23 C 180/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o částku 1 975 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 975 000 Kč spolu s 9,75% p. a. úrokem z prodlení z této částky od dne 28. 11. 2018 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 19. 8. 2019 domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 975 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného usnesení Policie České republiky, [stát. instituce], [anonymizováno 8 slov], dne 5. 11. 2015, [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Žalobce byl trestně stíhán pro 2 skutky, a to pro podezření ze spáchání trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a dále pro podezření ze spáchání trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku. Žalobce byl nezákonně za spáchání uvedených skutků odsouzen rozsudkem [anonymizována dvě slova] v [obec] - [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 13. 2. 2017, č.j. [číslo jednací] k trestu odnětí svobody v celkové výši 8 let. Tento rozsudek byl k odvolání žalobce zrušen usnesením [název soudu] ze dne 27. 7. 2017, č.j. [číslo jednací] a věc byla soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] - [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 20. 11. 2017, č.j. [číslo jednací] byl žalobce obžaloby zproštěn. Trestní řízení se týkalo podezření, že se žalobce jako HIV pozitivní osoba dopustil při údajných intimních stycích s jinými muži šíření infekce HIV, a bylo prokázáno, že jeden ze skutků se vůbec nestal a druhý není trestným činem. Žalobce žije na malém městě a o své sexuální orientaci a HIV pozitivitě sám téměř nikomu neřekl, jeho trestní stíhání bylo masivně medializováno, někteří přátelé se od něj odvrátili. Žalobce byl rovněž vystaven nadávkám sousedů a odepřením určitých služeb v bydlišti, když byl například vykázán z pánského holičství a měl problém najít si nového lékaře. Přestože trestní stíhání žalobce skončilo, stále se o jeho osobě šíří pomluvy. Žalobce byl donucen v rámci své obhajoby v trestním řízení odhalit svou sexuální orientaci, informace o sexuálním životě a zdravotní postižení a nesetkal se ze strany státních orgánů s pochopením, nýbrž s opovržením. Veřejnost se následně o žalobci dozvěděla mimořádně osobní a citlivé údaje. S ohledem na uvedené žalobce požaduje zaplacení částky 1 975 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním.

2. Žalovaná k žalobě v podání ze dne 9. 12. 2020 uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 27. 5. 2018, neuznává. Žalovaná uvedla, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, proto se dne 13. 6. 2019 žalobci omluvila a poskytla mu finanční satisfakci v částce 25 000 Kč Trestní stíhání bylo zahájeno dne 5. 11. 2015 a skončilo právní mocí zprošťujícího rozsudku dne 28. 12. 2017. Žaloba byla soudu podána až dne 19. 8. 2019, proto žalovaná vznesla námitku promlčení nároku. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla žalobu zamítnout a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Žalobce v replice k vyjádření žalované dne 22. 12. 2020 uvedl, že považuje za nemorální jednání žalované, která nejprve zmešká 6 měsíční lhůtu k projednání nároku žalobce a která následně vznese námitku promlčení nároku před soudem. Žalobce k podání žaloby přistoupil bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o stanovisku žalované. Žalovanou jako nositelku veřejné moci žádný následek zmeškání lhůty k projednání nároku žalobce o více než 6 měsíců nestíhá. Vznesená námitka promlčení je tak v rozporu s dobrými mravy a pro žalobce představuje nepřiměřenou tvrdost. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013.

4. Na jednání konaném dne 10. 5. 2021 žalobce k vznesené námitce promlčení dále doplnil, že § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je v rozporu se zásadami demokratického právního státu (čl. 95 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

5. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 27. 5. 2018, podaným žalované téhož dne, uplatnil nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí a požadoval zaplacení částky 2 000 000 Kč jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona. Žalovaná dne 13. 6. 2019 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, kterým žalobci přiznala odškodnění v částce 25 000 Kč.

6. Dále bylo v řízení prokázáno, že usnesením Policie České republiky, [stát. instituce], [anonymizováno 8 slov], dne 5. 11. 2015, [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání 2 skutků, a to trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a dále trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g). Dne 17. 6. 2016 byla [anonymizována tři slova] [obec] - [anonymizována dvě slova] [obec] podána obžaloba. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2017 byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (1 skutek) a pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku a pokusu přečinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 21 odst. 1 a § 152 odst. 1 trestního zákoníku (1 skutek). Žalobce byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 let a k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 let. Usnesením [název soudu] ze dne 27. 7. 2017 byl k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2017 byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby z prvního skutku a podle § 226 písm. b) trestního řádu byl žalobce zproštěn obžaloby z druhého skutku. Dne 15. 12. 2017 byl rozsudek doručen obhájcům žalobce a dne 18. 12. 2017 žalobci. Dne 28. 12. 2017 rozsudek nabyl právní moci. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu [anonymizována tři slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] [obec], sp. zn. [spisová značka].

7. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 32 odst. 3 věty první zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

8. Soud s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobce požadoval zaplacení částky 1 975 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí, a to konkrétně usnesením Policie České republiky, [stát. instituce], [anonymizováno 8 slov], ze dne 5. 11. 2015, [číslo jednací] o zahájení trestního stíhání žalobce.

9. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými.

10. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ze které je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 publikovaný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; posledně uvedené rozhodnutí je též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR ‚www.nsoud.cz), tzn., že vznik nároku na náhradu škody není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (i rozhodnutím o vazbě). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, což však nebylo tvrzeno. Soudní judikatura výkladem zákona dovodila, že ve smyslu právní úpravy odpovědnosti za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a že je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že proti němu nemělo být trestní stíhání vedeno.

11. V posuzovaném případě se jednalo o zmíněné usnesení Policie ČR ze dne 5. 11. 2015 o zahájení trestního stíhání žalobce sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a dále pro podezření ze spáchání trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g), kterých se měl dopustit v usnesení uvedeným jednáním. Sdělení obvinění bylo odůvodněno zmíněnými skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchala konkrétní osoba, tj. žalobce. Nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání. Také soud nedospěl k závěru, že by se žalobce podílel na zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, nebo že by si trestní stíhání sám zavinil. Žalobce netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči němu záměrně nesprávně, nebo se jej snažily záměrně kriminalizovat. Trestní stíhání žalobce bylo zakončeno rozsudkem [anonymizována tři slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 20. 11. 2017, č.j. [číslo jednací], kterým byl žalobce podle § 226 písm. a), písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2017. Je tak dán odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí), neboť žalobce byl nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, ve kterém orgány činné v trestním řízení spatřovaly zmíněný trestný čin.

12. Soud se však musel nejprve zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012). V posuzovaném případě se žalobce nejpozději o nemajetkové újmě dozvěděl dne 28. 12. 2017, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek [anonymizována tři slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 20. 11. 2017, proti kterému nebylo podáno odvolání. Tímto dnem bylo trestní stíhání žalobce skončeno a žalobce se nejpozději tento den dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Od následujícího dne proto žalobci ve smyslu § 619 občanského zákoníku počala běžet zákonem stanovená šestiměsíční promlčecí lhůta, ve které mohl svůj nárok předběžně uplatnit u příslušného orgánu (§ 14 zákona) a následně i u soudu. Šestiměsíční promlčecí lhůta by podle § 32 odst. 3 zákona uplynula dne 28. 6. 2018 (§ 605 odst. 2 občanského zákoníku).

13. Promlčecí lhůta neběžela ve smyslu § 35 zákona ode dne uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. V této věci trvalo předběžné projednání od 27. 5. 2018 do 13. 6. 2019, tj. déle než 6 měsíců, proto se promlčecí lhůta stavěla do 27. 11. 2018 a marně uplynula dne 29. 12. 2018. Žaloba v této věci byla soudu podána až dne 19. 8. 2019, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak důvodná.

14. Námitku žalobce o tom, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neshledal soud důvodnou. Soud poukazuje na to, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009). Vznesení námitky promlčení ze strany žalované nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům ani v situaci, kdy se žalovaná v uvedené lhůtě k předběžně uplatněnému nároku nevyjádřila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010). Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil včas, byl též zastoupen advokátem, který jako právně vzdělaná osoba má znát právo, tzn. i délku promlčecích lhůt a následky způsobené jejich uplynutím. Žalobci proto mělo být známo, že ačkoli žalovaná má na předběžné projednání nároku lhůtu maximálně 6 měsíců, pokud žalovaná v této lhůtě žádost žalobce neprojednala, má žalobce podat žalobu k soudu, s čímž ostatně zákon výslovně počítá v § 15 odst. 2, podle kterého se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobci tak nic nebránilo v tom, aby po marném uplynutí šestiměsíční lhůty, ve které měla být jeho žádost v rámci předběžného projednání žalovanou projednána, se domáhal svého nároku soudní cestou. Žalobce však vyčkával na stanovisko žalované a žalobu podal až dne 19. 8. 2019, což je po uplynutí zákonné promlčecí lhůty. Zavinění lze v tomto případě přičítat výhradně žalobci. V daném případě námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Dobrým mravům by dnes už odporovala snad jen námitka promlčení vznesená státem za situace, kdy by újma byla způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným v řízení, které po jeho změně nebo zrušení nadále pokračuje. Zánik nároku žalobce na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není a ani nemůže být nepřiměřeně tvrdým postihem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, na které žalobce ve svém vyjádření odkazoval, v této věci nelze použít, neboť dopadá na zcela odlišnou situaci, kdy objektivní promlčecí doba skončila dříve, než poškozený zjistil, že mu vznikla majetková škoda v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. V takovém případě by bylo zproštění odpovědnosti na základě vznesené námitky ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy. K naplnění těchto podmínek však v této věci nedošlo a vznesená námitka promlčení není v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami demokratického právního státu. Zároveň soud nesdílí názor žalobce, že by § 32 odst. 3 zákona § 32 odst. 3 zákona byl v rozporu se zásadami demokratického právního státu (čl. 95 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Tento argument je zcela lichý, když jak již bylo uvedeno, žalobce nic nebránilo v podání včasné žaloby k soudu a domoci se tak náhrady škody podle zákona, aniž by jeho nárok musel být promlčen.

15. S ohledem na promlčení nároku žalobce soud žalobu v celém rozsahu zamítl, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu (výrok I.).

16. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, které jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 600 Kč za dva úkony (vyjádření ze dne 9. 12. 2020, účast na jednání soudu dne 10. 5. 2021). Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce tří dnů.