25 C 13/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro: nahrazení rozhodnutí finančního arbitra č. fa číslo ve znění rozhodnutí č. fa číslo

I. Žaloba, že rozhodnutí Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] ev. č. [spisová značka], ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] ev. č. [spisová značka] se v plném rozsahu nahrazuje tak, že návrh navrhovatele [celé jméno žalovaného], narozeného [datum], trvale bytem [adresa žalovaného], ze dne [datum], se zamítá, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 28 798 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 1. 2018 domáhala po soudu, aby nahradil rozhodnutí Finančního arbitra s odůvodněním, že dne [datum] žalovaný podal proti žalobkyni u Finančního arbitra návrh, jímž se domáhal určení, že smlouva mezi žalobkyní a žalovaným o stavebním spoření [číslo] ze dne [datum] trvá i přes skutečnost, že cílová částka sjednaná ve smlouvě již byla dosažena a žalobkyně nadále nesouhlasí s jejím navyšováním. Arbitr rozhodl nálezem ze dne [datum rozhodnutí], ev. č. [spisová značka] tak, že výrokem I. uložil instituci povinnost obnovit vedení účtu stavebního spoření a tento uvést do stavu, ve kterém by byl, kdyby na základě oznámení ze dne [datum] neukončila žalobkyně právní vztah založený smlouvou. Proti nálezu podala žalobkyně námitky, o nichž arbitr rozhodl dne [datum], kterým nález potvrdil. Nález i rozhodnutí o námitkách jsou výsledkem nesprávného posouzení ze strany arbitra s tím, že zásadním omylem žalovaného i arbitra je představa o nároku na časově neomezené, doživotní stavební spoření. Právě takový absurdní důsledek by totiž nastával, byly-li by aprobovány názory o nefunkčnosti institutu zániku smlouvy o stavebním spoření dosažením jejího účelu v podobě cílové částky anebo o nemožnosti žalobkyně dalšímu navyšování cílové částky se svým nesouhlasem zabránit. Co se týká jednotlivé argumentace, žalobkyně uvádí argument ad absurdum, kdy je nepochybně absurdní výklad ustanovení čl. 9 odst. 7 VOP, který by jedné smluvní straně - žalovanému - dával právo donekonečna, resp. doživotně oddalovat dosažení účelu jeho stavebního spoření v podobě naspoření sjednané cílové částky a v mezidobí naspořit neomezeně vysokou částku. K takovému následku by totiž nevyhnutelně vedla interpretace, že možnost navyšování cílové částky dle čl. 9 odst. 7 VOP není podmíněn ani omezen žalobkyniným (ne) souhlasem. Validnost argumentu ad absurdum podtrhuje i sám arbitr, a to hned dvojím způsobem: Svou reakcí na námitku nepřípustnosti časové a objemové neomezenosti spoření vyplývajících z jeho závěrů, která je natolik nesmyslná, že snad ani nemůže být míněna vážně. Arbitr totiž žalobkyni poučil, že jí namítané následky nehrozí, neboť žádný z účastníků stavebního spoření nežije věčně, a i kdyby, tak nemá neomezené množství finančních prostředků. Absurdní je i další arbitrův vývod, a sice, že smlouva o stavebním spoření by dle ust. čl. 9 odst. 7 VOP měla zanikat nikoli přespořením, nýbrž pouze na haléř přesným dospořením. Arbitr dokonce navrhuje, aby strany na tomto dospoření spolupracovaly. Nevysvětluje však již, jak by si takovou spolupráci představoval. Ještě podivnější je podkladová arbitrova právní úvaha, že by k zániku smlouvy dosažením účelu mělo docházet právě a jen v případě přesného naspoření cílové částky, a nikoli v případech, že předmětnou transakcí dojde rovnou k jejímu přespoření, byť o jediný halíř. Kromě absurdnosti v obecném a obecně-právním slova smyslu se jedná o nepřípustný výklad i z hlediska bankovní regulatoriky. Stavební spořitelna je totiž bankou a podléhá bankovní regulaci. Stejně jako žádná banka se nesmí zavázat k poskytnutí úvěru ani k přijetí vkladu v neomezené výši, tak ani žádná stavební spořitelna nesmí jakémukoli klientovi dát bianco souhlas s přijetím jeho vkladu v jakékoli výši. Tím spíše ne, že se jedná o smluvní vztah vzniklý za zcela jiných tržních okolností a že parametry úročení prostředků na účtu stavebního spoření jsou pro klienta několikanásobně výhodnější. Nemožnost vkládat osud smlouvy o stavebním spoření výhradně do rukou jedné strany - žalovaného a přiznat mu právo pokračovat ve spoření neurčitě dlouho opakovaným navyšováním cílové částky bez ohledu na případný nesouhlas stavební spořitelny, vyplývá i ze skutečnosti, že smlouva o stavebním spoření je smlouvou na dobu určitou. K tomu žalobkyně odkazuje na následující soudní rozhodovací praxi, která tento závěr, vyplývající i z ustanovení smlouvy, včetně čl. 1 odst. 1 a 2 VOP, kdy smlouva je uzavřena na určitou cílovou částku, jednoznačně potvrzuje. Skutečnost, že se jedná o smlouvu na dobu určitou, je dána vymezením jejího účelu, kdy primárním účelem stavebního spoření je zamýšleným zákonodárcem naspoření finančních prostředků na krytí potřeby bydlení. Ve skutečnosti ovšem stavební spoření je jeho účastníky často využíváno i k neúčelovému spoření, což je v pořádku, nejedná-li se z jejich strany o zneužití. Toto bylo reflektováno i důvodovou zprávou k zákonu [číslo]„ Z důvodu omezení stavebního spoření pro klienty, kteří nehodlají využít úvěru ze stavebního spoření a systém stavebního spoření zneužívají jako výhodnou formu spoření s dlouhodobým čerpáním státní podpory, se navrhuje možnost, aby stavební spořitelny mohly v přesně vymezeném případu jednostranně změnit úrokovou sazbu z vkladů uvedenou ve smlouvě o stavebním spoření.“ Stavební spořitelna musí především hlídat a vyvažovat poměr prostředků zhodnocovaných na vkladech a poskytnutých formou úvěru. Pro vyváženost uvedeného poměru je rozhodující především porovnání objemu vkladů proti objemu úvěrů a výše úrokových sazeb vkladů a sazeb úvěrů. Odkazuje rovněž na metodu systematickou výkladu čl. 9 odst. 1 a odst. 7 VOP. Kdyby totiž měl platit výklad žalovaného a arbitra ohledně nárokovosti navyšování cílové částky dle ust. čl. 9 odst. 7 VOP, pak by tím bylo zcela vyprázdněno ust. čl. 9 odst. 1 VOP, které navýšení cílové částky podmiňuje písemným ujednáním, a logicky i žalobkyniným souhlasem. Dále odkazuje i na interpretaci ust. čl. 9 odst. 7 VOP z hlediska obecné výrokové logiky a sémantiky. Zásadně žalovaným a arbitrem zcela opomíjenou skutečností je, že ust. čl. 9 odst. 7 VOP neobsahuje ani jednu zmínku o jakékoli žalobkynině povinnosti. Naopak účastník (žalovaný) v něm dává souhlas, aby žalobkyně nějak postupovala, jedná se o jeho, tj. žalovaného, povinnost, nikoli o povinnost žalobkyně. Už jen to, že žalovaný předmětný souhlas dává, svědčí o tom, že jím odsouhlasený postup žalobkyně logicky nemůže být zároveň její povinností. Kdyby tomu tak bylo, tak by souhlas udělovaný jednou stranou smlouvy s tím, že její druhá strana plnila své smluvní povinnosti, byl zcela nadbytečný, neboť by touto logikou každá smlouva musela vedle sjednání povinností smluvních stran zrcadlově obsahovat také stejný výčet souhlasů s jejich plněním ze strany druhé. Co se týká účelu čl. 9 odst. 7 VOP, tento nepředstavuje poukaz účastníkům spoření na neomezenou konzumaci žalobkyniných služeb, přesto však jde o ustanovení ve prospěch účastníků spoření v minulosti hodně využívané právě i žalovaným. Jeho účel a využití je v podstatě dvojjediné, řešit situaci přesažení dosavadní cílové částky, která může nastat buď přespořením cílové částky nezamýšlené, k čemuž dojde nepozorností účastníka spoření, nebo připsáním úroků či státní podpory, nebo přespořením cílové částky zamýšleně, kdy se jedná o situaci klientů, kteří na svůj účet stavebního spoření opakovaně zasílají další prostředky při vědomí, že jimi cílovou částku přesáhnou. Zatímco v případě přespoření nezamýšleného se typicky jedná o částku vzhledem k zůstatku účtu stavebního spoření zanedbatelné, v druhém případě naopak a často bývají tyto částky mnohonásobně vyšší. Nebýt ustanovení čl. 9 odst. 7 VOP, nastával by v popsaných situacích problém, jak s částkou přesahující dosavadní cílovou částku naložit, za přespořenou částku vtáhnout do rámce stavebního spoření následným postupem dle čl. 9 odst. 1 VOP, nebo zda ji vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. První postup by byl problematický, a to právě s ohledem na to, že v mezidobí došlo k zániku smlouvy dosažením jejího účelu. Díky existenci ustanovení čl. 9 odst. 7 VOP lze popsané situace řešit jednoduše a flexibilně bez nutnosti předchozích či následných zvláštních ujednání. Navyšování dle článku 9 odst. 7 VOP je tak sice prováděno automaticky, avšak jen co do formy, v žádném případě však nikoli ve smyslu bez dalšího, respektive bez ohledu na souhlas či nesouhlas stavební spořitelny. Chtěl-li žalovaný naspořit vysokou částku, měl se s dostatečným předstihem postarat o to, aby s žalobkyní uzavřel závaznou dohodu postupem dle čl. 9 odst. 1 VOP. Za příslušnou úhradu by tak získal jistotu, že uvedenou částku může naspořit.

2. Žalovaný potom odkázal na závěry rozhodnutí Finančního arbitra. Dále uvádí, že ustanovení bodu 7 mohlo představovat v roce 2000 nezanedbatelnou konkurenční výhodu a mohlo být pro řadu klientů důvodem volby uzavřít smlouvu se žalobkyní.

3. Stejně tak potom Finanční arbitr odkázal na své rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], ev. č. [spisová značka] a rozhodnutí o námitkách ze dne [datum rozhodnutí], ev. č. [spisová značka].

4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 25 C 13/2018-128, nahradil rozhodnutí Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí], ev. č. [spisová značka], ve znění jeho rozhodnutí o námitkách ze dne [datum rozhodnutí], ev. č. [spisová značka], tak, že se návrh [celé jméno žalovaného], narozeného [datum], bytem [adresa], [obec a číslo], ze dne [datum] zamítá a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 29 Co 141/2019-279, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č.j. 33 Cdo 3951/2019 – 402 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5.2019, č.j. 29 Co 141/2019-279, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2018, č.j. 25 C 13/2018 – 128 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se předestřenou otázkou v obdobných skutkových souvislostech (a ve sporech s toutéž žalobkyní) zabýval již v rozhodnutích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018 (na něž upozorňuje dovolatel) a též v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020. Zde přijal a odůvodnil závěr, že„ způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu § 578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními VOP (§ 35 odst. 2 obč. zák.) … ujednání o„ automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka stavebního spoření a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 obč. zák.“. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z § 5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. („ …začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“). Ve světle uvedeného je třeba konstatovat, že odvolací soud vybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od jejíchž závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat, lze proto uzavřít, že k dovolacímu přezkumu předestřenou právní otázku posoudil nesprávně.

6. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by výklad článku 9 odst. 7 Všeobecných obchodních podmínek dával účastníku právo donekonečna, resp. doživotně oddalovat dosažení účelu jeho stavebního spoření. Stavební spořitelna je bankou a podléhá bankovní regulaci. Žádná stavební spořitelna nesmí jakémukoliv klientovi dát bianco souhlas s přijetím jeho vkladu v jakékoliv výši, zvláště ne v případě, kdy se jedná o smluvní vztah vzniklý za zcela jiných tržních okolností, kdy parametry úročení prostředků na účtu stavebního spoření jsou pro klienta násobně výhodnější, než je současný tržní standard. Účelem stavebního spoření je naspoření finančních prostředků na krytí potřeby bydlení účastníka. Ve skutečnosti je stavební spoření často využíváno i k neúčelovému spoření, což je v pořádku, nejedná-li se ze strany účastníků o zneužití. V tomto případě měl účastník možnost spořit téměř 16 let a naspořit téměř 33 % více, než si sám předsevzal. Žalobkyně kategoricky vylučuje, že by jejím úmyslem při uzavírání smlouvy o stavebním spoření za použití předmětných Všeobecných obchodních podmínek bylo zavázat se k povinnosti umožňovat účastníkům spoření spořit časově neomezeně dlouho a ve finančně neomezeném objemu. Nevyšší soud konstatuje nemožnost žalobkyně smlouvu vypovědět, neboť výpovědní důvody jsou sjednány pouze jako sankční. Své omezení v podobě nemožnosti smlouvu vypovědět bez uvedených důvodů žalobkyně přijala logicky jen právě proto, že věděla, že se jedná o smlouvu na dobu určitou, která skončí dosažením cílové částky, ledaže by sama umožnila její navýšení. Podle názoru žalobkyně je nepochybné, že smlouva ostavebním spoření je smlouvou na dobu určitou. Podle žalobkyně Nejvyšší soud nesprávně aplikoval obecné přechodné ustanovení v § 3028 o. z., když opomenul speciální ust. § 3077 o. z., ukládající aplikaci nového občanského zákoníku. Žalobkyně poukázala na početnou soudní rozhodovací praxi ve prospěch žalobkyně a zmínila konkrétní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze vyznívající ve prospěch žalobkyně. Navrhla, aby soud žalobě vyhověl.

7. Soud má za prokázaný průběh řízení před Finančním arbitrem spisem Finančního arbitra [spisová značka] [číslo] [rok] týkající se žalovaného. Byl podán návrh navrhovatelem, žalovaným, proti [právnická osoba], návrh na zahájení řízení dne [datum], kdy se domáhal bezodkladného zrušení ukončení smlouvy [číslo]. K tomuto přiložil návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření účastníka, dále Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, oznámení o ukončení smlouvy o stavebním spoření a zrušení ukončení smlouvy ze dne [datum], oznámení o ukončení smlouvy ze dne [datum], výpis z účtu stavebního spoření. Byl vydán nález finančního arbitra dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] s právní mocí dne [datum] ve výroku, že instituce [právnická osoba] je povinna uvést účet stavebního spoření č. [bankovní účet], který zřídila pro navrhovatele, žalovaného, na základě smlouvy o stavebním spoření [číslo] ze dne [datum] do stavu, ve kterém by byl, kdyby na základě oznámení ze dne [datum] neukončila právní vztah založený touto smlouvou z důvodu přespoření cílové částky, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dále, že instituce [právnická osoba] je povinna zaplatit žalovanému sankci ve výši [částka], kdy vycházel z návrhu na uzavření smlouvy, přijetí návrhu za uzavření smlouvy, Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření, schváleného rozhodnutím [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací] ve znění dodatku schváleného rozhodnutím [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací], oznámení instituce o ukončení smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum], reakce navrhovatele na oznámení o ukončení smlouvy, označeno jako žádost o zrušení ukončení smlouvy ze dne [datum], odpověď instituce ze dne [datum], oznámení instituce navrhovateli o změně smlouvy o stavebním spoření, jak smlouvy bez státní podpory s platností od [datum], konečný výpis z účtu stavebního spoření ze dne [datum], výpis z účtu stavebního spoření za rok [rok], kdy je uvedeno, kdy finanční arbitr rozhodl o nároku navrhovatele na plnění v podobě vedení účtu stavebního spoření do správného stavu, kdy otázkou trvání smlouvy o stavebním spoření posoudil pouze jako otázku předběžnou s tím, že podle čl. 7 odst. 1 všeobecných obchodním podmínek platí, že zůstatek na účtu, tj. vklady připsané státní podpora, úroky z vkladů a státní podpory připsané ke konci roku, se úročí sazbou 3 % p. a., v návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření a jeho přijetí si navrhovatel a instituce sjednali úrokovou sazbu z vkladů ve výši 3 % p. a. s tím, že finanční arbitr nezjistil, že smlouva o stavebním spoření netrvá, uložil instituci, aby uvedla účet stavebního spoření do správného stavu, ve kterém by byl, kdyby instituce neukončila právní vztah založení smlouvou o stavebním spoření s tím, že tedy instituci zaručuje ve prospěch účtu stavebního spoření úroky z vkladů za rok [rok], který na účet stavebního spoření připsala. Finanční arbitr dovodil, že právní vztah ze smlouvy o stavebním spoření může zaniknout pouze přesným naspořením cílové částky, nikoliv jejím přespořením. Ve smlouvě si účastníci sjednali druhý způsob navýšení cílové částky vedle dle č.l. 9 odst. 1 Všeobecných obchodních podmínek, které se děje přespořením. Dále žalobkyně podává námitky proti rozhodnutí finančního arbitra, o kterých rozhoduje finanční arbitr tak, že rozhodnutí námitky se zamítají a nález finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] evidenční číslo [spisová značka] se podle § 16 odst. 2 zák. o finančním arbitrovi potvrzují s právní mocí dne [datum].

8. Ze Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření má soud za prokázáno že dle čl. 9 odst. 1 zní: na písemnou žádost stavebníka může stavební spořitelna zvýšit cílovou částku stavebního spoření. Úhradu ve výši 1 % z částky, o kterou byla cílová částka zvýšena, účtuje stavební spořitelna k tíži účastníka. Datum uzavření smlouvy se nezmění. Parametr ohodnocení (čl. 12) se vypočítá znovu. Odst. 7 zní – přespořením cílové částky se rozumí stav, kdy zůstatek na účtu účastníka je vyšší než sjednaná cílová částka. Přespořování cílové částky není přípustné, v takovém případě účastník výslovně souhlasí s tím, že přespořenou částku zaokrouhlenou na celé tisíce korun nahoru stavební spořitelna považuje automaticky za novou cílovou částku a rozdíl úhrady (viz odst. 1) vzniklý navýšením cílové částky stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Pokud účastník dodatečně vyjádří nesouhlas s tímto postupem, má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět.

9. Z dopisu ze dne [datum] doručenému žalovanému má soud za prokázané, že žalobkyně mu oznámil ukončení předmětné smlouvy o stavebním spoření [číslo] z důvodu naspoření cílové částky a nesouhlasu žalobkyně s dalším navýšením. Smlouva byla ukončena ke dni [datum]. Žalovaný s ukončením nesouhlasí, jak má soud prokázáno žádostí žalované ze dne [datum] o zrušení ukončení smlouvy.

10. Soud rozhodoval za situace, kdy v jiných skutkově totožných případech vyjma rozhodnutí v této věci rozhodl Nejvyšší soud v rozsudcích sp. zn. 33 Cdo 2986/2018 a 33 Cdo 2367/2018, sp. 33 Cdo 2986/2018, sp.zn. 33 Cdo 2013/2018, sp.zn. 33 Cdo 1038/2020, v nichž se zabýval posouzením otázky zániku smlouvy o stavebním spoření z důvodu překročení cílové částky spoření. Nejvyšší soud v těchto rozsudcích dovodil, že na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření nelze usuzovat z vymezení cíle spoření. Poukazuje na to, že způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze Všeobecných obchodních podmínek. Nejvyšší konstatuje, že na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to ostatně vyplývá z ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 96/1993 Sb., který – není-li v individuálním případě sjednáno jinak – konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich. Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze Všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu § 578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními Všeobecných obchodních podmínek (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Podle oddílu I čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 Všeobecných obchodních podmínek je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z § 5 o dst. 1 4 zákona č. 96/1993 Sb. („ …začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“). Oddíl IV čl. 9 Všeobecných obchodních podmínek„ Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: a) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. oddíl V čl. 12 Všeobecných obchodních podmínek) a b) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření. Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. oddíl I čl. 5 odst. 2, oddíl IV čl. 9 odst. 1 Všeobecných obchodních podmínek). Stavební spořitelna má právo vypovědět smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem. V závěru Nejvyšší soud uvedl, že ujednání o„ automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 obč. zák. Soud na rozdíl od žalobkyně nepovažuje tento závěr za pokyn, aby se soudy při zvyšování cílové částky mechanismem vyjádřeným v čl. 9 odst. 7 Všeobecných obchodních podmínek zabývaly souladem takového postupu s účelem smlouvy o stavebním spoření. Názor Nejvyššího soudu, že nelze usuzovat na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření vymezením cíle spoření, byl v citovaném rozsudku vyjádřen zcela jasně. Odvolací námitku žalobkyně, že soud se má ve smyslu pokynů Nejvyššího soudu zabývat tím, zda byl splněn účel smlouvy o stavebním spoření, nepokládá odvolací soud za důvodnou. Z pohledu závěrů těchto rozsudků Nejvyššího soudu je nepochybné, že finanční arbitr, který věc posoudil shodně jako Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích, rozhodl správně o návrhu podaném ve správním řízení žalobcem a soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl plně úspěšný. Výše nákladů řízení činí 28 798 Kč (odměna advokáta za 7 úkonů právní služby po 3 100 Kč - viz § 7 bod 5. a 9. odst. 4, písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. za přípravu a převzetí, účast na jednání před soudem dne 12. 9. 2018, 10. 10. 2018, odvolání proti rozsudku, účast na jednání před odvolacím soudem dne 23. 5.2019, dovolání proti rozsudku, účast na jednání před soudem dne 7. 4. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. a), g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále 7 x režijní paušál po 300 Kč - viz § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhl. a náhrada za DHP.