22 C 176/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Janem Lipertem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně IČO , sídlem adresa žalobkyně , jako insolvenční správce dlužníka IDS distributor, spol. s r. o., IČO , sídlem adresa zastoupena advokátem Mgr. jméno příjmení ulice a číslo , PSČ obec proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupena advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 35 400 251 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 35 400 251 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 925 971 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované shora uvedené částky představující ušlý zisk dlužníka za červen [rok] až květen [rok]. Žalovaná měla tuto ztrátu způsobit podáním insolvenčního návrhu ze dne [datum], na základě kterého je proti dlužníkovi vedeno řízení u [název soudu] sp. zn. KSPL INS [číslo] [rok]. Podáním návrhu přišel dlužník o pravidelné obchodní partnery, obchodní zástupce a zaměstnance, pozastavil činnost, nemohl plnit závazky a ušel mu zisk z obchodní činnosti.

2. Žalobkyně dále argumentovala tím, že aktivní legitimace k podání žaloby má být zkoumána ke dni podání insolvenčního návrhu žalované, nikoli ke dni konečného rozhodnutí soudu. Na vzniku ušlého zisku se zásadně (nejméně v rozsahu 60%) podílela [právnická osoba] (dále jen„ banka“) tím, že neoprávněně blokovala účty dlužníka z důvodu zahájeného insolvenčního řízení. Dlužník proto v rozsahu 11 440 081,37 Kč náhradu ušlého zisku dne [datum] jednostranně započetl vůči svému dluhu u banky (viz podání ze dne [datum]). Nebýt insolvenčního návrhu žalované, nenastala by blokace účtu bankou. Dlužník se v době podání insolvenčního návrhu žalovanou v úpadku nenacházel, což dovodil v insolvenčním řízení i [název soudu]. Dlužník insolvenční pohledávku žalované uhradil dne [datum] a po zahájení insolvence splnil dluh i dalšímu věřiteli [jméno] [příjmení]. Žalovaná k započítávaným pohledávkám sporovala, že by měla povinnost odebrat zboží od žalovaného v roce 2008 a nárok žalované na smluvní úrok zanikl vzájemným zápočtem.

3. Žalovaná se bránila, že dlužník byl již v době podání insolvenčního návrhu v úpadku, k čemuž uvedla i přehled věřitelů s pohledávkami a poukázala na předluženost dlužníka. Insolvenční návrh žalovaná podávala v dobré víře, a tento nebyl pravomocně odmítnut, zamítnut a řízení ani nebylo vinou žalované zastaveno. Úpadek dlužníka byl naopak vysloven. Dlužník se dlouhodobě před podáním insolvenčního návrhu nacházel ve ztrátě. [příjmení] neměla z důvod zahájení insolvence zablokovat účet dlužníka. Žalovaná na nárok započetla smluvní úroky z prodlení ve výši 181 717,29 Kč ze své insolvenční pohledávky na základě smlouvy o obchodní spolupráci a dále započetla náhradu škody ve výši 17 000 000 Kč za porušení povinnosti odběru. Žalobkyně ušlý zisk též dostatečně netvrdila a neprokázala.

4. Dne [datum] byl prohlášen konkurz na majetek dlužníka, a to usnesením [název soudu] č. j. [insolvenční spisová značka] – A [číslo], v právní moci dne [datum]. Dne [datum] insolvenční správce dlužníka navrhl pokračovat v řízení.

5. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla věc postoupena [název soudu]. Předmětem řízení zůstalo pouze 35 400 251 Kč. Otázku, zda aktivní věcná legitimace žalobkyně má být zkoumána ke dni zahájení insolvenčního řízení nebo ke dni konečného rozhodnutí, poté co po rozhodnutí dovolacího soudu byl zjištěn úpadek dlužníka, měl [název soudu] za neřešenou.

6. Nesporným účastníci při jednání dne [datum] učinili, že dne [datum] doručila žalovaná insolvenční návrh proti dlužníkovi, který dne [datum] [název soudu] zamítl, avšak toto rozhodnutí zrušil [název soudu] dne [datum]. Dne [datum] byl zjištěn úpadek dlužníka, nicméně toto rozhodnutí [název soudu] dne [datum] změnil tak, že se insolvenční návrhy zamítají. Poté [název soudu] dne [datum rozhodnutí], pod č. j. [spisová značka], usnesení [název soudu] ze dne [datum] a usnesení [název soudu] ze dne [datum] zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém byl dne [datum] zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen na majetek dlužníka konkurz. 7. [příjmení] mezi účastníky zůstalo, zda žalobkyni svědčí nárok i v případě, že insolvenční návrh nebyla pravomocně odmítnut, zamítnut nebo řízení zastaveno vinou žalované, zda byl insolvenční návrh žalované šikanózní a zavinil ztrátu dlužníka, zda byl v době podání insolvenčního návrhu dlužník v úpadku, zda došlo k zániku pohledávky dlužníka namítaným zápočtem ze strany žalované v rozsahu 181 717,29 Kč a 17 000 000 Kč, zda dlužníkovi ušel zisk z důvodu podání insolvenčního návrhu žalované, nebo byl naopak dlužník ve ztrátě, a jaký vliv na ztrátu zisku mělo zablokování prostředků dlužníka bankou, a zda to lze klást k tíži žalované.

8. Soud na základě žalobních tvrzení a nesporných tvrzení shrnuje, že v případě, že insolvenční návrh žalované nebyl pravomocně odmítnut, zamítnut nebo řízení zastaveno vinou žalované a u dlužníka byl na základě insolvenčního návrhu žalované zjištěn úpadek a prohlášen konkurz, žalobkyni nesvědčí nárok na náhradu ušlého zisku, neboť v takovém případě chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu. Insolvenční návrh žalované ze dne [datum] tak nelze považovat za šikanózní. Na základě žalobních tvrzení lze též uzavřít, že částky 21 240 150,60 Kč (představující 60 % žalované částky) se žalobkyně domáhá po žalované zřejmě bezúspěšně, neboť za protiprávní blokaci účtu dlužníka bankou jako nepředvídatelný následek insolvenčního návrhu žalovaný neodpovídá. V rámci částky 21 240 150,60 Kč lze za zřejmě bezúspěšné lze označit i žalobní žádání v rozsahu 11 440 081,37 Kč též proto, že žalobkyně tvrdila, že tuto částku jednostranně započetla.

9. Podle § 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu. (2) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.

10. Soud věc právně posoudil podle shora citovaného ustanovení a dospěl k závěru, že v daném případě řízení o insolvenčním návrhu žalované nebylo zastaveno, insolvenční návrh nebyl odmítnut vinou žalované a insolvenční návrh nebyl ani zamítnut, nepřísluší žalobkyni právo na náhradu ušlého zisku vzniklý zahájením insolvenčního řízení. Na tomto závěru nemění ničeho ani předchozí pravomocné usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu [název soudu] dne [datum], které bylo posléze [název soudu] zrušeno.

11. Pokud jde o nastolenou otázku, zda má být aktivní legitimace žalobkyně zkoumána ke dni zahájení insolvenčního řízení nebo až ke dni konečného rozhodnutí, kdy do věci zasáhl v insolvenčním řízení dovolací soud a teprve poté byl zjištěn úpadek dlužníka, soud uvádí, že aktivní legitimace má být zkoumána ke dni konečného rozhodnutí, jak ostatně předpokládá ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle kterého je pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

12. K tomuto závěru soud vedla i aktuální judikatura, konkrétně rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. V tomto případě [název soudu] posuzoval otázku, zda neoprávněným podáním insolvenčního návrhu je možné způsobit podnikateli újmu i v případě, že se podnikatel v průběhu insolvenčního řízení skutečně dostane do úpadku a že insolvenční řízení zahájené na základě nedůvodného (šikanózního) insolvenčního návrhu nemusí nutně skončit zastavením insolvenčního řízení nebo odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu. Dovolatel namítal, že zahájení insolvenčního řízení znamená tak závažný zásah do podnikání, že déle trvající insolvenční řízení může podnikateli přivodit stav úpadku, ačkoli podnikatel v době podání insolvenčního návrhu objektivně v úpadku nebyl. Majetková újma spočívala ve znehodnocení jeho závodu podáním nedůvodného a šikanózního insolvenčního návrhu. Skutkově se případ od projednávané věci odlišoval tím, tvrzený šikanózní insolvenční návrh proti dovolateli byl nejprve nepravomocně zamítnut, následně bylo k odvolání vrchním soudem usnesení o zamítnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, v němž posléze insolvenční soud rozhodl o úpadku dovolatele. [název soudu] vyslovil závěr, že [název soudu] …„ správně dovodil, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody dle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je pravomocné skončení insolvenčního řízení odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu nebo zastavením řízení o tomto návrhu. Závěr, že základním předpokladem odpovědnosti věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním šikanózního insolvenčního návrhu je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu a o zamítnutí insolvenčního návrhu, je ve světle dikce § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona závěrem triviálním. Ve shodě s [název soudu] nemá [název soudu] žádné pochybnosti o tom, že insolvenční řízení musí být (rozhodnutím o zastavení řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) skončeno pravomocně. Za daného stavu věci je právně nevýznamná dovolací argumentace, že žalobce se v důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízení posléze skutečně dostal do stavu úpadku (zvýraznění doplněno). 13. [název soudu] tak sice posuzoval situaci, kdy v insolvenčním řízení bylo zamítnutí insolvenčního návrhu zrušeno již [název soudu], na rozdíl od projednávané věci, kde k tomu došlo až po zásahu soudu dovolacího, aby v obou případech byl následně zjištěn úpadek dlužníka. I v projednávané věci však lze triviálně uzavřít, že chybí základní předpoklad odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu vzniklou podáním tzv. šikanózního insolvenčního návrhu, a to rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí, odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení vinou žalované, neboť takové rozhodnutí bylo v insolvenčním řízení dlužníka zrušeno. Není přitom dobrého důvodu odlišovat situace, kdy je úpadek zjištěn po zásahu soudu odvolacího nebo dovolacího, neboť v obou variantách si lze představit situaci, kdy až v důsledku pokračování insolvenčního řízení se dlužník dostane do úpadku. Ostatně navrhovatel zpravidla nemůže předvídat či ovlivnit, zda bude věc projednána v insolvenčním řízení na dvou či třech stupních soudní soustavy. V daném případě se i z nesporného průběhu insolvenčního řízení úpadce podává, že posouzení otázky jeho úpadku nebylo jednoduché ani pro insolvenční soudy. Ty nakonec uzavřely, že dlužník je v úpadku, a proto nelze insolvenční návrh žalované ze dne [datum] považovat za neoprávněný. Pro soud, který má posoudit předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 147 insolvenčního zákona je podstatný konečný výsledek insolvenčního řízení, nikoli jeho dílčí fáze. Ke stejnému závěru dospěl [název soudu] v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který rovněž posuzoval situaci, kdy po zásahu [název soudu] bylo zrušeno pravomocné zamítnutí insolvenčního návrhu. [název soudu] uzavřel, že v takovém případě neexistuje titul, ze kterého by žalobkyně mohla žalovat náhradu škody. Po vydání rozsudku však následně došlo ke zpětvzetí žaloby, takže řízení [název soudu] sp. zn. [spisová značka] bylo zastaveno. Výše uvedené soud zmiňuje jako ukázku rozhodovací praxe.

14. Závěr rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody dle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je pravomocné skončení insolvenčního řízení odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu nebo zastavením řízení o tomto návrhu, je [název soudu] přijímán (např. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který po slovech, že judikatura [název soudu] se mimo jiné ustálila na následujících závěrech:„ Základním předpokladem odpovědnosti věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jinými slovy řečeno, byl-li podán insolvenční návrh, který byl zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu (srov. rozsudek [název soudu] sp. zn. [spisová značka])“ (zvýraznění doplněno). V daném případě tak soud dospěl k závěru, že insolvenční návrh nebyl-li zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, proto ani nepřipadá v úvahu splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu, když žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby podle § 147 odst. 1,2 insolvenčního zákona.

15. Pokud žalobkyně v dovolání namítala, že nebyla zvážena dostatečně specifika případu, když konkurz na majetek dlužníka byl prohlášen bezmála po 5 letech, lze k tomu uvést, že i v případě projednaném [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], byl konkurz zahájen v roce [rok] a o reorganizaci rozhodnuto v roce [rok], tedy s odstupem několika let.

16. Pokud pak žalobkyně upozorňovala na to, že v důsledku nepochopení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení banka poškodila žalobkyni, neboť jak vyplývá z dřívějších vyjádření žalující strany, dlužníkovi byly zablokovány účty, což mělo zásadní vliv na schopnost dosahovat zisku a mělo mu působit ztrátu nejméně v rozsahu 60 %, lze k tomu uvést, že jednáním banky dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem a jednáním žalované, která nemohla při podání insolvenčního návrhu předpokládat, že se banka zachová protiprávně. Na základě žalobních tvrzení lze uzavřít, že částka 21 240 150,60 Kč, z které bylo dokonce 11 440 081,37 Kč žalující stranou započítáváno na jiný dluh, čímž její pohledávka zaniká podle § 1982 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není požadována po žalované oprávněně, neboť jednání banky ji nelze klást k tíži.

17. S ohledem na výše uvedené bylo nadbytečné zabývat se námitkou započtení žalované, zda byl dlužník před podáním insolvenčního návrhu ve ztrátě nebo by dosahoval zisku, a zda byl dlužník v době podání návrhu skutečně v úpadku.

18. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

19. Náhradu nákladů řízení v podobě nákladů na právní zastoupení soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšné žalované podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Soud k výši náhradě nákladů, která byla vyčíslena na 771 505 Kč usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (viz odst. 26 a 27 odůvodnění citovaného usnesení), se kterou se soud ztotožňuje a ve stručnosti na ní odkazuje, připočetl náhradu nákladů za pokračující část řízení: vyjádření ze dne [datum] po 61 900 Kč při tarifní hodnotě sporu 43 925 808,20 Kč a náhradu nákladů za účast na jednání dne [datum] po 58 500 Kč při tarifní hodnotě sporu 35 400 251 Kč. K odměně náleží i paušální náhrada 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas na cestě k jednání a zpět ve výši 9 x 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT. Odměna advokáta se zvyšuje o 21 % DPH. Advokátovi náleží i náhrada cestovného osobním vozem se spotřebou 4,8l nafty na 100 km při ceně 44,10 Kč za 1 litr a náhradou opotřebení 5,20 Kč při vzdálenosti 787 km dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve výši 5 758 Kč Celkem náleží žalované náhrada nákladů ve výši 925 971 Kč dle následujícího výpočtu {771 505 + 1, 21 x ( (61 900 + 58 500 + 2 x 300 + 9 x 100 + 5 758)) }, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.