21 C 24/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu škody a nemajetkové újmy,

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci jako náhradu majetkové škody částku 32 172,69 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 29. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 35 167 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 7. 6. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 64 833 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 29. 4. 2021 do zaplacení, dále aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 167 Kč za dobu od 29. 4. 2021 do 6. 6. 2021 a dále, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 35 167 Kč za dobu od 7. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 922,56 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [jméno], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce po žalované domáhal jednak náhrady majetkové škody ve výši 32 172,69 Kč a jednak náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. V žalobě pak bylo konkrétně žalobcem tvrzeno, že žalobce vedl u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 žalobu proti tehdejšímu žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení] o zaplacení částky 50 292,50 Kč s příslušenstvím, přičemž před prvním soudem nařízeným jednáním ve věci dne 2. 6. 2015 vznesl tehdejší žalovaný v rámci písemného vyjádření námitku započtení spočívající v tvrzené neuhrazené mzdě z tvrzeného pracovního poměru, který měl být dle tvrzení žalovaného v minulosti uzavřen mezi žalobcem a žalovaným ve výše uvedeném řízení. V této souvislosti pak bylo žalobcem poukazováno na to, že prvoinstanční soud však v projednávání věci pokračoval v obsazení toliko samosoudcem, a to ačkoliv měl pokračovat v projednávání věci v senátním složení, přičemž v důsledku toho byl následně rozsudek soudu I. stupně, který byl vydán, zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016 vydaným pod č. j. 31 Co 120/2016-99, a to právě z důvodu pochybení v obsazení soudu I. stupně, když dle závěru odvolacího soudu žalobou uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky jako závazku mezi podnikateli bylo třeba při posuzování obrany tehdejšího žalovaného založeného na tvrzení, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla započtením pohledávky na mzdu ze závislé činnosti na základě pracovní smlouvy, rozhodovat v senátě. Z výše uvedeného pak bylo žalobcem dovozováno, že v příčinné souvislosti s nesprávným obsazením senátu při projednávání věci tedy došlo ke vzniku majetkové škody v majetkové sféře žalobce spočívající v navýšení nákladů řízení, které byl následně žalobce povinen uhradit žalovanému ve výše uvedeném řízení na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 10. 2019, č. j. 16 C 587/2014-218, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 94/2020-243. V této souvislosti tedy žalobce požadoval po žalované majetkovou škodu ve výši 32 172,69 Kč, když poukazoval na to, že na základě výše uvedených rozsudků uhradil tehdejšímu žalovanému náhradu nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení vzniklých v období, kdy věc nebyla prvoinstančním soudem rozhodována v senátu. Konkrétně žalobcem požadovaná náhrady škody ve výši 32 172,69 Kč byla požadována za 6 úkonů právní služby po 3 140 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb), dále byla jako náhrada škody požadována paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalovaného ve výše uvedeném řízení ve výši celkově 1 800 Kč, dále byla dle žalobce škoda představována povinností žalobce zaplatit cestovné na jednání právního zástupce žalovaného na trase [obec] – [obec] a zpět, a to při třech konaných cestách po 1 183 Kč a dále byla jako škoda požadována i paušální náhrada za promeškaný čas ve výši 8 půlhodin po 100 Kč za tři cesty, tedy částka 2 400 Kč a 21% DPH z výše uvedených položek. Dále pak žalobce v žalobě poukazoval i na to, že řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž v souvislosti s tím tedy žalobce požadoval zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou finančního odškodnění v částce 100 000 Kč, když bylo žalobcem poukazováno na to, že nepřiměřená délka soudního řízení byla zapříčiněna postupem prvoinstančního soudu, který věc chybně, po dobu cca 1,5 roku, projednával věc samosoudcem a nikoliv v senátu. Při jednání soudu pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce upřesnil, že s ohledem na skutečnost, že řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 pokračovalo i poté, kdy již byla ve věci u zdejšího soudu podána žaloba, neboť ve věci bylo podáno dovolání, bylo tedy žalobce žádáno, aby náhrada nemajetkové újmy byla žalobci přiznána za nepřiměřenou délkou soudního řízení počítanou ode dne 17. 12. 2014, kdy byla ve věci podána žaloba, do 27. 10. 2021, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí dovolání podaného žalobcem v rámci řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014.

2. Žalovaná strana v rámci vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce se na žalovanou obrátil s požadavkem na náhradu majetkové škody ve výši 32 172,69 Kč a nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, které měly být způsobeny nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 a že tento nárok byl u žalované uplatněn podáním žalobce doručeným žalované dne 6. 12. 2020. K nároku na náhradu nemajetkové újmy pak žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že je přesvědčena o tom, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce shora uvedeného řízení, když bylo poukazováno na to, že řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové a právní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování, včetně výslechu svědků a řady listinných důkazů. Žalovaná dále v této souvislosti zdůrazňovala, že bylo rozhodováno soudy opakovaně, bylo rozhodováno na všech třech úrovních soudní soustavy a že délka řízení byla z podstatné části ovlivněna procesní aktivitou účastníků, kdy účastníci využívali opravné prostředky, a to včetně mimořádných opravných prostředků, přičemž byť využití těchto prostředků nelze přičítat k tíži účastníků, je na druhou stranu zřejmé, že využití těchto opravných prostředků má pochopitelně vliv na prodloužení řízení, a to právě v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, a proto pak tato skutečnost nemůže být přičítána ani k tíži státních orgánů. Dále bylo ze strany žalované poukazováno i na to, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 50 292,50 Kč s tím, že v této souvislosti bylo upozorňováno na to, že z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výši předmět řízení přesahovalo (žalovanou bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V neposlední řadě pak bylo žalovanou zdůrazňováno i to, že dle judikatury ESLP se sice přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení v zásadě poskytuje i právnickým osobám, avšak v případě obchodní společnosti je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k faktorům jako je pověst společnosti, nejistota v plánování, v rozhodování, či rozkol ve vedení společnosti s tím, že z pohledu závažnosti imateriální újmy je pravděpodobné, že v konkrétním případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické. V této souvislosti pak bylo dále poukazováno i na to, že s ohledem na výši žalované nelze předpokládat, že by v daném případě délka řízení měla zásadní dopad a význam pro fungování žalobce. Shora uvedené skutečnosti pak byly žalovanou uváděny pro případ, pokud by soud dospěl k závěru o nepřiměřené délce soudního řízení s tím, že i v takovém případě však by nebylo na místě poskytnutí peněžitého zadostiučinění. K požadavku na náhradu majetkové škody pak žalovaná uvedla, že ani tento požadavek nepovažuje za důvodný, když v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že ačkoliv § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nedefinuje nesprávný úřední postup, judikatura i právní teorie se shodují v tom, že se jedná o případy vzniku škody, které byly vyvolány jinou činností státní orgánů, než je činnost rozhodovací. V této souvislosti pak bylo zdůrazňováno, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Z výše uvedeného tedy bylo žalovanou dovozováno, že žalobce by se náhrady majetkové škody nemohl v daném případě domáhat na základě tvrzeného nesprávného úředního postupu. Dále pak bylo žalovanou poukazováno na to, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 16. 2. 2016 nebyl zrušen v rámci kasačního procesu jako pravomocný, nýbrž v rámci procesu apelačního s tím, že se tedy nejednalo ani o vydání nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti pak bylo žalovanou odkazováno i na ust. § 31 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu s tím, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů a nebo, jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána, přičemž z výše uvedeného znění pak bylo žalovanou dovozováno, že namítané náklady řízení nelze považovat za náklady řízení, které byly vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. V neposlední řadě pak bylo zdůrazňováno, že v daném případě o náhradě nákladů řízení mezi účastníky příslušelo rozhodovat soudu v rámci řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014, který o nich pravomocně rozhodl v rámci posuzovaného řízení dle úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci a žalobcem zaplacené náklady soudního řízení, které žalobce zaplatil protistraně v důsledku svého neúspěchu ve věci, pak tedy nelze považovat za škodu, která představuje ztrátu na majetku, tj. majetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ze všech shora uvedených důvodů tedy bylo ze strany žalované navrhováno zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Pro případ jiného právního posouzení věci žalovaná navrhovala, aby lhůta k plnění byla žalované poskytnuta v rozsahu 15 dnů ode dne právní moci rozsudku, a to z organizačně technických důvodů při převodu finančních prostředků na straně žalované.

3. Z důkazů provedených v tomto řízení, a to z uplatnění nároku žalobcem u [stát. instituce] datovaným dne 4. 12. 2020 ve spojení se sdělením [stát. instituce] z 8. 12. 2020 potvrzujícím přijetí žádosti o mimosoudní projednání věci dnem 6. 12. 2020, vzal soud za prokázané, že podáním ze dne 4. 12. 2020, [stát. instituce] došlým dne 6. 12. 2020, uplatnil žalobce u žalované v rámci mimosoudního projednání věci nárok na náhradu škody ve výši 32 172,69 Kč a požadavek na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014, přičemž [stát. instituce] potvrdilo přijetí žádosti dnem 6. 12. 2020.

4. Obsahem spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 587/2014, zejména jednotlivými podáními účastníků řízení, jednotlivými rozhodnutími soudu a referáty soudců, jakož i dalšími souvisejícími záznamy ze spisu, vzal soud za prokázané, že žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen„ OS Praha-západ“) dne 17. 12. 2014 se žalobce po žalovaném, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], domáhal zaplacení částky 50 292,50 Kč z titulu neuhrazených minimálních měsíčních poplatků za období listopad 2010 až březen 2011, a to za spolupráci v oblasti vybavení nábytkem, svítidly, podlahovými krytinami a dalšími interiérovými doplňky v celkové výši 23 913 Kč a dále smluvní pokuty za prodlení s uhrazením minimálních měsíčních poplatků za období listopad 2010 až březen 2011 ve výši 0,08 % z dlužné částky za každý den prodlení vyčíslené na částku 26 379,50 Kč. Žalobce své nároky opíral o smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 5. 5. 2010, na jejímž základě mělo dojít k předvídané obchodní spolupráci účastníků v modelu„ franchisa“, což však [anonymizováno] [příjmení] dle tvrzení žalobce neplnil, s tím, že dle skutkových tvrzení žalobce došlo dne 31. 3. 2011 mezi účastníky k dohodě o ukončení spolupráce k témuž dni. Usnesením ze dne 30. 12. 2014 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ze žaloby, přičemž poplatek byl zaplacen na účet soudu dne 8. 1. 2015. Platebním rozkazem ze dne 16. 1. 2015 bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. Platební rozkaz spojený s kvalifikovanou výzvou k vyjádření se k žalobě ve lhůtě 30 dnů od podání odporu byl [anonymizováno] [příjmení] doručen dne 29. 1. 2015 a dne 13. 2. 2015 došel soudu jeho odpor proti platebnímu rozkazu spolu s vyjádřením k žalobě, ve kterém [anonymizováno] [příjmení] nárok uplatněný v žalobě neuznal a navrhl zamítnutí žaloby s tím, že poukazoval na to, že ze smlouvy o spolupráci mu neplynul žádný přínos, pouze povinnost k zaplacení uváděné částky a označil smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobce [příjmení] [příjmení] neposkytoval při řešení realizace zakázek ani podporu, ani know how. Dále [anonymizováno] [příjmení] ve vyjádření k žalobě uváděl, že dne 15. 2. 2011 nastoupil u žalobkyně na pracovní pozici manažera nákupu a tuto činnost ukončil ke dni 31. 3. 2011 z důvodu nevyplacení dohodnuté mzdy ve výši 50 400 Kč. Dne 11. 2. 2015 pak žalovaný provedl zápočet své pohledávky vůči pohledávce uplatněné žalobou, přičemž argumentoval tím, že tímto způsobem tedy žalovaná pohledávka zanikla. Dne 27. 2. 2015 byl odpor [anonymizováno] [příjmení] doručen žalobci a dne 20. 3. 2015 bylo nařízeno jednání na 2. 6. 2015. Dne 9. 4. 2015 byla do spisu založena plná moc k zastupování [anonymizováno] [příjmení]. Dne 25. 5. 2015 bylo soudu doručeno doplňující vyjádření [anonymizováno] [příjmení]. Při jednání konaném 2. 6. 2015 byl učiněn neúspěšný pokus o smír mezi účastníky, byla provedena řada listinných důkazů a zároveň byli účastníci vyzváni k doplnění důkazů. Jednání bylo odročeno na neurčito. Podáním předloženým soudu dne 25. 6. 2015 žalobce rozsáhlým podáním doplnil svá skutková tvrzení, které navrhl prokázat řadou listinných důkazů, emailovou korespondencí a výslechem jednatele žalobce. Podáním došlým soudu dne 26. 6. 2015 předložil své vyjádření a návrhy důkazů [anonymizováno] [příjmení], který navrhoval mj. výslech tří svědků, včetně jednatele žalobce. Dne 26. 6. 2015 byla obě doplňující podání rozeslána protistraně. Dne 16. 7. 2015 žalobce předložil DVD nosič obsahující důkazy označené ve vyjádření došlém soudu dne 25. 6. 2015. Dne 11. 8. 2015 žalobce soudu předložil další doplňující vyjádření. Dne 19. 8. 2015 bylo nařízeno jednání na 27. 10. 2015. Dne 21. 8. 2015 byla soudu doručena žádost zástupce [anonymizováno] [příjmení] o nahlížení do spisu v měsíci září 2015. Dne 17. 9. 2015 byla soudu doručena žádost žalobce o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené jednatele žalobce, který měl být při jednání vyslýchán. Dne 23. 9. 2015 bylo jednání odročeno na 3. 12. 2015. Dne 2. 12. 2015 [anonymizováno] [příjmení] doložil části výpovědí, kterými [anonymizováno] [příjmení] chtěl provést důkaz. Při jednání konaném dne 3. 12. 2015 byl vyslechnut jednatel žalobce, pan [příjmení] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení] a byl sdělen podstatný obsah listin ze spisu Policie ČR a za účelem pokračování v dokazování bylo jednání odročeno na 16. 2. 2016. Při jednání konaném dne 16. 2. 2016 byla vyslechnuta jedna svědkyně a sdělen podstatný obsah DVD předloženého žalobcem a bylo dokazováno další částí předmětného policejního spisu. Při tomto jednání pak bylo ukončeno dokazování a po závěrečných návrzích obou účastníků soud vyhlásil rozsudek, jímž žalobě v plném rozsahu vyhověl. Dne 18. 2. 2016 žalobce zaslal vyúčtování nákladů řízení, včetně příloh. Dne 17. 3. 2016 bylo vyhotoveno písemné znění rozsudku a bylo rozesláno účastníkům. Dne 30. 3. 2016 bylo soudu doručeno odvolání [anonymizováno] [příjmení], jímž se domáhal změny rozsudku tak, že žaloba se zamítá. Dne 30. 3. 2016 žalobce soudu předložil své odvolání proti výroku o nákladech řízení a domáhal se přiznání nákladů řízení ve výši 47 872 Kč. Usnesením ze dne 8. 4. 2016 byl [anonymizováno] [příjmení] vyzván k uhrazení soudního poplatku za odvolání, přičemž poplatek byl na účet soudu uhrazen dne 12. 4. 2016. Dne 18. 4. 2016 byla odvolání rozeslána protistranám. Dne 4. 5. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce k odvolání. Dne 10. 5. 2016 byl spis předložen Krajskému soudu v Praze (dále jen KS Praha) k rozhodnutí o odvoláních. Usnesením ze dne 19. 5. 2016, které bylo spolu se spisem předloženo OS Praha-západ dne 25. 5. 2016, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2016 zrušen a vrácen OS Praha-západ k dalšímu řízení. Rozsudek byl zrušen z důvodu nesprávného obsazení soudu, neboť soud se kromě závazku ze smlouvy mezi podnikateli a smluvní pokuty za porušení povinností z takové smlouvy zabýval též obranou [anonymizováno] [příjmení] o započtení pohledávky na mzdu ze závislé pracovní činnosti na základě tvrzené pracovní smlouvy, přičemž ve věci rozhodoval samosoudce, ačkoli měla být věc dle právního názoru odvolacího soudu s ohledem na obranu žalovaného projednána v senátu. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 30. 5. 2016. Dne 3. 3. 2017 bylo nařízeno jednání na 18. 5. 2017. K jednání byli předvolání dva přísedící, paní [jméno] [příjmení] a pan [jméno] [příjmení]. Při jednání konaném dne 18. 5. 2017, bylo k důkazu provedeno sdělení podstatného obsahu řady listin a [anonymizováno] [příjmení] byla poskytnuta lhůta 30 dnů k doplnění návrhů na dokazování. Jednání bylo odročeno na 27. 7. 2017. Návrhy na provedení důkazů [anonymizováno] [příjmení] soudu doručil dne 19. 6. 2017. Dne 30. 6. 2017 byl k nařízenému jednání předvolán jednatel žalobce a [anonymizováno] [příjmení], a byla vyžádána kopie části předmětného policejního spisu a zároveň bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí vyzváno ke sdělení průměrného výdělku osob na pozici manažera nákupu v roce 2011. Na tuto výzvu ministerstvo odpovědělo dopisem doručeným soudu dne 12. 7. 2017. Při jednání konaném dne 27. 7. 2017 byl vyslechnut jednatel žalobce, [anonymizováno] [příjmení], a svědkyně [příjmení], zároveň byl sdělen podstatný obsah listin z předmětného policejního spisu a za účelem pokračování v provádění důkazů bylo jednání odročeno na 26. 10. 2017. Při jednání konaném dne 26. 10. 2017 byl vyslechnut svědek [příjmení], bylo pokračováno ve sdělení podstatného obsahu listin z předmětného policejního spisu a jednání bylo odročeno za účelem provedení navrhovaných důkazů na 1. 2. 2018. K žádosti žalobce byl protokol z jednání zaslán účastníkům dne 29. 12. 2018. Při jednání konaném dne 1. 2. 2018 bylo dokončeno dokazování a předneseny závěrečné návrhy účastníků, přičemž po poradě senátu byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno s tím, že výše náhrady nákladů řízení přiznaná žalobci bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku. Téhož dne žalobce svým podáním specifikoval náhradu nákladů řízení, a to od počátku řízení. Žádostmi ze dne 1. 3. 2018 a 3. 4. 2018 byla místopředsedkyní [příjmení] [okres] prodloužena lhůta k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do 4. 5. 2018. Písemné vyhotovení rozsudku bylo účastníkům rozesláno dne 27. 4. 2018. Dne 2. 5. 2018 bylo soudu doručeno blanketní odvolání [anonymizováno] [příjmení] do rozsudku, které doplnil podáním došlým soudu dne 11. 5. 2018. [anonymizováno] [příjmení] požadoval, aby rozsudek byl změněn tak, že žaloba se zamítá. Odvolání [anonymizováno] [příjmení] bylo zasláno žalobkyni dne 18. 5. 2018. Dne 4. 6. 2018 zástupce žalobce [příjmení] [příjmení] oznámil konec zastupování žalobce. Dne 4. 7. 2018 byl spis předložen KS v Praze k rozhodnutí o odvolání do rozsudku. Dne 30. 7. 2018 bylo nařízeno jednání na 11. 9. 2018, které bylo k žádosti právního zástupce [anonymizováno] [příjmení] odročeno na 18. 9. 2018. Dne 23. 8. 2018 do spisu nahlížel nový právní zástupce žalobce. Dne 13. 9. 2018 žalobce soudu doručil své vyjádření k odvolání. Při jednání konaném dne 18. 9. 2018 před KS Praha účastníci odkázali na svá písemná podání a jednání bylo odročeno na 25. 9. 2018 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 29. 9. 2018 [anonymizováno] [příjmení] soudu předložil vyúčtování nákladů řízení. Při jednání 25. 9. 2018 byl vyhlášen rozsudek, jímž byl rozsudek prvního stupně potvrzen, a žalobci byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu bylo OS Praha-západ předloženo dne 3. 10. 2018. Rozsudek odvolacího soudu byl účastníkům rozeslán. Dne 6. 11. 2018 bylo soudu doručeno dovolání [anonymizováno] [příjmení] do rozsudku KS Praha. Usnesením ze dne 7. 11. 2018 byl [anonymizováno] [příjmení] vyzván k úhradě soudního poplatku za dovolání, který byl připsán na účet soudu dne 15. 11. 2018. Dovolání pak bylo zasláno žalobci dne 6. 12. 2018. Dne 30. 1. 2019 byl předložen spis Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ NS“) ze dne 23. 5. 2019 byly rozsudky KS Praha a OS Praha-západ zrušeny a vráceny OS Praha-západ k dalšímu řízení, neboť vycházely z toho, že činnost [anonymizováno] [příjmení] pro žalobce v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 nenaplňovala charakter závislé práce s tím, že pracovní místo ve vzorovém domě žalobce bylo poskytnuto rovněž další osobě vykonávající činnost pro žalobce jako osoba samostatně výdělečně činná, a navíc nebylo ani v úmyslu žalobce uzavřít s [anonymizováno] [příjmení] pracovní poměr, přičemž soudy dle NS ČR náležitě nerozlišily, co bylo předmětem smlouvy o spolupráci uzavřené dne 5. 5. 2010 mezi účastníky a co bylo předmětem činnosti vykonávané žalovaným v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011. Dále NS ČR ve svém rozsudku vyslovil názor, že závěr soudů o tom, že činnost [anonymizováno] [příjmení] konaná pro žalobkyni nenaplňovala charakter závislé práce a že [anonymizováno] [příjmení] nemohl vniknout nárok na odměnu za práci, a tedy ani pohledávka způsobilá k započtení proti pohledávce uplatněné žalobkyní v projednávané věci, není správný a správné tedy nemohou být ani rozsudky, které jsou na tomto závěru založeny. Spis s písemným vyhotovením rozsudku NS ČR byl OS Praha-západ předložen dne 26. 6. 2019 a byl rozeslán dne 11. 7. 2019. Dne 2. 8. 2019 bylo nařízeno jednání na 10. 10. 2019, při kterém se soud pokusil o smír mezi účastníky, byl sdělen podstatný obsah rozhodnutí NS, ČR. Žalobce i přes závěry uváděné v rozhodnutí NS ČR vznik pracovního poměru nadále popíral, žalovaný naopak trval na zamítnutí žaloby, a to s ohledem na závěry NS ČR. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 15. 10. 2019. Dne 10. 10. 2019 žalobce předložil soudu vyjádření jednatele žalobce k věci. Při jednání konaném dne 15. 10. 2019 byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a [anonymizováno] [příjmení] byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, přičemž stanovení její výše odložil soud do písemného vyhotovení rozsudku. Na základě žádosti ze dne 12. 11. 2019 byla lhůta k vyhotovení písemného znění rozsudku a jeho rozeslání prodloužena do 16. 12. 2019, přičemž písemné vyhotovení rozsudku bylo účastníkům rozesláno 13. 12. 2019. Dne 23. 12. 2019 žalobce soudu doručil odvolání proti rozsudku. Usnesením ze dne 6. 1. 2020 byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku za podané odvolání. Poplatek byl na účet soudu zaplacen dne 17. 1. 2020. Dne 7. 2. 2020 žalobkyně doplnila své odvolání a odvolání bylo [anonymizováno] [příjmení] rozesláno dne 11. 2. 2020. Spis byl dne 9. 4. 2020 předložen KS Praha k rozhodnutí o odvolání, který dne 11. 5. 2020 nařídil jednání na 16. 6. 2020. Dne 15. 6. 2020 žalobce zaslal další doplnění k odvolání. Při jednání konaném dne 16. 6. 2020 bylo jednání odročeno na 23. 6. 2020 za účelem vyhlášení rozsudku. Téhož dne žalobce odvolacímu soudu předložil vyúčtování nákladů odvolacího řízení. Dne 23. 6. 2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrzen. Písemné vyhotovení rozsudku spolu se spisem bylo OS Praha-západ předloženo dne 14. 7. 2020, bylo účastníkům rozesláno a rozsudek nabyl právní moci dne 23. 8. 2020. Dne 21. 10. 2020 podal žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Usnesením ze dne 5. 11. 2020 byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku za podané dovolání. Poplatek byl uhrazen na účet soudu dne 18. 11. 2020, přičemž dne 15. 12. 2020 bylo dovolání zasláno [anonymizováno] [příjmení] k vyjádření. Spis byl NS ČR k rozhodnutí o dovolání předložen 7. 4. 2020. Usnesením NS ze dne 27. 10. 2021 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, přičemž písemné vyhotovení rozhodnutí NS spolu se spisem bylo OS Praha-západ předloženo dne 8. 11. 2021 PM nabylo toto rozhodnutí dne 6. 12. 2021.

5. Obsahem rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 31 Co 120/2016-99, vzal soud za prokázané, že tímto rozhodnutím došlo ke zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-západ vydaného dne 16. 2. 2016 pod č. j. 6 C 587/2014-78. Důvodem zrušení pak bylo to, že odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na v průběhu řízení uplatněnou námitku započtení ze strany žalovaného, která měla spočívat v započtení nároku na výplatu mzdy na základě tvrzeného pracovního poměru, mělo být ve věci rozhodováno v senátě. Z odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí však nevyplývá, že by byl rozsudek soudu I. stupně rušen pro nerespektování předchozího právního názoru odvolacího soudu či nerespektování judikatury s tím, že v tomto směru pouze odvolací soud vyjádřil svůj právní názor, že věc měla být projednávána v senátě (odlišná názor soudu oproti právnímu názoru soudu I. stupně).

6. Protokolem o jednání ze dne 2. 6. 2015, protokolem o jednání ze dne 3. 12. 2015 a protokolem o jednání ze dne 16. 2. 2016 vzal soud za prokázané, že výše uvedených jednání se v rámci řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014-78 účastnil vždy právní zástupce žalovaného ve výše uvedeném řízení, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], s tím, že dne 2. 6. 2015 a 3. 12. 2015 trvala výše uvedená jednání v rozsahu nepřesahující dvě hodiny. Dne 16. 2. 2016 pak jednání soudu, u kterého byl tedy taktéž přítomen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], trvalo v době od 10:00 do 14:20 hodin. Dále bylo vyjádřením žalovaného v rámci posuzovaného řízení ze dne 24. 6. 2015 a odvoláním žalovaného ve výše uvedeném řízení ze dne 30. 3. 2016 prokázáno, že právní zástupce žalovaného v rámci řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014-78 učinil tato výše uvedená podání jménem svého klienta, tedy učinil tyto další dva úkony právní služby.

7. Emailovou korespondencí mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a právním zástupcem žalobce v tomto řízení ze dne 19. 8. 2020 ve spojení s výpisem z [anonymizována dvě slova] vzal soud za prokázané, že právní zástupce žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 vyzval dne 19. 8. 2020 žalobce prostřednictvím právního zástupce žalobce v tomto řízení k úhradě nákladů řízení v celkové výši 120 919,87 Kč na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 23 Co 94/2020-243, jímž byla uložena povinnost k úhradě těchto nákladů řízení žalobci s tím, že bylo žádáno o zaslání těchto finančních prostředků na účet č. [bankovní účet]. Oznámením o platbě z účtu u [anonymizována dvě slova] pak vzal soud za prokázáno, že výše uvedená úhrada v částce 120 919,87 Kč byla tedy poukázána na účet označený právním zástupcem žalovaného ve výše uvedeném řízení pod označeným [příjmení] soud - náklady řízení.

8. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon k provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31 odstavec 1 zákona č. 82/1998 Sb., náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již přiznána nebyla.

14. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případě, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí přihlédne se při stanovení výši přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení b) k složitosti řízení c) k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení d) k postup orgánů veřejné moci během řízení, e) k významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud ve vztahu k majetkové škodě požadované žalobcem v tomto řízení v rozsahu částky 32 172,69 Kč k závěru, že v tomto rozsahu je požadavek žalobce uplatněný žalobou zcela nedůvodný. V této souvislosti soud uvádí, že v daném případě je soud přesvědčen o tom, že žalobce se svého nároku na náhradu majetkové škody ve shora uvedeném rozsahu nemůže domáhat z titulu jím tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího ve skutečnosti, že po část řízení byla věc žalobce před soudem I. stupně projednávána dle následně učiněného právního závěru odvolacího soudu v nesprávném obsazení soudu. V této souvislosti soud je třeba poukázat na to, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakládá jen takový nesprávný úřední postup, který přímo nevede k vydání rozhodnutí, přičemž vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí, může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen toto rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3199/2009). V daném případě o nákladech soudního řízení ve věci vedené u OS Praha- západ pod sp. zn. 6 C 587/2014, jejichž součástí je i část žalobcem tvrzené majetkové škody v rozsahu žalované částky ve výši 32 172,69 Kč, bylo pravomocně rozhodnuto konečným rozhodnutím ve věci vydaným dne 23. 6. 2020 pod č. j. 23 Co 94/2020 -243, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí OS Praha – západ vydané dne 15. 10. 2019 pod č. j. 6 C 587/ 2014 -218, a proto tedy v daném případě by žalobce mohl svůj nárok případně uplatňovat pouze z titulu vydání nezákonného rozhodnutí. S ohledem na to, že výše uvedená pravomocná rozhodnutí o nákladech řízení však nebyla nikdy pro nezákonnost zrušena, což je předpokladem pro případnou možnost náhrady škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí (viz § 8 z. č. 82/ 1998 Sb.), je tedy zřejmé, že žalobci nárok úhradu jím tvrzené majetkové škody dle zákona č. 82/ 1998 Sb. nevznikl. V této souvislosti tedy soud pro úplnost k věci uvádí, že jestliže žalobce uplatňuje v tomto řízení vůči žalované majetkovou škodu spočívající v povinnosti uhradit náklady soudního řízení (jejich část) protistraně za řízení vedené u OS Praha- západ pod shora uvedenou sp. zn., v němž žalobce nebyl úspěšný, je zcela zřejmé, že povinnost k náhradě nákladů řízení mu vznikla v příčinné souvislosti s jeho neúspěchem v rámci shora uvedeného řízení, přičemž k úbytku v majetkové sféře žalobce pak tedy došlo právě v souvislosti s jeho neúspěšným uplatňováním práv v rámci výše označeného řízení, přičemž v rámci této projednávané věci pak zdejšímu soudu nepřísluší přezkoumávat tyto pravomocně přiznané náklady řízení.

16. Ze všech shora uvedených důvodů tedy bylo pod bodem I výroku tohoto rozsudku rozhodnuto o zamítnutí žaloby na náhradu majetkové škody v rozsahu částky 32 172,69 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 29. 4. 2021 do zaplacení, když v tomto rozsahu soud shledal požadavek žalobce nedůvodným.

17. Pouze pro úplnost soud uvádí, že pokud žalovaná ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu majetkové škody argumentovala ustanovením § 31 zákona č. 82/1998 Sb., je třeba poukázat na to, že toto ustanovení se vztahuje na náhradu škody spočívající v nákladech řízení, které by vynaložil sám žalobce na případné odstranění nezákonného rozhodnutí, přičemž takovou náhradu škody by bylo možno přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje s tím, že pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, byla by náhrada škody vyloučena bez ohledu na to, zda poškozenému v původním řízení takovéto náklady přiznány nebyly, nebo mu byla uložena naopak povinnost tyto náklady uhradit, např. z důvodu procesního neúspěchu ve věci. S ohledem na to, že však náhrada majetkové škody požadovaná žalobcem v tomto řízení nebyla skutkově tvrzena tak, že by spočívala v nákladech řízení samotného žalobce na odstranění nezákonného rozhodnutí (pravomocného), byl tedy nárok žalobce posouzen a soudem zamítnut s ohledem na shora uvedený právní rozbor věci s odkazem na ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv s odkazem na ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb.

18. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy požadované formou finančního plnění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 pak soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě je zde dán odpovědnostní titul žalované, a to za situace, kdy soud po provedeném dokazování vyhodnotil, že řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 skutečně trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V této souvislosti soud uvádí, že jak vyplývá z provedeného dokazování, předmětné soudní řízení bylo zahájeno dne 17. 12. 2014, přičemž doba, za kterou chce žalobce v tomto řízení odškodnit, pak skončila dne 27. 10. 2021, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí dovolání podaného žalobcem (viz upřesněná skutková tvrzení při jednání soudu). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pro účely tohoto řízení je odškodňována doba řízení od 17. 12. 2014 do 27. 10. 2021, tedy řízení trvající 6 let 10 měsíců a 10 dnů), přičemž zohlednil-li pak soud při své úvaze o tom, zda má být tato délka s ohledem na provedené dokazován posouzena ještě jako přiměřená či nikoliv, to, že na délku řízení mělo vliv, že po určitou část řízení, a to s ohledem na odlišný právní názor soudu I a II ohledně obsazení soudu při projednávání věci, probíhalo řízení před soudem I. stupně v nesprávném obsazení soudu, a dále s přihlédnutím k tomu, že poté, kdy došlo ke zrušení rozsudku soudu I. stupně (viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, které bylo účastníkům rozesláno dne 30. 5. 2016) došlo k prodlevě s nařízením dalšího jednání ve věci, které bylo nařízeno až 3. 3. 2017 na 8. 5. 2017, soud tedy za těchto okolností vyhodnotil, že v daném případě je třeba s ohledem na shora uvedené skutečnosti celkovou délku řízení hodnotit již jako nepřiměřenou. S ohledem na výše uvedený závěr se pak soud dále zabýval tím, zda při shora uvedeném závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení, tedy za situace existence odpovědnostního titulu, jakou formu zadostiučinění je v daném případě důvodné žalobci přiznat, tedy zda je dostatečnou satisfakcí konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věci v přiměřené době či zda je již na místě přiznat žalobci odškodnění formou poskytnutí finančního plnění, to vše za situace, kdy v případě zjištění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení je v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 vznik nemajetkové újmy presumován. V daném případě pak soud dospěl k závěru, že při zohlednění toho, že po část řízení bylo řízení vedeno v důsledku odlišného právního názoru soudu I. a II. stupně před nesprávně obsazeným soudem, přičemž poté, kdy v důsledku toho došlo ke zrušení rozhodnutí soudu I. stupně, navíc došlo k cca roční prodlevě s nařízením dalšího jednání ve věci, soud tedy za těchto okolností dospěl k závěru, že v daném případě je důvodné přiznat žalobci odškodnění jemu vzniklé nemajetkové újmy již formou finančního zadostiučinění, a to byť je v daném případě žalobcem právnická osoba, neboť, jak vyplývá i z judikatury ESLP, nemajetková újma v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení je presumována i ve vztahu k právnickým osobám, byť dopady nepřiměřené délky soudního řízení pro právnické osoby mohou být eventuálně i menší, než zpravidla bývají u osob fyzických. Na druhou stranu však tento výše uvedený závěr nemůže v žádném případě vést automaticky k tomu, že by pouze a jen z důvodu, že osobou poškozenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením je osoba právnická, by tedy právnickým osobám bylo případně přiznáváno odškodnění jim vzniklé nemajetkové újmy pouze formou konstatování porušení práva na rozhodnutí jejich věci v přiměřené době a nikoliv eventuálně i formou poskytnutí finančního plnění.

19. Při stanovení přiměřené výše odškodnění žalobci vzniklé nemajetkové újmy pak soud tedy vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž jako základní částku odškodnění soud v daném případně stanovil částku 15 000 Kč za jeden rok řízení, s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy v souladu s výše uvedeným stanoviskem soud pro první dva roky řízení vycházel z částky poloviční, tedy z částky 7 500 Kč. V této souvislosti soud dále k věci uvádí, že byť si je vědom toho, že v rámci stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 je jako základní částka odškodnění uvažována částka v rozmezí 15 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, je třeba zároveň poukázat na to, že jak vyplývá z navazující judikatury vztahující se k odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, základní částka odškodnění v rozsahu vyšším než 15 000 Kč za jeden rok řízení, je stanovována skutečně ve výjimečných případech, kdy řízení trvají ve vztahu k osobě poškozené nepřiměřenou délkou soudního řízení podstatně delší dobu, např. v případě, že řízení trvají 12 i více let. S ohledem na délku řízení posuzovaného ve vztahu k žalobci pak soud tedy vyhodnotil, že je možné vycházet právě ze základní částky odškodnění v rozsahu částky 15 000 Kč za jeden rok řízení. Základní částka odškodnění pak byla soudem stanovena v celkové výši 87 917 Kč (dva roky x7 500 Kč +4 roky x 15 000 Kč +10 měsíců x 1 250 Kč + 10 dnů x 41,66 Kč) s tím, že následně pak soud tuto částku ještě modifikoval tak, jak bude níže uvedeno v souladu s kritérii příkladně uvedenými v § 31a zákona č. 82/1198 Sb.

20. Ve vztahu k posouzení kritéria délky řízení soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že soud při posuzování základního předpokladu pro přiznání odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně v tomto řízení, tedy již v rámci této úvahy zohlednil, že délka řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod shora uvedenou spisovou značkou byla skutečně nepřiměřená a délku řízení tedy soud ve svém důsledku promítl již do této základní úvahy a zároveň i do úvahy o tom, že v daném případě by bylo nedostačující formou odškodnění pouze konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věci v přiměřené době, soud tedy již dále nepřistoupil k další modifikaci základní částky odškodnění ve vztahu k výše uvedenému kritériu.

21. Ve vztahu k posouzení kritéria procesní složitosti věci, včetně stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána, dospěl soud k závěru, že v daném případě jsou důvody pro ponížení základní částky odškodnění o 35 %, a to za situace, kdy z provedeného dokazování vyplývá, že ve věci bylo opakovaně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy (meritorně bylo ve věci samé soudem I. stupně rozhodováno dvakrát, soudem odvolacím taktéž dvakrát a dvakrát bylo využito i mimořádného opravného prostředku, tedy dovolání). Přihlédl-li pak soud dále i k tomu, že v rámci řízení museli být oba účastníci řízení opakovaně vyzýváni samostatnými výzvami k zaplacení soudních poplatků jak z podaných odvolání, tak i z podaných dovolání, ačkoli splatnost poplatků za podaná dovolání i odvolání, stejně tak jako za žalobu jsou splatná s podáním návrhu, dále při zohlednění toho, že ve věci byla podávána blanketní odvolání, která pak byla teprve následně doplňována, bylo prováděno obsáhlejší dokazování, a to jak listinnými důkazy, tak i výslech svědků a účastníků řízení a některá jednání pak byla k žádosti účastníků odročována (například i z důvodu neúčasti jednatele žalobce, který měl být při daném jednání vyslýchán), soud tedy za konkrétních okolností shledal důvodným ponížení základní částky odškodnění ve shora uvedeném rozsahu. Dále pak soud ponížil základní částku odškodnění i z důvodu skutkové a právní složitosti věci, a to o 30 %, když v rámci skutkového a právního posouzení věci se soud tedy musel zabývat nejen po skutkové stránce vyhodnocením vztahů mezi účastníky, ale i posouzením právního vztahu uzavřeného mezi žalobcem a žalovaným v posuzovaném řízení, tedy posouzením smlouvy o obchodní spolupráci účastníků v modelu franchiza, a dále pak v důsledku provedení následného zápočtu tvrzené pohledávky ze strany žalovaného v posuzovaném řízení vůči pohledávce žalobce i posouzením existence či neexistence tvrzeným pracovněprávním vztahem mezi žalobcem a žalovaným v posuzovaném řízení a nároky z takto tvrzeného vztahu plynoucími, včetně posouzení odpovídající výše případného plnění, které by vyplývalo z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, jímž byl proveden žalovaným zápočet na pohledávku žalobce.

22. Ve vztahu ke kritériu postupu orgánu veřejné moci pak soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro navýšení základní částky odškodnění o 5 % a to v důsledku prodlevy soudu, ke které došlo poté, kdy byl zrušen rozsudek soudu I. stupně (viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, které bylo účastníkům rozesláno dne 30. 5. 2016), když ve věci bylo nařízeno jednání až 3. 3. 2017 na 8. 5. 2017. Protože však soud zároveň toto období již částečně promítl do základní úvahy o nepřiměřenosti délky soudního řízení a zároveň do úvahy o tom, že v daném případě je již na místě poskytnout žalobci odškodnění jemu vzniklé nemajetkové újmy formou finančního plnění, soud tedy rozhodně neshledal důvody pro navýšení základní částky ve vyšším rozsahu než shora uvedeném. Co se pak týká argumentace žalobce vztahujícího se k tomu, že část řízení před soudem I. stupně byla vedena před nesprávně obsazeným soudem, pak je sice přisvědčit žalobci, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 16. 2. 2016 vydaný pod č. j. 6 C 587 2014 – 78 byl následně zrušen rozhodnutím odvolacího soudu z důvodu nesprávného obsazení soudu (rozhodnutí ze dne 19. 5. 2016 č. j. 31 Co 120/2016-99). Jak však vyplývá z odůvodnění výše uvedeného zrušujícího rozhodnutí, jednalo se situaci odlišného právního názoru odvolacího soudu oproti soudu I. stupně na nutnost projednání věci v senátním složení soudu, když ze zrušujícího rozhodnutí rozhodně nevyplývalo, že by rozhodnutí soudu I. stupně bylo rušeno z důvodu nerespektování názoru odvolacího soudu či z důvodu nerespektování judikatury (odkaz na judikaturu nebyl odvolacím soudem ani uváděn) s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně tedy bylo rušeno na základě toho, že odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, zaujal právní názor, že jestliže došlo ze strany žalovaného v průběhu posuzovaného řízení k započtení tvrzené pohledávky související s žalovaným tvrzeným pracovněprávním nárokem, bylo tedy nadále třeba pokračovat v projednávání věci v senátním složení. Protože tedy rozhodnutí soud I. stupně nebylo zrušeno pro nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně, ani z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, ale v důsledku jiného právního názoru, přičemž tento odlišný právní závěr soudu I. a II. stupně se pak projevil v celkové délce řízení, kterou soud vyhodnotil právě i v důsledku toho jako nepřiměřenou a zároveň tuto skutečnost zohlednil i v závěru o důvodnosti odškodnění nemajetkovou újmy již i formou finančního plnění soud tedy skutečně již neshledal důvody pro to, aby ještě navíc z výše uvedeného důvodu byla základní částka odškodnění v důsledku postupu orgánů veřejném moci navyšována nad rámec shora uvedený (srovnej nap. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1240/2013).

23. Ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného, kterým případně poškozený přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, soud uvádí, že z tohoto důvodu soud nepřistoupil k ponížení ani navýšení základní částky odškodnění, když sice z provedeného dokazování vyplývá, že procesní aktivita obou účastníků řízení, tedy i žalobce, byla rozsáhlejšího charakteru, přičemž oba účastníci využívali kromě řádných i mimořádných opravných prostředků, avšak tyto skutečnosti nelze dávat k tíži žalobce, který v tomto směru pouze využíval svého procesního postavení, a proto tedy na základě shora uvedeného kritéria nedošlo k modifikaci základní částky odškodnění.

24. Co se pak týká kritéria významu řízení pro žalobce, je třeba v obecné rovině uvést, že posuzované řízení nepatří mezi ta řízení, kterým by byl přisuzován zvýšený význam řízení pro účastníky, když za takováto řízení jsou považována dle judikatury ESLP i NS ČR zejména řízení trestní, řízení ve věci ochrany osobnosti, řízení týkající se rodinně-právních vztahů, řízení týkající se osobního stavu, spory o náhradu škody na zdraví a poskytování různých plnění ze strany státu, jako jsou sociální dávky, dávky důchodového pojištění, zdravotního pojištění či podpora v nezaměstnanosti, přičemž, jak vyplývá z provedeného dokazování, řízení v posuzované věci bylo ze strany žalobce vedeno o poskytnutí finančního plnění, tedy se jednalo o řízení s nímž je obecně spojován běžný význam. Přihlédl-li pak soud i k tomu, že v daném případě je žalobce právnickou osobou, přičemž předmětem řízení pak byla částka cca 50 000 Kč, přičemž žalobce v rámci svých skutkových tvrzení netvrdil ani žádné konkrétní zásahy do případného chodu či hospodaření žalobce, co by právnické osoby, soud tedy ve vztahu k posouzení významu řízení pro žalobce neshledal důvody ani pro navýšení, ani pro ponížení základní částky odškodnění.

25. Na základě výše uvedených modifikací základní částky odškodnění pak tedy soud dospěl k závěru, že v daném případě je důvodné přiznat žalobkyni jako odškodnění za jí vzniklou nemajetkovou újmu částku ve výši 35 166,80 Kč, a to za situace, kdy základní částka odškodnění ve výši 87 917 Kč byla ponížena z důvodu procesní složitosti věci a stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána, celkově o 35 % z důvodu skutkové a právní složitosti pak byla základní částka odškodnění ponížena o 30 % a dále byla základní částka odškodnění navýšena v důsledku postupu orgánů veřejné moci o 5 %. Proto tedy soud pod bodem II. výroku rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 35 167 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 7. 6. 2021 do zaplacení, když o přiznání úroků z prodlení bylo rozhodováno s odkazem na ust. § 1970 občanského zákoníku a zároveň při zohlednění toho, že žalovaná se do prodlení s plněním dostala až po marném uplynutí šestiměsíční lhůty, kterou mělo [stát. instituce] na mimosoudní projednání věci (viz §15 z. č. 82/1998 Sb.), přičemž s ohledem na skutečnost, že žádost o mimosoudní projednání věci byla uplatněna dnem 6. 12. 2020, je zřejmé, že teprve dnem 7. 6. 2021 se tedy žalovaná dostala do prodlení s poskytnutím plnění náhrady nemajetkové újmy. S ohledem na to, že žalobou však na náhradě nemajetkové újmy byla požadována částka celkově 100 000 Kč, která byla požadována i s úrokem z prodlení již za dobu od 29. 4. 2021, tedy ještě dříve, než došlo k prodlení žalované s plněním náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku shora uvedeného soudního řízení, soud tedy pod bodem III výroku rozsudku zamítl jednak požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 64 833 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky za dobu od 29. 4. 2021 do zaplacení, dále zamítl požadavek žalobce na zaplacení 10% úroku z částky 35 167 Kč za dobu od 29. 4. 2021 do 6. 6. 2021, když úrok ve shora uvedené výši a za shora uvedené období byl taktéž požadován z přiznané částky pod bodem II výroku rozsudku nedůvodně a dále pak soud zamítl žalobu i ohledně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z přiznané částky 35 167 Kč ve výši 1,75 % za dobu od 7. 6. 2021 do zaplacení, a to za situace, kdy v době, kdy se žalovaná dostala do prodlení, byl zákonný úrok z prodlení stanoven nařízením vlády č. 351/ 2013 Sb. ve výši 8,25 % ročně, nikoliv ve výši 10 % ročně, jak bylo žalobcem uplatňováno.

26. Lhůta k plnění pak byla žalované poskytnuta dle § 160 o. s. ř. k její žádosti patnáctidenní, a to za účelem umožnění organizačního převodu finančních prostředků mezi jednotlivými složkami státu, to vše za situace, kdy poskytnutí lhůty v tomto rozsahu dle přesvědčení soudu nezasahuje významnějším způsobem do oprávněných zájmů žalobce, zejména za situace přiznaných úroků z prodlení plynoucích až do zaplacení dlužné částky.

27. Pod bodem IV výroku rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak bylo rozhodováno v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, a to za situace, kdy v řízení byla uplatněna vedle majetkové škody i nemajetková újma za nepřiměřenou délku soudního řízení, přičemž soud tedy za těchto okolností v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 vyšel z toho, že v daném případě je třeba při určování úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci zohlednit to, že vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku soudního řízení, byl v řízení uplatněn rovněž nárok na peněžité plnění spočívající v náhradě majetkové škody, přičemž za této situace je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků tak, jak stanoví § 8 a násl. advokátního tarifu, přičemž činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází v zásadě přímo z výše uplatněného plnění. Za situace, kdy tedy žalobce v řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení a dále nárok na náhradu majetkové škody, je třeba vycházet ve vztahu k nemajetkové újmě z tarifní hodnoty 50 000 Kč, přičemž jestliže jako náhrada majetkové škody byla požadována částka 32 172,69 Kč a za situace, kdy požadavek žalobce na zaplacení majetkové škody ve výši 32 172,69 Kč byl pod bodem I. výroku tohoto rozsudku zamítnut jako nedůvodný, je tedy pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci vycházet z toho, že předmětem řízení tedy byla podle shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR částka 82 172,69 Kč (50 000 Kč jako nemajetková újma + 32 172,69 Kč jako majetková škoda) s tím, že žalobce byl tedy se svou žalobou úspěšný pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení v rozsahu částky 50 000 Kč, tedy z 60,8 %, neúspěšný v rozsahu částky 32 172,69 Kč, tedy v rozsahu 39,2 %, přičemž při porovnání úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci je tedy zřejmé, že žalobci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 21,6 % z celkové náhrady nákladů řízení, která by byla jinak žalobci v případě plného úspěchu ve věci přiznána. V případě plného úspěchu ve věci by tedy žalobci přináležela na náhradě nákladů řízení celkově částka 18 160 Kč skládající se ze zaplacených soudních poplatků ve výši 4 000 Kč, dále z odměny za právní zastoupení žalobce v tomto řízení ve výši 13 260 Kč za tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, podání žaloby dne 29. 4. 2021 a účast u jednání soudu dne 5. 5. 2022 - jeden úkon služby á 4 420 Kč) a dále z částky 900 Kč jakožto paušální náhrady hotových výdajů právního zástupce žalobce v souvislosti s výše uvedenými úkony právní (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a to za situace, kdy právní zástupce žalobce není plátcem DPH. Protože však žalobci ze shora uvedených důvodů (viz porovnání úspěchu a neúspěchu věci), vznikl nárok na zaplacení toliko 21,6 % z celkové náhrady nákladů řízení, byla tedy pod bodem IV výroku rozsudku přiznána žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 3 922,56 Kč, tedy částka odpovídající poměru úspěchu a neúspěchu žalobce v řízení.