25 C 32/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovaným: 1. titul celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa pro zaplacení 295 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci částku 295 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 6. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 56 265 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 3. 8. 2021 domáhal zaplacení částky 295 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 6. 7. 2021 do zaplacení představující dlužné nájemné za období od května 2020 do července 2021. V žalobě tvrdí, že je vlastníkem jednotky č. [rok] [číslo], [anonymizována dvě slova] [výměra], způsob využití byt, zapsané na listu vlastnictví [číslo] zapsáno pro [katastrální uzemí], [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [stát. instituce], [stát. instituce], [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [adresa žalovaného a žalované] (dále jen„ byt“). Mezi původním vlastníkem bytu a žalovanými byla dne 12. 2. 1994 uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene bydlení a výlučného užívání bytu a o nájmu bytu. V soudním řízení u zdejšího soudu byl v rozsudku pod č.j. 37 C 68/2016-200 ze dne 17.12.2018, potvrzeným odvolacím Městským soudem v Praze usnesením pod č.j. 20 Co 210/2019-233, vysloven v bodě 10. závěr, že smlouva, obsahující oba uvedené instituty, je absolutně neplatná dle § 37 odst. 1 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.). Zároveň soud dovodil, že mezi stranami došlo ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy podle právní úpravy platné do 31. 12. 1994, kdy byl přesně vymezen předmět nájmu a dohodnuté nájemné (dále jen„ nájemní smlouva“). Nájemné mělo být zvýšeno dohodou mezi žalovanými a soudem ustanoveným správcem dědictví [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v roce 2011 na částku 20.000 Kč měsíčně. Předmětem žaloby je dlužné nájemné za období měsíce května 2020 do července 2021 po stanovení nové výše nájemného žalobcem dle ustanovení čl. IV. 3 nájemní smlouvy, který určil způsob zvyšování nájemného takovým způsobem, že„ po uplynutí prvních patnácti let nájmu bude nájemné stanoveno ve výši, která bude odpovídat průměrné výši nájmů v oblasti“ . O. z. platný a účinný v době uzavření nájemní smlouvy v § 686 odst. 1 stanovoval, že pokud není nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis, který mezi základními náležitostmi musí obsahovat také výši nájemného. Tímto zápisem určujícím obsah nájemní smlouvy je vyhotovení nájemní smlouvy za účasti advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]. Přechodné ust. § 3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“), určuje dle žalobce použití stále platné a účinné úpravy zvyšování nájemného, kterou uzavřely smluvní strany v roce 1994. Ochranná doba neměnnosti nájemného uplynula v roce 2009 Dohoda o stanovení výše nájemného se správcem dědictví [anonymizováno] [jméno] [příjmení] obsahuje klauzuli omezující úpravu výše nájemného pouze po dobu trvání funkce správce dědictví, které skončilo nabytím právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. [číslo jednací] dne 24.10.2014, a jednak je zřejmé, že správce dědictví uzavřením této dohody překročil své oprávnění správce, kdy jej soud zmocňoval k vyřizování běžných záležitostí se správou spojených (inkasování nájemného, platby nákladů spojených s provozem, apod.) a jeho právní úkony nemohou zavazovat oprávněné právní nástupce po zemřelém původním vlastníku. Obvyklé měsíční nájemné za užívání bytu bylo určeno znalcem [příjmení] [jméno]. [jméno] [příjmení] znaleckým posudkem č. 1234-16 již 25. 10. 2016, kdy odhad obvyklého nájemného v oblasti byl stanoven na 70.027 Kč měsíčně. Výše nájemného byla žalobcem stanovena ve výši 72.019,40 Kč měsíčně počínaje od 1. 5. 2020 nejprve dopisem adresovým žalovaným ze dne 6. 5. 2020 a poté dopisem ze dne 21. 5. 2020. Následně byli žalovaní vyzváni k úhradě dlužného nájemného předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2020. K úhradě dlužného nájemného byli žalovaní vyzváni další předžalobní upomínkou ze dne 16. 6. 2021 se lhůtou splatnosti 5. 7. 2021. Touto poslední předžalobní upomínkou snížil žalobce původně stanovenou výši nájemného na 70 000 Kč měsíčně a poskytl žalovaným mimořádnou slevu na nájemném za období měsíce května 2020 (ve výzvě uvedeno od měsíce prosince 2019, na čemž žalobce netrvá) do měsíce května 2021 ve výši 35 000 Kč měsíčně. Po započtení uhrazeného nájemného ze strany žalovaných ve výši 20 000 Kč měsíčně v období od měsíce května 2020 do měsíce července 2021 činí dluh na nájemném částku ve výši 295 000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřili tak, že navrhli její zamítnutí. Co se týče čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy žalovaní nesporují jeho obsah, avšak namítají, že se jedná o neurčité ujednání (stanoveno kým), které nadto již bylo zkonzumováno. Nájemní smlouva neobsahuje totiž dohodu o každoročním zvyšování nájemného, pouze ujednání, že po uplynutí prvních patnácti let, bude možné jednorázově stanovit nájemné, a to ve výši, která bude odpovídat průměrné výši nájmů v oblasti. Tomu se tak i následně stalo, když v roce 2011 se strany dohodly na výši 20 000 Kč měsíčně. Je třeba vycházet z § 2249 NOZ. Žalovaní nesouhlasí s tvrzením, že za nájem ve výši odpovídající průměrné výši nájmu v dané oblasti, lze označit nájem dle znaleckého posudku Pouze obecný odkaz na tržní či obvyklé nájemné nelze považovat za objektivně určitelná hlediska umožňující provedení výpočtu nájemného. V České republice žádný státní orgán nezveřejňuje výši obvyklého nájemného. Nájemní smlouva nestanoví pro dané období žádné nájemné ani způsob jeho výpočtu, předmětné ustanovení je tudíž neurčité. Dále žalovaní namítají, že navržené zvýšení nájemného, a to konkrétně v částce 70.000 Kč měsíčně, neodpovídá maximálnímu možnému navýšení o dvacet procent, když stávající nájemné činí 20 000 Kč měsíčně (zvýšení o 20 % činí částku 24 000 Kč měsíčně). K návrhu takto učiněnému se dle § 2249 odst. 1 NOZ in fine nepřihlíží, a i z tohoto důvodu by měla být žaloba zamítnuta. K tvrzení žalobce o neplatnosti dohody o stanovení výše nájemného mezi žalovanými a správcem dědictví JUDr. [příjmení] žalovaní uvádějí, že neměli důvod tuto dohodu považovat za neplatnou a v dobré víře v tuto dohodu celou dobu platí tam ujednaný nájem. V době, kdy se správcem dědictví jednali, se žádný z dědiců neohradil proti neoprávněným nebo přesahujícím úkonům správce dědictví, a tak neměli pochyb o této dohodě.

3. Mezi účastníky nebylo sporu v tom, že žalobce je vlastníkem bytu.

4. Z nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1994 má soud prokázáno: Mezi [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] a žalovanými byla dne 12. 2. 1994 uzavřena smlouva, ve které v bodě I. je [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] uveden jako pronajímatel a manželé – žalovaní uvedení jako nájemci, kteří uzavřeli smlouvu, kde v bodě I. je uvedeno, že pronajímatel je vlastníkem bytu. V bodě II. je uvedeno, že pronajímatel přenechává nájemcům byt. V bodě III. je uvedeno, že nájemní smlouva se sjednává na dobu života obou nájemců. V bodě IV. výše nájemného byla dohodou účastníků stanovena takto, a to ve výši celkem 2 251 Kč. V bodě 2) IV. je uvedeno, že v dalších čtrnácti letech bude výše hrubého nájemného činit 2 251 Kč měsíčně. Výše záloh za poskytování služeb bude stanovena podle nákladů a požadovaného rozsahu. V bodě 3) pak stanoveno, že po uplynutí patnácti let nájmu bude nájemné stanoveno ve výši, která bude odpovídat průměrné výši nájmu v oblasti. V bodě IV. nájemné bude zvýšeno v případě, že inflace přesáhne 10% od poslední úpravy výše nájemného (1. 1. 1994 a 1. 5. 1994). V tomto případě bude nájemné v následujícím roce zvýšeno o tento nárůst zjištěný ČNB. Za uplynulý rok bude činit 50% tohoto nárůstu. Bod VI. je pak nazván Smlouva o věcném břemenu, kde pak pod bodem 1) je uvedeno, že pronajímatel v souladu s touto smlouvou zřizuje nájemcům věcné břemeno – právo bydlení a výlučného užívání bytu na dožití obou manželů. Nájemci jsou oprávněni společné prostory domu užívat společně s vlastníkem a nájemci bytů. V bodě 2) je uvedeno, že nájemci právo odpovídající věcnému břemenu přijímají a vlastník nemovitosti uvedený v článku I. je povinen toto právo trpět. V bodě 3) je uvedeno, že věcné břemeno uvedené v odst. 1 se zřizuje bezplatně. V bodě 4) k nabytí práv odpovídajících věcnému břemeni je nutný vklad do katastru nemovitostí u katastrálního úřadu [anonymizováno] [obec]. V bodě VII. je pak bodem 1) uvedeno, že pokud nebylo mezi účastníky ujednáno jinak, řídí se jejich vztahy obecně závaznými právními předpisy. Tato smlouva byla vložena do katastru nemovitostí a právní účinky vkladu vznikly ke dni 28. 2. 1994.

5. Z dohody o stanovení výše nájemného uzavřené mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako správcem dědictví a žalovanými [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] a [celé jméno žalované] jako nájemci, že bylo uvedeno, že manželé (žalovaní) jsou na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 12. 2. 1994 mezi nimi a zůstavitelem [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] nájemci bytu s tím, že nájemci a správce dědictví se dohodli dle č. II. na tom, že výše nájmu odpovídající průměrné výši nájmů v oblasti ve smyslu čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1994 činí částku 20 000 Kč. Tato dohoda měla upravovat výši nájemného ve smyslu čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1994 pouze po dobu trvání funkce správce dědictví až do jejího zániku nebo zproštění správce dědictví této funkce. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 37 C 68/2016-200 ze dne 17. 12. 2018 se podává, že ke zvýšení nájemného došlo v roce 2011. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. [číslo jednací] ze dne 22. 9. 2014 má soud prokázáno, že soud zprostil [anonymizováno] [jméno] [příjmení] správcem dědictví po zůstaviteli [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] a ustanovil nového správce dědictví [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta ze zdravotních důvodů. Správce dědictví je oprávněn činit po dobu dědického řízení všechny běžné úkony, ke kterým dochází při správě nemovitostí a movitých věcí spadajících do dědictví, běžné záležitosti týkající se správy domu, zejména inkasovat platby nájemného a nebytových prostor, hradit běžné náklady spojené s provozem nemovitosti.

6. JUDr. [jméno] [příjmení] si nechal vypracovat odhad obvyklého nájemného bytu. Podle stavu ke dni 25. 10. 2016 jej vypracoval [titul] [jméno] [příjmení], který ocenil nájemné na byt částkou 70 027 Kč měsíčně (odhad obvyklé ceny nájemného č. 1234 – 16).

7. Z oznámení o změně vlastníka bytu - urgence ze dne 21. května 2020 má soud prokázáno, že žalobce žalovaným oznamuje, že od 1. 5. 2020 uplatňuje za užívání bytu nájemné ve výši 72 019,40 Kč s tím, že upozorňuje, že v případě, že nebude nájemné hrazeno v daném částce 72 019,40 Kč, obrátí se na soud. Z výzvy k úhradě dlužného nájemného ze dne 19. 10. 2020, kterou činí žalobce a adresuje ji žalovaným, má soud prokázáno, že žalobce upozorňuje žalované, že se stal novým vlastníkem bytu, pokud snad je platná nájemní smlouva v jakékoliv formě i tento titul mu dává právo na nájemné v tržné výši s tím, že za užívání bytové jednotky nadále žalovaní hradí pouze ve výši 20 000 Kč, opakovaně připomíná, že jako vlastník bytové jednotky nově stanovuje nájemné obvyklé v dané oblasti na částku 72 019,40 Kč. Z výzvy k zaplacení za úhrady za užívání bytu ze dne 16. 6. 2021, adresátem jsou žalovaní, má soud prokázáno, že žalobce trvá na tom, že užívají byt bez právního důvodu, jediný ústupek je v zaokrouhlení požadované úplaty směrem dolů na částku 70 000 Kč. Vyzývá k doplacení částky 270 000 Kč za měsíce prosinec 2019 až květen 2021 (sníženo o 50 % z důvodu pandemie Covid 19 na částku 35 000 Kč měsíčně a dále plnou částku 70 000 Kč za měsíce červen 2021.

8. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 37 C 68/2016-200 ze dne 17. 12. 2018 se podává, že žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vedli spor proti žalovaným o zaplacení částky 1 759 892 Kč s přísl. představující dle tvrzení žalobců bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalovaných s tím, že užívají byt bez právního důvodu ve vllastnictví žalobců. Soud dospěl k závěru, že je uzavřená nájemní smlouva mezi účastníky ze dne 12. 12. 1994 je absolutně neplatná dle § 37 odst. 1 a § 39 o.z., obsahující oba právní instituty tedy nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, neboť neplatný je právní úkon, který je neurčitý či nesrozumitelný nebo svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu. Neplatnost smlouvy je spatřována pro svoji vnitřní rozporuplnost a neurčitost, kdy na jedné straně je zde stanovena nájemní smlouva určující závazek žalovaným jako nájemníkům platit nájemné za právo užívat předmětný byt a na druhé straně v téže smlouvě sepsané téhož dne, je zde zřízeno věcné břemeno užívání předmětného bytu, které je bezplatné a vztahuje se rovněž k předmětnému bytu, kde tento byt by měli užívat žalovaní. Mezi účastníky však nebylo sporu, že žalovaní předmětný byt od začátku užívali a užívají, platili nájemné, které bylo zvýšeno od roku 2011 na částku 20 000 Kč. Na základě této skutečnosti, kdy občanský zákoník ve znění platném účinném do 31. 12. 1994 umožňoval uzavření nájemní smlouvy, rovněž konkludentně tedy nebyla vyžadována písemná forma, dospěl k závěru, že přes neplatnost písemně uzavřené smlouvy ze dne 12. 12. 1994 mezi účastníky k témuž dni 12. 2. 1994 konkludentně uzavřena nájemní smlouva dle § 685 odst. 1 o.z., kdy je přesně vymezen předmět nájmu užívaný žalovanými za dohodnuté nájemné, pokud žalobci původně požadovali vyšší nájemné, pak museli pouze v souladu se zákonem konkrétně z ust. § 2249 NOZ žádat žalobou o určení výše nájemného, když ze strany žalovaných nedošlo k odsouhlasení vyššího nájemného ve smyslu § 2249 odst. 3 NOZ. Takto žalobci sice před změnou žalobou postupovali, avšak nutno uvést, že návrh na zvýšení nájemného směřoval pouze vůči prvnímu žalovanému, kterému byl doručen, nikoliv vůči druhé žalované. Soud dospěl k závěru, že žalobu je nutné zamítnout, když mezi žalobci a žalovanými je platný nájemní vztah a pokud žalobci požadují zaplacení vyššího nájemného, musí tak činit v souladu s § 2249 NOZ, a tudíž pokud není mezi účastníky dohoda o vyšším nájemném, což ani nebylo tvrzeno, mohou požadovat vyšší nájemné pouze ve formě žaloby na určení obvyklého nájemného, z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta. Odvolání bylo podáno pouze do výroku o nákladech řízení.

9. Po právní stránce dospěl soud k následujícím závěrům: Stejně jako v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 C 68/2016 dospěl soud k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1994 dle § § 37 odst. 1 a § 39 o.z. Smlouva obsahuje jednak nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene. Neplatný je právní úkon, který je neurčitý či nesrozumitelný nebo svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu. Neplatnost smlouvy je rovněž spatřována pro svoji vnitřní rozporuplnost a neurčitost, kdy na jedné straně je zde stanovena nájemní smlouva určující závazek žalovaným jako nájemníkům platit nájemné za právo užívat předmětný byt a na druhé straně v téže smlouvě sepsané téhož dne, je zde zřízeno věcné břemeno užívání předmětného bytu, které je bezplatné a vztahuje se rovněž k předmětnému bytu, kde tento byt by měli užívat žalovaní. Rovněž dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla dle § 685 odst. 1 o.z. konkludentně uzavřena dne 12. 2. 1994 nájemní smlouva, neboť občanský zákoník ve znění platném účinném do 31. 12. 1994 umožňoval uzavření nájemní smlouvy rovněž konkludentně, nebyla obligatorní její písemná forma. Byl přesně vymezen předmět nájmu užívaný žalovanými, bylo dohodnuto nájemné. Pronajímatel [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] projevil vůli přenechat předmět nájmu (byt) za úplatu do užívání nájemcům (žalovaným), kdy nájemci měli právo užívat byt k účelům bydlení, svého práva využívají doteď a zavázali se za užívání platit nájemné. Mezi žalobcem a žalovanými tedy existuje platný nájemní vztah.

10. Dále co se týče platnosti dohody o stanovení výše nájemného uzavřené mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako správcem dědictví a žalovanými jako nájemci, ve které se dohodli, že výše nájmu odpovídající průměrné výši nájmů v oblasti ve smyslu čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1994 činí částku 20 000 Kč. Tato dohoda měla upravovat výši nájemného ve smyslu čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 1994 pouze po dobu trvání funkce správce dědictví až do jejího zániku nebo zproštění správce dědictví této funkce. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 37 C 68/2016-200 ze dne 17. 12. 2018 se podává, že ke zvýšení nájemného došlo v roce 2011. Tato dohoda byla uzavřena za účinnosti o.z. Soud neshledal neplatnost této dohody uzavřenou na jedné straně správcem dědictví a na druhé straně žalovanými ve smyslu ust. § 37 až 40 o.z. Soud se rovněž nedomnívá, že došlo k překročení kompetencí správce dědictví, neboť tato dohoda se týkala plateb nájemného, navíc za situace, kdy nájemné bylo vybíráno ve prospěch dědiců. Správce dědictví musel dědický soud informovat o uzavření této dohody. Navíc i po zproštění správce dědictví usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. [číslo jednací] ze dne 22. 9. 2014 bylo dohodnuté nájemné dále v této výši žalovanými hrazeno a dědici přijímáno.

11. Požadované zvýšení nájemného soud posoudil dle ust. § 3074 odst. 1 NOZ, dle kterého se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů, soud posuzoval dle NOZ, konkrétně dle ust. § 2249. Dle odst. 1 tohoto ustanovení ujednají-li si strany zvyšování nájemného nebo nevyloučí-li zvyšování nájemného výslovně, může pronajímatel v písemné formě navrhnout nájemci zvýšení nájemného až do výše srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, pokud navržené zvýšení spolu s tím, k němuž již došlo v posledních třech letech, nebude vyšší než dvacet procent. K návrhu učiněnému dříve než po uplynutí dvanácti měsíců, v nichž nájemné nebylo zvýšeno, nebo který neobsahuje výši nájemného a nedokládá splnění podmínek podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží. Výše nájemného byla žalobcem stanovena ve výši 72.019,40 Kč měsíčně počínaje od 1. 5. 2020 nejprve dopisem adresovým žalovaným ze dne 6. 5. 2020 a poté dopisem ze dne 21. 5. 2020. Následně byli žalovaní vyzváni k úhradě dlužného nájemného předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2020. K úhradě dlužného nájemného byli žalovaní vyzváni další předžalobní upomínkou ze dne 16. 6. 2021 se lhůtou splatnosti 5. 7. 2021 Touto poslední předžalobní upomínkou snížil žalobce původně stanovenou výši nájemného na 70 000 Kč měsíčně a poskytl žalovaným mimořádnou slevu na nájemném za období měsíce května 2020 (ve výzvě uvedeno od měsíce prosince 2019, na čemž žalobce netrvá) do měsíce května 2021 ve výši 35 000 Kč měsíčně. Navrhované zvýšení nájemného žalobcem tak několikanásobně převýšilo 20 % z 20 000 Kč, soud proto nemohl k takovému návrhu žalobce na zvýšení nájemného přihlédnout a žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

12. Nedůvodná je rovněž argumentace žalobce, že zvýšení nájemného se opírá o čl. IV. 3 nájemní smlouvy, který určil způsob zvyšování nájemného takovým způsobem, že„ po uplynutí prvních patnácti let nájmu bude nájemné stanoveno ve výši, která bude odpovídat průměrné výši nájmů v oblasti“, když nájemní smlouva ze dne 14. 2. 1994 byla shledána soudem za neplatnou jako celek, viz výše uvedeno.

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má účastník, který byl ve věci zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V této věci byli zcela úspěšní žalovaní, soud jim proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti žalobcům. Náklady žalovaných jsou v daném případě představovány náklady právního zastoupení žalovaných dle § 7 a 11 vyhl. MS č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen„ AT“ za 3 úkony: 1. příprava a převzetí právního zastoupení; 2. vyjádření žalovaných k žalobě, 3. účast u jednání dne 8. 12. 2021, odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 295 000 Kč ve výši 7 600 Kč (dle § 7 AT ve spojení s § 8 odst. 2 a § 12 odst. 4 AT) za každého žalovaného, každý žalovaný odměna ve výši 22 800 Kč, spolu dohromady pro oba žalované 3 režijními paušálními náhradami á 300 Kč, celkem 900 Kč dle ust. § 13 odst. 3 AT, kdy soud zde vycházel z celkové počtu provedených úkonů ve výši 3 (k tomu blíže srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2014 sp.zn. 25 Cdo 1610/2014 bod Ad 10). To vše zvýšené o 21 % DPH. Celkem dohromady oběma žalovaným přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 56 265 Kč.

14. Lhůta k plnění ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal soud důvod. O povinnosti žalobců zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalovaných bylo rozhodnuto dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř..