28 C 130/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 211 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 105 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14.7.2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 106 250 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8 800 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [jméno], advokáta.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky představující nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 283/2012. Žalobce uvedl, že toto řízení bylo zahájeno dne 9.11.2012 u Okresního soudu v Děčíně, přičemž žalobce v řízení vystupoval jako obviněný ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Řízení pak bylo pravomocně ukončeno na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.6.2020, kdy tento soud ve svém usnesení upozornil na časovou prodlevu od posledního hlavního líčení a tím implicitně i na značnou délku soudního řízení. Podle názoru žalobce tak délka vedeného řízení byla zcela zjevně nepřiměřená, přičemž rozhodnutí soudu I. stupně bylo vydáno po více jak čtyř letech od zahájení řízení a trpělo závažnými vadami, jak v oblasti procesního postupu, tak v oblasti dokazování a zjištění skutkového stavu věci. Žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel a postup soudu I. stupně byl v předmětném řízení nesprávný a neefektivní, jak ostatně konstatoval i soud odvolací. Význam předmětu řízení pro žalobce bylo vyšší, neboť dlouhotrvající trestní řízení má obecně nesporné dopady do psychiky a osobního života poškozeného. Žalobce tak vyšel z částky 30 000 Kč za rok trvání řízení, resp. z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, navýšené o 50 %. Žalobce svůj nárok na přiměřené zadostiučinění předběžně uplatnil u žalovaného dne 13.1.2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval, že u něj žalobce předběžně uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 185 000 Kč za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 283/2012 dne 13.1.2020. Jelikož žalovanému nebyl zapůjčen předmětný soudní spis, vycházel žalovaný pouze z dostupných informací. Žalovaný uvedl, že trestní řízení bylo proti žalobci zahájeno dne 24.5.2012 a dne 16.6.2020 byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným z trestného činu, pro který byl stíhán a současně týž den bylo vyhlášeno usnesení, kterým došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Řízení tak trvalo celkem osm let a dva měsíce a bylo projednáváno na dvou stupních soudní soustavy. Soud I. stupně ve věci rozhodl dvakrát, odvolací soud jednou. Podle názoru žalovaného pak úkony ve věci byly prováděny v přiměřených lhůtách a nedošlo k neodůvodněným prodlevám. Podle názoru žalovaného tak nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť uvedená délka řízení byla ještě přiměřená. V souladu s judikaturou Nejvyššího sodu je třeba přihlédnout k tomu, že se odškodnění domáhá pachatel trestného činu právě za délku řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, tedy jedná se o skutečnost, ke které je třeba v rámci odškodnění, přihlédnout. Je třeba uzavřít, že pachatel trestného činu v řízení, v němž byl shledán vinným, si trestní stíhání zavinil sám, tedy takovéto řízení nemohlo v jeho osobní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. Pokud v daném trestním řízení žalobce sám uznal spáchání trestného činu, když bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, nastává tedy okolnost, která vyvrací vznik nemajetkové újmy u žalobce.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že předběžně žalobce svůj nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 211 250 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 283/2012, předběžně uplatnil u žalovaného dne 13.1.2020. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že k nepřiměřené délce uvedeného trestního řízení nedošlo.

4. Jelikož žalobce a žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř.

5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 24 T 283/2012. Z tohoto spisu se podává, že usnesením ze dne 24.4.2012 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání. Společně s žalobcem byly trestně stíhány ještě další tři osoby. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 3.7.2012. Proti usnesení podali obvinění dne 24.5.2012 (mezi nimi i žalobce) stížnost. O této stížnosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 24.5.2012, ze dne 11.6.2012 (žalobce). Následně dne 12.6.2012, dne 24.9.2012, dne 8.6.2012, dne 21.8.2012 probíhaly výslechy obviněných. Opatřením ze dne 16.2.2012 byl ve věci ustanoven znalec z oboru strojírenství, odvětví autoopravárenství. Znalecký posudek byl Policii ČR předložen dne 29.2.2012. Poté dne 16.2.2012 byl ve věci vyslechnut obviněný [jméno] [příjmení], následně dne 6.1.2012, dne 20.1.2012 a dne 14.2.2012 svědci. Další svědci vypovídali v srpnu 2012, dubnu 2012. V září 2012 vyžadovala PČR posudky z bydlišť obviněných – zpráva o pověsti, opisy z rejstříku trestů. Dne 26.9.2012 a dne 27.9.2012 si obvinění prostudovali spis před podáním obžaloby. Dne 4.10.2012 byl k Okresnímu státnímu zastupitelství Děčín podán návrh na podání obžaloby. Obžaloba byla k Okresnímu soudu v Děčíně podána dne 9.11.2012. Pokynem soudce ze dne 8.2.2013 bylo nařízeno hlavní líčení ve dnech 5.9.2013, 12.9.2013 a 19.9.2013. Přípisem ze dne 25.2.2013 požádal obžalovaný [příjmení] o odročení hlavního líčení. Hlavní líčení bylo odročeno na den 12.11.2013, 19.11.2013 a 26.11.2013. Dne 12.11.2013 se konalo hlavní líčení, při kterém byl vyslechnut žalobce. Při hlavním líčení konaném dne 19.11.2013 byli vyslechnuti svědci a při hlavním líčení konaném dne 26.11.2013 byl vyslechnut obžalovaný [příjmení] a další svědek. Hlavní líčení bylo odročeno z důvodu předvolání dalších obžalovaných a svědků, kteří se nedostavili na den 1.4.2014, 3.4.2014, 8.4.2014 a 29.4.2014. Dne 1.4.2014 byl při hlavním líčení vyslechnut obžalovaný [příjmení], obžalovaná [příjmení] a svědci. Z hlavního líčení nařízeného na den 4.4.2014 se omluvili volaní svědci a rovněž jeden z obhájců obžalovaných. Hlavní líčení proto bylo odročeno na den 29.4.2014, 7.10.2014, 14.10.2014 a 21.10.2014. K hlavnímu líčení nařízeném na den 29.4.2014 se opět omluvili svědci a z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 7.10.2014. Při hlavním líčení konaném dne 7.10.2014 byl vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno z důvodu předvolání dalších svědků na den 21.10.2014. Z hlavního líčení nařízeného na den 21.10.2014 se opět někteří svědci omluvili. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 2.4.2015 se podává, že hlavní líčení bylo odročeno na pokyn soudce z důvodu žádosti obžalovaného ze dne 2.4.2015 na den 12.5.2015. Z důvodu omluvy obžalovaného [příjmení], tak svědků bylo hlavní líčení nařízené na den 12.5.2015 odvoláno. Pokynem soudce ze dne 15.9.2015 bylo nařízeno hlavní líčení na den 12.11.2015. Z hlavního líčení nařízeného na den 12.11.2015 se omluvil obžalovaný [příjmení]. Ze spisu se nepodává, že by se toto hlavní líčení konalo. Pokynem soudce ze dne 12.11.2015 bylo nařízeno hlavní líčení na den 16.2.2016 Hlavní líčení nařízené na den 16.2.2016 bylo odročeno za účelem opětovného předvolání obžalovaného [příjmení] na den 3.5.2016, 9.6.2016 a 23.6.2016 Hlavní líčení nařízené na den 3.5.2016 se nekonalo, avšak ve spise není de uveden důvod. Při hlavním líčení konaném dne 9.6.2016 bylo provedeno dokazování listinami, byl vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno na den 27.9.2016, 27.10.2016, 22.11.2016 a 15.12.2016. Při hlavním líčení konaném dne 27.9.2016 byly zopakovány dosavadní výsledky dokazování a hlavní líčení bylo odročeno na den 27.10.2016 za účelem opětovného předvolání svědků. Při hlavním líčení konaném dne 22.11.2016 byli vyslechnuti svědci a hlavní líčení bylo odročeno za účelem opětovného předvolání svědka [příjmení] na den 15.12.2016. Následně se soud pokoušel o předvedení svědka [příjmení], kdy bylo Policií ČR sděleno, že tento se nachází v zahraničí. Při hlavním líčení konaném dne 15.12.2016 byl vyslechnut svědek [příjmení], bylo provedeno dokazování listinami a hlavní líčení za účelem dalšího dokazování bylo odročeno na den 26.1.2017 a 7.3.2017. Při hlavním líčení konaném dne 26.1.2017 bylo provedeno dokazování listinami a hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyžádání si spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 19 C 433/2015 na den 7.3.2017. Při hlavním líčení konaném dne 7.3.2017 bylo doplněno dokazování listinami a hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 28.2017. Při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. Proti tomuto rozsudku podali obžalovaní odvolání dne 13.6.2017, dne 27.6.2017, které následně odůvodnili dne 12.7.2017 a podáním ze dne 11.9.2017 (žalobce) po výzvě soudu ze dne 28.8.2017. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 8.11.2017. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 26.3.2018 bylo nařízeno veřejné zasedání na den 24.4.2018. Pokynem soudce ze dne 23.4.2018 bylo veřejné zasedání odvoláno a Krajský soud v Ústí na Labem rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne 24.4.2018 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu existence podstatných vad řízení a vad rozhodnutí, jak se podává z odůvodnění tohoto usnesení. Lhůta k vypracování rozhodnutí byla prodloužena do 25.7.2018, a to vedením Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pokynem soudce ze dne 8.11.2018 bylo nařízeno hlavní líčení na den 11.12.2018. Při tomto hlavním líčení byl zopakován dosavadní průběh řízení a hlavní líčení bylo odročeno na neurčito z důvodu stáže soudce u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pokynem soudce ze dne 15.10.2019 bylo nařízeno hlavní líčení na den 12.12.2019. Při tomto hlavním líčení byl zrekapitulován dosavadní průběh řízení a dokazování a hlavní líčení bylo odročeno na den 9.1.2020, 18.2.2020 a 12.3.2020 za účelem předvolání znalce. Při hlavním líčení konaném dne 9.1.2020 byl vyslechnut znalec a hlavní líčení bylo odročeno na den 18.2.2020 a 12.3.2020. Při hlavním líčení konaném dne 18.2.2020 bylo provedeno dokazování listinami a při hlavním líčení konaném dne 12.3.2020 bylo doplněno dokazování listinami a hlavní líčení bylo odročeno na den 17.3.2020 za účelem vyhlášení rozsudku. Toto hlavní líčení bylo z důvodu vyhlášeného nouzového stavu z důvodu epidemie Covid-19 odvoláno a znovu nařízeno na den 21.5.2020 a 16.6.2020. Z úředního záznamu ze dne 21.5.2020 se podává, že hlavní líčení nařízené na den 21.5.2020 bylo odvoláno z důvodu vyžádání si zprávy [právnická osoba]. Při hlavním líčení konaném dne 16.6.2020 bylo doplněno dokazování listinami a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. Lhůta k vypracování rozsudku byla dvakrát prodlužována a to do 30.7.2020 a do 7.8.2020, místopředsedou Okresního soudu v Děčíně. Tento rozsudek ve vztahu k žalobci nabyl právní moci dne 22.6.2020.

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od doby 3.7.2012, kdy se žalobce dozvěděl o zahájení trestního řízení proti jeho osobě na základě doručeného usnesení o zahájení trestního stíhání do 22.6.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu odvolacího, tedy celkem 8 let. Žalobce v řízení vystupoval jakožto obviněný a následně jako obžalovaný. Přípravné řízení ve věci trvalo od 3.7.2012 do 9.11.2012, tedy čtyři měsíce. Zbylá doba pak připadá na řízení před soudem prvního a druhého stupně.

9. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci řízení soud I. stupně postupoval nekoncentrovaně a v řízení docházelo k opakovaným průtahům. Dne 21.10.2014 se mělo konat ústní jednání, které se však bez uvedení důvodu nekonalo. Také další nařízené hlavní líčení bylo odročeno na den 12.5.2014, poté na den 7.10.2014 a poté na den 6.3.2015 a následně na den 1.4.2015, aniž by při těchto jednáních došlo k projednání věci. Soud ze spisu zjistil období nečinnosti nalézacího soudu od 1.4.2015 do 15.9.2015, neboť hlavní líčení nařízené na den 2.4.2015 a na den 12.5.2015 se nekonalo z důvodu omluvy svědků a další hlavní líčení bylo nařízeno až pokynem soudce ze dne 15.9.2015. Další hlavní líčení, které bylo nařízeno na den 12.11.2015 se nekonalo, avšak ve spisu není záznam, proč se tak stalo. Obdobně pak hlavní líčení nařízené na den 3.5.2016, kdy toto hlavní líčení se nekonalo a v protokole o hlavním líčení není uvedeno z jakého důvodu. Hlavní líčení nařízené na den 27.9.2016 se sice konalo, avšak byl toliko zopakován průběh předchozích hlavních líčení, tedy výsledky dokazování a následně bylo odročeno za účelem výslechu svědků. Žádné nové důkazy při tomto hlavním líčení prováděny nebyly. Další průtah soud shledal v období od 11.12.2018 do 16.10.2019, neboť dne 11.12.2018 se konalo hlavní líčení a další hlavní líčení bylo nařízeno až pokynem soudce ze dne 16.10.2019, přičemž v mezidobí nedošlo k žádným procesním úkonům soudu směřující ke skončení věci samé. Také soud v rámci posouzení daného kritéria přihlédl k tomu, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 28.3.2017 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.4.2018 z důvodu procesních pochybení, přičemž tuto skutečnost je třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup nalézacího soudu, který se promítl i do celkové délky řízení. Kritérium počtu soudní soustavy Ve věci jedenkrát rozhodoval soud nalézací a jedenkrát soud odvolací. Kritérium složitosti řízení Soud věc po skutkové stránce hodnotil jako obtížnou, neboť ve věci bylo vyslechnuto větší množství svědků, byli vyslechnuti obvinění, byly vypracovány znalecké posudky a bylo provedeno dokazování listinami. I po procesní stránce soud věc hodnotil jako obtížnější, která byla způsobena zejména tím, že bylo třeba vyslechnout větší množství svědků, avšak svědci se z nařízených hlavních líčení omlouvali a museli být předvoláváni opakovaně. Tato skutečnost se proto bez viny žalovaného i žalobce, rovněž podílela na celkové délce řízení. Kritérium chování žalobce v rámci řízení Žalobce se na celkové délce řízení nepodílel, naopak souhlasil (i další obžalovaní) s projednáním věci v jejich nepřítomnosti, což soudu usnadnilo procesní postup v rámci řízení. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva je s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, neboť se jednalo o řízení ve věci trestní (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), kdy tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010).

10. Celkově shrnuto a s odkazem na celkovou délku řízení, popsaný průběh řízení, zejména nekoncentrovaný postup soudu I. stupně a průtahy v řízení a skutečnost, že se jednalo o řízení trestní, kde je zvýšený zájem na tom, aby tato řízení probíhala plynule a byla ukončena v co nejkratším termínu, dospěl soud k závěru, oproti názoru žalovaného, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka namítaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93).

11. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je na místě odškodnit nemajetkovou újmu relutárně, neboť ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (morální odškodnění) lze přistoupit pouze za předpokladu, že význam předmětu řízení pro poškozeného byl zanedbatelný, nebo že se poškozený výrazným způsobem podílel na celkové délce řízení, a to zejména v podobě obstrukčního jednání, což v daném případě nebylo naplněno. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či Nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výši odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). Výpočet soudu v dané věci proto vypadá následovně. Soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši. Soudem nevycházel z částky vyšší než 15 000 Kč za rok trvání řízení, jak navrhoval žalobce, neboť řízení netrvalo déle než 10 let, což je bráno jakožto určitý milník pro navýšení základní částky nad částku 15 000 Kč za rok. Celkem tedy za 8 let trvání řízení soud dospěl k základní částce ve výši 105 000 Kč. Od této částky odečetl 30 % z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a základní částku naopak navýšil o 10 % z důvodů opakovaných průtahů před soudem I. stupně, nekoncentrovaného postupu tohoto soudu a nesprávného úředního postupu soudu z důvodu zrušení jeho rozsudku pro procesní vady. Naposledy pak částku navýšil o 20 % z důvodu většího významu řízení pro žalobce. Celkem tedy žalobci na zadostiučinění přiznal částku 105 000 Kč výrokem I. rozsudku.

12. Úrok z prodlení žalobci náleží v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne 13.1.2020, mohl se žalovaný podle citovaného zákonného ustanovení dostat do prodlení až uplynutím šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy až dnem 14.7.2020. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z částky 6 200 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby), z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč.

14. Lhůtu k plnění pak soud stanovil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalovaného jsou vázány na státní rozpočet, kdy je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.