28 C 145/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa o zaplacení 91 881 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 91 881 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 91 881 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 91 881 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného , Anonymizováno, o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 28. 9. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno bylo dne 8. 4. 2024, kdy byla informace poskytnuta (558 dnů). Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 25. 5. 2024. Žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění dne 2. 7. 2024 ve výši 5 859 Kč, a to na základě stanoviska žalované ze dne 5. 6. 2024. Žalobce uvedl, že mu požadované informace nebyly poskytnuty v zákonné lhůtě, přičemž povinný subjekt jednal obstrukčně a žalobce se musel proti jeho postupu bránit. Zákonná lhůta 15 dnů byla mnohonásobně překročena. Žalobce požadoval odškodnění ve výši 180 Kč za den, přičemž vyšel ze základní částky 100 Kč za den se zvýšením o 80 % (30 % za náročnost; 30 % za složitost obrany; 20 % za dopady na žalobce a zvýšený význam). Žalobce uvedl, že motivace žalobce není při žádosti o poskytnutí informací důležitá. Zvýšený význam se v tomto případě presumuje, kdy on sám spatřuje zvýšení význam ve vynaloženém úsilí a snaze získat žádané informace po odmítnutí žádosti žalovanou.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 16. 8. 2024 uvedla, že žádost žalobce ze dne 25. 5. 2024 projednala dne 5. 6. 2024, a to souhrnně ve vztahu i k dalším žádostem žalobce. Za délku posuzovaného řízení bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve výši 5 859 Kč, vyjádření bylo žalobci doručeno dne 19. 6. 2024. Žalovaná uvedla, že žalobce význam řízení, tj. jeho zájem na poskytnutých informacích, neosvědčil ani v posuzovaném řízení a ani v odškodňovacím řízení. Žalovaná tak má za to, že význam řízení je pro žalobce marginální. Z toho důvodu žalovaná přistoupila ke snížení základní částky o 50 %. O tom svědčí i četnost žalobcových žádostí. Žalovaná uvedla, že informační zákon není určen k uspokojení zvědavosti, ale k umožnění základního práva na přístup k informacím. Nejistota žalobce se nedá multiplikovat, když o jeho žádostech bylo rozhodováno shodně poté, co nadřízený orgán zaujal právní názor. Žalobce nemohl procházet úzkostí, nejistotou či duševním stresem. Zvýšený význam se nedá univerzálně presumovat. Je zřejmé, že žádosti žalobce nesloužili k účelu podílet se na politických právech, když žalobce podává desítky žádostí ročně. Žalovaná se především snažila chránit citlivé informace recipientů sociálních dávek. Žalobce na základě 25 žádostí obdržel již 151 780,58 Kč. Nejistota tak byla žalobci dostatečně odškodněna, a to relutární formou. Žalovaná je toho názoru, že zadostiučinění je adekvátní a navrhla žalobu zamítnout.

3. V podání ze dne 29. 11. 2024 žalobce uvedl, že žalovaná neprokázala tvrzení o nízkém, sníženém či nepatrném významu žádané informace. Zvýšený význam se presumuje, jde-li o řízení týkající se základních práv. Neuvedení zájmu není důvodem pro snížení základní částky. Zvýšený význam pak spatřoval ve skutečnosti, že lhůta k vyřízení žádosti stanovená pro povinný subjekt je krátká. Dále uvedl, že nehraje-li motiv žádosti o informace žádnou roli při jejím poskytování, nelze význam informace pro žadatele dovozovat. Postup žalované byl obstrukční a vytvářel průtahy. Povinný subjekt totiž nakonec dospěl k závěru, že poskytnutí informací od počátku nebránila žádná výluka. Povinný subjekt má být profesionál znalý práva, má žadatele procesem poskytnutí informace provést. Povinný subjekt není ani oprávněn zkoumat důvody žádosti. Při zvažování výše zadostiučinění má být zvážena zejména náročnost řízení a potíže, které představuje nevyřízení žádosti v zákonné lhůt včetně potíží s nutností použití oprávněných opravných prostředků.

4. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 14. 2. 2025, č. j. 28 C 145/2024-30, který žalobce napadl odvoláním. Usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 91 Co 115/2025-48, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného zhodnocení kritérií dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Ve věci bylo dále rozhodnuto rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 28 C 145/2024-64, který žalobce opět napadl odvoláním. Usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 10. 2025, č. j. 91 Co 278/2025-86, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci.

5. K výzvě soudu žalovaná podáním ze dne 28. 11. 2025 doplnila svá tvrzení ohledně sníženého významu posuzovaného řízení pro žalobce tak, že žalobce netvrdil ani neprokázal zvýšený význam, požadované informace se žalobce nikterak netýkali a žalobce ani neozřejmil jaký vztah k těmto informacím má či k realizaci jakého práva je potřebuje. O sníženém významu vypovídá i četnost podávaných žádostí o informace ze strany žalobce, který typově podobné informace požaduje ze zcela různých řízení odlišných účastníků. Jednání žalobce vykazují znaky účelovosti, kdy jsou tyto úkony činěna ve smyslu „žádost pro žádost“ a nesledují žádnou reálnou potřebu žalobce k získání požadovaných informací.

6. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání [žalovaná ve vyjádření ze dne 28. 11. 2025, žalobce konkludentně, když se na výzvu soudu ze dne 26. 11. 2025 spojenou s doložkou podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád dále jen („o. s. ř.“), v dané lhůtě nevyjádřil], soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

7. S ohledem na pokyny odvolacího soudu soud při rozhodnutí vycházel částečně již z provedeného dokazování a částečně dokazování doplnil. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:

8. Dne 28. 9. 2022 žalobce požádal žalovanou o rozhodnutí , Anonymizováno, ze dne 9. 8. 2019, č. j. , Anonymizováno, , a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, č. j. , Anonymizováno, , a to bez odůvodnění, za jakým účelem o informace žádá. Žalobce pouze uvedl, že žádá o provedení nezbytné anonymizace údajů. (žádost žalobce – spis , právnická osoba, sp. zn. , Anonymizováno, ) Přípisem ze dne 4. 10. 2022, doručeném 7. 10. 2022, žalovaná vyrozuměla žalobce o prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti o 10 dní. Zároveň dopisem ze dne 4. 10. 2022, doručeným 17. 10. 2022, požádala dotčenou osobu, jíž se požadovaná informace týkala, o vyjádření k poskytnutí informace žalobci s odůvodněním, že vzhledem k žalobcově znalosti konkrétního čísla jednacího uvedených rozhodnutí, které se běžně nezveřejňuje, se domnívá, že totožnost dotčené osoby je žalobci známá, nicméně že žalobce důvod žádosti neosvědčil. (přípis z 4. 10. 2022 – spis , Anonymizováno, sp. zn. , Anonymizováno, ) Dopisem ze dne 24. 10. 2022, doručeném 26. 10. 2022, dotčená osoba sdělila, že nesouhlasí s poskytnutím informací, neboť žalobce neuvedl důvod a v požadovaných dokumentech jsou citlivé osobní informace, které se týkají příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. (dopis dotčené osoby z 22. 10. 2024 – spis , Anonymizováno, sp. zn. , Anonymizováno, ) Následně bylo žalobci podáním ze dne 30. 12. 2022 částečně vyhověno co do anonymizovaného rozhodnutí , Anonymizováno, č. j. , Anonymizováno, . Z poskytnutého anonymizovaného rozhodnutí nebylo zřejmé, jaké osoby se rozhodnutí týká a jakého řízení. Ve zbytku byla žádost žalobce rozhodnutím ze dne 3. 1. 2023 částečně odmítnuta. (sdělení z 30. 12. 2022, rozhodnutí , Anonymizováno, č. j. , Anonymizováno, ze dne 3. 1. 2023 – spis , Anonymizováno, sp. zn. , Anonymizováno, Dne 4. 1. 2023 byl proti rozhodnutí o částečném odmítnutí podán žalobcem rozklad s odůvodněním, že anonymizovaným rozhodnutím v uvedeném rozsahu správní orgán porušil práva žalobce, neboť z rozhodnutí není zřejmé, čeho se správní řízení týkalo, přičemž správní orgán neprokázal že by dotčená osoba byla žalobci známa a tato osoba prokazatelně žalobci známa není. (rozklad – spis , Anonymizováno, sp. zn. , Anonymizováno, ) Dne 16. 1. 2023 byl spis předložen rozkladové komisi. Dne 27. 4. 2023 se sešla rozkladová komise, která uvedla, že bylo nesprávně rozhodnuto, když poskytnutí kasační stížnosti není možné odmítnout dle § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a navrhla rozhodnutí zrušit. (protokol z 27. 4. 2023 – spis , Anonymizováno, sp. zn. , Anonymizováno, Dne 21. 2. 2024 , jméno FO, , , Anonymizováno, , rozhodl o rozkladu, a to tak že rozhodnutí se ruší a věc se vrací žalované k novému projednání s tím, že se , Anonymizováno, ztotožnil s přijatým usnesením rozkladové komise. Spis byl správnímu orgánu vrácen dne 14. 3. 2024. Následně byla dopisem žalované ze dne 8. 4. 2024, který byl doručen žalobci téhož dne, požadovaná informace poskytnuta s vyloučením pouze osobních údajů. Rozhodnutí se týkalo žádosti o příspěvek na živobytí dotčené osoby za konkrétní období, který dotčené osobě nebyl přiznán (rozhodnutí , Anonymizováno, č. j. , Anonymizováno, – spis , Anonymizováno, sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobce nárok na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup za posuzované řízení u žalované uplatnil dne 25. 5. 2025. Dále žalovaná nárok žalobce projednala a v bodě XVIII. stanoviska na základě žádosti žalobce ze dne 25. 5. 2024 přiznala žalovaná žalobci peněžní odškodnění ve výši 5 859 Kč za posuzované řízení [558 dnů x 21 Kč x 0,50 (snížení o 50 %)]. Řízení trvalo do dne poskytnutí informace 558 dnů. (nesporná tvrzení účastníků, podání ze dne 25. 5. 2024 vč. doručenky – čl. 4-5 spisu, stanovisko – čl. 14 spisu)

9. Soud zamítl návrh žalobce na provedení důkazu interními pokyny žalované k vyřizování žádostí o informace, neboť měl za to, že z dosud provedených důkazů byla učiněna dostatečná skutková zjištění pro rozhodnutí ve věci a že navržený důkaz jednak žalobce soudu nedoložil a jednak by tento důkaz nebyl v projednávané věci relevantní a byl by nadbytečným.

10. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

11. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od podání žádosti o informace dne 28. 9. 2022 do poskytnutí požadované informace dne 8. 4. 2024, tedy celkem 558 dní (1,5 roku).

12. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

13. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“).

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Dle §14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění nebo upřesnění; je-li zapotřebí licence podle § 14b, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.

20. Dle § 14 odst. 6 InfZ lhůtu pro poskytnutí informace podle odstavce 5 písm. d) může povinný subjekt prodloužit ze závažných důvodů, nejvýše však o deset dní. Žadatel musí být o prodloužení lhůty i o jeho důvodech vždy prokazatelně informován, a to včas před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace.

21. Dle § 15 odst. 1 InfZ, pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

22. Dle § 16 InfZ povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání (odst. 2). Nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání povinným subjektem. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15 pracovních dnů ode dne doručení rozkladu povinnému subjektu. Lhůtu nelze prodloužit (odst. 3).

23. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil, jak uvedeno výše, a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

24. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

25. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

26. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na paměti, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

27. V obecné rovině soud k posuzovaným řízením konstatuje, že ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Tento obecný závěr však nelze v plném rozsahu promítnout do řízení, které probíhalo toliko před správním orgánem a nedošlo do fáze řízení před soudem. Nadto podle InfZ jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o poskytnutí informace. Aplikovat paušálně závěr o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací závěru, který by ve svém důsledku nevedl ke spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky. Je třeba zohlednit i skutečnost, že Stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány, a to Nejvyšším soudem (srov. velký senát, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020) a Ústavním soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 570/20). Řízení podle InfZ je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda.

28. Již zde soud konstatuje, že délka posuzovaného řízení je i při bližším zkoumání průběhu řízení nepřiměřená, neboť činila 558 dní (1,5 roku). Posuzované řízení neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat.

29. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování přiměřenosti délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že předmětná řízení nebyla skutkově, právně ani procesně složitá, jednalo se o žádosti o informace podle InfZ. Správní orgán toliko zjišťoval stanovisko dotčené osoby. Věci byly řešeny druhostupňovým správním orgánem při rozhodování o rozkladu. Uvedenou instančnost rozhodování však nelze přičítat k procesní složitosti řízení, ale je ji naopak nutno přičíst k tíži státu, když první rozhodnutí žalované bylo v posuzovaném řízení zrušeno s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost.

30. Jde-li o kritérium jednání žalobce, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem nepodílel.

31. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že v posuzovaném řízení byly překročeny zákonné lhůty podle InfZ jak pro rozhodnutí o žádosti žalobce [a to i po zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť v případě, kdy bylo zrušeno rozhodnutí povinného subjektu a věc mu byla vrácena k novému vyřízení, počíná lhůta pro nové vyřízení žádosti plynout ode dne právní moci rozhodnutí nadřízeného orgánu (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4 As 234/2014- 49)], tak pro vydání rozhodnutí v řízení o rozkladu. V posuzovaném případě žalobce podal žádost dne 28. 9. 2022, rozhodnuto o žádosti bylo 30. 12. 2022 a 3. 1. 2023, žalobce pak dne 4. 1. 2023 podal proti rozhodnutí rozklad a teprve dne 21. 2. 2024 bylo rozhodnutí žalované zrušeno (právní moc dne 26. 2. 2024). Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta až dopisem ze dne 8. 4. 2024. Z žádné skutečnosti, která v řízení vyšla najevo, však nelze dovodit, že by bylo ze strany žalované řízení vedeno „šikanózně“, jak uvádí žalobce, aniž by toto své tvrzení jakkoliv rozvedl. Bylo prokázáno, že žalovaná žalobci informace částečně poskytla již na počátku, když provedla kompletní anonymizaci rozhodnutí, s čímž se ovšem žalobce nespokojil. Pokud v řízení o rozkladu , Anonymizováno, v posuzovaném řízení rovněž shledal, že odůvodnění prvostupňových rozhodnutí je nedostatečné, nelze ani z tohoto bez dalšího dovodit, že by žalovaná postupovala vůči žalobci „šikanózně“.

32. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, tento soud hodnotil jako marginální. Předně je nutno konstatovat, že řízení o poskytnutí informací dle InfZ není judikaturou řazeno mezi řízení s typově zvýšeným významem, za která jsou považována např. řízení trestní, opatrovnická, pracovně-právní, ve věcech osobního stavu či sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, anebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. NS pak v rozsudku ze dne 20. 4. 2023, č. j. 30 Cdo 760/2022-389, uvedl: „…v řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný.“33. Informace požadované v posuzovaném řízení se týkaly třetí osoby a vztahovaly se k řízení o příspěvku na živobytí za konkrétní období. Žalobce stran důvodů, pro které požadované informace požadoval a potřeboval, ničeho neuvedl (a neprokázal). Zvýšený význam posuzovaného řízení odvozoval výhradně z porušení svého základního práva, což (jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu) není určující hledisko. Posouzení významu informace pro žalobce nelze odvozovat od významnosti práva, které je prostřednictvím žádostí o informace dle InfZ realizováno, nýbrž pouze individuálně od vztahu požadované informace a konkrétního žadatele. Zvýšený význam nelze dovozovat ani ze zvýšeného úsilí žalobce (podání rozkladu) k získání informací, když i takové úsilí mohl žalobce vyvinout za účelem ukojení své prosté zvědavosti, nikoliv z důvodu, že informaci potřeboval k uplatnění konkrétního subjektivního práva. Podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu. Soud k tomu podotýká, že jelikož se žalobce k jednání (nařízenému před rozsudkem odvolacího soudu) nedostavil, ač byl řádně a v dostatečném časovém předstihu předvolán, nemohl mu soud poskytnout procesní poučení o nedostatcích jeho skutkových tvrzení a návrhů důkazů, vyzvat žalobce k jejich doplnění a poučit jej o následcích nevyhovění takovým výzvám. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 či sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že není úkolem žalované ani soudu, aby zvažovaly všechny možné v úvahu připadající situace (či dokonce si k nim obstarávaly důkazy), pro které by mohla být vyžadovaná informace pro žalobce důležitá. Žalobce ani přes druhý zrušující rozsudek, kde bylo i odvolacím soudem shledáno, že břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru skutečně leží na žalobci, ničeho dalšího nedoplnil.

34. Naopak žalovaná doplnila svá tvrzení týkající se nepatrného významu řízení pro žalobce, přičemž soud se se s názorem žalované ztotožnil, když jednání žalobce vykazuje znaky účelovosti, přičemž sám v odůvodnění rozkladu uvedl, že dotčená osoba je pro něj neznámá, přičemž však odmítl sdělit jakýkoliv důvod, proč a za jakým účelem tedy uvedené informace požaduje.

35. Na základě všech popsaných hledisek dospěl soud k závěru, že celkovou dobu posuzovaného řízení nelze přes uvedený marginální význam předmětu řízení pro žalobce považovat za dobu přiměřenou, když lze v zásadě předpokládat, že řízení o poskytnutí informace bude skončeno nejvýše do přibližně 60 dnů (tj. 15 dnů pro poskytnutí informace nebo rozhodnutí o odmítnutí žádosti + 10 dnů přípustného prodloužení lhůty + 15 dnů pro podání rozkladu + 15 pracovních dnů pro rozhodnutí o rozkladu), a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

36. Na rozdíl od žalobce (i žalované) však má soud za to, že s ohledem na uvedený marginální význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je v daném případě zcela dostatečným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu morální satisfakce (konstatování porušení práva) a že pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění není důvodu. Za situace, kdy žalovaná před podáním žaloby žalobci poskytla peněžité zadostiučinění (byť v podstatně nižší než požadované výši), však již není důvod konstatovat porušení práva, neboť tato forma satisfakce je již přiznanou a vyplacenou relutární náhradou konzumována (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 12 Co 87/2025-48), soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok I).

37. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná až po poskytnutí částečného peněžitého odškodnění v celém rozsahu zamítnuta, když soud neshledal pro peněžité odškodnění důvod. Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši dvou režijních paušálů po 1 500 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, vyjádření o odvolání, přípravu a účast na jednání, vyjádření k odvolání, vyjádření k výzvě soudu podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

38. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.