25 C 65/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 112 500 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 112 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. od 1. 10. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně se svou žalobou došlou soudu dne 30. 9. 2021 domáhá po žalované zaplacení 112 500 Kč s příslušenstvím jakožto odčinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 70/2014. Předmětné řízení bylo zahájeno proti žalované (žalobkyni) dne 17. 7. 2014 návrhem žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Ve sporu se jednalo o určení výše bezdůvodného obohacení, kdy žalovaná (žalobkyně) měla užívat pozemky žalobkyně [příjmení] [příjmení] bez právního důvodu, přičemž hlavní otázkou bylo určení obvyklého nájemného za užívání pozemků. Celková žalovaná částka byla 625 753,69 Kč. Řízení bylo přerušeno usnesením ze dne 24. 7. 2015 do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 235 C 153/2011. V řízení bylo po právní moci rozsudku č.j. 235 C 153/2011- 500 pokračováno usnesením ze dne 21. 7. 2016. Dále bylo při prvním jednání ve věci, tedy dne 4. 4. 2017, opět řízení přerušeno, a to na základě shodného návrhu obou účastníků. Řízení bylo také částečně zastaveno pro zpětvzetí žaloby [anonymizováno] [příjmení] ve výši 328 795,09 Kč. Na základě jejího návrhu ze dne 16. 3. 2018 bylo v řízení dále pokračováno. Protože žalobkyně [příjmení] [příjmení] podala ve věci sp. zn. 235 C 153/2011 dovolání, navrhla soudu přerušit řízení do pravomocného skončení dovolacího řízení, s čímž vyslovila žalovaná (žalobkyně) nesouhlas. Když pak rozhodl Městský soud v Brně v řízení o jeho přerušení usnesením ze dne 6. 4. 2018, podala proti němu žalovaná (žalobkyně) odvolání, ve kterém tvrdila, že již není důvod k přerušení řízení, ba naopak jsou předpoklady k vydání rozhodnutí ve věci, načež bylo rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. V rámci mediace došlo mezi účastníky ke vzájemné dohodě, načež žalobkyně vzala svou žalobu zpět a řízení bylo pravomocně zastaveno ke dni 8. 10. 2020. Řízení tak trvalo bez mála 6 let a 3 měsíce, kdy žalobkyně vidí pochybení soudu zejména v přerušování řízení, kdy nakonec místo rozhodnutí ve věci nařídil mediaci, ačkoliv měl splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci. I sama žalovaná dospěla ve svém stanovisku, že bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené délce, když konstatovala porušení tohoto práva. Význam pro žalobkyni mělo toto řízení značný, neboť žalobkyně negeneruje žádný zisk a žalovaná částka by pro ní v případě přiznání měla téměř likvidační dopad. Řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo již od počátku. O skutečnosti, že bude [anonymizováno] [příjmení] podávat další žalobu za navazující období užívání pozemků (původní žaloba [anonymizováno] [příjmení] se projednávala právě pod sp. zn. 235 C 153/2011), žalobkyně věděla přímo od [anonymizováno] [příjmení]. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává ani částečně. V řízení nedošlo k žádným nepřiměřeným průtahům, soudy nebyly procesně nečinné, ba naopak byly jednotlivé úkony prováděny průběžně, o čemž svědčí též to, že sama žalobkyně nepodala v řízení ani stížnost na průtahy řízení, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité, přičemž vyžadovalo provedení poměrně rozsáhlého dokazování listinnými důkazy. Nebýt paralelních soudních řízení, ve kterých byla řešena tatáž otázka, obvyklá cena nájmu pozemků, vyžadovala by věc prokazování znaleckými posudky. Za skutkově související řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 248 C 217/2009 již bylo žalobkyni dokonce přiznáno odčinění nemajetkové újmy ve výši 170 800 Kč. Ze stanoviska žalované ze dne 22. 9. 2021 soud zjistil, že žalobkyně svůj nárok předběžně u žalované uplatnil dne 30. 3. 2021, kdy žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 70/2014 došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, aniž by však žalobkyni přiznala relutární zadostiučinění. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 216 C 70/2014, soud zjistil následující skutečnosti: Dne 14. 7. 2014 podala žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] (v tomto odstavci dále jen„ žalobkyně“) žalobu proti žalované [název žalobkyně] (v tomto odstavci dále jen„ žalovaná“) na zaplacení částky ve výši 625 753,69 Kč s příslušenstvím jakožto vydání bezdůvodného obohacení žalované, neboť žalovaná užívala pozemky bez jejího souhlasu či jiného právního důvodu. Dne 4. 5. 2015 byl vydán platební rozkaz, který byl doručen žalované dne 11. 5. 2015. Žalovaná proti němu podala dne 15. 5. 2015 odpor, který odůvodnila dne 2. 6. 2015. Usnesením ze dne 24. 7. 2015, které nabylo s právní moci dne 19. 8. 2015, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 153/2011, neboť pod touto spisovou značkou bylo vedeno řízení ve věci stejných účastníků, a šlo o stejný předmět řízení neboli o vydání bezdůvodného obohacení žalované za užívání předmětných pozemků bez právního důvodu, avšak se jednalo o jiné časové období. Dále byl Městským soudem v Brně zjišťován průběh řízení 235 C 153/2011, a to, že bylo od 7. 7. 2015 vedeno u Krajského soudu v Brně odvolací řízení a že byl vydán rozsudek ve věci dne 5. 2. 2016. Další dotaz učinil dne 28. 12. 2015, kdy zjistil, že se spis i nadále nachází na odvolacím soudu. Stejně tak tomu bylo i 29. 3. 2016 a 27. 5. 2016. Dne 10. 6. 2016 se vyjádřila žalovaná ve věci a navrhla pokračovat v řízení, neboť bylo pravomocně rozhodnuto ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno již 3. 5. 2016. Dne 21. 7. 2016 soud rozhodl, že pokračuje v řízení. Následně byl podán žalobkyní návrh na přerušení řízení, protože bylo podáno dovolání. Dne 4. 8. 2016 soud zaslal žalované, zda s tímto návrhem souhlasí. Žalovaná v podání ze dne 17. 8. 2016 vyjádřila nesouhlas s takovým postupem. Soud vyjádření zaslal žalobkyni dne 23. 8. 2016. Ta se dále vyjádřila podáním došlým soudu dne 12. 9. 2016. Soud poté zaslal vyjádření žalobkyně žalované dne 22. 9. 2016. Dne 21. 11. 2016 bylo nařízeno jednání na den 7. 2. 2017. Žalovaná se dne 3. 2. 2017 obsáhle vyjádřila (28 stran) a podala další návrhy na provedení dokazování. Z důvodu pozdě předloženého obsáhlého vyjádření bylo jednání přeodročeno na den 4. 4. 2017. Dne 24. 3. 2017 se ve věci vyjádřila žalobkyně a částečně vzala svou žalobu zpět. Podáním ze dne 29. 3. 2017, soudu došlým dne 2. 4. 2017, se vyjádřila žalovaná. Dne 4. 4. 2017 proběhlo jednání s tím, že se soud pokusil o smírné řešení věci, načež bylo vyhlášeno usnesení, že řízení se přerušuje dle § 110 o.s.ř., když tento postup účastníci shodně navrhli. Dne 16. 3. 2018 žalobkyně navrhla pokračovat v řízení. Usnesením ze dne 21. 3. 2018 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Následně vznesla žalobkyně další návrh na přerušení řízení, a to dne 31. 3. 2018, protože bylo vedeno u Městského soud v Brně řízení o žalobě žalovaného vůči žalobkyni o zřízení věcného břemene k pozemkům žalobkyně ve vzletové a přistávací dráze. Usnesením ze dne 6. 4. 2018 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 114/2012. Proti tomuto usnesení podala žalovaná dne 27. 4. 2018 odvolání, které odůvodnila podáním došlým soudu dne 11. 5. 2018. Soud odvolání s doplněním poslal dne 14. 5. 2018 protistraně. Dne 7. 6. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu Odvolací soud rozhodl dne 23. 4. 2019 tak, že řízení se nepřerušuje. Odvolací soud ve svém usnesení soudu prvního stupně vytkl, že řízení přerušil bez odůvodnění, pročež bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dále odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci se jedná o vydání bezdůvodného obohacení, pro jehož určení se vychází z výše obvyklého nájmu v době, kdy mělo k bezdůvodnému obohacení dojít. Řízení, které mělo být důvodem přerušení řízení věci, se týká zřízení věcného břemena na pozemcích za náhradu. Dne 24. 6. 2019 bylo účastníkům nařízeno první setkání se zapsaným mediátorem a řízení bylo přerušeno na dobu tří měsíců. Na dotaz soudu žalobkyně sdělila, že termín u mediátora je prozatím stanoven na den 19. 11. 2019. Toto potvrdila svým podáním ze dne 17. 10. 2019 i žalovaná. Dne 27. 11. 2019 se soud dotázal účastníků na výsledek jednání u mediátora. Žalovaná soudu sdělila, že další jednání u mediátora je stanoveno na den 19. 12. 2019. Následně se soud dotázal účastníků na výsledek mediace dne 14. 1. 2020. Na to žalobkyně sdělila, že další jednání u mediátora se bude konat dne 26. 1. 2020. Následně sděluje žalovaná, že další jednání u mediátora je dohodnuto na den 26. 2. 2020. Dne 5. 3. 2020 se soud opět dotázal na výsledek jednání u mediátora. Žalovaná na to soudu sdělila, že jednání proběhlo dne 16. 2. 2020 a že jsou účastníci dohodnuti na zpětvzetí žaloby a způsobu úhrady nákladů řízení. Dále se soud dotazuje účastníků dne 20. 4. 2020 a 11. 5. 2020 na stav řízení, načež žalobkyně podáním, soudu doručeným dne 21. 5. 2020, sdělila, že na žalobě prozatím trvá a že mediace pokračuje. Dne 26. 5. 2020 žalovaná soudu sdělila, že se jedná o komplexní řešení a že toto vyžaduje více času. Soud se dne 29. 6. 2020 a 19. 8. 2020 dotázal účastníků na stav věci, načež žalovaná dne 27. 8. 2020 sdělila, že je dohodnut termín jednání na den 7. 9. 2020, na kterém má dojít k podpisu dohody. Toto potvrdila taktéž žalobkyně. Dne 10. 9. 2020 soud učinil stejný dotaz, přičemž mezitím došlo soudu dne 11. 9. 2020, před vypravením referátu, zpětvzetí žaloby. Řízení bylo proto usnesením ze dne 14. 9. 2020, s právní mocí 8. 10. 2020, zastaveno. Z výkazu zisku a ztrát pro nevýdělečné organizace ze dne 31. 12. 2016 soud zjistil, že žalobcův výsledek hospodaření po zdanění z hlavní činnosti činil 0 a z hospodářské činnosti 353, avšak nikde nejsou uvedeny jednotky, od kterých jsou čísla odvíjena. Z článku deníku Městské části Brno ze dne 12. 10. 2016 s názvem:„ Pět set syslů? [část obce] dál řeší spor.“ soud zjistil, že je zde informováno o sporech žalobkyně s mnoha restituenty, avšak žalobkyně, která se v článku k věci sama vyjadřuje, není nijak negativně vykreslována. Zejména je zde uvedeno, že„ (c) hvíli byla situace nahnutá v jeho (pozn. žalobkyně) neprospěch, ale sysli se rozmnožili a díky tomu má v tuto chvíli letiště situaci poměrně pevně v rukou.“ Pro posouzení přiměřenosti délky řízení a výše přiměřeného zadostiučinění byl hlavním důkazem výše uvedený spis, z kterého soud čerpal svá skutková zjištění. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ EÚLP“). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 zákona, když se žalobkyně po žalované domáhala žalované částky coby náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona dne 30. 3. 2021, přičemž tomu nebylo ze strany žalované zcela vyhověno, a proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona). S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a zjištěný skutkový stav se soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 70/2014 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzováno této otázky se soud zabýval jednak celkovou délkou řízení a jednak tím, zda v průběhu řízení došlo k průtahům ve vyřizování věci. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 11. 5. 2015, kdy jí byl spolu s žalobou doručen platební rozkaz, do 8. 10. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, celkem tedy 5 let a 5 měsíců. Pokud žalobkyně tvrdí, že o žalobě věděla již předem, neboť jí byla doručena předžalobní výzva a sama zjistila spisovou značku, soud konstatuje, že takový argument je zcela nesprávný, neboť procesněprávní vztah mezi žalovaným a soudem (a mezi účastníky navzájem) vzniká až doručením žaloby (srov. WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. et. al., Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, str. 88). Z pohledu řízení ve vztahu k žalovanému a možné újmě je tak údaj o tom, kdy se žalovaný fakticky o podané žalobě dověděl, irelevantní. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, z toho ve věci samé nebylo rozhodnuto. Soud odvolací rozhodoval pouze o odvolání žalované (žalobce) proti usnesení o přerušení řízení. Ve věci proběhly celkem 2 jednání. Posuzovaný spor vykazoval vyšší zejména skutkovou složitost, což se však odrazilo ve větším počtu přerušení řízení, neboť byla v řízeních, kvůli kterým bylo posuzované řízení přerušeno, řešena obdobná otázka, v jejímž rámci bylo třeba provést obsáhlé dokazování, a to zejména prostřednictvím množství listin a znaleckými posudky. Po hmotněprávní stránce vykazovala věc vyšší složitost, když se jednalo o stanovení ceny obvyklé pro posouzení výše bezdůvodného obohacení, kdy se bezdůvodné obohacení týkalo velkého množství pozemků, které žalobkyně bez právního důvodu měla užívat. Žalobkyně tvrdí, že spor pro ni měl mimořádný význam proto, že žalovaná částka, kterou se [anonymizováno] [příjmení] domáhala po žalobkyni zaplatit, by pro ni byla likvidační, když negeneruje žádný zisk. Posuzované řízení však, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dostupného na stránkách www.nsoud.cz), nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, vazební či řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích, neboť předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků bez právního titulu. Soud nesdílí názor žalobkyně, že by význam řízení byl pro žalobkyni zvýšen z důvodu možné ekonomické likvidace žalobkyně v důsledku přiznání žalované částky. S ohledem na uvedené skutečnosti vyhodnotil soud význam řízení pro žalobkyni jako standardní, když žalovaná žádného sníženého významu řízení pro žalobkyni netvrdila ani neprokazovala. Žalobkyně se na délce řízení podílela částečně, když souhlasila s přerušením řízení podle § 110 o.s.ř. (tento důvod přerušení řízení trval téměř rok, od 4. 4. 2017 do 21. 3. 2018) a zároveň bylo jak na ní, tak na [anonymizováno] [příjmení], jak dlouho potrvá řešení u mediátora (tento důvod přerušení řízení trval téměř rok a půl, od 24. 6. 2019 do 8. 10. 2020), kdy obě dobrovolně trvali na mediaci, která se následně ukázala být účinnou. Zároveň soud v době, kdy bylo přerušeno řízení, činil aktivní kroky k tomu, aby zjistil, zda i nadále přetrvává důvod přerušení a v řízení, do kterého byla věc přerušena, bylo rovněž konáno. Dále soud uvádí, že žalobkyně urychlení řízení neurgovala, resp. netvrdily, že by na průtahy v řízení podala stížnost či podala návrh na určení lhůty. Případnému pochybení soudu prvního stupně, který přerušil řízení do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 47 C 114/2012, žalobkyně úspěšně zabránila podáním odvolání, kterému bylo Krajským soudem v Brně vyhověno. Pokud jde o postup soudů v posuzovaném řízení, musí zdejší soud konstatovat, že žádné období nečinnosti nevysledoval. Ba naopak soud v posuzovaném řízení vystupoval velmi aktivně. Pokud žalobce spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, ačkoliv k němu byly dány veškeré podklady, zdejší soud si dovolí poukázat na § 100 věta druhá o.s.ř., který stanoví, že soud v řízení usiluje především o to, aby byl spor vyřešen smírně. Nelze proto vytýkat Městskému soudu v Brně, že ve věci nařídil setkání s mediátorem. Nad to je nutné poukázat na skutečnost, že žalobkyně sama na dotaz soudu sdělila, že se jedná o komplexní řešení věci, které vyžaduje více času. Zvolení institutu umožňující smírné řešení sporu proto bylo zcela namístě. Z článku předloženého žalobkyní nevyplývají žádné skutečnosti, které by negativně mohly ovlivnit mínění veřejnosti vůči žalobkyni, naopak je zde žalobkyně vykreslována jako dobrodinec starající se o vzácné sysly. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím ke složitosti věci, významu řízení pro žalobkyni a dále k tomu, že délka řízení byla ovlivněna řízeními, ve kterých byla řešena obdobná otázka, kdy i v těchto řízeních soud neshledal průtahy, a z tohoto důvodu muselo být řízení přerušeno, soud vyhodnotil celkovou dobu řízení jako přiměřenou. Ačkoliv ve svém stanovisku žalovaná dospěla k jinému názoru a konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, soud tímto názorem vázán není a tento názor žalované nesdílí. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon (vyjádření k žalobě, účast při jednání dne 9. 2. 2022 a účast při jednání dne 16. 2. 2022) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.