28 C 12/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 248 141 Kč s přísl.

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 248 141 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 10 T 16/2017 v podobě nepřiměřené délky tohoto řízení. Žalobce v žalobním žádání uvedl, že celková délka řízení činila od [datum] do [datum] celkem devět let a osm měsíců. Průtahy v řízení podle názoru žalobce byly zapříčiněny především pomalou činností policejního orgánu, žalobce k délce řízení žádným způsobem nepřispěl. Výši odškodnění žalobce stanovil podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a to v částce 19 883 Kč za první dva roky trvání řízení (včetně zohledněné kumulované inflace od roku 2012 do roku 2021) a obdobně pak částkou 19 883 Kč za rok za dalších sedm let a částkou 1 657 Kč za měsíc za zbylých osm měsíců. Takto vypočtenou základní částku ve výši 172 320 Kč žalobce zvýšil o 20 % s ohledem na mimořádný průtah v řízení. Dále základní částku navýšil o 20 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobce a dospěl tak k částce 248 141 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 248 141 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2017. Žalovaná po projednání žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., když délka podkladového řízení byla nepřiměřená, avšak nemajetková újma, která v důsledku nepřiměřené délky řízení žalobci vznikla, byla nahrazena již v rámci samotného trestního řízení uložením trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění proto nebyl žalovanou shledán důvodným. Žalovaná se vyjádřila k věci samé tak, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne [datum] na základě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], kterým bylo dovolání žalobce odmítnuto. Délka uvedeného řízení, která dosáhla osmi let, je podle názoru žalované dobou nepřiměřenou, přičemž v řízení došlo k jistým prodlevám v roce 2018, kdy došlo ke změně v obsazení senátu. Délka trestního řízení byla také negativně ovlivněna i obstrukcemi ze strany jednoho z obžalovaných, který dlouhodobě pobýval v USA a nepřebíral soudní zásilky. Nicméně Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne [datum], kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce konstatoval, že délka trestního řízení žalobce nebyla prosta průtahů, avšak našla svůj odraz v závěru o uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře pěti let. Toto pak Nejvyšší soud označil za přiměřenou kompenzaci za porušení práva žalobce na projednání jeho trestní věci bez zbytečných průtahů a adekvátní prostředek nápravy, s čímž se žalovaná ztotožnila. Pokud by se soud s tímto názorem neztotožnil, žalovaná ještě připomněla, že v rámci trestního řízení se žalobce k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal již v přípravném řízení a následně usiloval o přiznání postavení spolupracujícího svědka. Žalobce byl v trestním řízení pravomocně odsouzen a vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody. V tomto směru žalovaná odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009) a má za to, že je pro žalobce dostačující zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak učinila žalovaná, neboť náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na přiměřené zadostiučinění ve výši 248 141 Kč z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2017 obrátil dne [datum rozhodnutí] na žalovanou. Tato konstatovala nepřiměřenou délku podkladového řízení, avšak k finančnímu odškodnění nepřistoupila z důvodu, že tuto skutečnost zohlednily soudy v rámci podkladového řízení tím, že žalobci byl uložen trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby. Toto pak žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. [Obsah přílohového spisu]

5. Dále soud provedl dokazování rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.9.2019, sp. zn. 10 T 16/2017, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24.11.2020, sp. zn. 3 To 5/2020, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2022, čj. 8 Tdo 93/2022-8252 a přípisem Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Z těchto listin vzal soud za prokázané, že žalobce byl na základě rozsudku Městského soudu [obec] ze dne [datum] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] uznán vinným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2020, z části dokonaným, z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu pět let. Trest odnětí svobody při samé dolní hranici trestní sazby § 240 odst. 1, 2, odst. 3 trestního zákoníku byl mimo jiné žalobci uložen z důvodu, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť jinak by s ohledem na skutkovou podstatu a závažnost trestné činnosti by mu byl vyměřen trest nepochybně vyšší.

6. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od [datum], kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání žalobce; tedy celkem deset let.

9. K jednotlivým kritériím podle § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující: - Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci trestního řízení docházelo k prodlevám ze strany orgánů státu, zejména v období přípravného řízení, což ostatně konstatovala ve svém vyjádření i žalovaná. Jinak lze uzavřít, že v rámci řízení před soudem na sebe jednotlivé procesní úkony soudu navazovaly a činnost soudu směřovala k rozhodnutí ve věci samé. O této skutečnosti svědčí i to, že se soud I. stupně pokoušel předložit Nejvyššímu soudu pouze dovolání žalobce (bez ohledu na vyčkání konce dovolací lhůty u obžalovaného [příjmení]), aby mohlo dojít k ukončení podkladového řízení alespoň ve vztahu k osobě žalobce a toto se v důsledku chování obžalovaného [příjmení] dále neprotahovalo. -) Kritérium počtu soudní soustavy V popsaném řízení rozhodoval ve věci nalézací soud, odvolací soud a soud dovolací, tedy věc se nacházela před třemi stupni soudní soustavy. V rámci rozhodnutí procesní povahy se věc opakovaně nacházela u odvolacího soudu, popř. u Městského státního zastupitelství (v přípravném řízení), a to stran podané stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, stížnosti proti vzetí do vazby u obviněného [jméno], stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby u obviněného [jméno] (2x). V řízení před soudem se pak věc nacházela u odvolacího soudu se stížností proti usnesení o přiznání nákladů na obhajobu a proti usnesení o zrušení peněžité záruky a u Nejvyššího soudu s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu V této souvislosti soud doplňuje, že nelze dávat účastníkům k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je evidentní, že tento postup se může odrazit v celkové délce řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což však nelze klást ani k tíži žalované. Rozhodování o procesních návrzích tak mělo vliv i na délku tohoto řízení. -) Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc ohodnotil jako obtížnou, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, ale i po stránce procesní. Pokud jde o procesní oblast, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že bylo nutné jednomu z obžalovaných doručovat do ciziny, konkrétně USA, což se neobešlo bez obtíží a danému postupu muselo být přizpůsobováno i nařízení procesních úkonů. V souvislosti s popsaným doručováním lze také poukázat na jednání tohoto obžalovaného, který doručované zásilky nepřebíral a stále žádal o jejich opětovné doručení (konkr. rozsudek Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze). V této souvislosti měl proto nalézací soud obtížnější postavení. Také v rámci přípravného řízení neprobíhala věc zcela standardně a musela být využita pro zajištění důkazů pomoc cizího státu v rámci trestněprávní spolupráce. Soud také poukazuje na skutečnost, že trestní řízení bylo vedeno proti více obžalovaným (sedm obžalovaných), což samozřejmě klade zvýšené nároky na procesní úkony soudu. Podstatný byl i charakter trestné činnosti, kterou byla organizovaná daňová trestná činnost, na jejímž páchání participovalo velké množství osob i obchodních společností, včetně zahraničních subjektů, přičemž k jejímu rozkrytí bylo potřeba posoudit desítky až stovky jednotlivých obchodních transakcí a dokladů a na jejich základě určit výši zkrácené daňové povinnosti nebo vylákání neoprávněné výhody na dani a sledovat celou řadu finančních toků. Za tímto účelem musely orgány státu vyslechnout velké množství svědků, nechat zpracovat znalecké posudky provést velké množství listinných důkazů a vyslechnout znalce. Popsané proto svědčí o vyšší právní, skutkové i procesní obtížnosti věci. Soud tudíž uvedené řízení hodnotil stran těchto nastíněných kritérií jako výrazně obtížné. -) Kritérium chování poškozeného v rámci řízení Žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel. -) Kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného K tomuto kritériu soud sděluje, že obecně Evropským soudem pro lidská práva je s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, neboť se jednalo o věc trestní (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]). Proto i u žalobce lze v obecné rovině konstatovat, že řízení pro něj mělo vyšší význam, neboť tento typ řízení negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010).

9. Závěrem shrnuto s ohledem na celkovou délku řízení, která čítala deset let, skutečnost, že v řízení došlo k průtahům a fakt, že se jednalo o řízení trestní, ve kterých bývá oprávněný zájem státu na co nejrychlejší ukončení řízení, dospěl soud k závěru, ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva proto vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93).

10. Soud s odkazem na tento závěr se zabýval formou zadostiučinění, která by žalobci měla být poskytnuta. Při své úvaze pak vyšel zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2022, č.j. 18 Tdo 93/2022-8252 a z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2640/2010 a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010), z níž vyplývá, že„ za jinou formu náhrady je možno považovat (v trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu, to je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Z rozsudku musí být patrno,„ k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil“. Nejvyšší soud v trestní věci žalobce se ve svém usnesení ze dne [datum] podrobně zabýval délkou podkladového řízení ve vztahu k soudem I. stupně, resp. soudem II. stupně uloženému trestu odnětí svobody žalobci v trvání 5 let. Nejvyšší soud v tomto směru uzavřel, že„ délka trestního řízení přiléhavě našla svůj odraz v závěru o uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby § 240 odst. 3 trestního zákoníku ve výměře pět let. Tento trest pak byl uložen v souladu s § 39 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, přičemž byl vyměřen na samé dolní hranici trestní sazby pro daný trestný čin, přestože se u žalobce jednalo o společensky vysoce škodlivé jednání, konkrétně šlo o promyšlenou, organizovanou, hospodářskou trestnou činnost, která byla páchána po delší dobu a jejím výsledkem byla majetková škoda v řádu stamilionů korun způsobená českému státu, potažmo daňovým poplatníkům. Role žalobce na páchání posuzovaného zločinu nebyla nikterak zanedbatelná. V této souvislosti nelze opominout, že se do ilegálního obchodování s pohonnými hmotami se svými dvěma obchodními společnostmi zapojil pod vidinou nezákonného obohacení, podílel se na něm po dobu několika měsíců. K trestné činnosti přivedl další osobu, jejíž činnost také z části řídil a způsobil tím zkrácení daně v rozsahu dosahujícím téměř 220 milionů Kč, přičemž usiloval o zkrácení daně v rozsahu převyšujícím 240 milionů Kč. Popsané skutečnosti tedy vyjadřují povahu a závažnost páchaného trestného činu a ve smyslu § 39 odst. 1 trestního zákoníku by samy o sobě bezpochyby vyžadovaly uložení o poznání přísnějšího trestu, než pouhých pět let odnětí svobody.“ Jinak řečeno Nejvyšší soud ve věci žalobce ozřejmil, že jedním z důvodů, proč byl uložen takto nízký trest, byla skutečnost, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť jinak by žalobci byl zcela jistě uložen trest odnětí svobody ve vyšší výměře. Také Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby lze v konkrétním případě označit za přiměřenou kompenzaci porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů a adekvátní prostředek nápravy.

11. Jelikož se Nejvyšší soud podle názoru soudu ve svém rozhodnutí otázkou nepřiměřené délky řízení podkladového řízení ve vztahu k uloženému trestu podrobně zabýval a sám vyhodnotil kompenzaci snížení trestu odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby pro daný trestný čin jako plně refundující nemajetkovou újmu, která žalobci v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vznikla, nemá soud důvodu se od této úvahy odchýlit. Znovu pak zdůrazňuje ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, že právě usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] (neboť v rozsudku soudu I. i II. stupně nebyly tyto úvahu o uložení nižší trestní sazby z důvody nepřiměřené délky trestního řízení zcela zřejmé) byly naplněny požadavky kladené na tuto formu kompenzace, když Nejvyšší soud podrobně zdůvodnil a ozřejmil, že uložení trestu odnětí svobody v trvání pěti let, tedy na dolní hranici trestní sazby pro trestný čin podle § 240 odst. 3 r. zák., bylo učiněno i právě z důvodu nepřiměřené délky podkladového řízení.

12. Soud proto vyhodnotil, že poskytnuté zadostiučinění ve formě snížení trestu odnětí svobody v souvislosti s nepřiměřenou délkou podkladového řízení (včetně konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalovanou) je dostatečným odškodněním nemajetkové újmy, která žalobci v důsledku celkové délky řízení vznikla a žalobu proto zamítl jako nedůvodnou.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání).