21 C 56/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč do 3 dnů právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, která mu, dle jeho přesvědčení, byla způsobena postupem Ústavního soudu ve věci jím podané ústavní stížnosti projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. [ústavní nález], kterou bylo ze strany žalobce napadeno pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], vydané v rámci insolvenčního řízení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudci senátu Nejvyššího soudu [číslo] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V této souvislosti žalobce uváděl, že napadené rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho ústavní stížnosti, nabylo právní moci dne [datum], přičemž žalobou podanou u zdejšího soudu se tedy domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu dle jeho přesvědčení výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu. Žalobce Ústavnímu soudu konkrétně vytýkal, že Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl, ačkoliv v rámci odůvodnění připustil určitou relevanci námitek žalobce uplatněných v ústavní stížnosti, avšak nakonec přes toto konstatování ke zrušení napadeného rozhodnutí nepřistoupil, a to s ohledem na domněnku obstrukčního jednání žalobce. V této souvislosti tedy žalobce poukazoval na to, že Ústavní soud, i přes konstatování relevance jeho námitek týkajících se porušení práva žalobce na zákonného soudce, žalobci neposkytl ochranu, čímž tedy žalobci odňal ústavně garantovaná práva. Ke svému návrhu pak žalobce připojil usnesení Ústavního soudu vydané pod sp. zn. [ústavní nález], jímž byla jeho ústavní stížnost odmítnuta. Dále žalobce předložil i své uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem u Ministerstva spravedlnosti, přičemž v této souvislosti v žalobě poukázal na to, že nárok byl u Ministerstva spravedlnosti uplatněn řádně ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě.

2. Žalovaná strana, za níž v řízení bylo původně jednáno s Ministerstvem spravedlnosti, navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. V rámci vyjádření k žalobě byla učiněno nesporným, že žalobce dne [datum] (podáním ze dne [datum]) uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu, a to v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. [ústavní nález]. Dále bylo ve vyjádření k žalobě uvedeno, že v rámci mimosoudního projednání věci nebylo požadavku žalobce vyhověno. Ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem u soudu pak bylo konstatováno, že žalobci v daném případě nárok na náhradu nemajetkové újmy v žádném případě nevznikl, neboť pokud žalobce spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. [ústavní nález] odmítl žalobcovu ústavní stížnost přes to, že jeho námitkám uplatněným v ústavní stížnosti přiznal určitou relevanci, je třeba vyjít z toho, že postup ústavního soudu se promítl do jeho rozhodnutí, tedy jedná se o rozhodnutí soudu, které však nebylo zrušeno, a tudíž nebyl splněn jeden ze tří základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu případnou nemajetkovou újmu. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak při jednání soudu bylo dále poukázáno na to, že, a to ať již je nárok žalobce uplatňován z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí (které však pro nezákonnost nebylo zrušeno), či eventuálně z titulu žalobcem tvrzeného nesprávního úředního postupu Ústavního soudu, nejsou v daném případě obecné soudy vůbec oprávněny přezkoumávat ani případný nesprávný úřední postup Ústavního soudu, ani jeho rozhodnutí, což jednoznačně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Ze všech shora uvedených důvodů tedy žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Ve věci již bylo v minulosti soudem prvého stupně rozhodnuto, a to rozsudkem vydaným dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [spisová značka] [anonymizováno], jímž byla žaloba žalobce o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč zamítnuta jako nedůvodná, a to za situace, kdy z obsahu návrhu je zřejmé, že žalobce se domáhal nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, které však pro nezákonnost nebylo zrušeno a navíc se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k rozhodovací činnosti Ústavního soudu, tedy pro ve vztahu k rozhodnutí, které na vnitrostátní úrovni nemůže podléhat přezkumu jiných orgánů veřejné moci, a to ani obecných soudů, to vše za situace, kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou na vnitrostátní úrovni konečná a na vnitrostátní úrovni nemohou být tedy přezkoumávána. (viz rozhodnutí Ústavního soudu II ÚS 179/13 či rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 12846/2012).

4. K odvolání žalobce pak bylo ve věci rozhodováno odvolacím soudem, který svým rozhodnutím vydaným dne 5. 11 2020 pod č. j. 25 Co 144/2020-122 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, přičemž důvodem zrušení pak bylo to, že soud prvého stupně nesprávně určil organizační složku státu, s nímž mělo být v řízení za žalovanou, tedy Českou republikou, jednáno s tím, že touto organizační složkou tedy nemělo být Ministerstvo spravedlnosti ale Ministerstvo financí. Dále v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo konstatováno, že nicméně napadené rozhodnutí je po obsahové stránce zcela správné, neboť z ustálené judikatury jednoznačně vyplývá, že obecné soudy nemohou přezkoumávat ani rozhodnutí Ústavního soudu a ani jeho postup v řízení o ústavních stížnostech, přičemž v této souvislosti pak bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 30 Cdo 1260/2014 či nález Ústavního soudu II. ÚS 179/13.

5. Za této situace se ve věci tedy vyjádřilo za žalovanou, tedy Českou republiku, Ministerstvo financí, které taktéž sdělilo, že žalobu neuznává a považuje ji za nedůvodnou, přičemž v této souvislosti odkázalo na nález Ústavního soudu II. ÚS 179/13, z jehož závěrů jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí Ústavního soudu nemohou na vnitrostátní úrovni podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani obecných soudů, a dále uvedlo že žalobce se zvoleným postupem snaží obcházet ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a že nepřípustnost přezkumu rozhodnutí ústavního soudu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.

6. Soud tedy ve věci nařídil jednání na den [datum] a znovu ve věci rozhodl. V této souvislosti soud pouze pro úplnost uvádí, že ve věci rozhodoval v nepřítomnosti žalobce, a to za situace, kdy sice dne [datum] byla žalobci doručena žádost o odročení jednání z důvodu tvrzeného nepříznivého zdravotního stavu žalobce a k této žádosti pak byla doložena lékařská zpráva z [datum], jejíž obsahem bylo sdělení, že žalobce se nebude z důvodu plánované léčby ve zdravotnickém zařízení v [anonymizováno] schopen zúčastňovat soudních jednáních minimálně do [datum], avšak s ohledem na to, že se jednalo o zprávu z [datum], nebyla tato žádost žalobce o odročení jednání soudem vyhodnocena jako řádná, neboť se jednalo o zprávu více než půl roku starou, tedy rozhodně nedokládala aktualizovaný zdravotní stav žalobce a nemohla tak objektivně vypovídat o jeho faktickém zdravotním stavu. Navíc pak nelze přehlédnout, že tato žádost o odročení jednání nebyla soudu doručena ani v takovém časovém předstihu, aby byla soudem vyhodnocena jako včasná, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce o jednání soudu věděl již od konce května 2021 (viz doklad o doručení zásilky dnem [datum]), přičemž žádost o odročení se starou lékařskou zprávou byla soudu doručena dne [datum], přičemž k poštovní přepravě byla zásilka adresovaná soudu odevzdávána v [anonymizováno] dne [datum] (žalobce udává adresu svého bydliště na území [země], lékařská zpráva je vystavena zařízením v [anonymizováno]). Navíc soud v daném případě vyhodnotil, že neúčast žalobce u jednání soudu v daném případě nemohla mít žádný vliv na to, jakým způsobem bude o žalobcově návrhu rozhodnuto, což ostatně žalobci muselo být velmi dobře známo již z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a tedy skutečnost, že žalobce nebyl účasten u jednání soudu, není možno považovat za skutečnost, kterou by v daném konkrétním případě došlo k znevýhodnění žalobce v tomto řízení, to vše za situace, kdy odročením jednání by docházelo pouze k prodloužení řízení, jehož výsledek je zřejmý. Proto tedy soud jednal v nepřítomnosti žalobce.

7. Z důkazů provedených v tomto řízení, a to z usnesení Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], z žádosti žalobce o náhradu nemajetkové újmy z [datum] vzal soud za prokázané, že usnesením Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. [ústavní nález] byla odmítnuta ústavní stížnost podaná žalobcem proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydanému dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka]. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobce se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč obrátil na Ministerstvo spravedlnosti, a to svým podáním ze dne [datum].

8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo Podle odst. 3, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. S ohledem na všechna shora citovaná zákonná ustanovení a po vyhodnocení obsahu návrhu na náhradu nemajetkové újmy v kontextu důkazů provedených v řízení a judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vztahující se k této problematice, dospěl soud k závěru, že v daném případě nebyla žaloba podána důvodně. V prvé řadě je třeba konstatovat, že jestliže žalobce obsahem podané žaloby napadá ve svém důsledku skutečnost, že Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost a dle žalobce mu tak neposkytl ochranu jeho právům, jedná se o situaci, kdy žalobce tedy tvrdí, že v důsledku nesprávného přístupu Ústavního soudu při projednání jím podané ústavní stížnosti došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť v daném případě se žalobcem vytýkaný postup Ústavního soudu promítl do vydaného rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy ústavní stížnosti. Za těchto okolností je tedy po právní stránce třeba věc posoudit tak, že žalobce se tedy potencionálně domáhá nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, které však pro nezákonnost nebylo zrušeno, což je nezbytnou podmínkou pro to, aby byl vůbec v obecné rovině splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, a proto by nebylo důvodné takto skutkově vymezené žalobě vyhovět ani v případě, že by se jednalo o rozhodnutí například obecných soudů a nikoliv soudu ústavního. Navíc však je v daném případě třeba konstatovat, že ve vztahu k rozhodovací činnosti a postupu Ústavního soudu je situace zcela specifická, neboť jak vyplývá jak z judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu (srovnej například rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 179/13 či 30 Cdo 12846/2012) obecné soudy nejsou oprávněny rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiných orgánům veřejné moci, a to ani obecných soud, přičemž rozhodnutí Ústavního soudu pak nemůže přezkoumávat ani samotný Ústavní soud, když jeho rozhodnutí na vnitrostátní úrovni jsou konečná a na vnitrostátní úrovni tedy nemohou být zpochybněna. V této souvislosti soud uvádí, že žalobce se ve svém důsledku snaží podáním žaloby obsahující tvrzení o nesprávném úředním postupu Ústavního soudu při rozhodování jeho ústavní stížnosti nepřípustně obcházet ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujícím nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a snaží se vynucovat si přezkum ze strany orgánů, které však k tomu nejsou povolány. Protože takovýto postup tedy nemůže být soudem ze shora uvedených důvodů akceptován, soud tedy ve věci podané žaloby rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení v rozsahu, který byl žalovanou u jednání soudu požadován. Proto soud pod bodem II výroku rozsudku uložil žalobci povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč jakožto paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhl. č. 254/2015 Sb., jíž se stanoví výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., kdy za vyjádření ve věci samé, za přípravu účasti na jednání a účast u jednání soudu byla dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) cit. vyhlášky přiznána za každou jednotlivou položku částka 300 Kč dle § 2 odst. 3 shora uvedené vyhlášky.