22 C 71/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem titul Janem Lipertem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 88 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 88 875 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 31 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 88 875 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 10 228 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. spisová značka, kde vystupoval v postavení žalobce.

2. Žalovaná žalobu neuznala a uvedla, že neměla k dispozici spis posuzovaného řízení. Délku řízení proto označila za přiměřenou.

3. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez jednání.

4. Z kopie žádosti o odškodnění soud zjistil, že nárok byl předběžně uplatněn dne 22. 9. 2020 u žalované.

5. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. spisová značka bylo zjištěno, že dne 3. 12. 2013 podal celé jméno žalobce (dále jen„ žalobce“) žalobu proti žalovaným příjmení anonymizována dvě slova (dále jen„ žalovaný 1“) a jméno příjmení (dále jen„ žalovaný 2) o určení, že je žalobce členem anonymizována dvě slova anonymizováno. Dne 5. 12. 2013 vyzval soud žalobce k zaplacení soudního poplatku. Dne 19. 12. 2013 žalobce zaplatil soudní poplatek. Dne 20. 1. 2014 soud nařídil jednání na den 28. 2. 2014. Jednání bylo na žádost žalovaného 2) odročeno na den 5. 3. 2014. Dne 5. 3. 2014 se konalo jednání, na kterém soud vydal rozsudek, kterým žalobě vyhověl. Dne 23. 4. 2014 podal žalovaný 2) proti rozsudku odvolání. Dne 17. 6. 2014 předložil žalovaný 2) prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dne 25. 6. 2014 soud přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků. Usnesení bylo žalovanému 1) doručeno dne 24. 7. 2014. Dne 12. 8. 2014 podal žalovaný 1) na Nejvyšší soud návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu. Nejvyšší soud dne 15. 12. 2014 věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na přikázání věci jinému soudu. Usnesení Nejvyššího soudu bylo žalovanému 2) doručeno dne 23. 3. 2015. Dne 14. 5. 2015 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na přikázání věci. Dne 5. 5. 2016 soud vyzval žalovaného 2 k zaplacení soudního poplatku za návrh na přikázání věci a vyzval ostatní účastníky k podání vyjádření k návrhu na přikázání věci. Dne 10. 5. 2016 podal žalobce vyjádření. Dne 28. 12. 2016 Vrchní soud v Praze návrh na přikázání věci jinému soudu zamítl a napadený rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost. Soud následně nařídil jednání na den 1. 3. 2017. Jednání bylo odročeno za účelem vyčkání rozhodnutí o podmíněném propuštění žalovaného 2). Dne 2. 6. 2017 poslal soud přípis Věznici Příbram. Dne 23. 6. 2017 byla soudu doručena odpověď, že je žalovaný 2) ve výkonu trestu ve Věznici Příbram a stanovený konec trestu je 13. 1. 2022. Soud dne 14. 12. 2017 nařídil jednání na den 7. 2. 2018. Jednání bylo odročeno za účelem seznámení se žalovaného 2) s obsahem spisu. Dne 20. 3. 2018 se konal ve Věznici Příbram jiný soudní rok za účelem předložení spisu žalovanému k nahlédnutí. Soud následně nařídil jednání na den 27. 6. 2018. Jednání bylo odročeno z důvodu rozhodnutí o podmíněném propuštění žalovaného 2) z výkonu trestu odnětí svobody. Dne 22. 8. 2018 se konalo jednání. Jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování o výslech svědka. Dne 26. 9. 2018 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno. Dne 21. 11. 2018 podal žalovaný 2) odvolání. Dne 21. 12. 2018 žalovaný 2) své odvolání doplnil. Dne 8. 1. 2019 soud vyzval žalovaného 2) k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 13. 2. 2019 žalovaný 2) požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 18. 3. 2019 žalovaný 2) soudu předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dne 17. 5. 2019 soud žalovanému 2) přiznal osvobození od soudních poplatků. Dne 12. 7. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 12. 4. 2021 odvolací soud nařídil jednání na den 21. 5. 2021. Dne 21. 5. 2021 odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a částečně změnil co do výroku o nákladech řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 8. 7. 2021, čímž řízení skončilo.

6. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

7. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.

8. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

9. V konkrétní věci řízení trvalo od 3. 12. 2013 do 8. 7. 2021, tedy celkem 7 let a 7 měsíců. V řízení byla shledána období nečinnosti, a to zejména v průběhu řízení před odvolacím soudem od předložení věci Vrchnímu soudu v Praze dne 14. 5. 2015 do 28. 12. 2016, kdy odvolací soud vydal rozhodnutí, když v mezidobí soud pouze vyzval žalovaného 2) k zaplacení soudního poplatku a ostatní účastníky k podání vyjádření. Dále byla shledána nečinnost v průběhu řízení o odvolání proti rozsudku ze dne 26. 9. 2018, neboť spis byl odvolacímu soudu předložen dne 12. 7. 2019 a jednání bylo nařízeno až dne 12. 4. 2021. S ohledem na celkovou délku řízení, období nečinnosti a skutečnost, že rozsudek ze dne 5. 3. 2014 byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, soud shledává délku řízení nepřiměřenou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

10. Řízení bylo částečně složité proto, že bylo třeba vyslechnout svědky, rozhodovat o žádosti žalovaného o přiznání osvobození od soudních poplatků, konat jiný soudní rok za účelem umožnění, aby žalovaný mohl nahlédnout do spisu, dále bylo třeba rozhodnout o žádosti žalovaného o přikázání věci jinému soudu, když tento návrh žalovaný podal věcně nepříslušnému soudu.

11. Žalobce se na celkové délce řízení nepodílel.

12. Soud se zabýval otázkou formy zadostiučinění, a to zejména ve vztahu k významu věci pro účastníka. ESLP ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že některá řízení mají pro jeho účastníky zvýšený význam a vyžadují ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní či mimořádnou péči. Srovnáním různých typů řízení je možné vysledovat jistou škálu ohledně nutnosti urychleného projednání věci pro účastníka, jak je podávána i rozhodovací činností ESLP. Čelnou příčku zaujímají řízení, v nichž se jedná o omezení osobní svobody osoby, tedy především vazební věci či řízení detenční. Mimořádný význam mají dále věci opatrovnické, pracovněprávní, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, týkající se zdraví či života. Z uvedeného pohledu je pak logicky méně významné řízení ve věcech výše neuvedených. V daném případě šlo o majetkový spor o určení členství žalobce v bytovém družstvu, který lze hodnotit standardním významem pro účastníky.

13. S ohledem na výše popsaná kritéria, tedy význam řízení pro účastníka z pohledu jeho zájmu na rychlém vyřízení věci, složitost věci a postup soudů má nalézací soud za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, pročež je třeba předpokládat vznik nemajetkové újmy. S ohledem na míru zavinění soudu na délce řízení není možno tuto újmu napravit jinak než zadostiučiněním v penězích. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud z konstantní judikatury, která se s ohledem na rozhodovací činnost a výši přiznávaných částek ESLP ustálila na částce 15 000 Kč – 20 000 Kč za každý jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení počínaje druhým rokem s tím, že je posuzováno řízení jako celek a výsledná částka je korigována procentuálním snížením či zvýšením vzhledem ke složitosti řízení, chování účastníka, významu řízení pro účastníka, popř. vzhledem k dalším významným okolnostem konkrétního případu. Z ustálené judikatury ESLP lze vyvodit, že ESLP zcela akceptuje pravidlo, podle nějž částky přiznávané na odškodnění imateriální újmy před vnitrostátními soudy budou nižší než částky přiznávané ESLP, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele snadnější a dostupnější způsob, jak nápravy dosáhnout, oproti podání stížnosti k mezinárodnímu soudu. Částky přiznávané na vnitrostátní úrovni pak dle ESLP mohou lépe odrážet životní úroveň v dané zemi. Je tedy především na (vnitrostátním) soudu, aby s přihlédnutím ke kritériím rozebraným shora již v souvislosti s úvahou o vlastní nepřiměřenosti stanovil adekvátní výši přiměřeného zadostiučinění.

14. V souzeném případě by za 7 let a 7 měsíců dlouhé řízení byla základní částka k odškodnění 98 750 Kč, přičemž soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, když neshledal důvod pro použití částky vyšší, která se zvyšuje u extrémně dlouhých soudních řízení, což posuzované řízení nesplňuje. Tuto částku soud korigoval přiměřeným snížením s ohledem na složitost sporu o 20 %. Současně soud zvýšil základní částku k odškodnění o 10 % za postup soudů, když došlo k opakovaným průtahům včetně nepřezkoumatelnosti rozsudku. Ty se sice částečně odrazily v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení, avšak nepřezkoumatelnost je již vadou zásadní, za kterou je zadostiučinění nutní zvýšit. Výslednou částku odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení soud shledává přiměřenou ve výši 88 875 Kč; ohledně zbylé části žalobu zamítnul.

15. Prodlení žalované nastalo dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl nárok uplatněn dne 22. 9. 2020, posledním dnem lhůty pro předběžné projednání nároku bylo dne 22. 3. 2021, ode dne 23. 3. 2021 se žalovaná dostala do prodlení. Výše úroku z prodlení byla stanovena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. Žalobce má právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění závisela na úvaze soudu. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou advokáta a soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč. Odměnu advokáta soud určil podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) při tarifní hodnotě sporu 50 000 Kč (NS sp. zn. 30Cdo 3378/2013) jako 2 x 3 100 Kč (příprava a převzetí a podání žaloby) a paušální náhradu 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT + náhrada DPH. Náklady žalobce činí 10 228 Kč.

17. Lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá plnění ze státního rozpočtu. Odvolání proti tomuto rozsudku lze podat k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 do patnácti dnů od jeho doručení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může být podán návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.