22 C 60/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem titul Janem Lipertem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená obecným údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 15. 7. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení ušlé mzdy ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že se dne 10. 7. 2020 obrátila na žalovanou se žádostí o zaplacení náhrady ušlé mzdy v celkové výši 1 230 542 Kč. Škoda byla způsobena tím, že žalobkyni bylo znemožněno v období od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2020 vykonávat zaměstnání v důsledku nezákonné činnosti úředníků žalované. Žalobkyně v tomto řízení z opatrnosti žaluje jen část škody, a to škodu, která jí vznikla v období od 1. 9. 2018 do 13. 9. 2018 Ministerstvo zdravotnictví je autorem prováděcí vyhlášky č. 537/2006 Sb. k zákonu č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Žalobkyně nenechala očkovat svého syna jméno jméno, a proto po dosažení věku tří let nemohla dle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví umístit syna od 1. 9. 2018 do mateřské školy a k tomuto datu se nemohla vrátit do svého původního zaměstnání v anonymizována dvě slova v obec. Až poté co byl dne 1. 9. 2020 syn žalobkyně přijat do mateřské školy, mohla žalobkyně nastoupit do zaměstnání. Žalobkyně tvrdí, že prováděcí vyhláška č. 537/2006 Sb., která v ust. § 4 a § 5 stanoví povinné osoby a druh nemoci, je nezákonná, protože byla vydána v rozporu s právními předpisy.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že normotvorná činnost Ministerstva zdravotnictví je výkonem veřejné moci. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, ve kterém soud konstatoval, že:„ Vydání normativního právního aktu není totiž úředním postupem vlády, nýbrž je výsledkem její normotvorné činnosti. Jestliže normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. či § 18 zákona č. 58/1969 Sb.“ Na daný případ nelze ani použít § 25 úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Při tvorbě vyhlášky č. 537/2006 Sb. se nedopustila porušení zákonných předpisů a postupovala secundum legem, nejsou tak naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu.

3. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

4. Otázkou souladu povinného očkování s lidskými právy se rovněž zabýval Evropský soud pro lidská práva ve věci Vavřička a ostatní proti České republice, ve které shledal, že systém povinného očkování je ve světle Evropské úmluvy pro lidská práva možným prostředkem pro zajištění kolektivní imunity populace vůči infekčním nemocem za účelem naplnění legitimního zájmu, kterým je ochrana veřejného zdraví. Celkové nastavení povinného očkování v České republice prohlásil za přiměřené.

5. Nejprve se soud zabýval existencí odpovědnostního titulu, přitom soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že jí škodu způsobila prováděcí vyhláška č. 537/2006 Sb. k zákonu č. 258/2000 Sb., resp. nezákonný proces tvorby této vyhlášky. Vydání prováděcí vyhlášky k zákonu je výkonem veřejné moci, a proto je třeba na nárok žalobkyně aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Podmínkou pro přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví má povahu normativního právního aktu a není výsledkem rozhodovací činnosti v konkrétních věcech. Vydání prováděcí vyhlášky tedy není úředním postupem Ministerstva zdravotnictví, nýbrž je výsledkem jeho normotvorné činnosti, která nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup. Pokud činnost Ministerstva zdravotnictví při vydání vyhlášky č. 537/2006 Sb. nelze posoudit jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25Cdo 2064/2005 ze dne 26. 9. 2007, který se vztahoval na nařízení vlády, ale je analogicky aplikovatelný na vyhlášky ministerstev).

6. Ze shora popsaných důvodů, jimiž je absence nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, musel soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř., když procesně úspěšné žalované náleží paušální náhrada za 1 úkon (podání vyjádření k žalobě) á 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015. Sb. Odvolání proti tomuto rozsudku lze podat k Městskému soudu v Praze do patnácti dnů od jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem řádně, včas a dobrovolně splněny, může být podán návrh na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.