21 C 23/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované jednající prostřednictvím anonymizováno 7 slov sídlem adresa o náhradu škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci náhradu majetkové škody ve výši 6 201,65 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč jakožto náhradu nemajetkové újmy spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 15. 4. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 220 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 15. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 37 677,82 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce po žalované domáhal jednak náhrady škody a jednak náhrady nemajetkové újmy, které mu dle jeho přesvědčení vznikly v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, které bylo v minulosti vůči jeho osobě vedeno u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 10/2018. V souvislosti s tímto trestním řízením pak žalobce v žalobě uváděl, že dne 17. 7. 2017 bylo vůči jeho osobě zahájeno trestní stíhání pro přečin porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákona, přičemž toto jeho trestní stíhání pak pravomocně skončilo dne 27. 5. 2020, a to tak, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni vydaným pod č. j. 6 To 95/2020-940 obžaloby zproštěn. V souvislosti s vedením trestního stíhání pak žalobce dále k věci uváděl, že poté, kdy mu bylo shora uvedeným rozhodnutím Policie ČR vydaným dne 17. 7. 2017 sděleno obvinění, podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, které však nebylo vyhověno. Dále žalobce uváděl, že zastavení svého trestního stíhání pak žalobce navrhoval i před podáním s tím, že nicméně ani tomuto návrhu vyhověno nebylo a ve věci tedy byla obžaloba podána. Dále žalobce v žalobě uváděl, že dne 27. 11. 2018 vydal Okresní soud v Karlových Varech rozsudek, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu, avšak že proti tomuto rozhodnutí se odvolal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech a na základě tohoto odvolání pak dne 15. 5. 2019 Krajský soud v Plzni rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k zprošťujícímu výroku ohledně žalobce zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále bylo v žalobě uvedeno, že dne 5. 2. 2020 Okresní soud v Karlových Varech opětovně rozhodl o zproštění žalobce obžaloby, a to opětovně dle § 226 písm. a) trestního řádu, přičemž toto rozhodnutí bylo opětovně napadeno odvoláním státního zastupitelství s tím, že následně, dne 27. 5. 2020, tedy ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Plzni, který zrušil rozsudek soudu I. stupně, avšak sám znovu rozhodl tak, že žalobce zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy z toho důvodu, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. V této souvislosti pak žalobce poukazoval na to, že od samého počátku tedy bylo jeho trestní stíhání nedůvodné, neboť se žádného trestného činu nedopustil, když i v rámci trestního řízení bylo s končenou platností konstatováno, že obžalobou popsaný skutek není trestným činem. Žalobce dále zdůrazňoval, že v důsledku nezákonného trestního stíhání mu vznikla jednak majetková škoda spočívající v nákladech, které musel vynaložit na svou obhajobu v trestním řízením, přičemž v souvislosti s tím pak žalobce požadoval přiznání majetkové škody v rozsahu částky 59 286 Kč. Dále žalobce v žalobě uváděl, že v souvislosti s nezákonným trestním stíháním mu však vznikla i nemajetková újma, za níž požadoval odškodnit formou finančního plnění ve výši 250 000 Kč, a to za situace, kdy zdůrazňoval, že nezákonné trestní stíhání razantním způsobem zasáhlo do jeho práv, zejména do soukromého, pracovního a osobního života a dále i do jeho cti a dobré pověsti a dále uváděl i to, že jeho trestní stíhání pro něj představovalo velké psychické vypětí (trpěl strachem, nespavostí, depresemi, neúspěchy při pohovorech ve stavebnictví apod.) a i časovou zátěž, to vše za situace, kdy nezákonnému trestnímu stíhání byl vystaven téměř tři roky. Žalobce pak skutkově tvrdil i to, že v důsledku trestního stíhání jeho bývalý zaměstnavatel poskytoval o žalobce negativní informace, což ovlivnilo i možnost jeho nového zaměstnání u jiných společností. V této souvislosti pak žalobce zdůrazňoval, že za těchto okolností by mu mělo být přiznáno zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu formou finančního plnění, přičemž za odpovídající satisfakci pak považoval částku 250 000 Kč, když poukazoval na to, že rozhodně jako dostačující forma odškodnění se nejeví pouhé konstatování porušení jeho práv a případná písemná omluva formou soukromého sdělení zaslaného pouze k rukám poškozeného.

2. S ohledem na v mezidobí uskutečněné plnění žalované ve vztahu k žalobci částky v celkové částce 52 717,37 Kč poskytnuté jako plnění na náhradu majetkové škody v rámci mimosoudního projednání věci, avšak poté, kdy již byla ve věci podána žaloba a zároveň marně uplynula šestiměsíční lhůta pro mimosoudní projednání nároku žalobce, vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do požadavku na zaplacení částky 53 084,35 Kč, když v tomto směru bylo ze strany žalobce jednak zohledněno plnění na náhradě majetkové škody ze strany žalované ve výši 52 717,37 Kč a dále byla vzata žaloba částečně vzata zpět, i co do částky 367 Kč, kterou [stát. instituce] neuhradilo v důsledku přepočtu nákladů cestovného právní zástupkyně žalobce podle vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí s tím, že v tomto směru tedy neuhrazení majetkové škody v rozsahu částky 367 Kč, tedy žalobce akceptoval. O zpětvzetí žaloby co do částky 53 084,35 Kč pak bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaným dne 23. 9. 2021 pod č. j. 21 C 23/2021-185. Předmětem řízení tak po tomto částečném zpětvzetí žaloby zůstal požadavek na zaplacení částky 6 201,65 Kč jakožto majetkové škody požadované jako amortizace vozidla ve vlastnictví žalobce, kterým žalobce konal cesty na jednání soudu a na úkony nařízené Policií ČR (účastníci učinili při jednání soudu nesporným, že 6 201,65 Kč je vyčíslenou amortizací vozidla dle příslušných sazeb stanovených vyhláškami Ministerstva práce a sociálních věcí) a dále tedy zůstal předmětem žaloby i požadavek na zaplacení částky 250 000 Kč, jakožto nemajetkové újmy vzniklé žalobci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním.

3. V průběhu řízení byl žalobce v souvislosti se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně konkrétních zásahů trestního stíhání do jeho osobnostní sféry, přičemž na tuto výzvu reagoval žalobce toliko částečně s tím, že k některým svým obecným skutkovým tvrzením uvedl, že je nebude konkretizovat, některá skutková tvrzení přes výzvu soudu nedoplnil vůbec a některá pak v částečném rozsahu s tím, že k těmto částečně doplněným tvrzením pak bylo provedeno i dokazování.

4. Na požadavku na náhradu majetkové škody za amortizaci vozidla pak žalobce setrval i po provedeném dokazování, když argumentoval tím, že v daném případě se jedná o přiměřené použití položky amortizace vozidla při uplatnění jeho požadavku na náhradu majetkové škody, která žalobci vznikla v jeho majetkové sféře opotřebením jeho vozidla při jednotlivých cestách žalobce na jednotlivé úkony konané v rámci trestního řízení, když v této souvislosti bylo žalobcem poukazováno na to, že při užití vozidla muselo k jistému opotřebování dojít. Žalobce pak i po provedeném dokazování setrval na svém požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, když znovu poukazoval na to, že jeho trestní stíhání trvalo téměř 3 roky, zasáhlo do jeho soukromého, rodinného a pracovního života, když byl limitován i v další své výdělečné činnosti, a to právě v souvislosti s hledáním si dalšího zaměstnání a dále uváděl (jako již i v rámci doplňujících tvrzení po výzvě soudu), že byl vystaven psychické zátěži, užíval antidepresiva, byť volně prodejná, velmi negativně nesl své předvolání k podrobení se identifikačním úkonům, což žalobce vnímal jako významný zásah do své cti a dobré pověsti, a to za situace, kdy byl bezúhonnou osobou a potencionálně byl vystaven i finančním problémům, když poškozená společnost uplatnila v rámci trestního řízení požadavek na náhradu škody ve výši cca 1,4 mil. Kč, což pro žalobce taktéž představovalo značný stres, přičemž zároveň mu hrozil trest odnětí svobody s tím, že v této souvislosti tedy bylo zdůrazňováno, že za těchto okolností musí skutečně výše odškodnění odpovídat shora popsaným zásahům.

5. Žalovaná v rámci vyjádření se k žalobě uvedla, že dne 13. 10. 2020 bylo doručeno [stát. instituce] podání žalobce, jehož obsahem byla žádost žalobce o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 309 286 Kč sestávající se z nároku na náhradu nákladů trestního řízení ve výši 50 049,23 Kč, nároku na náhradu cestovného ve výši 9 237 Kč a nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve výši 250 000 Kč s tím, že majetková škoda i nemajetková újma měly dle obsahu tohoto podání žalobci vzniknout v souvislosti s nezákonně vedeným trestním řízením vůči jeho osobě u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 10/2018. Dále žalovaná v rámci svého vyjádření uvedla, že po předběžném projednání nároku vyhověla požadavku žalobce na náhradu nákladů trestního řízení co do částky 49 682,02 Kč a nároku na náhradu cestovného žalobce, tedy co do částky 3 035,35 Kč, a proto přiznala žalobci celkově jako náhradu majetkové škody částku 52 717,37 Kč. Zbývající nárok na náhradu majetkové škody pak žalovaná neshledala důvodným, když dospěla k názoru, že žalobce v rámci požadavku na úhradu cestovného nemá nárok na přiznání amortizace vozidla, a to za situace, kdy amortizaci vozidla je možno přiznat výhradně při výpočtu cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců, kteří použili k pracovní cestě své motorové vozidlo, což však není případ žalobce. V této souvislosti dále žalovaná uváděla, že v daném případě se nejedná ani o skutečnou škodu, neboť amortizace představuje synonymum pro pojem odpis, který se užívá u většiny položek dlouhodobého majetku a vyjadřuje opotřebení takového majetku v důsledku používání nebo nepoužívání (zastarávání) tohoto majetku a jde tedy toliko o fiktivní částku sloužící pro účely účetnictví, nikoliv k vyčíslení skutečné škody. Proto tedy žalobci nebyla ze strany žalované v rámci mimosoudního projednání věci přiznána částka 6 201,65 Kč, která tedy představuje částku požadovanou jako amortizaci osobního vozidla žalobce, které žalobce užíval k cestám k Policii ČR či k jednáním soudu. Dále pak žalovaná k věci uvedla, že neshledala důvodným ani požadavek na část cestovného vyúčtovaného právní zástupkyní žalobce v souvislosti s trestním stíháním žalobce (částka 367 Kč). Ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná konstatovala, že v rámci mimosoudního projednání věci dospěla k závěru, že vůči žalobci bylo skutečně u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 10/2018 vedeno nezákonné trestní stíhání ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za což se tedy v rámci mimosoudního projednání věci žalovaná omluvila a uvedla že v daném případě konstatování porušení práva žalobce a omluvu považuje s ohledem na konkrétní okolnosti případu za dostatečnou satisfakci, a to za situace, kdy žalobce pouze v obecné rovině tvrdil negativní dopady trestního stíhání na svou osobu, na osoby blízké a na svůj pracovní život, avšak žádná konkrétní tvrzení ani žádné důkazy v tomto směru v rámci mimosoudního projednání věci nepředkládal. Dále bylo v této souvislosti poukazováno i na to, že v daném případě nelze přehlédnout ani to, že jak vyplývá z obsahu trestního spisu, konkrétně z opisu rejstříku trestů žalobce, žalobce není osobou, která by v minulosti nikdy nebyla trestána, s tím, že za těchto okolností tedy u něj bez dalšího nelze předpokládat stejně závažné dopady trestního stíhání na jeho osobu jako u osoby, která dosud s trestním stíháním žádné zkušenosti neměla.

6. Na svých právních závěrech ohledně nedůvodnosti požadavku žalobce na zaplacení majetkové škody v rozsahu částky 6 201,65 Kč vyčíslené jako amortizace vozidla ve vlastnictví žalobce v souvislosti s cestami žalobce konanými k jednáním soudu a dalším úkonům (výslechům na Policii ČR v průběhu trestního řízení aj.) setrvala žalovaná i po provedeném dokazování a setrvala i na svém stanovisku ohledně nedůvodnosti požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy jinou formou, než které se žalobci v průběhu mimosoudního projednání věci dostalo, tedy formou konstatování porušení jeho práv a formou omluvy. V této souvislosti pak bylo žalovanou zdůrazňováno, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, 30 Cdo 2813/2011 či 30 Cdo 4280/2011) je třeba v případě nezákonného trestního stíhání intenzitu nemajetkové újmy nejen tvrdit, ale zejména prokázat, přičemž bylo zdůrazňováno, že žalobce k výzvě soudu nedoplnil řádně svá tvrzení a nepředložil důkazy k prokázání konkrétních zásahů do osobnostních sfér žalobce, když ve vztahu k tvrzeným zásahům do osobního, rodinného a pracovního života pak dle názoru žalované z provedeného dokazování vyplynulo, že tyto zásahy nejsou v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem, tedy nezákonným trestním stíháním žalobce. V této souvislosti bylo žalovanou poukazováno na to, že k ukončením pracovního poměru žalobce došlo cca dva roky před zahájením trestního stíhání, že co se týká případných špatných referencí bývalého zaměstnavatele žalobce na žalobce, jež byly případně podávány dalším potencionálním zaměstnavatelům žalobce, bylo zdůrazňováno, že k tomuto postupu tedy docházelo ze strany bývalého zaměstnavatele žalobce s tím, že se tedy jednalo o výlučné jednání třetích osob, za které nemůže být činěna odpovědnou strana žalovaná a navíc bylo upozorňováno na to, že jak vyplývá z provedeného dokazování, k těmto jednáním docházelo již před zahájením trestního stíhání žalobce. Dále bylo žalovanou uváděno i to, že pokud žalobce předkládal potvrzení o své evidenci na úřadu práce, je zřejmé, že na úřadu práce byl žalobce evidován ještě před zahájením svého trestního stíhání. Ve vztahu k zásahům do rodinného života pak bylo poukazováno na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že k problémům v rodině žalobce docházelo již v průběhu působení žalobce u bývalého zaměstnavatele a následně po ukončení jeho pracovního poměru u této společnosti, tedy opětovně dlouho před zahájením trestního stíhání a že i volně prodejný lék [anonymizována dvě slova] byl žalobci doporučen dle sdělení žalobce při jeho výslechu již cca dva měsíce po rozvázání pracovního poměru u bývalého zaměstnavatele, tedy opětovně cca dva roky před zahájením trestního stíhání. Dále bylo zdůrazňováno, že z provedeného dokazování navíc vyplývá, a to zejména z odůvodnění zprošťujícího rozsudku, že zásadní změna důkazní situace v rámci trestního řízení nastala až v řízení před soudem, kdy se žalobce při hlavním líčení rozhodl ve věci vypovídat, přičemž v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat s tím, že za těchto okolností je skutečně žalovaná přesvědčena o tom, že za těchto konkrétních okolností případu je dostačující satisfakcí satisfakce, která již byla žalobci poskytnuta a rozhodně není důvodné v daném případě přiznávat satisfakci formou finančního plnění.

7. Mezi účastníky řízení pak bylo učiněno nesporným, že dne 17. 7. 2017 bylo vůči žalobci usnesením vydaným Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Karlovarského kraje, Územního odboru Karlovy Vary pod [číslo jednací] zahájeno trestní stíhání pro přečin porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že žalobci v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody až na 6 měsíců nebo zákaz činnosti. Dále bylo mezi stranami nesporné i to, že vůči usnesení o sdělení obvinění byla žalobcem podána stížnost, která byla následně jako nedůvodná zamítnuta. V rámci řízení vedeného následně, po podání obžaloby, před Okresním soudem v Karlových Varech byl pak dne 27. 11. 2018 vydán soudem I. stupně rozsudek, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn dle § 226 písm. a) trestního řádu. K odvolání státního zástupce bylo ve věci rozhodováno dne 15. 5. 2019 Krajským soudem v Plzni, který svým rozhodnutím vydaným pod č. j. 6 To 9/2019-829, rozsudek soudu I. stupně ve zprošťujícím výroku ohledně žalobce zrušil a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále bylo mezi stranami nesporné i to, že dne 5. 2. 2020 vydal Okresní soud v Karlových Varech ve vztahu k žalobci druhý zprošťující rozsudek, jímž byl žalobce opětovně zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu. I proti tomuto rozsudku bylo státním zástupcem podáno odvolání, o němž následně bylo rozhodnuto Krajským soudem v Plzni dne 27. 5. 2020 pod č. j. 6 To 95/2020-940 tak, že byl zrušen rozsudek soudu I. stupně a Krajský soud v Plzni sám rozhodl tak, že žalobce zprostil obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu (nikoliv § 226 písm. a) trestního řádu, jak učinil soud I. stupně). Mezi stranami bylo taktéž nesporné, že řízení od jeho zahájení do právní moci zprošťujícího rozsudku trvalo dva roky a téměř 11 měsíců. Žádostí o náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne 13. 10. 2020 ve spojení se sdělením [stát. instituce] ze dne 14. 10. 2020 a dále ve spojení se stanoviskem [stát. instituce] k žádosti o náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne 17. 6. 2021 a schvalovací doložkou [stát. instituce] s datem vyhotovení dne 18. 6. 2021 pak vzal soud za prokázané, že žalobce podáním datovaným dne 13. 10. 2020 uplatnil u [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci požadavek na náhradu majetkové škody ve výši 59 286 Kč vzniklé žalobci v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním vůči žalobci u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 10/2018 a dále v souvislosti s tímto nezákonným trestním stíháním pak žalobce v rámci mimosoudního projednání věci požadoval po [stát. instituce] odškodnění jemu vzniklé nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 250 000 Kč. Dále bylo výše uvedenými listinnými důkazy prokázáno, že [stát. instituce] přípisem ze dne 14. 10. 2020 potvrdilo převzetí žádosti žalobce o mimosoudní odškodnění dnem 13. 10. 2020. Dále pak bylo v řízení těmito důkazy prokázáno i to, že stanoviskem ze dne 17. 6. 2021 [stát. instituce] sdělilo žalobci, že po předběžném projednání jeho nároků dospělo k závěru o důvodnosti požadavku žalobce na náhradu majetkové škody v rozsahu částky 49 682,02 Kč spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu žalobce v trestním řízení a dále uznalo důvodným požadavek na zaplacení částky 3 035,35 Kč, jakožto nákladů vynaložených na cestovné žalobce. Ve zbývajícím rozsahu pak požadavek na zaplacení majetkové škody shledalo nedůvodným. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní řízení pak žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci dospěla k závěru, že vůči žalobci bylo skutečně vedeno nezákonné trestní stíhání, přičemž za těchto okolností byla ze strany [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci vyslovena žalobci omluva, to vše za situace, kdy zároveň bylo ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč poukázáno žalovanou na to, že v rámci mimosoudního projednání věci nebyly prokázány zásahy do osobnostní sféry žalobce, které by odůvodňovaly odškodnění žalobce za nezákonné trestní stíhání i formou finančního plnění. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 18. 6. 2021 vydalo [stát. instituce] pokyn k úhradě částky 52 717,37 Kč.

8. Fotokopií velkého technického průkazu vozidla [registrační značka], vzal soud za prokázané, že žalobce je vlastníkem vozidla [anonymizována tři slova], tedy vozidla, ve vztahu k němuž nebylo ze strany žalované sporováno (viz proplacení nákladů na pohonné hmoty), že tímto vozidlem byly konány cesty žalobce k jednáním soudu či úkonům na Policii ČR v rámci jeho trestního stíhání.

9. Dohodou o rozvázání pracovního poměru mezi společností [právnická osoba] a žalobcem datovanou dne 26. 8. 2015 vzal soud za prokázané, že touto dohodou se bývalý zaměstnavatel žalobce, společnost [právnická osoba], se žalobcem dohodl na ukončení pracovního poměru ke dni 31. 8. 2015 bez uvedení důvodu (Dohoda uzavřena téměř dva roky před zahájením trestního stíhání žalobce – poznámka soudu).

10. Zprávou Úřadu práce ČR, Krajské pobočky Ústí nad Labem, ze dne 2. 3. 2022 pak vzal soud za prokázané, že žalobce byl uchazečem o zaměstnání na výše uvedeném úřadě v době od 2. 12. 2015 do 10. 4. 2016 (evidence ukončena více než rok a čtvrt před zahájením trestního stíhání žalobce).

11. Výpovědí žalobce pak vzal soud za prokázané, že po ukončení pracovního poměru u společnosti [právnická osoba], (ukončeného dohodou) si žalobce hledal další zaměstnání, a to u různých firem, které však po informacích, které získaly od společnosti [právnická osoba], s ním nakonec pracovní smlouvy neuzavřely (Žalobce však přes výzvu soudu ani nedoplnil konkrétní skutková tvrzení, o jaké konkrétní firmy a v jakém období se jednalo). Dále bylo výpovědí žalobce prokázáno, že následně, aniž by však byl žalobce schopen specifikovat konkrétní období, nastoupil žalobce u dalšího zaměstnavatele, kde pracoval cca rok s tím, že pracovní poměr s tímto zaměstnavatelem ukončil dohodou a poté pak vždy krátkodobě žalobce pracoval u dalších zaměstnavatelů s tím, že vždy se však jednalo o dobu dvou až tří měsíců, kdy dle výpovědi žalobce, poté, co se tyto žalobcem blíže nespecifikované firmy (přes výzvu soudu) dozvěděly o referencích o žalobci od společnosti [právnická osoba], byl jeho pracovní poměr vždy ukončen. Dále bylo touto výpovědí prokázáno, že poslední rok a půl pracuje žalobce u svého současného zaměstnavatele s tím, že však nevyřizuje zakázky ve vztahu ke společnost [právnická osoba]

12. Předvoláním Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje k provedení identifikačních údajů ze dne 20. 9. 2017 ve spojení s účastnickou výpovědí žalobce vzal soud za prokázané, že žalobce byl vyzván k dostavení se na policii za účelem provedení identifikačních údajů a následně se tedy žalobce v rámci zahájeného trestního stíhání těmto úkonům podrobil, což po subjektivní stránce vnímal jako značně dehonestující.

13. Fotokopií obalu od léku [anonymizováno] ve spojení s účastnickou výpovědí žalobce a poté, kdy účastníci řízení byli soudem seznámeni s tím, že soudu je z jeho činnosti známo, že tento lék na bázi fytoproduktů se používá zejména při mírných poruchách usínání a spánku, vzal soud za prokázané, že žalobci byl volně prodejný lék [anonymizováno], doporučen lékařem, přičemž tento lék žalobce začal užívat dle své výpovědi cca dva měsíce po ukončení pracovního poměru u společnosti [právnická osoba], tedy cca 22 měsíců před zahájením trestního stíhání (pozn. soudu), a to poté, kdy mu vedení bývalého zaměstnavatele řeklo, že na něj podá trestní oznámení.

14. Dále bylo v řízení výpovědí žalobce prokázáno, že žalobce byl před zahájením trestního stíhání ženatý a žil společně s manželkou a dětmi ve společné domácnosti. Dle výpovědi žalobce k problémům v manželství začalo docházet již v době, kdy pracoval pro společnosti [právnická osoba], neboť pracoval dlouho do pozdních hodin a dojížděl cca hodinu do zaměstnání. Následně se pak manželské problémy prohloubily po jeho propuštění ze společnosti [právnická osoba] a dále v období, kdy si nemohl sehnat stálou práci, přičemž k úplnému vyhrocení manželských vztahů pak došlo poté, kdy mu bylo sděleno obvinění z přečinu porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti, a byla vyčíslena škoda, se kterou se společnost [právnická osoba] připojila jako poškozená do trestního řízení s tím, že v roce 2018 pak manželka žalobce podala návrh na rozvod manželství a manželství bylo následně rozvedeno. Dále bylo touto výpovědí prokázáno, že žalobce subjektivně vnímal i negativní náhled na svou osobu i ze strany např. bývalých spolupracovníků či bývalých odběratelů společnosti [právnická osoba], a to za situace, kdy po propuštění ze společnosti [právnická osoba] tedy tento bývalý zaměstnavatel šířil negativní informace o jeho osobě, s tím, že s negativními reakcemi se setkávala i jeho tehdejší manželka. Dále bylo touto výpovědí prokázáno i to, že žalobce subjektivně negativně vnímal celé své trestní stíhání, které nesl velmi špatně a bylo pro něj nervově náročné a velmi stresující pro něj bylo i to, že vnímal též ohrožení požadavkem společnosti [právnická osoba] na náhradu škody, která byla v rámci trestního řízení uplatněna, a to za situace, kdy v průběhu trestního řízení začalo být zcela zřejmé, že ačkoliv náhrada škody byla požadována společně a nerozdílně po spoluobžalované [příjmení], bylo zřejmé, že na této osobě by se společnost [právnická osoba] s náhradou škody pravděpodobně neuspokojila, a proto měl tedy žalobce značné obavy z toho, že společnost [právnická osoba] se bude za každou cenu snažit finanční částku požadovanou jako náhradu škody vymáhat zejména po jeho osobě.

15. Protokolem o hlavním líčení ze dne 24. 4. 2018 sepsaným v rámci řízení vedeného u OS Karlovy Vary pod sp. zn. 5 T 10/2018 vzal soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] se k tomuto trestnímu řízení připojila s požadavkem na náhradu škody ve výši 1 398 645,30 Kč.

16. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2020, č. j. 6 To 95/2020-947, vzal soud za prokázané, že tímto rozsudkem byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, který se stal, není trestným činem. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, odvolací soud dospěl k závěru, že byť se tedy skutek popsaný v obžalobě zčásti stal, prokázané jednání obžalovaného (žalobce) nenaplnilo všechny objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu a že tedy na základě procesně použitelných důkazů bylo možno bez důvodných pochybností učinit závěr pouze v tom směru, že porušení povinností žalobce spočívalo zejména v tom, že umožnil, že předmětná bianco směnka nebyla podepsána v jeho přítomnosti a že toto své pochybení svému zaměstnavateli nesdělil ani následně, když byla řešena otázka vymožení pohledávky. Dále z odůvodnění tohoto rozhodnutí vzal soud za prokázané i to, že dle závěrů odvolacího soudu v trestní věci vedené proti žalobci bylo trestní řízení proti žalobci od počátku vedeno důvodně s tím, že k zásadní změně důkazní situace došlo až v průběhu řízení před soudem, v rámci něhož svědkyně [jméno] [příjmení] při své svědecké výpovědi využila práva odepřít výpověď a naopak obžalovaný (žalobce v tomto řízení), který v přípravném řízení využil práva nevypovídat, se rozhodl v hlavním líčení vypovídat, přičemž spáchání jednání jemu kladené podanou obžalobou za vinu tedy popřel.

17. Opisem z evidence rejstříku trestů fyzických osob na jméno [celé jméno žalobce], který je součástí trestního spisu, vzal soud za prokázané, že žalobce byl v roce 1995 odsouzen za trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. a byl mu uložen trest odnětí svobody v rozsahu 10 měsíců s podmíněným odkladem do 22. 11. 1997.

18. Pokud pak soud eventuálně v řízení provedl ještě další důkazy, které blíže nehodnotil, soud tak učinil s ohledem na skutečnost, že tyto důkazy neměly žádný zásadní význam pro skutkové a právní posouzení věci.

19. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

20. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

21. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

22. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon k provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

24. Podle § 31 odstavec 1 zákona č. 82/1998 Sb., náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

25. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případě, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí přihlédne se při stanovení výši přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení b) k složitosti řízení c) k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení d) k postup orgánů veřejné moci během řízení, e) k významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že žaloba v této věci byla podána důvodně toliko v částečném rozsahu. V této souvislosti soud uvádí, že co se týká požadavku na náhradu majetkové škody v rozsahu částky 6 201,65 Kč, která zůstala předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby, a která je představována částkou vyčíslenou jako amortizace vozidla ve vlastnictví žalobce, které žalobce užíval k cestám k jednání soudu či k úkonům na Policii ČR v rámci trestního řízení vedeného vůči jeho osobě, soud tento požadavek na náhradu majetkové škody ve výše uvedeném rozsahu neshledal důvodným. V této souvislosti soud uvádí, že jak ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5034/2008, právní úprava základních náhrad je obsažena v zákoníku práce (§ 157), přičemž při určování výše náhrady škody je však aplikace ust. § 157 vyloučena, neboť zákonem stanovené paušalizované náhrady se vztahují pouze na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců. Proto je tedy soud přesvědčen o tom, že v daném případě tedy nelze požadovat náhradu škody za použití vlastního vozidla při dopravě na místo soudních jednání či úkonů Policie ČR s odkazem na amortizaci vozidla, neboť se nejednalo o pracovní cestu zaměstnance s tím, že za těchto okolností tedy byl důvodný postup žalované, která v rámci mimosoudního projednání věci jako náhradu škody ve vztahu k žalobci uznala pouze náhradu za pohonné hmoty, nikoliv již základní sazbu amortizace vozidla, která byla žalobcem požadována. V této souvislosti soud uvádí, že náhrada cestovních výdajů, které žalobci vznikly při použití vlastního vozidla při cestě k soudu, se v daném případě s ohledem na způsob uplatněného nároku rovná skutečně jen ceně spotřebovaných pohonných hmot. Je sice pravdou, že součástí náhrady škody by mohl být i případný individuální pokles ceny vozidla v důsledku jeho použití, avšak tímto způsobem nebyla škoda ani tvrzena ani prokazována (Byla žádána částka rovnající se amortizaci vozidla s odkazem na cestovní náhrady) s tím, že však k vyčíslení tvrzené škody rozhodně tedy nelze použít ustanovení, která se týkají paušalizovaných cestovních náhrad, která jsou určena pouze pro vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem k zjednodušení poskytování těchto náhrad. V této souvislosti je tedy třeba zdůraznit, že amortizace vozidla není skutečnou škodou, přičemž skutečná škoda, která by případně spočívala ve zmenšení hodnoty vozidla žalobce jeho opotřebením, nebyla v tomto řízení tvrzena, a tudíž soud v tomto směru nevyzýval ani k jejímu prokázání.

27. Co se pak týká požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, v tomto směru soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání byla v částečném rozsahu uplatněna žalobcem důvodně. V této souvislosti soud uvádí, že mezi účastníky ve svém důsledku nebylo sporu o tom, že v rámci trestního řízení zahájeného vůči žalobci usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Karlovy Vary, vydaným dne 17. 7. 2017 pod [číslo jednací] bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, za nějž je třeba považovat právě shora uvedené usnesení, jímž bylo žalobci sděleno obvinění z přečinu porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákona, a to v důsledku zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni vydaného dne 27. 5. 2020 pod č. j. 6 To 95/2020-940, když nezákonnost rozhodnutí o sdělení obvinění tedy byla ve svém důsledku deklarována právě shora uvedeným pravomocným zprošťujícím rozsudek. V této souvislosti soud uvádí, že výše uvedený závěr soudu pak vyplývá již z konstantní judikatury navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 CZ 6/90, z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je na místě v určitých případech posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby je tedy rozhodnutím, které, byť nikoliv výslovně, ruší účinky zahájeného trestního stíhání a rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, je tak tedy ve smyslu odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. nutno považovat za rozhodnutí nezákonné, které zakládá nárok na náhradu škody ve smyslu ust. § 1 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Proto tedy soud i v tomto případě dospěl k závěru, a ze strany žalované to nebylo ani sporováno, že je tedy dán odpovědnostní titul, a to jak potencionálně ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu majetkové škody, tak i ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.

28. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pak soud tedy za těchto okolností především zkoumal to, jaká forma satisfakce za nezákonné trestní stíhání žalobce je v daném případě přiměřená, konkrétně zda je s ohledem na konkrétní okolnosti případu dostatečnou satisfakcí za nezákonné trestní stíhání žalobce konstatování porušení jeho práv a omluva, které se žalobci dostalo v rámci mimosoudního projednání věci, či zda je v daném případě na místě odškodnit žalobce i formou finančního plnění. Po provedeném dokazování pak soud výši finančního odškodnění za žalobci vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním stanovil v částce 30 000 Kč, a proto pod bodem II výroku rozsudku tedy uložil žalované povinnost uhradit shora uvedenou částku žalobci, a to společně se zákonným úrokem z prodlení požadovaným v souladu s ustanovením § 1970 o. z. od data, kdy již marně uplynula šestiměsíční lhůta kterou mělo [stát. instituce] na mimosoudní projednání věci s tím, že tato lhůta marně uplynula dnem 13. 4. 2021. Pod bodem III výroku rozsudku pak tedy soud žalobní nárok na náhradu nemajetkové újmy zamítl v rozsahu požadavku žalobce, který soud vyhodnotil jako nedůvodný.

29. V souvislosti se shora uvedeným rozhodnutím o formě a případné výši náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním soud při hodnocení rozsahu nemajetkové újmy, která žalobci v tomto řízení jeho nezákonným trestním stíháním vznikla, vycházel jednak ze závažnosti trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, tedy povahy trestní věci, dále z doby, po kterou byl žalobce tomuto trestnímu stíhání vystaven a dále soud zejména posuzoval i závažnost zásahů způsobeným trestním stíháním do osobnostní sféry žalobce, které však musely být v řízení žalobcem prokázány (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). V této souvislosti soud uvádí, že s ohledem na to, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tedy podle zákonného ustanovení, které je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a přenechává tak soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností, to vše za situace, kdy při stanovení formy či výše zadostiučinění má být tedy soudem, jak je již výše uvedeno, vycházeno především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především pak z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, přičemž přiznaná výše zadostiučinění pak nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti se mělo poškozenému satisfakce skutečně dostat, soud tedy na základě výše uvedených závěrů v kontextu důkazů provedených v řízení a vyhodnocených ve vzájemných souvislostech dospěl k tomu, že v daném případě je skutečně přiměřenou částkou zadostiučinění, která má být žalobci v tomto řízení přiznána, právě shora uvedená částka 30 000 Kč.

30. Při hodnocení formy (v daném případě peněžní) a přiměřenosti soudem stanovené částky odškodnění jakožto satisfakce žalobci vzniklé nemajetkové újmy v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání soud při svém rozhodování tedy zohlednil, že žalobce byl stíhán pro přečin, za nějž mu hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí šest měsíců, tedy oproti jiným trestným činům potencionální trest odnětí svobody v nízké trestní sazbě. Zároveň však soud zohlednil i to, že žalobce byl trestnímu stíhání vystaven po dobu 2 let a téměř 11 měsíců a dále vzal v úvahu i to, že s ohledem na to, že žalobce neměl ve výpisu z rejstříku trestů uveden žádný záznam, bylo možno potencionálně předpokládat, že i v případě pravomocného odsouzení by mu byl ukládán trest, jehož výkon by byl s největší pravděpodobností odložen na zkušební dobu. Na druhou stranu však soud při stanovení přiměřené výše odškodnění zohlednil i to, že jak vyplývá z opisu z rejstříku trestů, který je součástí trestního spisu, žalobce byl, byť již v dávné minulosti, trestně stíhán a pravomocně odsouzen (za podvod) s tím, že žalobce je tedy osobou, u které s ohledem na její dřívější odsouzení nelze bez dalšího předpokládat stejně závažné dopady trestního stíhání na jeho osobu jako u osoby, která dosud s trestním stíháním žádné zkušenosti neměla, přičemž provedeným dokazováním pak rozhodně skutečně závažnější dopady do osobnostních sfér žalobce prokázány nebyly s tím, že tedy v řízení prokázané dopady nelze v daném případě považovat za zcela souměřitelné s dopady na osobu, která se skutečně prokazatelně nikdy ve svém životě žádného trestného činu nedopustila, a přesto byla pro spáchání trestného činu stíhána. Na druhou stranu však soud v rámci hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění však zohlednil to, že žalobce byl stíhán po dobu téměř tří let, byť v průběhu řízení proti němu nebyl vydán ani jeden odsuzující rozsudek (byť případně nepravomocný). Zároveň pak soud při svém rozhodování o adekvátní výši odškodnění žalobce za jemu vzniklou nemajetkovou újmu zohlednil to, že úkony činěné v trestním řízení v žalobci vyvolávaly stres, žalobce po subjektivní stránce nesl své trestní stíhání úkorně a subjektivně vnímal dehonestaci své osoby i v souvislosti s nutností podrobit se identifikačním úkonům v rámci trestního řízen, byť v této souvislosti soud opětovně uvádí, že s ohledem na v dávné minulosti žalobcovo pravomocné odsouzení nemohly být tyto dopady na žalobce srovnatelné s dopady na osobu, která se nikdy žádného trestného činu nedopustila a následně je pak nezákonně trestně stíhána. Soud pak při svém rozhodování zohlednil dále i to, že jak vyplynulo i ze samotné účastnické výpovědi žalobce, tyto jím uváděné zásahy do jeho psychiky u něj však nevyvolaly potřebu např. psychologické či psychiatrické léčby. V této souvislosti pak soud uvádí i to, že pokud žalobce v rámci své účastnické výpovědi uváděl, že na doporučení lékaře bral volně prodejný lék [anonymizováno], je třeba poukázat na to, že k užívání tohoto léku z důvodu stresových situací žalobce přistoupil téměř dva roky zahájením trestního stíhání, přičemž soud sice v tomto směru nezpochybňuje, že pochopitelně zahájení a průběh trestního stíhání byly stresujícími faktory, avšak je zcela zřejmé, že žalobce tedy tento lék (fytofarmakum na zklidnění svého psychického stavu – určeno k léčení poruch spánku) užíval již řadu měsíců před tím, než vůbec bylo jeho trestní stíhání zahájeno. Dále vzal soud v souvislosti se zásahy do osobnostní sféry žalobce v řízení za prokázané, a tudíž při svém rozhodování zohlednil i to, že žalobce byl v souvislosti s vedeným trestním řízením vystaven obavám z toho, že v případě jeho odsouzení by mu byla uložena povinnost hradit vysokou náhradu škody svému bývalému zaměstnavateli, což žalobce vnímal jako významné ekonomické ohrožení. V neposlední řadě pak soud při svém rozhodování o přiměřené výši odškodnění vzal v úvahu i to, že v souvislosti s usnesením o sdělení obvinění, v němž byla vyčíslena i škoda, která trestným činem, z nějž byl žalobce obviněn, měla vzniknout, a v souvislosti s připojením se k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody ze strany bývalého zaměstnavatele, došlo k zintenzivnění již v minulosti vzniklých konfliktních vztahů mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou, s tím, že tyto konfliktní vztahy pak ve svém konečném důsledku vedly k rozvodu manželství. Z provedeného dokazování je však zároveň zřejmé, že zahájení trestního stíhání vůči osobě žalobce nelze považovat za primární příčinu rozpadu manželství žalobce, když sám žalobce uvedl, že k neshodám mezi manželi docházelo již několik let předtím, tedy ještě v době zaměstnání žalobce u společnosti [právnická osoba] z důvodu jeho pracovní vytíženosti a následně pak po propuštění z tohoto zaměstnání, ke kterému však došlo v roce 2015, tedy dva roky před zahájením trestního stíhání. Současně však soud uvěřil výpovědi žalobce v tom směru, že zahájení trestního stíhání, a zejména pak požadavek na náhradu majetkové škody uplatněný v rámci trestního řízení, nepochybně spolupůsobily jako jeden z faktorů majících vliv na manželské konflikty mezi žalobcem a jeho tehdejší manželkou, které pak právě vyústily v rozvod manželství.

31. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému zásahu do pracovní sféry pak soud uvádí, že s ohledem na důkazy provedené v řízení, soud vzal za v řízení ve svém důsledku za vyvrácená tvrzení žalobce o tom, že trestní stíhání žalobce zasáhlo do jeho pracovní oblasti. V této souvislosti soud uvádí, že jak vyplývá z provedeného dokazování, žalobce ukončil svůj pracovní poměr se svým zaměstnavatelem dohodou v roce 2015, tedy dva roky před zahájením trestního stíhání, přičemž ukončení vedení žalobce na úřadu práce je datováno více než rok před zahájením trestního stíhání, přičemž již z těchto samotných skutečností je zcela zřejmé, že žalobcem tvrzené zásahy do jeho pracovní oblasti pak nejsou rozhodně v příčinné souvislosti se zahájením jeho trestního stíhání, jak konstruuje žalobce, který tento svůj závěr činí na základě toho, že při ukončení pracovního poměru mu jeho bývalý zaměstnavatel, který se s ním, s ohledem na skutečnosti související s výkonem práce žalobce u tohoto zaměstnavatele, rozhodl rozvázat pracovní poměr, oznámil, že v souvislosti s některými jeho jednáními hodlá podat na žalobce trestní oznámení. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že pokud žalobce dále tvrdil a uváděl i ve své účastnické výpovědi, že v důsledku propuštění ze zaměstnání a na základě informací, které následně poskytoval jeho bývalý zaměstnavatel jeho novým potencionálním zaměstnavatelům, měl problémy se sháněním zaměstnání, je třeba konstatovat, že tedy i z výpovědi samotného žalobce je zcela zřejmé, že tyto případné problémy žalobce v rámci jeho pracovního uplatnění byly případně způsobeny jednáním jeho bývalého zaměstnavatele, nikoliv v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce, a to i s ohledem na časové souvislosti, kdy se žalobce o zaměstnání u jiných zaměstnavatelů ucházel.

32. S ohledem na shora uvedené posouzení toho, jaké zásahy do osobnostní sféry žalobce a v jakém rozsahu byly a nebyly v řízení prokázány a při zohlednění povahy trestní věci a s přihlédnutím k době, po kterou byl žalobce svému trestnímu stíhání vystaven, to vše při zvážení specifik průběhu trestního řízení (vše již rozebráno již pod body 27 až 31 odůvodnění tohoto rozsudku) dospěl tedy soud k závěru, že adekvátním odškodněním žalobci vzniklé nemajetkové újmy je přiznání satisfakce formou finančního plnění v rozsahu částky 30 000 Kč, přičemž s ohledem na objektivizaci výše částky, která byla žalobci přiznána, pak soud přistoupil i k porovnání případu žalobce s jiným alespoň částečně obdobným případem, který byl v rámci soudního řízení odškodňován, a to právě za účelem posouzení adekvátnosti částky odškodnění, která byla žalobci v rámci tohoto rozhodnutí přiznána.

33. V této souvislosti soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že přes výzvu soudu nebyla ze strany účastníků řízení označena žádná rozhodnutí, která by byla srovnatelná s věcí žalobce, soud tedy vyhledal alespoň v určitých parametrech obdobný případ, který byl před soudem již v minulosti projednáván, přičemž tímto případem je případ, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze vydaným pod č. j. 15 Co 26/2021-215, jímž Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaného pod č. j. 28 C 51/2020-182 s tím, že v tomto případě bylo přiznáno odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v rozsahu částky 80 000 Kč. V této porovnávané věci byla žalobkyně ve výše uvedeném řízení taktéž jako žalobce v řízení posuzovaném stíhána pro stejný trestný tedy pro porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákona a hrozil jí tedy stejný trest odnětí svobody, stejně tak jako žalobci, tedy v rozsahu až 6 měsíců nebo zákaz činnosti. Trestní řízení vůči této osobě pak trvalo obdobnou dobu, konkrétně dva roky a osm měsíců, avšak na rozdíl od žalobce v rámci nyní posuzovaného řízení byly konstatovány podstatně závažnější zásahy do osobnostních sfér výše uvedené osoby, když u této osoby byly ve srovnávaném řízení prokázány psychické problémy s nutností braní antidepresiv v přímé příčinné souvislosti s trestním stíháním, nutnost medikace analgetiky v důsledku rapidního zhoršení migrenózních stavů, trestní věc této osoby vešla medializací případu ve všeobecnou známost, přičemž v tomto porovnávaném případě byla poškozená osoba veřejně činnou na malém městě (členka zastupitelstva), která byla osobou bezúhonnou a nebyla v minulosti nikdy trestně stíhána ani odsouzena. S ohledem na to, že zásahy ve vztahu k této osobě je třeba hodnotit jako zásahy podstatně závažnější, než prokázané zásahy v případě žalobce v této věci, když případ žalobce nebyl medializován, nejednalo se o veřejně činnou osobu, zásahy do psychické i zdravotní oblasti nebyly u žalobce v daném případě shledány rozhodně v takovém rozsahu, jako byly jednoznačně prokázány v řízení srovnávaném a dále i s přihlédnutím k tomu, že na rozdíl od žalobkyně byl žalobce osobou, která již z minulosti měla zkušenosti s trestním stíháním, když, byť v daleké minulosti, se žalobce dopustil trestného činu (podvodu), za který byl i pravomocně odsouzen, soud tedy za těchto okolností, kdy porovnal výše uvedený případ s případem žalobce a zohlednil tedy společné a rozdílné znaky těchto případů vyhodnotil, že jestliže v tomto konkrétním případě byla žalobci jako odškodnění přiznána soudem částka 30 000 Kč, je tato částka zcela adekvátní a vystihující konkrétní okolnosti případu žalobce v tomto řízení, to vše při zohlednění toho, že i z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že forma a případná výše odškodnění by neměla být v rozporu s obecnou představou spravedlnosti, přičemž při porovnání těchto případů je pak skutečně nutno považovat částku, která byla žalobci v tomto řízení přiznána, v porovnání s případem shora uvedeným, za částku odpovídající, a to jak již je výše uvedeno, právě s ohledem na závažnější zásahy do osobnostní sféry poškozené osoby ve srovnávaném případu.

34. Pod bodem IV výroku rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, a to za situace, kdy v řízení byla uplatněna vedle majetkové škody i nemajetková újma za nezákonné trestní stíhání, přičemž soud tedy za těchto okolností v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 vyšel z toho, že v daném případě je třeba při určování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci zohlednit to, že vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání žalobce byl v řízení uplatněn rovněž nárok na peněžité plnění spočívající v náhradě majetkové škody, přičemž za této situace je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků tak, jak stanoví § 8 a násl. advokátního tarifu, přičemž činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází v zásadě přímo z výše uplatněného plnění. Za situace, kdy tedy žalobce v řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a dále nárok na náhradu majetkové škody, je třeba vycházet ve vztahu k nemajetkové újmě z tarifní hodnoty 50 000 Kč, přičemž jestliže jako náhrada majetkové škody byla požadována částka 59 286 Kč, přičemž žalobci bylo v průběhu řízení poskytnuto žalovanou plnění ve výši 52 717,37 Kč, jakožto náhrada majetkové škody (v tomto rozsahu řízení zastaveno z důvodu plnění žalované po podání žaloby), přičemž dále byla žaloba žalobcem vzata zpět co do částky 367 Kč (v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno z procesního zavinění žalobce), přičemž ve zbytku požadavku na náhradu majetkové škody, tedy v rozsahu částky 6 201,65 Kč, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná, je tedy třeba pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci vycházet z toho, že předmětem řízení tedy byla podle shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR částka 109 186 Kč (50 000 Kč jako nemajetková újma + 59 286 Kč jako majetková škoda) s tím, že žalobce byl tedy se svou žalobou úspěšný pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení v rozsahu částky 102 717,35 Kč, tedy z 93 % a neúspěšný v rozsahu částky 6 568,65 Kč, tedy v rozsahu 7 % (zpětvzetí žaloby co do částky 367 Kč z procesního zavinění žalobce + zamítnutí náhrady majetkové škody ve výši 6 201,65 Kč), přičemž po porovnání úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci je tedy zřejmé, že žalobci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 86 % z celkové náhrady nákladů řízení, která by byla jinak žalobci přiznána. V případě úplného úspěchu ve věci by tedy žalobci přináležela na náhradě nákladů řízení celkově částka 43 811,42 Kč skládající se z odměny za právní zastoupení žalobce v tomto řízení ve výši 16 500 Kč skládající se z odměny právní zástupkyně žalobce za tři úkony právní služby v souvislosti s přípravou a převzetím věci, podáním žaloby a sepisem repliky včetně částečného zpětvzetí žaloby ze dne 20. 8. 2021 (jeden úkon právní služby á 5 500 Kč) a dále z odměny právní zástupkyně žalobce za dva úkony, tedy ve výši 6 760 Kč, a to v souvislosti s účastí u jednání soudu dne 3. 2. 2022 a dne 14. 4. 2022 (jeden úkon právní služby á 3 380 Kč, když předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby pak již byla pro účely posouzení náhrady nákladů řízení částka 56 201,65 Kč). Součástí přiznané náhrady nákladů řízení ve 100 % rozsahu by pak byla i částka 1 500 Kč, jakožto paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobce v souvislosti s výše uvedenými úkony právní služby (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Součástí náhrady nákladů řízení ve 100% rozsahu by pak byla i částka 5 742 Kč, jakožto náhrada za cestovné, když právní zástupkyně žalobce cestovala vozidlem [registrační značka] na trase [obec] – [obec] a zpět ve dnech 3. 2. 2022 a 14. 4. 2022 při jedné jízdě 344 km, průměrné spotřebě 9,0 l /100 km, ceně pohonných hmot 40,50 Kč za jeden litr a amortizaci vozidla ve výši 4,70 Kč na 1 km a náhradě za ztrátu času 100 Kč za každou půlhodinu dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy za 24 půlhodin (částka 2 400 Kč). Dále by pak součástí přiznané náhrady nákladů řízení byla ve 100 % rozsahu i částka 4 000 Kč, jakožto částka zaplacená jako soudní poplatek ve vztahu k dvěma uplatněným nárokům, a to jednak na náhradu majetkové škody a jednak na náhradu nemajetkové újmy a dále pak i částka odpovídající 21% DPH z přiznané odměny, paušálních náhrad hotových výdajů právní zástupkyně žalobce náhrad za ztrátu času a cestovného, tedy částka 6 909,42 Kč. Protože však žalobci vznikl nárok pouze na zaplacení 86 % z celkové náhrady nákladů řízení, byla tedy žalobci pod bodem IV výroku tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení přiznána částka 37 677,82 Kč odpovídající poměru jeho úspěchu a neúspěchu ve věci.

35. Lhůta k plnění pak byla žalované poskytnuta dle § 160 o. s. ř. patnáctidenní, a to za účelem organizačního převodu finančních prostředků, když poskytnutí lhůty v tomto rozsahu nezasahuje dle přesvědčení soudu podstatným způsobem do oprávněných zájmů žalobce.