21 C 62/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 42 925,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 19. 11. 2018 do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 89 324,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 19. 11. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy, která jí byla dle jejího přesvědčení způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], přičemž po spojení věcí pak pod sp. zn. [spisová značka]. Jako náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení byla žalobkyní požadována částka 132 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 19. 11. 2018 do zaplacení. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žaloba byla u Obvodního soudu pro Prahu 1 podána dne 4. 2. 2010, přičemž ke dni podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení, tedy k 16. 11. 2018, pak řízení nebylo doposud skončeno, když věc byla v té době projednávána před Nejvyšším soudem ČR. Následně žalobkyně upřesnila, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve vztahu k její osobě pravomocně skončilo až v průběhu odškodňovacího řízení, konkrétně dne 18. 8. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], bylo tedy žádáno, aby soud při svém rozhodování zohlednil tuto celkovou délku soudního řízení, přičemž částku požadovanou v původním znění žaloby však žalobkyně neupravovala, to vše za situace, kdy žalovaná nadále v průběhu celého řízení setrvala na svém názoru o nedůvodnosti podané žaloby o náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou soudního řízení formou finančního plnění. Žalobkyně pak ve své žalobě ve vztahu k posuzovanému řízení uváděla, že dle jejího přesvědčení bylo řízení po skutkové i právní stránce méně složité, že žalobkyně se na délce řízení žádným způsobem nepodílela a dále žalobkyně zdůrazňovala, že v rámci postupu orgánů veřejné moci by mělo být zohledněno to, že došlo ke dvojité změně na straně organizační složky žalovaného státu, s níž mělo být v řízení jednáno, že řízení bylo nesprávně zastaveno, přičemž k nápravě tohoto nesprávně zastaveného řízení došlo až po 5 měsících (řízení zastaveno 21. 10. 2013 přičemž odvolacím soudem pak bylo rozhodnuto 20. 3. 2014). V průběhu řízení pak žalobkyně poukazovala i na to, že byť z některých pravomocných rozhodnutí ve věcech dalších navrhovatelů ve věci přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nepřiměřeně dlouhým soudním řízením vedeným těmito dalšími osobami taktéž proti [právnická osoba] [anonymizováno] vyplývá, že nebylo vyhověno návrhům na přiznání odškodnění vzniklé nemajetkové újmy formou finančního plnění a bylo konstatováno, že dostatečnou satisfakcí je konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené době, existují i jiná pravomocná rozhodnutí v obdobných věcech jako je případ žalobkyně, v rámci nichž naopak odškodnění formou finančního bylo poskytnuto. V této souvislosti pak bylo poukazováno i na to, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod shora uvedenou spisovou značkou ve vztahu k žalobkyni trvalo i nadále v průběhu vedení tohoto odškodňovacího řízení s tím, že za těchto okolností tedy již dle žalobkyně nemůže být žádných pochyb o tom, že délka posuzovaného řízení byla skutečně nepřiměřená a že v daném případě již není dostačující satisfakcí konstatování porušení práva žalobkyně na rozhodnutí její věci v přiměřené době a že je skutečně na místě přiznat žalobkyni odškodnění formou finančního plnění, to vše za situace, kdy žalobkyně poukazovala na to, že v řízení byl její osobou uplatněn nárok rozhodně nikoliv nepatrný a žalobkyně byla v dlouhodobé nejistotě ohledně výsledku sporu. Dále pak bylo žalobkyní zdůrazňováno i to, že to byla právě strana žalovaná, která způsobila v poslední části řízení zdržení o 2,5 roku podáním mimořádného opravného prostředku a že za těchto okolností tedy není důvod přihlížet při posuzování řízení k další instanci při využití tohoto mimořádného opravného prostředku žalovanou. V žalobě pak bylo uvedeno i to, že žalobkyně se svou žádostí o náhradu nemajetkové újmy se žalobkyně obrátila na Ministerstvo spravedlnosti, které jí však v šestiměsíční lhůtě, kterou pro projednání věci mělo, odškodnění neposkytlo, a proto tedy žádala, aby jí bylo odškodnění za jí vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 132 250 Kč přiznáno soudním rozhodnutím.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné a původně v řízení byla ze strany žalované vznesena i námitka promlčení, když v této souvislosti bylo žalovanou poukazováno na to, že ve vztahu k žalobkyni posuzované řízení skončilo dne 22. 11. 2017, přičemž žalobkyně podala žádost o odškodnění nemajetkové újmy dne 18. 5. 2018, přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaná projednala její žádost o odškodnění dne 23. 10. 2018, došlo ke stavění promlčecí doby pouze v období od 18. 5. 2018 do 23. 10. 2018 s tím, že tedy za situace, kdy žaloba byla podána k soudu dne 16. 11. 2018, došlo k promlčení nároku žalobkyně. Na tomto návrhu pak žalovaná z opatrnosti setrvala i po provedeném dokazování. Jinak žalovaná dále k věci uvedla, že činí nesporným, že žalobkyně se dne 18. 5. 2018 obrátila na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 původně pod sp. zn. [spisová značka], později, po spojení věcí, pod sp. zn. [spisová značka] a že v rámci mimosoudního projednání věci žalobkyni nebylo odškodnění formou finančního plnění poskytnuto. Ve vztahu k posuzovanému řízení pak žalovaná uvedla, že posuzované řízení bylo žalobkyní zahájeno v únoru 2010, přičemž pravomocně skončilo dne 22. 11. 2017. Dále bylo žalovanou poukazováno na to, že v srpnu roku 2012, na společný návrh účastníků, tedy i žalobkyně, bylo řízení přerušeno a do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], v dubnu 2013 pak bylo opětovně na základě shodného návrhu účastníků řízení navrhováno prodloužení přerušení řízení za účelem vyčkání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu v jiném řízení se skutkově totožným základem. Dále bylo poukazováno žalovanou na to, že řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy, bylo opakovaně přerušováno k žádosti účastníků řízení, přičemž celé řízení bylo po skutkové i právní stránce složité. Dále žalovaná upozorňovala na to, že žalobkyně se na žalované v posuzovaném řízení domáhala zaplacení částky 20 907 Kč, přičemž jak i sama žalobkyně ve své žalobě uvedla, ve stejném období podalo obdobnou žalobu dalších cca 100 osob poškozených v kauze vztahující se k [anonymizována dvě slova]. Dále žalovaná v rámci svých vyjádření uvedla, že pokud žalobkyně argumentuje svým pocitem nejistoty spojeným s výsledkem řízení, pak bylo zdůrazňováno, že s ohledem na v mezidobí vydaná pravomocná rozhodnutí soudů ve skutkově totožných věcech, a to i po využití mimořádných opravných prostředků, jimiž byly žaloby zamítnuty, nemohla již být žalobkyně v nejistotě o výsledku sporu a očekávat úspěch ve věci. V neposlední řadě pak žalovaná argumentovala tím, že by mělo být přihlédnuto i k tomu, že v daném případě se jednalo o silně sdílenou újmu a že je třeba při rozhodování zohlednit i to, že žalobkyní požadovaná částka podstatným způsobem převyšuje částku, která byla předmětem posuzovaného řízení. V této souvislosti pak bylo žalovanou uváděno i to, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve kterém byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, pak újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat i forma a případná výše zadostiučinění, přičemž výše zadostiučinění musí především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného s tím, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší převyšovalo, nadto několikanásobně, toto peněžité plnění původní žalobou uplatňované. Ze všech shora uvedených důvodů tedy žalovaná uváděla, že je přesvědčena o tom, že dostatečnou satisfakcí za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod shora uvedenými spisovými značkami, je důvodné přiznat žalobkyni odškodnění formou konstatování porušení práva na rozhodnutí její věci v přiměřené době, což se žalované jeví jako přiměřené zadostiučinění odpovídající konkrétním okolnostem případu. Na tomto návrhu pak žalovaná setrvala i po provedeném dokazování.

3. Důkazy provedenými v tomto řízení, a to předběžnou žádostí uplatněnou žalobkyní u Ministerstva spravedlnost podáním ze dne 18. 5. 2018 ve spojení se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 10. 2018 vzal soud za prokázané, že přípisem právního zástupce žalobkyně Ministerstvu spravedlnosti datovaným dne 18. 5. 2018 uplatnila žalobkyně u Ministerstva spravedlnosti v rámci mimosoudního projednání věci požadavek na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spisovou značkou nejprve [spisová značka], později, po spojení věcí, pod sp. zn. [spisová značka], a to ve výši 151 125 Kč, přičemž Ministerstvo spravedlnosti svým stanoviskem ze dne 23. 10. 2018 potvrdilo uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti ze strany žalobkyně dnem 18. 5. 2018. Dále bylo v řízení výše uvedenými listinami prokázáno, že Ministerstvo spravedlnosti výše uvedeným stanoviskem sdělilo žalované, že v rámci mimosoudního projednání věci dospělo k závěru, že délkou shora uvedených řízení došlo k porušení práva žalobkyně na rozhodnutí její věci v přiměřené době, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu Ministerstvo spravedlnosti dospělo k závěru, že dostatečnou satisfakcí je v daném případě konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době, to vše za situace, kdy Ministerstvo spravedlnosti v rámci tohoto stanoviska vycházelo z toho, že řízení bylo vedeno před třemi stupni soudní soustavy s tím, že ve věci bylo rozhodováno meritorně dvakrát soudem I. i II. stupně a v době podání stanoviska se očekávalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále bylo v tomto stanovisku poukazováno na to, že řízení bylo po skutkové stránce složité, částka, která byla pro žalobkyni předmětem řízení nebyla příliš vysoká a v řízení byla dána sdílená újma mezi žalobci. Dále bylo v tomto stanovisku uvedeno, že poté, kdy ve skutkově totožných věcech bylo již pravomocně, a to i včetně využití mimořádných opravných prostředků, rozhodnuto, muselo být již v průběhu posuzovaného řízení žalobkyni zřejmé, že se svou žalobou ve zbývající nepřiznané částce nemůže být již úspěšná.

4. Dokladem o doručení stanoviska Ministerstva spravedlnosti do datové schránky právního zástupce žalobkyně vzal soud za prokázané, že stanovisko Ministerstva spravedlnosti bylo do datové schránky právního zástupce žalobkyně doručeno dne 24. 10. 2018 5. Obsahem spisu sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané, že dne 4. 2. 2010 podala žalobkyně [celé jméno žalobce] žalobu o náhradu škody ve výši 91 366,26 Kč s přísl. proti České republice – Ministerstvu financí. Usnesením ze dne 24. 3. 2010 bylo toto řízení spojeno ke sp. zn. [spisová značka] a nadále tedy byla věc žalobkyně projednávána pod touto novou sp. zn. [spisová značka].

6. Obsahem spisu sp zn. [spisová značka] vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1, zejména pak obsahem podání účastníků řízení, obsahem jednotlivých rozhodnutí soudu, referátů a dalších listin ze spisu vzal soud za prokázané, že k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 byla dne 6. 8. 2009 podána žaloba [jméno] [příjmení] proti České republice – Ministerstvu financí o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu. Žaloba byla sepsána v rozsahu 15 ti stran a k důkazu byly mimo jiné předloženy tři znalecké posudky. Usnesením ze dne 17. 8. 2009 pak byla žalovaná strana vyzvána k vyjádření se k žalobě. Žalobce byl vyzván k doložení důkazů, případně k označení správního spisu, pod kterým jsou listinné důkazy uloženy. Dne 25. 8. 2009 pak do spisu přišlo doplnění žaloby a oznámení, pod jakou spisovou značkou jsou založeny listinné důkazy včetně přiložení seznamu listinných důkazů v rozsahu 52 návrhů na provedení dokazování. Dne 25. 9. 2009 se pak ve věci vyjádřila Česká republika – Ministerstvo financí v rozsahu 11 stran. V tomto vyjádření bylo argumentováno i nedostatkem oprávnění Ministerstva financí jednat ve věci za žalovanou s tím, že za žalovanou má jednat Česká národní banka. Usnesením ze dne 14. 10. 2009 byla k vyjádření vyzvána Česká národní banka. Dne 23. 10. 2009 pak do spisu došlo další vyjádření žalované České republiky – Ministerstva financí. Dne 18. 11. 2009 se ve věci vyjádřila ČNB. Dne 20. 1. 2010 bylo vydáno usnesení, jímž došlo ke spojení projednávané věci s dalšími skutkově totožnými řízeními jiných 12 ti žalobců, s tím, že ani v jednom z těchto spojených řízení však ještě nevystupovala jako žalobkyně [celé jméno žalobce]. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 2. 2010. Dne 24. 3. 2010 bylo pod sp. zn. [spisová značka] vydáno usnesení o spojení řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla žalobkyní [celé jméno žalobce], s řízením vedeným pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 12. 4. 2010 do spisu bylo zasláno podání právního zástupce žalobců nazvané„ Vyjádření k výzvě soudu“ v rozsahu 26 stran. Jako žalobkyně byla označena i [celé jméno žalobce]. Dále je ve spisu zažurnalizován návrh právního zástupce žalobkyně, jímž bylo navrhováno vyžádání si důkazu, a to spisu týkajícího se vzniku [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno]. Téhož dne pak do spisu došlo i vyjádření žalobkyně [jméno] [příjmení], včetně návrhů na provedení dokazování. Dne 20. 4. 2010 bylo rozhodnuto o přerušení řízení ve věci. Řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka]. Dne 9. 3. 2011 do spisu došlo podání právního zástupce žalobců s tím, že za žalobkyni byla opět označena i [celé jméno žalobce]. Dne 13. 8. 2012 pak bylo vydáno usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. Usnesení nabylo právní moci dne 15. 9. 2012. Dne 4. 2. 2013 bylo zasláno do spisu vyrozumění žalované - České národní banky o rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání v obdobné věci kvůli absenci příčinné souvislosti s tím, že v přípise bylo tedy poukazováno na to, že důvod přerušení řízení pominul. Dne 4. 3. 2013 bylo rozhodnuto o přikázání věci jiné soudkyni. Dne 11. 4. 2013 pak byl ze strany žalobců (opětovně mezi žalobci uvedena i [celé jméno žalobce]) podán návrh na pokračování přerušení řízení do rozhodnutí ústavní stížnosti s tím, že bylo navrhováno, aby původní přerušení řízení bylo zrušeno a bylo rozhodnuto o novém přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že ústavní stížnost byla podána do odmítnutého dovolání v obdobné věci. Dne 21. 10. 2013 pak bylo rozhodnuto o zastavení řízení č. j. [číslo jednací]. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že nebyl podán návrh na pokračování v řízení před uplynutím jednoho roku. Dne 4. 11. 2013 bylo podáno odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení ze strany žalobců. V tomto odvolání bylo argumentováno tím, že v podání ze dne 11. 4. 2013 bylo navrhováno, aby stávající přerušení řízení bylo prodlouženo až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, případně aby stávající přerušení řízení bylo zrušeno a zároveň bylo rozhodnuto o novém přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu. Věc byla předložena dne 18. 2. 2014 Městskému soudu v Praze k rozhodnutí, který následně, dne 20. 3. 2014, rozhodl tak, že změnil rozhodnutí o zastavení řízení, tedy vyslovil, že řízení se nezastavuje. Dne 15. 5. 2014 pak byly vyhotoveny přípisy soudu ve věci zjištění, kdo jsou dědici po v meziobdobích čtyřech zemřelých žalobcích. V období května až června 2014 pak byly na žádost soudu výše uvedené listiny týkající se právního nástupnictví dokládány do spisu a dne 8. 8. 2014 pak bylo rozhodnuto o tom, že na místo zemřelých žalobců bude pokračováno s jejich dědici. Dne 8. 8. 2014 bylo rozhodnuto o dalším spojení věcí ke sp. zn. [spisová značka]. Právní nástupnictví po třech zůstavitelích znamenalo jednání s dalšími jedenácti účastníky, kterým muselo být doručováno, a to včetně doručování do ciziny. Do rozhodnutí o pokračování v řízení s dědici jednoho z žalobců bylo dne 5. 9. 2014podáno odvolání. Dne 11. 9. 2014 byl podán návrh na vstup dalších účastníků do řízení podle § 107 a o. s. ř., a to na základě darovací smlouvy. Na základě tohoto návrhu pak bylo rozhodnuto usnesením ze dne 1. 10. 2014, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2014. Dne 29. 12. 2014 pak byl spis zaslán Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání do rozhodnutí o právním nástupnictví jednoho z původních žalobců. Usnesení soudu prvého stupně bylo odvolacím soudem usnesením ze dne 9. 2. 2015 změněno tak, že řízení bylo ve vztahu k jednomu z žalobců zastaveno. Po vrácení spisu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, pak bylo ve věci rozhodováno o sloučení s další projednávanou věcí, a to rozhodnutím ze dne 18. 3. 2015. Dne 1. 4. 2015 bylo zjištěno úmrtí dalšího z žalobců a byl činěn dotaz na Obvodní soud pro Prahu 9 za účelem zjištění dědiců. Dne 17. 6. 2015 bylo nařízeno jednání na den 19. 8. 2015. Dne 4. 5. 2015 pak došel soudu přípis právního zástupce žalobců s listinnými důkazy vztahujícími se k nákupu podílových listů žalobci. Dne 14. 8. 2015 do spisu přišlo doplňující vyjádření strany žalované. Dne 19. 8. 2015 bylo konáno jednání, bylo provedeno dokazování. Právní zástupce žalobců byl podle § 118a odst. 1, 3) o. s. ř. poučen o nutnosti doplnění tvrzení ve vztahu k požadavku na náhrady škody. Jednání bylo odročeno na den 21. 10. 2015. Doplňující vyjádření právního zástupce žalobců bylo doručeno soudu dne 1. 9. 2015. Dne 19. 10. 2015 pak podali žalobci prostřednictvím právního zástupce další návrhy na doplnění dokazování. Dne 21. 10. 2015 se konalo jednání, při němž bylo doplněno dokazování. Byly předneseny závěrečné řeči a byl vyhlášen rozsudek. Následně bylo požádáno o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku do 11. 12. 2015, a to s ohledem na rozsah a složitost věci. Písemné vyhotovení rozsudku bylo rozesíláno dne 11. 12. 2015. Tímto rozsudkem byla pod bodem XIV uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni [jméno] [příjmení] částku 20 907 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbývající části nároku této žalobkyně, tedy v rozsahu částky [částka] byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Rozsudek měl 37 stran. Dne 18. 12. bylo podáno žalobci, včetně žalobkyně [jméno] [příjmení], blanketní odvolání. Dne 23. 12. 2015 pak bylo podání odvolání žalovanou. Dne 11. 1. 2016 byla odvolání rozeslána a dne 18. 1. 2016 do spisu přišlo doplnění odvolání žalobců včetně částečného zpětvzetí s tím, že ve vztahu k žalobkyni [jméno] [příjmení] bylo vzato odvolání zpět v rozsahu požadavku na úhradu ušlého zisku v částce 70 459,26 Kč s příslušenstvím. Odvolání žalobkyně tedy směřovalo pouze do zaplacení úroku z prodlení z částky 20 907 Kč od 4. 2. 2010 do 9. 9. 2011. Dále došlo ještě k doplnění odvolacích důvodů a byl podán návrh na opravu výroku rozsudku soudu prvého stupně ve vztahu k opravě písařské chyby. Odvolání České národní banky pak bylo odesláno žalobcům dne 19. 1. 2016. Žalobci se dne 12. 2. 2016 k odvolání žalované vyjádřili. Po rozeslání těchto vyjádření byl spis dne 16. 3. 2016 předložen Městskému soudu v Praze, který rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího rozhodnutí bylo, že soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že za Českou republiku mělo ve věci jednat Ministerstvo financí, nikoliv Česká národní banka. Rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 7. 2016 a následně bylo rozesláno účastníkům. Dne 26. 7. 2016 bylo oznámeno [obec] národní bance, že s ní nadále nebude v řízení jednáno. Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí byla vyzvána k vyjádření se k žalobě, s tím, že za stát začal jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který následně na výzvu soudu doložil doklad – dohodu o zastupování a požádal o prodloužení lhůty k vyjádření. Vyjádření pak do spisu bylo zasláno 29. 9. 2016. V říjnu 2016 pak byla provedena lustrace žalobců, v rámci níž bylo zjištěno úmrtí dalších dvou žalobců. Za těchto okolností soud požádal o sdělení údajů o právním nástupnictví s tím, že ke sdělení byl vyzván i právní zástupce žalobců, který informace o úmrtí svých klientů neměl. Poté, kdy do spisu byly zajištěny podklady pro rozhodnutí o právním nástupnictví, bylo dne 7. 12. 2016 rozhodnuto, že na místo dalších dvou zemřelých žalobců bude pokračováno s jejich právními nástupci. Zároveň bylo nařízeno dne 7. 1. 2017 jednání na 5. 4. 2017. Dne 5. 4. 2017 se konalo jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek. V rámci tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení ve vztahu ke [jméno] [příjmení] z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, co do částky 70 459,26 Kč s příslušenstvím pod bodem XV tohoto rozsudku opětovně bylo rozhodnuto o přiznání částky 20 907 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 10. 9. 2011, přičemž ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od 4. 2. 2010 do 9. 9. 2011 byla žaloba zamítnuta. Rozhodnutí obsahovalo 38 stran. Dne 5. 5. došlo k rozeslání rozhodnutí. Dne 18. 5. 2017 bylo podáno odvolání do rozsudku žalobci, mj. i [jméno] [příjmení], a to co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 20 907 Kč. Dne 17. 5. 2017 pak podala odvolání i Česká republika – jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dne 14. 6. 2017 se k rozeslanému odvolání ze strany žalované vyjádřili žalobci. Dne 22. 6. 2017 byla věc předložena Městskému soudu v Praze Městský soud v Praze ve věci dne 13. 9. 2017 nařídil jednání na 11. 10. 2017. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým byly výroky Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzeny. V rozsudku MS v Praze pak byla jako žalovaná znovu označena Česká republika - Česká národní banka, když odvolací soud s ohledem na v meziobdobí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR přehodnotil své stanovisko ohledně organizační složky oprávněné jednat za žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozesláno dne 15. 11. 2017, přičemž dne 22. 1. 2018 bylo podáno žalovanou dovolání. Ve vztahu k žalobkyni se toto dovolání týkalo přiznané částky 20 000 Kč. Následně přišlo do spisu dne 22. 1. 2018 i dovolání ze strany žalobců, žalobkyně [celé jméno žalobce] však dovolání nepodala. Dne 14. 3. 2018 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudních poplatků z dovolání. Dne 11. 4. 2018 se pak k dovolání žalované vyjádřili žalobci, kteří podali dovolání. Dne 2. 5. 2018 podal žádost o zapůjčení spisu Ústavní soud, který byl informován o tom, že spis bude postoupen dovolacímu soudu s ohledem na podané dovolání. Dne 22. 5. 2018, s ohledem na doposud nezaplacené soudní poplatky byl spis zapůjčen Ústavnímu soudu ke sp. zn. II ÚS387/18. Spis byl vrácen dne 1. 6. 2018. V meziobdobí byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti, které spis vracelo v meziobdobí Městskému soudu v Praze, přičemž Městský soud v Praze vrátil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 1 11. 2018. Dne 27. 11. 2018 bylo zjišťováno, že SOP byl zaplacen pouze v částce 7 000 Kč jedním z žalobců. Dne 4. 2. 2019 bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 rozhodnuto o zastavení dovolacího řízení, ve vztahu k některým z žalobců pro nezaplacení soudního poplatku. V meziobdobí pak ve vtahu k různým žalobcům bylo žádáno o zapůjčení spisu Obvodním soudem pro Prahu 2. Dne 7. 3. 2019 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR. V meziobdobí bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 i Nejvyšším soudem ČR reagováno na žádosti OS pro Prahu 2 informace ze spisu či o zapůjčení spisu. Dne 21. 7. 2020 bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o odmítnutí dovolání žalované ve vztahu k žalobkyni [jméno] [příjmení]. Dovolání žalované bylo ve vztahu k žalobkyni odmítnuto pro nepřípustnost. Rozhodnutí nabylo právní moci 18. 8. 2020.

7. Rozsudkem Městského soudu v Praze vydaným dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] vzal soud ve vztahu k žalobkyni za prokázané, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaného dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalobkyni pro zpětvzetí žaloby co do částky [částka] a výrokem XV. výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo žalovanému uloženo zaplatit [jméno] [příjmení] částku [částka] a žaloba v požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím byla zamítnuta. Dále bylo tímto rozsudkem prokázáno, že v rámci tohoto odvolacího řízení pak bylo rozhodováno ve vztahu k žalobkyni toliko o částce [částka] s příslušenstvím a o části zamítnutého příslušenství k této částce.

8. Dovoláním podaným Českou národní bankou v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázáno, že dovolání proti rozsudku ze strany České národní banky bylo podáno i vůči [jméno] [příjmení], tedy žalobkyni v tomto řízení.

9. Obsahem spisu sp. zn. [spisová značka] v době, kdy bylo řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] přerušeno do řízení ve věci sp. zn. [spisová značka], vzal soud za prokázané, že dne 9. 4. 2010 se v této věci konalo jednání, byly provedeny listinné důkazy a za účelem dalšího dokazování bylo jednání odročeno na 11. 5. 2010. Během dubna a května 2010 doplnili žalobci svá tvrzení a navrhované důkazy. Dne 11. 5. 2010 se ve věci konalo jednání, byl vyslechnut svědek a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na 11. 6. 2010. Soud uložil žalobcům doložit další důkazy ke svým tvrzením. Žalobci během května a června 2010 doplnili svá tvrzení a důkazy. Dne 11. 6. 2010 se konalo jednání. V průběhu jednání byla navržena změna žaloby, kterou soud nepřipustil, byly předneseny závěrečné návrhy a ve věci byl vyhlášen rozsudek pod č. j. [číslo jednací] (19 výroků). Dne 2. 7. 2010 požádala předsedkyně senátu z důvodu dovolené o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku. Lhůta byla prodloužena do 18. 8. 2010. Dne 1. 9. 2010 podala žalovaná odvolání proti rozsudku. Dne 3. 9. 2010 tak učinili žalobci. Během září 2010 byla odvolání doručena k vyjádření. Žalovaná se k odvolání žalobců vyjádřila dne 20. 9. 2010 a žalobci se dne 24. 9. 2010 vyjádřili k odvolání žalované. Dne 12. 10. 2010 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. [číslo jednací], byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení, neboť věc měla být dle právního názoru odvolacího soudu posouzena dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv dle zákona č. 58/1969 Sb. a soudu I. stupně bylo uloženo zjistit, zda nárok byl uplatněn u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb. a posoudit tak podmínky řízení. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 2. 12. 2010. Soud dne 7. 1. 2011 vyzval žalobce k doložení uplatnění nároku u žalované dle pokynu odvolacího soudu. Žalobci uplatnění nároku doložili dne 18. 1. 2011. Dne 10. 6. 2011 bylo nařízeno jednání na 26. 7. 2011. Dne 11. 7. 2011 požádala žalovaná o odročení jednání s ohledem na dlouhodobě plánovanou dovolenou pověřeného zaměstnance. Soud jednání odročil na 2. 8. 2011. Dne 21. 7. 2011 žalobci doplnili a částečně změnili žalobu. Dne 2. 8. 2011 se ve věci konalo jednání, bylo provedeno dokazování, byl zamítnut návrh žalobců na přerušení řízení, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen pod č. j. [číslo jednací] (19 výroků) rozsudek ve věci. Dne 26. 8. 2011 byla prodloužena lhůta k vypracování písemného znění rozsudku do 10. 9. 2011. Dne 26. 9. 2011 podala žalovaná odvolání a dne 27. 9. 2011 tak učinili žalobci. Dne 29. 9. 2011 žalovaná své odvolání doplnila. Dne 18. 10. 2011 podala žalovaná vyjádření k odvolání žalobců. Dne 8. 11. 2011 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Dne 11. 11. 2011 podali žalobci vyjádření k odvolání žalované. Dne 22. 12. 2011, č. j. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 1 vydal opravné usnesení k rozsudku ze dne 2. 8. 2011, jež nabylo právní moci dne 18. 1. 2012. Dne 1. 2. 2012 byla věc opětovně předložena Městskému soudu v Praze. Dne 7. 2. 2012 bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem na 20. 3. 2012. Dne 8. 3. 2012 podala žalovaná vyjádření. Dne 20. 3. 2012 se konalo jednání před odvolacím soudem, při kterém byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze pod č. j. [číslo jednací]. Rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem částečně změněn, v jednom případě bylo odvolání žalované odmítnuto a částečně byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 4. 2012. Dne 18. 6. 2012 podala žalovaná k Městskému soudu v Praze žalobu pro zmatečnost § 229 odst. 4 o. s. ř. proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 ve vztahu k žalobci [jméno] [příjmení]. Dne 22. 6. 2012 žalobci podali dovolání. Dne 12. 7. 2012 bylo dovolání žalobců doručeno žalované k vyjádření. Dne 16. 7. 2012 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Týž den byl žalobcům zaslán přípis, že k zaplacení soudního poplatku za dovolání byli vyzváni nedopatřením. Dne 18. 7. 2012 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Věc byla dne 17. 8. 2012 předložena Nejvyššímu soudu. Dne 2. 10. 2012 byla věc vrácena soudu I. stupně bez věcného vyřízení, neboť jeden z žalobců zemřel před předložením věci Nejvyššímu soudu a plná moc se nevztahovala na dovolací řízení. Dne 11. 10. 2012 tedy vyzval Obvodní soud pro Prahu 3 ke sdělení stavu dědického řízení. Dne 22. 10. 2012 bylo sděleno, že dědické řízení nelze skončit s ohledem na probíhající řízení u jiného soudu, jež řeší spornou otázku ve vztahu k okruhu dědiců. Dne 29. 10. 2012 soud ustanovil neznámým dědicům jednoho z žalobců opatrovníka. Dne 29. 11. 2012 doplnil právní zástupce žalobců plnou moc pro zastupování pro dovolací řízení. Dne 21. 12. 2012 doplnili žalobci své dovolání. Dne 10. 1. 2013 byla věc předložena Nejvyššímu soudu. Dne 26. 3. 2013 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Dne 3. 4. 2013 navrhli žalobci přerušení řízení s ohledem na podanou ústavní stížnost. Dne 25. 2. 2014 byl vyhlášen rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č. j. [číslo jednací], jímž byla částečně odmítnuta dovolání žalobců a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2011 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2011 byly částečně zrušeny a vráceny soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 3. 2014. Rozsudky byly částečně zrušeny s ohledem na nesprávnost právního názoru odvolacího soudu stran neexistence nesprávného úředního postupu žalované při výkonu dozorové činnosti.

10. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: V řízení vedeném žalobkyní u Obvodního soudu pro Prahu 1 nejprve pod sp. zn. [spisová značka] a později pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení, když celková délka řízení trvajícího od 4. 2. 2010 do 18. 8. 2020 byla tedy 10 let 6 měsíců a 14 dnů. Posuzované řízení bylo složitějšího charakteru, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, význam řízení se pro žalobkyni postupně snižoval a postup orgánů veřejné moci se odrazil právě v závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení.

11. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon k provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případě, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí přihlédne se při stanovení výši přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení b) k složitosti řízení c) k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení d) k postup orgánů veřejné moci během řízení, e) k významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že v daném případě byla žaloba o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], později spojené ke sp. zn. [spisová značka], co do základu podána důvodně, když soud rozhodně neshledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku, když v řízení bylo prokázáno, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo i v době podání žaloby, konkrétně až do dne 18. 8. 2020. Dále soud k věci uvádí, že při rozhodování této právní věci se soud zabýval především tím, zda byl v řízení prokázán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení, a to za situace, kdy v případě, že soudní řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s případně zjištěným nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení je v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 presumován. V daném případě pak soud po provedeném dokazování tedy dospěl k závěru, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod shora uvedenými spisovými značkami je skutečně třeba vyhodnotit jako řízení trvající nepřiměřenou dlouhou dobu, a to za situace, kdy řízení bylo zahájeno podáním žaloby žalobkyní dne 4. 2. 2010, přičemž pravomocně skončilo dne 18. 8. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy trvalo 10 let 6 měsíců a 14 dnů. Za těchto okolností tedy soud dospěl k závěru, že v daném případě byl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného soudního řízení, jehož účastníkem byla žalobkyně v tomto řízení. Zároveň pak soud po provedeném dokazování vyhodnotil, že je v tomto případě důvodné přistoupit k odškodnění žalobkyni vzniklé nemajetkové újmy, která se v daném případě presumuje, již i formou finančního odškodnění žalobkyně, neboť konstatování porušení práva žalobkyně na rozhodnutí její věci v přiměřené době soud za konkrétních okolností případu vyhodnotil jako nedostatečné. Soud v této souvislosti uvádí, že po provedeném dokazování se soud neztotožnil se závěrem žalované o tom, že nemajetková újma, která žalobkyni nepřiměřenou délkou soudního řízení vznikla, by byla natolik nevýznamná, že by bylo dostatečnou satisfakcí toliko konstatování porušení práva žalobkyně na rozhodnutí její věci v přiměřené době. Při stanovení přiměřené výše odškodnění žalobkyni vzniklé nemajetkové újmy pak soud vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž jako základní částku odškodnění soud v daném případě stanovil částku 15 000 Kč za 1 rok řízení, s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy v souladu s výše uvedeným stanoviskem soud vycházel z částky poloviční, tedy z částky 7 500 Kč. V této souvislosti pak soud dále ještě uvádí, že byť si je vědom toho, že v rámci stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 je jako základní částka odškodnění uvažována částka v rozmezí 15 000 – 20 000 Kč za 1 rok řízení, je třeba zároveň poukázat i na to, že jak vyplývá z navazující judikatury vztahující se k odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, základní částka odškodnění v rozsahu vyšším než 15 000 Kč za 1 rok řízení je stanovována skutečně ve výjimečných případech, kdy řízení trvají ve vztahu k osobě poškozené nepřiměřenou délkou soudního řízení podstatní delší dobu, např. v případě, že řízení trvají 13, 15 i více let. S ohledem na délku trvání posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni pak soud tedy vyhodnotil, že je možné vycházet právě ze základní částky odškodnění v rozsahu částky 15 000 Kč za 1 rok řízení. Základní částka odškodnění tedy byla soudem stanovena v celkové výši 143 084 Kč (2 roky x 7 500 Kč + 8 let x 15 000 Kč + 6 měsíců x 1 250 Kč + 14 dnů x 41,46 Kč). Následně pak soud tuto částku ještě modifikoval, a to tak, jak bude uvedeno níže, a to v souladu s kritérii příkladně uvedenými v § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

16. Ve vztahu ke kritériu délky řízení soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že soud při posuzování základního předpokladu pro přiznání odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně v tomto řízení, tedy již v rámci této úvahy zohlednil, že délka řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod shora uvedenými spisovými značkami byla skutečně nepřiměřená a délku řízení tedy soud ve svém důsledku promítl již do této základní úvahy a zároveň i do úvahy o tom, že v daném případě by bylo nedostačující formou odškodnění pouhé konstatování porušení práva žalobkyně na rozhodnutí její věci v přiměřené době, soud tedy již dále nepřistoupil k další modifikaci základní částky odškodnění ve vztahu k výše uvedenému kritériu.

17. Ve vztahu k posouzení kritéria procesní, skutkové a právní složitosti věci pak soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou důvody pro ponížení základní částky odškodnění o 10 % z důvodu, že se jednalo o právně složitý spor o náhradu škody s více žalovanými nesprávnými úředními postupy, dále soud ponížil základní částku odškodnění o 5 % důvodu skutkové složitosti, neboť v řízení bylo prováděno velké množství listinných důkazů, dále byla základní částka odškodnění ponížena o 10 % z důvodu procesní složitosti věci, když v řízení bylo opakovaně rozhodováno o spojení věcí, bylo rozhodováno o procesním nástupnictví po zemřelých žalobcích, o procesním nástupnictví v důsledku darování, opakovaně docházelo k úpravám žaloby a to i co do rozsahu žalobních tvrzení, na straně žalobců vystupoval větší počet osob, které byly soudem opakovaně poučovány o nutnosti doplnění tvrzení a důkazů a soud se vypořádával i s řadou obsáhlých podání účastníků s podrobnou argumentací. Dále soud ponížil základní částku odškodnění o 25 % z důvodu toho, že věc byla rozhodována na 3 stupních soudní soustavy, přičemž v rámci přerušení řízení pak bylo k návrhu žalobců, tedy i žalobkyně vyčkáváno i na rozhodnutí o mimořádných opraných prostředcích (dovolání) v jiné skutkově totožné věci a dokonce rozhodoval v těchto souvisejících věcech i Ústavní soud, přičemž předmětné řízení bylo z těchto důvodů na návrh žalobců přerušováno a vyčkáváno rozhodnutí o těchto mimořádných opravných prostředcích.

18. Ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci, pak soud dospěl k závěru, že zde nejsou dány důvody pro navýšení ani ponížení základní částky odškodnění na základě tohoto kritéria, neboť postup orgánů veřejné moci spočívající zejména v opakovaném vrácení věci bez věcného vyřízení odvolacím i Nejvyšším soudem (z důvodu vydání opravného usnesení či z důvodu rozhodování o právním nástupnictví), se dostatečně odrazily v závěru, že délka řízení nebyla přiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Další zásadní vady v postupu soudu nebyly shledány. Rozsudek soudu byl sice zrušen z důvodu, že soud jednal s nesprávnou organizační složkou a odvolacím soudem bylo žádáno o předběžné uplatnění nároku, přičemž jednání ve věci bylo po provedení dalších úkonů nařízeno až s odstupem, ani jedno z toho však nelze dle ustálené judikatury označit za průtahy, přičemž stejný právní názor pak zaujal i Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku vydaném pod č. j. 91 Co 394/2019-460, přičemž soud se s touto argumentací tedy taktéž ztotožňuje. Dále soud ještě v této souvislosti pro úplnost uvádí, že otázka posouzení organizační složky, která měla za Českou republiku v posuzovaném řízení jednat, byla složitá a její výklad procházel vývojem, když např. rozsudek ze dne 21. 10. 2015, č. j. [číslo jednací], byl zrušen s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. [spisová značka], který však soud I stupně nemohl s ohledem na dobu vydání tohoto rozhodnutí v době svého rozhodování reflektovat. Řízení jinak bylo při zohlednění opakovaných přerušení řízení k žádosti žalobců vedeno bez zbytečných průtahů a za pozitivní lze hodnotit koncentrovaně připravovaná jednání. Pokud pak žalobkyně poukazovala na to, že rozhodnutí byla jak v posuzovaném řízení, tak v řízení, do něhož bylo posuzované řízení přerušeno, rušena vyšší instancí, je třeba poukázat na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí 31 Cdo 1795/2001) nelze situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno považovat za průtahy přičitatelné soudu, pokud rozhodnutí nebylo rušeno pro jeho nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, k čemuž však v posuzovaném řízení nedošlo.

19. Ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného, kterým případně poškozený přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, soud uvádí, že z tohoto důvodu nepřistoupil k ponížení ani k navýšení základní částky odškodnění, když sice z provedeného dokazování vyplývá, že procesní aktivita žalobkyně prostřednictvím jejího právního zástupce byla v řízení rozsáhlá, avšak toto nelze dávat k tíži žalobkyni, která využívala svého procesního postavení.

20. Co se pak týká kritéria významu řízení pro žalobkyni, je třeba v obecné rovině uvést, že posuzované řízení nepatří mezi ta, kterým by byl přisuzován zvýšený význam řízení pro účastníky, když za taková řízení jsou považována řízení trestní, řízení ve věci ochrany osobnosti, řízení týkající se rodinně-právních vztahů, řízení týkající se osobního stavu, pracovněprávní spory, spory o škodu na zdraví či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu jako jsou sociální dávky, dávky důchodového pojištění, zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti apod, přičemž řízení v posuzované věci bylo vedeno o poskytnutí finančního plnění. Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na to, že se v posuzovaném řízení jednalo o spor o uplatnění nezanedbatelné částky, soud k této argumentaci uvádí, že primárně ani výše peněžitého zadostiučinění není důvodem pro zvýšení základní částky odškodnění pro význam řízení. Soud má sice za to, že řízení nemělo pro žalobkyni zanedbatelný význam, jak vyhodnotila žalovaná, avšak rozhodně soud neshledával jeho zvýšený význam, když předmětem řízení byla původně částka 91 366,26 Kč s přísl., přičemž po částečném zpětvzetí žaloby, k němuž žalobkyně přistoupila v lednu 2016, fakticky již jen částka 20 907 Kč s přísl. (k tomu možno srovnat rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 69 Co 97/2019-194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 mil. Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam řízení). Naopak soud v daném konkrétním případě žalobkyně ve vztahu k významu řízení pro žalobkyni dospěl k závěru, že jsou zde dány objektivní důvody pro snížení základní částky odškodnění, a to s ohledem na to, že význam řízení pro žalobkyni se s postupem času významně snižoval. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že předmětem řízení byla sice, jak již je výše uvedeno, původně částka 91 366,26 Kč s přísl., avšak již od ledna 2016 v důsledku zpětvzetí odvolání žalobkyní do zamítnutí žaloby co do částky 70 459,26 Kč bylo zřejmé, že pro žalobkyni tedy byla již nadále předmětem řízení částka 20 907 Kč s přísl., přičemž dne 5. 4. 2017, pak bylo řízení ve vztahu k částce 70 459, 96 Kč s přísl. v rámci rozsudku zastaveno s tím, že tedy již v té době se tedy objektivně snížil význam řízení pro žalobkyni, kdy již předmětem řízení po 5. 4. 2017, tedy byla de facto toliko částka 20 907 Kč. Navíc pak v listopadu 2017, kdy bylo ve věci pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem a bylo potvrzeno rozhodnutí o přiznání částky 20 907 Kč s přísl. žalobkyni, se stal význam pokračujícího řízení pro tuto konkrétní žalobkyni prakticky zcela zanedbatelný, byť posuzované řízení formálně pro žalobkyni skončilo až dnem 18. 8. 2020. V této souvislosti soud uvádí, že v řízení sice bylo prokázáno, že po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu bylo v posuzované věci podáno stranou žalovanou dovolání když žalovaná podala dovolání do všech výroků předmětného rozsudku, avšak s ohledem na to, že ve vztahu k žalobkyni tedy byla předmětem dovolacího řízení toliko částka 20 907 Kč, muselo být žalobkyni, která byla v řízení právně zastoupena a svým právním zástupcem nepochybně informována, zcela zřejmé, že ve vztahu k její osobě jedná o zjevně nepřípustně podané dovolání, a tudíž tedy žalobkyně nemohla být od listopadu 2017 v nejistotě ohledně výsledku dovolacího řízení ve vztahu k její osobě, tedy po dobu posledního jednoho roku a 9 měsíců. Za těchto okolností je tedy soud přesvědčen o tom, že v daném případě bylo zcela na místě, aby soud z důvodu postupně snižujícího se významu řízení pro žalobkyni tak, jak již je výše uvedeno, ponížil základní částku odškodnění o 20 %, V této souvislosti soud uvádí, že právě shora popsaná skutečnost postupně snižujícího se významu řízení pro žalobkyni odlišuje tento posuzovaný případ od obdobných případů osob žádajících o odškodnění ve vztahu k tvrzené nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod shora uvedenou spisovou značkou, když v tomto směru je třeba přihlédnout skutečně ke specifikům každého jednotlivého žadatele a k podmínkám týkajícím se konkrétně každé jednotlivé osoby, což právě soud v daném případě učinil.

21. Na základě výše uvedené modifikace základní částky odškodnění tedy dospěl soud k závěru, že v daném případě je důvodné přiznat žalobkyni jako odškodnění za jí vzniklou nemajetkovou újmu částku ve výši 42 925,20 Kč, a to za situace, kdy základní částka odškodnění ve výši 143 084 Kč byla ponížena z důvodu procesní složitosti věci o 20 %, z důvodu skutkové složitosti věci o 5 %, z důvodu počtu soudů zapojených do rozhodování soudní soustavy ve výši 25 %, celkově tedy z důvodu složitost řízení o 50 %. Dále ještě byla základní částka ponížena z důvodu postupně snižujícího se významu řízení pro žalobkyni o 20 %. Proto tedy soud pod bodem I výroku rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 925,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 19. 11. 2018 do zaplacení, když o přiznání úroku z prodlení bylo rozhodováno s odkazem na ust. § 1970 občanského zákoníku a zároveň i při zohlednění toho, že žalovaná se do prodlení s plněním dostala po marném uplynutí šestiměsíční lhůty, kterou mělo Ministerstvo spravedlnosti na mimosoudní projednání věci, přičemž s ohledem na skutečnost, že žádost o mimosoudní projednání věci byla podána 18. 5. 2018, je zřejmé, že tedy dnem 19. 11. 2018 byla již žalovaná v prodlení s plněním odškodnění žalobkyni vzniklé nemajetkové újmy.

22. Lhůta k plnění pak byla žalované poskytnuta dle § 160 o. s. ř. k její žádosti patnáctidenní, a to za účelem umožnění organizačního převodu finančních prostředků, to vše za situace, kdy poskytnutí lhůty v tomto rozsahu dle přesvědčení soudu nezasahuje významnějším způsobem do oprávněného zájmu žalobkyně, zejména za situace přiznaných úroků z prodlení plynoucích až do zaplacení dlužné částky.

23. Pod bodem II výroku rozsudku pak soud zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém soud shledal požadavek žalobkyně na odškodnění jí vzniklé nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku shora uvedeného soudního řízení nedůvodným.

24. Pod bodem III výroku rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož byla plná náhrada nákladů řízení přiznána žalobkyni, a to za situace, kdy rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění záviselo na úvaze soudu. Za těchto okolností soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladu řízení v celkové výši 22 570 Kč. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů řízení se pak skládá z částky 2 000 Kč jakožto náhrady za zaplacený soudní poplatek, dále z odměny právního zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby, tedy z částky 15 500Kč Kč (za přípravu a převzetí věci, podání žaloby, repliku k vyjádření žalované ze dne 12. 3. 2019, doplňující vyjádření ze dne 24. 3. 2021 a účast při jednání soudu dne 29. 6. 2021 – jeden úkon právní služby á 3 100 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za použití tarifní hodnoty stanovené dle § 9 odst. 1, 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak i částka 1 500 Kč jakožto paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobkyně v souvislosti se shora uvedenými úkony právní služby (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a dále je náhrada nákladů řízení tvořena i částkou odpovídající 21 % DPH z přiznané odměny za právní zastoupení a paušálních náhrad, tedy částkou 3 570 Kč, když v řízení bylo osvědčeno, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH.

25. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že pokud žalobkyně v rámci řízení požadovala náhradu nákladů za další úkon právní služby, a to za uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti, soud uvádí, že na úhradu tohoto úkonu právní služby nevznikl žalobkyni právní nárok, a to s odkazem na ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Proto tedy tento úkon právní služby nebyl přiznán jako účelně vynaložený úkon právní služby v rámci tohoto řízení. Pokud pak soud nepřiznal žalobkyni v rámci náhrady nákladů řízení úkon právní služby spočívající v dalším vyjádření ve věci ze dne 17. 6. 2021, soud tak učinil s ohledem na to, že tento úkon soud nevyhodnotil jako účelně vynaložený náklad, když v tomto podání byly již opakovaně uváděny argumenty, které byly obsaženy již v dřívějších podáních žalobkyně. Soud také nepřiznal náhradu nákladů řízení v souvislosti s účastí na jednání soudu, při němž byl vyhlášen rozsudek, neboť u vyhlášení rozsudku byla přítomna pouze právní zástupkyně žalované a osoba ve veřejnosti, nikoliv však zmocněný právní zástupce žalobkyně.