25 C 2/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Marvanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 247 406,26 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 85 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 162 406,26 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 247 406,26 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 142 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“) na základě niž poskytla žalovanému částku 85 000 Kč. Dle smlouvy měla žalobkyně nárok na zaplacení poplatku za každý den čerpání úvěru, tedy od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru, přičemž výše tohoto poplatku činí 156 406,26 Kč. Dále dle smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit sankci ve výši 500 Kč za každé jednotlivé prodlení s jednotlivou splátku, přičemž žalovaný se dostal do prodlení 12x, celkem tedy žalobkyně požaduje 6 000 Kč. Žalobkyně úvěr vyplatila dne , datum, na účet žalovaného. Žalovaný však dosud ničeho nesplatil.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalovaný nárok neuznává v plném rozsahu. Dle žalovaného žaloba obsahuje nepravdivá a zavádějící skutková tvrzení a uplatněné částky neodpovídají skutečnosti. Žalovaný zejména namítal nepřiměřenost a neplatnost smluvních ujednání o poplatcích a sankcích, rozpor nároku s dobrými mravy, nesprávné a neprokázané vyčíslení žalované částky a spornost charakteru úvěru jako podnikatelského.

3. Žalobkyně i žalovaný se k jednání nedostavili, ač byli řádně a včas předvoláni. Soud tak věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), čímž se obě strany zbavily možnosti být poučeny podle § 118a o. s. ř.

4. Soud z předložených důkazů učinil závěr o skutkovém stavu následovně.

5. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný byl ve smlouvě označen mimo jiné označen údaji podnikatele (IČO, adresa místa podnikání), úvěr byl uzavřen za účelem výlučně financování podnikatelských potřeb klienta, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Poskytnutá jistina činila 85 000 Kč, a žalovaný měl platit úrok za poskytnutí úvěru ve výši 0,7 % denně z poskytnuté a dosud nesplacené částky úvěru za každý den čerpání úvěru, úvěr měl být splacen v pravidelných měsíčních splátkách s fixní hodnotou 20 117,19 Kč, kdy první splátka byla splatná dne , datum, a poslední splátka splatná dne , datum, . Dále dle smlouvy měla žalobkyně nárok na zaplacení sankce ve výši 500 Kč za prodlení s každou jednotlivou splátkou.

6. Z potvrzení o provedené platby bylo zjištěno, že jistina ve výši 85 000 Kč byla vyplacena na účet žalovaného.

7. Soud při dokazování provedl výhradně listinné důkazy, neboť jiné důkazy nebyly stranami navrženy. Provedené důkazy spolu obsahově korespondují, vzájemně na sebe navazují a poskytují ucelený základ pro závěr o skutkovém stavu věci tak, jak je popsán výše, a současně v řízení nevyplynuly najevo žádné skutečnosti, které by věrohodnost těchto důkazů snižovaly. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro řízení.

8. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval následující právní úpravu a učinil následující právní závěry:

9. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku, v pozdějším znění (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Podle ustanovení § 87 odst. 3 zákona spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. K otázce posouzení toho zda se jedná o podnikatelský nebo spotřebitelský úvěr se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2025, č. j. 20 Cdo 680/2025-240, ve kterém je uvedeno, že: „Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srovnej např. rozsudek ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, usnesení ze dne 23. února 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, usnesení ze dne 15. ledna 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024) uzavřel, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení "podnikatelské účely" a dále, že: „Nejvyšší soud dále v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, řešil, co je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský úvěr. Z toho vyplývá, že je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut.“17. Účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., neboť žalobkyně se na jejím základě zavázala poskytnout peníze, které se žalovaný zavázal sjednaným způsobem vrátit a zaplatit smluvní úrok. Soud se proto zabýval povahou úvěru uzavřeného mezi účastníky.

18. K povaze toho, zda se jednalo o podnikatelský nebo spotřebitelský úvěr soud uvádí, že žalovaný je ve smlouvě označen údaji podnikatele (jako IČO a místo podnikání žalovaného) a ve smlouvě je uveden účel úvěru na podnikatelské potřeby žalovaného, ale tento účel je uveden pouze obecně, aniž by bylo zřejmé, na jaké konkrétní financování podnikatelských potřeb měl být úvěr uzavřen, případně na co konkrétně byl využit. Soud dodává, že ve světle judikatury Nejvyššího soudu je označení žalovaného pomocí údajů podnikatele jako IČO či místo podnikání a uvedení účelu úvěru jako na financování podnikatelských potřeb žalovaného pouze jakousi indicií, že se skutečně jedná o podnikatelský úvěr, nelze však bez prokázaní dalších konkrétních okolností, z kterých by bylo možno dovodit, že úvěr byl skutečně určen nebo využit na podnikatelské účely, bez dalšího uzavřít že se jedná o podnikatelský úvěr. Dále dle z judikatury vyplývá, že to je právě úvěrující (žalobkyně), kdo musí odstranit pochybnosti o účelu předmětné smlouvy. Žalobkyně však netvrdila, ani neprokazovala, že by žalovaný při uzavírání úvěru jednal v rámci své podnikatelské činnosti. S ohledem na to, že se žalobkyně na jednání nedostavila, a tedy nemohla být poučena podle § 118a o. s. ř., a z jí předložených listinných důkazů nemohl soud uzavřít na jisto, že prostředky poskytnuté na základě smlouvy měly být určeny na podnikatelské záměry, popřípadě, že skutečně byly využity na konkrétní podnikatelské účely, tak soudu nezbylo než uzavřít, že se v uvedeném případě o podnikatelský úvěr nejednalo.

19. Vzhledem k tomu, že soud neposoudil danou smlouvu jako právní vztah mezi podnikateli, tak uzavřel, že žalobkyně uzavřela smlouvu se spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z., jedná se tedy o úvěr spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú.

20. Předmětem činnosti žalobkyně v době poskytnutí úvěru bylo mimo jiné nebankovní poskytování spotřebitelských úvěrů ve smyslu § 9 z. s. ú. Vzhledem k tomu byla žalobkyně podle § 75 odst. 1 z. s. ú. povinna při posuzování úvěruschopnosti konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr postupovat s odbornou péčí. Nejvyšší správní soud v rámci své činnosti vyložil pojem odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru v rozsahu jeho povinnosti posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr tak, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který se vztahoval k § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016, avšak lze jej aplikovat i ve vztahu k obsahově shodnému § 86 odst. 1 z. s. ú.). Z uvedeného plyne, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen při posuzování nejen vyžadovat od konkrétního žadatele o úvěr údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto údaje i náležitě, po obsahové stránce prověřit. Teprve na základě takového náležitého prověření lze učinit závěr o tom, zda je žadatelova úvěruschopnost dostatečná či nikoli.

21. Jak již bylo shora uvedeno, žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, tedy se dobrovolně vzdala práva být poučena podle § 118a o. s. ř., tedy aby ji soud poučil o možném neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, tedy aby uvedla, jakým způsobem poskytovatel úvěru ověřil před uzavřením smlouvy se žalovaným schopnost žalovaného úvěr splácet, a veškerá tvrzení doložit listinnými důkazy. Žalobkyně k výše uvedenému ničeho neuvedla a ani nedoložila.

22. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to vzhledem k absenci jakýchkoli tvrzení či doložení důkazů k této otázce. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Protože žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr dle § 86 odst. 1 z. s. ú., tudíž neunesla své procení břemeno důkazní, je třeba smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. hodnotit jako neplatnou. Soud k neplatnosti této smlouvy přihlédl i bez námitky žalovaného z úřední povinnosti, neboť její uzavření odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a je tedy absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18).

23. Z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 dále vyplývá, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dané nedostatečným zkoumáním úvěruschopnosti, má spotřebitel povinnost vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 z. s. ú.). Splatným stává se takto založený dluh buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu, který (dle § 87 odst. 2 z. s. ú.) určí dobu na návrh některého z účastníků podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Následkem neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú., je tedy pouze povinnost žalovaného vrátit žalobkyni peníze, které mu byly na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuty, a to v době přiměřené jeho možnostem. To, že má žalovaný peníze vrátit v době přiměřené jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Splatnost dluhu žalovaného tak není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). K určení přiměřené doby soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě na určení doby plnění, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se věřitel domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru.

24. Žalovanému byly na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyní poskytnuty finanční prostředky ve výši 85 000 Kč. Žalovaný sice popřel celý nárok co do důvodu i výše, avšak své tvrzení konkrétně nerozvedl a ani k tomuto tvrzení nedoložil žádných důkazů, přičemž soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 85 000 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnosti zaplatit částku 85 000 Kč a co do zbývající částky žalobu zamítl. S ohledem na to, že na straně žalovaného prodlení dosud nenastalo, nemá žalobkyně nárok ani na zaplacení zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z.). Soud žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl i v této části.

25. Lhůtu pro plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím k § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. v délce třiceti dnů.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné části. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. Prováděcí předpis k uvedenému ustanoví je § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhl.“), dle kterého má tato náhrada činit 300 Kč, avšak vzhledem k tomu, že § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Soud proto dospěl k závěru o neaplikovatelnosti § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a pro určení výše paušální náhrady nezastoupenému žalovanému v uvedené věci proto analogicky použil předpis svou povahou a účelem nejbližší, tj. § 13 odst. 4 a. t. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č.j. 28 Cdo 2638/2025-615). Náhrada nákladů je tak žalovanému přiznávána za 1 úkon, tedy za vyjádření ve věci samé (§ 1 odst. 3 písm. a) vyhl.) á 450 Kč. Soud přiznal žalovanému náhradu nákladů celkem ve výši 142 Kč, přičemž tato částka představuje 32 % z celkové výše nákladů (rozdíl úspěchu žalovaného v rozsahu 66 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 34 %).

27. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonná pro peněžité plnění. Platební místo bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.