21 C 32/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o vyloučení práva na bydlení z exekuce

I. Žaloba, aby bylo právo žalobkyně na bydlení v bytě [číslo] umístěném v 5. nadzemním podlaží domu [adresa] stojícím na pozemku parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], [územní celek], vyloučeno z exekuce nařízené exekučním příkazem č. j. 180 Ex 1814/18-58 ze dne 25. 7. 2019 [titul] [jméno] [příjmení], soudní exekutorkou, zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu 8. 6. 2022 proti žalované domáhá, aby právo žalobkyně na bydlení ve výroku specifikované nemovité věci bylo vyloučeno z exekuce nařízené exekučním příkazem soudní exekutorky [titul] [jméno] [příjmení] dne 25. 7. 2019, č. j. 180 Ex 1814/18-58, proti povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně], matky žalobkyně, s tím, že žalobkyně má za to, že jí svědčí právo na bydlení odvozeno od její matky a není tak možné na žalobkyni vztáhnout výkon výše uvedené exekuce. Žalobkyně tvrdila, že právo k užívání předmětného bytu získal v roce 1963 její prarodič [jméno] [příjmení] na základě rozhodnutí Odboru Obvodního národního výboru v [obec a číslo] o směně bytů podle § 32 zákona č. 67/1956 Sb. o hospodaření s byty: Ke dni 2. 11. 1963 získal [jméno] [příjmení] k bytu rovněž nájemní poměr, následně byt užíval až do jeho smrti v roce 1996, a k datu jeho smrti s ním v předmětném bytě žily manželka [jméno] [příjmení], dcera [jméno] [celé jméno žalobkyně], pravnučka [jméno] [celé jméno žalobkyně] a žalobkyně. Žalobkyně tvrdí, že v době mezi 1962 a 1964 nežila s [jméno] [příjmení] jeho manželka [jméno] [příjmení], a tak nevzniklo právo společného užívání bytu dle ust. § 501 zákona č. 40/1964 Sb. Dle žalobkyně tedy dle § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. přešel ze zákona nájem na žalobkyni, její matku [jméno] [celé jméno žalobkyně] a její babičku [jméno] [příjmení]. Žalobkyně tedy dovozuje, že [název žalované] postupovala nesprávně, když 11. 6. 1996 uzavřela novou nájemní smlouvu k předmětnému bytu s [jméno] [příjmení], a že nájemní smlouva z roku 1963 nebyla nikterak ukončena a je nadále platná. Z těchto důvodu považuje žalobkyně nájemní smlouvu z roku 1996 za neplatnou, neboť žalovaná nebyla oprávněna s bytem jakkoli nakládat. Ke dni smrti [jméno] [příjmení] (20. 5. 1996) dle žalobkyni přešel nájem bytu ze zákona na ni. Dále uvádí, že i kdyby [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k bytu vznikl společný nájem, tak by tento trval až do opuštění bytu [jméno] [příjmení] v roce 2010, kdy nastoupila do domova důchodců. K témuž dni by opět došlo k zákonnému přechodu nájmu dle § 706 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., a to na [jméno] [celé jméno žalobkyně], matku žalobkyně, a žalobkyni, kdy žalobkyně s babičkou tvořila společnou domácnost po dobu alespoň tří let a neměla vlastního bydlení. Žalobkyně dále uvádí, že tvrzení žalované, že [jméno] [příjmení] nájemní smlouvu z roku 1996 vypověděla, pak toto tvrzení neobstojí, jelikož smlouva byla neplatná, a takové vypovězení by také bylo proti dobrým mravům, jelikož [jméno] [příjmení] byla v roce 2010 prakticky slepá a nebyla schopna rozpoznat, jaké právní jednání činí. Z tohoto důvodu není možné předmětné právo na bydlení v exekučním řízení vedeném proti povinné postihnout.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Exekuční vyklizení předmětného bytu bylo zahájeno dnem 4. 10. 2018 a od té doby se povinná [jméno] [celé jméno žalobkyně], matka žalobkyně, snaží různými kroky vyklizení předmětné nemovitosti zabránit. Nejprve povinná podala několik návrhů na odklad či zastavení exekuce, které byly soudem vždy zamítnuty. Žalovaná odkazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 8. 2020, č. j. 55 EXE 1433/2018-209, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, č. j. 14 Co 316/2020-242, kterým došlo k zamítnutí návrhu povinné. Poté se povinná pokusila [jméno] [celé jméno žalobkyně] zabránit vyklizení bytu prostřednictvím pana [příjmení] [jméno] [jméno], který podal žalobu na vyloučení práva na bydlení z exekuce, s tím, že předmětný byt je nájemním bytem jeho dcery, opět však bezúspěšně, když byla zamítnuta Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 14 C 60/2020-115 mj. s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnosti, že podnájemní právo [titul] [jméno] [jméno] zaniklo se zánikem nájemního vztahu, bylo proto nadbytečné podávat žalobu na vyklizení předmětného bytu též proti [titul] [jméno] [jméno]. Zapsání na služby související s užíváním předmětného bytu nezakládá nájemní právo k předmětnému bytu. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se pan [příjmení] [jméno] [jméno] odvolal. Městský soud v Praze dne 10. 6. 2021 pod č. j. 17 Co 162/2021-159 rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil s tím, že počínaje dnem 1. 7. 2010 [jméno] [celé jméno žalobkyně] eventuálně i další osoby užívaly předmětný byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně, dále že žádná další osoba se po [jméno] [příjmení] nájemcem bytu nestala, že osoby, které v bytě bydlely, zejména [jméno] [celé jméno žalobkyně], tam bydlely bez právního důvodu. Dále Městský soud konstatoval, že ani na základě dobrých mravů, ani na základě zápisu v evidenčním listu nelze získat titul k užívání bytu a že je zjevné, že byt oprávněné je dlouhodobě zneužíván osobami, které nemají k bydlení v bytě žádný titul a neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalované. Následně se povinná pokoušela oddálit exekuční vyklizení pro změnu tvrzením, že exekuční příkaz k vyklizení bytu byl vydán v rozporu s právním stavem ohledně vlastnictví bytového domu, tento návrh byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 8. 2020, č. j. 55 EXE 1433/2018-209. Další návrhy na odklad a zastavení exekuce podala povinná dne 28. 2. 2022 (zamítnuto Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 15. 3. 2022, č. j. 55 EXE 1433/2018-368), dne 11. 3. 2022 (vyhověno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2022, č. j. 55 EXE 1433/2018-368, které bylo následně změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 14 Co 142/2022-397, kterým změnil výrok II. rozhodnutí soudu I. stupně, a to tak, že návrh povinné na odklad exekuce se zamítá). Dne 1. 7. 2022 byla Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuta i excindační žaloba, kterou podala [jméno] [příjmení], a to rozsudkem č. j. 45 C 48/2022-33, mj. s odůvodněním, že žalobkyně [jméno] [příjmení] sama několikrát popřela účel celé excindační žaloby, když několikrát během soudního jednání tvrdila (prostřednictvím svého zástupce [titul] [jméno] [příjmení]), že ona i ostatní osoby byt užívají bez právního důvodu. Dne 8. 7. 2022 podala v pořadí sedmý návrh na odklad exekuce odůvodněný tím, že paní [celé jméno žalobkyně] se po smrti [jméno] [příjmení] v rámci dědického řízení stala dědičkou a přešla na ni povinnost z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 15 C 182/2011 předmětný byt vyklidit, avšak [název žalované] dodnes nezahájila exekuční řízení na vyklizení bytu proti uvedené dědičce. Obvodní soudu pro Prahu 2 návrh na odklad exekuce opět odmítl, a usnesením ze dne 18. 7. 2022, č. j. 55 EXE 1433/2018-417, a v odůvodnění uvedl, že již sám exekuční titul v odůvodnění vyvrací namítaný důvod pro odklad exekuce, tedy že nájem přešel v rámci dědického řízení na dceru povinné, neboť neexistující nájem nemohl přejít na povinnou ani na žádné další osoby, tj. ani na žalobkyni. K samotné excindační žalobě ze dne 8. 6. 2022 žalovaná uvádí, že v evidenčním listě ze dne 17. 6. 1996 je uvedeno, že žalobkyně byla dne 1. 1. 1995 z předmětného bytu odhlášena. Aplikace ust. § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. se povinná domáhala již v soudním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j 14 C 410/2013. Povinná tvrdila, že [jméno] [příjmení] opustila byt v roce 2010 ještě před svým odchodem do domova důchodců, s tím, že na základě výše uvedeného tak přechodu nájmu na ni došlo v rozmezí 12. 6. 2009 až 1. 1. 2010 dle § 708 zákona č. 40/1964 Sb. Dále [jméno] [celé jméno žalobkyně] v tomto řízení tvrdila, že ve společné domácnosti žila i její vnučka [jméno] [příjmení], avšak to, že by v předmětném bytě v tuto chvíli žila i žalobkyně, [jméno] [celé jméno žalobkyně] v této fázi řízení netvrdila. Že by žalobkyně bydlela v předmětném bytě, nevyšlo najevo ani v dalším soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 410/2013. Žalovaná uvádí, že s ohledem na to, jak se vyvíjely soudní spory, tak [jméno] [celé jméno žalobkyně], [celé jméno žalobkyně], [jméno] [příjmení] i [titul] [příjmení] [jméno] účelově měnili svá tvrzení. [jméno] [celé jméno žalobkyně] tvrdila již v srpnu 2018, že odvozuje svůj právní vztah k bytu od nájemního práva svého otce, pana [jméno] [příjmení], který byt užíval na základě rozhodnutí bytového odboru národního výboru v [obec], kterým bylo dne 2. 11. 1963 přivoleno ke směně bytu s tím, že nájem přešel na [jméno] [celé jméno žalobkyně], a to z důvodu, že mezi paní [příjmení] a panem [příjmení] nedošlo ke vzniku společného nájmu, neboť manželé spolu prokazatelně nežili. K tomuto tvrzení ale nebyly doloženy žádné důkazy, v řízení o vyklizení nebylo jak protistranou, tak vyslýchanými svědky nikdy zpochybněno, že by paní [příjmení] v předmětném bytě po celou dobu, tedy od roku 1963 nežila. Naopak z výslechu svědků vyplynulo, že [jméno] [příjmení] v bytě bydlela a k opuštění domácnosti nemohlo dojít. Žalovaná proto tvrdí, že se ze strany povinné opět jedná o pokus o oddálení exekuce, když se jí nepodařilo prokázat, že nájem bytu přešel na ni, zkouší stejná tvrzení uplatnit přechod nájmu na dceru [celé jméno žalobkyně]. Žalovaná se domnívá, že pokud měla [jméno] [příjmení] v době úmrtí svého dědečka za to, že na ni přešel nájem bytu, měla v roce 1996 prokázat vedení společné domácnosti a splnění dalších podmínek pro přechod nájmu bytu (což neučinila) a měla se svého údajného práva domáhat. K tomu však nedošlo a její případný nárok je tak dávno promlčen. Žalovaná rovněž nadále trvá na tom, že na listinách z roku 1963 nelze založit novou argumentaci o přechodu nájmu v roce 1996 a odkazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2020, č. j. 14 C 410/2013-383, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 2 uvádí, že stěžejním předpokladem přechodu nájmu bytu je skutečnost, že zemřelý nájemce je výlučným nájemcem bytu, tzn. byt není ve společném nájmu bytu manžely. S ohledem na to, že paní [jméno] [příjmení] byla vdovou, tj. manželkou po [jméno] [příjmení], nemohl se uplatnit přechod nájmu bytu v souladu s ustanovením § 706 odst. 1, občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 na [jméno] [celé jméno žalobkyně] tak, jak [jméno] [celé jméno žalobkyně] uvádí ve svém návrhu na obnovu řízení. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli manželé, jak plyne i z úmrtního listu [jméno] [příjmení], jednalo se tak o společný nájem bytu manžely. Společný nájem bytu manžely tak vznikl ze zákona. [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobkyně] o opuštění společné domácnosti nebylo doloženo žádnými důkazy a je tomu naopak, neboť z výslechu svědků nepochybně plyne, že [jméno] [příjmení] v bytě bydlela, takže k žádnému opuštění společné domácnosti nemohlo dojít. Žalovaná uvádí, že žalobkyně nemá žádné relevantní důkazy, že žaloba byla podána účelově za účelem oddálení exekuce, a navrhuje zamítnutí žaloby.

3. Ve věci bylo možné rozhodnout v souladu s ust. § 115a o. s. ř bez nařízení jednání, když s tímto postupem strany souhlasily.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil:

5. Dle rozhodnutí Odboru Obvodního národního výboru v [obec a číslo] o směně bytů podle § 32 zákona č. 67/1956 Sb. ze dne 2. 11. 1963 získal [jméno] [příjmení] s rodinou povolení k přestěhování do předmětného bytu na adrese [adresa žalobkyně], [část obce].

6. Dle evidenčního listu z Domovního evidenčního systému ze dne 29. 5. 1996 je nájemce [jméno] [příjmení] přihlášen do nemovitosti na adrese [adresa žalobkyně], a sice bytu [číslo] o velikosti 2 obytných místností s tím, že počet osob v dané nemovitosti jsou 3, pro služby jsou evidovány osoby 2.

7. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 14 C 410/2013 – 227 ze dne 27. 9. 2017 bylo rozhodnuto o povinnosti žalované [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobkyně] vyklidit předmětný byt. V rámci odůvodnění soud konstatoval, že v této věci již jednou rozhodl a žalobě vyhověl. K odvolání žalované soud II. stupně napadené rozhodnutí zrušil a vrátil podepsanému soudu s tím, že ve věci bylo rozhodnuto přinejmenším předčasně, neboť žalovaná by měla tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že určité osoby s dosavadním nájemcem bytu žily v předmětném bytě ve společné domácnosti a že nájemce tuto společnou domácnost v určitém okamžiku opustil. Žalovaná k následnému poučení soudu uvedla, že žila se svou vnučkou [jméno] [příjmení] v době, kdy [jméno] [příjmení] opustila společnou domácnost ve společné domácnosti a že vnučka žalované jednoznačně byla závislá na své prababičce [jméno] [příjmení] stran výživy. Uvedla dále, že její matka [jméno] [příjmení] byla dlouhodobě nemocná a při svém pobytu v LDN udělila jí dne 12. 6. 2009, v tomto případě žalované, tedy [jméno] [celé jméno žalobkyně], plnou moc pro zajištění místa v domově pro seniory se stálou pečovatelskou službou, což její zdravotní stav v té době již vyžadoval. Dne 26. 11. 2009 byla podána žádost o pobytovou službu Domova pro seniory [jméno] [příjmení] v [obec a číslo], [část obce]. Dne 1. 1. 2010 uzavřela matka žalované, paní [jméno] [příjmení], dohodu se svojí sestrou [jméno] [příjmení], o pronájmu bytu v [obec]. V předmětném bytě paní [jméno] [příjmení] přebývala až do okamžiku, kdy jí byl umožněn pobyt v Domově seniorů [jméno] [příjmení]. Ode dne 18. 8. 2010 až do svého úmrtí dne 15. 8. 2012 pobývala zůstavitelka v domově pro seniory [jméno] [příjmení]. Žalovaná je toho názoru, že k přechodu nájmu došlo v rozmezí doby od 12. 6. 2009 do 1. 1. 2010, a předmětný nájem bytu přešel, dle občanského zákoníku, na společný nájem její dcery [titul] [jméno] [celé jméno žalobkyně] a pravnučky [jméno] [příjmení], která byla na zesnulou výživou odkázána. V závěru soud konstatuje, že při posouzení otázky přechodu nájmu bytu na žalovanou, či na jiné osoby, je rozhodující, zda ke dni trvalému opuštění společné domácnosti žila žalovaná, či osoby uvedené v § 706 odst. 1 ve společné domácnosti s [jméno] [příjmení] a nemají vlastní byt. Žalovaná tvrdí, že je to období od 12. 6. 2009 do 1. 1. 2010, kdy k přechodu nájmu na uvedené osoby, došlo. Pokud žalovaná tvrdí, že žila ve společné domácnosti v předmětném bytě se svou vnučkou [jméno] [příjmení] v době, kdy [jméno] [příjmení] (její matka) opustila společnou domácnost, a že její vnučka byla závislá na své prababičce [jméno] [příjmení] ohledně výživy (od 12. 6. 2009 do 1. 1. 2010), pak soud má zato, že to prokázáno nebylo. Matka žalované, [jméno] [příjmení] opustila trvale společnou domácnost dne 19. 5. 2009, jak sama žalovaná potvrzuje ve svém prohlášení. K tomuto datu pak soud zjišťoval, zda na žalovanou, či na jiné osoby (specifikované v § 706 obč. zák. účinného do 31. 10. 2011) ke dni trvalému opuštění společné domácnosti, zda žily žalovaná či uvedené osoby ve společné domácnosti s [jméno] [příjmení], tedy přešlo nájemní právo. Žalovaná přitom dne 28. 11. 2010 potvrzuje svým prohlášením, adresovaným žalobkyni, že v předmětném bytě bydlí pouze její příbuzný [příjmení] [jméno] a její matka, a že žalobkyně se dnem podpisu uvedeného prohlášení z bytu odhlásí. V prohlášení není zmínka o tom, že by v bytě žalovaná, či osoby jí blízké, i fakticky bydlely, což potvrzuje i svědkyně [příjmení], že na dveřích bytu byla uvedena různá jména a žalovaná se v bytě nezdržovala. Pokud jde o výpověď svědka [příjmení], ten toliko obecně potvrdil, že žalovaná v domě bydlela od roku 1962, nicméně z ní není potvrzováno, že k rozhodnému dni žalovaná byt trvale neopustila, zejména za důkazní situace, kdy svědek potvrdil, že do horních pater nechodil. Nelze tomuto důkazu přiřadit hodnotu, potvrzující bydlení žalované, či jí blízkých osob v bytě k rozhodnému datu. Jde-li o výpověď [jméno] [příjmení], nelze než vyhodnotit její tvrzení, že v bytě nepřetržitě bydlí, účelovosti tvrzení se snahou vyřešení jejího bytového problému. Nelze tak dospět k závěru, že by v době přechodu nájmu bytu (19. 5. 2009) žalovaná žila v předmětném bytě s [jméno] [příjmení], svoji matkou, a že obě vedly společnou domácnost, event. spolu s dalšími osobami, jak žalovaná tvrdí ([jméno] [anonymizováno], vnučkou), a že by se tak jednalo o ochranu faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což by se mimo jiné projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho opuštěním společné domácnosti, a kteří se tak spoléhali na zajištěnost své bytové potřeby a nemohou ji (ze dne na den) uspokojit jinak. Toto omezení nesmí být zneužíváno k účelům jiným, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoli účel omezujícího ustanovení. V daném případě soud uzavřel, že paní [jméno] [celé jméno žalobkyně] neměla právo byt nadále užívat.

8. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 50/2018 – 266 ze dne 18. 4. 2018 byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 14 C 410/2013 – 227, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované [jméno] [celé jméno žalobkyně], vyklidit byt, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, nacházející se v pátém nadzemním podlaží domu. Odvolací soud uzavírá, že byť tedy soud I. stupně věc ne zcela správně právně posoudil, je jeho vyhovující rozhodnutí ve výroku věcně správné. K poukazu žalované na to, že předmětný byt užívá dlouhodobě a nemá jinou možnost bydlení, je třeba uvést, že k užívání bytu jí od 1. 7. 2010, tedy již téměř 8 let, nesvědčí žádný právní titul.

9. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci 14 C 60/2020 – 115 ze dne 29. 1. 2021 ve věci žalobce [příjmení] [jméno] [jméno] proti žalované [příjmení] části [obec a číslo], o vyloučení práva žalobce na bydlení z výkonu rozhodnutí. V závěru daného rozhodnutí je konstatováno, že nájemní smlouva k předmětnému bytu byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] dne 11. 6. 1996. Na základě této smlouvy užívala paní [příjmení] byt [číslo] v 5. nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec a číslo], jinak adresou [adresa], a to výpovědí ze dne 24. 2. 2010, která jí byla doručena dne 2. 3. 2010. Nájemní vztah tak skončil dne 30. 6. 2010, aniž by paní [příjmení] podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Součástí výpovědi bylo i poučení o právu nájemce podat u soudu ve lhůtě 60 dnů po obdržení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Žalobce nemá v souvislosti s žalovanou, jakožto pronajímatelkou žádný titul k předmětnému bytu, protože právo žalobce užívat předmětný byt bylo v souladu s občanským zákoníkem, v tehdy platném znění, odvozeno od nájemního práva paní [příjmení], když platilo, že podnájem sjednaný bez určení doby, skončí nejpozději se zánikem nájmu. K tomu tedy soud odkazuje na judikaturu, kdy dále konstatuje, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu, a že nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl a že podnájemní vztah je vztah mezi nájemcem a podnájemcem. Nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Vzhledem ke skutečnosti, že podnájemní právo žalobce zaniklo se zánikem nájemního vztahu, proto bylo nadbytečné podávat žalobu na vyklizení předmětného bytu též proti žalobci a byla tak podána pouze proti paní [příjmení]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2011, č. j. 15 C 182/2011 – 16, bylo paní [příjmení] uloženo vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat správci domu. Podnájemní vztah žalobce skončil uplynutím výpovědní doby. Žalobce není dědicem po paní [jméno] [příjmení], a není ani osobou, na kterou by nájem přešel, tudíž mu nesvědčí žádné užívací právo k předmětnému bytu. Sám žalobce v žalobě uvádí, že s povinnou [jméno] [celé jméno žalobkyně] není v žádném právním, či jiném vztahu. Nemohlo tak dojít k přechodu nájmu na žalobce automaticky, neboť v souladu s tehdejší zákonnou úpravou by k takovému přechodu musela dát žalovaná souhlas, který však nikdy žalobci neudělila. Podnájemní vztah žalobce k předmětnému bytu skončil uplynutím nájemní doby paní [příjmení], žalobce se nestal dědicem po paní [příjmení] a není ani osobou, na kterou by nájem přešel, tudíž v předmětném bytě zůstat mu nepřísluší. I kdyby skutečně [jméno] [příjmení] vedla s [titul] [jméno] [celé jméno žalobkyně], resp. s dalšími osobami, v předmětném bytě společnou domácnost, mohla tuto opustit nejdříve až poté, co již zaniklo její nájemní právo k předmětnému bytu, a za tohoto stavu je vyloučeno, aby již neexistující nájem přešel na další osoby. Zapsání žalobce na služby související s užíváním předmětného bytu nezakládá nájemní právo žalobce k předmětnému bytu. Žalobci nesvědčí ani žádné užívací právo k předmětnému bytu. Pokud někdy měl právo na užívání předmětného bytu na základě podnájemního vztahu, toto právo žalobci skončilo dne 30. 6. 2010 na základě výpovědi z nájmu, která byla dána paní [příjmení].

10. V rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 162/2021 – 159 ze dne 10. 6. 2021 odvolací soud uvedl, že v řízení o vylučovací žalobě ve věci žalobce [titul] [jméno] [jméno] proti [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] sp. zn. 14 C 60/2020 bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že má právo v předmětném bytě bydlet, tedy právo, které nepřipouští, aby exekuce byla provedena. Prokázání práva na bydlení v bytě se žalobci nezdařilo, neboť v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce žádný titul (ani odvozený) k bydlení v bytě nemá, v bytě bydlel se souhlasem nájemkyně [jméno] [příjmení], tedy na základě práva odvozeného od nájemního práva, nájemní vztah [jméno] [příjmení] k bytu zanikl dne 30. 6. 2010 na základě výpovědi z nájmu bytu, k tomuto datu také zaniklo odvozené právo žalobce v bytě bydlet. Žádná další osoba se po [jméno] [příjmení] nájemcem bytu nestala, a osoby, které v bytě bydlely, zejména [jméno] [celé jméno žalobkyně], tam bydlely bez právního důvodu, tudíž ani žalobce nemohl získat další odvozený důvod k bydlení – souhlas dalšího nájemce. Soud v této souvislosti konstatoval, že soud I. stupně i žalovaná se analogicky dovolávali podnájmu, který však v této věci ani nebyl tvrzen, nicméně lze souhlasit s tím, že jak v případě podnájmu, tak i v případě bydlení v bytě se souhlasem nájemce, se jedná o odvozené důvody k bydlení, které zanikají se zánikem nájemního vztahu. Argumentace žalobce, že žalovaná proti němu nepodala žalobu na vyklizení bytu, je pro rozhodnutí o excindační žalobě nevýznamná, stejně jako otázka dobrých mravů a zapsání žalobce v evidenčním listu k předmětnému bytu, neboť ani na základě dobrých mravů, ani na základě zápisu v evidenčním listu nelze získat titul k užívání bytu. Z obsahu spisu, zejména pak z rozhodnutí o vyklizení bytu ve vztahu k [jméno] [příjmení] a k [jméno] [celé jméno žalobkyně] je zjevné, že byt žalované je dlouhodobě zneužíván osobami, které nemají k bydlení v bytě žádný titul a neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalované.

11. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 142/2022 – 397 ze dne 18. 5. 2022 bylo usnesení soudu I. stupně č. j. 55 EXE 1433/2018-368 změněno tak, že se návrh povinné ze dne 11. 3. 2022, na odklad exekuce, zamítá. Šlo o exekuci sp. zn. 55 EXE 1433/2018. Proti této exekuci se bránila povinná [jméno] [celé jméno žalobkyně]. V daném případě soud konstatoval, že po posouzení obsahu exekučního titulu a tvrzení uvedených v excindační žalobě je zřejmé, že excindační žalobu lze již podle jejího obsahu označit za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a jako taková nepředstavuje důvod, pro který by měla být exekuce odložena až do právní moci rozhodnutí o takové žalobě. Podle obsahu exekučního titulu se oprávněná domáhala žalobou podanou již dne 22. 10. 2013 na povinné vyklizení sporného bytu s tím, že povinná užívá byt bez právního důvodu, přičemž původní nájemkyni [jméno] [příjmení] oprávněná vypověděla nájem již v únoru 2010 pro neplacení nájemného. Povinná v nalézacím řízení tvrdila, že s ní ve společné domácnosti žila též její vnučka [jméno] [příjmení], která byla na své prababičce [jméno] [příjmení] závislá stran výživy. Již z těchto skutečností je zřejmé, že aplikace ustanovení § 2238 občanského zákoníku nepřichází v úvahu, a jiný titul užívání bytu vnučka povinné v excindační žalobě ani netvrdí. Soud zde konstatuje, že počínaje dnem 1. 7. 2010 tedy žalovaná, event. i další osoby, užívaly předmětný byt bez právního důvodu.

12. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 93, ze dne 2. 10. 2019, bylo odloženo provedení výkonu exekuce, vedené pod sp. zn. 180 EX 1814/18, a sice v rozsahu exekučního příkazu k provedení exekuce vyklizením proti [jméno] [celé jméno žalobkyně] s tím, že v daném případě má soud za prokázáno, že zdravotní stav vnučky povinné je natolik vážný, že by provedení exekuce vyklizením bytu na adrese [adresa žalobkyně], pro ni mohlo mít obzvláště nepříznivé následky, když tato její momentální sociální situace je pouze přechodného charakteru, když ošetřující lékař vnučky povinné uvedl, že lze očekávat zlepšení zdravotního stavu matky a novorozence do 31. 12. 2019, a vnučka povinné za ní nenese vinu. Soud dále posoudil, a to i s ohledem na zachování rovnosti účastníků, zda oprávněná nebude odkladem exekuce do 31. 12. 2019 vážně poškozená, když uzavírá, že nebude. Soud pro úplnost odkázal na ustanovení § 65 vyhlášky, podle kterého platí, že zjistí-li vykonavatel při vyklizení nemovité věci, stavby, bytu nebo místnosti, že ten, kdo má být vyklizen, resp. v tomto případě i vnučka povinné, je pro nemoc upoután na lůžko, nebo že jde o ženu v šestinedělí, nebo ve vyšším stupni těhotenství, a že by výkon vyklizení mohl vážně ohrozit zdravotní stav takové osoby, není provedení výkonu přípustné; není-li předloženo potvrzení lékaře, anebo je-li pochybnost o správnosti takového potvrzení, vykonavatel vyžádá vyjádření odborného lékaře.

13. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 55 EXE 1433/2018 – 128 ze dne 28. 1. 2020 byl ve věci exekuce oprávněné [stát. instituce] [anonymizováno] [obec a číslo], návrh povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] na odklad exekuce, nařízené pro vymožení částky 13 950 Kč s příslušenstvím a pro vyklizení bytu, zamítnut. Soud konstatoval, že jakkoli byly v době posledního rozhodování soudu o návrhu povinné na odklad exekuce, tedy v říjnu 2019, splněny podmínky pro vyhovění jejímu návrhu s ohledem na zdravotní stav vnučky povinné, nejsou aktuálně zákonné podmínky naplněny. V posuzovaném případě soud neshledal, že by neprodlený výkon exekuce v rozsahu exekučního příkazu vyklizením nemovitosti měl pro povinnou nebo příslušníky její rodiny zvláště nepříznivé následky.

14. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 32 ve věci oprávněné [stát. instituce] [anonymizováno] [obec a číslo] proti povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] byl návrh povinné na odklad exekuce zamítnut s tím, že jde o návrh bezdůvodný. Soud ze spisu exekutorky zjistil a má za prokázané, že výzva ke splnění vymáhané povinnosti ze dne 13. 11. 2018 byla povinné doručena 21. 11. 2018, což stvrdila svým podpisem na poštovní dodejce. Povinná svůj návrh na odklad a zastavení exekuce ze dne 4. 12. 2018 podala u soudního exekutora dne 5. 12. 2018, tedy ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, a jak vyplývá z exekučního řádu, návrh na zastavení exekuce podaný ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, má odkladný účinek, neboť nelze exekuci provést před právní mocí rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podán v této lhůtě. Proto soud rozhodl, že se návrh povinné na odklad exekuce zamítá, neboť tento návrh je návrhem nadbytečným.

15. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2019, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 54, ve věci oprávněné [stát. instituce] [anonymizováno] [obec a číslo] proti povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] byl návrh povinné na zastavení exekuce byl zamítnut, protože nebyla shledána jeho důvodnost, když žaloba na obnovu řízení nemá ze zákona vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, resp. podáním této žaloby nedochází ze zákona k odkladu právní moci rozhodnutí, ani nedochází k jakékoli změně jeho vykonatelnosti. Soud by pouze mohl v řízení o žalobě na obnovu řízení vyslovit, je-li pravděpodobné, že žalobě bude vyhověno, odklad vykonatelnosti rozhodnutí. V bližším odkazuje na další odůvodnění daného rozhodnutí.

16. V usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 123/2020 – 152 ze dne 26. 5. 2020 odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti usnesení č. j. 55 EXE 1433/2018 – 128 konstatoval, že požádal vnučku povinné o udělení souhlasu s vyžádáním podrobnější lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu od jejího ošetřujícího lékaře, neboť z návrhu na odklad nevyplývalo nic bližšího o charakteru zdravotních obtíží vnučky povinné, do jaké míry je jimi omezena v běžném životě a do jaké míry jsou přechodného rázu. Povinná měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby svou bytovou situaci vyřešila. Další odklad exekuce vyklizením bytu by měl též podstatný negativní dopad do poměrů oprávněné, neboť povinná užívá byt dlouhodobě bez právního důvodu a zasahuje tím do vlastnického práva oprávněné. Jednalo se o žalobu oprávněné, [anonymizována dvě slova] [obec a číslo], proti povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně], a týkající se, mimo jiné, vyklizení bytu.

17. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 209 ze dne 10. 8. 2020 byl návrh povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] na odklad exekuce zamítnut.

18. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 217 ze dne 31. 8. 2020, bylo řízení o návrhu povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] ze dne 17. 8. 2020 na odklad exekuce zastaveno. Povinná již navrhla 22. 7. 2020 odklad exekuce, kterým je mimo jiné vymáhána povinnost vyklidit byt v bytovém domě, avšak návrh povinné na odklad exekuce byl zamítnut. Usnesení nabylo právní moci 1. 9. 2020. Soud s ohledem na uvedené uzavřel, že povinná ve svém návrhu na odklad exekuce netvrdí žádné nové relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhovění návrhu na odklad exekuce, když pouze doplnil, že vymáhané dlužné výživné nemůže uhradit ani její rodina. Jelikož povinná opakovaně žádá o odklad exekuce a o shodném návrhu povinné již bylo pravomocně rozhodnuto, soud řízení o dalším návrhu téhož účastníka na odklad exekuce zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

19. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 316/2020 – 242 ze dne 12. 10. 2020 bylo usnesení soudu I. stupně č. j. 55 EXE 1433/2018 – 209, kterým byl zamítnut návrh povinné na odklad exekuce, potvrzeno s tím, že mezi účastnicemi nikdy nebylo sporu o tom, který byt má být vyklizen, a i když podle prohlášení vlastníka o rozdělení vlastnictví nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám je v katastru nemovitostí zapsána bytová jednotka, je podle názoru odvolacího soudu vyklizovaný byt ve vykonávaném rozhodnutí identifikován dostatečně určitě tak, aby jej při výkonu rozhodnutí nebylo možné zaměnit s bytem jiným, tj. podle exekučního titulu lze bez pochybností vyklidit konkrétní byt.

20. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 253 ze dne 7. 12. 2020 byla exekuce odložena do pravomocného rozhodnutí o vylučovací žalobě, vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 60/2020.

21. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 279 ze dne 19. 4. 2021 kterým byl návrh povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] na odklad exekuce zamítnut.

22. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 368 ze dne 15. 3. 2022 bylo řízení o návrhu povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] ze dne 28. 2. 2022 zastaveno a exekuce byla odložena do pravomocného rozhodnutí ve věci, vedené zdejším soudem pod sp. zn. 45 C 48/2022 (tzn. do skončení tohoto řízení).

23. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2020, č. j. 14 C 410/2013 – 383, byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 410/2013 zamítnuta s tím, že předpokladem přechodu nájmu bytu je skutečnost, že zemřelý nájemce je výlučným nájemcem bytu, a byt tedy není ve společném nájmu manželů, jelikož v případě smrti se tak stane nájemcem pozůstalý manžel. S ohledem na to, že se nájemcem stala [jméno] [příjmení] jakožto vdova po [jméno] [příjmení], není možné uplatnit ust. § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Manželství mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vyplývá z úmrtního listu [jméno] [příjmení] a je bez právního významu, že rozhodnutí Národního výboru pro [část Prahy] směně bytu bylo vydáno pouze na pana [jméno] [příjmení]. Nadto [jméno] [celé jméno žalobkyně] jakožto žalovaná ve věci neprokázala, že by [jméno] [příjmení] opustila v roce 1996 domácnost. Dne 11. 6. 1996 byla uzavřena nová nájemní smlouva, která nahradila smlouvu dřívější, stala se tak výlučným nájemcem bytu. Výpovědí z nájmu následně skončil nájem ke dni 30. 6. 2010.

24. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 11 Co 148/2021 – 435, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2020, č. j. 14 C 410/2013 – 383. Městský soud v odůvodnění uvedl, že počínaje dnem 1. 7. 2010 žalovaná [jméno] [celé jméno žalobkyně] a eventuálně i další osoby užívají byt bez právního důvodu. Žalovaná taktéž v průběhu původního řízení musela vědět, že v předmětné době, tedy v roce 1996, bydlela s [jméno] [příjmení] v bytě, a nic jí nebránilo, aby tyto skutečnosti tvrdila už tehdy.

25. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 55 EXE 1433/2018 – 417 ze dne 18. 7. 2022 byl návrh povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] ze dne 8. 7. 2022 na odklad exekuce zamítnut.

26. Dle vyjádření [jméno] [jméno] ze dne 31. 1. 2022 tento k uvedenému dni vypověděl veškeré plné moci udělené panu [jméno] [příjmení], a vzdal se veškerých nároků spojených s bytem [číslo] páté nadzemní podlaží na adrese [adresa žalobkyně].

27. Výpovědí z nájmu bytu ze dne 24. 2. 2010, zaslanou advokátní kanceláří [právnická osoba], [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] byla paní [jméno] [příjmení] s ohledem na dluh na nájemném udělena výpověď z nájmu bytu. Dle dodejky dané výpovědi, byla tato doručena 26. 2. 2010, resp. 2. 3. 2010.

28. Dle protokolu o jednání ze dne 1. 7. 2022 u Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 45 C 48/2022 – 21, zástupce žalobkyně [jméno] [příjmení] konstatoval, že se nikdo z osob, které obývaly byt, nedisponoval nájemním právem k tomuto bytu, a žaloba na vyklizení byla podána pouze proti paní [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Argumentuje, že návrh na vyklizení bytu mělo být podáno proti všem osobám, a že se po 12 letech, kdy žalobkyni [jméno] [příjmení] nebyla dodána ani výzva na vyklizení bytu, považuje sebe za nájemce, když užívá byt již několik let v dobré víře. Zástupce žalobkyně souhlasí, že žalobkyně, i její matka [celé jméno žalobkyně], užívají byt bez právního důvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 45 C 48/2022 – 33, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně [jméno] [příjmení] domáhala, aby z exekuce nařízení proti povinné [jméno] [celé jméno žalobkyně] bylo vyloučeno nájemní právo žalobkyně na bydlení v předmětném bytě.

29. Další důkazy soud jako nadbytečné neprováděl.

30. Podle ust. § 3028 zák.č. 89/2012 (občanský zákoník), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

31. Na právní vztah účastníků soud aplikoval ustanovení zákonů platných do 31. 12. 2013.

32. Podle ustanovení § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na osobu, která žila v bytě s nájemcem ke dni jeho smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejdou na ni práva a povinnosti z nájmu, jen pokud pronajímatel s jejím bydlením v bytě souhlasil. Pro souhlas se vyžaduje písemná forma.

33. Podle ustanovení § 707 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.

34. Podle ustanovení § 708 zákona č. 40/1964 Sb. ustanovení § 707 odst. 1 a 3 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.

35. Dle ust. § 267 odst. 1 o. s. ř., právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

36. Na základě provedeného dokazování má soud prokázáno, že nová nájemní smlouva k předmětnému bytu byla uzavřena mezi paní [jméno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] dne 11. 6. 1996, a tato smlouva nahradila smlouvu původní z roku 1963 (Rozhodnutí bytového odboru Národního výboru v [obec] ze dne 2. 11. 1963). Na základě nové smlouvy užívala paní [příjmení] sporný byt, a jelikož řádně nehradila nájemné a náklady na služby vypověděla žalobkyně nájem bytu v souladu s ustanovením § 711 odst. 2, písmene b), občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 a to výpovědi z 24. 2. 2010, která byla paní [příjmení] doručena 2. 3. 2010. Nájemní vztah tak byl ukončen k 30. 6. 2010, aniž by paní [příjmení] podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi.

37. Pokud jde o žalovanou argumentované ustanovení pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 s tím, že zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na osobu, která žila v bytě s nájemcem ke dni jeho smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt (věta prvá), pak dle ustálené judikatury a komentáře k předmětnému ustanovení je stěžejním předpokladem přechodu nájmu bytu skutečnost, že zemřelý nájemce byl výlučným nájemcem bytu, tzn. byt není ve společném nájmu bytu manžely, neboť v případě smrti by se výlučným nájemcem stal pozůstalý manžel. S ohledem na to, že paní [jméno] [příjmení] byla vdovou (manželkou po panu [jméno] [příjmení]), nemohl se uplatnit přechod nájmu bytu v souladu s ustanovením § 706 odst. 1, občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 na žalovanou tak, jak žalovaná uvádí ve svém návrhu na obnovu řízení. S ohledem na to, že [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli manželé, jednalo se o společný nájem bytu manželů a je naprosto bez právního významu, zda rozhodnutí bytového odboru Národního výboru v [obec], kterým bylo dne 2. 11. 1963 přivoleno ke směně bytu bylo vydáno jen na pana [příjmení]. Společný nájem bytu manžely tak vznikl ze zákona. Nadto, tvrzení žalované o opuštění domácnosti [jméno] [příjmení] mezi lety 1962 až 1964 nebylo doloženo žádnými důkazy ze strany žalobkyně.

38. Za této situace pokud žalovaná měla v době úmrtí svého otce za to, že na ni přešel nájem bytu, měla v roce 1996 prokázat vedení společné domácnosti a splnění dalších podmínek pro přechod nájmu bytu, což neučinila, přičemž se měla svého údajného práva domáhat, k tomu však nedošlo. Takovýto nárok by byl tak již dávno promlčen (§ 101 zákona 40/1964 Sb.).

39. Žalobkyně ani není aktivně legitimovaná, když na ní nemohlo přejít právo z vedení společné domácnosti s [anonymizováno]. [příjmení], když babička opustila byt až po uplynutí výpovědní doby odchodem do domova důchodců dne 18. 8. 2010, zaniklé nájemní právo nemůže přejít.

40. Soud proto žalobu neshledal důvodnou.

41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná žalobu převzala a písemně se k ní vyjádřila, přísluší žalované nákladů řízení v rozsahu 2 úkonů ve výši 600 Kč.