23 C 196/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Janou Přibylovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 43 319 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 28 319 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 7. 2019 do zaplacení, zastavuje.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 7. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 856,60 Kč k rukám [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], zástupce žalobce, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. 9. 2019 domáhal zaplacení částky 43 319 Kč s příslušenstvím s tím, že nárok uplatnil u žalované dne 17. 1. 2019, a to nárok na náhradu majetkové a nemajetkové újmy ve výši 34 543 Kč, která měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu [obec] pod sp. zn. 1 T 62/2018. Žalobce požaduje náhradu majetkové újmy ve formě obhajného s tím, že žalobce požaduje vyšší částku, celkem částku 23 319 Kč s ohledem na to, že žalobce neúplně správně vyčíslil náklady, které mu vznikly v rámci obhajoby. Jelikož trestní stíhání žalobce skončilo zprošťujícím rozsudkem, žalobce má právo na náhradu nemajetkové újmy, kdy svoji žádost odůvodňuje trestním stíháním, které bylo závažným zásahem do života žalobce. Žalobce uplatnil částku 15 000 Kč, vzhledem k postoji žalované žádá přiznat částku 20 000 Kč. Poukazoval na to, že pokud je ve výkonu trestu znovu odsouzený obviněný, tak nemohl pracovat mimo věznici, nemohl pokračovat v práci, kterou měl. Samozřejmě neblahý vliv mělo stíhání i na rodinu, kdy se musela vypořádat s tím, že bylo vůči žalobci vedeno další trestní stíhání, i toto trestní stíhání mělo vliv na jeho pověst, každá nová věc má vliv na soužití mezi partnery, samozřejmě i na děti a celou rodinu. Došlo k rozluce mezi žalobcem a jeho manželkou, i když nejsou rozvedení, žalobce žil samotně a pracuje zde v [obec].

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že učinila nesporným průběh a výsledek trestního stíhání, současně i to, že žalobce požádal žalovanou dne 17. 1. 2019 o částku 19 543 Kč jakožto náhradu škody za obhajné a částku 15 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Žalovaná na náhradě nákladů obhajoby přiznala žalobci částku 18 713,85 Kč. Dále pak co se týká nemajetkové újmy, konstatovala porušení práva žalobce a omluvila se, k přiznání zadostiučinění nepřistoupila. Co se týká nemajetkové újmy, tak žalobce byl stíhán pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství, dle § 23 trestního zákoníku šlo o druh trestné činnosti, která nemá ve společnosti výrazně dehonestující charakter, jako je toho například u násilné trestní činnosti. Trestní stíhání trvalo cca rok, což lze považovat za lhůtu přiměřenou. Pokud se jedná o konkrétní zásah do osobností sféry, tak žalobce toto je pouze v rovině tvrzení, nenabízí žádných důkazů. Nejedná se o vyvratitelnou domněnku. Současně nelze přehlédnout, že žalobce byl stíhán ve formě spolupachatelství, což lze posoudit i z pohledu sdílené újmy. Současně lze přihlédnout k tomu, že žalobce není osobou bezúhonnou. V minulosti byl již několikrát pravomocně odsouzen. Žalobce nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a v přípravném řízení odmítl vypovídat.

3. Při jednání dne 8.12.2020 žalobce vzal žalobu o zaplacení obhajného ve výši 23 319 Kč s požadovaným úrokem z prodlení a nemajetkové újmy ve výši 5 000 Kč s úrokem z prodlení zpět. Jelikož žalobce vzal žalobu o zaplacení částky 28 319 Kč zpět, soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, odst. 2, věta prvá, odst. 3, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. (výrok I.)

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce uplatnil nárok u žalované dne 17. 1. 2019. Současně je nesporným, že řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 28. 11. 2017 usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 3 trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Dne 21. 3. 2018 podalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] obžalobu k Okresnímu soudu ve [obec]. Po proběhnuvších hlavních líčeních byl žalobce dne 15. 10. 2018 zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek spáchal žalobce. Právní moci nabylo toto rozhodnutí dne 31. 10. 2018.

5. Opisem z evidence rejstříku trestů fyzických osob ohledně žalobce bylo prokázáno, že tento byl celkem šestkrát odsouzen s daty rozhodnutí 31. 1. 2006, 15. 10. 2014, 16. 1. 2015, 26. 11. 2015, 16. 6. 2016 a 7. 4. 2017, jednalo se o úmyslné trestné činy, současně zde i nepodmíněný trest.

6. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2018 Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 1 T 62/2018, bylo prokázáno, že tímto bylo obžalováni [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], uznáni vinnými celkem v pěti jednotlivých skutcích, obžalovaní [příjmení] a [příjmení] v dalších osmi skutcích, obžalovaný [příjmení] v dalších šesti skutcích. Dále pak obžalovaný [příjmení] částečně zproštěn ohledně pěsti skutků, [jméno] [příjmení] částečně zproštěn ohledně dvou skutků, [jméno] [příjmení] částečně zproštěna ohledně dvou skutků a [celé jméno žalobce] zproštěn ohledně jednoho skutku. Obžalovaný [jméno] [příjmení] podal výpověď formou prohlášení, obžalovaný [jméno] [příjmení] nevypovídal a odkázal na výpověď z přípravného řízení, [jméno] [příjmení] využil právo nevypovídat, [jméno] [příjmení] podala výpověď formou prohlášení, [celé jméno žalobce] vypovídal v hlavním líčení. Odkazováno na řadu úředních záznamů i ohledně svědků, dále shrnován výslech svědka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a dále další čtené úřední záznamy o vysvětlení svědků, dále shrnutí svědka [jméno] [příjmení], další úřední záznamy, čteny listiny z jiného trestního spisu, samotný rozsudek má celkem 47 stran. Na rozsudku vyznačena doložka právní moci zprošťujícího výroku dne 8. 11. 2018.

7. Protokolem o výslechu obviněného ze dne 1. 2. 2018, obviněný [celé jméno žalobce], bylo prokázáno, že tento využil svého práva nevypovídat, vypovídat nechce a nebude.

8. Částí spisu Okresního soudu ve [obec], sp. zn. 1 T 62/2018, č. l. 1840 - 1902 s usneseními o zahájení trestního stíhání bylo prokázáno, že zde není stížnost proti usnesení od žalobce.

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených [anonymizováno] zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 26 zák. č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

14. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení náhrady nemajetkové újmy, a to přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání.

16. V řízení bylo nesporným, že usnesením Policie České republiky ze dne 28. 11. 2017 bylo zahájeno stíhání žalobce pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, následně byla podána obžaloba a dne 15. 10. 2018 byl žalobce rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 1 T 62/2018 zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) trestního řádu, s právní mocí dne 31. 10. 2018. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením, čímž mu vznikl nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

17. Nárokem žalobce byl nárok na náhradu nemajetkové újmy, a to přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání. Jak je výše uvedeno, odpovědnostní titul představovaný nezákonným trestním stíháním je nepochybně dán, soud se tedy dále zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím konstatování porušení práva nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011).

18. Prvně je třeba konstatovat, že soud nijak nezpochybňuje subjektivní nepohodu, v níž se žalobce (zcela pochopitelně) trestním stíháním ocitl, že však takové subjektivní vnímání jistě nikoliv příznivé životní situace ještě není podle zákona odškodnitelnou nemajetkovou újmou – ta je podle názoru soudu představována na podkladě dokazování zjištěným a dostatečně razantním objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby, tj. zejm. práv vyčtených v čl. 10 Listiny (na ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti, soukromého a rodinného života), tedy do sféry osobní, soukromé, rodinné, profesní, příp. i jiné.

19. Žalobce byl stíhán pro krádež § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, za který bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit trest odnětí svobody 1 až 5 let. S ohledem trestní minulost žalobce, žalobci hrozil trest spojený s odnětím svobody. Žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě. Současně nelze přehlédnout osobu žalobce, kdy tato byla již opakovaně soudně trestána. Žalobce nebyl stíhán pro trestnou činnost obecně nevnímanou jako zvlášť zavrženíhodnou. Samotné trestní stíhání žalobce trvalo necelý 1 rok (28.11.2017 – 8.11.2018), což nelze označit za dobu dlouhou nadto ani za dobu excesivně dlouhou, když délka řízení odpovídá zejména náročnosti dokazování (řada svědků a listinných důkazů), množství skutků a množství obviněných.

20. Prvně soud zkoumal, zda u žalobce trestním stíháním byla dotčena jeho pozice na poli pracovních aktivit. Žalobce tvrdil, že s ohledem na další trestní stíhání nebyla žalobci umožněna práce mimo věznici. Soud uvádí, že toto postihuje všechny odsouzené. Současně žalobce netvrdil, že by mu práce byla znemožněna, ale že mu nebyla umožněna práce mimo věznici, soud tomuto tvrzení žalobce uvěřil a zohlednil ho při určení výše odškodnění. Trestní stíhání žalobce nebylo medializováno a ani se mu nedostalo jakékoli publicity. Co se týká zásahů do zdraví, pak v průběhu řízení nebyly tvrzeny zásahy do zdravotní oblasti. Soud dále zkoumal zásahy trestního stíhání na rodinné vztahy žalobce a na jeho pověst u dalších osob. Žalobce tvrdil, že došlo k rozluce s manželkou. Soud postupoval dle § 118a o.s.ř. a vyzval žalobce k tomu, aby svá žalobní tvrzení ohledně rozluky s manželkou doplnil o to, kdy k rozluce došlo tak, aby soud mohl skutkově zkoumat, zda tato rozluka byla alespoň časově v souvislosti s trestním stíháním. Na základě této výzvy žalobce ničeho nedoplnil. K tomu, aby soud zjistil, zda k rozluce manželů došlo v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, je nezbytné minimálně přesně doplnit, kdy k této rozluce došlo, pokud žalobce toto nedoplnil, nelze posoudil, zda k ní došlo v příčinné souvislosti s trestním stíháním, nadto za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl odsouzen již několikrát, tedy manželka žalobce má s trestním stíhám žalobce již zkušenosti, a dokonce byl žalobce odsouzen i k výkonu trestu odnětí svobody, což na vztah manželů vliv mít muselo. Co se týká narušení pověsti, pak žalobce tvrdil, že byla narušena jeho pověst. Soud i ohledně tohoto tvrzení postupoval dle § 118a o.s.ř. a vyzval žalobce k tomu, aby svá žalobní tvrzení doplnil o to, konkrétně v čích očích byla narušena pověst žalobce tak, aby soud mohl zkoumat u konkrétních osob, zda došlo k narušení pověsti žalobce. Žalobce v tomto směru žádné konkrétní osoby neuvedl, soud má za to, i v tomto případě došlo k neunesení břemene tvrzení, přičemž v této souvislosti pak soud musí pro úplnost zdůraznit, že v žádném případě nelze nedoplněná skutková tvrzení nahrazovat odkazem na důkazy (např. výslech žalobce nebo výslechem svědka aj.), neboť primárně je třeba vždy řádným způsobem skutečnosti tvrdit a teprve k řádně doplněným a konkrétním skutkovým tvrzením označit důkazy. Jiné narušení vztahů žalobce netvrdil. Soud upozorňuje, že soud neodškodňuje osoby odlišné od žalobce.

21. Soud tedy dospěl k závěru o tom, že žalobci vznikla újma ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace, tísně, žalobce mohl vnímat situace úkorně a prokázán byl zásah ve formě neumožnění práce mimo věznici. Současně nelze přehlédnout, že v dané věci nebylo shledáno excesivní chování orgánů činných v trestním řízení. V poměrech dané věci vychází soud z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání dle již vzpomenutého rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 428/05 spojeno vždy s jistým individuálním diskomfortem trestně stíhaných osob) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak (a to zejm.) jako intenzitu (případné) újmy, odůvodňující peněžní odškodnění. Každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30Cdo 2813/2011).

22. Současně nelze přehlédnout, že v případě žalobce jde o osobu, která již má zkušenosti nejen s trestním stíháním, ale i s pobytem ve věznici, když trestnímu stíhání byl vystaven i v době těsně předcházející přezkoumávanému trestnímu stíhání. Odlišně totiž působí trestní stíhání na osobu bez jakýchkoli zkušeností a osobu opakovaně trestně stíhanou. Soud také zohlednil okolnosti, za nichž sama nemajetková újma vznikla, když v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost a odmítl vypovídat. Celý průběh trestního stíhání byl pak tímto značně poznamenán. Nelze ani přehlédnout, že i další ze spoluobviněných v průběhu trestního řízení nevypovídali, tedy pro orgány činné v trestním řízení bylo zjištění skutkového stavu obtížnější.

23. Pro výše uvedené skutečnosti, zejména kdy v průběhu řízení byla prokázána nemajetková újma, dospěl soud k závěru, že poskytnutí konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy je odškodněním vzniklé a prokázané újmy naprosto dostačujícím. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 16.9.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 je zřejmé, že„ výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si pak soud opatří (a to případně i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř.) odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka“. Prvně soud posuzoval, zda jsou ke srovnání vhodná rozhodnutí označená žalobcem a dospěl k závěru, že nikoli. V těchto věcech se totiž jednalo o odškodňování trestního stíhání trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, tedy trestných činů násilných nikoli majetkových. Společenské odsouzení v případě násilného trestného činu, nadto spáchaného na mládeži, je oproti prosté krádeži nesrovnatelně vyšší. Věc zdejšího soudu sp.zn. 10 C 259/2015, kde byla přiznána částka 100 000 Kč, byla v případě trestního stíhání pro trestný čin znásilnění a ohrožování výchovy mládeže a současně zde došlo k významnému narušení vztahu s nezletilým synem, věc tedy není vhodná ke srovnání. Věc Městského soudu v Praze soudu sp.zn. 39 Co 215/2015, kde byla přiznána částka 80 000 Kč byla v případě trestního stíhání pro trestný čin znásilnění v souběhu s loupeží a současně při prokázaných zdravotních dopadech a medializaci, věc tedy není vhodná ke srovnání. Věc Městského soudu v Praze soudu sp.zn. 54 Co 342/2015, kde byla přiznána částka 50 000 Kč byla v případě trestního stíhání pro trestný čin znásilnění a současně medializaci, věc tedy není vhodná ke srovnání. S ohledem na množství shodných znaků lze ke srovnání použít věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 19 Co 274/2014, kdy konstatování bylo dostačujícím, přičemž se jednalo o trestní stíhání pro dva trestné činy a to krádež a vydírání, žalobce ve věci byl již předtím odsouzen, samotné trestní stíhání trvalo 435 dnů, tedy dobu delší, a trestní sazba byla jen mírně nižší 6 měsíců až 4 roky. Poskytnuté odškodnění bylo přezkoumáno i Nejvyšším soudem. Současně lze srovnat i s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp.zn. 16 C 24/2012, kdy byla přiznána částka 20 000 Kč, přičemž se jednalo o trestní stíhání pro krádež, samotné trestní stíhání trvalo 17 měsíců, tedy dobu delší, a trestní sazba byla shodná. Soud ale přihlížel k tomu, že žalobce byl dosud netrestaný a jeho věk byl blízký věku mladistvého. Soud tedy konstatuje, že stanovené a poskytnuté odškodnění ve formě konstatování porušení práva v konkrétní projednávané věci a omluvy je i z tohoto pohledu přiměřené a nedosahuje významnější odchylky od jiných (obdobných) věcí. Soud tedy žalobu o zaplacení částky 15 000 Kč považoval za nedůvodnou, tedy tuto zamítl (výrok II.).

24. Soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle nějž měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě byl žalobce po uplynutí lhůty k projednání úspěšný co se týče nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (žalobce byl úspěšným co do konstatování porušení práva, což lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch) a co do části nároku na náhradu majetkové újmy ve výši 18 713,85 Kč, když současně platí, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy soud vychází z částky 35 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. d) AT a při přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je třeba určit tarifní hodnotu nikoli v návaznosti na to, co žalobce žádal, nýbrž podle toho, čeho se mu skutečně dostalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015) a nebyl úspěšným co do požadované škody v částce cca 4 606 Kč, žalobce nebyl úspěšným v rozsahu 8%, tedy soud mu přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 84% Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, náklady právního zastoupení ve výši 25 591,30 Kč, za odměnu advokáta za 4 úkony právní služby á 3 460 Kč dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, doplnění skutkových tvrzení, jednání před soudem dne 8.12.2020 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále za náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 cit. vyhl. za 4 úkony á 300 Kč, cestovné 4 509,84 Kč za 1krát cestu z [obec] do [obec] a zpět dne 8.12.2020 osobním automobilem tovární značky Volvo, o průměrné spotřebě 7,3 litrů a ceně benzínu 32 Kč a opotřebení 4,2 Kč/km a ztráty času 1 600 Kč za 16krát půlhodinu po 100 Kč a 21 % DPH. Celkem náklady řízení činí 29 591,30 Kč, soud tedy přiznal částku v rozsahu 84%, tedy částku 24 856,60 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že náhrada za uplatnění nároku na náhradu újmy dle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. žalobci nepřísluší. O delší lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. z důvodu objektivní nemožnosti rychlejšího provedení platby ze státního rozpočtu z technických důvodů.