23 C 108/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 1 062 000 Kč s příslušenstvím,

I. Soud konstatuje porušení práva žalobce na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a práva na soukromí v tr. řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 5T 20/2017 pro zvlášť závažný zločin znásilnění dle ust. § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, které skončilo zproštěním obžaloby.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 062 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 594 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou z 10. 5. 2019 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením ze 7. 7. 2016 Policií ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, č. j.: KRPS -234939-32/TČ-2016-011271 obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ust. § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Zdůraznil, že usnesením Okresního soudu v Rakovníku č. j. 0 Nt 106/2016-11 z 9. 7. 2016 byl podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67, písm. a), b) a c) tr. ř. vzat do vazby. Vazba započala dnem 6. 7. 2016, tj. dnem zadržení žalobce a ve výkonu vazby byl žalobce až do skončení trestního řízení. Po domovní prohlídce uskutečněné v bytě žalobce bylo trestní stíhání rozšířeno o [anonymizováno 21 slov] [ustanovení pr. předpisu], k nimž se žalobce v průběhu trestního řízení doznal. Pro citované trestné činy byla podána u Krajského soudu v Praze na žalobce obžaloba (dále jen„ krajský soud“). Žalobce byl následně rozsudkem z 3. 7. 2017 č. j.: 5 T 20/2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze 4. 10. 2018 č. j.: 2 To 67/2018 zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř. v části, podle níž měl spáchat zvlášť závažný zločin znásilnění dle § 185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a odsouzen byl za přečiny [anonymizováno 6 slov] [ustanovení pr. předpisu] k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s výkonem ve věznici s ostrahou. S ohledem na původní trestní kvalifikaci skutku byl žalobce ve věznici Valdice vystaven nátlaku ostatních odsouzených takového rozsahu, že se pokusil o sebevraždu. Následně byl přeřazen do jiného oddělení věznice. Podle výsledku trestního řízení je zřejmé, že trestní stíhání žalobce pro skutek dle § 185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. bylo od svého počátku vedeno nedůvodně. V souvislosti s nedůvodně vedeným trestním stíhání pak žalobci vznikla škoda v úrovni materiální i nemateriální. Dále akcentoval, že skutečnost, že byl ve stejném trestním řízení odsouzen za přečiny, ohledně nichž bylo zahájeno trestní stíhání teprve následně, resp. po zahájení jeho stíhání dle § 185 tr. zák., je pro poskytnutí náhrad bez významu, neboť újma vznikla žalobci výhradně v příčinné souvislosti s nedůvodně vedeným v trestním stíháním pro zvlášť závažný zločin znásilnění, tj. ohledně skutku, u něhož posléze došlo ke zproštění obžaloby dle § 226, písm. a) tr. ř. Přitom podle uvedené trestní kvalifikace tohoto skutku bylo trestní stíhání zahájeno a vedeno, ve věci rozhodovaly orgány trestního řízení na krajské úrovni, pro spáchání tohoto skutku byl žalobce vzat a následně držen ve vazbě až do rozhodnutí soudu, dle této právní kvalifikace mu byl uložen a následně byl zčásti vykonáván trest odnětí svobody v trvání 10 a půl roku, resp. po korekci odvolacím soudem 8 a půl roku a dle této kvalifikace bylo rozhodnuto též o způsobu výkonu trestu v nejpřísnějším režimu se zvýšenou ostrahou v jedné z nejpřísnějších věznic. Nadto dle této kvalifikace byla původním rozhodnutím žalobci uložena povinnost zaplatit údajně poškozené nemajetkovou újmu ve výši Kč 100 000 Kč. Se zřetelem na výše uvedené žalobce tvrdil, že nezákonným trestním stíháním bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, soukromí a osobní integritu, osobní čest a důstojnost, svobodu pohybu a právo na rodinný život se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 062 Kč. Uvedl, že k jeho zadržení došlo zcela neočekávaně, nemohl si tedy vybavit osobní záležitosti, bezprostředně po zadržení byl umístěn do vazební věznice, po celou dobu tr. stíhání byl v nejistotě stran jeho výsledku, když prvním rozsudkem byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10ti let a 6 měsíců. Závěrem uvedl, že případ byl medializován v regionálním tisku. Žalobce dodnes trpí stresem, úzkostí, nespavostí, má psychosomatické potíže, kontakt s ním přerušili jeho přátelé, sousedé, dokonce i jeho zletilý syn a jeho přítelkyně. Konečně konstatoval, že byl již dříve souzen a byl i ve výkonu trestu odnětí svobody, nikdy se však nejednalo o odsouzení za skutek vyšší společenské nebezpečnosti, čemuž odpovídala i výše uložených trestů. Pokud jde o výši zadostiučinění, považuje za odpovídající peněžní plnění, jehož výše respektuje jak okolnosti daného případu, tak rozhodovací praxi vyšších soudů i ESLP ve věci náhrad nemajetkové újmy nejen ve věcech souvisejících s nezákonně vedeným trestním stíháním. Žalobce vycházel zejména ze sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR k otázce odškodňování nemajetkové újmy za výkon vazby z 8. 2. 2012, resp. z rozsudku téhož soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 z 11. 1. 2012, kde je doporučující odškodnění nemateriální újmy stanoveno částkou v rozmezí mezi 500 Kč až 1 500 Kč za každý den výkonu vazby. S ohledem na dobu, která uplynula od určení těchto částek i s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, zejména k závažnosti trestního stíhání dle právní kvalifikace skutku a tím spojenou míru negativních okolností výkonu vazby a trestu, k délce trestního stíhání i délce samotné vazby a nezákonného výkonu trestu, dlouhodobé nemožnosti kontaktu s rodinnými příslušníky, medializaci věci, zásadnímu zásahu do osobností sféry poškozeného vč. práva na svobodu, soukromí a rodinný život, se jeví jako odpovídající odškodnění ve výši odpovídající horní hranici uvedené sazby. Délka trvání výkonu nezákonné vazby (tj. od zadržení 6. 7. 2016 do nástupu výkonu uloženého trestu po prvním rozhodnutí odvolacího soudu dne 12. 10. 2017) činí 464 dní, délka trvání výkonu nezákonného výkonu trestu odnětí svobody (tj. od 13. 10. 2017 do zrušení rozsudku dovolacím soudem a začátku výkonu trestu uloženého jiným orgánem dne 13. 6. 2018) 244 dní. Celková doba nezákonného omezení na svobodě činí celkem 708 dní, při náhradě Kč 1 500 Kč/den pak celková náhrada činí Kč 1 062 000 Kč.

2. Žalovaná v podání z 29. 1. 2020 navrhla žalobu zamítnout, když prohlásila všechny aspekty vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu za sporné. Uvedla, že žalobce u ní dne 12. 12. 2018 uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 20/2017 (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Poskytnutí zadostiučinění musí být v souladu s obecně přijímanou představou spravedlnosti – slovy § 2 odst. 3 OdpŠk, výklad i použití zákona musí být v souladu s dobrými mravy a nesmí vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Žalovaná má za to, že přiznání jakékoliv formy zadostiučinění v jakékoliv výši by tyto podmínky nenaplnilo, resp. obě by naprosto flagrantně porušilo. Žalovaná odmítla i poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že v civilním řízení je možné dojít k závěru, že k jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a v jehož rozsahu byl nakonec obžaloby zproštěn (v trestněprávní rovině kvalifikované dle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku), došlo. Za zcela stěžejní žalovaná považovala odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zrušil předcházející ve věci vydaná rozhodnutí a konstatoval, že stojí na důkazu, který je procesně nepoužitelný. Uvedla, že skutkový stav lze shrnout tak, že cca [anonymizováno] [role v řízení], [anonymizována čtyři slova] [role v řízení] [anonymizováno 8 slov]. Tato osoba sdělila jí známé skutečnosti Policii ČR, která následně formou neodkladného a neopakovatelného úkonu vyslechla nezletilou v procesním postavení svědka. Žalobce byl posléze odsouzen krajským i vrchním soudem, nicméně k jeho dovolání Nejvyšší soud ČR konstatoval, že provedení výslechu tímto způsobem narušilo princip kontradiktornosti trestního řízení, když u takto prováděného výslechu nebyla (a z povahy věci nemohla být) přítomna obhájkyně žalobce. Zároveň Nejvyšší soud konstatoval, že výslech nezletilé byl jediným přímým důkazem proti žalobci, a nařídil soudům nižšího stupně, aby o věci rozhodly znovu. V dalším průběhu řízení nebylo možné výslech nezletilé opakovat z důvodu její ochrany před sekundární viktimizací, a protože se soud neztotožnil s názorem státního zástupce, že ostatní důkazy tvoří ucelený celek, který umožňuje vyslovit závěr o žalobcově vině, byl žalobce obžaloby v části týkající se znásilnění dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn. O vině je však dle názoru žalované možné mluvit ve více rovinách, a jestliže je projednáván nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nabízí se rovina morální. V té žalobce bez viny zcela jednoznačně nebyl. Dle názoru žalované musí být každému člověku s alespoň minimálním morálním kreditem zřejmé, že jednání, jehož se žalobce vůči nezletilé poškozené dopouštěl, byť z procesních důvodů skončilo rozsudkem znějícím„ žalobce se zprošťuje obžaloby“, naprosto vylučuje poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění.

3. Při jednání konaném dne 1. 9. 2020 žalobce upřesnil, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá na základě tří odpovědnostních titulů, a to z nezákonné vazby 1 000 Kč/den, tedy celkově částky 464 000 Kč, za neoprávněný výkon trestu částky 244 000 Kč (opětovně 1 000 Kč/den) a na náhradě nemajetkové újmy 354 000 Kč. Po poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce ve svém podání z 22. 10. 2020 doplnil, že jde-li o odškodnění za nezákonný výkon trestu, po nástupu do věznice Valdice byl nejprve umístěn na nástupní oddělení, poté na oddělení se zvýšenou ostrahou (oddíl D). Šikanu spoluvězňů nesnesl ani 24h a pokusil se o sebevraždu podřezáním žil na záchodě. Po tomto incidentu byl přemístěn na jiné oddělení. Jména spoluvězňů nezná. Pokud jde o nezákonné trestní stíhání, žalobce uvedl, že bydlel v malé obci – [obec], kde se všichni znají, poškození jeho pověsti je tak jednoznačné. Došlo k poškození jeho rodinných, pracovněprávních vztahů, když s ním rodina přerušila kontakt a žalobce nemohl po svém zadržení pokračovat v práci pro svého zaměstnavatele – [právnická osoba]

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Z nesporných tvrzení účastníků a z listinných důkazů soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 12. 12. 2018 (zjištěno z uplatnění nároku na nemajetkovou újmu 12. 12. 2018; potvrzení žalované z 13. 12. 2018; stanoviska žalované z 27. 1. 2020).

6. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 20/2019 s tím, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení ze 7. 7. 2016 Policií ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, č. j.: KRPS -234939-32/TČ-2016-011271 pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ust. § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Rakovníku č. j. 0 Nt 106/2016-11 z 9. 7. 2016 byl podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67, písm. a), b) a c) tr. ř. vzat do vazby. Vazba započala dnem 6. 7. 2016. Usnesení Krajského státního zastupitelství z 8. 8. 2017 č. j. KZV 64/2016 byla zamítnuta stížnost žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce dále podal několik stížností i proti vzetí do vazby, ty byly taktéž zamítnuty. Po domovní prohlídce v bytě žalobce uskutečněné dne 8. 7. 2016 bylo jeho trestní stíhání usnesením z 21. 11. 2016 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, č. j.: KRPS -234939-142/TČ-2016-010072 rozšířeno o přečin [anonymizováno 20 slov] [ustanovení pr. předpisu] Uvedené usnesení si žalobce převzal dne 2. 12. 2016. Dne 20. 3. 2017 byla na žalobce pro výše uvedené trestné činy podána obžaloba ke Krajskému soudu v Praze. Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 20/2017 z 3. 7. 2017 byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. l, 2 písm. a), 3) tr. ř. a z přečinů dle [ustanovení pr. předpisu] a podle § 185 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, zároveň bylo uloženo o povinnost zaplatit poškozené nemajetkovou újmu 100 000 Kč. K odvolání žalobce Vrchní soud Praze rozsudkem sp. zn. 2 To 79/2017-653 z 12. 10. 2017 rozhodl tak, že upravil skutkovou větu a snížil ukládaný trest na 8 roků a 6 měsíců. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR usnesením č. j. 7 Tdo 708/2018-I-36 z 13. 6. 2018 zrušil předcházející rozsudky prvostupňového i odvolacího soudu pro deficit kontradiktornosti řízení, resp. porušení žalobcovo práva na spravedlivý proces, neboť při výslechu nezletilé nebyla umožněna účast obhájkyně žalobce. Usnesením Nejvyššího soudu ČR z téhož den byl žalobce opětovně vzat do vazby, poté co byl na příkaz jmenovaného soudu pro zrušení rozsudků formálně propuštěn. Následným rozsudkem Krajského soudu v Praze z 3. 7. 2017 sp. zn. 5 T 20/2017-776 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze z 4. 10. 2018 č. j. 2 To 67/2018-819 byl žalobce dle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby v části, podle níž měl spáchat zvlášť závažný zločin znásilnění dle § 185 odst. l alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a odsouzen byl za přečin [anonymizováno 20 slov] dle § 192 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s výkonem ve věznici s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 10. 2018.

7. Z opisu z evidence rejstříku trestů žalobce soud zjistil, že žalobce byl dne 23. 4. 2001 odsouzen Okresním soudem v Chomutově, sp. zn. 6 T 157/99, za spáchání trestného činu dle § 242 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 ([anonymizováno 18 slov]), a to ke třem rokům odnětí svobody, a posléze byl dne 8. 1. 2007 tímtéž soudem pod sp. zn. 4 T 322/2003 odsouzen pro spáchání trestného činu dle § 242 odst. 1 zákona č. 140/1961 ([anonymizováno 15 slov]), zde ovšem v souběhu s vydíráním dle § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961, opět ke třem rokům odnětí svobody. Okresním soudem v Chomutově byl pod sp. zn. 25 T 153/2015 tr. příkazem z 10. 9. 2015 též odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 tr. zák. Ostatně tyto skutečnosti žalobce nepopíral.

8. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j.: 5 T 20/2017-830 bylo žalobci do úhrnného trestu tří let, pravomocně uloženého v posuzovaném řízení, započítána vazba vykonaná v době od 6. 7. 2016 do 12. 10. 2017 a již vykonaný trest odnětí svobody v době od 13. 10. 2017 do 13. 6. 2018. [Anonymizovaný odstavec.]

10. Z úředního záznamu z 16. 12. 2019 Věznice Valdice soud zjistil, že žalobce byl k tomuto dni umístěn na cele B, kdy vypověděl, že je tam spokojený. Dříve byl umístěn na oddíle D, kde byl jen 24 hodin. Na oddíle D s ním bylo 6 spoluvězňů, jimž bylo známo, že je ve věznici pro znásilnění a z tohoto důvodu ho jak verbálně, tak fyzicky napadali. Kdo a jakým způsobem žalobce napadal, si nepamatuje, u lékaře kvůli tomu nebyl a žádná zranění neměl. Myslel si, že už to nevydrží, tak šel druhý den na WC, kde si podřezal žíly, tepnu najít nemohl. Moc krve z nich neteklo, řezy nebyly hluboké, jednalo se spíše o povrchové zranění. Zranění ho nijak neomezovala, nebyl omezen na běžném způsobu života. Uvedl, že k uvedenému jednání nebyl nikým nucen, necítí se býti v této věci obětí trestného činu a ani se za ni nepovažuje.

11. Z úředního záznamu z 29. 11. 2017 Věznice Valdice vzal soud za prokázané, že dozorce [jméno] [příjmení] dne 29. 11. 2017 odvedl pořezaného žalobce na zdravotní středisko, důvody sebepoškození mu žalobce odmítl uvést, všiml si, že má hematom na pravém oku, k čemuž žalobce uvedl, že spadl na schodech.

12. Z ubytovacího profilu žalobce z věznice Valdice soud zjistil, že žalobce byl nejprve umístěn na oddělení C 4 (žalobcem označované jako nástupní oddělení), když dne 28. 11. 2017 byl přemístěn na celu 213 v oddílu D, druhý den byl přemístěn na celu 111.

13. Z účastnické výpovědi žalobce má soud za prokázané, že na tom byl psychicky špatně, chtěl se podřezat, když byl ve Valdicích, vězni na cele 213 ho nutili pít moč, musel ležet pod postelí, ostatní spoluvězni nechtěli, aby se na ně koukal. Vypověděl, že to nebyla demonstrativní sebevražda, měl 25 stehů. Při dřívějších odsouzeních„ seděl“ ve věznici s lidmi odsouzenými za podobné tr. činy, takže tam problém neměl, ale teď ve Valdicích byl umístěn na cele s vrahy a lupiči, kteří si na něm vylévali vztek, jim už o nic v podstatě nešlo. V průběhu výkonu trestu zhubl 12 kg. K dotazu soudu uvedl, že oficiální žádanku na přemístění do jiné cely nedával. Výslech nezletilé označil za nezákonný. Nikdo se kvůli tomu s ním nebavil, přišel o kamarády, až nyní se to trochu srovnalo a nezletilá (pozn. nezl. je již dnes zletilá, ale pro lepší přehlednost soud nadále užívá zkr.„ nezletilá“) – [anonymizována tři slova] už zase za ním začala chodit, píše mu sms a vztah se synem se také docela srovnal. Přišel i o dobrou práci, dělal údržbáře, hlavní benefit byl ve volné pracovní době, dnes pracuje s vysokozdvižným vozíkem. Celou situaci si vysvětluje tak, že nezletilé bylo v době zahájení tr. stíhání 5 let, když se jí později ptal na to, co řekla Policii, neuměla mu odpovědět. Při některých hl. líčeních byli novináři, ale jestli to bylo skutečně v novinách, neví. Připustil, že měl doma dětskou pornografii, byla jen pro jeho potřebu, fotky nikdo z okolí neřešil. Soud svědecké výpovědi žalobce uvěřil s výjimkou tvrzení, že se nejednalo o demonstrativní sebevraždu, a to pro důvody, jež jsou podrobněji rozepsány níže při hodnocení nároku C.

14. Z výslechu svědka [celé jméno žalobce] jakožto syna žalobce vzal soud za prokázané, že už si nepamatuje, za co byl žalobce odsouzen v minulosti. Těžce nesl, že byl žalobce zadržen a následně umístěn do věznice, na vše byl sám, musel sám platit nájem (žili ve společné domácnosti s žalobcem), měl ještě exekuce, vyživovací povinnost vůči dceři. Ze začátku nebyl čas psát žalobci do věznice dopisy, to až později, když se mu to rozleželo v hlavě. Nezletilou při své výpovědi označoval jako [anonymizováno], vypověděl, že se mu nikdy s ničím, co bylo předmětem trestního stíhání žalobce, nesvěřila. Dříve chodil na brigády, poté, co byl žalobce zadržen, nastoupil na jeho místo údržbáře. K dotazu soudu vypověděl, že rodina se chovala normálně, [celé jméno žalobce] (pozn. matka nezletilé a její nový druh) se pak odstěhovali, ozvali se jen, když něco potřebovali. Před vzetím do vazby ho navštěvovali sousedi a jeho matka. Dále uvedl, že dnes se žalobce s nezletilou zase stýká, a to včetně rodiny [příjmení]. Soud svědecké výpovědi svědka uvěřil, nicméně shledává ji jako obecnější, bez větší vypovídající hodnoty pro absenci konkrétních tvrzení.

15. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

16. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

17. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

18. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

21. Podle § 10 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Dle odst. 2 téhož ust. právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

23. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 12. 12. 2018, což bylo mezi účastníky nesporným.

24. Nárok A – náhrada nemajetkové újmy žalobce z nezákonného trestního stíhání 25. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

26. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin znásilnění. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

27. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 28. Soud v daném případě shledal existenci i dalších podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v již zmíněném rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo, avšak jako zcela postačující v poměrech projednávané věci shledal zadostiučinění konstatování porušení práva žalobce.

29. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 7. 7. 2016, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 17. 10. 2018, kdy byla odvolacím soudem zamítnuta, jak odvolání žalobce, tak státního zástupce a žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby stran tr. činu znásilnění, tedy zhruba 2 roky a 3 měsíce. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, má soud za to, že orgány veřejné moci postupovaly v řízení v přiměřených lhůtách, jednotlivé úkony byly konány plynule, navazovaly na sebe, proto hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci zcela přiměřenou, když soud zejména zohlednil, že věc si vyžádala větší množství svědeckých výslechů, výslech znalců, ve věci byla zpracovávána jak odborná vyjádření, tak znalecké posudky.

30. Pokud jde o povahu trestní věci, nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ust. § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody 5 až 12 let. Soud nepopírá, že se věci jednalo o obvinění z trestného činu znásilnění, což je jistě z pohledu veřejnosti velmi závažný trestný čin, jenž je obecně vnímán velmi negativně, ale nelze přehlédnout, jak se toho žalobce domáhal, že žalobce byl v posuzovaném řízení mj. odsouzen jednak za [anonymizováno 16 slov], a těžko si lze představit, zvlášť při zohlednění žalobcovi kriminální minulosti, že odsudek ze strany rodiny či sousedů, vznikl výlučně v souvislosti s trestním stíháním žalobce pro znásilnění. Soud sice zohlednil, že žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v horní polovině sazby, nicméně i po zproštění žalobce z tr. činu znásilnění byl žalobci uložen pravomocný trest odnětí svobody a žalobce byl již dvakrát předtím ve výkonu trestu, tedy podmínky výkonu trestu mu byly známy. Nadto je třeba mít na zřeteli zvýšenou ochranu státu na zdraví nezletilých dětí.

31. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se subjektivními pocity frustrace, úzkosti, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého života, na zachování osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Již samotné trestní stíhání zasáhlo do jeho soukromého, rodinného života. Žalobce žil s vědomím trestního stíhání, což nepochybně mělo dopad v jeho psychické sféře, kdy v případě odsouzení i pro trestný čin znásilnění žalobci hrozil třikrát delší trest odnětí svobody oproti stávajícímu stavu. Syn žalobce vypověděl, že částečně s ním přerušil kontakt pro vedení tr. stíhání, částečně z důvodu nedostatku času, kdy se ze dne na den musel o bydlení starat sám, když v řízení bylo prokázáno, že v době zahájení tr. stíhání žili společně. Soud dále uvěřil tvrzení syna žalobce, že do doby zahájení tr. stíhání žalobce jej navštěvovali sousedi, kamarádi. Avšak medializaci věci žalobce i přes poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř neprokázal, když při svém výslechu uvedl, že i přestože ve věci kontaktoval novináře, články z rozhodného období týkající se žalobce se jim nalézt nepodařilo. Stejně tak žalobce neprokázal zásah do pracovního života, když ani přes výzvu soudu nedoložil, že byl a u koho v době zahájení tr. stíhání zaměstnán. Nadto sám žalobce uvedl, že pracoval na dohodu o provedení práce, jež je ze zákona limitována počtem odpracovaných hodin a je uzavírána jen na dobu určitou. Tedy soud nemá postaveno na jisto, že v době zahájení tr. stíhání, byl žalobce skutečně a za jakých podmínek zaměstnán. S ohledem na kriminální minulost žalobce a s přihlédnutím k pravomocnému odsouzení v projednávané věci, soud naznal, že nemohlo dojít ani k poškození pověsti žalobce. Nebylo zjištěno, že byl záměrně kriminalizován orgány činnými v trestním řízení.

32. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že přiznaní odškodnění nad rámec konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání není na místě. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). Soud má za to, že přiznání relutárního zadostiučinění by bylo právě s obecně sdílenou představou spravedlnosti, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobce byl již v minulosti pro obdobnou tr. činnost opakovaně odsouzen, byl z tohot důvodu opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, v poměrech souzené věci nebyl zproštěn stran všech skutků, když skutky k nimiž se žalobce doznal, není na místě bagatelizovat, jak žalobce činil, když se bránil tím, že [anonymizováno 17 slov] [role v řízení], [anonymizováno 11 slov]“. Soud na druhou stranu zohlednil, že žalobce byl oproti stávajícímu pravomocnému odsouzení, ohrožen třikrát delším trestem odnětí svobody a dále shora popsaný zásah do rodinného a soukromého života žalobce, kdy se od něj po dobu tr. stíhání odvrátil syn a byla narušena komunikace i s ostatními členy rodiny, přáteli, sousedy, trpěl psychickými problémy.

33. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 C 224/2010 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 536/2011), kdy poškozenému bylo na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání poskytnuto toliko konstatování porušení práva. V tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro tr. čin znásilnění v druhém odstavci, tedy byl ohrožen nižší tr. sazbou, avšak tr. řízení trvalo poloviční dobu, necelý rok. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě trestního stíhání, tr. stíhání mělo také dopad v psychické sféře poškozeného, oproti žalobci nebyl vazebně stíhán, nebyl omezen na svobodě. V obou případech nešlo o vykonstruovanou kriminalizaci a tr. represi, byly prováděny standardní vyšetřovací úkony, které vyšetřování tohoto tr. činu vyžadují, když je třeba mít na zřeteli zvýšenou ochranu státu na zdraví nezletilých dětí. Stejné tak nedošlo k narušení profesní sféry života poškozeného. V dané věci odvolací soud konstatoval, že důležitou okolností pro stanovení výše odškodnění bylo i chování poškozeného, který ke vzniku nemajetkové újmy přispěl ([anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]). V tomto případě byl žalobce stejně jako poškozený ve srovnávacím případě zproštěn obžaloby ze spáchání tr. činu znásilnění, nicméně s ohledem na pravomocné odsouzení žalobce pro výše uvedené přečiny, je nepochybné, že se žalobce vůči nezletilé určitého závadného jednání dopustil, stejně jako se určitě závadného jednání dopustil i poškozený ve srovnávacím případě, ikdyž na rovinu je samozřejmě postavit nelze. Porovnáním s tímto případem, tak soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva žalobce je odpovídající a zcela dostatečnou satisfakcí, přičemž relutární zadostiučinění by bylo se shora popsaných důvodů v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a proto žalobu v této části shledal neopodstatněnou.

34. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl, když svůj nárok odvozoval zejména od rozhodnutí soudů týkajících se nezákonné vazby.

35. Nárok B– Nezákonný výkon vazby 36. Žalobce se na žalované domáhal nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu v důsledku výkonu nezákonné vazby od 6. 7. 2016 do 12. 10. 2017. Zdejší soud se zaměřil na zkoumání kritérií vytyčených Nejvyšším soudem v rozsudku z 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/2012, tedy na a) povahu trestní věci, b) celkovou délku vazby, c) následky v osobní sféře žalobce. V R 52/2012 Nejvyšší soud uvedl, že adekvátním, avšak orientačním odškodněním nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za den trvání vazby. K povaze trestní věci odkazuje zdejší soud na odst. 30 rozsudku. Omezen na osobní svobodě byl žalobce 464 dnů. Vazba byla nejprve odůvodněna ust. § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, později toliko z důvodů a), c). Žalobce při účastnické výpovědi, uvedl, že po dobu vazby byl umístěn nejprve ve věznici v Ruzyni, později ve věznici Valdice. Zde problémy neměl, ty nastaly, až po jeho přemístění na celu 213, oddíl D dne 28. 11. 2017. Žalobce sice vypověděl, že neměl časový prostor si před vzetím do vazby vyřídit věci osobní potřeby, nicméně soud s ohledem na skutečnost, že i po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu byl žalobce opětovně vzat do vazby, a to zejména s ohledem na povahu a závažnost kriminálního jednání žalobce ve spojení s jeho kriminální minulostí. Tedy o vzetí do vazby bylo rozhodnuto, přestože Nejvyšší soud vytkl soudům nižšího stupně, že žalobci odepřeli právo na spravedlivý proces, jde-li o trestní stíhání pro trestný čin znásilnění. Se zřetelem na výše uvedené okolnosti, soud dospěl k závěru, že přestože byl žalobce pro tr. čin znásilnění zproštěn, nemajetková újma byla žalobci nahrazena jinak, jak má na mysli ust. § 31a odst. 1 OdpŠk, neboť mezi účastníky není sporu, že žalobce byl konečným rozhodnutím ve věci odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a Usnesením Krajského soudu v Praze č. j.: 5 T 20/2017-830 byla žalobci do tohoto trestu započítána právě vazba vykonaná v době od 6. 7. 2016 do 12. 10. 2017. Uvedené započtení vykonané vazby má soud věci postačující zadostiučinění a nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 464 000 Kč zamítl.

37. Nárok C – Nezákonný výkon trestu odnětí svobody 38. Žalobce se na žalované domáhal nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu v důsledku nezákonného výkonu trestu odnětí svobody od 13. 10. 2017 do 13. 6. 2018. Mezi účastníky nebylo sporu, že shora uvedeným Usnesením Krajského soudu v Praze č. j.: 5 T 20/2017-830 bylo žalobci do úhrnného trestu tří let započítán již vykonaný trest odnětí svobody v době od 13. 10. 2017 do 13. 6. 2018. I stran tohoto nároku soud došel k závěru, že nemajetková újma byla žalobci nahrazena jinak, a to ve smyslu ust. § 31a odst. 1 OdpŠk, když citované započtení již vykonaného trestu odnětí svobody do žalobci uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v délce tří let, má soud za věci adekvátní zadostiučinění a nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 244 000 Kč zamítl. K povaze trestní věci odkazuje zdejší soud na bod 30 rozsudku. Žalobce vykonal trest odnětí svobody v trvání 244 dní. A přestože žalobce opakovaně akcentoval, že dne 28. 11. 2017, kdy byl umístěn do cely č. 213 oddílu D věznice Valdice, což má soud za prokázáno i po provedeném dokazování (viz bod 12), trpěl psychickou i fyzickou šikanou ze strany svých spoluvězňů, v důsledku čehož se pokusil spáchat sebevraždu, uvedenou okolnost soud neshledal natolik významnou, aby odůvodnila přiznání relutárního zadostiučinění. I přestože soud uvěřil žalobci, že se ostatní spoluvězni dopouštěli vůči němu závadného jednání, uvedené jednání trvalo 1 den, poté byl žalobce přemístěn, kdy z úředního záznamu věznice vyplynulo, že žalobce byl již poté spokojen. Zejména však žalobce při svém výslechu ve věznici jednoznačně po tvrzených incidentech uvedl, že se„ necítí být obětí, za oběť se nepovažuje“. A jde-li o žalobcův pokus o sebevraždu, soud, aniž by jej soud chtěl jakkoli bagatelizovat, shledává jej demonstrativním. Sama obhájkyně žalobce při jednání konaném dne 1. 9. 2020 přednesla, že se jednalo o demonstrativní sebevraždu a přestože se žalobce tuto skutečnost snažil při své výpovědi zvrátit, ze záznamu z věznice a z výslechu žalobce ve věznici se podává, že před podáním této žaloby uvedené zranění označil žalobce jako povrchové, uvedl, že rány nebyly hluboké, zranění jej nijak neomezovalo v běžném životě, nelimitovalo jej. Nadto s ohledem na žalobcovu kriminální minulost, kdy byl pravomocně odsouzen k vykonání soulože nebo jinému pohlavnímu zneužití na osobě mladší 15- ti let, a to opakovaně, a v posuzovaném řízení byl pravomocně odsouzen pro přečiny zneužití dítěte k výrobě dětské pornografie dle § 193 odst. 1 a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle § 192 odst. 1 tr. zák., ke kterým se i doznal, nelze dospět k závěru, že by spoluvězni žalobce zaujali vůči němu jiný postoj i v případě absence tr. stíhání ze znásilnění. Obiter dictum žalobce při své výpovědi připustil, že o přeložení na jinou celu oficiální cestou ani nežádal.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalovaná měla úspěch ve věci jen částečný a rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Částečný úspěch ve věci měla žalovaná, soud proto rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení, výše nákladů je tvořena paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 1. 9. 2020 a 18. 5. 2021 (s ohledem na skutečnost, že délka jednání konaného dne 18. 5. 2021 přesáhla dvě hodiny, má žalovaná nárok na náhradu za dva úkony za toto jednání) a přípravu ke každému z jednání podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. 1 x úkon á 300 Kč, celkem za 6 úkonů právní služby 1 800 Kč. Nicméně tarifní hodnota sporu v době zahájení řízení byla 150 000 Kč – á 50 000 Kč za jinou nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím, nezákonný výkon vazby a stejně tak neoprávněný výkon trestu dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), když žalobce byl úspěšný toliko co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nezákonným rozhodnutím, tedy žalobce byl úspěšný co do částky 50 000 Kč, tzn. žalované náleží náhrada nákladů řízení ve výši 33% z 1 800 Kč, což je 594 Kč.