27 C 38/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovaným: 1) Anonymizováno , IČO: Anonymizováno sídlem Anonymizováno jednající Jméno žalované IČO: 69797111 sídlem Adresa žalované 2) Anonymizováno , IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 3 000 000 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému 2) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou ze dne 4. 5. 2023 se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč, která mu vznikla tím, že v důsledku nezákonných krizových opatření Vlády ČR a Ministerstva zdravotnictví, které byl nucen respektovat, že mu bylo zamezeno ve styku s dětmi a vnoučaty, nemohl navštěvovat kina, bazény, sportovní akce ani restaurace, jeho vnoučata musela nosit roušky.

2. Žalovaný 1) navrhl žalobu zamítnout s tím, že nárok žalobce je lichý hned z několika důvodů. Předně žalovaný 1) poukázal na skutečnost, že žalobce svůj nárok neuplatnil u žalovaného 1) v rámci předběžného uplatnění nároku. Dále vznesl námitku promlčení ve vztahu k celému uplatněnému nároku. Stát má dle žalovaného 1) v případě hrozícího nebezpečí nejen právo, ale dokonce povinnost přijímat v odůvodněných případech založených na odborných názorech a v souladu s principem proporcionality adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot jež mají z povahy věci přednost před jinými zájmy a hodnotami. Postupoval-li stát v této souvislosti přiměřeně a nejlepším možným způsobem odpovídajícím bezprecedentní situaci zohledňujíc odborná stanoviska, způsobem a v souladu s principem nejvyšší hodnoty, který nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti, tj. nejvyšší hodnotu, která má být chráněna a zároveň i s principem prevence a předběžné opatrnosti, nelze jej dle žalovaného 1) volat k odpovědnosti za tvrzenou škodu či nemajetkovou újmu na straně jednotlivců, kteří své vlastní zájmy staví nad nejvyšší zájem celku. Aplikace ustanovení OdškZ je v posuzovaném případě dle žalovaného 1) vyloučena, neboť by muselo v posuzovaném případě existovat individuální rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Mimořádná opatření fakticky nejsou opatřením obecné povahy, nýbrž právním přepisem, jak platí ostatně i u obsahově totožných opatření vydaných vládou České republiky dle krizového zákona. Náhradu škody způsobenou právním předpisem však dle ustanovení OdškZ uplatňovat nelze. Další skutečností, odůvodňující zamítnutí žaloby bez dalšího, je absence aktivní legitimace žalobce ve smyslu ustanovení § 7 OdškZ. Možnost domáhat se náhrady újmy ve smyslu OdškZ je dle žalovaného 1) vázána na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení. V případě mimořádného opatření žalovaného 1) se však o tento případ nejedná. Bylo-li totiž mimořádné opatření vydáno v beznávrhovém řízení, bez účastníku řízení, není a nemůže tady z povahy věci být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě újmy způsobené dotčeným mimořádným opatřením dle OdškZ. Touto osobou pak dle žalovaného 1) není a nemůže být dokonce ani osoba, která se žalobou domáhala zrušení mimořádného opatření. Dle žalovaného 1) nejsou naplněny ani kumulativní podmínky zakládající odpovědnost žalovaného 1) za újmu dle OdškZ.

3. Žalovaný 2) navrhl žalobu zamítnout s tím, že tvrzení žalobce jsou matoucí, neurčitá a ničím nepodložená. Žalovaný 2) vznesl námitku promlčení vůči celému nároku žalobce, neboť žalobce zaprvé neuplatnil nárok u žalovaných v souladu s ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb., a dále tvrzenou újmu odvíjí od mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydávaných v letech 2020-2022. Žalobce se tedy musel dle žalovaného 2) o vzniklé nemajetkové újmě dozvědět nejpozději v roce 2021, neboť mimořádná opatření a nařízení vlády v souvislosti s pandemií byla přijímána již od roku 2020, kdy byl poprvé potvrzen výskyt koronaviru na území České republiky. Žalobce však podal žalobu až v květnu 2023, a to nejprve u místně nepříslušného soudu. Žalobce dále dle žalovaného 2) nesplnil základní podmínky pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., když neprokázal zejména příčinnou souvislost mezi mimořádnými opatřeními a vzniklou nemajetkovou újmou. I v případě, kdy by nebyla přijata ze strany vlády opatření proti šíření nemoci Covid-19, je dle žalovaného 2) vysoce pravděpodobné, že by se chování lidí v reakci na pandemii změnilo, konkrétně by lidé byli více opatrní, stranili by se větších kolektivů, nechodili by tolik do restaurací a zajisté by sami od sebe nosili roušky, které prokazatelně pomáhají zamezit šíření viru. Obdobně by některá zařízení či restaurace, která nemohl žalobce navštěvovat, zůstaly zavřené. Stát měl dle žalovaného 2) po vypuknutí pandemie povinnost konat za účelem ochrany života a zdraví lidí, neboť nemůže zůstat nečinný, pokud se dá šíření nemoci zabránit nebo ho alespoň zpomalit. Nad rámec žalovaný 2) uvedl, že z ničeho neplyne, že by byl žalobce ve vztahu k mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví jakkoli diskriminován, neboť tato opatření dopadala na neurčitý okruh adresátů, a to zejména na obyvatele na území České republiky.

4. Na jednání konaném dne 9. 1. 2025 nalézací soud žalobce vyzval v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby specifikoval, z jakých konkrétních opatření ministerstva zdravotnictví mu vznikla újma, aby uvedl, jaké omezení mu každé jednotlivé opatření přineslo, respektive, jak zasáhlo do jeho života a způsobilo mu újmu, v případě, že se žalobce domáhá nemajetkové újmy jak z konkrétních opatření ministerstva zdravotnictví, tak i z usnesení vlády ČR, aby rozdělil požadovanou náhradu nemajetkové újmy tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu mu vznikla újma z mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví, která újma a v jaké výši mu vznikla z usnesení vlády, aby předložil důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k vzniku újmy a zásahu do jeho života opatřeními ministerstva zdravotnictví či uneseními vlády, aby prokázal a tvrdil příčinnou souvislost mezi vznikem jeho újmy a mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví. Současně soud vyzval žalobce, aby uvedl, zda podal návrh na zrušení mimořádných opatření, zda se zajímal o průběh řízení.

5. Žalobce v návaznosti na výzvu soudu podáními ze dne 21. 1. 2025 a 24. 1. 2025 zaslal specifikaci mimořádných opatření žalovaného 1) s tím, že určení podílu na nemajetkové újmě žalobce by měl stanovit soud. Dále doplnil, že návrh na zrušení mimořádných opatření nepodal, a to proto, že žalobci hrozila perzekuce a útisk ze strany státních orgánů, např. vyhrožování pokutami, vězením. Žalobce byl rovněž obelhán ze strany vlády ČR a žalovaného 1). Dle žalobce je konkrétní způsob, jakým bylo zasaženo do osobní sféry žalobce zcela jasně, zřetelně a konkrétně popsán v mimořádných opatřeních žalovaného 1) specifikovaných v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025.

6. Na jednání konaném dne 5. 5. 2025 žalobce k dotazu soudu potvrdil, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy vzniklé žalobci z usnesení vlády ČR, která jsou specifikována v podání žalobce ze dne 21. 1. 2024, a z mimořádných opatření žalovaného 1), která jsou specifikována v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025. Dále potvrdil, že návrhy na zrušení jím specifikovaných mimořádných opatření, respektive usnesení vlády ČR, nepodal, že svůj nárok u žalovaných před podáním žaloby u , Anonymizováno, neuplatnil a že konkrétní způsob, jakým bylo zasaženo do práv žalobce, je popsán v mimořádných opatřeních specifikovaných žalobcem v podání z 21. 1. 2025.

7. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen “OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

9. Podle ust. § 3 OdpŠk odpovídá stát za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle ust. § 6 odst. 1 OdpŠk jednají ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Dle odst. 2 předmětného ustanovení je úřadem podle odstavce 1 a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

12. Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle ust. § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 3 předmětného ustanovení nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Podle ust. § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Dle odst. 3 předmětného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle ust. § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle odst. 2 předmětného ustanovení se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

17. S přihlédnutím ke shora uvedené právní úpravě a tvrzením žalobce nalézací soud primárně posuzoval, zda jsou žalobcem specifikovaná mimořádná opatření a usnesení vlády nezákonnými rozhodnutími ve smyslu OdpŠk. Ve vztahu k mimořádným opatřením žalovaného 1) vycházel soud prvního stupně z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24 ze dne 10. 7. 2024, ve kterém Ústavní soud shledal, že mimořádné opatření lze považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., kdy je rozhodná aktivní legitimace poškozeného k uplatňování nároku zejména s přihlédnutím k okolnosti, že nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno. Klíčovým je dle Ústavního soudu zejména posouzení naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy, resp. existence okolností zvláštního zřetele hodných, pro které poškozený prostředky nevyčerpal. Ve vztahu k usnesení vlády vycházel nalézací soud z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 482/97 ze dne 30. 4. 1998, ve kterém Ústavní soud shledal, že usnesení vlády je běžným ústavně konformním prostředkem, kterým vláda sjednocuje svou činnost a vyjadřuje svou politickou vůli v rámci přípravných prací, jež jsou samy o sobě teprve předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným ústavním orgánem. Taková rozhodnutí nemají dle Ústavního soudu povahu obecné právní normy a v důsledku toho ani právní závaznost vůči třetím osobám. S přihlédnutím k uvedenému nelze tudíž dle názoru soudu prvního stupně oproti mimořádným opatřením usnesení vlády kvalifikovat jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk. Státu tak nemůže vzniknout dle OdpŠk odpovědnost za vydání usnesení vlády a žalobci v důsledku uvedeného nemohl vzniknout v tvrzené příčinné souvislosti nárok na zadostiučinění za jím tvrzenou nemajetkovou újmu.

18. Nalézací soud na základě shora uvedeného dále posuzoval, zda je žalobce aktivně legitimován k uplatnění příslušného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s vydáním mimořádných opatření žalovaným 1). Žalobce sám uvedl, že návrhy na zrušení jím specifikovaných mimořádných opatření nepodal. S ohledem na uvedené tvrzení žalobce proto nalézací soud s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 331/24 posuzoval, zda v případě žalobce existují okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které žalobce prostředky k ochraně svých práv dle ust. § 8 odst. 3 OdpŠk nevyčerpal. Žalobce tvrdil, že prostředky nápravy nepodal, protože mu hrozila perzekuce a útisk ze strany státních orgánů, např. vyhrožování pokutami, vězením. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že několik mimořádných opatření bylo prostřednictvím prostředků nápravy napadeno různými subjekty, přičemž některá mimořádná opatření byla na základě těchto prostředků nápravy zrušena pro jejich nezákonnost, aniž by byli účastníci pokutováni či vězněni. Nalézacímu soudu je například známo, že mimořádné opatření žalovaného 1) ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-37, na které poukazuje i sám žalobce, bylo k návrhu některých účastníků zrušeno rozsudkem , Anonymizováno, ze dne 13. 11. 2020, č. j. , Anonymizováno, , a to dnem 21. 11. 2020. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že žalobci obdobně jako jiným subjektům nic nebránilo ve využití prostředků nápravy, tudíž, že žalobce aktivně legitimován k uplatnění příslušného nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé napadenými mimořádnými opatřeními není a že nebyly tvrzeny ani prokázány okolnosti zvláštního zřetele hodné.

19. I pokud by žalobce byl k uplatnění nároku aktivně legitimován, a to pro naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy, resp. existenci okolností zvláštního zřetele hodných, žalobce v souladu s ust. § 14 odst. 3 OdpŠk neuplatnil své nároky u žalovaného 1) ani u žalovaného 2). Žalovaný 1) měl možnost se poprvé seznámit s nárokem žalobce až dne 13. 9. 2024, kdy mu byla zdejším soudem doručena žaloba, a žalovaný 2) dokonce až dne 5. 2. 2025. Vzhledem k tomu, že žalobce tvrdil, že mu nemajetková újma vznikla z mimořádných opatření žalovaného 1), kdy nejmladší mimořádné opatření specifikované žalobcem bylo vydáno dne 13. 4. 2022, přičemž žalobce podal žalobu u , Anonymizováno, dne 4. 5. 2023, a vzhledem k tomu, že oba žalovaní vznesli námitku promlčení nároku žalobce, byl by nalézací soud nucen v situaci, kdy by žalobce byl aktivně legitimován k uplatnění nároku a kdy by nárok řádně a včas u žalovaných uplatnil, povinen k námitkám promlčení přihlédnout a shledat tyto oprávněnými, neboť nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Jestliže se žalobce dozvěděl o své nemajetkové újmě nejpozději současně s vydáním nejmladšího mimořádného opatření datovaného dnem 13. 4. 2022, je zřejmé, že jeho nároky by i při splnění ostatních podmínek OdpŠk byly promlčené.

20. Současně soud prvního stupně shledal i další důvody, pro které by i přes shora uvedené závěry musel žalobu zamítnout. Předně se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanoveného souhrnně jedinou částkou, posléze rozdělenou na polovinu mezi oba žalované, aniž by specifikoval zadostiučinění ve vztahu ke každému jednotlivému žalobcem označenému mimořádnému opatření žalovaného 1). V takové situaci by soud prvního stupně nemohl posuzovat řádně příčinnou souvislost mezi konkrétním mimořádným opatřením a konkrétní nemajetkovou újmou, která mu měla v souvislosti s konkrétním mimořádným opatřením vzniknout.

21. V neposlední řadě žalobce tvrdil, že v důsledku vydání mimořádných opatření mu bylo zamezeno ve styku s dětmi a vnoučaty, nemohl navštěvovat kina, bazény, sportovní akce ani restaurace, přičemž k výzvě soudu, aby konkretizoval, jakým způsobem bylo zasaženo do osobní sféry, žalobce uvedl, že způsob je zcela jasně, zřetelně a konkrétně popsán v mimořádných opatřeních žalovaného 1) specifikovaných v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025. Žalobce tak neuvedl, jakým konkrétním způsobem se zásahy do jeho osobní sféry projevily. Jestliže žalobce netvrdil a neprokázal konkrétní dopady mimořádného opatření do osobní sféry žalobce odůvodňující přiznání peněžitého zadostiučinění, nezbylo by soudu prvního stupně žalobu zamítnout i v situaci, kdy by dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku, respektive kdy by shledal existenci okolností zvláštního zřetele hodných, pro které žalobce prostředky nápravy nezákonného mimořádného opatření nevyčerpal, kdy by byl nárok řádně a včas uplatněn u žalovaného 1) a kdy by tento nebyl promlčen.

22. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nalézací soud žalobu vůči oběma žalovaným výroky I. a II. v plném rozsahu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto ve výroku III. dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobci, když žalovaný 1) byl ve věci plně úspěšný. Náklady řízení žalovaného 1) spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 5x 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání dne 9. 1. 2025, přípravu a účast na jednání dne 5. 5. 2025. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.

24. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo rozhodnuto ve výroku IV. dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobci, když žalovaný 2) byl ve věci plně úspěšný. Náklady řízení žalovaného 2) spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 3x 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání dne 5. 5. 2025. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.