26 C 119/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Šárkou Henzlovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce adresa proti žalované: Anonymizováno věcí, IČ: právnická osoba sídlem Jméno žalované adresa o zaplacení 150 148 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou ze dne , datum, domáhá zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši , částka, za průtahy v řízení o poskytnutí informace.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, i když připustila, že v řízení o poskytnutí informace došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobce odškodnila částkou , částka, .

3. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce předběžně uplatnil u žalované svůj nárok , datum, . Žalovaná zaplatila částku , částka, .

4. Mezi účastníky byl i nesporný průběh posuzovaného řízení o žádosti o poskytnutí informace ze dne , datum, , vedené pod sp. zn. , Anonymizováno, . , sp.zn., konkrétně žádal o poskytnutí kasační stížnosti. sp. zn. , Anonymizováno, dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, . Dne , sp.zn., bylo žalobci zasláno zamítavé rozhodnutí č.j. , Anonymizováno, , proti , sp.zn., podal žalobce rozklad , datum, , o kterém bylo rozhodnuto , datum, tak, že se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání. Dále bylo rozhodnuto , datum, – v části rozhodnutí žalované vyjma poskytnutí osobních a citlivých údajů uvedených v požadovaném rozhodnutí byla částečně odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí žalobce opět podal rozklad, o kterém bylo rozhodnuto dne , datum, , a to tak, že se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání. Informace byla žalobci konečně poskytnuta dopisem ze dne , datum, .

5. Z listiny ze dne , datum, vyplývá, že žalovaná žalobci vyplatila za jednotlivá řízení týkající se žádostí o poskytnutí informací částku , částka, spolu s úroky , částka, . Za toto předmětné řízení, které trvalo 785 dnů, přiznal částku v základu , částka, , kterou snížil o 50 %, tedy částku , částka, žalobci zaplatil.

6. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen zákon) platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Podle § 13 odst. zákona platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 14 odst. 3 zákona platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

8. Podle § 15 odst. 2 zákona platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

10. Podle § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, postupuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučiní rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ustanovení § 14 zákona, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil, což bylo mezi účastníky nesporným.

12. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , CPJN 206/2010 (dále jen stanovisko) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, že či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR z , datum, , sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

13. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecní požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popřípadě článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

14. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu podle zákona, je třeba, aby byly splněny současně následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, to je v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

15. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ustanovení § 31a odst. 3 zákona. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. stanoviska).

16. Co se týká právního hodnocení, soud stejně jako žalovaná dospěl k závěru, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení trvalo 785 dnů od jeho zahájení po podání žádosti o informaci do dne, kdy byla informace žalobci poskytnuta.

17. Předmětné řízení nebylo skutkově, právně ani procesně složité, jednalo se o žádost o informace podle zákona č. 106/1979 Sb. Věc byla opakovaně řešena druhým stupněm při rozhodování o rozkladu. Zohlednění počtu instancí vyjasňuje zásadu, že délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, to je o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu řízení, je ospravedlnitelná (srovnej IV. písm. a) stanoviska).

18. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel.

19. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, soud ve věci opakovaně shledal průtahy, a to především v období, kdy byl vydán první rozklad do vydání rozhodnutí žalovaného a následně od druhého podání rozkladu ve věci až do rozhodnutí a konečného poskytnutí informace.

20. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako nepatrný. Soud zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti Česká republika ze dne , datum, , č. 26634/03 – § 72), pracovně právních sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Jírů proti Česká republika ze dne , datum, , č. 65195/01), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne , datum, , č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne , datum, , č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci , jméno FO, proti Portugalsku ze dne , datum, , č. 14940/89, č. , hodnota, –89, § 39) zvýšený význam. Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (například žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoliv časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Požadovaná rozhodnutí se žalobce osobně nijak netýkala a význam požadované informace byl pro něj toliko zprostředkovaný. Žalobce význam řízení odvozoval toliko od množství vloženého času a úsilí o poskytnutí informace, zejména v podobě opravných prostředků. Nicméně podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu.

21. Soud tak dospěl k závěru, že není na místě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení soud shledal jako nepatrný. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

22. Pro úplnost soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího soudu dne ze , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 vyplývá, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formální morální kompenzací uplatněné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 zákona, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud by význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby.

23. Soud s ohledem na výše uvedené seznal, že význam řízení pro žalobce byl zanedbatelný, když ani další kritéria podle § 31a odst. 3 zákona nepřeváží kritérium významu řízení a konstatování porušení práva shledal jako přiléhavou formu zadostiučinění a v poměrech posuzované věci zcela plnohodnotnou formu kompenzace. V této souvislosti nutno poukázat na nové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2022–389, kde se Nejvyšší soud zabýval otázkou významu řízení pro poškozeného podle zákona č. 106/1999 Sb.

24. O náhradě nákladu řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, ta však žádné náklady neúčtovala, proto soud rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.