28 C 120/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 81 526,01 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 81 526,01 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 250 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 81 526,01 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dne 5. 12. 2018 uzavřela smlouvu o Optimální splátce č. 2734457 uzavřela smlouvu č. 0341979, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalované na její účet úvěr do výše 258 560 Kč. Žalovaná se zavázala splácet bance tento úvěr ve formě 72 pravidelných měsíčních splátek včetně sjednaného pojištění ve výši 5 609 Kč. Uvedený závazek však žalovaná řádně a včas nehradila, proto banka se žalovanou uzavřela dne 27. 10. 2022 dohodu o uznání a splácení dluhu, na jejíž základě se žalovaná zavázala uhradit bance zbývající část dluhu včetně úroků z úvěru s úrokovou sazbou ve výši 8 % ročně. Sjednané splátky však nebyly ze strany žalované hrazeny. banka tedy celý závazek prohlásila ke dni 13. 3. 2023 za splatný. Zbývající dlužná částka ve výši 81 961,94 Kč nebyla ze strany žalované uhrazena. Tuto pohledávku následně banka postoupila žalobkyni smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023, s účinností ke dni 1. 6. 2033. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doporučeným dopisem. Žalovanou na postoupenou pohledávku nebylo ničeho hrazeno, a to ani po zaslání předžalobní upomínky, žalobkyně tak v řízení požaduje částku 80 528,01 Kč jistiny úvěru, poplatků ve výši 998 Kč, smluvního úroku ve výši 380 Kč splatného ke dni 13. 3. 203, úroku z prodlení ve výši 55,93 Kč splatného ke dni 13. 3. 2033, smluvní úroky ve výši 8% ročně z poplatků 998 Kč a jistiny 80 528,01 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 906,01 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení.

1. Banka ani žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalované, neboť se jednalo o konsolidaci závazků žalované, tedy pouze optimalizaci stávajících závazků vůči bance za účelem snížení výše splátek.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznala. Uvedla, že Uznání dluhu uzavřela pod nátlakem zaměstnance banky. Úvěr byl i dle potvrzení banky poskytnut ve výši 234 479 Kč, přesto banka jako zůstatkovou částku úvěru uvedla částku 258 560 Kč a splátky včetně úroků započítávala na tuto výši. Celou situaci se snažila řešit prostřednictvím finančního arbitra, což však žalobkyně odmítla.

3. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o optimální splátce (čl. 23 p. v. spisu) a akceptace návrhu (čl. 22 p. v. spisu) soud zjistil, že žalovaná požádala o konsolidaci svých závazků, přičemž požadovaný úvěr byl v částce 258 560 Kč se 72 pravidelnými měsíčními splátkami v částce 5 609 Kč a roční úrokovou sazbou 16 %, RPSN 17,58 %. Z oznámení o ukončení čerpání úvěru (čl. 23 spisu) poskytla banka žalované úvěr v částce 234 479 Kč. Z dohody o uznání a splacení dluhu ze dne 27. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaná uznala svůj dluh co do důvodu i výše 100 000 Kč ke dni 27. 10. 2022 s tím, že ve smlouvě bylo vycházeno z poskytnutého úvěru v částce 258 560 Kč. Z prohlášení o okamžité splatnosti, již vyčerpané částky úvěru včetně úroku a všech ostatních fin. závazků včetně doručenky soud zjistil, že banka z důvodu řádného nesplácení úvěru ze strany žalované přistoupila k zesplatnění celého dluhu ke dni 13. 3. 2023 s tím, že k tomuto dni činil závazek žalované částku 81 961,94 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023, potvrzení úplaty a vyrozumění o postoupení pohledávky včetně podacího archu soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni ke dni 1. 6. 2023, přičemž žalovaná o tomto byla bankou vyrozuměna dopisem ze dne 12. 6. 2023. Z předžalobní výzvy k plnění včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu dopisem z 30. 5. 2024. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu soud zjistil, že žalovaná uhradila bance v období od 11. 12. 2018 do 3. 2. 2023 částku ve výši 270 879,56 Kč.

5. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z tohoto důvodu tak soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel.

6. Soud dále zamítl další návrhy žalované, neboť navrhované důkazy byly ve sporu zcela nadbytečné a nebyly relevantní pro skutkové a právní posouzení věci.

7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

8. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), „je neplatné ujednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smyl a účel zákona vyžaduje.“ Dle § 588 o. z. „soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuj veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrtit a zaplatit úroky.“10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), „spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“11. Podle § 78 odst. 1 ZSÚ „poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.“12. Podle § 78 odst. 5 ZSÚ „povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.“13. Podle § 84 odst. 2 ZSÚ „spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.“14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Shora uvedený skutkový závěr soud posoudil po právní stránce tak, že mezi žalovanou a bankou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ. Pohledávka banky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků byla postoupena na žalobkyni podle § 1879 o. z.

17. Žalobkyni se však již v řízení, ačkoliv byla soudem poučena, nepodařilo prokázat, že by řádně splnila, resp. její právní předchůdce povinnost posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, resp. sama žalobkyně uvedla, že banka úvěruschopnost ani neprověřovala, neboť se jednalo pouze o konsolidaci stávajících závazků žalované. Soud se však s touto námitkou žalobkyně neztotožnil, neboť dospěl k závěru, že posouzení úvěruschopnosti dle výše uvedených ustanovení není poskytovatel povinen jen v případě, že nedochází ke změně závazku ve formě navýšení původního úvěru, přičemž však toto navýšení nemusí spočívat v navýšení částky jistiny, ale také i ve formě nárůstu úrokové sazby, úroků či jiných poplatků apod.

18. Z provedeného dokazování pak zcela jasně vyplynulo, že u žalobkyně navíc i došlo k navýšení samotné jistiny úvěru, kdy banka poskytla žalované částku pouze ve výši 234 479 Kč, přesto následně vedla závazek a započítávala splátky žalované na částku ve výši 258 560 Kč, jak vyplývá zejména i z uznání dluhu, který banka předložila žalované k podpisu. Soud pak neměl důvodu neuvěřit žalované, že předmětnou dohodu podepsala pod nátlakem, neboť již ze samotného přehledu splácení je zřejmé, že žalovaná nebyla schopna svůj závazek hradit včas a hrozilo jí zesplatnění celého závazku.

19. Z logiky věci pak vyplývá i skutečnost, že při samotné konsolidaci závazků dochází minimálně k navýšení celého závazku ve formě nových úroků, neboť sice dochází ke snížení měsíční splátky, současně však dochází k prodloužení doby splácení a navýšení úrokové sazby, celkově se tak celá částka ke splácení dlužníku vždy navýší.

20. V předmětném případě nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval existenci a způsob plnění dluhů žalované. Zároveň však již se samotné žádosti žalované o konsolidaci závazků je zcela zřejmé, že žalovaná v době podání žádosti mohla již mít s úhradou svých stávajících závazků problémy, tím spíše měla banka její úvěruschopnost prověřit.

21. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovanou řádně posoudila její schopnost splácet sjednané pravidelné splátky, s ohledem na § 86 odst. 1 ZSÚ nebyla oprávněna s ním smlouvu uzavřít. Protože smlouvu přesto uzavřela, je tato neplatná podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu přes § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ a podle § 588 o. z., neboť porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Povinnost soudu přihlížet k neplatnosti i bez návrhu a bez časového omezení plyne též z článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, jak dovodil rovněž Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 (OPR-Finance s.r.o. proti GK). K tomu se sluší poznamenat, že podle čl. XVIII zákona č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, bude s účinností od 29. 5. 2022 bude § 87 odst. 2 věta druhá ZSÚ výslovně znít: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“22. Protože závazek ze smlouvy uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem je neplatný, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni pouze dlužnou jistinu. Jak bylo v řízení zjištěno, žalovaná čerpala jistinu ve výši 234 479 Kč, přičemž uhradila celkem částku 270 879,56 Kč, soud tak podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl v plném rozsahu (výrok I).

23. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná nedůvodně. Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši pěti režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání dne 12. 12. 2025 a 11. 3. 2026 podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“24. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.