23 C 83/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr Janou Přibylovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení 3 300 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 30. 11. 2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 580 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala výše uvedené částky s odůvodněním, že žalobkyně byla vlastníkem 1/4 budovy [adresa], část [územní celek], na pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] vše v k.ú. [část obce], [územní celek]. Žalobkyně spoluvlastnický podíl darovala své sestře [jméno] [příjmení]. V roce 2008 vyzvala žalobkyně sestru k vrácení daru. Vlastnické právo žalobkyně ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech bylo potvrzeno pravomocným rozhodčím nálezem o určení vlastnického práva vedeným rozhodcem [titul]. [jméno] [příjmení] ze dne 5. 8. 2008. V roce 2009 byl na majetek sestry žalobkyně prohlášen konkurz. Insolvenčním správcem byl jmenován [titul]. [jméno] [příjmení]. Insolvenční řízení bylo vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyni bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce ze dne 30. 11. 2009, kterým jí bylo sděleno, že insolvenční správce zahrnuje do majetkové podstaty úpadce [jméno] [příjmení] i předmětný spoluvlastnický podíl. Žalobkyně podala žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty, která byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], kde dne 3. 2. 2011 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, č.j. [číslo jednací], tak, že se žaloba žalobkyně na vyloučení nemovitosti zamítá. Proti rozsudku se žalobkyně odvolala. Dne 30. 5. 2012 rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem, č.j. [číslo jednací], který prvoinstanční rozsudek potvrdil. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. [číslo jednací], ze dne 30. 5. 2012 se žalobkyně dovolala. Současně navrhla odložení vykonatelnosti. Dne 27. 2. 2013 byla provedena dražba předmětného podílu ve výši 1/4 předmětných nemovitostí. Podíl vydražila společnost [právnická osoba], na kterou přešlo vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 29 Cdo 2860/2012-182, ze dne 31. 10. 2014 byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. [číslo jednací], ze dne 30. 5. 2012 pro nezákonnost s tím, že soud byl vázán určovacím rozhodčím nálezem, který má povahu pravomocného rozsudku. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem, č.j. [číslo jednací], tak, že insolvenčnímu správci byla uložena povinnost uhradit žalobkyni výtěžek zpeněžení ve výši 3 876 720 Kč, když příklep v dražbě již není možné zvrátit. Žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku z nerealizovaného pronájmu. K předmětnému spoluvlastnickému podílu se vázalo a dosud váže právo užívat mezonetový byt ve třetím a čtvrtém nadzemním podlaží o výměře 191,57 m2, obvyklé nájemné za srovnatelné byty v dané lokalitě činí minimálně 50 000 Kč. Žalobkyně nemohla předmětný byt užívat od 30. 11. 2009, kdy jí bylo sděleno, že insolvenční správce zahrnuje do majetkové podstaty úpadce [jméno] [příjmení] i předmětný spoluvlastnický podíl, takže do 31. 5. 2015 činí ušlý zisk částku 3 300 000 Kč. Žalobkyně měla v roce 2009, 2010, 2011 a 2012 v úmyslu pronajmout podkrovní byt, nebo tento podkrovní byt přestavět na tři menší byty, které následně nabízet ke krátkodobému pronájmu. V tomto období byl uvedený byt prázdný. Žalobkyně nemohla záměr realizovat. Žalobkyně ztratila možnost disponovat s 1/4 rodinného domu na adrese [adresa žalobkyně]. Žalobkyně svůj záměr realizovala až v roce 2019, když Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem, č.j. 11 C 77/2017-195, ze dne 9. 1. 2019 zrušil spoluvlastnictví společnosti [právnická osoba] a žalobkyně k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa] a pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. V roce 2019 přestavěla žalobkyně podkrovní byt na tři menší byty, které krátkodobě pronajímá. V souvislosti s nezákonnými rozhodnutími žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku z nerealizovaného pronájmu.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobě chybí konkrétní tvrzení o obchodech či jiných smluvních (nájemních) vztazích, které by měly být na tvrzenou dobu sjednány. Současně nelze ztotožňovat ušlé nájemné s ušlým ziskem, když ušlé nájemné odpovídá pouze přímo a není poníženo o náklady potřebné k jeho dosažení a udržení. Kromě toho pojetí spoluvlastnických podílů do soupisů majetkové podstaty bylo úkonem insolvenčního správce, za jehož činnost žalovaná neodpovídá. V rozhodčím nálezu ze dne 5. 8. 2008 se uvádí, že žalobkyně svůj nárok odůvodnila tak, že poté, co se [příjmení] odstěhovala v roce 2007 z bytu, odmítla žádosti žalobkyně o dočasné užívání bytu pro potřeby její rodiny. Otázkou je, zda tvrzení žalobkyně o tom, že by byt pronajala, není zpětně dovozovaný záměr. Současně bylo žalované předloženo v rámci předběžného uplatnění nároku, že [příjmení] se z bytu odstěhovala zřejmě až v únoru 2013. Sporné je také období.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně dne 28. 5. 2015 podala žalované žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy s obdobným odůvodněním, jako je v žalobě. Dále že žalobkyně byla vlastníkem ¼ budovy [adresa], část [územní celek], na pozemku parc. [číslo] ¼ pozemku parc. [číslo] ¼ pozemku parc. [číslo] vše v k.ú. [část obce], [územní celek]. Žalobkyně předmětný spoluvlastnický podíl darovala sestře [jméno] [příjmení], narozené [datum]. V roce 2009 byl na majetek [jméno] [příjmení] prohlášen konkurz. Insolvenčním správcem [jméno] [příjmení] byl jmenován [titul]. [jméno] [příjmení]. Insolvenční řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně podala žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty, když řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], když ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č.j. [číslo jednací], ze dne 30. 5. 2012, proti kterému bylo podáno dovolání. Dne 27. 2. 2013 byla provedena dražba předmětného podílu ve výši ¼ na předmětných nemovitostech. Podíl vydražila společnost [právnická osoba], na kterou přešlo vlastnické právo. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 29 Cdo 2860/2012-182, ze dne 31. 10. 2014, který byl doručen žalobkyni dne 8. 1. 2015, neměl být předmětný podíl ve výši ¼ na výše uvedených nemovitostech pojat do soupisu majetkové podstaty. Rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. [číslo jednací], ze dne 30. 5. 2012 byl dovolacím soudem zrušen pro nezákonnost. Následně bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze rozsudkem, č.j. [číslo jednací], tak, že insolvenčnímu správci byla uložena povinnost uhradit žalobkyni výtěžek zpeněžení ve výši 3 876 720 Kč a byla přiznána náhrada nákladů.

4. Výslechem žalobkyně bylo prokázáno, že sestra žalobkyně se z bytu odstěhovala cca půl roku po dražbě a vydražení ideální ¼ nemovitosti [právnická osoba]. Společnost [právnická osoba] se snažila byt pronajmout, vodila tam zájemce, chodili tam makléři.

5. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“ či„ zákon č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"). Podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za výkon státní správy podle § 3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona č. 82/1998 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

6. Již ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že se žalobkyně obrátila na žalovanou s žádostí o tzv. předběžné projednání nároku uplatněného posléze žalobou, a že žalovaná této žádosti ani zčásti nevyhověla. Žalobkyně tedy splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb., představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

7. Podle shora citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. jsou podmínkami vzniku odpovědnosti státu za škodu: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup); 2) vznik škody; 3) existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Tyto podmínky musí být splněny zároveň, aby bylo možno odpovědnost státu za škodu vyslovit a náhradu škody přiznat.

8. Již absence jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. Z procesně ekonomických důvodů se podává, že v případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se není třeba zaobírat ne/naplněním i dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence procesní ekonomie).

9. Podmínkou vzniku škody je také příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001); právním posouzením je však stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má (může) být existence příčinné souvislosti (vůbec) zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V případě, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba mezi takovými skutečnostmi identifikovat vskutku právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 656/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). V posledně citovaném nálezu pak Ústavní soud ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že„ …v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ 10. Žalobkyně žádala k zaplacení částku 3 300 000 Kč představující škodu v podobě ušlého zisku z pronájmu 1/4 rodinného domu na adrese [adresa žalobkyně], za období od 30. 11. 2009, kdy jí bylo sděleno, že insolvenční správce zahrnuje do majetkové podstaty úpadce [jméno] [příjmení] i předmětný spoluvlastnický podíl, do 31. 5. 2015. Prvně soud uvádí, že škoda v podobě ušlého zisku nemohla žalobkyni v důsledku nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. [číslo jednací], vzniknou v době od 30.11.2009 do dne 30. 5. 2012, kdy bylo toto rozhodnutí vydáno. Rozhodnutí totiž nemůže v žádném případě působit škodu v době, kdy toto rozhodnutí není vydáno, tedy žaloba je v této části naprosto nedůvodnou. Soud ale zkoumal dále příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. [číslo jednací]) a škodou v podobě ušlého zisku z pronájmu, když dospěl k závěru o její absenci. Škoda v podobě ušlého zisku z pronájmu části nemovitosti totiž nikdy nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Již ze samotných žalobních tvrzení je zřejmé, že nezákonné rozhodnutí se dotýkalo podílu na nemovitosti ve výši jedné ideální čtvrtiny. V dané věci se jednalo o nemovitost, která byla ve spoluvlastnictví více osob. Podle § 139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31.12.2013, z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Podle odst. 2 cit. ust. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Podle odst. 3 cit. ust. jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud. Shora citované ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku (shodně i platné znění nového občanského zákoníku) zakotvuje tzv. princip majorizace, podle nějž o hospodaření se společnou věcí (zahrnujícím mj. a zejm. to, kdo a jakým způsobem bude společnou věc užívat) rozhoduje většinový spoluvlastník. Většinový spoluvlastník je tak oprávněn rozhodnout např. i tak, že bude společnou věc užívat zcela a menšinový spoluvlastník ji nebude užívat vůbec. Stanoví-li zákon, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlené konání mohl rovněž rozhodnout či se k němu vyjádřit. Pokud nebyla nemovitost či její část ve vlastnictví spoluvlastníků pronajímána, pak tomu bylo pouze v důsledku rozhodnutí spoluvlastníků a nikoli v důsledku nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Předmětné vlastnictví bylo vlastnictvím minoritním a bylo na rozhodnutí spoluvlastníků, aby tito nemovitost ve svém vlastnictví pronajímali případně jakkoli jinak rozhodovali o způsobu, jakým bude s nemovitostí nakládáno. V dané věci tedy nelze shledat příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody, neb jedinou příčinou vzniku škody bylo rozhodování spoluvlastníků. Nadto soud má významné pochybnosti i o tom, zda se nejedná pouze o zpětně dovozovaný záměr, když i sama žalobkyně potvrdila, že její sestra se odstěhovala až cca půl roku po dražbě nemovitosti, která ale byla dne 27. 2. 2013, a současně se nemovitost snažila pronajmout i [právnická osoba], které se to ale po celou dobu, kdy ¼ nemovitosti měla ve vlastnictví, nepodařilo. Soud tedy žalobu v celém rozsahu shledal jako nedůvodnou.

11. Pro úplnost soud dodává, že má pochybnosti i o výši škody, neb ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch, spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Je tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že nebýt škodní události, žalobce by zisk v konkrétní výši měl a tento by mu neušel. Současně rozmnožení žalobcova majetku nesmí být nejisté a nepředvídatelné, ale musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi tak, aby bylo postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Dokonce i pokud by snad bylo možné připustit jistou pravděpodobnost zisku, tato pravděpodobnost podle ustálené judikatury nepostačuje (nepostačila by), ale musí být najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se majetkový stav poškozeného zvýšil (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2009, sp.zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2009, sp.zn. 25 Cdo 371/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/ 2007). Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobkyně konstruuje ušlý zisk tak, že se jedná o částku, která odpovídá jakési částce průměrného nájemného násobené počtem měsíců. Takto konstruovaný ušlý zisk ale neodpovídá ušlému zisku dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

12. Soud v odůvodnění rozsudku pro stručnost nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z dalších v řízení provedených a shora nezmíněných důkazů, ježto tyto výsledně neměly pro rozhodnutí o věci samé podstatný význam. Současně byly zamítnuty další (neprovedené) důkazní návrhy účastníků, neboť tyto soud považoval s ohledem na závěry výše uvedené za nadbytečné.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná byla plně úspěšnou, žalovaná má nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalované představuje částka výši 580 Kč (paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015, v rozsahu 300 Kč za jeden úkon podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření ve věci samé ze dne 3.2.2016, vyjádření ze dne 15.12.2016, vyjádření ze dne 1.6.2020, vyjádření ze dne 13.8.2020, účast na jednání dne 10.3.2020, 18.8.2020 a 19.1.2021 (§ 1 odst. 3 písm. a/ a c/ cit. vyhl.), když 3 úkony byly činěny ohledně celkem 5 nároků, tedy soud přiznával 1/5 částky 300 Kč, 4 úkony byly ohledně celkem 3 nároků, tedy soud přiznával 1/3 částky 300 Kč). Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. (výrok II.)