25 C 19/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 pro zaplacení 67 050 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 67 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50% p. a. od 7. září do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne 26. 7. 2021 domáhal na žalované zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím na odčinění nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, vedeného pod sp. zn. 31 C 124/2019, ve kterém se žalobce domáhal po žalované (Česká republika) omluvy za zásah do své pověsti. Řízení až do jeho pravomocného skončení trvalo celkem 4 roky, 8 měsíců a 21 dnů, což je zcela nepřiměřená doba; ostatně právě z důvodu neakceptovatelně dlouhé doby projednání vzal žalobce v předmětném řízení žalobu zpět. Nelze dále souhlasit s názorem žalované uvedeným ve stanovisku, že délka řízení nebyla nepřiměřená a že řízení, ve kterém se žalobce domáhal omluvy, nemohlo mít takového významu pro žalobce, že by byla namístě kompenzace peněžitou náhradou. Pokud by byl význam předmětu řízení pro žalobce nepatrný, neměl by důvod a limine podat žalobu.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněný nárok neuznává. Žalovaná potvrdila, že se na ni žalobce se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 67 050 Kč obrátil dne 4. 3. 2021. K projednání žádosti došlo dne 26. 7. 2021, přičemž žalovaná konstatovala, že v uvedeném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci tak neposkytla požadované zadostiučinění. Předmětem řízení byla žaloba na ochranu pověsti právnické osoby. Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti. Ve věci bylo rozhodnuto dvakrát soudem prvního stupně a dvakrát soudem odvolacím. Dále bylo procesně rozhodováno např. o neosvobození od soudních poplatků, vrácení soudního poplatku, zamítnutí návrhu na přerušení řízení, věcné příslušnosti aj. Délka řízení je tedy z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků. Využívání procesních práv nemůže být účastníkům vyčítáno, avšak je zřejmé, že se v důsledku rozhodování o těchto právech řízení prodlouží, což nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení žalovaná shledala pro žalobce jako zcela zásadně snížený. Podstatnou okolností při posuzování významu je v daném případě skutečnost, že bylo předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu pouze ve formě omluvy, neboť z hlediska toho, co je pro žalobce„ v sázce“, jistě nedosahuje takového významu, aby i v případě existence nepřiměřené délky řízení, jehož je omluva předmětem, byla namístě kompenzace peněžitou náhradou. Z těchto důvodů lze dobu řízení hodnotit jako přiměřenou.

3. Soud ve věci rozhodl podle § 115a o.s.ř., aniž by nařizoval jednání, neboť věc je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, a to žalovaná výslovně ve vyjádření ze dne 13. 8. 2021 a žalobce výslovně přípisem ze dne 25. 8. 2021.

4. Ze stanoviska žalované ze dne 26. 7. 2021 soud zjistil, že žalobce svůj nárok předběžně u žalované uplatnil dne 4. 3. 2021 a tato uzavřela, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená a nároku žalobce nevyhověla.

5. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 124/2019, soud zjistil následující skutečnosti: Dne 28. 5. 2016 žalobce ([název žalobkyně]) podal žalobu u Městského soudu v Praze, kterou se po žalované (Česká republika) domáhal po žalované omluvy za výroky předsedy Senátu Parlamentu [příjmení] [jméno řešitele] [příjmení řešitele], které řekl při projevu na Terezínské tryzně dne 15. 5. 2016. Současně s žalobou požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Dne 11. 7. 2016 soud zaslal žalobci formulář„ Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech“. Dne 1. 8. 2016 soud konstatoval, že byl zaslán formulář pro fyzické osoby, a proto zaslal opět, již správný formulář. Dne 12. 10. 2016 bylo rozhodnuto o neosvobození žalobce od soudních poplatků. Proti tomu žalobce podal dne 17. 10. 2016 odvolání. Dne 8. 11. 2016 byl spis vypraven soudu II. stupně, který mu byl doručen dne 10. 11. 2016. Dne 21. 2. 2017 potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně. Dne 21. 4. 2017 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne 19. 5. 2017 byla žalovaná usnesením vyzvána k vyjádření k žalobě. Dne 5. 6. 2017 se ve věci vyjádřila žalovaná. Dne 13. 6. 2017 poslal žalobce soudu svou repliku. Následně bylo nařízeno ústní jednání, a to na den 6. 9. 2017. Přípisem ze dne 4. 8. 2017 požádala žalovaná o změnu termínu ústního jednání. To bylo přesunuto na den 15. 9. 2017. Při jednání dne 15. 9. 2017 byl vyhlášen rozsudek, kterým soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce odvolání dne 30. 10. 2017. Usnesením ze dne 7. 11. 2017 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, který byl zaplacen dne 12. 12. 2017. Dne 3. 1. 2018 byl spis vypraven soudu II. stupně, kterému byl doručen dne 9. 1. 2018. Dne 26. 10. 2018 bylo odvolacím soudem nařízeno jednání na 19. 11. 2018. Přípisem ze dne 2. 11. 2018 požádala žalovaná o změnu termínu ústního jednání. To bylo přesunuto na den 3. 12. 2018. Na jednání bylo vyhlášeno usnesení, kterým se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení, neboť došlo ke změně judikatury a za žalovanou byla oprávněna jednat jiná organizační složka. Dne 20. 12. 2018 podal žalobce návrh na vrácení soudního poplatku. Dne 2. 4. 2019 vyrozumívá soud účastníky o tom, že nyní bude na straně žalované jednat s organizační složkou Ministerstvem financí ČR (namísto Kanceláře Senátu. Dne 17. 5. 2019 se ve věci vyjádřila žalovaná (přísl. organizační složka). Dne 28. 5. 2019 požádal žalobce o vrácení soudního poplatku a navrhl určení lhůty k provedení procesního úkonu – rozhodnutí o vrácení soudního poplatku. Dne 29. 5. 2019 soud sdělil účastníkům, že bude spis předkládán k posouzení věcné příslušnosti. Dne 26. 6. 2019 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením ze dne 7. 8. 2019 bylo rozhodnuto o postoupení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Dne 18. 9. 2019 byl spis postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Dne 30. 9. 2019 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 o vrácení soudního poplatku žalobci. Dne 9. 12. 2019 byl dán pokyn účtárně k vrácení soudního poplatku. Dne 14. 1. 2020 byla žalovaná vyzvána k vyjádření se ve věci, dále zda souhlasí, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání a poté byla poučena o možnosti vznést vůči soudci námitku podjatosti. Dne 30. 1. 2020 bylo žalovanou nahlíženo do spisu. Dne 17. 2. 2020 bylo soudu doručeno vyjádření žalované. Dne 26. 2. 2020 soudu zaslal svou repliku žalobce. Dne 14. 5. 2020 soud požádal o sdělení, zda byl nárok u žalované předběžně uplatněn. Dne 21. 5. 2020 navrhl žalobce přerušení jednání, jelikož nárok u žalované nebyl uplatněn. Usnesením ze dne 19. 8. 2020 byl návrh na přerušení řízení zamítnut. Toto rozhodnutí bylo vypraveno dne 31. 8. 2020 a spis byl založen na lhůtu 15 dnů za účelem zjištění právní moci. Dne 7. 12. 2020 bylo nařízeno jednání na 20. 1. 2021. Dne 11. 1. 2021 žalovaná nahlížela do spisu. Dne 18. 1. 2021 žalobce vzal svou žalobu zpět s odůvodněním, že od naříkaného zásahu uplynulo již téměř pět let a požadovaná satisfakce – omluva – by pro žalobce měla jen ilusorní reparační význam. Dne 19. 1. 2021 bylo usnesením řízení zastaveno a žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení. Dne 15. 2. 2021 bylo žalovanou podáno odvolání do nákladového výroku. Dne 23. 3. 2021 byl spis předložen Městskému soudu v Praze. Dne 12. 5. 2021 bylo usnesením rozhodnutí soudu I. stupně změněno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 5. 2021, čímž bylo řízení skončeno.

6. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení a výše přiměřeného zadostiučinění byl hlavním důkazem výše uvedený spis, ze kterého soud čerpal svá skutková zjištění. Dalších důkazů nebylo pro posouzení věci potřeba.

7. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

8. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ EÚLP“). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP.

9. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

10. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhal žalované částky coby náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. V řízení bylo prokázáno, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb. dne 4. 7. 2020, přičemž tomu nebylo ze strany žalované 11. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a zjištěný skutkový stav se soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, resp. Městského soudu v Praze (jakožto soudu prvního stupně), pod sp. zn. 31 C 124/2019 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzováno této otázky soud vycházel dle platné judikatury z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

12. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 28. 5. 2016, kdy bylo řízení zahájeno podáním žaloby, do 31. 5. 2021, kdy nabylo právní moci usnesení o odvolání do nákladů řízení, kterým bylo řízení skončeno. Řízení o meritu věci skončilo právní mocí usnesení ze dne 19. 1. 2021, č.j. 31 C 124/2019-133, které nabylo právní moci ve výroku o zastavení řízení dne 19. 2. 2021. Lze tak konstatovat, že řízení trvalo 4 roky a 8 měsíců.

13. Posuzovaný spor vykazoval právní a procesní složitost. Řízení sice probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy, z toho ve věci samé jednou rozhodoval soud I. stupně a jednou soud odvolací, nicméně v řízení bylo nutno vydávat základní procesní rozhodnutí, kterými byla řešena zejména otázka, který soud je věcně příslušný k rozhodnutí ve věci. Ohledně dané otázky došlo v průběhu předmětného řízení ke změně v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, který dospěl k závěru, že tyto spory, které byly původně řešeny krajskými soudy, ze své podstaty spadají do režimu zákona č. 82/1998 Sb., a tudíž dovodil věcnou příslušnost okresních soudů. Následně bylo třeba určit příslušnou organizační složku, která je oprávněná jednat za stát..

14. Co se týká postupu soudu, pak lze shledat určité prodlevy v postupu v řízení, zejména na úrovni Vrchního soudu v Praze (tj. v době od 9. 1. 2018 do 26. 10. 2018), nicméně tuto lze vysvětlit právě vyjasňováním otázky věcné příslušnosti soudu I. stupně, která byla judikatorně ustálena právě v době jeho rozhodování. Dá se však říci, že toto byl jediný exces z povinnosti rozhodovat v přiměřené době, když soudy prvního stupně činily své úkony ve lhůtách, které jsou platnou judikaturou považovány za přiměřené.

15. Žalobce uvedl, že pokud by řízení pro něj nemělo významu, nepodával by žalobu. V žalobě však nijak neuvedl, že by pro něj předmětný spor měl představovat vyšší než standardní význam. Posuzované řízení také, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 i judikatury ESLP, nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, vazební či řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Soud posuzoval řízení jako řízení se standartním významem pro žalobce.

16. Žalobce se nijak nepodílel na délce řízení.

17. Byť by se délka řízení 4 let a 8 měsíců mohla zdát příliš dlouhá a neodpovídající řízení, které proběhlo pouze na dvou stupních soudní soustavy, s přihlédnutím zejména k právní složitosti sporu, obzvláště při změně judikatorního náhledu na řešení typu sporu v předmětném řízení, i k tomu, že úkony soudu byly s pouze jednou výjimkou před odvolacím soudem konsistentní, lze postup soudu považovat za koncentrovaný, kdy jednotlivé úkony byly činěny v očekávatelných a v judikaturou tolerovaných lhůtách. Zároveň význam řízení pro žalobce nelze označit za vyšší než standartní, který by vyžadoval upřednostnění řešení dané věci. Z tohoto pohledu má soud za to, že se celková délka předmětného řízení jeví jako přiměřená všem výše uvedených okolnostem tak, jak vyplynuly po hodnocení skutkového stavu podle zákonných kritérií, a nelze tak shledat základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon (vyjádření k žalobě ze dne 1. 4. 2020) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.