21 C 6/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 16. 12. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce ve znění upřesňujících doplnění žaloby domáhal po žalované zaplacení částky 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 12. 2018 do zaplacení, a to s poukazem na to, že dle jeho přesvědčení je tato částka přiměřeným odškodněním za jemu vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu [okres] pod sp. zn. [spisová značka]. V žalobě a jejích doplnění žalobce poukazoval na nepřiměřenou délku exekučního řízení vedeného pod shora uvedenou spisovou značkou. V této souvislosti žalobce uváděl, že dne [datum] podal návrh na nařízení exekuce u [exekutorský úřad] [anonymizováno], u soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], že dne [datum] pak bylo vydáno pod č. j. [číslo jednací], usnesení, jímž byla exekuce nařízena a že dne [datum] sice vydal [název soudu] usnesení č. j. [číslo jednací], jímž potvrdil usnesení Okresního soudu [okres], kterým bylo v předchozí době rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, avšak žalobce v této souvislosti uváděl, že o skončení exekučního řízení se dozvěděl až poté, kdy mu byl doručen přípis soudního exekutora datovaný dne [datum] a jímž mu bylo oznámeno, že rozhodnutí o zastavení exekučního řízení nabylo právní moci dne [datum]. Žalobce v této souvislosti sporoval údaj o skončení exekučního řízení, přičemž v této souvislosti dále poukazoval i na to, že akcie, ve vztahu ke kterým bylo vedeno exekuční řízení, mu nebyly do dnešního dne vydány, a dále uváděl, že ve vztahu k nalézacímu řízení, na základě něhož byla exekuce vedena, byl podán návrh na obnovu řízení. V souvislosti s vyjádřením žalované, která vznesla námitku promlčení, žalobce polemizoval s touto námitkou, přičemž při jednání soudu začal poukazovat na to, že dle jeho přesvědčení mu bylo nesprávně doručováno usnesení [název soudu], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení exekučního řízení, uváděl, že na rozhodnutí o zastavení řízení a na potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, když dovozoval, že právní moci mohlo usnesení odvolacího soudu nabýt teprve až případně desátým dnem od vhození zásilky soudu obsahující usnesení odvolacího soudu do schránky. Žalobce pak začal sporovat i to, že se toto usnesení dostalo do jeho dispoziční sféry a setrvával na tom, že o zastavení exekučního řízení se dozvěděl až doručením oznámení exekutora o ukončení exekuce, tedy až v lednu 2018 s tím, že za těchto okolností není námitka promlčení vznesená ze strany žalované důvodná. V neposlední řadě žalobce uváděl i to, že pokud by soud eventuálně dospěl k závěru, že došlo k promlčení jeho nároku, pak argumentoval tím, že vznesení námitky promlčení ze strany [stát. instituce] je v rozporu s dobrými mravy, přičemž v této souvislosti poukazoval žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3391/2015. Ze všech shora uvedených důvodů tedy žádal, aby jeho žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

2. Žalovaná strana navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu, když poukazovala na to, že nárok žalobce je promlčen. V této souvislosti žalovaná uvedla, že předmětné exekuční řízení, za něž se žalobce domáhá odškodnění vzniklé nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení bylo pravomocně ukončeno dne 6. 12. 2017, přičemž žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu požádal až 15. 6. 2018, tedy již po marném uplynutí zákonem stanovené doby, kterou měl žalobce měl pro uplatnění svého nároku mimosoudní cestou. Dále bylo konstatováno, že žaloba sama pak byla u Obvodního soudu pro Prahu 2 podána až dne 22. 1. 2019, tedy taktéž opožděně, tedy po uplynutí promlčení doby stanovené zákonem č. 82/1998 Sb. V neposlední řadě pak bylo s ohledem na argumentaci žalobce poukazováno žalovanou i na to, že exekutorem zaslané oznámení o skončení exekuce je pro posouzení lhůt podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bez jakékoliv relevance, přičemž tedy ze všech shora uvedených důvodů tedy bylo navrhováno zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. Z důkazů, provedených v tomto řízení, a to z žádosti žalobce o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, datované dne 7. 6. 2018 ([stát. instituce] došlé dne 15. 6. 2018), ve spojení s přípisem [stát. instituce] žalobci ze dne [datum] a dále ve spojení se stanoviskem [stát. instituce] ze dne 12. 8. 2019 vzal soud za prokázané, že žalobce se se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy obrátil na [stát. instituce] svým podáním ze dne 7. 6. 2018, [stát. instituce] doručeným dne 15. 6. 2018. Z obsahu této žádosti je pak zřejmé, že žalobce se v rámci mimosoudního projednání věci domáhal náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, tedy de facto za nepřiměřenou délku soudního řízení. Dále bylo v řízení výše uvedenými důkazy prokázáno, že Ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 15. 6. 2018 potvrdilo přijetí žádosti žalobce, přičemž následně, po projednání věci, pak [stát. instituce] sdělilo žalobci svým stanoviskem ze dne [datum], že jeho nárok v rámci mimosoudního projednání věci neuspokojí, neboť žádost o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla podána opožděně, tedy po uplynutí 6 ti měsíční promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když předmětné exekuční řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno ke dni [datum].

4. Návrhem na zahájení exekučního řízení a žádostí o pověření provedením exekuce ve spojení s usnesením Okresního soudu [okres] ze dne [datum rozhodnutí] vydaným pod č. j. [číslo jednací] vzal soud za prokázané, že u [exekutorský úřad] [anonymizováno] byl dne [datum] podán žalobcem návrh na zahájení exekučního řízení a pověření soudního exekutora, na základě něhož pak soudní exekutor požádal soud o pověření k provedení exekuce, přičemž usnesením Okresního soudu [okres] ze dne [datum], vydaným pod č.j. [číslo jednací] pak byla na základě pravomocného vykonatelného rozhodnutí soudu nařízena exekuce a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] [anonymizováno].

5. Usnesením Okresního soudu [okres] vydaným pod č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením [název soudu] č. j. [číslo jednací] a dále i ve spojení s doručenkami vztahujícími se k tomuto usnesení [název soudu] vzal soud za prokázané, že usnesením Okresního soudu [okres] vydaným pod č. j. [číslo jednací] bylo rozhodnuto o zastavení exekučního řízení vedeného pod shora uvedenou spisovou značkou. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno oprávněným, tedy žalobcem v tomto řízení, odvolání, o němž následně rozhodl [název soudu] dne [datum] tak, že usnesení prvoinstančního soudu potvrdil. Exekuční spis sp. zn. [spisová značka] byl s rozhodnutím [název soudu] vrácen Okresnímu soudu [okres] dne [datum]. Usnesení [název soudu] č. j. [číslo jednací] pak bylo doručeno do datové schránky právního zástupce povinného dne [datum] a oprávněnému, tedy žalobci v tomto řízení, bylo usnesení doručováno obálkou typu III, přičemž k doručení rozhodnutí došlo vhozením do schránky adresáta dnem 6. 12. 2017.

6. Oznámením soudního exekutora o skončení exekuce vedené pod č. j. [číslo jednací], datovaném dne [datum rozhodnutí], ve spojení s dokladem o doručení předloženém žalobcem vzal soud za prokázané, že soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení] zaslal žalobci oznámení o skončení exekuce, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že exekuční řízení pravomocně skončilo ke dni 6. 12. 2017. Do dispoziční sféry žalobce se tato listina dostala dnem 18. 1. 2018 vhozením do schránky.

7. Podle ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikne-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí neskončí promlčecí doby dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

8. Podle ust. § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

9. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení a posouzených ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že v daném případě nelze žalobě vyhovět, a to s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované. V této souvislosti soud uvádí, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu [okres] pod sp. zn. [spisová značka] a ve vztahu k němuž se žalobce v tomto řízení domáhal odškodnění nepřiměřené délky soudního řízení, pravomocně skončilo dnem 6. 12. 2017, přičemž od této doby tedy žalobci začala běžet 6 ti měsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti. Tato lhůta pak marně uplynula dnem 6. 6. 2018, přičemž jestliže v řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u [stát. instituce] uplatnil až dne 15. 6. 2018, je tedy zřejmé, že již i k uplatnění nároku u [stát. instituce] došlo opožděně, tedy po marném uplynutí zákonem stanovené 6měsíční lhůty, tedy že žalobcův nárok byl promlčen již v době jeho uplatnění u [stát. instituce]. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že i kdyby nedošlo k marnému uplynutí 6měsíční lhůty, kterou měl žalobce na mimosoudní uplatnění nároku u [stát. instituce], a to i při zohlednění stavění běhu promlčecí doby při předběžném projednání nároku [stát. instituce], je třeba konstatovat, že i žaloba u soudu pak byla podána opožděně, když žaloba u soudu byla podána až dne 18. 1. 2019, přičemž nárok byl u [stát. instituce] uplatněn dne 15. 6. 2018. Za této situace je tedy zcela nepochybné, že žaloba byla v dané věci podána po marném uplynutí promlčecí doby a s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované tedy soud dospěl k závěru, že v daném případě skutečně není na místě žalobě vyhovět. Pouze pro úplnost soud k věci ještě konstatuje, že pokud žalobce uváděl, že on rozhodně nesouhlasí s výkladem, že mu promlčecí doba pro uplatnění jeho nároku začala běžet ode dne 6. 12. 2017, tedy ode dne vyznačené doložky právní moci na rozhodnutí o skončení exekučního řízení vedeného u Okresního soudu [okres] pod sp. zn. [spisová značka], neboť on se o skončení exekuce dozvěděl až doručením oznámení soudního exekutora o skončení exekuce, tedy dnem [datum], nemůže mít tato argumentace s ohledem a provedené dokazování pro právní posouzení věci žádný význam. Z provedeného dokazování je totiž zcela zřejmé, že žalobci bylo usnesení [název soudu] vydané dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] doručeno v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. vhozením do schránky (usnesení doručováno obálkou typu III), přičemž s ohledem na skutečnost, že usnesení o zastavení řízení ani usnesení potvrzující rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení nepatří mezi rozhodnutí, která by musela být přímo ze zákona doručována toliko do vlastních rukou účastníka řízení (pokud tak nerozhodl v dané věci přímo soudce, k čemuž však nedošlo), ale je možné jejich doručení právě i formou vhození do schránky adresáta, je tedy zcela zřejmé, že soud nepostupoval při doručování v rozporu se zákonem a k doručení předmětného usnesení a tím i nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení exekučního řízení došlo skutečně dnem 6. 12. 2017. Navíc soud ještě k věci podotýká, že i kdyby, jak žalobce sám (byť nesprávně) tvrdil, že k doručení rozhodnutí by tedy mohlo dojít až dnem 16. 12. 2017, s čímž se však soud neztotožňuje, pak by sice k uplatnění jeho nároku [stát. instituce] došlo v zákonné 6 ti měsíční lhůtě, avšak k podání žaloby u zdejšího soudu by opětovně došlo již po marném uplynutí promlčecí doby, když v takovémto případě by byl poslední den lhůty k podání žaloby u soudu právě den 16. 12. 2018. Pokud pak žalobce začal v řízení zmiňovat i to, že shora uvedené usnesení mu případně nebylo vhozeno do poštovní schránky, pak v případě, že by se tak skutečně stalo, pak by případně za potencionální škodu tím vzniklou žalobci rozhodně neodpovídala Česká republika – [stát. instituce], ale případně subjekt, který byl povinen provést řádné doručení. Závěrem pak soud ještě s ohledem na argumentaci žalobce, že žalovanou vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, když žalobce v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3391/2015, uvádí, že soud si při svém rozhodování pochopitelně vznesenou námitku promlčení posoudil i v kontextu shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i v kontextu další související judikatury, přičemž dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou v tomto řízení není v daném případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o žalobcem zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí Ústavního soudu řešilo po skutkové stránce zcela odlišnou situaci od situace žalobce, kdy závěr Ústavního soudu, že vznesená námitka promlčení za vzniklou nemajetkovou újmu je v daném konkrétním případě posuzovaném Ústavním soudem v rozporu s dobrými mravy, byla konstatována v souvislosti s tím, že v rámci shora řízení se jednalo o promlčení nároku na nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, kdy nezákonné trestní stíhání stěžovatele trvalo několik let a zásadním způsobem toto trestní stíhání zasáhlo do osobního života stěžovatele. Tyto závěry Ústavního soudu vztahující se ke shora popsanému případu pak v daném případě nelze dle přesvědčení soudu obecně bez zohlednění kontextu aplikovat na situaci žalobce, který se v daném případě domáhal odškodnění nepřiměřené délky exekučního řízení., to vše za situace, kdy zákon jasně stanoví konkrétní lhůtu pro uplatnění nároku a nastoluje tak princip právní jistoty. V této souvislosti soud poukazuje i na další judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soud ČR (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2369/2011 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), z nichž se podává, že namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, jedná se o institut, který přispívá k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se promlčuje, přičemž by bylo právě v rozporu s principem právní jistoty, aby takto stanovená lhůta byla v daném případě prolomována. V této souvislosti tedy soud uvádí, že aby vznesení námitky promlčení bylo vyhodnoceno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, muselo by se skutečně jednat o zcela výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že v daném případě byla vznesená námitka promlčení porušením práva na spravedlivý proces. Takového okolnosti však v daném případě nejsou v případě žalobce dány, když v případě žalobce se jedná o klasickou žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, kde jsou jasně stanoveny promlčecí lhůty a žalobce netvrdil žádné mimořádné okolnosti, které by mu znemožňovaly uplatnění jeho nároku v zákonných lhůtách. Mimo to pak soud ještě k věci uvádí to, že ostatně sám žalobce, který nesprávně vychází z toho, že promlčecí doba mu začala běžet ode dne doručení oznámení soudního exekutora o ukončení exekuce, tedy dnem 18. 1. 2018, sám předložil listinu (právě výše uvedené oznámení o ukončení exekuce), z níž jednoznačně vyplývá, že i soudní exekutor ho seznámil s tím, kdy rozhodnutí o zastavení exekuce nabylo právní moci a že se tedy žalobce o nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce dozvěděl nejpozději dnem 18. 1. 2018, a nic mu tedy nebránilo v tom, aby v rámci běhu promlčecí doby svůj nárok jak u [stát. instituce], tak následně u soudu včas a řádně uplatnil, neboť k tomto uplatnění měl dostatečný časový prostor. Pokud tedy žalobce zákonem stanovené lhůty pro uplatnění nároku promeškal, navíc za situace, kdy nejen že mu bylo doručováno usnesení o zastavení řízení, ale ještě následně byl v dostatečném časovém předstihu výše uvedeným oznámením soudního exekutora informován o tom, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci, soud tedy skutečně v tomto případě rozhodně neshledal vznesenou námitku promlčení, která byla v řízení uplatněna důvodně, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Proto soud tedy ve věci rozhodl tak, jak je pod bodem I výroku rozsudku uvedeno, tedy žalobu v plném rozsahu zamítl.

10. Pod bodem II výroku rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a náhradu nákladů řízení přiznal žalované, která byla v řízení plně úspěšná žalovaná, neboť žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Proto soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89 exekučního řádu, konkrétně za vyjádření ve věci (§ 1 odst. 3 písm. a) citované vyhlášky). Lhůta k plnění pak žalobci byla určena v souladu s ust. § 160 o. s. ř. třídenní.