21 C 61/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o zaplacení 372 146,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 372 146,34 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 191 782,97 Kč ve výši 8,05 % ročně od 4. 7. 2014 do zaplacení, úrok ve výši 13,64 % ročně z částky 177 265, 97 od 4. 7. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části požadavku žalobkyně na zaplacení částky 1 200 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 88 357,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou došlou původně Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 372 146,34 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného úvěru.

2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně, [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], (dále jen„ [příjmení]“), uzavřela dne [datum] se žalovanou v postavení podnikatele smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě [příjmení] žalované poskytla úvěr ve výši 219 987 Kč s úrokovou sazbou 13,64 % za účelem financování koupě motorového vozidla blíže specifikovaného ve smlouvě pro podnikatelské účely. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit úvěr spolu s úroky a poplatky formou 48 pravidelných měsíčních splátek po 6 431 Kč. Žalovaná uhradila poslední splátku dne 6. 5. 2014, přičemž nadále byla v prodlení s úhradami splátek, a proto ve smyslu všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ VOP“), které byly součástí smlouvy, právní předchůdkyně žalobkyně dne [datum] odstoupila od smlouvy a zesplatnila celý úvěr i s poplatky, smluvní pokutou a nesplacenými úroky z jistiny. S účinností ode dne [datum] pak byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalovaná však ani po oznámení o postoupení pohledávky, ani přes výzvu žalobkyně, na svůj dluh ničeho neuhradila, a proto se tedy žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky celkem částky 372 146,34 Kč, která je tvořena jistinou úvěru ve výši 177 265,97 Kč, poplatky ve výši 14 517 Kč, smluvní pokutou ve výši 180 363,37 Kč, a dále zaplacení úroku z úvěru z částky 177 265,97 Kč od 4. 7. 2014 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 191 782,97 Kč od 4. 7. 2014 do zaplacení, a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

3. V podání ze dne 12. 3. 2020 žalovaná nárok, který je předmětem žaloby, neuznala. Žalovaná namítla, že nebyla žádným způsobem seznámena se smluvními podmínkami a následně sankčními nároky, které jsou nyní uplatňovány, rozporovala tak nejen jistinu, ale zejména smluvní pokutu, úrok z prodlení, jakož i poplatky. Dále žalovaná uváděla, že žalobkyně sice odkázala na VOP, nicméně že ze žalobních tvrzení není zcela zřejmé, jakým způsobem žalobkyně nárok vyčíslila, přičemž žalovaná dále uvedla i to, že žalobkyní uplatněný nárok považuje za promlčený, neboť k odstoupení od smlouvy došlo 3. 7. 2014 a žaloba byla podána v roce 2019, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaná uvedla, že z podané žaloby není zřejmé, zda byla v okamžiku uzavírání smluv seznámena s VOP a domnívá se, že žalobkyně nárokuje částky, na které nemá právo, když termíny i výše splátek by měly být známy ze smlouvy o úvěru, přičemž jiné žalobou uplatněné nároky ze smlouvy patrné nejsou a dále bylo žalovanou poukazováno i na to, že žalobkyně ani netvrdí, jak dospěla k žalované částce. Žalovaná také odmítala jakékoliv sankční poplatky a nároky uplatněné žalobkyní, když uváděla, že má za to, že není zřejmé, co je obsahem smluvních ujednání, z jakého titulu má být uhrazen poplatek, smluvní pokuta a úrok ve výši 13,64 % ročně, když bylo argumentováno tím, že pokud některé uplatněné nároky nejsou ve smlouvě upraveny, pak tedy nebyly dle žalované vůbec sjednány. Žalovaná uvedla, že by též mohlo jít o neplatnost smluvních ujednání ve smyslu ustanovení § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ SOZ“), kdy na úvěrové smlouvy je třeba pohlížet jako na smlouvy spotřebitelské, jež nesmí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to i přes to, že žalovaná je právnickou osobou. Žalovaná tedy vznesla námitku promlčení, namítla nesrozumitelnost žalobních tvrzení, nedůvodnost jednotlivých nároků uplatněných žalobou a navrhla tedy zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. V reakci na vyjádření žalované, žalobkyně uvedla, že se neztotožňuje s názorem žalované o promlčení předmětné pohledávky. V této souvislosti žalobkyně poukázala na to, že právní předchůdkyně žalobkyně, [příjmení], uzavřela smlouvu o úvěru se žalovanou v postavení podnikatele, že dle článku 10 smlouvy jsou nedílnou součástí smlouvy také VOP, přičemž odkaz na VOP je mj. uveden také přímo v záhlaví smlouvy a o jejich smluvní nedílnosti tak nemůže být žádných pochyb, to vše za situace, kdy podpisem smlouvy sama žalovaná dle čl. 10 smlouvy stvrdila, že VOP před podpisem smlouvy o úvěru převzala, seznámila se s nimi, potvrdila, že k nim nemá žádné výhrady, a zavázala se je dodržovat. Dále žalobkyně uvedla, že dle čl. 8 VOP pak žalovaná v souladu s ustanovením § 401 obchodního zákoníku uzavřela s žalobkyní smlouvu s tím, že se prodlužuje promlčecí doba veškerých práv vzniklých věřiteli vůči dlužníku ze smlouvy na dobu 10 let od okamžiku, kdy započne tato doba běžet s tím, že toto prohlášení se vztahuje i na práva vzniklá odstoupením od smlouvy. V důsledku tohoto ujednání by pak počátek běhu promlčení doby po odstoupení [příjmení] od smlouvy nastal nejdříve 4. 7. 2014. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu jako podnikatel, u kterého se obecně očekává vyšší míra obezřetnosti, přičemž na smlouvu se nevztahují omezení dle ustanovení § 55 a 56 SOZ, která se uplatní výlučně ve spotřebitelských smlouvách. Žalobkyně v této souvislosti poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 786/2009 ze dne 23. 11. 2010, dle kterého prohlášení o prodloužení promlčecí doby o 10 let dle ustanovení § 401 obchodního zákoníku učiněného ve všeobecných obchodních podmínkách, které byly nedílnou součástí smlouvy o úvěru, neznamená zhoršení postavení dlužníka a je s ustanovením § 401 obchodního zákoníku v souladu, přičemž tento postoj Nejvyšší soud potvrdil i v rámci svého rozhodnutí vydaného sp. zn. 20 Cdo 3943/2019 dne 2. 3. 2020. Žalobkyně tak na podané žalobě trvala v plném rozsahu. Podáním ze dne 4. 5. 2020 pak žalobkyně ještě doplnila a upřesnila žalobu tak, že na základě čl. 5 smlouvy o úvěru poskytla [příjmení] žalované úvěr ve výši 219 987 Kč za účelem financování koupě motorového vozidla blíže specifikovaného ve smlouvě pro podnikatelské účely a že žalovaná se zavázala celkovou výši poskytnutého úvěru spolu s úroky a poplatky splácet v celkem 48 měsíčních splátkách po 6 431 Kč, kdy řádné měsíční splátky byly splatné vždy k 15. dni kalendářního měsíce, a to počínaje dnem 15. 12. 2012. Dále bylo v tomto doplnění uvedeno, že žalovaná za celé smluvní období uhradila částku celkem 97 034 Kč, přičemž částku 6 431 Kč uhradila ve dnech 14. 12. 2012, 14. 1. 2013, 14. 2. 2013, 14. 3. 2013, 15. 4. 2013, 14. 5. 2013, 14. 6. 2013, 15. 7. 2013, 14. 8. 2013, 16. 9. 2013, 14. 10. 2013, 15. 11. 2013, 23. 12. 2013, dne 6. 2. 2014 pak žalovaná uhradila částku 7 000 Kč a dne [datum] částku 6 431 Kč, přičemž v době poslední splátky dne 6. 5. 2014 již byla žalovaná v prodlení s úhradou dvou splátek. Vzhledem k tomu, že žalovaná porušila své závazky a nehradila své předepsané částky řádně a včas, banka dle čl. 6 VOP s účinností ke dni 3. 7. 2014 odstoupila od smlouvy, když ke dni zesplatnění byla žalovaná v prodlení s úhradou čtyř splátek (splátky č. 16 – 19). Odstoupením od smlouvy pak došlo i ke zesplatnění úvěru, přičemž o tom byla žalovaná informována dopisem ze dne 24. 6. 2014. Žalobkyně dále doplnila uvedla, že jistina ve výši 177 265,97 Kč představuje součet nesplacené jistiny ke dni zesplatnění, tj. k 3. 7. 2014, ve výši 150 736 Kč, dlužných splátek k datu zesplatnění, tj. k [datum], ve výši 25 724 Kč (4 neuhrazené splátky po 6 431 Kč) a doúčtovaný úrok ve výši 805,97 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že vyúčtovaný poplatek ve výši 14 517 Kč se dle čl. 11 [číslo] smlouvy skládá ze zbývající části provize, která nebyla společně se splátkami do dne ukončení smlouvy uhrazena, a to ve výši 13 636,34 Kč, dále z poplatku 500 Kč za ukončení smlouvy a dále z poplatku ve výši 380,61 Kč za náklady spojené s ukončením fixace úvěrových zdrojů. Žalobkyně dále specifikovala výši požadované smluvní pokuty ve výši 180 363,37 Kč s tím, že v čl. 2 VOP, se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení, přičemž výpočet smluvní pokuty ve výši 178 778,03 Kč z jednotlivých vystavených faktur specifikovala v přiložené tabulce. Dále žalobkyně uvedla, že dle stejného čl. VOP pak byla žalované vyúčtována smluvní pokuta za 4 vystavené upomínky (ze dne 20. 1. 2014, 20. 2. 2014, 7. 3. 2014 a 19. 3. 2014) v celkové výši 1 585,34 Kč. Pokud jde o nárok žalobkyně na úrok 13,64 % ročně, žalobkyně uvedla, že úvěr nemůže být poskytnut jako bezúročný a ve smlouvě bylo sjednáno úročení až do úplného splacení všech pohledávek ze smlouvy. Úroková sazba z úvěru ve výši 13,64 % ročně pak dle žalobkyně odpovídá obvyklé úrokové sazbě úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy. Závěrem žalobkyně uvedla, že žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru jako podnikatel a ustanovení § 55 a 56 SOZ, která se uplatní výlučně ve spotřebitelských smlouvách, nelze v žádném případě aplikovat na smluvní vztah vzniklý mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou a žalobkyně v této souvislosti uvedla i to, že žalobkyni skutečně není, z čeho žalovaná – obchodní společnost – dovozuje, že by se tato zákonná ustanovení měla vztahovat i na ni.

5. V podání ze dne 16. 6. 2020 pak žalovaná k doplněním žaloby uvedla, že ačkoliv Nejvyšší soud uvedl, že prodloužení promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 401 obchodního zákoníku může být ve skutečnosti ve prospěch dlužníka, a proto se nejedná o ustanovení v rozporu se zásadou dobrých mravů, má žalovaná za to, že [příjmení] nejednala nikterak altruisticky, ale pouze hájila vlastní prospěch s tím, že se rozhodla jej získat takovým způsobem, který žalovanou výrazně poškodil na jejích právech. V této souvislosti žalovaná zdůrazňovala, že právní předchůdkyně žalobkyně byla jak právně, tak fakticky vůči žalované silnější stranou jejich právního vztahu, když žalovaná je subjektem neporovnatelně menším, ekonomicky mnohem méně zabezpečeným, a především zdaleka méně právně znalým, a proto se žalovaná neztotožnila s názorem žalobkyně, že ve věci lze ignorovat ustanovení o ochraně spotřebitele, která mají za cíl ochránit subjekt stojící v roli slabší strany. Žalovaná dále odkázala na judikaturu sporů ze spotřebitelských smluv týkající se prodloužení promlčecí doby v rámci všeobecných obchodních podmínek (51 Co 759/2009, 25 Co 431/2007, 25 Co 212/2008 a I. ÚS 1845/11), jež vyvozuje dohodu o prodloužení promlčecí doby jako institut ochrany věřitele, a naopak zhoršení postavení dlužníka, který je v pozici spotřebitele. V této souvislosti tedy žalovaná poukazovala na to, že tedy ačkoliv v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že prodloužení promlčecí doby samo o sobě zhoršení postavení dlužníka nezpůsobí, je dle žalované zcela nesporné, že jde ve svém důsledku o ochranu věřitele, neboť vždy bude prvním zájmem ochrana věřitele, který má možnost domoci se své pohledávky v delším časovém období bez rizika, že by dlužník mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení. Žalovaná tedy v rámci doplňujícího vyjádření uvedla, že má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně, jako věřitel, znevýhodnila žalovanou v pozici dlužníka, co by slabší strany právního styku. Dále žalovaná uvedla, že záměrem [příjmení] nebylo, aby žalovaná získala více času ke splacení dluhu, když poukazovala na to, že [příjmení] žalované poskytla úvěr ve spolupráci se společností [právnická osoba], kdy veškerá komunikace probíhala velmi rychle a dále uvedla, že jednatel žalované si není vědom, že by [příjmení] učinila vše potřebné k seznámení žalované se zněním VOP a nepamatuje si, že by svým podpisem platnost těchto VOP stvrdil. Dále žalovaná poukazovala na to, že předmětné vozidlo zakoupené z úvěru, bylo žalované odcizeno, že zástupce žalované je v invalidním důchodu II. stupně a dodnes se léčí na psychiatrické ambulanci, přičemž od 26. 3. 2014 je v pracovní neschopnosti, což zástupce žalované oznámil právní předchůdkyni žalobkyně, avšak žalovaná neobdržela v této souvislosti žádnou reakci. Žalovaná dále namítla, že od právní předchůdkyně žalobkyně nebyla informována o odstoupení od smlouvy s účinností od 3. 7. 2014, ani o postoupení pohledávky ze strany žalobkyně, s tím, že podmínkou způsobení účinků právního jednání je jeho dojití do dispoziční sféry druhé V této souvislosti žalovaná argumentovala tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, jakož i žalobkyně, mohly a měly vědět, že žalovaná jako právnická osoba ze zákona disponuje datovou schránkou, přičemž pokud by bylo využito doručení do datové schránky žalované, byla by žalovaná s těmito úkony obeznámena, když v této souvislosti bylo žalovanou tvrzeno, že zástupce žalované byl po přepadení v pracovní neschopnosti, a i kdyby tedy došlo k oznámení odstoupení od smlouvy a postoupení pohledávky prostřednictvím doporučené zásilky, zástupce žalované by nebyl schopen takový přípis obdržet. Žalovaná tak trvala na tom, že ani odstoupení od smlouvy, ani oznámení o postoupení pohledávky se nikdy nedostalo do dispoziční sféry žalované, a proto namítla nedostatek aktivní legitimace žalované k vedení tohoto sporu.

6. Podáním ze dne 8. 1. 2021 pak znovu žalobkyně reagovala na další námitky, zejména o nedostatku její aktivní věcné legitimace. V této souvislosti žalovaná uvedla, že [příjmení] na žalobkyni postoupila pohledávku za žalovanou vzniklou ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 11. 2012 na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019 s účinností ke dni 15. 3. 2019 a poukázala na to, že dle ustanovení § 1879 NOZ může věřitel svou pohledávku postoupit jiné osobě i bez souhlasu dlužníka. Dále žalobkyně doplnila, že postoupení pohledávky bylo řádně oznámeno původním věřitelem v souladu s ustanovením § 1882 NOZ, a to dopisem ze dne 25. 3. 2019, odeslaným doporučeně na poslední sdělenou adresu žalované. Dále žalobkyně k věci uvedla, že nicméně ani případné neoznámení postoupení pohledávky dlužníkovi nemá vliv na platnost samotného postoupení a dále poukázala na to, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník svého závazku plněním původnímu věřiteli, avšak že k takovému postupu rozhodně ze strany žalované nedošlo. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňovala, že v daném případě však změna věřitele byla žalované řádně oznámena a následně jí tato skutečnost byla připomenuta i v předžalobní výzvě ze dne 4. 12. 2019, a proto je žalobkyně přesvědčena o tom, že její aktivní věcná legitimace je v řízení nepochybně dána. Co se pak týká tvrzených nedostatků v doručování oznámení o odstoupení od smlouvy a postoupení pohledávky, žalobkyně uvedla, že listiny byly žalované doručovány v souladu čl. 8 VOP na sjednanou kontaktní adresu, tj. [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo], kterou žalovaná uvedla jako adresu svého sídla i adresu kontaktní ve smlouvě a matričním listu, přičemž v této souvislosti žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ze dne 30. 5. 2012, Ústavního soudu II. ÚS 1308/10 ze dne 30. 6. 2010, a Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 575/2013 ze dne 26. 6. 2013, ze kterých vyplývá, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a je povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Dále žalobkyně poukázala na to, že dle čl. 8 VOP se sdělení doručované žalované považují za doručené okamžikem, kdy je žalovaná obdrží, kdy odmítne zásilku převzít, nebo uplynutím deseti dnů od uložení zásilky u držitele poštovní licence, a to i v případě, že se žalovaná o uložení zásilky nedověděla. Žalobkyně dále uvedla, že nevěděla o existenci datové schránky žalované a mimo to, že ani nemá povinnost (na rozdíl od orgánů veřejné moci) doručovat písemnosti do datové schránky žalované jako soukromé osoby, když např. § 142a o. s. ř. výslovně hovoří o povinnosti zaslat předžalobní výzvu na adresu pro doručování, případně poslední známou adresu, nikoli tedy do datové schránky žalované. Žalobkyně pak dále nesouhlasila ani s opakovaným tvrzením žalované, že by měla být v předmětném vztahu považována za slabší stranu, když nevidí důvod pro aplikaci ustanovení § 55 a 56 SOZ, které lze aplikovat výlučně ve spotřebitelských vztazích, to vše za situace, kdy předmětná smlouva byla uzavřena mezi dvěma podnikateli, a to v rámci jejich podnikatelské činnosti. Mimo to pak poukázala i na to, že kodexy soukromého práva účinného do 31. 12. 2013 institut ochrany podnikatele jako slabší strany vůbec neznaly. Žalobkyně dále považovala za zcela irelevantní sdělení žalované, ohledně toho že jednatel si není vědom, že by právní předchůdce žalobkyně učinila vše potřebné k seznámení se se zněním VOP, neboť dle čl. 10 úvěrové smlouvy, svým podpisem smlouvy platnost VOP stvrdil, to vše za situace, kdy žalovaná vystupovala v pozici podnikatele a lze tak od ní rozumně očekávat větší míru profesionality a obezřetnosti. Podáním ze dne 8. 3. 2021 pak žalobkyně ještě doplnila, že úroková sazba 13,64 % ročně odpovídá výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých klientům bankami ke dni uzavření smlouvy, to vše za situace, kdy úvěr nemůže být poskytnut jako bezúročný a ve smlouvě bylo sjednáno úročení až do splacení všech pohledávek ze smlouvy (čl. 11 ve spojení s čl. 12 smlouvy). Dále žalobkyně doplnila, že smluvní pokuta ve výši 400 Kč je ve VOP dohodnuta v bodě 4.6, kdy [příjmení] byla oprávněna žalované účtovat smluvní pokutu ve výši 400 Kč za každou vystavenou upomínku.

7. Při jednání soudu žalobkyně setrvala na podané žalobě a uvedla, že podanou námitku promlčení ze strany žalované považuje nadále za nedůvodnou, neboť dle smlouvy, resp. VOP, byla sjednána delší promlčecí doba v rozsahu 10 let s tím, že tato delší promlčecí doba nebyla sjednána neplatně, když tuto možnost připouštěl nejen starý obchodní zákoník, ale takovou možnost připouští i nový občanský zákoník. Dále žalobkyně uvedla, že pokud by byla přijata argumentace žalované, byla by tato právní úprava obsoletní. Žalobkyně v této souvislosti znovu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle které prodloužení promlčecí doby není jen ve prospěch věřitele, ale je tím dáván i větší časový prostor pro řešení situace dlužníků, přičemž pokud žalovaná argumentovala pracovní neschopností jednatele žalované, pak právě i toto by byl případ, kdy by se dal žalované prostor pro řešení situace v delším časovém horizontu. Žalobkyně dále poukázala na to, že z obrany žalované ani není zřejmé, v jakém rozsahu pracovní neschopnost jednatele trvala, byť ani toto není důvod pro to, aby žalovaná neplnila své závazky, neboť i v případě pracovní neschopnosti jednatele společnosti má být zajištěno řádné fungování společnosti. Žalobkyně dále ke zpochybňování doručování odstoupení od smlouvy, či oznámení o postoupení pohledávky uvedla, že listiny oznamující tyto skutečnosti byly dle VOP zasílány na adresu sídla žalované, která byla výslovně žalovanou uvedena, a došlo tak k platnému odstoupení od smlouvy i následnému oznámení o postoupení pohledávky. I kdyby se však oznámení o postoupení pohledávky nedostalo do sféry žalované, nejpozději převzetím žaloby se žalovaná dozvěděla o postoupení pohledávky a její argumentace o nedostatku aktivní legitimace žalované tedy rozhodně není důvodná. Mimo to, bylo žalobkyní poukázáno na to, že žalovaná má od roku 2012 v obchodním rejstříku zapsánu stále stejnou adresu sídla, na kterou byly veškeré písemnosti žalované řádně doručovány.

8. Žalovaná při jednání soudu odkázala na svá písemná vyjádření ve věci, přičemž ve vztahu k námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně začala nově uvádět, že tato námitka spočívá v tom, že je v řízení nutno posoudit, zda skutečně došlo k postoupení pohledávky, resp. zda byly na žalobkyni předchozím věřitelem postoupeny skutečně nároky, které jsou v tomto řízení uplatňovány. V této souvislosti žalovaná poukazovala na ustanovení § 1895 NOZ s tím, že žalovaná dovozovala, že pokud by měla být postoupena všechna práva a povinnosti z úvěrové smlouvy i práva a povinnosti vyplývající ze VOP dřívějšího věřitele, muselo by být postupováno podle výše uvedeného zákonného znění a musela by být postoupena na žalobkyni z původního věřitele smlouva a nikoliv pohledávka s tím, že je sice možno postoupit pohledávku na třetí osobu, avšak že je na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že v souvislosti s uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávky byla skutečně postoupena i práva povinnosti vyplývající ze VOP dřívějšího věřitele, včetně ujednání o desetileté promlčecí době. Žalovaná v této souvislosti poukazovala na obecné znění smlouvy o postoupení pohledávky, zdůrazňovala vyšší nároky NOZ na obsah takových smluv a uvedla, že má za to, že z doložené smlouvy o postoupení pohledávek nevyplývá, že by byly postoupeny i nároky vyplývající z VOP původního věřitele. Žalovaná dále namítala, že nikdy nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, ani k oznámení o postoupení pohledávky, když žalovaná má ze zákona zřízenu datovou schránku a do ní tedy mělo být dle přesvědčení žalované doručováno. V této souvislosti sice žalovaná připouštěla, že si je vědoma toho, že povinnost doručovat do datové schránky mají pouze státní orgány, avšak poukazovala na to, že žalobkyně je profesionálem, ví o existenci datové schránky, a proto dle přesvědčení žalované nelze vycházet z toho, že by se písemnosti dostaly do dispoziční sféry žalované (Žalovaná odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4082/2018 němž je uvedeno, že pojem„ dostane se do dispoziční sféry“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů, ale je třeba vycházet z hmotněprávního pojetí doručování hmotněprávních úkonů). Žalovaná dále doplnila, že v minulosti bylo právní předchůdkyní žalobkyně doručováno i na jiné adresy, a to i na adresu jednatele společnosti [jméno] [příjmení], tedy že jiné důležité, např. oznámení o ukončení smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, byly doručovány i na jinou adresu, než na adresu sídla žalované a že je tedy s podivem, že dokumenty jako odstoupení od smlouvy nebo oznámení o postoupení pohledávek bylo doručováno toliko na adresu sídla žalované. Žalovaná sice netvrdila, že adresa jednatele společnosti byla oznámena jako další kontaktní adresa, ale argumentovala tím, že pokud má být učiněn perfektní hmotněprávní úkon, pak se musí předmětná listina skutečně dostat do dispoziční sféry dotyčné osoby a za těchto okolností měly být dle přesvědčení žalované listiny doručovány i na adresy jednatelů společnosti, které jsou zjistitelné z obchodního rejstříku. Při jednání dále žalovaná namítla, že účtovaná smluvní pokuta je s ohledem na konkrétní okolnosti nepřiměřeně vysoká a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 537/2017, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta by se měla pohybovat kolem výše 0,1 % denně.

9. V rámci závěrečného návrhu žalobkyně uvedla, že po provedeném dokazování navrhuje, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno s tím, že je přesvědčena o nedůvodnosti argumentace žalované, že nedošlo k postoupení všech práv a závazků souvisejících s úvěrovou smlouvou na žalobkyni, když zdůrazňovala, že při právním hodnocení věci je třeba vycházet z ustanovení 1879 NOZ a nikoliv z ustanovení o poustoupení smlouvy, neboť pokud by se striktně vycházelo z toho, že se musí postupovat vždy jen smlouvy, bylo by ustanovení o postoupení pohledávky obsoletní. Žalobkyně uvedla, že je přesvědčena o tom, že postoupením pohledávky z původního věřitele na žalobkyni přešla na žalobkyni veškerá práva a závazky z úvěrové smlouvy, včetně ujednání obsažených v VOP původního věřitele. Co se týká argumentace o nepřiměřenosti smluvní pokuty a žalovanou v této souvislosti zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, žalobkyně upozorňovala na to, že žalovanou uváděné rozhodnutí se vztahovalo na výši smluvní pokuty v případě dlužníků – fyzických osob, nikoliv podnikatelů a naopak žalobkyně zdůrazňovala, že z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že smluvní pokuta ve vztahu k podnikatelským subjektům je přiměřená i ve větší výši než 0,3 % denně, zpravidla se hovoří o 0,5 %, v některých případech i o 1 % denně, a proto argumentaci žalované o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě žalobkyně označila za nedůvodnou.

10. V rámci závěrečného návrhu žalovaná uvedla, že po provedeném dokazování je nadále přesvědčena o tom, že argumenty, které vznesla, jsou důvodné a jsou důvodem pro zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že do nového občanského zákoníku byl vnesen nový institut postoupení smlouvy pro to, aby bylo zřejmé, jaká konkrétní práva a povinnosti se postupují. Pokud i případně došlo k postoupení pohledávky, mohlo by se v daném případě jednat pouze o postoupení jistiny, nikoliv však nároků souvisejících s uzavřenou smlouvou, která jsou navíc vtěleny do VOP. Vzhledem k tomu, že do VOP bylo vtěleno i prodloužení promlčecí doby v rozsahu deseti let, žalovaná uvedla, že je přesvědčena o tom, že smlouvou o postoupení pohledávek rozhodně nedošlo k postoupení i tohoto práva a námitka promlčení tak byla uplatněna důvodně. Dále žalovaná označila postup původního věřitele při doručování základních písemností žalované za netransparentní, když právní předchůdkyně žalobkyně doručovala v minulosti i na adresu jednatele společnosti, a tudíž znala i jiné adresy, kam mohlo být žalované doručováno. V této souvislosti žalobkyně znovu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je uvedeno, že je třeba odlišným způsobem vykládat pojem„ dostat do dispoziční sféry“ ve vztahu k hmotněprávnímu úkonu a ve vztahu k procesním úkonům a že tedy je žalovaná přesvědčena o tom, že jestliže nebylo řádně doručeno odstoupení od smlouvy, tedy nedošlo ani k platnému odstoupení od smlouvy, a tudíž nemohl být tento nárok postoupen žalobkyni. Žalovaná dále setrvala i na své námitce, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně je nepřiměřeně vysoká s ohledem na to, že kromě smluvní pokuty byl požadován i úrok z úvěru, přičemž ze všech shora uvedených důvodů tedy žalovaná trvala na zamítnutí žaloby jako celku.

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

12. Smlouvou [číslo] uzavřenou mezi [příjmení] a žalovanou dne 15. 11. 2012 vzal soud za prokázané, že shora uvedeného dne byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě [příjmení] poskytla žalovanému jistinu úvěru ve výši 219 987 Kč za účelem koupě vozidla [značka automobilu], [registrační značka], [VIN kód], prostřednictvím dealera, [právnická osoba] a. s., a to s úrokem 13,64 % ročně, který se spolu s úroky žalovaná zavázala hradit [příjmení] ve 48 měsíčních splátkách po 6 431 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem [datum]. Ve smlouvě se žalovaná a [příjmení] zavázaly, že po odstoupení od úvěrové smlouvy pro její porušení žalovanou zaplatí žalovaná kromě doposud nezaplacené jistiny úvěru také doposud nezaplacené úroky do konce úvěrové smlouvy a náklady vynaložené věřitelem za vymáhání pohledávek. Podpisem smlouvy (jedním z jednatelů společnosti oprávněných jednat za žalovanou samostatně – viz výpis z OR na žalovanou) žalovaná potvrdila, že před podpisem smlouvy převzala VOP, seznámila se s nimi, nemá k nim žádné výhrady a zavazuje se je dodržovat, přičemž VOP byly v bodě 10. smlouvy o úvěru prohlášeny za nedílnou součást smlouvy o úvěru. [příjmení] pak na základě smlouvy o úvěru poskytla jistinu úvěru na účet dealera [právnická osoba] (zjištěno ze smlouvy o úvěru, Všeobecných obchodních podmínek smlouvy o úvěru společnosti [právnická osoba] (tj. [příjmení]) verze [anonymizováno] [rok], splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru, z nesporných tvrzení účastníků)

13. Dále soud vzal v řízení za prokázané, že žalovaná však svůj závazek vyplývající jí z úvěrové smlouvy, tedy splácet úvěr i s úroky řádně a včas dle splátkového kalendáře neplnila, když dle nesporných tvrzení účastníků bylo žalovanou uhrazeno celkem 15 splátek, a to celkem ve výši 97 034 Kč, přičemž od doby 16. splátky již splátky žalovanou hrazeny nebyly. [příjmení] tak v souladu se smlouvou (bod 11. poslední odstavec) a VOP (bod 6.1) odstoupila dne 24. 6. 2014 ze smlouvy o úvěru pro podstatné porušení smlouvy, tj. pro prodlení s placením nejméně jedné měsíční splátky úvěru, a to s účinností dne 3. 7. 2014, kterou [příjmení] určila v souladu s bodem 6.1 VOP v písemném oznámení o odstoupení od smlouvy, přičemž informaci o odstoupení od smlouvy ze dne 24. 6. 2014 zaslala žalované na adresu jejího sídla výslovně žalovanou uváděnou jako adresu sídla žalované i jako kontaktní adresu. Ke dni zesplatnění byla žalovaná v prodlení se čtyřmi splátkami, konkrétně 16. až 19. splátkou. V souladu s úvěrovou smlouvou (bod 11.3.2 a bod 6.2 VOP) pak [příjmení] vystavila žalované výsledné vyúčtování z důvodu předčasného ukončení úvěrové smlouvy na úhradu částky celkem 166 058,97 Kč, která se skládala z jistiny úvěru ve výši 25 724 Kč za poslední 4 neuhrazené splátky ke dni zesplatnění úvěru, dále ze zbývající části jistiny úvěru ve výši 150 736 Kč, doúčtovaného úroku z úvěru za dny od poslední zaplacené splátky do dne ukončení smlouvy ve výši 805,97 Kč a částky 14 517 Kč za poplatky související s předčasným ukončením smlouvy, a to v souladu s ustanovením bodu [číslo] úvěrové smlouvy, a to ve vztahu k 19. měsíci ukončení smlouvy. Žalovaná však na takto vyčíslený dluh ničeho neuhradila. (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků, smlouvy o úvěru a VOP, z oznámení [příjmení] o odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 24. 6. 2014, výsledného vyúčtování z důvodu předčasného ukončení úvěrové smlouvy ze dne 4. 7. 2021 a dodejky uložené na poště dne 26. 6. 2014 a z faktury č. [anonymizováno])

14. Smluvní pokuta v celkové výši 180 363,37 Kč pak byla žalobkyní vyúčtována fakturami vydanými v období od 2. 4. 2014 do 1. 3. 2019, a to v souladu s bodem 2.6 VOP. Za náklady spojené s vymáháním pohledávky [příjmení], konkrétně za 4 vystavené upomínky vyúčtovala žalované částku celkem 1 585,34 Kč (zjištěno z faktury č. [anonymizována čtyři slova]). [příjmení] [příjmení] vyúčtovala žalované smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení dlužných splátek, a to v částce 424,45 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 1 543,44 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 1 987,18 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 1 389,10 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 810,31 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 212,22 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 15 953,94 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 16 485,72 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 15 953,94 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 16 485,72 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 16 485,72 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 15 953,94 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 16 485,72 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 15 953,94 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 14 691,48 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), v částce 14 691,48Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), a v částce 13 269,73 Kč (zjištěno fakturou č. [anonymizováno]), tj. celkem 178 778,03 Kč. Žalovaná však na takto vyčíslenou smluvní pokutu ničeho neuhradila. (mimo výše uvedeného zjištěno též z nesporných tvrzení účastníků, a to i s ohledem na to, že žalovaná výši smluvní pokuty znala, když její výši rozporovala)

15. V řízení pak bylo dále prokázáno i to, že žalovaná v matriční listině klienta, jakož i ve smlouvě o úvěru, uvedla jako adresu svého sídla a také kontaktní adresu [adresa žalované], která v rozhodné době byla a nadále až do současné doby je adresou sídla žalované. Obsahem zápisu v obchodním rejstříku na žalovanou pak vzal soud za prokázané, že žalovaná společnost měla dva jednatele společnosti, a to pana [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno], a to jak v době uzavření smlouvy, tak v době doručování odstoupení od smlouvy a oznámení o postoupení pohledávky, konkrétně do dne 27. 9. 2020 (zjištěno z výpisu obchodního rejstříku ze dne 22. 12. 2020, z matriční listiny žalované ze dne 15. 11. 2012)

16. Obsahem webových stránek České národní banky (server www.cnb.cz) pak bylo zjištěno, v době uzavření úvěrové smlouvy (listopad 2012) byla úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami v ČR ve výši 14,21 % a v době odstoupení od smlouvy (červen 2014) ve výši 13, 89 %.

17. Dále bylo v řízení prokázáno, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a žalobkyní, uzavřené dne 12. 3. 2019, a její přílohy č. 1, byla pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy [číslo] s účinností od 15. 3. 2019 postoupena žalobkyni. Smlouvou o postoupení pohledávek se [příjmení] zavázala, že s účinností od okamžiku připsání dohodnuté úplaty za postoupení pohledávek, dojde k postoupení pohledávek specifikovaných v příloze č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni s tím, že pohledávky jsou postupovány včetně příslušenství těchto pohledávek a práv s nimi spojených. Pohledávkami se rovněž rozumí pohledávky za klienty nebo třetími osobami z titulu náhrady škody nebo z titulu bezdůvodného obohacení vzniklé v souvislosti s uzavřením, plněním či porušením příslušné smlouvy. Žalobkyně postoupené pohledávky převzala, jak stály a ležely. Společnost [příjmení] pak oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni dopisem ze dne 25. 3. 2019, který byl zaslán taktéž na adresu sídla žalované. (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy č. 1 ze dne 12. 3. 2019, dohody o úhradě poplatku za postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019, z potvrzení o úhradě úplaty za postupované pohledávky ze dne 15. 3. 2019, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 3. 2019 a podacího lístku ze dne 7. 4. 2019)

18. V řízení pak bylo dále prokázáno i to, že žalobkyně pak dopisem ze dne 4. 12. 2019, doručovaným taktéž na adresu sídla žalované, vyzvala žalovanou k úhradě částky 372 145,34 Kč plus narůstajícího příslušenství, přičemž žalovaná však ani po této výzvě dlužnou částku, a to ani částečně neuhradila (zjištěno z výzvy k plnění se základním a právním rozborem předcházející žalobě, podacího lístku ze dne 4. 12. 2019, nerozporovaných tvrzení účastníků).

19. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů: 20. [příjmení] [příjmení] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ ObchZ“), podle kterého se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nesplacením úvěru, včetně poplatků, úroků a smluvní pokuty, tedy nároků vyplývající z uzavřené smlouvy žalovaná, co by dlužník, porušila svou základní povinnost, která pro ni ze smlouvy vyplývala.

21. Účastníci si smlouvou o úvěru (bod 8.7 VOP) ve smyslu § 401 ObchZ sjednali prodloužení promlčecí doby veškerých práv vzniklých věřiteli vůči němu ze smlouvy na dobu 10 let od okamžiku, kdy započne tato doba běžet, a to i v případě práv vzniklých odstoupením od smlouvy.

22. V této souvislosti soud uvádí, že námitky žalované spočívající v tvrzení, že žalovaná při uzavírání smlouvy nebyla seznámena s všeobecnými obchodními podmínkami, které byly součástí smlouvy o úvěru, soud považoval za nedůvodné. Žalovaná prostřednictvím jednoho ze svých jednatelů (v době uzavírání smlouvy měla žalovaná dva jednatele, kdy každý z nich mohl v této věci společnost zastoupit samostatně) svým podpisem potvrdila seznámení se s VOP i právy a povinnostmi vyplývajícími ze VOP dřívějšího věřitele (viz bod 10 smlouvy), přičemž o jejich existenci jako nedílné součásti úvěrové smlouvy svědčí i to, že VOP, s jejich konkrétním označením a očíslováním evidovaným právní předchůdkyní žalobkyně, byly součástí již samotného nadpisu smlouvy o úvěru a i v textu úvěrové smlouvy je výslovně uvedeno, že VOP jsou nedílnou součástí smlouvy. Za těchto okolností je zcela irelevantní, zda si jednatel žalované skutečnost seznámení se s VOP pamatuje či nikoliv a soud takové tvrzení považuje za zcela účelové.

23. Stran požadavku žalované, aby soud předmětnou smlouvu o úvěru posuzoval z hlediska ochrany spotřebitele dle ustanovení § 55 a 56 z. č. 40/1964 Sb. a že je třeba na úvěrové smlouvy hledět jako na smlouvy spotřebitelské, když žalovaná jednala z pozice slabší strany, která je ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně subjektem neporovnatelně menším, ekonomicky mnohem méně zabezpečeným a právně méně znalým a že navíc k uzavření smlouvy došlo rychle a bez poučení, soud uvádí, že takový postup není na místě. Spotřebitelem může být vždy pouze fyzická osoba, což platí jak pro úpravu starého, tak nového občanského zákoníku. V této souvislosti soud odkazuje na ustanovení § 52 odst. 3 z. č. 40/1964 Sb. podle kterého platí, že spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Žalovaná, co by právnická osoba a společnost s ručením omezeným zapsaná v obchodním rejstříku, navíc v občanskoprávních vztazích vždy vystupovala a nadále vystupuje v pozici podnikatele, a to jak za staré úpravy ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) ObchZ, i za nové úpravy ve smyslu ustanovení § 421 odst. 1 NOZ Ujednání smlouvy s odkazem na VOP, které jsou součástí smlouvy o úvěru tak soud považuje za platné. Je až s podivem, že žalovaná se domáhá ochrany spotřebitele, aniž by současně alespoň náznakem tvrdila, natož dokládala, že předmětné vozidlo nenakupovala pro své podnikatelské účely. Žalovaná se omezila pouze na tvrzení toho, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala v silnějším postavení a nezohlednila to, že předmětné vozidlo zakoupené z úvěru bylo odcizeno, ani osobní poměry jednatele žalované, který v důsledku přepadení vůči jeho osobě je v dlouhodobé pracovní neschopnosti a ocitl se v invalidním důchodu II. stupně, a že smlouva byla sjednávána rychle a bez seznámení se se smluvními podmínkami. Ve světle výše uvedeného má soud za to, že domáhání se ochrany spotřebitele je ze strany žalované nelogické a zcela účelové ve snaze vyhnout se plnění svých závazků, to vše za situace, kdy ve vztahu k argumentaci ohledně zdravotního stavu jednoho z jednatelů společnosti a jeho tvrzené pracovní neschopnosti v době odstoupení od smlouvy žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně výslovně uvedla, že v tomto směru žalované žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení ani označovány nebudou.

24. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud nepovažoval za důvodnou, neboť jednak se na ni z výše uvedených důvodů nevztahují ustanovení o ochraně spotřebitele a jednak si účastníci ve smlouvě sjednali, že jejich smlouva o úvěru se bude řídit ustanoveními ObchZ (bod 1.2 VOP), přičemž použití ObchZ ve věci smlouvy o úvěru pak přímo vyplývá i z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ, a jednak si účastníci v bodě 8.7 VOP ujednali prodloužení promlčecí doby na 10 let ve smyslu ustanovení § 401 ObchZ. Z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu (32 Cdo 786/2009 a 20 Cdo 3943/2019) vyplývá, že ujednání ve smyslu § 401 Obch Z nejsou neplatná, ani v rozporu s dobrými mravy, neboť mj. umožňují věřiteli posečkat s vymáháním dluhu na úvěru až do doby, kdy bude dlužník opět schopen plnit, přičemž Nejvyšší soud k námitce promlčení přisvědčil pouze v případě ochrany spotřebitele pro rozpor s ustanovením § 55 z. č. 40/1964 Sb. V uvedených rozhodnutích navíc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ujednání o prodloužení promlčecí doby ve všeobecných obchodních podmínkách, které byly součástí smlouvy, jsou v souladu s ustanovením § 401 ObchZ. Ve vztahu k judikatuře předkládané žalovanou k otázce prodloužení promlčecí doby soudu podotýká, že tato se výhradně vztahuje k ochraně spotřebitele a rozporu s § 55 z. č. 40/1964 Sb., přičemž přikládané rozhodnutí I. ÚS 1845/11 navíc tuto otázku vůbec neřeší, neboť Ústavní soud rušil rozhodnutí soudů pro jejich rozpory v odůvodnění a nesrozumitelnost. S ohledem na to, jak již soud uvedl, že k žalované nelze přistupovat jako ke spotřebiteli, nebylo účelné se touto judikaturou, jakož i argumenty žalované o neplatnosti tohoto ujednání, blíže zabývat. Soud tak konstatuje, že ujednání o prodloužení promlčecí doby považuje za řádně sjednané a žaloba byla podána včas, tedy ještě před uplynutím této sjednané promlčecí doby a k námitce promlčení žalované tak nebylo soudem přihlíženo.

25. Co se týká namítané výše sjednaného úroku z úvěru ve výši 13,64 %, soud konstatuje, že jej shledává zcela přiměřeným, v souladu s dobrými mravy i běžnými obchodními vztahy a praxí, neboť uvedená výše odpovídá běžné praxi bank poskytujících úvěry, jak v období uzavírání smlouvy, tak v období odstoupení od smlouvy, respektive je dokonce mírně pod touto hranicí (viz bod 16 odůvodnění rozsudku).

26. Co se pak týká žalovanou namítané výše smluvní pokuty, která byla dle smluvních v souladu se smluvními podmínky stanovena ve výši 03, % denně z dlužné částky za každý započatý den, nepovažoval soud její výši za nijak zvlášť vysokou, natož v rozporu s dobrými mravy či za zneužití práva. Smyslem smluvní pokuty je jakási negativní motivace žalovaného k tomu, aby své závazky ze smlouvy řádně a včas plnil, přičemž žalovanému výše smluvní pokuty spojená s prodlením se splátkami úvěru a následného zesplatnění úvěru byla dobře známa již v době uzavírání smlouvy, když žalovaná potvrdila obdržení VOP a možnost se s nimi seznámit, avšak přes toto vědomí nebyla žalovaná motivována k řádnému plnění splátek úvěru. Namítá-li pak žalovaná nepřiměřenou výši smluvní pokuty, soud konstatuje, že tuto nelze usuzovat pouze z její výše, ale též z hlediska funkce, kterou má smluvní pokuta plnit (hrozba navýšení dluhu v případě nesplácení splátek úvěru řádně a včas), neboť byla-li by ve značně nízké výši, nijak by nemohla žalovanou fakticky motivovat k řádnému a včasnému splácení úvěru, přičemž soud má v tomto případě za to, že 0,3 % smluvní pokuta z dlužné částky denně je přiměřená. Z judikatury Nejvyššího soudu navíc vyplývá, že ani taxa 0,5 % denně z dlužné částky není v rozporu s dobrými mravy (viz např. 33 Odo 438/2005). Neplnění povinnosti splácet dluh i s úroky se žalovaná v průběhu řízení výslovně přiznala, a tuto skutečnost nijak nerozporovala, i proto má soud a ve světle uvedeného za to, že sjednaná výše smluvní pokuty se nepříčí dobrým mravům, která by způsobovala neplatnost ujednání ve smyslu ustanovení § 39 z. č. 40/1964 Sb.

27. Co se pak týká rozporování doručení odstoupení od smlouvy, jakož i doručení oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky, soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalované všechny výše uvedené dokumenty byly řádně zaslány na adresu jejího sídla, kterou měla zároveň uvedenu i jako adresu kontaktní. Argumentace žalované, že jednatel žalované je od roku 2014 v pracovní neschopnosti (což se sama žalovaná rozhodla, že nebude v řízení prokazovat) a že právní předchůdkyně žalobkyně dříve zasílala listiny i na jinou adresu žalované, než jakou si strany ujednaly ve smlouvě o úvěru, a dále že mělo být žalované doručováno do datové schránky, byť si je vědoma toho, že taková povinnost, na rozdíl od veřejných orgánů, pro soukromé subjekty neexistuje, dle přesvědčení soudu nemůže v daném případě obstát, neboť jednak, jak uznala i sama žalovaná, právní předchůdkyně žalobkyně, ani žalobkyně, neměly a nemají povinnost doručovat do datové schránky žalované, jednak každý má právo dovolat se sídla žalované zapsané v obchodním rejstříku (viz § 137 odst. 2 NOZ) a je tudíž povinností žalované zajistit si přebírání pošty v místě jejího sídla, kterou navíc ve smlouvě uvedla jako adresu kontaktní (doručovací). Mimo to v daném případě nebylo možno přehlédnout ani to, že žalovaná až do dne 27. 9. 2020 měla zapsány dva jednatele společnosti a nemohl-li tedy jeden z nich případně ze zdravotních důvodů zajistit přebírání pošty, mohl a měl tak učinit druhý z nich. K uvedeným námitkám ohledně doručování, z nichž pak žalovaná účelově dovozovala neplatnost odstoupení od smlouvy a neoznámení postoupení pohledávky na žalobkyni tedy soud z výše uvedených nepřihlížel.

28. Ve světle výše uvedeného pak soud konstatuje, že pohledávka za žalovanou včetně příslušenství a práv s ní spojených byla postupem dle § 1879 NOZ postoupena žalobkyni, a žalovaná je tak povinna plnit žalobkyni jako svému věřiteli.

29. V této souvislosti soud uvádí, že pokud žalovaná v průběhu řízení začala argumentovat tím, že pokud bylo záměrem právní předchůdkyně žalobkyně postoupit veškerá práva a povinnosti plynoucí z úvěrové smlouvy na žalobkyni, že mělo být postupováno dle § 1895 NOZ a nikoliv dle § 1879 NOZ, když dle přesvědčení žalované dle § 1879 NOZ mola být postoupena toliko jistina a nikoliv veškerá práva a povinnosti z úvěrové smlouvy plynoucí, soud nepovažoval tuto argumentaci žalované za důvodnou, neboť jednak není pravdou, že, jak tvrdí žalovaná, by přechod práv a povinností plynoucích z postoupené pohledávky nebyl dostatečně určitě popsán, když ve smlouvě o postoupení pohledávek bylo uvedeno, že dochází k postoupení pohledávek včetně jejich příslušenství a práv s nimi spojených, a jednak v principu nemohlo dojít k převodu pouze smlouvy o úvěru bez celkové pohledávky vyplývající též z VOP, které navíc byly součástí smlouvy, neboť k postoupení došlo až po zániku smlouvy (po odstoupení od smlouvy ze strany právní předchůdkyně žalobkyně), přičemž již z těchto důvodů tedy nebylo možno postupovat ve smyslu ustanovení § 1895 NOZ, když výše uvedené ustanovení zákona se vztahuje na smlouvy, které trvají a smysl tohoto ustanovení spočívá v tom, že na nový subjekt může být postoupeno nejen právo ale i povinnost vyplývající z této smlouvy. V této věci však úvěrová smlouva zanikla odstoupením, došlo ke zesplatnění všech závazků a následně již nebylo důvodné postupovat smlouvu, která zanikla, ale právě pohledávku z ní plynoucí, a to včetně jejího příslušenství a právy s pohledávkou spojenými, včetně jejího zajištění a ujednané smluvní pokutě i prodloužené promlčecí době.

30. Jelikož pak žalovaný výše vyčíslený dluh dosud nezaplatil, obrátila se tedy žalobkyně zcela oprávněně se svým požadavkem na soud, to vše za situace, kdy žalovaný nijak nepopřel vznik úvěrové smlouvy, ani dluh vůči žalované (vyjma rozporované výše úroku z prodlení a smluvní pokuty, která však byla soudem shledána v souladu se smluvními ujednáními i v přiměřené výši), přičemž žalovaný se smluvními podmínkami při podpisu úvěrové smlouvy souhlasil.

31. Soud však zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť tyto náklady spojené s uplatněním pohledávky již žalované byly vyúčtovány ve formě smluvní pokuty za celkem 4 vystavené upomínky (částka 1 585,34 Kč) na základě příslušných ujednání VOP a za těchto okolností soud tedy požadavek na úhradu částky 1 200 Kč dle shora uvedeného nařízení považoval za duplicitní uplatnění, a proto již takto samostatně požadované náklady spojené s uplatněním pohledávky žalobkyni nepřiznal.

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Část předmětu řízení, do které žalobkyně nebyla úspěšná (náklady spojené s uplatněním pohledávky), je v porovnání se zbytkem předmětu řízení, do kterého žalobkyně úspěšná byla, natolik nepatrná, že soud žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení dle citovaného ustanovení o. s. ř, neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Žalobkyni, která byla v řízení právně zastoupena, tak soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 88 357,20 Kč, která je tvořena zaplaceným soudním poplatkem dle položky 2 bod 1. písm. c) Sazebníku soudních poplatků ve výši 14 886 Kč, 6 x odměnou právního zástupce za 6 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění, sepis žaloby, vyjádření k vyjádření žalované k žalobě, vyjádření ze dne [datum] k podání žalované, účast při jednání konaném ve dne [datum]) dle § 11 odst. 1 a 2 ve spojení s § 7 vyhlášky č 177/1996 Sb., v celkové výši 58 920 Kč (6 x 9 820 Kč), paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce za 6 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v celkové výši 1 800 Kč (6 x 300 Kč) a DPH (21 %) z odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., ve výši 12 751,20 Kč.

33. Jen pro úplnost soud uvádí, že jako neúčelné úkony právní služby soud žalobkyni nepřiznal úkon doplnění vyjádření se k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne [datum], které mohla a měla učinit již v rámci prvního vyjádření, a dále úkon doplnění žaloby ze dne [datum], které žalobkyně učinila na doplňující výzvu soudu.