23 C 92/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 7 slov adresa o zaplacení částky 246 792 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 246 792 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 10. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 16. 4. 2019, rozšířenou podáním došlým soudu dne 2. 4. 2020 (když změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 66 792 Kč s příslušenstvím v tomto podání byla pravomocně připuštěna usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 3. 2021, č. j. [číslo jednací]), na žalované domáhala zaplacení nemajetkové újmy a náhrady škody, jež jí měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla stíhána pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a v němž Okresní soud Plzeň – sever usnesením ze dne 12. 4. 2018 rozhodl o zastavení řízení podle § 231 odst. 1 trestního řádu z důvodu promlčení. Konkrétně se domáhala částky 80 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, dále částky 100 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a konečně částky 66 792 Kč na náhradě škody vzniklé jí náklady vynaloženými na obhajobu v předmětné trestní věci. Předmětné trestní stíhání bylo zahájeno podáním návrhu na potrestání dne 4. 3. 2013, čemuž předcházelo sdělení podezření policejním orgánem dne 25. 2. 2013, a skončilo shora uvedeným usnesením ze dne 12. 4. 2018 o zastavení řízení. Zastavení řízení přitom předcházel rozsudek I. stupně, jímž byla žalobkyně obžaloby zcela zproštěna, avšak tento rozsudek byl následně k odvolání státního zástupce zrušen soudem odvolacím a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Předmětné trestní stíhání tak trvalo 5 let, což je podle žalobkyně dobou nepřiměřenou. Na zadostiučinění proto požadovala částku 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok trvání řízení. Trestním řízením byla výrazně dotčena rodina žalobkyně a její nejbližší okolí v místě bydliště, když jako svědci údajného podvodného jednání žalobkyně byli vyslýcháni její syn a otec a nejbližší sousedé v obci [obec]. Předmět řízení se navíc velmi intenzivně dotýkal intimní sféry žalobkyně, když hlavním předmětem dokazování bylo, zda žila ve společné domácnosti se svědkem [příjmení] či nikoliv. Pokud jde o negativní vliv trestního řízení na její osobní sféru, uvedla dále, že velmi těžce nese výrok obsažený v odůvodnění zrušovacího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], podle něhož je„ osobou se sklony k podvodnému jednání“. K požadavku na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu dále uvedla, že v případě, že by trestní stíhání nebylo, by tyto náklady vynaložit nemusela. V trestním řízení si zvolila obhájcem JUDr. [jméno] [jméno], advokáta, který ji zde v plném rozsahu zastupoval podle zákona o advokacii a trestního řádu. Jednotlivé úkony právní služby provedené v rámci této obhajoby pak v rozšíření žaloby ze dne 2. 4. 2020 konkrétně specifikovala s tím, že své právní služby jmenovaný advokát vyúčtoval vyúčtováním ze dne 9. 10. 2018. Vyúčtovanou částku ve výši 66 792 Kč mu žalobkyně uhradila v hotovosti dne 10. 10. 2018. Nárok na poskytnutí požadovaného zadostiučinění a náhrady škody žalobkyně uplatnila u Ministerstva spravedlnosti podáním ze dne 16. 10. 2018, avšak dne 30. 7. 2019 obdržela jeho stanovisko, jímž byl její požadavek v plném rozsahu odmítnut.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobkyně u ní dne 16. 10. 2018 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na poskytnutí náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), v celkové výši 264 677 Kč, když mimo požadovala přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v celkové výši 180 000 Kč a dále náhradu nákladů obhajoby ve výši 66 792 Kč. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 29. 7. 2019, když žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak peněžité zadostiučinění žalobkyni nepřiznala s tím, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v dané věci jeví jako dostačující náhrada. Stran nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a náhrady škody vzniklé úhradou nákladů obhajoby žalovaná neshledala existenci odpovědnostního titulu jako první podmínky odpovědnosti státu za škodu. Ve svém vyjádření dále podrobně rozvedla zjištění, která učinila z předmětného spisu Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. [spisová značka], a zdůraznila, že řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudní soustavy po dobu 5 let a 1 měsíce, když soud I. stupně ve věci rozhodoval dvakrát a soud odvolací jedenkrát. Věc vykazovala jistou míru právní i skutkové složitosti. Žalobkyně se svým chováním na délce řízení nijak nepodílela. Žalovaná však zjistila průtah na straně Okresního soudu Plzeň – sever. Vzhledem k těmto zjištěním označila žalovaná celkovou délku řízení za nepřiměřenou, pročež konstatovala porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pokud jde o žalobkyní tvrzené nezákonné trestní stíhání, žalovaná dále uvedla, že zde nelze shledat existenci odpovědnostního titulu – nezákonného rozhodnutí, neboť trestní stíhání skončilo pouze na základě promlčení trestního stíhání a samotné zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nárok na náhradu škody nezakládá. Dále dodala, že žalobkyně měla možnost proti usnesení o zastavení trestního stíhání podat stížnost, což však neučinila. V průběhu řízení pak žalovaná dále poukázala na skutečnost, že ve vztahu k žalobkyni probíhalo i další trestní řízení u Okresního soudu v Plzni – jih, kde došlo k pravomocnému odsouzení žalobkyně, a bylo by tak velmi obtížné rozlišovat, z jakého konkrétního trestního stíhání mohla žalobkyni vznikat újma. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení pak dále dodala, že zastavením trestního stíhání žalobkyně pro promlčení se žalobkyni dostalo benefitu právě z důvodu délky trvání tohoto řízení. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Soud vzal ze spisu Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. [spisová značka] za prokázané, že: Policie ČR dne 25. 2. 2013 sdělila žalobkyni podezření z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že v místě svého trvalého bydliště, ani jinde, jako žadatelka o dávky státní sociální podpory, a to přídavku na dítě a sociálního příplatku podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, úmyslně neuvedla úplný okruh společně posuzovaných osob pro stanovení nároku na dávky státní sociální podpory přídavek na dítě a sociální příplatek, kdy neuvedla, že v období od 1. 7. 2010 do 7. 4. 2011 s ní žil ve společné domácnosti její bývalý druh [jméno] [příjmení], který se finančně podílel na společném chodu domácnosti, přičemž na základě tohoto neoznámení za předpokladu okruhu společně posuzovaných osob v souladu se zákonem o státní sociální podpoře a zákona o životním a existenčním minimu a souvisejících předpisů, získala neoprávněně na vyplacených dávkách státní sociální podpory za uvedené období celkem částku 17 477 Kč, čímž měla být Úřadu práce ČR způsobena škoda v uvedené výši. Dne 25. 2. 2013 byl proveden výslech žalobkyně, coby podezřelé. Z opisu evidence rejstříku trestů ze dne 14. 2. 2013, vyžádaného Policií ČR, plyne, že žalobkyně byla dne 1. 11. 2004 odsouzena Okresním soudem Plzeň – město za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 ve spojení s § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců se zkušební dobou do 7. 1. 2006, přičemž dne 7. 1. 2007 došlo k jejímu osvědčení. Dne 4. 3. 2013 byl státním zastupitelstvím u Okresního soudu Plzeň – sever (dále jen„ soud“) podán návrh na potrestání žalobkyně pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Soud dne 25. 3. 2013 vydal trestní příkaz, jímž byla žalobkyně uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Žalobkyně si dne 8. 4. 2013 proti trestnímu příkazu podala odpor, který podáním došlým soudu dne 27. 5. 2013 dále odůvodnila. Ve dnech 16. 7. 2013, 15. 10. 2013, 8. 4. 2014, 1. 7. 2014, 16. 9. 2014 a 4. 12. 2014 se konala hlavní líčení, při nichž bylo kromě žalobkyně vyslechnuto 11 svědků, včetně syna žalobkyně. Při hlavním líčení dne 4. 12. 2014 byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žalobkyně podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna návrhu na potrestání, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Dne 18. 12. 2014 si proti tomuto rozsudek podal odvolání státní zástupce a dne 7. 1. 2015 byla věc s odvoláním předložena Krajskému soudu v Plzni (dále jen„ odvolací soud“). Usnesením ze dne 19. 1. 2015 odvolací soud rozsudek soudu ze dne 4. 12. 2014 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závěrem, že v dalším řízení bude nutno dokazování dále doplnit a zejména vyhodnotit bankovní operace na všech účtech [jméno] [příjmení]. Podle odvolacího soudu mělo být vyhodnocení těchto pohybů na účtech složitější a soud měl proto zvážit přibrání příslušného znalce. Spis byl soudu vrácen 30. 1. 2015 a ten dne 10. 2. 2015, kromě nařízení hlavního líčení, v souladu s názorem odvolacího soudu učinil potřebné dotazy na celkem 38 bankovních ústavů. Ve dnech 23. 4. 2015, 25. 6. 2015, 1. 9. 2015, 10. 11. 2015 a 21. 1. 2016 proběhla ve věci další hlavní líčení, při nichž bylo vyslechnuto celkem 5 svědků, včetně otce žalobkyně. Opatřením ze dne 22. 1. 2016 byl soudem přibrán znalec z oboru ekonomika – odvětví účetní evidence, který vyžádaný znalecký posudek soudu dodal dne 29. 3. 2016. Dne 2. 6. 2016 se ve věci konalo hlavní líčení, při němž byl znalec vyslechnut. Další hlavní líčení se konalo dne 28. 7. 2016 a bylo odročeno na 27. 9. 2016 za účelem urgence zprávy příslušných peněžních ústavů. Toto hlavní líčení bylo odročeno z důvodu indispozičního volna soudce, přičemž spis byl dán na lhůtu 18. 10. 2016, neboť soudce nedisponoval do tohoto data volnými termíny pro nařízení hlavního líčení, a v mezidobí byl zjišťován stav řízení u Okresního soudu Plzeň – jih ve věci sp. zn. [spisová značka], kde mělo dojít k vyhlášení rozsudku, k němuž by bylo třeba v případě uznání žalobkyně vinnou ukládat souhrnný trest. Spis byl poté soudcem ukládán na lhůtu a byl dán pokyn, aby v případě vydání pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo nařízeno hlavní líčení. Soudce následně vyčkával na pravomocné skončení uvedené věci Okresního soudu Plzeň – jih sp. zn. [spisová značka]. V této věci Okresního soudu Plzeň – jih byla žalobkyně dne 6. 3. 2018 pravomocně odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č. j. [číslo jednací], za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 34 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 20 měsíců a dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, přičemž denní výměra činila 200 Kč, tj. 50 000 Kč s tím, že pokud by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu žalované přitěžovala okolnost, že kořistila z trestné činnosti, dopustila se dvou skutků, a to poměrně bezohledným způsobem, pročež u ní byl podle tohoto soudu mírně přísnější trest ve výměře 34 měsíců plně odůvodněn, stejně jako mírně delší zkušební doba v trvání 20 měsíců. S ohledem na bezohlednost jednání žalobkyně, kdy se snažila odčerpat od poškozené poslední hodnotný majetek, který jí v podstatě zbýval, pak je podle tohoto soudu zcela na místě i uložení peněžitého trestu v uvedené výši. Usnesením soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. [číslo jednací], jež nabylo právní moci dne 24. 4. 2018, bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno s tím, že trestní stíhání je promlčeno. Podle odůvodnění tohoto usnesení promlčecí doba skončila ke dni 4. 4. 2016. Usnesení obsahovalo poučení o tom, že prohlásí-li obžalovaná žalobkyně do 3 dnů od doby, kdy jí bylo usnesení oznámeno, že na projednání věci trvá, v trestním stíhání bude pokračováno.

4. Dne 16. 10. 2018 uplatnila žalobkyně u žalované žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy z důvodů popsaných v žalobě, když mimo jiné požadovala shodně jako v žalobě na náhradě nemajetkové újmy celkovou částku 180 000 Kč (80 000 Kč + 100 000 Kč) a na náhradě škody částku 66 792 Kč, jíž vynaložila za obhajobu v předmětné trestní věci. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 29. 7. 2019 konstatovala, že v předmětném trestním řízení došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak peněžité zadostiučinění žalobkyni nepřiznala. Stran náhrady škody spočívajících v nákladech obhajoby a újmy způsobené nezákonným trestním stíháním neshledala žalovaná existenci odpovědnostního titulu (plyne tak z uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne 12. 10. 2018, dodejky datové zprávy ze dne 16. 10. 2018, sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 16. 10. 2018 a stanoviska žalované ze dne 19. 7. 2019, jakož i ze shodných tvrzení účastníků řízení).

5. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

6. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

7. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

8. Podle § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován.

9. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení částky 100 000 Kč z důvodu nezákonného trestního stíhání, je ve smyslu konstantní soudní judikatury takový nárok na poskytnutí zadostiučinění způsobeného zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody způsobeného nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby, případně o zastavení trestního stíhání, je přitom rozhodnutím, které„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, a činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“, a zakládá, nenastoupí-li některá ze skutečností uvedených v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zák. č. 82/1998 Sb. V daném případě je nárok žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění vyloučen za analogického užití § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb., neboť žalobkyně, ač trestním soudem poučena o možnosti prohlásit do 3 dnů, že na projednávání věci trvá (§ 11 odst. 4 trestního řádu), tohoto svého práva domoci se příznivějšího výsledku své trestní věci, dosáhnout plné rehabilitace a otevřít si tak cestu k náhradě škody, nevyužila a nemůže tak být se svým nárokem úspěšná. Analogická aplikace ust. § 12 zák. č. 82/1998 Sb. nepřipadá v úvahu v situaci, kdy trestně stíhaný nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody vzniklé mu v důsledku trestního stíhání, což však není případ žalobkyně. Ke shodnému závěru dospěl kupř. i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2020, č. j. 68 Co 282/2020-148.

12. Ze stejného důvodu je pak vyloučena i důvodnost požadavku žalobkyně na náhradu škody za vynaložené náklady obhajoby, když zde rovněž absentuje již první nutná podmínka pro přiznání takového nároku, tj. odpovědností titul – nezákonné rozhodnutí.

13. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že předmětné trestní stíhání ve vztahu k žalobkyni trvalo od 25. 2. 2013 (kdy jí bylo sděleno podezření z přečinu) do 24. 4. 2018 (kdy bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno). Rozhodná doba řízení tak činí 5 let a 2 měsíce. Takto stanovenou celkovou délku řízení je při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ve stanovisku a vyjádření k žalobě připustila i žalovaná. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb.) a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za který jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).

14. Soud poté zvažoval, zda je na místě přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích či se jeví dostačující samotné konstatování porušení práva. V této souvislosti nemohl přehlédnout, že předmětné trestní stíhání žalobkyně bylo z důvodu promlčení zastaveno. Ve smyslu konstantní judikatury reprezentované kupř. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017, zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které nastalo v průběhu trestního stíhání, může ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. představovat jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Ještě jinou formu zadostiučinění lze vedle tohoto poškozenému přiznat, pokud se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující.

15. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že v daném případě představuje konstatování porušení práva ve spojení se zastavením trestního stíhání z důvodu jeho promlčení pro žalobkyni způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou jí délkou trestního stíhání, když jinou další formu zadostiučinění již není na místě přiznat. Je tomu tak proto, že žalobkyně byla v průběhu předmětného trestního stíhání, dne 6. 3. 2018, v jiném shora uvedeném trestním řízení pravomocně shledána vinnou podstatně závažnější trestnou činností, za níž jí byl uložen citelný trest. Navíc bylo prokázáno, že již v minulosti byla žalobkyně za obdobnou trestnou činnost pravomocně odsouzena, byť zde došlo před delší dobou k jejímu osvědčení. V každém případě šlo v případě žalobkyně o poškozenou, která měla s postavením obviněné v trestním řízení nepřehlédnutelnou zkušenost. Rovněž tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, reprezentovanou například jeho rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009.

16. Z popsaných důvodů se tak soudu shodně se žalovanou jeví v případě žalobkyně samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jako dostačující. Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž poskytnutí předpokládá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011). Protože takovéto plnohodnotné formy zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního řízení se žalobkyni dostalo již ve stanovisku žalované ze dne 29. 7. 2019, a protože další dva žalobkyní v řízení uplatněné nároky nebyly shledány důvodnými, nezbylo soudu, než podanou žalobu výrokem I. rozsudku zamítnout.

17. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšné žalované podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada 5 paušálních nákladů po 300 Kč za písemné vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2019, přípravu na jednání soudu dne 16. 6. 2020 a dne 14. 5. 2021 a účast při těchto dvou jednáních soudu podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, tj. celkem částka 1 500 Kč.

18. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.