25 C 131/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Nikolou Plevkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce anonymizována tři slova jméno příjmení anonymizováno adresa proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 10 slov , IČO anonymizováno adresa o zaplacení 1 020 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 110 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 910 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhá na žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně (dále jen„ okresní soud“) pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce byl trestně stíhán téměř 11 let, kdy konečně usnesením okresního soudu ze dne [datum] bylo trestní stíhání vůči žalobci zastaveno. Soud k zastavení trestního stíhání přistoupil právě s ohledem na nepřiměřenou délku samotného řízení. Žalobce vyčíslil vzniklou nemajetkovou újmu na částku 220 000 Kč, tj. 20 000 Kč za každý rok, a dále náhradu škody na částku 800 000 Kč, odpovídající kupní ceně vozidla, jíž se v souvislosti s trestním stíháním nedomohl na pojišťovně. Žalobce nárok uplatnil u žalované dne [datum], tato jej v šestiměsíční lhůtě nikterak neprojednala.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] potvrdila, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 800 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 220 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Při jednání dne [datum] žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobce byl dostatečně odškodněn již tím, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Dále žalovaná uvedla, že co se týče vzniklé škody, kterou žalobce blíže nespecifikoval ani nedoložil, měl se její náhrady domáhat primárně po pojišťovně.

3. Mezi účastníky je v řízení nesporné, že žalobce žalovaný nárok uplatnil u žalované dne [datum].

4. Ze spisu okresního soudu sp. zn. [spisová značka] zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Usnesením PČR, KŘP Ústeckého kraje, [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 250b odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že úmyslně uvedl při žádosti o úvěr ve výši 480 000 Kč na financování koupě motorového vozidla zn. VW Sharan s kupní cenou vozidla 800 000 Kč nepravdivé údaje o svém zaměstnání, ačkoliv věděl, že pravidelné měsíční splátky hradit nebude. Měl tak poškozené [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] způsobit přímou škodu ve výši 447 257 Kč. Usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum]. Dne [datum] byla soudu doručena stížnost žalobce, odůvodněná v podání ze dne [datum]. Usnesením Okresního státního zastupitelství ze dne [datum] byla stížnost zamítnuta pro bezdůvodnost. Podáním doručeným soudu dne [datum] se k trestnímu řízení připojila poškozená [anonymizováno] [právnická osoba] s nárokem na náhradu škody ve výši 447 257 Kč. Podáním ze dne [datum] byl žalobce vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis, následuje záznam o jeho prostudování ze dne [datum]. Dne [datum] byl okresnímu státnímu zastupitelství doručen návrh na podání obžaloby žalobce a dalších obviněných. Dne [datum] byla okresnímu soudu doručena obžaloba mimo jiné na žalobce pro spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle ust. § 250b odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Dne [datum] bylo nařízené hlavní líčení na [datum] Hlavní líčení bylo na pokyn ze dne [datum] z technických důvodů odročeno na [datum]. Následuje žádost právního zástupce jednoho z obžalovaných o odročení z důvodu nezachování lhůty k přípravě. Z protokolu o hlavním líčení z [datum] pak vyplývá, že hlavní líčení bylo odročeno na [datum]. Dne [datum] byla soudu doručena žádost právního zástupce žalobce o odročení nařízeného líčení z důvodu kolize. Hlavní líčení bylo odročeno na [datum]. Následuje omluva z hlavního líčení ze dne [datum] z důvodu nedoručení vyrozumění o jeho konání, líčení bylo nařízeno na [datum]. Následuje úřední záznam soudkyně adresovaný předsedkyni okresního soudu a předsedovi soudu nadřízeného označený jako„ Žádost o neodkladné řešení kritické situace na Okresním soudu v Děčíně“. Dle protokolu o hlavním líčení konaném dne [datum] bylo toto odročeno na [datum] Hlavní líčení bylo dále z důvodu nemoci soudkyně odročeno na [datum]. Z protokolu pak vyplývá, že toto bylo bez dalšího odročeno na [datum]. Dle protokolu byla přednesena obžaloba a vyslechnuti obžalovaní, hlavní líčení bylo odročeno na [datum]. Z protokolu se podává, že byli vyslechnuti svědci a líčení bylo odročeno na [datum], kdy takové líčení bylo z důvodu indispozice přísedícího odročeno na [datum] Hlavní líčení bylo dále z důvodu nemoci přísedícího odročeno na [datum]. Z úředního záznamu ze dne [datum] se podává, že přísedící se téhož dne dozvěděl o neodkladném lékařském vyšetření a hlavní líčení bylo tedy odročeno na [datum]. Dne [datum] byla soudu doručen žádost právního zástupce jednoho z obžalovaných o odročení, hlavní líčení bylo odročeno na [datum]. Dle protokolu bylo takové hlavní líčení odročeno na [datum], toto bylo odročeno na [datum]. Následuje žádost o odročení z důvodu špatného zdravotního stavu jednoho z obžalovaných. Dle protokolu bylo hlavní líčení odročeno na [datum]. Toho dne bylo hlavní líčení odročeno na [datum]. Rozsudkem z téhož dne č.j. [číslo jednací], byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázání, že tento skutek spáchal. Proti výroku o zproštění žalobce podal státní zástupce odvolání, spis byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen„ krajský soud“) dne [datum]. Dne [datum] bylo nařízeno veřejné zasedání na [datum]. Za účelem opětovného předvolání jednoho z obžalovaných bylo veřejné zasedání odročeno na [datum]. Rozsudkem z téhož dne č.j. [číslo jednací], byl rozsudek ve zprošťujícím výroku ohledně žalobce zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně. V odůvodnění ve vztahu k žalobci přitom uvedl, že soud prvního stupně neprovedl úplné dokazování a důsledně se nevypořádal se všemi okolnostmi, pročež vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Dne [datum] bylo nařízeno hlavní líčení na [datum]. Z protokolu vyplývá, že žalobce byl upozorněn na změnu právní kvalifikace s vyšší trestní sazbou dle ust. § 250b odst. 4 písm. b) trestního zákoníku Hlavní líčení bylo odročeno na [datum]. Toho dne byly přečteny listinné důkazy a hlavní líčení bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na [datum]. Z důvodu nemoci soudkyně bylo toto odročeno na [datum]. Z důvodu žádosti žalobce bylo líčení odročeno na [datum]. Rozsudkem z téhož dne č.j. [číslo jednací], byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 250 odst. 1, 3 trestního zákona, přičemž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Žalobce podal proti rozsudku odvolání, věc byla krajskému soudu předložena dne [datum]. Usnesením krajského soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byl rozsudek ohledně viny a trestu žalobce zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, rozsudek byl zrušen pro podstatné procesní vady na straně soudu prvního stupně. Dne [datum] bylo nařízeno hlavní líčení na [datum], toto bylo dle protokolu odročeno na [datum]. Následuje úřední záznam, dle kterého bylo z důvodu pandemie covid hlavní líčení odročeno na [datum]. Dle protokolu z téhož dne bylo hlavní líčení odročeno na [datum]. Usnesením okresního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], bylo trestní stíhání žalobce zastaveno podle ust. § 223 odst. 1 trestního řádu za použití ust. § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Soud přitom v odůvodnění odkázal na čl. 6 Úmluvy s tím, že trestní stíhání žalobce trvá již neúměrně dlouho, a to zejména s ohledem na hrozící trestní sazbu a částečné doznání žalobce, který přiznal, že se nechoval zodpovědně. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

5. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

6. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou soudu.

7. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

8. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od [datum], kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, celkem tedy 11 let a 4 měsíce. Vycházeje z kritérií vymezených v ust. § 31a odst. 3 zákona, řešil zdejší soud otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

9. Posuzované řízení, jakožto řízení trestní, lze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], [stanovisko NS] (dostupného na stránkách [webová adresa]). Žalobce se měl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 250b odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přičemž byl ohrožen výkonem trestu odnětí svobody s trestní sazbou ve výši šest měsíců až tři roky či peněžitým trestem. Soud však, co se týče zhodnocení významu trestního stíhání pro žalobce, zohlednil rovněž skutečnost, že žalobce měl s postavením obviněného bohatou zkušenost, neboť byl jak před jeho zahájením, tak v jeho průběhu, několikrát pravomocně odsouzen pro další trestnou činnost, s tou v posuzovaném řízení nesouvisející. Byl mu opakovaně uložen trest odnětí svobody, a to jak podmíněný, tak nepodmíněný, který byl žalobcem vykonán.

10. Jde-li o činnost okresního soudu, musí zdejší soud konstatovat, že tento nepostupoval ve věci koncentrovaně a plynule, úkony nesměřovaly k bezodkladnému vyřízení celé věci. Ve věci bylo opakovaně odročováno hlavní líčení, a to z velké většiny případů z důvodu na straně soudu, přičemž další termíny hlavního líčení byly nařizovány s velkou časovou prodlevou. Věc byla dvakrát řešena u krajského soudu, přičemž v obou případech byla rozhodnutí soudu prvního stupně zrušena. V prvním případě pro pochybení při zjišťování skutkového stavu, v případě druhém pro závažná procesní pochybení učiněná ze strany nalézacího soudu.

11. Vzhledem k výše popsaným kritériím má tedy nalézací soud za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, když celkovou délku řízení trvajícího 11 let a 4 měsíce nelze považovat za přiměřenou. Odpovědností titul je tedy v posuzované věci dán.

12. Co se týče nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, lze tedy uzavřít, že žalobci vznikla presumovaná nemajetková újma (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Je tedy na místě vyhodnotit, zda je dostačující odškodnění morální (konstatování porušení práva) nebo finanční. Zdejší soud má přitom za to, že je namístě přiznat odškodnění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva s ohledem na charakter posuzovaného řízení a jeho nepřiměřenou délku není dostatečným satisfakčním prostředkem. Rovněž dle judikatury Nejvyššího soudu lze ke konstatování jakožto formě zadostiučinění přistoupit jen tehdy, pokud to odůvodní výjimečné vyhodnocení kritéria významu řízení nebo chování účastníků v řízení, což v tomto případě zdejší soud neshledal. V této souvislosti rovněž zdejší soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], ve kterém tento dospěl k závěru, že„ situace, kdy bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by mohl být učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoliv, je odlišná od situace, kdy byl obviněný již shledán vinným a dostalo se mu beneficia zmírnění trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou trestního řízení. Pokud obviněný o zastavení trestního stíhání nepožádal, a neměl ani možnost trvat na projednání věci, nemůže být takové zastavení považováno za kompenzaci nepřiměřené délky řízení.“ Ze samotné právní úpravy procesního trestního práva pak vyplývá, že žalobce nemohl ve smyslu ust. § 11 odst. 4 trestního řádu podat návrh na pokračování v trestním stíhání, neboť takový postup je předvídaný pouze u důvodů uvedených v taxativně vymezených případech, ani se nemohl bránit proti usnesení o zastavení trestního stíhání přesto, že byl o takovém právu v usnesení mylně poučen.

13. Při stanovení výše finančního zadostiučinění soud vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS], podle něhož je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud přitom vycházel z částky 15 000 Kč za rok, základní částka zadostiučinění by tak činila za řízení dlouhé 11 let a 4 měsíce částku 155 000 Kč. Tuto základní částku pak soud snížil o 30% s ohledem na trestní minulost žalobce, která nejen, že částečně snižovala újmu, jež mohl žalobce probíhajícím trestním řízením pociťovat, nýbrž se rovněž mohla odrazit ve výši hrozícího trestu. K další modifikaci základní částky pak soud již nepřikročil. Žalobci tedy s ohledem na uvedené náleží odškodnění ve výši 110 000 Kč. Před soudem neobstál ani argument žalované, že se žalobce ke svému jednání částečně přiznal, když takový závěr byl bez dalšího převzat z odůvodnění konečného rozhodnutí ve věci s tím, že soud pouze uvedl, že se žalobce přiznal k tomu, že se choval nezodpovědně, když listiny podepsal bez čtení a řádně si je neprostudoval. Na základě tohoto nelze dle názoru zdejšího soudu usuzovat o vině žalobce v trestněprávní rovině, jež by mu měla být kladena k tíži.

14. Co se týče nároku žalobce na náhradu škody ve výši 800 000 Kč představující kupní cenu za vozidlo, jež mu mělo být odcizeno, a za nějž v důsledku vedeného trestního řízení neobdržel žalobce pojistné plnění, tuto zdejší soud shledal jako nedůvodnou. Zdůrazňuje přitom judikované závěry, dle nichž i u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O takový případ nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

15. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že žalobce vyjma toho, že škodu, kterou v řízení požaduje, v žalobě nijak nedokládá, rovněž ale ani netvrdí či neprokazuje, že by tuto škodu vymáhal po primárním dlužníkovi, tj. ze strany ať již úvěrující či pojišťovací instituce. Právní zástupce žalobce v podání ze dne [datum] omluvil svoji a žalobcovu neúčast při jednání nařízeném na [datum] a současně požádal, aby soud věc projednal v jejich nepřítomnosti na základě tvrzení a důkazů oběma stranami předloženými. Žalobce se tak sám připravil o dobrodiní soudu ve smyslu poučení ust. 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., na jehož základě by mohlo dojít k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, a možného zhojení nedostatků ohledně vzniku potenciální škody.

16. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl výrokem I. co do nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 110 000 Kč, dále výrokem II. žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. co nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 110 000 Kč a náhradu škody ve výši 800 000 Kč, zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba co do nároku na náhradu nemajetkové újmy byla v celém rozsahu podána důvodně (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum]), co do nároku na náhradu škody pak nedůvodně. Vycházeje z poměru tarifních hodnot, pak byl žalobce úspěšný jen v minimálním rozsahu (dle usnesení NS ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] se považuje ve věci náhrady nemajetkové újmy za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč), tj. menším než 5%, žalovaná má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Výše nákladů je tvořena paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za provedené úkony (vyjádření k žalobě a účast při jednání dne [datum]) ve výši 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.