22 C 110/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Janem Lipertem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 120 999,68 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do požadavku na konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 20 T 17/2016

II. Žaloba o zaplacení částky 120 999,68 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 30. 5. 2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 6. 6. 2022 domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 98 000 Kč s příslušenstvím způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, které bylo proti žalobkyni vedeno u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 20T 17/2016, a dále náhrady škody ve výši 22 999,68 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech, které žalobkyně vynaložila na svoji obhajobu v trestním řízení.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že délka trestního řízení byla nepřiměřená. Dostatečným zadostiučiněním je dle žalované samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to proto, že trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno z důvodu promlčení. Ze stejného důvodu neuznala žalovaná ani nárok na náhradu nákladů na obhajobu žalobkyně.

3. Z kopie žádosti o odškodnění vyplývá, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne 29. 11. 2021. Ze stanoviska ze dne 27. 7. 2022 soud zjistil, že žalobkyně konstatovala, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 20T 17/2016 bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ve zbylé části žalovaná nárok neuznala.

4. V podání ze dne 11. 8. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do požadavku na konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

5. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez jednání.

6. Ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp.zn. 20T 17/2016 soud zjistil následující skutečnosti, které vzal za prokázané.

7. Na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Chomutov, Odboru obecné kriminality – 3. oddělení ze dne 21. 9. 2015, čj. KRPU -153379-12/TČ-2015-040374, bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesení si žalobkyně převzala dne 25. 9. 2015. Usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne 16. 10. 2015, čj. 2 ZT 367/2015-14, byla zamítnuta stížnost spoluobviněné [jméno] [příjmení] a usnesením ze dne 19. 10. 2015, čj. 2 ZT 367/2015-17, byla zamítnuta stížnost spoluobviněného [jméno] [příjmení]. V měsících říjnu a listopadu probíhaly výslechy obviněných. V lednu 2016 proběhlo prostudování spisu na konci vyšetřování. Dne 6. 1. 2016 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby čj. KRPU -153379-93/TČ-2015-040374 a dne 10. 2. 2016 podalo Okresní státní zastupitelství v Chomutově obžalobu č.j. 2 ZT 367/2015-41. Dne 26. 2. 2016 prodloužila místopředsedkyně Okresního soudu v Chomutově lhůtu k provedení úkonů směřujících k rozhodnutí ve věci do 31. 1. 2017, a to s ohledem na přednostní řešení starších věcí, věcí vedených ve zkráceném řízení apod. Dne 6. 2. 2017 vydal Okresní soud v Chomutově trestní příkaz čj. 20 T 17/2016-508, jímž byla žalobkyně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku. Dne 16. 2. 2017 podala proti trestnímu příkazu žalobkyně odpor. Dne 8. 8. 2017 bylo nařízeno hlavní líčení na den 24. 10. 2017. Opatřením soudu ze dne 19. 10. 2017 bylo nařízené hlavní líčení přeloženo na den 24. 11. 2017, a to z důvodu péče o člena rodiny soudce. Dne 24. 11. 2017 se hlavní líčení konalo a bylo odročeno na den 16. 1. 2018. Následně bylo hlavní líčení odročené na den 16. 1. 2018 zrušeno z důvodu přeložení soudkyně k jinému soudu od 1. 1. 2018. Dne 9. 7. 2018 spis převzala jiná soudkyně. Dne 3. 1. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na den 27. 2. 2019. Tento den se konalo a bylo odročeno na den 3. 4. 2019. Tento den se konalo a bylo odročeno na den 15. 5. 2019. Opatřením soudu ze dne 5. 4. 2019 bylo hlavní líčení odročeno na den 22. 5. 2019, a to na žádost státního zástupce z důvodu celodenního školení všech státních zástupců Okresního státního zastupitelství v [obec] dne 15. 5. 2019. Dne 22. 5. 2019 se hlavní líčení konalo a bylo odročeno na den 4. 9. 2019. Tento den se jednání konalo a bylo odročeno na den 30. 10. 2020. Tento den se jednání konalo, ale bez projednání věci bylo odročeno na den 7. 1. 2020 za účelem opětovného vyrozumění obžalovaných, předložení požadovaných dokladů obžalovaným [příjmení] a následného přibrání znalce z oboru ekonomika. Dne 7. 1. 2020 se hlavní líčení konalo a bylo odročeno na neurčito za účelem přibrání znalce z oboru ekonomie. Opatřením soudu ze dne 20. 3. 2020, čj. 20 T 17/2016-668, byl přibrán znalec [příjmení] [jméno] [příjmení]. Přípisem soudu ze dne 13. 5. 2020 byla [ulice] policie [obec] požádána o doručení daného opatření obžalované [příjmení], neboť tato si nevyzvedávala zásilky na poště. Dne 27. 5. 2020 bylo soudu doručeno sdělení Města Klášterec nad Ohří o tom, že pokus o doručení opatření obžalované [příjmení] byl neúspěšný, neboť tato se odstěhovala do [obec] a její adresu se nepodařilo zjistit. Přípisem soudu ze dne 23. 6. 2020 byla [ulice] policie [obec] požádána o doručení daného opatření obžalované [příjmení]. Dne 5. 10. 2010 vznesl soud dotaz na znalce ohledně termínu vypracování znaleckého posudku. Dne 20. 11. 2020 soud opětovně vznesl dotaz na znalce. Při telefonickém jednání dne 18. 1. 2021 znalec soudu sdělil, že znalecký posudek soudu předloží nejpozději do konce měsíce února 2021. Při telefonickém jednání dne 8. 3. 2021 znalec soudu sdělil, že znalecký posudek je před dokončením a bude jej schopen předložit do konce měsíce. Dne 11. 3. 2021 soud vyzval znalce ke sdělení termínu předložení znaleckého posudku. Podáním doručeným dne 21. 3. 2021 znalec požádal o prodloužení lhůty ke zpracování posudku do 30. 4. 2021, a to vzhledem k rozsahu zkoumaných podkladů a z toho vyplývající náročnosti znaleckého posudku a dále s ohledem na to, že znalec znaleckou činnost nevykonává jako své hlavní zaměstnání a je schopen se jí věnovat pouze v omezeném časovém rozsahu. Přípisem soudu ze dne 26. 3. 2021 byla znalci prodloužena lhůta pro vypracování posudku do dne 30. 4. 2021, přičemž znalec byl upozorněn na to, že lhůtu nebude možno znovu prodloužit s ohledem na stáří věci a riziko promlčení trestního stíhání. Dne 4. 5. 2021 se soud znalce dotázal, zda již odeslal znalecký posudek a znalec dne 6. 5. 2021 odpověděl, že znalecký posudek spolu se soudním spisem zašle na adresu soudu v příštím týdnu. Přípisem soudu ze dne 17. 5. 2021 byl znalec důrazně požádán o vrácení soudního spisu, a to obratem. Opětovně byl k vrácení spisu soudem vyzván dne 26. 5. 2021 a znovu pak dne 1. 6. 2021. Při telefonickém jednání dne 2. 6. 2021 znalec soudu sdělil, že znalecký posudek spolu se soudním spisem soudu odeslal prostřednictvím sekretářky začátkem týdne a že odeslání obratem ověří. Znalecký posudek byl soudu doručen dne 7. 6. 2021. Dne 10. 6. 2021 bylo nařízeno hlavní líčení na den 4. 8. 2021. Tento den se konalo, ale bylo odročeno bez projednání věci na den 21. 9. 2021 za účelem opětovného předvolání všech obžalovaných (kteří se z důvodu čerpání dovolené nemohli hlavního líčení zúčastnit) a vyrozumění obhájců. Usnesením soudu ze dne 5.8.2021, č.j. 20 T 17/2016-746, bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno podle § 231 odst. 1 trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť trestní stíhání bylo promlčeno. Usnesení nabylo právní moci dne 17. 8. 2021, čímž řízení skončilo.

8. Řízení vůči žalobkyni trvalo od 25. 9. 2015 do 17. 8. 2021, tedy zhruba 5 let a 10 měsíců.

9. Za hlavní důkaz lze označit spis napadeného řízení, ze kterého jsou zřejmé veškeré rozhodné skutečnosti z hlediska vytýkaného nesprávného úředního postupu. Soud blíže nehodnotil duplicitní listiny, které byly součástí trestního spisu.

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, při posuzování přiměřenosti délky řízení mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy. Nepřesáhnou-li tyto prostoje určitou rozumně očekávatelnou míru, pak není důvodů považovat postup příslušných orgánů za nesprávný.

18. Posouzení toho, zda v odškodňovaném řízení šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je nutno vždy učinit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, tj. soudu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

19. Předmětné trestní řízení trvalo vůči žalobkyni 5 let a 10 měsíců, a to od 25. 9. 2015, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 17. 8. 2021, kdy nabylo právní oci usnesení o zastavení trestního stíhání žalobkyně.

20. Soud v řízení shledal období nečinnosti, a to od 10. 2. 2016, kdy byla podána obžaloba, do dne 6. 2. 2017, kdy byl vydán trestní příkaz, dále od 28. 12. 2017, kdy bylo z důvodu přeložení soudkyně k jinému soudu zrušeno hlavní líčení nařízené na den 16. 1. 2018, do 3. 1. 2019, kdy bylo nařízeno hlavní líčení na den 27. 2. 2019, a dále od 20. 3. 2020, kdy soud ustanovil znalce, do 7. 6. 2021, kdy byl znalecký posudek soudu předložen. S ohledem na zjištěná období nečinnosti a celkovou délku řízení soud konstatuje, že v rámci předmětného trestního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního stíhání žalobkyně.

21. Ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně dvakrát (vydání trestního příkazu a usnesení o zastavení trestního stíhání). Řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy. Řízení bylo do částečně složité po procesní stránce, neboť bylo třeba si vyžádat znalecký posudek, při jehož zpracovávání se vyskytly komplikace a soud musel znalce opakovaně urgovat. Žalobkyně se na celkové délce řízení významně nepodílela.

22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 843/2017 zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které nastalo v průběhu trestního stíhání, může ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk představovat jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou trestního stíhání.

23. Žalovaná ve stanovisku ze dne 27. 7. 2022 konstatovala, že délka trestního stíhání byla nepřiměřená. Požadavek na zadostiučinění v penězích neshledal soud důvodným, a to proto, že trestní stíhání žalobkyně skončilo tím, že bylo zastaveno pro promlčení trestního stíhání. Žalobkyně nevyužila trvání na projednání věci podle § 11 odst. 3 trestního řádu), čímž se vzdala možnosti plné rehabilitace, ačkoliv by jí ani v případě shledání vinnou nemohl být uložen trest (§ 227 trestního řádu). S ohledem na důsledky zastavení trestního stíhání pro promlčení představuje tento výsledek pro žalobkyni v daném případě dostatečnou satisfakci a to vzhledem k všem okolnostem případu, když délka trestního řízení (5 let a 10 měsíců) nebyla nijak extrémní. Žalobkyni tak nárok na peněžité zadostiučinění nepřísluší (NS 30 Cdo 843/2017).

24. Dále se soud zabýval požadavkem na náhradu nákladů na obhajobu žalobkyně.

25. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje dle ustálené judikatury podle ust. § 5 písm. a), § 7 OdpŠk a 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V daném případě došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů dle ust. § 231 odst. 1 tr. řádu za užití § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy z důvodu promlčení trestního stíhání. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by soud učinil závěr o vině či nevině žalobkyně. V souladu s judikaturou (viz rozh. Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3485/2013 ze dne 3.4.2014) soud shledal, že tento případ analogicky odpovídá případům předvídaným v ust. § 12 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) OdpŠk (zastavení trestního stíhání z důvodu udělení milosti, z důvodu, že byl trestný čin amnestován, z důvodu odepření souhlasu poškozeného) a že za situace, kdy žalobkyně měla dle ust. § 11 odst. 3 tr. řádu možnost trvat na projednání věci (o čemž byla i v usnesení o zastavení trestního stíhání poučena), tedy měla možnost domoci se skončení řízení z důvodu pro ni příznivějšího, a této možnosti nevyužila, není nepřiznání odškodnění zpochybněním principu presumpce neviny. Naopak by přiznání odškodnění v takovýchto případech odporovalo obecné představě o spravedlnosti, neboť by mohlo vést k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů.

26. Soud proto uzavřel, že trestní stíhání žalobkyně nelze považovat za nezákonné. Vzhledem k tomu, že tvrzený titul (nezákonné rozhodnutí) není v tomto případě dán, nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu za škodu.

27. Soud tedy v rozsahu zpětvzetí dle § 96 odst. 2 věta první o. s. ř. řízení co do požadavku na konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavil a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žaloba byla podána částečně důvodně ohledně požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním co do požadavku na konstatování porušení práva, když žalovaná konstatovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě až v průběhu řízení po uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku a plnění záviselo na úvaze soudu. Ohledně požadavku na peněžité zadostiučinění a náhradu škody byla procesně úspěšná žalovaná. Soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.