21 C 61/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 576 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 576 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 143 277,30 Kč k rukám právní zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce, tedy [název žalobkyně], domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu za strpění vodního díla ve vlastnictví žalované umístěného na pozemku ve vlastnictví žalobce. Náhrada byla žalobcem požadována ve výši 576 800 Kč. V žalobě bylo v této souvislosti uvedeno, že žalobce má právo hospodařit s majetkem České republiky, konkrétně s pozemkem parc. č. st. [anonymizováno] v katastru nemovitostí evidovaného jako zastavená plocha a nádvoří o výměře [výměra] zapsaného na listu vlastnictví [anonymizováno] pro [katastrální uzemí] [obec], [obec]. Dále bylo v žalobě uvedeno, že tento pozemek byl zastavěn stavbou vodního díla ([anonymizováno]), které je ve vlastnictví žalované, přičemž toto vodní dílo bylo zbudováno před 1. 1. 2002. Žalobce dále v žalobě uváděl, že co by vlastník pozemku má, povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, avšak zároveň má právo na náhradu za omezení svého vlastnického práva, a to na základě ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. V této souvislosti pak bylo v žalobě uvedeno i to, že žalobce si nechal zpracovat znalecký posudek, který stanovil náhradu za omezení vlastnického práva žalobce ve výši 576 800 Kč, a to za situace, kdy žalobce připustil, že v rámci stanovení náhrady byl při zpracování posudku zohledněn i energetický potenciál pozemku, a to za situace, kdy žalobce ve vztahu k stanovení výše náhrady za omezení svého vlastnického práva argumentoval tím, že na pozemku v jeho vlastnictví stojí jez ve vlastnictví žalované, přičemž tento jez je žalovanou využíván pro provoz malé vodní elektrárny. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalobce vyzval žalovanou k plnění finanční náhrady za omezení vlastnického práva výzvou ze dne 28. 8. 2018, převzatou žalovanou dne 3. 9. 2018, přičemž s ohledem na to, že žalovaná odmítla náhradu za umístění vodního díla uhradit, obrátil se žalobce tedy touto žalobou na soud a žádal, aby soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku požadovanou žalobou. V souvislosti s důvodností výše požadované náhrady pak žalobce poukazoval na to, že v minulosti o náhradě za umístění vodních děl na jeho pozemcích jednals 99 vlastníky jezů na místech s energetickým potenciálem s využitím pro malé vodní elektrárny, přičemž 66 vlastníků podepsalo s žalobcem dohodu o náhradě znaleckých posudků vypracovaných [anonymizováno] - [anonymizována tři slova], s tím, že i tato skutečnost dle přesvědčení žalobce svědčí o důvodnosti výše požadavku, který byl touto žalobou uplatněn.

2. V rámci doplňujících skutkových tvrzení, a to s ohledem na reakci strany žalované, pak žalobce poukazoval na to, že pokud žalovaná v řízení tvrdí, že žalobce nemá vůči žalované nárok na zaplacení jakékoliv náhrady, neboť tato náhrada byla již v minulosti zaplacena, žalobce k této argumentaci uváděl, že z žalovanou předložené listiny – přepisu vodní knihy rozhodně nevyplývá, že by v minulosti skutečně došlo a že by se jednalo skutečně o náhradu za umístění vodního díla, když je v listině uváděna povinnost k platbě za„ vodní právo“ do minula, přičemž v této souvislosti pak bylo žalobcem poukazováno i na to, že právo užívání vody podle § 26 a následující zákona č. 71/1870 bylo veřejnoprávním povolením, přičemž se tedy nejednalo o soukromoprávní titul k umístění stavby na cizím pozemku. Navíc žalobce poukazoval i na to, že takovéto pojetí (tvrzení provedení platby náhrady v předminulém století) by kolidovalo i s principem právní jistoty a znamenalo by nucené omezení vlastnického práva bez náhrady s tím, že obecně lze sice přisvědčit, že dvojí náhrada by odporovala principu spravedlnosti, avšak pouze v případě, že by se jednalo o náhradu ve smyslu platného právního řádu. Dále žalobce v rámci doplňujících skutkových tvrzení, a to i s ohledem na ze strany žalované vznesenou námitku promlčení rozhodnutí a následně i soudu předložené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 1492/2020, uváděl, že se rozhodně s právním názorem Nejvyššího soudu ČR prezentovaném ve shora uvedeném rozhodnutí neztotožňuje, když v této souvislosti bylo žalobcem zdůrazňováno, že je přesvědčen o tom, že Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozhodnutí nesprávně dovodil, že ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, je ve vztahu k § 59a shora uvedeného zákona normou speciální a že ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývajícího z § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb. ve spojení s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy je dni 1. 1. 2002. V této souvislosti tedy žalobce uváděl, že dle jeho přesvědčení mu právo požadovat po žalované náhradu za strpění umístěním vodního díla ve vlastnictví žalované na jeho pozemku vznikalo až v souvislosti s novelou zákona o vodách (z. č. 301/2013 Sb.) jímž byl do právního řádu začleněn § 59a, na základě něhož tedy žalobci vzniklo právo na náhradu teprve až účinností, této novely, tedy dnem 1. 1. 2014, přičemž pravomoc soudu rozhodnout o výši náhrady v případě že nedojde k mimosoudní dohodě byla založena až dnem 2. 1. 2016. V této souvislosti tedy žalobce zdůrazňoval, že je přesvědčen o tom, že právní výklad uvedený ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu není správný a že tedy námitka promlčení, která byla v tomto řízení vznesena, byla vznesena nedůvodně. Zároveň bylo poukazováno na to, že soud v této věci není vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. Správnost svého závěru pak žalobce dovozoval z usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 1911/16, když žalobkyně zdůrazňovala, že nárok v tomto řízení neuplatňuje podle § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., neboť zákonodárce za toto omezení vlastnického práva nepřiznával vlastníkovi pozemku náhradu, přičemž pokud by žalovaná takovou náhradu žalobci případně zaplatila, pak by bylo správné ji započítat na náhradu dle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., podle něhož je nárok na náhradu v tomto řízení uplatňován. V této souvislosti však bylo zdůrazňováno, že žalovaná od nabytí svého vlastnictví až doposud žalobci neposkytla žádné plnění za strpění umístění jezu na pozemku žalobce, přičemž v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že toto vodní dílo, jako každá jiná stavba, omezuje další využití pozemku, na kterém je vybudováno. Bylo zdůrazňováno, že § 59a jednoznačně stanovuje povinnost vlastníka stavby, tedy žalované, k jednorázové náhradě pro futuro, přičemž se tedy nejedná o zpětnou účinnost tohoto zákona na„ staré právní vztahy“, V této souvislosti bylo žalobcem zdůrazňováno, že je-li určitá skutková podstata zákonem upravena, je vyloučeno, aby konkrétní situace, která se pod tuto skutkovou podstatu dá podřadit, byla řešena analogickým použitím zákona č. 71/1870 českého zemského zákona vodního.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalovaná ve svém vyjádření poukazovala na to, že vodní dílo bylo vybudováno na základě povolení z [anonymizováno] [číslo], že toto vodní dílo bylo zapsáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy do vodní knihy a vlastníku tohoto vodního díla byla vyměřena i částka k úhradě za vodní dílo. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalovaný získal vlastnické právo k předmětnému jezu smlouvou o prodeji podniku z [datum], přičemž po nabytí vlastnického práva došlo posléze i k zápisu této stavby do katastru nemovitostí. V této souvislosti pak žalovaná dovozovala, že žalobci tedy rozhodně nepřísluší náhrada podle § 59a vodního zákona, neboť vodní dílo bylo zbudováno v souladu s tehdy platnými právními předpisy a po udělení požadovaných souhlasů s tím, že se tedy nejedná o nelegální stavbu, a již z tohoto důvodu dle žalované nemůže na právní vztah mezi žalobcem a žalovanou dopadat ustanovení § 59a vodního zákona. Mimo to bylo dále žalovanou poukazováno na to, že za vybudování vodního díla v minulosti byla již zaplacena náhrada a že i z tohoto důvodu je požadavek žalobce uplatněný v tomto řízení nedůvodný. Dále byla ze strany žalované v průběhu řízení vznesena i námitka promlčení nároku, neboť bylo žalovanou dovozováno, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o vodní dílo vybudované přímo v korytu řeky, pak právo na náhradu vzniklo žalobkyni s účinností od 1. 1. 2002, tedy od účinnosti zákona o vodách, a to dle ustanovení §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb. za použití článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž jestliže byl nárok na náhradu žalobcem uplatněn až žalobou podanou dne 8. 11. 2018, je zřejmé, že k uplatnění nároku na náhradu došlo po marném uplynutí promlčecí doby. Dále žalovaná v průběhu řízení poukazovala i na to, že v případě jiného právního hodnocení jak ohledně posouzení námitky promlčení, tak i v případně posouzení toho, zda již v minulosti náhrada za umístění vodního díla byla či nebyla poskytnuta, žalovaná zdůrazňovala, že rozhodně nesouhlasí se závěrem o existenci nároku na náhradu za zastavěný pozemek vodním dílem ve vlastnictví žalované, neboť dle přesvědčení žalované, že žalobci žádný nárok na náhradu nevznikl, neboť ve svém důsledku nedochází k žádnému omezení jeho vlastnického práva. V této souvislosti bylo žalovanou poukazováno na to, že otázka posouzení nároku na náhradu a případně na výši této náhrady je otázkou právní a nelze tedy a priori vycházet pouze ze znaleckého posudku, ale je třeba se při hodnocení oprávněnosti nároku zabývat především tím, zda v důsledku zastavění pozemku v korytu řeky, konkrétně zastavění pozemku jezem, znamená toto zastavění skutečně intenzivní restrikci, je třeba zohlednit také to, zda reálně předmětná stavba (jez) v korytě řeky nějakým konkrétním způsobem ztěžuje možnosti využití pozemku žalobcem či náplň jeho činnosti, to vše za situace, kdy žalovanou bylo připomínáno, že v daném případě se jedná o vodní dílo (jez) postavené v korytu řeky, které je spravováno a udržováno žalovanou výhradně na její náklady s tím, že dle přesvědčení žalované tedy umístěním tohoto jezu na pozemku, ve vztahu k němuž má právo hospodaření žalobce, nevzniká žalobci jakákoliv újma, v důsledku níž by mohla být požadována po žalované náhrada. Pro případ, že by pak soud přesto dovodil, že žalobci eventuálně právo na náhradu v určitém rozsahu vzniklo, což však žalovaná sporovala, žalovaná ve vztahu k znaleckému posudku předloženému žalobcem poukazovala na to, že již i ze samotného textu zadání posudku ze strany žalobce a způsobu zpracování znaleckého posudku je zřejmé, že se jednalo o neobjektivní znalecký posudek, který byl výrazem určitého dominantního postavení žalobce, a to za situace, kdy tento znalecký posudek naprosto nelogicky a neadekvátně, oproti standardním oceňovacím metodám, vytvořil a chybně aplikoval nové oceňovací kritérium tzv. energetického potenciálu, na základě něhož pak byl vytvářen fiktivní nárok žalobce. V této souvislosti bylo žalovanou zdůrazňováno, že je zcela nedůvodné vycházet z jakéhosi uměle vytvořeného kritéria energetického potenciálu, kdy bylo pracováno se skutečností, že žalovaná je vlastníkem malé vodní elektrárny, ve vztahu k níž je využíván i výše uvedený jez, avšak nebylo při tomto přístupu vůbec zohledňováno, že vlastníkem pozemků, na kterých se nachází malá vodní elektrárna, jakož i další součásti potřebné k provozu malé vodní elektrárny je žalovaná, že žalovaná je i vlastníkem jezu a že žalobci mimo pozemek v korytu řeky nepatří žádné pozemky s jezem související a že za těchto okolností tedy vůbec není důvodné vycházet z uměle vytvořeného kritéria energetického potenciálu, který by v daném konkrétním případě nemohl žalobce ani jakkoliv reálně využít i v případě, že by pozemek v jeho vlastnictví nebyl jezem zastavěn. Ze všech shora uvedených důvodů tedy bylo ze strany žalované navrhováno zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že pozemek o výměře [výměra] č. st. [anonymizováno], v katastru nemovitostí označený jako zastavená plocha a nádvoří, je zapsán na listu vlastnictví [anonymizováno] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno], [obec] a že k tomuto pozemku, který se nachází v plném rozsahu v korytu řeky [řeka], má právo hospodaření žalobce. Mezi stranami pak nebylo sporu ani o tom, že na tomto pozemku je umístěn jez ve vlastnictví žalované společnosti a že toto vodní dílo bylo umístěno v korytu řeky [řeky] již od doby 19. století, resp. že existovalo již před rokem 1929. Mezi stranami bylo dále nesporné i to, že pozemky na březích koryta řeky, v blízkosti jezu, nejsou pozemky, k nimž má právo hospodaření žalobce, že malá vodní elektrárna ve vlastnictví žalované je umístěna na jejích pozemcích cca [anonymizováno] km od jezu, [anonymizováno 11 slov]), [anonymizováno 17 slov] na pozemcích ve vlastnictví žalované.

5. Výpisem z vodní knihy vzal soud za prokázané, že ve vztahu k povodí [příjmení], v místě [obec], bylo již v [anonymizováno] [číslo] zapsáno zvýšení vody pomocí kamenné hráze bez označení ve vztahu k soukromému majiteli. Dne [datum] pak bylo povoleno zvýšení jezu, přičemž zápisem ze dne [datum] pak bylo prokázáno, že tehdejší majitel byl zavázán k zaplacení náhrady za„ vodní právo“ s tím, že zároveň z tohoto zápisu vyplývá, že k povolení ke změně jezu z pouhé kamenné rovnaniny bylo uděleno již dne [anonymizováno] [číslo] Touto listinou však nebylo prokázáno, že by k úhradě za„ vodní právo“ skutečně došlo a že by tato úhrada byla ekvivalentem náhrady za využití pozemku ve vlastnictví jiné osoby, neboť z výše uvedeného textu předložené listiny vyplývá toliko to, že se jednalo o náhradu za„ vodní právo“ do minula. Těmito listinami však bylo prokázáno, že již v roce [číslo] byla tehdy povolena změna jezu, přičemž od té doby již stavba v korytě řeky byla považována za jez, přičemž k dalším změnám jezu pak docházelo i v dalším období.

6. Pokud pak soud v řízení provedl další důkazy, které blíže nehodnotil, soud tak učinil s ohledem na právní vyhodnocení věci níže uvedené, kdy s ohledem na právní názor prezentovaný v rámci rozhodnutí NS ČR vydanému pod sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 dospěl k závěru, že námitka promlčení byla v tomto řízení vznesena důvodně, a proto již bylo nadbytečné blíže hodnotit důkazy v řízení doposud provedené, které nemají bezprostřední souvislost s posouzením důvodnosti vznesené námitky promlčení.

7. Dle ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (dále jen„ vodní zákon“) vlastníci pozemku, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.

8. Podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona za náhradu.

9. Podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.

10. Podle článku LV. přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

11. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníků, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

12. Podle § 101 z. č. 40/1964 Sb., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

13. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po vyhodnocení skutkových tvrzení žaloby v kontextu nesporných tvrzení účastníků řízení a vznesené námitky promlčení ze strany žalované, soud, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané dne 24. 11. 2020 pod č. j. 22 Cdo 1499/2020-205, dospěl k závěru, že v důsledku vznesené námitky promlčení ze strany žalované je důvodné žalobu v tomto řízení zamítnout. Při učinění tohoto právního závěru pak soud vycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, v němž se Nejvyšší soud České republiky zabýval výkladem vzájemného vztahu a použití ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona a to i v kontextu běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu za strpění povinnosti umístění vodního díla v korytě řeky, tedy vodního díla ve vlastnictví jedné osoby umístěného na pozemku osoby druhé. V této souvislosti soud uvádí, že stejně tak jako v této projednávané věci, tak i v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka], následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a posléze u Nejvyššího soudu právě pod shora uvedenou sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 se jednalo o případ, kdy na pozemcích ve vlastnictví žalobce, přímo v korytu řeky, se nachází vodní dílo (jez) ve vlastnictví žalovaného subjektu, přičemž stejně tak, jako v tomto posuzovaném případě, se tedy jednalo nejen o vodní dílo zbudované přímo v korytě vodního toku, ale zároveň o vodní dílo zbudované před 1. 1. 2002. Ve výše zmiňovaném řízení pak soud prvého stupně, stejně tak jako následně soud odvolací, dospěl k závěru, že žalobkyni ve výše uvedeném řízení přísluší náhrada za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona, přičemž Nejvyšší soud České republiky však ve svém rozsudku vydaném dne 24. 11. 2020 pod č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 dospěl k závěru, že tento právní názor soudů nižších stupňů není správný. V této souvislosti pak Nejvyšší soud České republiky v rámci shora uvedeného rozhodnutí rozebral, že § 50 písm. c) vodního zákona je ve vztahu k § 59a normou speciální, a to za situace, kdy je třeba vycházet z toho, že v případě § 50 písm. c), vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, která se nacházejí v korytě vodního toku, zatímco norma obsažena v § 59a vodního zákona vztahuje své účinky obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, tedy dopadá na širší okruh situací, konkrétně i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí s tím, že za těchto okolností je třeba vykládat tato ustanovení tak, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost výše uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona, tedy již k 1. 1. 2002. Za této situace tedy NS ČR v rámci svého rozhodnutí uzavřel, že mezi shora uvedenými právními normami je dán vztah speciality (§ 50 písm. c) vodního zákona) a obecnosti (§ 59a vodního zákona) a že § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením po době jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. Za těchto okolností tedy soud, s ohledem na skutečnost, že skutkový stav posuzovaný v tomto řízení je zcela shodný se skutkovým stavem, který byl po právní stránce posuzován Nejvyšším soudem ČR ve shora uvedeném řízení, dospěl k závěru, že v kontextu tohoto právního názoru Nejvyššího soudu České republiky na danou problematiku je třeba hodnotit i důvodnost vznesené námitky promlčení, přičemž v tomto směru soud tedy dospěl k závěru, že v daném případě je třeba vycházet ze skutečnosti, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vniklo žalobci s odkazem na § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5820/2016) již dnem účinnosti zákona o vodách, tedy dnem 1. 1. 2002, přičemž jestliže tedy tento nárok byl u soudu uplatněn až žalobou podanou dne 8. 11. 2018, je zřejmé, že tento nárok byl uplatněn až po marném uplynutí promlčecí doby, přičemž jestliže v průběhu řízení strana žalovaná vznesla námitku promlčení, je zřejmé, že tato námitka byla v řízení vznesena důvodně, a proto soud tedy ve věci rozhodl tak, jak je pod bodem I tohoto rozsudku uvedeno, tedy žalobu zamítl, když zároveň vznesenou námitku promlčení soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, když žalobci nebránilo nic v tom, domáhat se práva na náhradu za omezení vlastnického práva na základě ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona, jímž docházelo k omezení jeho vlastnického práva ve spojení s uplatněním práva na náhradu na základě článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž pokud toto právo nebylo ze strany žalobce využito před marným uplynutím promlčecí doby, nelze tuto skutečnost nyní dávat v tomto řízení k tíži strany žalované neuznáním vznesené námitky promlčení, a to za situace, kdy, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, § 59a vodního zákona, tedy nedopadá na právní vztahy mezi žalobcem a žalovanou v tomto řízení, když § 59a vodního zákona pouze rozšiřoval povinnost vlastníka strpět za náhradu na svém pozemku vodní díla zbudovaná před 1. 1. 2002, konkrétně pak na pozemcích mimo koryta vodního toku, což však není případ projednávaný, na který se tedy výslovně vztahuje ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona, ve vztahu k němuž tedy možnost uplatnění náhrady již vyplývala přímo z Listiny základních práv a svobod. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že pokud žalobce v řízení uváděl, že soud není vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky prezentovaném ve věci sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, soud v této souvislosti uvádí, že zde sice není bezprostřední vázanost tímto rozhodnutím v rámci projednávané věci, na druhou stranu však smyslem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů, přičemž s ohledem na skutečnost, že ve věci projednávané u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 se jednalo o skutkově totožnou věc jako ve věci projednávané zdejším soudem, pak soud skutečně nevidí důvod pro to, aby se při svém rozhodování odchýlil od právního hodnocení skutkově totožné věci Nejvyšším soudem ČR, a to právě i za účelem jednotnosti soudního rozhodování.

14. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že, pokud soud v řízení původně prováděl ještě další dokazování vtahující se k oprávněnosti nároku, soud nevzal v řízení za prokázané, že žalovaná by případně neměla povinnost (v případě, že by nárok žalobkyně nebyl promlčen) poskytnout žalobkyni náhradu za vodní dílo umístěné na pozemku ve správě žalobkyně na základě plnění náhrady poskytnuté v minulosti (jak bylo tvrzeno stranou žalovanou), když v této souvislosti soud uvádí, že předloženými listinnými důkazy ze strany žalované (výše uvedenými) nebylo prokázáno, že by se jednalo o poskytnutí náhrady za strpění umístění vodního díla na cizím pozemku, když tuto náhradu dle přesvědčení soudu nelze ztotožňovat s pojmem úhrady finanční částky za„ vodní právo“, to vše za situace, kdy z předložených listin navíc ani nevyplývalo, že k úhradě zmiňované platby skutečně došlo. Toto však soud uvádí pouze nad rámec právního hodnocení věci, a to s ohledem na skutečnost, že ve vztahu k těmto skutečnostem bylo v průběhu řízení vedeno dokazování. Stejně tak nad rámec základního právního hodnocení věci shora uvedeného, kdy soud zamítl žalobu z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení, soud ještě k věci uvádí, že v případě, že by nárok žalobce v tomto řízení nebyl promlčen, je soud přesvědčen o tom, že v daném případě by nebylo možno při stanovení náhrady vycházet ze závěrů znaleckého posudku předloženého v tomto řízení žalobcem, zpracovaného [anonymizováno] – [anonymizována tři slova], který při stanovení výše náhrady pracoval, mimo jiné i na s kritériem tzv.„ energetického potenciálu“, zejména za situace, kdy z již částečně provedeného dokazování k případnému základu a výši nároku jednoznačně vyplývalo, že s ohledem na skutečnost, že žalobci patří v dané oblasti pouze do jeho správy (pro hospodaření) pozemky v korytu řeky, nebylo by možno v žádném případě reálně očekávat, že by žalobce měl jakoukoliv reálnou možnost předmětný pozemek využít, a to ať již za účelem zbudování své vlastní malé vodní elektrárny, či za účelem pronájmu tohoto pozemku třetí osobě za stejným účelem, zejména za situace, kdy sám žalobce uvedl, že předkupní právo k pozemku má žalovaná. Již z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že způsob ocenění pozemku, respektive stanovení náhrady za omezení vlastnického práva prostřednictvím užití kritéria energetického potenciálu, které bylo zvoleno znalcem na základě přímého zadání žalobce, by soud nemohl považovat za opodstatněný podklad, ze kterého by bylo možno vycházet při stanovení eventuální přiměřené náhrady případě, že by nárok žalobkyně promlčen nebyl. Tyto skutečnosti však soud, jak již je výše uvedeno, uvádí pouze pro úplnost s ohledem na dokazování, které bylo v průběhu řízení vedeno.

15. Pod bodem II výroku rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak bylo rozhodováno v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a plná náhrada nákladů řízení byla přiznána žalované, která byla ve věci zcela úspěšná. Za těchto okolností soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení spočívající v právním zastoupení žalované v tomto řízení, a to v celkové částce 143 277,30 Kč, když tato částka je složena z odměny právní zástupkyně žalované za 10 úkonů právní služby tedy z částky 106 200 Kč, a to za přípravu a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 17. 11. 2018, doplnění vyjádření k žalobě ze dne 10. 1. 2020, písemné podání k soudu dne 3. 3. 2020 a dále za jednání u soudu dne 6. 2. 2020, 18. 6. 2020, 8. 9. 2020 – 2 úkony, 19. 11. 2020 a 23. 3. 2021 (jeden úkon právní služby á 10 620 Kč dle § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále z částky 3 000 Kč jakožto paušální náhrada hotových výdajů právní zástupkyně žalované v souvislosti s výše uvedenými úkony právní služby (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je dále i cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši 1 048 Kč za jednu cestu k jednání soudu a zpět dne 6. 2. 2020, 18. 6. 2020, 18. 9. 2020 a 19. 11. 2020 (4 krát 1 048 Kč) a 1 krát ve výši 1 019 Kč za cestu k jednání soudu a zpět dne 23. 3. 2021, to vše za situace, kdy cesty k jednání soudu a zpět byly konány právní zástupkyní žalované ve čtyřech případech motorovým vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] [anonymizováno] [číslo], při spotřebě pohonných hmot 5,30 litrů na 100 kilometrů při použitém palivu nafta NM, při ceně nafty za jeden litr 31,80 Kč a amortizaci vozidla 4,20 Kč na jeden kilometr a počtu najetých kilometrů 178 a jedna cesta vozidlem pak byla konána vozidlem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [registrační značka], při spotřebě 4,87 litrů na 100 kilometrů, palivu - motorové nafty NM v ceně 27,20 Kč za jeden litr, a amortizaci vozidla 4,40 Kč na jeden kilometr při počtu najetých kilometrů 178 tak, jako v ostatních případech, když soud neshledal důvod pro přiznání jiného rozsahu najetých kilometrů, než 178 na cestě [obec] – [obec] a zpět, a to za situace, kdy z uvedeného vyúčtování nebylo zřejmé, z jakých důvodů by při zcela shodných cestách bylo účtováno ve čtyřech případech najetých 178 kilometrů a v poledním případě pak 184 kilometrů. Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak i náhrada za ztrátu času v souvislosti s konanými cestami k jednáním soudu ve dnech 6. 2. 2020, 18. 6. 2020, 8. 9. 2020, 19. 11. 2020 a 23. 3. 2021 vždy v rozsahu 8 půlhodin (jedna půlhodina ztráty času á 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) tedy v částce 4 000 Kč. Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak i částka odpovídající dani z přidané hodnoty, když v řízení bylo osvědčeno, že právní zástupkyně žalované je plátkyní DPH.