28 C 120/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 163 439 Kč s přísl.

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 163 439 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení představující řízení o prošetřování podnětu žalobce – trestní oznámení u policejního orgánu v , jméno FO, pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobce uvedl, že dne 22.10.2018 podal podnět k prověření skutečnosti nasvědčující tomu, že mohl být spáchán trestný čin. Důvodem podání trestního oznámení byla skutečnost, že došlo k zahájení prověřování žalobce na podkladě trestního oznámení podaného paní , jméno FO, a též na podkladě její následné výpovědi, kterou žalobce považoval a považuje za lživou a učiněnou výhradně v úmyslu přivodit žalobci trestní stíhání. Trestní oznámení žalobce bylo přípisem ze dne 29.10.2018 Okresnímu státnímu zastupitelství v , jméno FO, vráceno, neboť ho státní zástupce vyhodnotil jako předčasné. Proti tomuto podal žalobce podnět k výkonu dohledu, o kterém bylo rozhodnuto až dne 31.1.2019 Krajským státním zastupitelstvím v , adresa, tak, že podřízenému státnímu zastupitelství byla věc vrácena s pokyny, že se trestním oznámením má dále zabývat. Policejním orgánem dne 28.2.2019 bylo rozhodnuto o odložení věci. K stížnosti žalobce rozhodující státní zástupce usnesením ze dne 20.1.2020, čj. , Anonymizováno, věc vrátil policejnímu orgánu k dalšímu šetření a vytkl mu nedostatky v dokazování v hodnocení zajištěných důkazů. Dne12.6.2020 policejní orgán vydal v pořadí druhé rozhodnutí o odložení věci, proti kterému žalobce opět brojil stížností, u které opět dozorující státní zástupce rozhodnutím ze dne 2.11.2020 rozhodl tak, že věc vrátil policejnímu orgánu k došetření a rovněž mu vytkl pochybení v právní kvalifikaci. Následně až dne 27.9.2021 vydal policejní orgán usnesení o odložení věci, proti kterému žalobce opět podal stížnost, která byla úspěšná a věc byla státním zastupitelstvím vrácena policejnímu orgánu k dalšímu šetření. K dalšímu odložení věci došlo dne 14.4.2020 a k žalobcem podané stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo napadené rozhodnutí dne 27.9.2022 nadřízeným orgánem zrušeno a věc byla opětovně vrácena policejnímu orgánu k dalšímu prověřování. Znovu bylo o odložení věci policejním orgánem rozhodnuto dne 12.7.2022. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasnou stížnost, kterou dozorující státní zástupce rozhodnutím ze dne 2.8.2023, čj. , Anonymizováno, shledal jako nedůvodnou. Tomu se žalobce bránil podáním žádosti o výkon dohledací činnosti, o které bylo rozhodnuto dne 2.10.2023 tak, že podřízené státní zastupitelství věc vyřídilo nesprávně a bylo mu uloženo, aby dále bylo pokračováno v prověřování trestné činnosti za současného sdělení pokynů, co je třeba v řešené věci učinit. Od podání trestního oznámení tak uplynula doba 5 let a dvou měsíců a věc je stále ve stadiu přípravného řízení, byť se nejedná o věc nikterak složitou a v případě řádného postupu orgánů činných v trestním řízení by mohlo vyšetřování proběhnout v řádech několika měsíců. V předmětné věci byl policejní orgán povinen skončit prověřování do dvou měsíců od přijetí trestního oznámení, avšak s ohledem na vylíčené skutečnosti je zcela evidentní, že takto zákonem stanovená lhůta byla překročena více jak třicetkrát. Podle přesvědčení žalobce tak policejní orgán svým postupem zasáhl do práva žalobce jakožto poškozeného na účinné vyšetřování. Žalobce při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání řízení, resp. s ohledem na vývoj inflace by se základní částka měla pohybovat od částky 21 134 Kč do 28 179 Kč. Žalobce tedy ve věci počítal se základní částkou 28 179 Kč a tuto ještě navýšil o 20 %, tudíž pro výpočet svého nároku použil výchozí částku 33 815 Kč, což za pět let a dva měsíce trvání řízení činí částku 140 895 Kč.

2. Podáním ze dne 3.9.2024 žalobce rozšířil žalovanou částku s ohledem na délku trvání podkladového řízení k datu podání žaloby, a to v rozsahu pět let a deset měsíců, celkem na částku 163 439 Kč.

3. Usnesením ze dne 4.9.2024 čj. 28 C 120/2024-108a soud připustil rozšíření žaloby na zaplacení částky 163 439 Kč s příslušenstvím ode dne podání žaloby do zaplacení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že žalobce předběžně dne 3.1.2024 u ní uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 140 895 Kč v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném , jméno FO, pod sp. zn. , Anonymizováno, . Po projednání této žádosti žalovaná dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 24.6.2024. Žalovaná dále ve svém vyjádření stručně zkonstatovala průběh namítaného řízení a dospěla k závěru, že ve věci se nejedná o nesprávný úřední postup, pokud orgán činný v trestním řízení dospěje k závěru (na rozdíl od žadatele), že neexistují skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu. Poukázala na to, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatuje, že trestní oznámení nemá podle českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality a pouze stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. V daném případě ani nelze posuzovat nepřiměřenost délky uvedeného řízení, jelikož počátkem trestního řízení z hlediska náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. by bylo až usnesení o zahájení trestního stíhání. Z hlediska postupu o rozhodování orgánů činných v trestním řízení nebyl žalobce účastníkem žádného posuzovatelného řízení. Věcná správnost rozhodování orgánů činných v trestním řízení či státního zastupitelství pak nemůže být posuzována z hlediska nesprávného úředního postupu. V souvislosti s možnou nemajetkovou újmou způsobenou žalobci v rámci trestního řízení v důsledku nepřiměřené délky je dále zásadní posouzení významu trestního řízení pro osobu poškozeného v rámci adhezního řízení žadatele. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že s hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky řízení. Obecně platí, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného obsahuje to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce nebo chodu a organizace právnické osoby. V celé řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zdůraznil, že zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jako „beneficium legis“ dané zákonodárcem, a platí, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanskoprávním soudním řízení a že existence nebo neexistence jeho předchozího formálního postavení jako poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků uplatňovaných v občanskoprávních řízení. Dále Ústavní soud dospěl k tomu, s odkazem na článek 39 a 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015 se rozhodnutí soudu o nároku poškozeného v adhézním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem civilním, když v civilním řízení může být úplné či částečné pravomocné zamítnut, což z hlediska hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nese, že to, co je pro poškozeného „v sázce“ v adhézním řízení není totožné s tím, co je pro něj „v sázce“ v řízení civilním. Nejistota žadatele ohledně výsledku řízení tak mohla logicky souviset pouze s tím, jak a kdy právě o jeho nároku na náhradu škody uplatněného v rámci adhezního řízení bude rozhodnuto, nikoliv tím, zda bude dosaženo odsouzení obžalovaného.

5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně u žalované uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 140 895 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném Policií ČR , jméno FO, , pod sp. zn. , Anonymizováno, v podobě nepřiměřené délky tohoto řízení, a to dne 3.1.2024. Po projednání žádosti žalobce žalovaná konstatovala, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a požadované zadostiučinění nebylo žalobci poskytnuto, což mu bylo sděleno stanoviskem žalované ze dne 24.6.2024.

6. Soud provedl dokazování sdělením Okresního státního zastupitelství v , jméno FO, ze dne 29.10.2018. Z tohoto listinného důkazu se podává, že dne 22.10.2018 bylo na Okresní státní zastupitelství v , jméno FO, doručeno trestní oznámení, které žalobce podal na paní , jméno FO, pro podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 2 trestního zákoníku (ostatně tato skutečnost nebyla rovněž mezi účastníky sporná).

7. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Soud nejprve předesílá, že zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

9. Žalobce se v rámci tohoto řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení vedeného policejním orgánem v , jméno FO, pod sp. zn. , Anonymizováno, . Pokud pak žalobce v rámci jednání konaném dne 4. 9. 2024 zmiňoval, že mu policejní orgán nedovolil nahlédnout do podkladového spisu, k dotazu soudu sdělil, že danou skutečnost uváděl pouze pro dokreslení situace (a tato se vztahuje ke kritériu postupu orgánů činných v trestním řízení v podkladovém řízení), nikoliv, že by se jednalo o samostatný nárok.

10. Již ze samotných žalobních tvrzení se podává, že nárok žalobce nemůže být opodstatněn a z tohoto důvodu soud ve věci nečinil žádné dokazování (vyjma uvedeného listinného důkazu) a návrh na dokazování spisem Policie ČR , Anonymizováno, (potažmo , Anonymizováno, ) a spisem policejního orgánu , adresa, , sp. zn. , adresa, a sp. zn. , Anonymizováno, (kdy všechny tyto spisy se týkají podkladového řízení vedeného pod sp. Zn. , Anonymizováno, , kdy v rámci řízení došlo k vylučování věcí) zamítnul pro nadbytečnost.

11. Soud věc po právní stránce posoudil následovně: Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2012/2018 ve své rozhodovací praxi ohledně otázky tzv. práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury ESLP, která právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného článkem 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání dotčeného článkem 3 Úmluvy. Byť právo na účinné vyšetřování může být odvozeno i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou, zejména jejím článkem 4. U zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se pak právo na účinné vyšetřování omezuje na článek 3 Úmluvy. Dozorovací praxe Ústavního soudu pak vychází obecně z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život (např. nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2016, sp. zn. II. ÚS 3436/2014) jako např. obchodování s lidmi (nález Ústavního soudu ze dne 16.12.2015, sp. zn. II. ÚS 3626/2013). Naopak u přečinů je dáno právo na účinné vyšetřování poškozenému pouze jen výjimečně v extrémních případech flagrantního pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného (např. nález ze dne 12.8.2014 sp. zn. I. ÚS 3196/2012). Každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení článku 3 Úmluvy, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu (nález Ústavního soudu ze dne 24.5.2016, sp. zn. I. ÚS 1042/2015 nebo ze dne 27.10.2015, sp. zn. I. ÚS 860/2015). Jak konstatoval Ústavní soud podle jeho ustálené rozhodovací činnosti, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat podle představ poškozeného. Aby vůbec právo na účinné vyšetřování oběti (poškozenému) v souvislosti se zásahem do fyzické integrity vzniklo, vyžaduje se určitá minimální intenzita, která je však relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti.

12. Naopak podle závěru Ústavního soudu za významný faktor, který svědčí proti nutnosti trestního postihu a tedy i práva na účinné vyšetřování, je nedbalostní způsobení zásahu do fyzické integrity. Dokonce ani v případě smrtelného následku a i v jiných případech nedbalostních trestných činů spáchaných jednotlivcem bez jakéhokoliv relevantního vztahu k vykonávání veřejné moci proti jinému jednotlivci v minulosti přistupoval soud k přiznání práva na účinné vyšetřování v intencích článku 3 Úmluvy v zásadě jen tam, kde u oběti došlo k mimořádně závažným zraněním, např. k celkovému ochrnutí v důsledku nedbalostně zaviněné dopravní nehody. Ve své nejnovější judikatuře pak ESLP podstatně revidoval své dřívější názory o aplikovatelnosti článku 3 Úmluvy a z něj plynoucího práva na účinné vyšetřování na případy nedbalostních trestných činů spáchaných jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc proti jinému jednotlivci. Jednak zdůraznil, že pouhá intenzita zranění nemůže v případech nedbalostně způsobených zásahů do fyzické integrity být určujícím kritériem pro dovození vzniku práva na účinné vyšetřování a že i v těchto případech je třeba posuzovat takový zásah komplexně podle individuálních okolností případů, jako je tomu u úmyslných zásahů do fyzické integrity. Dále ESLP však konkludoval, že v případě, že nedbalostní zásah do fyzické integrity jednotlivce jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, (má-li povahu nešťastné, byť stále zaviněné) náhody, zásadně nemůže naplnit definici článku 3 Úmluvy, neboť pachatel takového zásahu z povahy věci oběť „nepodrobuje“ žádnému „zacházení“ (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25.6.2019 ve věci Nicolae Virgiliu Ttanase proti Rumunsku, stížnost č. 41720/13, bod 123 a bod 124).

13. Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí ze dne 10.4.2024, sp. zn. I. ÚS 1958/2023 uzavřel, že požadavek účinného vyšetřování představuje rovněž „pouze“ procesní povinnost tzv. náležité péče, a nikoliv povinnost ve vztahu k výsledku vyšetřování. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný průběh postupu daného orgánu. Je třeba také zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedené vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestních činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. Stát proto poruší své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze u vad a pochybení extrémní povahy.

14. Optikou shora řečeného to znamená, že v podkladovém řízení je šetřeno trestní oznámení žalobce na paní , jméno FO, pro podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Je tedy evidentní, že v posuzované věci se jedná o vyšetřování pouze přečinu, nikoliv o vyšetřování nejzávažnějšího trestného činu, který by svým dopadem zasahoval do práva na život, nebo vyšetřování přečinu, kde by došlo zásadním až extrémním způsobem k flagrantnímu pochybení s mimořádně intenzivním a přetrvávajícím následkem pro poškozeného. Ze samé podstaty tohoto přečinu podle § 345 odst. 1, 2 trestního zákoníku se ani o takovýto následek jednat nemůže. Soud proto dovodil, že žalobce v posuzované věci nemá právo na účinné vyšetřování, které svědčí poškozenému jen u nejzávažnějších trestných činů, jak bylo popsáno v odstavci 11 a pokud soud dospěl k závěru, že žalobci právo na účinné vyšetřování nesvědčí, nemohla žalobci ani vzniknout nemajetková újma v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že předmětné řízení nemohlo mít pro žalobce žádný význam, resp. že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, zamítl soud žalobu jako neopodstatněnou výrokem I. rozsudku pro nenaplnění odpovědnostního titulu.

15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony po 300 Kč – vyjádření ve věci samé a 2x účast na jednání dne 4. 9. 2024 a 30. 9. 2024).