21 C 14/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce oba zastoupeni titul jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované jednající prostřednictvím anonymizováno 7 slov sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy za neúčinné vyšetřování,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nemajetkové újmy částku 30 000 Kč, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nemajetkové újmy částku 70 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení 26 586,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce a) [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) náhradu nákladů řízení ve výši 26 586,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce b) [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v neefektivním vyšetřování špatného zacházení (neúčinné vyšetřování), ke kterému došlo postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů, a to konkrétně ve věci vyšetřování špatného zacházení vůči žalobcům ze strany Policie ČR ve dnech jednak 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011. V žalobě bylo dále uvedeno, že oba žalobci se v minulosti zúčastnili protestů proti [anonymizována dvě slova] v lokalitě [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž v této souvislosti bylo v žalobě uvedeno, že konkrétně žalobce a) se dne 25. 7. 2011 účastnil protestu, přičemž dle žalobce došlo k situaci, kdy byl žalobce při zásahu policie po neuposlechnutí výzvy opakovaně policisty fyzicky napadán, konkrétně dušen a škrcen s tím, že jeden z policistů mu plnou vahou stoupl i na lýtko, přičemž k dalšímu incidentu ve vztahu k osobě žalobce a) pak došlo tím, že člen informační služby [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] nasypal žalobci a) [anonymizováno] za krk, přičemž policisté tomuto činu pouze přihlíželi a žádným způsobem nezasáhli a že ačkoliv byl na místě přítomen policista s videokamerou, situaci nezaznamenával, příp. zaznamenával pouze útržky ze zásahu. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalobce b) se účastnil [anonymizováno] ve dnech [datum] [anonymizováno] [datum], přičemž jako projev protestu seděl a ležel na zemi, přičemž dle skutkových tvrzení žaloby došlo k situaci, kdy policisté vyzvali žalobce b) k opuštění prostoru [anonymizováno], chtěli mu z ramenou sundat batoh, přičemž poté, co se se odmítl podrobit rozkazu, užili proti němu donucovacích prostředků, které dle tvrzení žalobce spočívaly v dušení, úderech do celého těla, klekání na hrudník, hlavu a krk a dále bylo tvrzeno, že dne 1. 8. 2011 pak v rámci nepřiměřených zákroků ze strany policistů bylo žalobci b) způsobeno napřímení krční páteře a bylo proto nutné jeho ošetřené. V této souvislosti pak bylo dále v žalobě tvrzeno, že v souvislosti s tímto postupem Policie ČR byla ihned po zákrocích podána trestní oznámení s tím, že původně se trestním oznámením zabývala Inspekce Policie ČR, kterou dne 2. 2. 2012 nahradila Generální inspekce bezpečnostních sborů, která vypracovala vyhodnocení postupu policie při zásahu a trestní oznámení odložila. Dále bylo v žalobě uvedeno, že odložení věci bylo následně potvrzeno i krajským státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni. Dle skutkových tvrzení obsažených v žalobě pak bylo dne 30. 9. 2014 podáno další trestní oznámení, přičemž do prošetřování tohoto trestního oznámení se pak zapojilo i Vrchní státní zastupitelství v Praze S ohledem na to, že však závěr prošetřování byl opět takový, že ve vztahu k zásahu nebylo shledáno žádné pochybení či protiprávní jednání, podal žalobce a) ústavní stížnost, v níž namítal porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně práva na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž Ústavní soud svým Nálezem ze dne 24. 5. 2016 vydaným sp. zn. I. ÚS 1042/15 ústavní stížnosti žalobce a) vyhověl. Dále bylo v žalobě uvedeno i to, že následně pak Ústavní soud rozhodoval ve věci prošetřování postupu policistů při zásazích v lokalitě [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] na základě výše uvedených trestních oznámení opětovně, a to na základě další ústavní stížnosti podané mimo jiné i oběma žalobci, a to Nálezem ÚS vydaným pod sp. zn. II. ÚS 2077/17, v rámci něhož Ústavní soud konstatoval, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření zásahu Policie ČR proti stěžovatelům (žalobcům v tomto řízení) vedeného Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takto bylo dle žalobců rozhodnuto za situace, kdy Ústavní soud v rámci svého druhého rozhodnutí konstatoval, že pochybení, která byla vytýkána orgánům činným v trestním řízení již v rámci rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 nebyla napravena, když orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti provést efektivní vyšetřování veřejně ponižujícího či nelidského zacházení s tím, že jednou z hlavních příčin tohoto stavu pak byla skutečnost, že zákrok vůči žalobci a) nebyl, přinejmenším jeho rozhodná část, zachycen kamerou, ačkoliv byl policejní kameraman přítomen s tím, že sama tato okolnost tedy dle Ústavního soud vyvolává pochybnosti o přiměřenosti zákroku policie s tím, že policie takovýmto postupem nevhodně omezuje možnosti, respektive prakticky znemožňuje státu prokázat, že zásah byl v souladu se zákonem a přiměřený dané situaci, avšak že je to stát, který musí prokázat, že ke špatnému zacházení se stěžovatelem případně nedošlo a že za těchto okolností tedy nelze považovat vyšetřování za důkladné a dostatečné. Dále bylo v žalobě poukazováno i na to, že ve shora uvedeném Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17, pak bylo konstatováno i porušení práva na efektivní vyšetřování i ve vztahu k žalobci b), a to v souvislosti s oprávněností použití donucovacích prostředků vůči jeho osobě. Dále žalobci v žalobě zdůrazňovali, že z výše uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že se tedy žalobcům nedostalo účinného vyšetřování ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy, které judikatura Evropského soudu pro lidská práva definuje jako zacházení, které působí přímo ublížením na zdraví nebo se jedná o intenzivní fyzické a psychické utrpení a že za ponižující zacházení lze považovat i takové zacházení, které potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo důstojnost snižuje, či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, které mohou zlomit morální a fyzický odpor dané osoby. Dále bylo žalobci poukazováno na to, že z judikatury ESLP pak vyplývá pro stát povinnost zajistit, aby vyšetřování bylo nezávislé a nestranné, kvalitní, důkladné a odborné. Žalobci dále ve své žalobě poukazovali na to, že špatné zacházení ze strany policistů mělo za následek, že žalobci se obávali o své zdraví a život, cítili se poníženi a zastrašeni, přičemž žalobci b) vznikla i zdravotní újma, kdy musel vyhledat lékařské ošetření. V žalobě pak dále bylo uvedeno i to, že žalobci se žádostí o náhradu nemajetkové újmy obrátili dne 27. 9. 2019 na [stát. instituce], avšak ke dni podání žaloby [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci jejich požadavkům nevyhovělo.

2. S ohledem na skutečnost, že z podané žaloby pak nebylo zcela jednoznačně seznatelné, zda žalobci v rámci řízení požadují toliko náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s porušením jejich práva na účinné vyšetřování, či zda žádají i o přiznání náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s žalobci uváděným špatném zacházení s žalobci ze strany Policie ČR, byli žalobci v průběhu řízení soudem vyzváni k upřesnění svého požadavku, neboť by se potencionálně mohlo jednat o dva samostatné nároky odvíjející se od poněkud odlišných skutkových základů. Žalobci na výzvu soudu reagovali podáním ze dne 27. 6. 2021, z něhož se podávalo, že žalobci tedy jako náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v neefektivním vyšetřování požadují každý částku 100 000 Kč s tím, že z tohoto jejich podání se dalo dovodit, že tedy požadavek žalobců nesměřuje k odškodnění nemajetkové újmy za žalobci tvrzené špatné zacházení. V této souvislosti pak ještě na výslovnou výzvu soudu při jednání soudu právní zástupce žalobců potvrdil, že žalobci skutečně touto žalobou nežádají, aby byl projednáván a odškodňován nesprávný úřední postup spočívající ve špatném zacházení příslušníky Policie ČR se žalobci a) a b) a že v této souvislosti nežádají ani satisfakci formou konstatování, které bylo původně v doplnění žaloby uváděno s tím, že takto tedy tímto způsobem byl nakonec upřesněn předmět řízení na výzvu soudu dle § 43 o. s. ř. Předmětem řízení je tedy požadavek žalobců na odškodnění toliko nemajetkové újmy za neúčinné vyšetřování s požadavkem na odškodnění této újmy ve výši 100 000 Kč měsíčně ve vztahu ke každému z žalobců.

3. V rámci doplňujících skutkových tvrzení učiněných na výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pak žalobci uváděli, že bylo zasaženo do jejich lidské důstojnosti, neboť v důsledku neúčinného vyšetřování nabyli žalobci přesvědčení, že jejich práva nic neznamenají, že je s nimi zacházeno podřadně, neboť občané si nemají stěžovat na policisty, přičemž pokud si stěžují, nedostane se jim spravedlivého prošetření s tím, že žalobci v této souvislosti uváděli, že pokud by zákrok policistů neprobíhal jimi popisovanými způsoby a intenzitou, pak by dopad následného neúčinného vyšetřování do jejich osobnostní sféry byl menší než jaký ho vnímají za jimi uváděné situace. Ve vztahu k tomuto skutkovému tvrzení pak nebyly označeny žádné důkazy. Dále žalobci doplnili, že došlo k zásahu do dobré pověsti a osobní cti ve vztahu k žalobci a), kdy bylo v této souvislosti poukazováno na to, že žalobce a) byl veřejně známější osobou, a to právě i v souvislosti s podáním trestního oznámení a dalšími právními kroky, které činil, že případ byl poměrně medializován a že tedy neúčinné vyšetřování postavilo žalobce a) do situace, kdy byl nepochybně částí veřejnosti vnímán jako lhář, který si špatné zacházení vymyslel. K důkazu ve vztahu k tomuto tvrzení byly označeny komentáře z článku na webu [anonymizováno]. Dále bylo v této souvislosti obecně uvedeno, že žalobci byli vzhledem k nevyšetření věci vystaveni zesílenému tlaku na prokázání legitimity svého jednání, čehož bez účinného vyšetřování nemohli dosáhnout s tím, že v této souvislosti bylo poukazováno na to, že někteří lidé v uvedených komentářích popírali i závěry Ústavního soudu a považovali to za nadržování účastníkům [anonymizováno], přičemž pokud se někdo v příspěvcích účastníků [anonymizováno] zastal, pak nenašel pochopení. Z výše uvedeného pak žalobci dovozovali, že tedy v důsledku neúčinného vyšetřování nemusí být pro ostatní osoby natolik věrohodní, pokud nařkli policisty z mučení, avšak nejsou schopni v důsledku neúčinného vyšetřování postup policistů doložit. Dále bylo v doplnění žaloby uvedeno, že ve vztahu k žalobci a) došlo neúčinným vyšetřováním i k zásahu do práva na ochranu života a zdraví, když v této souvislosti bylo tvrzeno, že před vyšetřovanou událostí bylo již v předchozí době ze strany zasahujícího policisty téhož útvaru vyhrožováno žalobci a), že pokud žalobce a) potká někde v civilu, tak ho zbije, přičemž v důsledku toho měl žalobce a) dle skutkových tvrzení o to větší zájem na účinném vyšetřování později namítaného nelidského a ponižujícího zacházení s tím, že s ohledem na to, že žalobce a) v konečném důsledku tedy zjistil, že takováto jednání policii nakonec vždy projdou, velice se obával navštěvovat [územní celek] a její okolí ze strachu, že ho některý z policistů pozná a bude jej nějakým způsobem slovně nebo fyzicky napadat V obecné rovině pak bylo v doplnění uvedeno, že ačkoliv žalobce b) ve vztahu k předmětní věci medializován ve větším rozsahu nebyl, tak i on měl dle doplněných skutkových tvrzení obavy z konfrontace s policisty. K výše uvedeným doplněním však nebyly označeny žádné důkazy. Dále ve vztahu k žalobci a) v rámci doplňujících tvrzení uvedeno, že žalobce a) v psychologické rovině jemu způsobenou újmu neúčinným vyšetřováním považuje za natolik závažnou právě s ohledem na to, jakým způsobem zásah policistů probíhal, neboť původně vkládal velké naděje do vyšetřování podaného trestního oznámení. K důkazu o tom, že žalobce a) hledal satisfakci v podobě prošetření celé události, pak byl označen žalobcem a) sepsaný a dne 11. 8. 2011 zveřejněný článek s názvem„ [anonymizována tři slova]“, ve kterém žalobce a) oznamuje brzké podání trestního oznámení a vyjadřuje naději na řádné prošetření věci. Dále žalobce a) označoval k důkazu ohledně dopadů neúčinného vyšetřování od své osobní sféry žalobce a) projevující se ve stavech deprese a uzavřenosti písemné prohlášení [jméno] [příjmení], partnerky žalobce v období let 2010 až 2014, písemné prohlášení [jméno] [příjmení] a písemné prohlášení [jméno] [příjmení], přičemž v této souvislosti žalobce a) dále skutkově doplnil, že stavu jeho psychiky nepomohly ani nenávistné komentáře veřejnosti pod zveřejněnými videy z předmětné [anonymizováno], kdy někteří lidé naopak zásah policistů dle žalobce a) oslavovali a žalobce poukazoval i na to, že nikdo si však nepřičte nálezy Ústavního soudu, podle něhož nebyl postup policistů ve většině případů přímo úměrný hrozícímu nebezpečí a účelu, kterého chtěli policisté dosáhnout. V této souvislosti pak byly k důkazu označeny komentáře z [anonymizováno] a komentáře k článku zveřejněném na webu [anonymizováno] po vydání rozhodnutí o první ústavní stížnosti. Dále pak byl v obecné rovině tvrzen i zásah do soukromého a rodinného života žalobců s tím, že žalobci se od roku 2011 do roku 2019 věnovali tématu vyšetřování, přičemž v souvislosti s tím byl k důkazu označen Otevřený dopis nově nastupujícímu policejnímu prezidentovi z roku 2014 a vyrozumění policejního prezidenta ze dne 28. 3. 2014. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak bylo žalobci poukazováno dále i na to, že ačkoliv nebylo v daném případě v hmotněprávní rovině ve vztahu k žalobcům konstatováno, že došlo k porušení práva nebýt podroben mučivému či nelidskému, nebo ponižujícímu zacházení, je třeba zohlednit, že nemožnost prokázání porušení uvedeného práva zapříčinila samotná žalovaná neúčinným vyšetřování a že za těchto okolností tedy nemůže dle přesvědčení žalobců dojít k razantnímu snížení finančního zadostiučinění, které žalobci touto žalobou požadují oproti rozhodnutí ESLP ve věci Kummer proti České republice, v rámci něhož finanční zadostiučinění přesáhlo částku 100 000 Kč v hmotněprávní i procesní rovině.

4. Na svém návrhu pak žalobci setrvali i po provedeném dokazování, když poukazovali na to, že od podání trestního oznámení uběhlo 11 let, přičemž žalobci se účinného vyšetřování svého trestního oznámení nikdy nedomohli a je zřejmé, že se jej již nikdy ani nedomůžou, neboť věc již nelze napravit, což již konstatoval i Ústavní soud. Dále bylo žalobci v rámci závěrečného návrhu poukazováno na to, že snahou o zajištění účinného vyšetřování strávili žalobci značné množství času, trpěli pocity frustrace a stresu projevující se v jejich niterném prožívání, a to za situace, kdy bez kompletního kamerového záznamu nebylo možno rozptýlit vzniklé pochybnosti, které ve vyšetřování věci nastaly. V této souvislosti pak bylo dále uváděno, že u žalobců byla narušena jejich důvěra ve státní orgány, vznikly u nich obavy z opakování podobného jednání, tedy že by opětovně mohlo dojít k další konfrontaci s policisty či dalšímu neúčinnému vyšetřování, že u žalobců vznikl pocit frustrace a beznaděje, že již nikdy nedojde k objasnění přiměřenosti policejních zákroků, které bylo předmětem policejního vyšetřování. Zároveň bylo zdůrazňováno, že došlo ke snížení důstojnosti žalobců a že byla ohrožena i jejich pověst, neboť bez účinného vyšetřování nemohou žalobci nad vší pochybnost prokázat, že s nimi bylo zacházeno nelidským a ponižujícím způsobem a nemohou veřejnosti vyvrátit, že si to celé nevymysleli. Dále bylo poukazováno na to, že žalovaná měla dostatek času projevit sebereflexi a to za situace, kdy druhý nález Ústavní soudu byl vydán v březnu roku 2019, žalobci uplatnili mimosoudně nárok u žalované v září roku 2019, žaloba byla podána až v březnu 2020, přičemž žalovaná se omluvila až půl roku po podání žaloby, a to právě teprve v reakci na žalobu podanou u soudu. V této souvislosti pak bylo zdůrazňováno, že pouhé konstatování porušení práv žalobců a následná omluva byla tedy de facto vynucená, a proto se žalobcům rozhodně nejeví jako dostatečné zadostiučinění. Navíc bylo zdůrazňováno, že není zřejmé, proč by v daném případě žalobcům v tomto řízení měla, oproti případu Kummer proti České republice, postačovat pouze omluva a dále bylo uváděno i to, že v takovém případě, tedy v případě pouhé omluvy, by dle přesvědčení žalobců zcela chyběl preventivně sankční charakter. Proto tedy žalobci žádali, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno a každému z žalobců byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaná v rámci vyjádření k žalobě k věci uvedla, že může učinit nesporným, že žalobci se na ni podáním ze dne 27. 9. 2019, stejného dne i žalované doručeným, obrátili se žádostí o přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč pro každého z žalobců, a to v důsledku neúčinného vyšetřování jejich trestního oznámení ve věci vedené pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok]. Dále žalovaná v rámci vyjádření k žalobě uvedla, že k projednání věci žalobců došlo dne 6. 10. 2020, přičemž žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároků žalobců tedy konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v neúčinném vyšetřování a žalobcům se za tento nesprávný úřední postup omluvila s tím, že zároveň však dospěla k závěru, že žalobcům právo na peněžité zadostiučinění v daném případě nepřísluší. V této souvislosti pak dále žalovaná uvedla, že ze spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů vedeném pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] bylo zjištěno, že 1. 8. 2011 bylo podáno trestní oznámení žalobcem b) na policisty zasahující dne 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011 v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a dne 10. 8. 2011 pak podal trestní oznámení i žalobce a). V únoru 2012 pak bylo oběma žalobcům oznámeno odložení věci. Na podkladě podání opravného prostředku se pak věcí zabývalo Krajské státní zastupitelství v Plzni, které věc přezkoumalo a potvrdilo postup GIBS spočívající v odložení věci. Následně pak byla ve věci podána ústavní stížnost, přičemž Ústavní soud ve svém Nálezu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, konstatoval, že postupem VSZ v Praze, KSZ v Plzni a GIBS ve věci šetření zásahu policie bylo porušeno základní právo stěžovatele (žalobce a) na účinné vyšetřování, přičemž GIBS bylo dále zakázáno pokračovat v porušení práv stěžovatele. Dále žalovaná uvedla, že ze shora uvedeného spisu Policie ČR bylo dále zjištěno, že policejní orgán tedy opětovně zahájil úkony trestního stíhání, přičemž dne 10. 11. 2016 GIBS vydala další usnesení o odložení věci, neboť dospěla k závěru, že není na místě věc vyřídit jinak. Proti rozhodnutí podali žalobci stížnost, přičemž Krajské státní zastupitelství v Plzni dne 12. 1. 2017 zamítlo stížnosti žalobců pro nedůvodnost. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17, pak bylo na základě ústavní stížnosti podané mimo jiné oběma žalobci rozhodnuto ve vztahu k žalobcům tak, že bylo konstatováno, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a GIBS ve věci šetření zásahu Policie ČR proti žalobcům ve dnech 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011 vedeného u GIBS pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo v rámci vyjádření k žalobě uvedeno, že za tento postup se tedy žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci žalobcům omluvila. Dále bylo ve vyjádření k žalobě uvedeno, že dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zadostiučinění v penězích se poskytne pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, přičemž že v daném případě žalovaná vyhodnotila, že s ohledem na skutečnost, že v rámci mimosoudního projednání věci došlo ke konstatování porušení práv žalobců a vyslovení omluvy, je poskytnutí takovéhoto zadostiučinění dostatečnou satisfakcí, a to i s přihlédnutím k tomu, že vznik nemajetkové újmy musí být žalobci dostatečně prokázán, k čemuž dle žalované v daném případě nedošlo. V této souvislosti pak bylo poukazováno na to, že žalobci se ve své žádosti pouze obecně vyjadřovali ve smyslu vzniku nemajetkové újmy a zásahu do jejich pověsti, avšak žádným způsobem nedokládali ani příčinnou souvislost, ani vznik nemajetkové újmy v souvislosti s předmětnou věcí, a to ačkoliv byli v průběhu mimosoudního projednání věci ke konkretizaci tvrzení a k dostatečnému prokázání vzniku nemajetkové újmy žalovanou vyzváni. Žalovaná dále v rámci svého vyjádření uváděla i to, že sám Ústavní soud v odst. 47 svého rozhodnutí ze dne 26. 3. 2019 uvedl, že případ je již důkazně i skutkově zcela vytěžený, že v průběhu vyšetřování byli vyslechnuti přítomní svědci, byly vyhodnoceny dostupné kamerové záznamy a fotografie, lékařské zprávy apod. a že je tedy vysoce nepravděpodobné, že by další vyšetřování přineslo jakékoliv nové skutečnosti, které by závěry vyšetřování mohly zvrátit a Ústavním soudem zmíněné pochybnosti rozptýlit. Žalovaná pak v rámci vyjádření k žalobě vznesla i námitku promlčení ve vztahu k nemajetkové újmě v souvislosti s Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 a v průběhu řízení pak i ve vztahu k nemajetkové újmě v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 1 2019 sp. zn. II. ÚS 2077/17.

6. Na svém stanovisku ohledně důvodnosti zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy formou finančního plnění pak žalovaná setrvala i po provedeném dokazování, když zdůrazňovala, že s ohledem na skutečnost, že nároky žalobců uplatněné žalobou se projednávají ve sporném řízení, je tedy třeba, aby žalobci svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy formou finančního plnění dostatečně podpořili nejen skutkovými tvrzeními, ale i důkazy, přičemž v tomto směru bylo žalovanou poukazováno na to, že žalobci byli při jednání soudu vyzváni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, přičemž ze strany žalobců sice k určitému doplnění tvrzení došlo, avšak ta nadále nebyla dostatečně konkrétní a především pak dle žalované nebyla ani důkazně podložena. V této souvislosti pak bylo dále upozorňováno žalovanou na to, že celé doplnění žaloby se v podstatě týká toliko žalobce a) s tím, že ve vztahu k žalobci b) je pak případně použit zcela obecný dovětek, že výše uvedené se týká bezpochyby i žalobce b s tím, že za těchto okolností ve vztahu k žalobci b) skutečně nelze takováto doplnění skutkových tvrzení vůbec považovat za dostačující, a to i v kontextu toho, že ve vztahu k žalobci b) v podstatě nebyly označeny ve věci ani žádné důkazy, neboť navržené důkazy se týkaly pouze žalobce a). Žalovaná pak dále uváděla, že nicméně je přesvědčena i o tom, že doplněná skutková tvrzení jsou i ve vztahu k žalobci a) nadále obecného charakteru, že nebyl navržen výslech žádného konkrétního svědka, např. rodinného příslušníka, tedy důkazy, které by případně prokazovaly skutečné dopady do mezilidských vztahů s tím, že na místo toho byla k důkazu označena a doložena pouze čestná prohlášení žalobcových přátel či známých, z nichž však nelze dovodit konkrétní dopady do mezilidských vztahů a zejména pak z nich nelze dovodit ani příčinnou souvislosti s neúčinným vyšetřováním. Dále žalovaná v rámci závěrečného návrhu konstatovala, že pokud žalobce například dále odkazoval na komentáře pod článkem uveřejněném na webu [anonymizováno], je žalovaná přesvědčena o tom, že bez ohledu na to, jaký by byl výsledek vyšetřování, nebyl by výsledek vyšetřování schopen změnit styl i obsah těchto příspěvků lidí, kteří se na internetu vyjadřují k takovýmto obdobným článkům. Navíc bylo v této souvislosti žalovanou poukazováno na to, že žalobci automaticky předpokládají, že pokud by nedošlo k neúčinnému vyšetřování, byl by jednoznačně výsledek vyšetřování takový, že by policisté byli potrestáni, avšak v této souvislosti žalovaná upozorňovala na to, že stejně tak by v případě účinného vyšetřování mohlo vyšetřování skončit zproštěním obvinění, když v této souvislosti bylo žalovanou poukazováno na to, že Ústavní soud v rámci svých dvou rozhodnutí sice konstatoval, že práce GIBS nebyla správně odvedena, jsou tedy minimálně důvodné pochybnosti o tom, že postup policistů byl nezákonný, avšak že tato skutečnost pak sama o sobě skutečně nevypovídá automaticky o tom, že by případně v rámci trestního řízení byli policisté skutečně shledáni vinnými, a to i s ohledem na presumpci neviny, přičemž že tedy výsledek trestního řízení i v případě účinného vyšetřování by býval mohl být takový, že by nikdo nebyl odsouzen, ani kázeňsky potrestán, a proto dle přesvědčení žalované nelze automaticky vycházet z toho, že pokud by bylo provedeno účinné vyšetřování, bylo by jeho jednoznačným výsledkem odstíhání policistů, což je však předpoklad, z něhož automaticky vycházejí žalobci. V neposlední řadě pak bylo žalovanou konstatováno, že s ohledem na skutečnost, že žalobcům se tedy dostalo satisfakce již právě rozhodnutím Ústavního soudu z roku 2019 a následně pak i v rámci mimosoudního projednání věci, je žalovaná přesvědčena o tom, že s ohledem na to, že jinak nebylo v řízení prokázáno nic, co by odůvodňovalo přiznání ještě peněžité částky nad rámec již takto poskytnuté satisfakce, je tedy žalovaná přesvědčena o tom, že žaloba by měla být zamítnuta v plném rozsahu a žalované by měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Pro případ jiného posouzení věci soudem, pak bylo žalovanou žádáno, aby v případě, pokud by byla žalované uložena povinnost k plnění, aby jí byla poskytnuta 15denní lhůty k plnění.

7. Uplatněním nároku na náhradu nemateriální újmy ze dne 27. 9. 2019, výzvou [stát. instituce] k doplnění žádosti ze dne 19. 12. 2019, dále s doplněním nároku na náhradu nemajetkové újmy ze dne 7. 1. 2020 a stanoviskem [stát. instituce] ze dne 6. 10. 2020 vzal soud za prokázané, že žádostí datovanou dne 7. 1. 2020 se žalobci a) a b) obrátili na [stát. instituce] prostřednictvím své právní zástupkyně se žádostí o náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Krajského státního zastupitelství v Plzni, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů, a to v rámci prošetřování trestního oznámení podaného žalobci v souvislosti se zásahem Policie ČR proti žalobci a) žalobci b) ve dnech 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011. Každý ze žalobců pak požadoval odškodnění nemajetkové újmy v rozsahu částky 100 000 Kč [stát. instituce] svým podáním ze dne 19. 12. 2019 potvrdilo přijetí žádosti o mimosoudního projednání věci a zároveň však vyzvalo žalobce k doplnění žádosti tak, aby bylo jasně specifikováno, jaký konkrétní úřední postup, kterého orgánu a v jakém řízení je považován za nesprávný a z jakého důvodu a aby ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy bylo jasně specifikováno, do jakých konkrétních osobnostních sfér žalobců bylo tvrzeným nesprávným úředním postupem zasaženo, v jakém rozsahu a že se tak stalo v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem s tím, že zároveň byli žalobci poučeni o tom, že k těmto skutečnostem je třeba označit důkazy. Na tuto výzvu pak bylo reagováno podáním žalobců ze dne 7. 1. 2020, v němž opětovně byly podrobně popisovány skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy bylo odkazováno na to, že žalobcům byla způsobena morální újma v podobě zásahu do důstojnosti, cti a dobré pověsti, že tyto zásahy probíhají zejména v niterném životě člověka, přičemž v této souvislosti bylo žalobci zdůrazňováno že je nepochybné, že nemajetková újma tím, že žalobcům bylo porušeno základní právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení, nepochybně vznikla, neboť takovýmto postupem by se cítila poškozena jakákoliv osoba v postavení navrhovatelů. V této souvislosti pak bylo odkazováno na judikaturu ESLP, konkrétně ve věci Kummer proti České republice s tím, že v tomto uváděném případě byla stěžovateli přiznána nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč Stanoviskem [stát. instituce] ze dne 6. 10. 2020 pak vzal soud za prokázané, že [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci dospěl k závěru, že, jak již bylo konstatováno i Ústavním soudem ČR v Nálezu vydaném dne 26. 3. 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2077/17 postupem Generální inspekce bezpečnostních sborů, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Vrchního státního zastupitelství v Praze došlo k porušení práva žalobců na účinné vyšetřování s tím, že za tento nesprávný úřední postup se [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci žalobcům omluvilo. Zároveň však [stát. instituce] uvedlo, že konstatování porušení práv a vyslovení omluvy se vzhledem ke stavu věcí jeví jako dostatečné, když bylo zdůrazňováno, že tvrzená nemajetková újma musí být žadateli prokázána, přičemž že v rámci mimosoudního projednání věci [stát. instituce] neshledalo prokázání této újmy, když žadatelé se pouze obecně vyjadřovali ve smyslu vzniku nemajetkové újmy a zásahů do jejich pověsti, avšak nedoložili příčinnou souvislost a skutečný vznik nemajetkové újmy související s předmětnou věcí, ačkoliv byli k doplnění své žádosti vyzváni konkrétními výzvami.

8. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 z dne 24. 5. 2016 Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) ze dne 10. 11. 2016, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] [rok] a Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17, včetně dokladu o zaslání tohoto rozhodnutí datovou zprávou právní zástupkyni žalobců vzal soud za prokázané, že Nálezem Ústavního soudu vydaného dne 24. 5. 2016 pod sp. zn. I. ÚS 1042/15 bylo v minulosti na základě ústavní stížnosti podané žalobcem a) rozhodnuto Ústavním soudem o tom, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření zásahu policie proti stěžovateli ze dne 2. 8. 2011 bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo v rámci bodu II shora uvedeného rozhodnutí uloženo GIBS zakázáno pokračovat v porušování práva stěžovatele spočívajícího v neprovedení účinného vyšetřování. V rámci odůvodnění shora uvedeného nálezu Ústavního soudu bylo ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení zdůrazněno, že jestliže bylo trestní oznámení podáno pro nelidské a ponižující zacházení, jedná se o velmi závažné skutečnosti s tím, že je tedy zcela nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení věnovaly šetření namítaného špatného zacházení zvláštní pozornost tak, aby bylo šetření skutečně důkladné a splňovalo i další požadavky na účinné vyšetřování. Dále bylo Ústavním v rámci tohoto rozhodnutí konstatováno, že povinností GIBS a dalších orgánů činných v trestním řízení bude urychleně vyslechnout všechny očité svědky události, která byla předmětem trestního oznámení stěžovatele a že je třeba, aby se orgány činné v trestním řízení ve svých závěrech vypořádali se všemi hájitelnými tvrzeními stěžovatele a vysvětlili, jak mu byla způsobena zjištěná zranění a zda k nim došlo v důsledku špatného zacházení ze strany policistů či nikoliv. Dále bylo touto listinou prokázáno, že již v rámci tohoto nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, byla konstatována neúplnost videozáznamů pořízených při zákroku, přičemž bylo konstatováno, že pokud by byl zákrok policie zaznamenáván po celou dobu, mohl by být takový videozáznam efektivním důkazním prostředkem. Dále bylo v řízení prokázáno, že v souvislosti s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu pak tedy docházelo k dalšímu prošetřování trestní věci vedené GIBS pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok], a to pro podezření ze spáchání přečinu zneužívání pravomoci úřední osoby a zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení, kterého se měli dopustit příslušníci Policie ČR, mimo jiné vůči poškozenému [celé jméno žalobce], tedy žalobci a) v tomto řízení dále [celé jméno žalobce], tedy žalobci b) v tomto řízení, jakož i vůči dalším osobám. Usnesením GIBS ze dne 10. 11. 2016, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] [rok], pak bylo prokázáno, že tímto usnesením bylo rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení, kterého se měli dopustit policisté ČR mimo jiné i vůči žalobci a) dne 2. 8. 2011 a vůči žalobci b) dne 25. 7. 2011 a dne 1. 8. 2011 s tím, že věc byla odložena z toho důvodu, že policejní orgán rozhodující ve věci po provedeném šetření vyhodnotil, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak. Dále bylo výše uvedenými listinami ve vzájemných souvislostech prokázáno i to, že k podané stížnosti do výše uvedeného rozhodnutí pak bylo ve věci rozhodováno i Státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni, který svým rozhodnutím vydaným pod [číslo jednací] zamítl stížnost do výše uvedeného usnesení GIPS jako nedůvodnou. Mezi stranami pak bylo nesporné i to, že poté, kdy nastala právní moc rozhodnutí o odložení věci, byla následně podána mimo jiné i oběma žalobci ústavní stížnost, která byla u Ústavního soudu projednávána pod sp. zn. II. ÚS 2077/17. Nálezem Ústavního soudu vydaným dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17, který byl do datové schránky právní zástupkyně žalobců doručen dne 2. 4. 2019, pak vzal soud za prokázané, že Ústavní soud v rámci shora uvedeného rozhodnutí deklaroval, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření zásahu Policie ČR proti stěžovatelům [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobce] vedeného Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále pak byla zamítnuta ústavní stížnost [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení] a ústavní stížnost [titul] [jméno] [příjmení] byla odmítnuta. V rámci tohoto rozhodnutí pak bylo Ústavním soudem konstatováno, že hlavním důvodem pro učiněný závěr, že v rámci prověřování spáchání trestného činu vůči oznamovatelům (žalobcům v tomto řízení) došlo k porušení práva oznamovatelů (žalobců) na efektivní vyšetřování, byla skutečnost, že zákroky vůči žalobcům nebyly v dostatečné míře zachyceny na kameru a nebylo ani uspokojivě vysvětleno, proč byly kamerové záznamy toliko kusé a že za těchto okolností tedy na jedné straně chybí důležité důkazní prostředky, jež by státu mohly posloužit k podpoře tvrzení, že k nelidskému ani ponižujícímu zacházení se stěžovateli nedošlo, avšak na druhé straně je však prakticky vyloučeno, aby další vyšetřování vedlo ke zjištění skutečností, které by mohly jeho výsledek zvrátit a odůvodnit tak jiný výsledek než odložení věci. Dále bylo v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, že za těchto okolností, kdy je případ důkazně a skutkově zcela„ vytěžený“, neboť v průběhu vyšetřování byli vyslechnuti přítomní svědci, byly vyhodnoceny dostupné kamerové záznamy, fotografie, lékařské zprávy apod. a kdy je tedy vysoce nepravděpodobné, že by další vyšetřování přineslo nové skutečnosti, které by závěr vyšetřování mohly zvrátit a Ústavním soudem zmíněné pochybnosti rozptýlit, pak za takovýchto okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že za adekvátní postup považuje konstatování porušení práva žalobců na efektivní vyšetřování s tím, že s ohledem na praktickou nemožnost doplnění dokazování však již nebyly připojeny výroky, které by orgánům činným v trestním řízení zakazovaly pokračování v porušení práv, neboť takovýto postup by již byl bez jakéhokoliv efektu. Dále Ústavní soud konstatoval, že samotný deklaratorní výrok již tedy jednak sám o sobě představuje přinejmenším částečné zadostiučinění za porušení práva a že může být i podkladem pro řízení o náhradu imateriální újmy tímto deklarovaným porušením způsobené.

9. Otevřenou výzvou k omluvě občanům ze dne 1. 3. 2014 adresovanou policejnímu prezidentovi [titul] [jméno] [příjmení] ve spojení s přípisem policejního prezidenta ve vztahu k žalobci a) datovaným dne 28. 3. 2014 vzal soud za prokázané, že dne 1. 3. 2014 byla sepsána Otevřená výzva k omluvě občanům, v níž bylo žádáno o omluvu účastníkům [anonymizována čtyři slova] v oblasti [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno] s tím, že tato výzva byla reakcí na skutečnost, že Policie ČR odmítala v této souvislosti jakékoliv své pochybení s tím, že ve výzvě bylo upozorňováno na to, že je třeba reflektovat na pochybení policie a přijmout opatření k nápravě. Konkrétně tedy bylo žádáno o poskytnutí omluvy 139 účastníkům a účastnicím [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], proti kterým dle této otevřené výzvy bylo nezákonně používáno násilí. V této výzvě pak bylo uvedeno i to, že policie svým nelegálním zásahem umožňovala v pokračování nezákonného [anonymizováno]. Jako osoby podepsané pod touto výzvou byli mimo jiné i žalobce a) a žalobce b). Na tuto otevřenou výzvu pak bylo reagováno policejním prezidentem ve vztahu k žalobci a) přípisem z 28. 3. 2014, v němž bylo uvedeno, že postup a konání policie vůči účastníkům [anonymizováno] v lokalitě [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] probíhající v červenci a srpnu roku 2011 byly dle závěrů policie zcela v souladu s právními předpisy a že policie, potažmo Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, konala na základě dopisu správy [anonymizována dvě slova] a [anonymizována čtyři slova], kterým bylo požádáno o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví, a to v důsledku pohybu a pobytu osob bránících uskutečňování [anonymizována čtyři slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] na území [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. V této souvislosti pak bylo v tomto dopise uvedeno i to, že rozhodnutím Okresního soudu Klatovy bylo občanskému sdružení [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [země] uloženo, aby se zdrželi organizování pohybu a pobytu a jiné činnosti fyzických osob v [anonymizováno] na území [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], které by zabraňovaly zásahům proti [anonymizována dvě slova] a že policie poskytovala legální ochranu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a zasahovala pouze proti osobám dopouštějícím se protiprávního jednání s tím, že za těchto okolností policejní prezident dospěl k závěru, že není prostor pro veřejnou omluvu účastníkům předmětné [anonymizováno].

10. Čestným prohlášením [jméno] [příjmení] ze dne 22. 1. 2022 a čestným prohlášením (nedatovaným) [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že [jméno] [příjmení], který se s žalobcem a) vídal mezi lety 2011 až 2018 příležitostně, avšak od roku 2018 do roku 2020 byl nejbližším kolegou žalobce a) v týmu [anonymizováno], v [anonymizována dvě slova], vnímal u žalobce a) to, že žalobce a) neadekvátní policejní zákrok i to, že tento zákrok nebyl prošetřen, pokládal za příkoří a dále vnímal i to, že neprošetření újmy, ke které došlo při policejním zákroku otřáslo důvěru žalobce a) v právo domoci se spravedlnosti s tím, že bylo seznatelné, že žalobce a) se touto skutečností trápí a nechce se s touto situací smířit. Čestným prohlášením [jméno] [příjmení] pak vzal soud za prokázané, že tento známý žalobce a) taktéž vnímal, že žalobce a) se snažil domoci spravedlnosti, a to ve vztahu k prošetření násilného zákroku při občanské [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] na [anonymizováno] a že pro žalobce a) bylo frustrující, že se důkladného prošetření musí aktivně domáhat, de facto proti vůli kompetentních institucí. Čestným prohlášením [jméno] [příjmení] ze dne 23. 1. 2022 pak vzal soud za prokázané, že bývalá přítelkyně žalobce sepsala prohlášení, v němž uvedla, že po [anonymizováno] na [anonymizováno] vnímala svého tehdejšího partnera, tedy žalobce a), jako uzavřenějšího s tím, že v té době řešil i depresivní stavy a že se domnívá, že ke stavům žalobce a) mohlo přispět i to, co se stalo na [anonymizováno].

11. Článkem sepsaným žalobcem a) s názvem„ [anonymizována tři slova]“ otištěným na webových stránkách [webová adresa] dne 10. 8. 2011 vzal soud za prokázané, že žalobce a) napsal článek, který prezentoval na internetových stránkách [webová adresa], resp. [webová adresa]. V tomto článku popisoval svou účast na [anonymizována tři slova] poblíž [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno], popisoval, jak ze svého pohledu vnímal celou situaci ohledně této [anonymizováno], včetně neadekvátního zásahu policistů, ke kterému mělo dojít poté, kdy na místo kromě původních policistů dorazili policisté ze zásahové jednotky. Dále článek obsahoval sdělení, že policisté přihlíželi i neadekvátnímu, ponižujícímu a zastrašujícímu jednání člena informační služby [anonymizována dvě slova], aniž by jakkoli zasáhli. Dále žalobce a), co by pisatel článku, popisoval způsoby zásahu policie a zároveň v článku informoval o tom, že s ohledem na toto chování policie podává trestní oznámení. Na tento článek pak bylo reagováno jak negativními, tak i pozitivními komentáři, které buď děkovali za [anonymizováno], nebo naopak směřovaly k negativnímu hodnocení osob účastnících se na [anonymizováno].

12. Článkem na [anonymizováno] ze dne 31. 5. 2016 ve spojení s reakcí osob na tento článek v internetovém prostoru pak vzal soud za prokázané, že v článku na [anonymizováno] ze dne 31. 5. 2016 byly podávány informace o [anonymizována tři slova] v roce 2011, přičemž zároveň v rámci tohoto článku byla poskytnuta i informace o vydání rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 1042/15 z dne 24. 5. 2016), který konstatoval nesprávný postup GIBS v rámci prošetřování s tím, že na tento článek pak bylo reagováno na internetu povětšinou negativními komentáři ve vztahu k aktivistům, kdy řada lidí vyjadřovala negativní hodnocení jak ve vztahu k činnosti aktivistů, tak v některých případech bylo kritizováno i rozhodnutí Ústavního soudu, v komentářích pak bylo poukazováno na neuposlechnutí pokynů policie aktivisty. Některé příspěvky pak, byť v značné menšině, odsuzovaly postup policistů vůči aktivistům, ke kterému mělo dojít.

13. Komentáři na internetu pod videozáznamy z [anonymizováno] z roku 2011 (videozáznamy však k důkazu nebyly žalobci nikdy označeny, pouze komentáře), vzal soud za prokázané, že pod videozáznamy uveřejněnými v minulosti na internetu natočenými účastníky [anonymizováno] na přelomu července a srpna 2011 lokalitě [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno], je umístěna řada komentářů, převážně negativních ve vztahu k účastníkům [anonymizováno], v těchto komentářích je převážně schvalován zásah policie vůči aktivistům s tím, že tyto komentáře pak byly psány před devíti lety, a v některých případech i před šesti lety, v některých případech však i před třemi či čtyřmi lety.

14. Emailem zaslaným dne 6. 7. 2012 na adresu [email] (adresa dle skutkových tvrzení v minulosti zveřejněná žalobcem a) v souvislosti s jím natočeným dokumentárním snímkem [anonymizována čtyři slova] v roce 2012) vzal soud za prokázané, že na tuto emailovou adresu byl zaslán email, jehož obsahem je de facto přání, aby někdo jako Breivik zamezil ekoteroristům v běsnění v České republice, pisatelem byly odsuzovány nátlakové akce, ze kterých si dle pisatele spolková sdružení udělala zlaté doly a v e-mailu bylo uvedeno i to, že pisatel předpovídá, že čeští kamikadze jednou pro vždy udělají konečné řešení.

15. Záznamem z policejního spisu GIBS vzal soud za prokázané, že v rámci policejního spisu bylo konstatováno, že záznam přiložený k trestnímu oznámení na příslušníky Policie ČR ve vztahu k žalobci a) ze dne 10. 8. 2011 nebyl mezi nalezenými DVD.

16. Čestným prohlášením žalobce a), které podal na místo své účastnické výpovědi, vzal soud za prokázané, že žalobce a) subjektivně negativně vnímal řádné neprošetření jeho trestního oznámení, a to zejména s ohledem na to, že jestliže nedošlo k řádnému prošetření celé události, nelze v důsledku toho tedy již nikdy postavit na jisto, zda celá situace probíhala způsobem, jak popsal žalobce a) v trestním oznámení, když jeho výpověď stojí proti výpovědím prošetřovaných osob a žalobce a) tedy nebude mít možnost nikdy prokázat, že jeho verze byla pravdivá. Dále vzal soud tímto čestným prohlášením žalobce a) za prokázané, že žalobce a) negativně vnímal i to, že mu byly kladeny překážky při nahlížení do spisu, což ostatně konstatoval i Ústavní soud v rámci svého rozhodnutí z roku 2016. Žalobce a) pak také těžce nesl to, že při prošetřování věci bylo vycházeno Policií ČR z klamavé verze policistů. Neprošetření celé záležitosti vnímal žalobce a) o to hůře, že v souvislosti s [anonymizována tři slova] na [anonymizováno], v souvislosti s podaným trestním oznámením a činěním dalších právních kroků se stal veřejně známější osobou, neboť tyto záležitosti byly opakovaně medializovány, přičemž pro řadu osob byl tedy veřejným reprezentantem [anonymizováno] na [anonymizováno], přičemž neprošetření věci tedy mohlo u některých lidí vyvolávat mínění, že jeho tvrzení jsou lživá, když nebyla řádně potvrzena šetřením Policie ČR a žalobce a) tedy těžce nesl, že tedy je doposud člověkem, který nařkl policisty z mučení a nebyl schopen toto přesvědčivě doložit. Dále vzal soud tímto čestným prohlášením za prokázané, že žalobce a) vnímal situaci tak, že neprošetřením věci, tedy nebyl chráněn rozsudkem dávajícím mu za pravdu, přičemž v této souvislosti uvedl, že čelil i slovní výhrůžce policisty zásahové jednotky Policie ČR Plzeň, a to výhrůžce zabitím (dle skutkových tvrzení se jednalo o žalobcem tvrzenou výhrůžku, k níž došlo v době předcházející zásahům policie vůči jeho osobě v srpnu 2011) a čelil i nenávistným komentářům na sociálních sítích. Žalobce a) je pak přesvědčen i o tom, že, neúčinné vyšetřování trestního oznámení pak nepodpořilo interpretaci jeho právních snah a aktivit po [anonymizováno] na [anonymizováno] jako něčeho společností ceněného a podstatného, což dle žalobce má i vliv na kvalitu především jeho vztahu s otcem, ale částečně i dalšími příbuznými, kteří nejsou občanských aktivitám nakloněni.

17. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

19. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon k provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být mučen ani podroben ukrutnému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

21. Podle čl. 3 Úmluvy nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

22. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po vyhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci vyšetřování zásahu Policie ČR proti žalobcům a) a b), (žalobci a) dne 2. 8. 2011 a žalobci b) ve dnech 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011) vedeného Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] bylo porušeno základní právo žalobců na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, to vše za situace, kdy čl. 3 Úmluvy zakotvuje základní právo jednotlivce nebýt podroben mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (špatnému zacházení), přičemž v tomto směru pak z tohoto článku v podstatě vyplývá pozitivní závazek státu účinné vyšetřování zajistit, přičemž jestliže osoba předloží hájitelné tvrzení o porušení svých práv vyplývajících z čl. 3 Úmluvy, je nepochybné, že je třeba na věc pohlížet tak, že stát je odpovědný za neúčinné vyšetřování porušení čl. 3 Úmluvy, tedy nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení, které bylo předloženo jako hájitelné. K tomuto závěru pak ostatně dospěl již v minulosti i Ústavní soud, a to jak v rámci svého rozhodnutí ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, tak i následně v rámci svého rozhodnutí vydaného dne 26. 3. 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2077/17 a v rámci mimosoudního projednání věci pak k témuž závěru dospělo i [stát. instituce], které se žalobcům za tento nesprávný úřední postup omluvilo, byť až po uplynutí šestiměsíční lhůty, která je stanovena pro mimosoudní projednání věci.

23. S ohledem na výše učiněný závěr se pak soud zabýval tím, zda v daném případě je dostačující satisfakcí konstatování porušení práva žalobců, tedy práva žalobců na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, či zda je na místě případně přiznání satisfakce nemajetkové újmy i formou finančního plnění, to vše za situace, kdy i sám Ústavní soud ČR v rámci shora uvedeného rozhodnutí vydaného dne 26. 3. 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2077/17 konstatoval, že již samotný deklaratorní výrok Ústavního soudu představuje přinejmenším částečné zadostiučinění za porušení práva. Po provedeném dokazování pak soud dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobci a) je v daném případě důvodné přiznat žalobci a) nad rámec jisté formy satisfakce poskytnuté již deklaratorním výrokem obsaženém v Nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 2077/17, a nad rámec satisfakce poskytnuté [stát. instituce] formou konstatování nesprávného úředního postupu spočívající v porušení práva žalobců na účinné vyšetřování a poskytnutí omluvy i odškodnění vzniklé imateriální újmy formou finančního plnění ve výši 30 000 Kč, a to z důvodů, které budou rozebrány níže. Ve vztahu k žalobci b) pak soud dospěl s ohledem na posouzení rozsahu doplněných skutkových tvrzení ve vztahu k žalobci b) a zejména pak i s ohledem na důkazy předložené v řízení k závěru, že v daném případě je ve vztahu k žalobci b) dostatečnou satisfakcí konstatování nesprávného úředního postupu spočívající v porušení práva žalobce b) na účinné vyšetřování a poskytnutí omluvy, které se žalobci dostalo v rámci mimosoudního projednání věci, společně se satisfakcí, která je ve svém důsledku obsažena již v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 2077/17.

24. Ve vztahu k výše uvedenému závěru soudu o dostačující formě satisfakce, které se již žalobci b) v daném případě dostalo, soud uvádí, že k výše uvedenému závěru soud dospěl za situace, kdy dle přesvědčení soudu nebylo žalobcem b) v tomto řízení nebylo řádným a zejména konkrétním způsobem reagováno na výzvy soudu učiněné dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., přičemž ve vztahu k žalobci b) de facto nebyly, s výjimkou jediného důkazu, označeny žádné konkrétní důkazy, které by případně prokazovaly takové konkrétní zásahy do osobnostních sfér žalobce b), které by odůvodňovaly nad rámec již de facto satisfakce poskytnuté rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 a nad rámec satisfakce poskytnuté formou konstatování porušení práva žalobce b) na účinné vyšetřování a poskytnuté omluvy v rámci mimosoudního projednání věci ze strany [stát. instituce] ještě odškodnění formou finančního plnění. V této souvislosti soud uvádí, že ve vztahu k žalobci b) skutečně nebyly tvrzeny žádné konkrétní zásahy do osobnostní sféry žalobce b), přičemž pokud v rámci doplňujících skutkových tvrzení bylo odkazováno v obecné rovině na to, že tvrzené zásahy se dotýkaly i žalobce b), soud jednak tato obecná tvrzení nemohl posoudit jako dostačující reakci na výzvu soudu podle § 118a, odst. 1 o. s. ř. a jednak k těmto obecným tvrzením ve vztahu k žalobci b) nebyly ani řádně označeny důkazy i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Jediným důkazem, který by byl přímo vztáhnutelný na žalobce b), pak bylo připojení podpisu na Otevřenou výzvy k omluvě z 1. 3. 2014, přičemž na základě tohoto důkazu pak soud rozhodně nedospěl k závěru, že by zásahy do osobnostní sféry žalobce b) byly takového rázu, aby bylo důvodné přiznávat odškodnění i formou finančního plnění. V této souvislosti soud uvádí, že právě výzva k plnění skutkových tvrzení ohledně konkrétních zásahů do osobnostních sfér žalobců a výzva k označení důkazů jejich tvrzení prokazující byla významná právě pro to, že v rámci sporného řízení je třeba, aby žalobci unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní tak, aby soud měl případně dostatek podkladů, na základě nichž by mohl vyhodnotit, zda v konkrétním případě je dostačující formou případně již poskytnutá satisfakce [stát. instituce] ve spojení s deklaratorním výrokem Ústavního soudu ČR v rámci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. Ú 2077, či zda je tedy skutečně na místě odškodnit žalobce b) ještě finančním plněním. Protože pak ve vztahu k žalobci b) tedy soud dospěl k závěru, že žalobce b) v řízení dostatečně netvrdil a ni neprokazoval skutečně konkrétní zásahy do své osobnostní sféry, soud tedy vyhodnotil, že žalobci b) se již odpovídající satisfakce dostalo (viz shora), to vše při zohlednění toho, že soud má zároveň v řízení za prokázané, že žalobcům byla způsobena morální újma tím, že bylo porušeno základní právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení, když takovýmto postupem by se cítila poškozena jakákoliv osoba v postavení žalobců.

25. Co se pak týká žalobce a), soud po provedeném dokazování v daném případě vyhodnotil, že ve vztahu k žalobci a) je důvodné (nad rámec již poskytnutých satisfakcí formou deklaratorního výroku obsaženého v Nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 2077/17, a formou konstatování nesprávného úředního postupu spočívající v porušení práva žalobců na účinné vyšetřování a poskytnutím omluvy ze strany [stát. instituce]) přistoupit i k odškodnění žalobci a) vzniklé nemajetkové újmy i formou finančního plnění, a to za situace, kdy soud vzal z důkazů provedených v řízení za prokázané, že žalobce a) se po celou dobu šetření jím podaného trestního oznámení aktivně snažil (viz podání dvou ústavních stížností, otevřená výzva k omluvě), aby došlo k řádnému prošetření podaného trestního oznámení na postup policistů, přičemž v důsledku toho, že k řádnému prošetření nedošlo a v důsledku toho, že, jak již vyplývá i ze závěrů Ústavního soudu ČR, v daném případě nebude moci být již nikdy provedeno účinné vyšetřování pociťoval žalobce a) frustraci jak z neúčinného vyšetřování, tak i ze skutečnosti, že neúčinným vyšetřováním byl zbaven možnosti prokázat pravdivost verze jím líčených událostí týkajících se zásahu policistů, přičemž v tomto směru došlo i k otřesení důvěry žalobce a) v nestrannost vyšetřování, byla nalomena jeho důvěra v možnost domoci se spravedlnosti a žalobce v důsledku toho začal být i uzavřenější (viz čestná prohlášení provedená k důkazu – bod 10 a 16 odůvodnění tohoto rozsudku). Co se pak týká vlivu neúčinného vyšetřování na psychiku žalobce nad rámec shora již uvedený a zohledněný, musí soud konstatovat, že pokud bylo v této souvislosti v řízení dále tvrzeno, že neprošetření celé záležitosti mělo i další vliv na žalobce v oblasti psychiky (deprese), přičemž k tomuto tvrzení bylo odkazováno na čestné prohlášení bývalé partnerky žalobce a), soud vzal tímto důkazem za prokázané, že bývalá přítelkyně žalobce sice potvrzovala depresivní stavy žalobce a) (byť v tomto směru nebylo žalobcem a) ani tvrzeno, že by se s těmito stavy léčil), avšak zároveň výslovně uvedla, že„ si myslí, že neprošetření toho, co se stalo na [anonymizováno], z čehož je zřejmé, že neprošetření věci mohlo mít případně jistý vliv na psychiku žalobce, avšak z předloženého důkazu rozhodně nevyplývá, že by se jednalo o příčinu významnou, když z formulace prohlášení je zřejmé, že neprošetření věci případně mohlo pouze přispět již nastalému stavu. Zároveň pak soud při posuzování přiměřené výše odškodnění, která by měla být žalobci poskytnuta, uvážil i to, že shora uvedené pocity žalobce a) pak musely být objektivně vyváženy ve prospěch žalobce a) právě i oběma vydanými rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 a sp. zn. II. Ú 2077, jimiž již v průběhu šetření (viz rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1042/15) a následně v závěru šetření (viz rozhodnutí sp. zn. II. Ú 2077) bylo deklarováno porušení základního práva žalobce na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což s ohledem na to, že se jedná o deklaraci učiněnou nejvýše postaveným soudem v ČR rozhodně nelze považovat za zanedbatelnou satisfakci. S ohledem na výše uvedené prokázané zásahy do osobnostní sféry žalobce ve výše uvedeném rozsahu avšak právě i při zvážení již poskytnutých jiných, již shora uvedených forem satisfakce pak tedy soud vyhodnotil, že v daném případě je sice na místě odškodnit žalobce a) ještě i finanční formou, avšak že odpovídající výší odškodnění je v daném případě částka 30 000 Kč. V této souvislosti soud ještě pro úplnost uvádí, že pokud nicméně žalobce a) v řízení uváděl, že je přesvědčen o tom, že pokud by bylo realizováno účinné vyšetřování trestního oznámení na postup policistů při zásahu v [anonymizována tři slova] v létě 2011, nesetkával by se jako veřejně známější osoba s negativním hodnocením ze strany veřejnosti, nebo alespoň nikoliv s negativním hodnocením v takové míře, přičemž v této souvislosti pak byly k důkazu předkládány internetové komentáře k videozáznamům zveřejněným na internetu v roce 2011 (nahrávky pořízené účastníky [anonymizováno]) či k článku, v němž z roku 2016, v němž kromě popisu situace [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v roce 2011 byla zároveň veřejnost informována o rozhodnutí Ústavního soudu, jímž byla konstatována neúčinnost vyšetřování ve vztahu k trestnímu oznámení na příslušníky Policie ČR pro mučivé a ponižující zacházení v souvislosti s výše uvedenou [anonymizováno], soud k tomuto uvádí následující: Jak vyplývá z provedeného dokazování, osoby vyjadřující se pod výše uvedenými příspěvky vyjadřovaly po většinou negativní vztah k aktivistům, avšak v obecné rovině ke všem aktivistům, nikoliv přímo k žalobci a), přičemž zejména z komentářů pod článkem z roku 2016, v němž bylo konstatováno i to, jakým způsobem bylo rozhodnuto ve věci první ústavní stížnosti podané žalobcem a) Ústavním soudem, je zcela zřejmé, že i přes jednoznačné závěry ústavního soudu Ústavního soudu ohledně posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti nebyly názory osob v podstatě jakkoli ovlivněny těmto závěry (dokonce se objevovala i kritika takového rozhodnutí), přičemž za těchto okolností lze tedy usuzovat na to, že s nejvyšší pravděpodobnostní povětšinou negativní vztah přispěvatelů jak pod záznamy uveřejněnými v minulosti pod videonahrávkami, tak komentáře osob pod výše uvedeným článkem z roku 2016, tak i pod článkem žalobce a) s názvem„ [anonymizována tři slova]“ vypovídají o vztahu těchto přispěvatelů obecně k aktivistům a rozhodně za těchto okolností tedy nelze učinit hypotetický závěr, jak činí žalobce, že pokud by proběhlo účinné vyšetřování, postoje této části veřejnosti (výše uvedených přispěvatelů) by byly odlišné, o čemž právě, byť nepřímo, svědčí právě i náhled těchto osob pod článkem informujícím o rozhodnutí Ústavního soudu. Navíc pak je třeba v této souvislosti konstatovat i to, že v daném případě nelze ani automaticky předjímat, jak činí žalobce a), že by v případě realizace účinného vyšetřování skutečně bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob a zda by případně zahájené trestní řízení skutečně jednoznačně skončilo odsuzujícím rozsudkem, či nikoliv. V příčinné souvislosti pak soud rozhodně neshledal ani výhrůžky zaslané emailem z roku 2012, na e-mailovou [email], kterou žalobce a) zveřejnil pod jím natočeným dokumentárním snímkem [anonymizována tři slova] [anonymizováno] v roce 2012, když ze skutkových tvrzení žalobce a) je zřejmé, že výše uvedená emailová adresa byla zveřejněna v souvislosti s jeho jinou aktivitou, přičemž z obsahu emailu pak vyplývá, že tento email opětovně prezentoval, byť zcela nevhodný a alarmující, postoj některých osob k aktivistům, přičemž v daném případě je soud přesvědčen o tom, že na zaslání takovéto výhrůžky v roce 2012 pak v žádném případě nemohlo mít vliv to, zda bylo realizováno účinné vyšetřování trestního oznámení žalobce a) či nikoliv, neboť opětovně se jedná o situaci, kdy by tímto způsobem zřejmě výše uvedená osoba jednal bez ohledu na to, zda by případně i v rámci prošetřování trestního oznámení podaného žalobcem bylo konstatováno, že došlo k případnému zneužití pravomocí policistů.

26. Co se pak týká adekvátnosti výše odškodnění, která byla žalobci a) v daném případě již vedle dalších, již poskytnutých forem satisfakce přisouzena, soud při svém rozhodování vyšel zejména z porovnání případu žalobce a) s případem projednávaným ESLP ve věci Adam proti Slovenské republice (stížnost č. 68066/12), kdy v daném porovnávaném případě byla stěžovatelem dokonce nezletilá osoba ve věku 16 let (žalobci a) v tomto řízení bylo v roce 2011 25 let), přičemž stěžovatel ve výše uvedeném řízení také tvrdil, že se policisté vůči němu při jeho zadržení dopustili psychického nátlaku a fyzického násilí, fackovali ho, bili ho, údajně mu neumožnili si sednou ani lehnout, neposkytli mu jídlo a pití, přičemž zákonní zástupci stěžovatele nebyli o zadržení informováni a nebyli u něj přítomni. Také v tomto porovnávaném případu bylo následně, stejně tak jako v případě žalobců v tomto řízení, podáno trestní oznámení na příslušníky policie, přičemž v tomto porovnávaném případě pak ESLP, stejně tak jako v případě žalobců v tomto řízení Ústavní soud ČR, dospěl k závěru, že stěžovatel vznesl hájitelné tvrzení, že byl podroben zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy ze strany policistů a že nesprávný úřední postup tedy taktéž, jako v případě žalobců v tomto řízení, spočíval v tom, že příslušné orgány na místo vyšetřování stěžovatelových hájitelných tvrzení z vlastní iniciativy přenesly důkazní břemeno na stěžovatele samotného, přičemž v této porovnávané věci pak tedy ESLP shledal, že došlo k porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy s tím, že tedy bylo konstatováno, že stěžovatel utrpěl nemajetkovou újmu, přičemž tomto stěžovateli byla za shora popsané situace přiznána náhrada v částce 1 500 EUR. V této souvislosti pak soud uvádí, že pokud žalobci v rámci mimosoudního projednání věci i později v podané žalobě odkazovali na vhodnost porovnání jejich věci s rozhodnutím ESLP ve věci Kummer proti České republice (stížnost č. 32133/11), přičemž poukazovali na to, že v tomto jimi uváděném případě stěžovatel obdržel jako náhradu nemajetkové újmy částku 100 000 Kč, je třeba konstatovat, že v rámci výše uvedeného však bylo konstatováno porušení jak hmotněprávní větve, tak i procesní větvě čl. 3 Úmluvy. V tomto směru je tedy situace odlišná od situace žalobců v tomto řízení, když s ohledem na obsah žaloby v kontextu upřesňujících skutkových tvrzení je zřejmé, že v projednávané věci byl předmětem řízení učiněn požadavek na odškodnění nemajetkové újmy za neúčinné vyšetřování vyplývajícího z porušení čl. 3 Úmluvy, tedy ve svém důsledku, stejně tak jako v případě stěžovatele Adam proti Slovenské republice, pouze procesní větev čl. 3 Úmluvy. Přihlédl-li pak soud zároveň i k tomu, že, jak ostatně vyplývá i z judikatury ESLP, např. rozsudek Apicella proti Itálii z 29. 3. 2006, ESLP zároveň akcentuje, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni mohou být na podstatně nižší úrovni, než částky přiznávané na základě čl. 41 Úmluvy, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele vždy dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy, přičemž tímto způsobem pak je zároveň možno vycházet i z životní úrovně v dané zemi a z jejích konkrétních specifik a zvážil-li pak soud v daném případě i to, že kromě přiznané částky žalobci a) v rámci tohoto řízení se žalobci a) dostalo již satisfakce i v rámci Nálezů Ústavního soudu, zejména pak Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 a posléze i v rámci mimosoudního projednání věci formou konstatování porušení práva na účinné vyšetřování a poskytnutím omluvy, a to i za situace, kdy v rámci mimosoudního projednání věci nebyla žalobci ani přes výzvu [stát. instituce] doplněna ani konkrétnější skutková tvrzení, na základě nichž by mohlo být případně i v rámci mimosoudního projednání věci posouzeno, zda je dostatečnou formou satisfakce konstatování porušení práva a omluva, či zda je důvodné přiznat i finanční plnění, soud je skutečně přesvědčen o tom, že v daném případě, při zohlednění všech těchto skutečností, je částka poskytnutého zadostiučinění adekvátní, a to i při zohlednění toho co bylo žalobcem a) objektivně prokázáno jako zásah od jeho osobnostní sféry.

27. V této souvislosti však soud musí připomenout, že jak již vyplývá z ustálené judikatury NS ČR, judikatura je jednotná v tom, že v případě § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jde o normu s relativně neurčitou hypotézou vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení náhrady, přičemž v tomto konkrétním případě nesprávného úředního postupu musí být zvažovány zejména případné zásahy do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života apod., avšak v případě vzniku nemajetkové újmy je zároveň poškozený povinen uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy s tím, že tedy vznik újmy musí být tvrzen, ale i prokázán, byť zároveň ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními požitky člověka, plyne, že vznik nemajetkové újmy je prokazatelný obtížně, a proto se zpravidla dovozuje tehdy, jestliže by jakákoli osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci a jeho důsledků vnímat úkorně. V daném případě pak soud pochopitelně tímto způsobem přistupoval i k oběma žalobcům a nikterak nezpochybňuje, že nemajetková újma oběma žalobcům vznikla, neboť je zřejmé že nesprávný úřední postup spočívající v neúčinném vyšetřování by úkorně vnímala i jakákoliv jiná osoba v postavení žalobců. Protože se však oběma žalobcům již satisfakce za nemajetkovou újmu v předchozí době dostalo (v rámci Nálezů Ústavního soudu, zejména pak Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 a posléze i v rámci mimosoudního projednání věci formou konstatování porušení práva na účinné vyšetřování a poskytnutím omluvy), a s ohledem na to, že existují různé formy satisfakce, bylo tedy nezbytně třeba, aby právě za účelem posouzení, jaká forma satisfakce vzniklé nemajetkové újmy, kterou soud ve vztahu k žalobcům nezpochybňuje, je důvodná, aby žalobci řádně a zcela konkrétním způsobem doplnili svá skutková tvrzení o zásazích do osobnostních sfér žalobců a k nim i označili důkazy tak, aby případně mohl soud uzavřít, že zda již poskytnutá satisfakce, které se žalobcům dostalo, je či není dostatečná. V tomto směru pak, jak již je výše uvedeno, obstála pouze částečně doplněná skutková tvrzení a k tomu označené důkazy ze strany žalobce a), přičemž za těchto okolností tedy bylo rozhodnuto tak, jak je pod body I až III výroků rozsudku uvedeno, tedy pod bodem I byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) na náhradě nemajetkové újmy částku 30 000 Kč, pod bodem II byla žaloba v rozsahu požadavku žalobce a) na zaplacení částky 70 000 Kč zamítnuta a pod bodem III pak v důsledku neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ve vztahu k žalobci b) byla zamítnuta žaloba s jeho požadavkem na náhradu nemajetkové újmy v plném rozsahu, tedy v rozsahu částky 100 000 Kč, když, jak již je výše uvedeno, soud sice nezpochybňuje vznik nemajetkové újmy i na straně žalobce b), neboť i jemu tato újma nepochybně neúčinným vyšetřováním trestního oznámení vztahující se k jednání třetích osob (policistů) ve vztahu k jeho osobě vznikla, avšak s ohledem na to, že v tomto směru tedy žalobci b) byla poskytnuta jistá forma satisfakce jednak již rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 a jednak i formou omluvy v rámci mimosoudního projednání věci, soud tedy s ohledem na nedoplněná skutečně konkrétní skutková tvrzení a v podstatě téměř žádné označené důkazy ve vztahu k žalobci b) neshledal důvody pro to, aby tedy nad rámec této již poskytnuté satisfakce byla poskytnuta ještě satisfakce ještě formou finančního plnění.

28. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že pokud žalovaná v rámci řízení namítala promlčení, které vztahovala jednak k vydání Nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 a následně pak i ve vztahu k Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17, soud musí konstatovat, že v daném případě tyto námitky promlčení soud neshledal důvodnými. V prvé řadě je třeba uvést, že co se týká nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1042/15, tímto soudním rozhodnutím v podstatě bylo deklarováno porušení základního práva žalobce a) na účinné vyšetřování avšak zároveň z tohoto rozhodnutí vyplývala povinnost policie ČR (konkrétně GIBS) nepokračovat v porušování práva a věc nadále řádně prošetřovat, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že v důsledku výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu tedy následně dále pokračovalo prošetřování v minulosti podaných trestních oznámení žalobců, z čehož vyplývá, že ve věci byly dále činěny úkony směřující k prošetření, přičemž to, že ve svém důsledku pak nadále pokračoval nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v neúčinném vyšetřování pak bylo jednoznačně deklarováno Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 vydaným dne 26. 3. 2019 s tím, že v rámci tohoto rozhodnutí pak Ústavní soud zároveň vyhodnotil, že v rámci prošetření věci byly učiněny již všechny úkony, které v rámci prověřování spáchání trestného činu mohly být učiněny, přičemž s ohledem na neexistenci plnohodnotných kamerových záznamů ze zásahu pak již nebylo na rozdíl od prvního Nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 ukládáno policejním orgánům zdržet se porušování práv žalobců na účinné vyšetřování, když již bylo zřejmé, že již žádné další úkony nemohou přinést ve vyšetřování nic nového. Proto je soud přesvědčen o tom, že je třeba na věc pohlížet tak, že se jednalo o kontinuální nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení ve věci žalobci podaných trestních oznámení, přičemž tento nesprávný úřední postup spočívající v neúčinném vyšetřování, které však již nemůže nadále pro jeho vytěženost pokračovat, byl ve vztahu k žalobcům s konečnou platností deklarován právě Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17 vydaným dne 26. 3. 2019, přičemž teprve od doby doručení tohoto rozhodnutí právní zástupkyni žalobců pak mohla začít žalobcům běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v neúčinném vyšetřování. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu bylo doručeno právní zástupkyni žalobců dne 2. 4. 2019, žádost o náhradu nemajetkové újmy v rámci mimosoudního projednání věci byla podána dne 27. 9. 2019, [stát. instituce] projednalo mimosoudně uplatněný nárok žalobců až dne 6. 10. 2020, přičemž v meziobdobí, a to dne 26. 3. 2020, byla žalobci u zdejšího soudu podána žaloba je zřejmé, že k promlčení nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva na účinné vyšetřování nedošlo.

29. Pod bodem IV a V výroku rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak bylo rozhodováno podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž plná náhrada nákladů byla přiznána oběma žalobcům, když oba žalobci v řízení žádali náhradu nemajetkové újmy, přičemž rozhodnutí o formě a případné výši plnění pak záviselo na úvaze soudu (ve vztahu k žalobci a)), přičemž ve vztahu k žalobci b) pak byla náhrada nákladů řízení přiznána s ohledem na to, že žaloba o zaplacení nemajetkové újmy v rozsahu částky 100 000 Kč sice byla zamítnuta, avšak satisfakce formou konstatování a omluvy žalobci b) byla ze strany [stát. instituce] poskytnuta až v průběhu řízení před soudem, po marném uplynutí lhůty, kterou mělo [stát. instituce] na poskytnutí satisfakce.

30. Soud proto pod bodem IV výroku rozsudku rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení celkově částku 26 586,50 Kč s tím, že náhrada nákladů řízení žalobce a) se v daném případě skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, dále z odměny za právní zastoupení žalobce a) v tomto řízení ve výši 14 880 Kč, a to v souvislosti se šesti úkony právní služby (jeden úkon právní služby á 2 480 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 advokátního tarifu ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souvislosti s přípravou a převzetím věci, podáním žaloby, doplněním a upřesněním žalobních tvrzení ze dne 27. 6. 2021, soudním jednáním dne 20. 1. 2022, doplněním tvrzení a důkazů ze dne 4. 2. 2022 a jednáním soudu dne 21. 4. 2022). Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak částka 1 800 Kč, jakožto paušální náhrada hotových výdajů právní zástupkyně žalobce a) v souvislosti s výše uvedenými úkony právní služby (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále částka 2 839,50 Kč, rovnající se jedné polovině cestovného ve výši 2 839,50 Kč, v souvislosti s dvěma cestami právní zástupkyně žalobců k jednání soudu a zpět na trase [obec] – [obec] a zpět při počtu najetých kilometrů 410, při náhradě za použití vozidla 4,70 Kč při kombinované spotřebě paliva 6 l /100 km a ceně pohonných hmot ve výši 37,10 Kč, to vše za situace, kdy cesty byly konány vozidlem [registrační značka], [anonymizována dvě slova], dále je součástí náhrady nákladů řízení i částka 800 Kč tedy polovina náhrady za promeškaný čas v souvislosti s konanými cestami k jednání soudu, tedy v rozsahu 8 půlhodin dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, a to za situace, kdy náklady cestovného a náhrady za promeškaný čas byly rozděleny mezi náklady vzniklé žalobcům rovným dílem. Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak i částka 4 267 Kč odpovídající DPH, když v řízení bylo osvědčeno, že právní zástupkyně žalobce a) je plátcem DPH.

31. Pod bodem V výroku rozsudku rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení celkově částku 26 586,50 Kč s tím, že náhrada nákladů řízení žalobce b) se v daném případě skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, dále z odměny za právní zastoupení žalobce b) v tomto řízení ve výši 14 880 Kč, a to v souvislosti se šesti úkony právní služby (jeden úkon právní služby á 2 480 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 advokátního tarifu ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souvislosti s přípravou a převzetím věci, podáním žaloby, doplněním a upřesněním žalobních tvrzení ze dne 27. 6. 2021, soudním jednáním dne 20. 1. 2022, doplněním tvrzení a důkazů ze dne 4. 2. 2022 a jednáním soudu dne 21. 4. 2022). Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak částka 1 800 Kč, jakožto paušální náhrada hotových výdajů právní zástupkyně žalobce b) v souvislosti s výše uvedenými úkony právní služby (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále částka 2 839,50 Kč, rovnající se jedné polovině cestovného ve výši 2 839,50 Kč, v souvislosti s dvěma cestami právní zástupkyně žalobců k jednání soudu a zpět na trase [obec] – [obec] a zpět při počtu najetých kilometrů 410, při náhradě za použití vozidla 4,70 Kč při kombinované spotřebě paliva 6 l /100 km a ceně pohonných hmot ve výši 37,10 Kč, to vše za situace, kdy cesty byly konány vozidlem [registrační značka], [anonymizována dvě slova], dále je součástí náhrady nákladů řízení i částka 800 Kč tedy polovina náhrady za promeškaný čas v souvislosti s konanými cestami k jednání soudu, tedy v rozsahu 8 půlhodin dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, a to za situace, kdy náklady cestovného a náhrady za promeškaný čas byly rozděleny mezi náklady vzniklé žalobcům rovným dílem. Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak i částka 4 267 Kč odpovídající DPH, když v řízení bylo osvědčeno, že právní zástupkyně žalobce b) je plátcem DPH.

32. Pouze pro úplnost soud uvádí, že pokud soud nepřiznal žalobcům jimi požadované úkony právní služby spočívající v mimosoudním uplatnění nároku u [stát. instituce] ze dne 27. 9. 2019 a v doplnění uplatnění mimosoudního nároku ze dne 7. 1. 2021, soud tak učinil s ohledem na zákonné znění ustanovení § 31 odst. 4 z. č. 82/1998 Sb., podle kterého poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

33. Lhůta k plnění pak byla žalované poskytnuta dle § 160 o. s. ř. k její žádosti patnáctidenní, a to za účelem zajištění organizačně technického převodu finančních prostředků, když poskytnutím lhůty v tomto rozsahu nezasahuje dle přesvědčení soudu podstatným způsobem do oprávněných zájmů žalobce.