplacení a dále v podobě 8,75 % p.a. úroku z prodlení z částky 105 938 Kč od 14. 6. 2018 do 19. 7. 2018, což zůstalo předmětem řízení po částečném zastavení řízení z důvodu částečné úhrady nároku v částce 105 938 Kč ze strany žalované.

18. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („ …přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

19. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

20. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení, soud shledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

21. Nesprávný úřední postup spočíval v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které ve vztahu k žalobci trvalo ode dne 29. 1. 2007, kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, do dne 24. 7. 2017, kdy ve vztahu k žalobci nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, který žalobce zprostil obžaloby, celkem tak trvalo 10 let a 5 měsíců, což již lze s ohledem na dále uvedené hodnotit jako délku nepřiměřenou.

22. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 zákona je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

23. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

24. Délku posuzovaného řízení nelze považovat za extrémní, proto soud vycházel soud ze základní sazby 15 000 Kč za rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky se počítá částka poloviční (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní sazba pro přiměřené zadostiučinění za uvedené období odpovídá částce 141 450 Kč. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

25. Předmětem posuzovaného trestního řízení bylo stíhání rozsáhlé hospodářské kriminality, kdy vedle osoby žalobce bylo stíháno dalších 41 osob. Počet stíhaných osob se v průběhu řízení měnil, stejně tak docházelo ke změnám právní kvalifikace, prověřování skutečností Policií ČR bylo dlouhodobé a obžaloba byla podána až po více než 5 letech od zahájení trestního stíhání na 39 osob. Konkrétně proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství. Po skutkové i právní stránce tak lze s ohledem na povahu trestné činnosti, velké množství důkazních materiálů, velké množství stíhaných osob a provázanost jejich jednání věc hodnotit jako složitou. Z hlediska složitosti věci soud proto základní částku snížil o 30 %.

26. Řízení bylo složité také z procesního hlediska, když bylo nutné za účelem posouzení jednání stíhaných osob vypracovat k zodpovězení odborných otázek několik znaleckých posudků a odborných vyjádření z oboru ekonomiky, písmoznalectví, identifikace hlasu a psychiatrie. Před podáním obžaloby probíhalo rozsáhlé šetření a prověřování skutečností Policií ČR za dozoru Městského státního zastupitelství v [obec] Trestní stíhání bylo zahájeno proti 42 osobám, většina z nich podala proti rozhodnutí stížnost, z toho některé byly důvodné a rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byla státním zástupcem zrušena a následně bylo znovu rozhodnuto o zahájení trestních stíhání. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování výslechy svědků, výslechy obviněných a větším množstvím listinných důkazů (různé smlouvy, faktury, daňová přiznání několika subjektů apod.) a byl přibrán tlumočník. O součinnost byly požádány finanční úřady, pojišťovny, obecní úřady a mezinárodní subjekty. Posuzované řízení po podání obžaloby na 39 osob (dne 30. 5. 2012) probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy odvolací soud opakovaně rozhodoval o procesních otázkách. Obžalovaní podávali velké množství návrhů na předběžné projednání obžaloby, na vyloučení věci, na zrušení záruky, na zastavení trestního stíhání, na ustanovení obhájce a na zrušení nutné obhajoby. Rovněž podávali větší množství opravných prostředků. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V řízení byl dále soudem ustanoven znalecký ústav k přezkoumání závěrů znalců, byl vydán evropský zatýkací rozkaz, příkazy k zatčení, příkazy k propuštění ze zatčení, bylo vedeno také řízení proti uprchlému a několik trestních stíhání bylo zastaveno z důvodu úmrtí obžalovaných či z důvodu amnestie prezidenta republiky. Několik věcí bylo vyloučeno k samostatnému řízení. Dále proběhlo 5 neveřejných zasedání a 27 hlavních líčení v období od 14. 11. 2016 do 24. 7. 2017. Soud opakovaně předvolával obžalované, kteří se nedostavili, reagoval na omluvy znalců i svědků a hlavních líčení se účastnilo velké množství osob. Dále soud opakovaně rozhodoval o svědečném a znalečném a o návrzích obhájců na poskytnutí odměny. O všech uvedených návrzích muselo být rozhodnuto a orgány činné v trestním řízení se se všemi musely vypořádat v pořadí, v jakém mu byly podány. Z hlediska procesní složitosti věci soud proto základní částku snížil o 20 %.

27. Žalobce neměl na délce řízení žádný podíl, z hlediska podílu účastníků posuzovaného řízení na jeho celkové délce soud základní částku nezvyšoval ani nesnižoval.

28. Pokud se jedná o postup soudu ve věci, nutno konstatovat, že v řízení nedošlo k obdobím nečinnosti, které by bylo možné posoudit jako průtahy v řízení. Z hlediska postupu soudů během posuzovaného řízení soud přihlédl ke skutečnosti, že postup soudu v posuzovaném řízení je zohledněn již tím, že pouhé konstatování porušení práva se v daném případě nejevilo jako dostačujícím prostředkem nápravy, a proto bylo přistoupeno k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě, z hlediska postupu soudu tak základní částka nebyla soudem zvýšena ani snížena.

29. Posuzované řízení, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dostupného na stránkách www.nsoud.cz), dále jen„ stanovisko Nejvyššího soudu“ lze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky. Podle judikatury ESLP tento typ řízení vyžaduje a poskytuje poškozenému zvýšený význam řízení, neboť mezi taková řízení se řadí řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). V projednávaném případě se jednalo o trestní řízení, žalobce byl obžaloby zproštěn až po více než 10 letech od zahájení trestního stíhání, a to rozhodnutím soudu prvního stupně za situace, kdy se žalobce i státní zástupce na místě vzdali práva na odvolání. Soud proto uzavřel, že význam řízení pro žalobce byl zvýšený a základní částku zvýšil o 25 %.

30. Po zhodnocení shora uvedených kritérií dospěl soud k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení není s ohledem na shora uvedené závěry přiměřená. Řízení ve věci probíhalo pouze na jednom stupni soudní soustavy, ohledně procesních otázek probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, první hlavní líčení se ve věci konalo až dne 14. 11. 2016, tj. po více než 9 letech od zahájení stíhání žalobce a celková délka řízení ve vztahu k žalobci činila 10 let a 5 měsíců, což složitosti a skutkové a právní náročnosti věci neodpovídá. Soud se na délce řízení nepodílel průtahy, celková délka řízení je však i bez období nečinností nepřiměřená, když jeho celková délka ve vztahu k žalobci neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat a v důsledku toho došlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce.

31. Újmu v tomto případě pak bylo na místě odškodnit v penězích, neboť konstatování porušení práva by nebylo dostačujícím odškodněním žalobce. Základní částka byla s ohledem na kritéria § 31a odst. 3 zákona snížena o 30 % z důvodu shora uvedené skutkové a právní složitosti řízení, o 20 % z důvodu shora uvedené procesní složitosti a zvýšena o 25 % z důvodu většího významu řízení pro žalobce. Soud tak shledal přiměřeným finančním zadostiučiněním částku 105 938 Kč, tj. ve stejné částce, jaké již byla poskytnuta žalovanou žalobci avšak po podání žaloby dne 19. 7. 2018, což mezi účastníky nebylo sporné. K námitce žalobce, že řízení nebylo složité, když se ohledně jeho osoby jednalo pouze o posouzení, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění u tří faktur jednáním tří osob, z nichž jednou byl žalobce, a ke zkrácení daně z přidané hodnoty o 62 216 Kč a daně z příjmu právnických osob o 87 668 Kč, soud uvádí, že věc žalobce nelze posuzovat samostatně od řízení ve věci ostatních obviněných, když se jednalo o prověřování rozsáhlé trestné činnosti v oblasti hospodářské kriminality, která byla provázána, a řízení žalobce nebylo vyloučeno ze společného řízení. Posuzovat postup soudu a důvody, pro které soud věc žalobce k samostatnému řízení nevyloučil, zdejšímu soudu nepřísluší.

32. S ohledem na shora uvedené soud žalobu na zaplacení zbylé částky 85 579 Kč s 8,75 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2018 do zaplacení jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

33. Částka 105 938 Kč byla žalovanou uhrazena žalobci dne 19. 7. 2018 prostřednictvím poštovní poukázky, což toto koresponduje s tvrzením žalované, uvedeném ve stanovisku ze dne 25. 6. 2018, že tato částka byla žalobci poukázána prostřednictvím České pošty. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Žalobce svůj nárok na náhradu škody uplatnil u žalované dne 13. 12. 2017, šestiměsíční lhůta uplynula dne 13. 6. 2018 (§ 605 odst. 2 o. z.) a ode dne následujícího (14. 6. 2018) byla žalovaná proto až do data úhrady, k čemuž došlo dne 19. 7. 2018, v prodlení.

34. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 105 938 Kč, která mu byla žalovanou vyplacena dne 19. 7. 2018 (výrok I.), přičemž lhůtu k plnění pro zaplacení určil soud odlišně od § 160 odst. 1 o.s.ř. na patnáct dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Jelikož žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení ve výši 8,75 % p.a., což přesahuje zákonnou výši, soud v daném rozdílu (tj. 0,25 %) žalobu zamítl (výrok II.).

35. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě žalobce požadoval po žalované zaplacení 2 nároků. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení byl žalobce plně úspěšný, když žalovaná po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013), jako kompenzaci za vzniklou újmu uhradila žalobci částku 105 938 Kč, čímž zavinila vedení řízení o tomto nároku. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce rovněž plně úspěšný, když žalovaná mu na tento nárok uhradila po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 zákona, částku 92 495 Kč. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je pak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „advokátní tarif“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že tarifní hodnota podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu činí 142 495 Kč (tarifní hodnota určená podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve výši 50 000 Kč + a podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 92 495 Kč). Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, odměna advokáta podle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu za 4 úkony právní služby ve výši 27 280 Kč, každý po 6 820 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne 12. 7. 2018, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 19. 7. 2018), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu za 4 úkony právní služby, každý po 300 Kč, a 21 % DPH ve výši 5 980,80 Kč Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení 38 460,80 Kč, její zaplacení uložil soud neúspěšné žalované, přičemž lhůtu k plnění pro zaplacení určil odlišně od § 160 odst. 1 o.s.ř. na patnáct dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.