22 C 216/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem titul Janem Lipertem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupena advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované zastoupena advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % ročně z této částky od 1. 6. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 100 000 Kč od 28. 5. 2021 do 31. 5. 2021 se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 27 051 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. <b>I. Vyjádření účastníků a průběh řízení</b> 1. Žalobkyně se domáhala po žalované částky 100 000 Kč s příslušenství s odůvodněním, že dne 14. 4. 2020 uzavřela ústní smlouvu o zápůjčce s JUDr. [jméno] [příjmení] (dále též„ zůstavitel“), kterému dne 15. 4. 2020 zaslala na jeho účet částku ve výši 100 000 Kč, k platbě uvedla půjčka a [variabilní symbol]. Jedinou dědičkou zůstavitele se stala žalovaná dne 27. 5. 2021 po pravomocném skončení dědického řízení, kam žalobkyně přihlásila svou pohledávku. Žalovaná částku nevrátila ani po předchozí výzvě.

2. Žalovaná se bránila tím, že jí není známo, že by zůstavitel takovou smlouvu uzavřel, a je na žalobkyni, aby tvrzený nárok prokázala. Poznámka k platbě„ Půjčka“ mohla znamenat i vrácení půjčky, což však žalovaná netvrdí. Z důvodu nedostatku vlastních tvrzení je nucena sporovat pravost celého nároku. <b>II. Sporné a nesporné skutečnosti</b> 3. Účastníci při jednání dne 18. 3. 2020 učinili nesporným, že žalovaná se stala jedinou dědičkou po [titul]. [jméno] [příjmení] (dále též„ zůstavitel“), když jí dne 27. 5. 2021 bylo pravomocně potvrzeno dědictví. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že částku 100 000 Kč [titul]. [jméno] [příjmení] obdržel ze strany žalobkyně s poznámkou„ Půjčka“ s variabilním symbolem 14042020 na účet zůstavitele č. [bankovní účet]. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že tuto částku obdržel dne 15. 4. 2020.

4. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda žalované byla odeslána předžalobní upomínka ze dne 2. 9. 2021 před podáním žaloby. Dále bylo mezi účastníky sporné, zda žalobkyně přihlásila dne 10. 12. 2020 žalovanou pohledávku ve výši 100 000 Kč do dědického řízení po zůstaviteli, zda byla částka 100 000 Kč, kterou obdržel [titul]. [jméno] [příjmení] dne 15. 4. 2020 poskytnuta zůstaviteli jako půjčka ze strany žalobkyně, a samozřejmě bylo sporné, zda žalovaná je povinna vrátit částku 100 000 Kč žalobkyni. <b>III. Prokázané skutečnosti</b> 5. Soud má za prokázaná nesporná tvrzení a ve stručnosti to, že žalobkyně se dne 14. 4. 2020 neformálně a ústně dohodla se zůstavitelem, že mu žalobkyně bezúročně zapůjčí částku 100 000 Kč, kterou zůstaviteli dne 15. 4. 2020 poslala na účet zůstavitele č. [bankovní účet] se zprávou pro příjemce (zůstavitele)„ Půjčka“ a variabilním symbolem 2014. Zůstavitel si tyto prostředky ponechal až do své smrti dne 9. 6. 2020. Žalobkyně přihlásila do dědického řízení pohledávku ve výši 100 000 Kč z výše uvedené půjčky, kterou žalovaná jako jediný dědic zemřelého zůstavitele odmítla uznat s odůvodněním, že se jedná o pohledávky za obchodním závodem zůstavitele. Žalovaná je však jedinou dědičkou zůstavitele včetně jeho obchodního závodu jako advokáta a účtu zůstavitele, na který žalobkyně odeslala prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaná nemá spravedlivý důvod si žalovanou částku ponechat a takový důvod ani v řízení netvrdila. <b>IV. Důkazy a jejich hodnocení</b> 6. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

7. Z bankovního výpisu žalobkyně za duben 2014 soud zjistil, že žalobkyně se dne 14. 4. 2020 neformálně a ústně dohodla se zůstavitelem, že mu žalobkyně bezúročně zapůjčí částku 100 000 Kč, kterou zůstaviteli dne 15. 4. 2020 na účet zůstavitele č. [bankovní účet] doručila se zprávou pro příjemce (zůstavitele)„ Půjčka“ a variabilním symbolem 20141404.

8. Výpis nelze hodnotit jako vrácení poskytnutí půjčky, neboť je jednoznačně ve zprávě pro příjemce označena platba jako půjčka. Sdělení půjčka je určeno příjemci, z čehož se podává, že právě příjemce má být adresátem půjčky. Navíc platba se odkazuje variabilním symbolem na předchozí den, kdy byla půjčka mezi stranami neformálně dohodnuta, což koresponduje s tvrzeními žalobkyně.

9. Z předžalobní upomínky s podacím archem soud shodně zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby upomenuta o zaplacení dluhu upomínkou ze dne 2. 9. 2021, která ji byla téhož dne odeslána na adresu jejího bydliště.

10. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že žalobkyně přihlásila do dědického řízení pohledávku ve výši 100 000 Kč z výše uvedené půjčky, kterou žalovaná jako jediný dědic zemřelého zůstavitele odmítla uznat s odůvodněním, že se jedná o pohledávku za obchodním závodem zůstavitele. Žalovaná tak již v průběhu dědického řízení byla zpravena o pohledávce žalobkyně.

11. Z přípisu notáře ze dne 1. 9. 2020 soud zjistil, že notář na její žádost žalovanou již dne 1. 9. 2020 informoval o tom, že je jedinou závětní dědičkou po zůstaviteli.

12. Z výpisu z InfoSoudu k dědickému řízení Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že toto bylo zahájeno již dne 23. 6. 2020.

13. Z úřední činnosti je mu známo, že dědictví po zůstaviteli probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32D284/2020. Jednalo se o pozůstalostní řízení, které vedl soudní komisař [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D.

14. Hlavním důkazem ve sporu byl výpis z účtu žalobkyně, na základě kterého lze uzavřít, že pokud žalobkyně zaslala zůstaviteli částku 100 000 Kč dne 15. 4. 2020 s odkazem na datum 14. 4. 2020 (jak se podává z variabilního symbolu) a tuto platbu příjemci označila„ Půjčka“ došlo mezi nimi k neformální dohodě o poskytnutí zápůjčky, neboť zůstavitel si tuto částku bez protestu ponechal a ze samotného označení půjčka, plyne závazek zůstavitele půjčenou částku 100 000 Kč vrátit. Soud si je vědom ztížené důkazní situace pro obě strany způsobenou tím, že zůstavitel zemřel. Dle názoru soudu je třeba přihlédnout k běžnému běhu věcí, dle kterého zapůjčení prostředků stvrzené pouze faktickým zasláním prostředků se zprávou příjemci, ve které je však výslovně vyznačeno, že jsou prostředky zaslány z důvodu půjčky, není ničeho výjimečného a nedává to pochyb, že žalobkyně má právo na vrácení částky 100 000 Kč. Soud nevidí dobrého důvodu, proč i byť velmi neformálnímu jednání žalobkyně neposkytnout soudní ochranu.

15. Soud neprovedl důkaz výslechem žalované, který byl navržen k prokázání, že rodina ani žalovaná neměla povědomí o půjčce, neboť vědomí žalované o půjčce není podstatná skutečnost pro rozhodnutí ve věci. Toto dokazování by bylo nadbytečné a irelevantní. Soud neprovedl ani důkaz výpisem z účtu zůstavitele, jaké byly finanční toky mezi stranami v předchozím období tří let, neboť žalovaná nenabídla žádná tvrzení, které by měly tyto výpis prokázat. Výpisy z účtu za další období by neprokázaly, z jakého důvodu žalobkyně zaslala částku 100 000 Kč v tomto směru je určující výpis k platbě 15. 4. 2020.

16. Soud podrobnější dokazování neprováděl pro nadbytečnost, neboť výše uvedené pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku plně postačující. Z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel, popřípadě by učinil opakovaně shodná skutková zjištění. Žalobkyně sdělila, že další důkazy k prokázání svých tvrzení nemá k dispozici, proto soud předmět možného dokazování vyčerpal. <b>V. Závěr o skutkovém stavu</b> 17. Lze shrnout, že právnímu předchůdci žalované byla dne 15. 4. 2020 žalobkyní poskytnuta zápůjčka ve výši 100 000 Kč, která nebyla vrácena žalovanou bez zbytečného odkladu ani po pravomocném potvrzení jejího dědictví po zůstaviteli, kam žalobkyně svou pohledávku přihlásila. Žalovaná je od 1. 6. 2021 v prodlení s vrácením částky 100 000 Kč, kterou neuhradila ani po upomínce. V podrobnostech soud odkazuje na dílčí skutková tvrzení. <b>VI. Právní posouzení</b> 18. Podle 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2393 občanského zákoníku neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

19. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování (NS 22 Cdo 1287/2020).

21. Soud po právní stránce věc posoudil podle § 2390 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako zapůjčitel platbou ze dne 15. 4. 2020 přenechala zůstaviteli jako vydlužiteli částku 100 000 Kč k užívání (viz označení účelu platby jako půjčka) a žalovaná jako dědic zůstavitele dlužnou částku nevrátila ani poté, co žalobkyně přihlásila pohledávku ze zápůjčky do dědictví, čímž došlo k vypovězení smlouvy o zápůjčce. Žalovaná si po právní moci usnesení o dědictví zůstavitele mohla a měla být vědoma, že je jedinou dědičkou nejen k účtu zůstavitele, kam byli prostředky zaslány, ale též obchodního závodu zůstavitele jako advokáta, a proto jako právní nástupce zůstavitele odpovídá žalobkyni za vrácení půjčky.

22. K námitce žalované, že žalobkyně neprokázala tvrzenou zápůjčku, soud ve stručnosti odkazuje na shora uvedené hodnocení dokazování, ze kterého se podává opačný závěr. Nad rámec výše uvedené v reakci na argumentaci žalované lze dodat, že by žalobkyni v případě neprokázání vlastní půjčky nestíhal neúspěch, neboť žalovanou by v případě neprokázání titulu půjčky stíhala povinnost vrátit žalovanou částku jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, neboť sama žalovaná uvádí, že nezná spravedlivého důvodu, proč by si měla žalovanou částku, kterou nesporně zůstavitel obdržel ponechat. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně přihlásila v dědictví o 100 000 Kč a platnost plnění z titulu bezdůvodného obohacení je vázána na výzvu k plnění, kdy je pak dlužník povinen plnit ve lhůtě bez zbytečného odkladu dle § 1958 o. z. (viz NS 28 Cdo 4260/2009), nastala by splatnost částky 100 000 Kč stejně jako v případě zápůjčky. Soud pro úplnost dodává, že by nebylo nutné poučovat žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně by pro svůj úspěch nepotřebovala ničeho doplnit k vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů. I při odlišném právním hodnocení lze totiž vystačit se samotnou skutečností provedení platby ve prospěch zůstavitele, aniž by zde byl spravedlivý důvod pro žalovanou si částku ponechat.

23. Pokud jde o rozsudek NS 22 Cdo 1287/2020, na který upozornila žalovaná, lze k němu dodat, že se týkal případu, kde bylo zapotřebí vyřešit otázku, zda žalobcem poskytnutá částka 1 000 000 Kč byla poskytnuta na pořízení společného domu, jak tvrdil žalobce, nebo se jednalo o půjčku, která byla žalobci později vrácena rodinou (příbuznými) žalované, jak tvrdila ona. Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami upozornil, že vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno. V případu projednaném Nejvyšším soudem to znamenalo, že důkazní břemeno ohledně činností potenciálně zakládajících žalobcovo spoluvlastnictví ke stavbě (tedy i z vynaložení částky na stavbu z titulu společného bydlení) leželo na žalobci, protože příznivé následky (založení spoluvlastnictví) vyvozoval zejména z investování této částky do stavby. Na žalobci pak též bylo, aby prokázal, že peníze, které později od rodiny žalované obdržel, mu byly poskytnuty z jiného právního důvodu než vrácení investované částky. Tvrzení, že šlo o půjčku, anebo plnění bez právního důvodu, které bylo žalobci vráceno, by představovalo předpoklad protinormy bránící uplatnění pravidel o zhotovení stavby více osobami. Jestliže soudy vyšly z toho, že na žalované leží důkazní břemeno ohledně toho, že mezi účastníky byla sjednána půjčka a částka 1 000 000 Kč, kterou žalobce do stavby domu vložil, byla půjčkou žalobce poskytnutou žalované, bylo právní posouzení rozložení důkazního břemene správné.

24. Závěry učiněné v projednávané věci jsou souladné se závěry NS 22 Cdo 1287/2020. Žalobkyně dovozuje příznivé následky pro sebe se zasláním částky 100 000 Kč zůstaviteli dne 15. 4. 2020 s označením půjčka a variabilním symbolem, z kterého lze odvodit i datum sjednání půjčky. Dle soudu tak dostatečně tvrdila a prokázala, že naplnila předpoklady pro uplatnění pro ni příznivé normy - ustanovení o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku. Pokud by žalobkyně neunesla břemeno o zápůjčce jako důvodu platby (jako že má soud za to, že se tak projednávané věci stalo), lze uzavřít, že unesla břemeno tvrzení a důkazní pro naplnění jí další příznivé normy - ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Transakce je mezi účastníky nesporná. Naproti tomu žalovaná ničeho netvrdila a neprokázala užití normy pro ni výhodné, neboť nenabídla žádná tvrzení a ani způsobilé důkazy k prokázání protinormy bránící uplatnění práva žalobkyně na vrácení částky 100 000 Kč. Takovou okolností by byl hypoteticky nějaký konkrétní spravedlivý důvod, pro který by si žalovaná měla prostředky ponechat, který by vyloučil užití normy o zápůjčce, případně bezdůvodném obohacení. Nic takového nebylo v řízení tvrzeno natož prokázáno. Žalovaná si jen nebyla jista, zda byla zápůjčka skutečně poskytnuta a žádala předložení osvědčení, že zápůjčka byla poskytnuta, když jí samotné výpis z účtu s označením platby nestačil, což už je však otázka hodnocení důkazů.

25. Žalobkyně požádala o vrácení částky v průběhu dědického řízení. S ohledem na právní předpisy upravující projednání dědického řízení, kdy se tyto okolnosti nezjišťují v samém závěru dědického řízení (zahájeno dne 23. 6. 2020 dle výpisu Infosoudu) má soud za vyloučené, že by k přihlášce pohledávky došlo méně než 6 týdnů před pravomocným skončením dědictví. Soud však dospěl k závěru, že s jistotou se dozvěděla žalovaná, že je jedinou dědičkou zůstavitele až s právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 32 D 284/2020-272. V takovém případě měla bez zbytečného odkladu uspokojit důvodnou pohledávku žalobkyně na vrácení 100 000 Kč. Den po právní moci se jeví soudu jako nepřiměřeně krátká lhůta, proto má soud za to, že bez zbytečného odkladu s ohledem na konkrétní okolnosti sporu (zejména to, že pohledávka žalobkyně byla do dědictví přihlášena a žalovaná ji výslovně popřela, a proto o ní byla zpravena) představovalo uplynutí lhůty tří dní (31. 5. 2021). Žalobkyně se tak dostala do prodlení s vrácením částky až dne 1. 6. 2021 a o tuto částku byla upomenuta ještě odesláním upomínky ze dne 2. 9. 2019 (doručené třetí pracovní den dne 7. 9. 2021 podle § 573 občanského zákoníku).

26. Žalobkyně se tak dostala do prodlení dne 1. 6. 2021, a proto je povinna žalobkyni uhradit podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. i zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení.

27. Soud proto žalobě v převážné většině vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

28. Soud žalobu zamítl ohledně zákonných úroků z prodlení z žalované částky od 28. 5. 2021 do 31. 5. 2021, neboť má za to, že v této době nebyla žalovaná ještě v prodlení, když pohledávku žalobkyně měla uhradit bez zbytečného odkladu po potvrzení dědictví, čemuž odpovídá datum 31. 5. 2021. Soud proto žalobu v této části zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

29. Závěrem soud uvádí, že v daném případě není odvolání přípustné do výroku II. rozsudku protože bylo rozhodnuto o bagatelním nároku, který nepřesahoval částku 10 000 Kč. Soud v této souvislosti připomíná, že dne 30. 9. 2017 došlo k novelizaci ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Cílem této změny bylo sjednocení úpravy odvolání a dovolání, tedy ustanovení § 202 o. s. ř. s ustanovením § 238 o. s. ř., které upravuje podmínky pro dovolání (viz důvodová zpráva k zákonu č. 296/2017 Sb.). Přípustnost odvolání se tak zkoumá ve vztahu ke každému z uplatněných nároků samostatně bez ohledu, že byly uplatněny v jednom řízení a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 10 000 Kč, stejně jako je tomu u dovolání (viz např. NS 25 Cdo 1791/2018). <b>VII. Náklady řízení</b> 30. O náhradě nákladů řízení úspěšné žalobkyně soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť byla ve sporu úspěšná. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč a náklady právního zastoupení. Odměnu advokátky soud určil dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) za užití § 7 odst. 5 AT při tarifní hodnotě sporu 100 000 Kč. Advokátka vykonala následující účelné úkony ve věci samé po 5 100 Kč: příprava s převzetím zastoupení, podání žaloby a účast na jednání soudu dne 18. 3. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT. Dále provedla advokátka jednoduchou výzvu k plnění po 2550 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) AT. K odměně advokátky náleží i paušální náhrada hotových výdajů za 4 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokátka je plátcem 21 % DPH. Celkem náklady žalobce činí 27 051 Kč ( (4 000 + 1,21 x (3 x 5 100 + 2 550 + 4 x 300)), jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.