28 C 17/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno sídlem Anonymizováno jednající Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 2. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 1. 2. 2025 do zaplacení z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kompenzačního řízení. Žalobu odůvodnila tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , Anonymizováno, byla žalobkyně účastníkem řízení. Žalobkyně je toho názoru, že řízení bylo jednoduché. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 26. 11. 2024. Žalovaná žalobkyni poskytla finanční kompenzaci ve výši 29 750 Kč, přičemž toto vyplatila dne 31. 1. 2025. Žalobkyně uvedla, že žalovaná bagatelizuje její nárok, když vyšla z částky 15 000 Kč za rok a dále snížením základní částky o 30 % za instančnost řízení. V doplnění vyjádření žalobkyně poukázala na to, že kompenzační řízení je řízení zvýšeného významu. Navíc základní částka za rok trvání řízení je částkou neodpovídající současné životní úrovni v České republice2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným, že žalobkyně u ní dne 26. 11. 2024 uplatnila nárok ve výši 63 000 Kč. Dále uvedla, že žádosti bylo částečně vyhověno a žalovanou bylo konstatováno porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Celková délka řízení činila 3 roky a 10 měsíců, ve věci bylo rozhodováno na 3 stupních soudní soustavy a Ústavním soudem, z toho 1krát soudem I. stupně, 1krát soudem odvolacím, 2krát Nejvyšším soudem a 1krát Ústavním soudem. V důsledku žalobkyní vznesených námitek podjatosti bylo rozhodováno také Vrchním soudem v Praze. Žalovaná proto poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 29 750 Kč s tím, že ve věci shledala důvody pro snížení základní částky o 30 % z důvodu víceinstančnosti řízení. Význam řízení žalovaná shledala jako standardní.

3. Ze shodných tvrzení stran má soud za zjištěné, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok ve výši 63 000 Kč předběžně dne 26. 11. 2024 a dále, že žalovaná konstatovala porušení práva a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 29 750 Kč, které vyplatila žalobkyni na účet dne 31. 1. 2025.

4. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. , Anonymizováno, soud zjistil následující:

5. Dne 21. 1. 2021 byla žalobkyní podána žaloba na náhradu újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce civilního řízení a lživém obvinění žalobkyně ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , právnická osoba, . Žalobkyně u žalované uplatnila nárok dne 31. 5. 2020. Usneseními ze dne 3. 2. 2021 byla žalovaná vyzvána, aby se do 20 dnů vyjádřila k žalobě, a dále byly žalobkyně i žalovaná vyzvány, aby se vyjádřily ve stejné lhůtě k tomu, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. Dne 17. 2. 2021 se žalovaná vyjádřila k žalobě, s tím, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení ústního jednání. Dne 22. 2. 2021 žalobkyně sdělila, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení ústního jednání. Dle referátu ze dne 24. 2. 2021 soud požádal o předložení naříkaného spisu od Okresního soudu ve Vyškově. Dne 5. 3. 2021 byl připojen spis Okresního soudu ve Vyškově. Dne 8. 4. 2021 byl bez jednání vyhlášen rozsudek, kterým soud zamítl žalobu v celém rozsahu. Dne 15. 4. 2021 soud rozeslal rozsudek, který byl doručen žalované téhož dne a žalobkyni dne 23. 4. 2021. Dne 5. 5. 2021 žalobkyně podala odvolání. Dne 27. 5. 2021 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalobkyně. Dne 31. 5. 2021 odvolací soud nařídil jednání na 22. 6. 2021, ze kterého se žalobkyně i žalovaná omluvily. Dne 22. 6. 2021 proběhlo jednání, na kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dne 15. 7. 2021 byl rozsudek odvolacího soudu rozeslán účastníkům řízení. Podáním ze dne 6. 9. 2021 žalobkyně do rozsudku Městského soudu v Praze, podala dovolání. Přípisem ze dne 19. 11. 2021 soud vyzval žalovanou k vyjádření k dovolání. Dne 18. 1. 2022 došel spis s dovoláním Nejvyššímu soudu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soudy nižších instancí dostatečně nezabývaly kritériem jednání poškozeného oproti postupu orgánů veřejné moci. Rozsudek Nejvyššího soudu byl rozeslán soudem I. stupně dne 1. 9. 2022. Dne 13. 9. 2022 byl spis předložen Městskému soudu v Praze, aby znovu rozhodl ve věci. Dne 15. 9. 2022 odvolací soud nařídil jednání na 18. 10. 2022. Dne 12. 10. 2022 žalobkyně vznesla námitku podjatosti vůči členům senátu odvolacího soudu. Dne 17. 10. 2022 odvolací soud odročil nařízené jednání a dne 19. 10. 2022 vypravil spis Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce podjatosti. Vrchnímu soudu v Praze byl spis doručen 20. 10. 2022. Dne 16. 2. 2023 vrátil Vrchní soud v Praze spis soudu odvolacímu bez vyřízení s výzvou k doplnění vyjádření k námitce podjatosti soudce , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne 23. 2. 2023 byl spis po doplnění vyjádření opětovně vypraven Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením ze dne 24. 4. 2023 Vrchní sud rozhodl o námitce podjatosti s tím, že soudci odvolacího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Městskému soudu v Praze byl spis vrácen dne 23. 5. 2023. Dne 23. 5. 2023 odvolací soud nařídil jednání na den 20. 6. 2023. Dne 20. 6. 2023 proběhlo jednání, na kterém odvolací soud znovu rozhodl rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu I. stupně částečně změnil tak, že žalobkyni přiznal částku 15 750 Kč s příslušenstvím a ve zbytku rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dne 26. 7. 2023 byl rozsudek odvolacího soudu rozeslán účastníkům řízení. Dne 26. 9. 2023 si proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dne 2. 11. 2023 soud zaslal dovolání k vyjádření žalované. Dne 8. 1. 2024 došel spis s dovoláním Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 19. 1. 2024 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Dne 31. 1. 2024 byl spis vrácen soudu I. stupně. Dne 9. 2. 2024 soud rozeslal rozhodnutí Nejvyššího soudu účastníkům řízení. Následně usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2024, č. j. I. , Anonymizováno, , byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně jako nedůvodná.

6. Ze stanoviska žalované ze dne 29. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. 19 C 18/2021 došlo k nesprávnému úřednímu postupu z titulu nepřiměřené délky řízení a žalobkyni bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 29 750 Kč.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

8. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle ustanovení § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle ustanovení § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

13. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Podle ustanovení § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

17. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

18. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

20. Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Byl tak naplněn závazek vyplývající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva na vnitrostátní úroveň. Toto je obsaženo i v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Z uvedených důvodů, má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva zakotveného již Úmluvou, jeho rozhodování vychází z kritérií ustavených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a to tak, aby výklad pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci odpovídal výkladu podávanému ESLP.

21. Soud se tak zabýval délkou řízení ve smyslu judikatury ESLP s tím, že tato je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (rozsudek Soudu ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36). I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (viz rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, z nějž plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mj. opakovaným meritorním rozhodováním soudů, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána).

22. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , Anonymizováno, (bod 4 odůvodnění).

23. Co se týká právního hodnocení, celková délka řízení byla 3 roky a 10 měsíců, řízení probíhalo opakovaně na 4 stupních soudní soustavy. Soud se dále zabýval skutečnosti, zdali celková délka řízení je přiměřená všem okolnostem uvedeného případu. Obecně platí postulát, že každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Dovolací soud již dříve vyslovil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012), že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat.

24. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že v předmětném posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, řízení trvalo 3 roky a 10 měsíců, což je s ohledem na předmět sporu nepřiměřeně dlouhá délka.

25. Soud postupoval ve věci dle § 13 ve spojení s § 31a OdpŠk a dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro odpovědnost státu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, byť předmětné řízení nebylo dle názoru soudu zatíženo průtahy, nicméně s ohledem na zrušující rozsudek dovolacího soudu a vrácení věci soudu odvolacímu lze konstatovat, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Dále soud dospěl k závěru, že je namístě přiznat zadostiučinění v penězích, a to ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky částku poloviční, dospěl tak k celkové částce 42 500‬ Kč. Tuto částku potom podrobil poměřování parametry uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk a stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 s tím, že dospěl stejně jako žalovaná k závěru, že je namístě uvedenou částku ponížit o 30 % z důvodu většího množství soudů, které ve věci rozhodovaly, kdy právě ve věci rozhodoval dvakrát odvolací soud, dvakrát dovolací soud, dále Vrchní soud v Praze i Ústavní soud, tedy celkem všechny 4 stupně soudní soustavy v České republice s tím, že právě každé jednotlivé řízení před konkrétním stupněm soudní soustavy potom v sobě objektivně nese požadavek na celkovou větší délku uvedeného soudního řízení. co se týče kritéria významu řízení, kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam Soud ani nedospěl k závěru, že by se účastníci na celkové délce nějak výrazně podíleli.

26. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k částce 29 750 Kč, která je schopná plně reparovat vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž tuto částku již žalobkyni poskytla sama žalovaná. Soudu tak nezbylo nic jiného než žalobu zamítnout.

27. K námitce žalobkyně, že by částky přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci měly být „valorizovány“, soud nepovažuje za důvodnou. Požadavky na „valorizaci“ přiznávaných částek s ohledem na inflaci byly předmětem posouzení opakovaně, aniž by došlo k odklonu od dlouhodobě zastávaných závěrů, totiž, že nominální výše částek uvedených pro stanovení výše finančního odškodnění ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je dosud přiměřená a odpovídající životní úrovni v České republice (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, dostupný na https://nalus.cz), resp., že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, dostupný na www.nsoud.cz a tam odkazovanou judikaturu).

28. Soud neshledal důvody, pro které by se měl od výše uvedené judikatury v nyní posuzované věci odchýlit, a to tím spíše, že argumentace žalobkyně – poukazuje-li na změnu okolností danou „samotným plynutím času“ a vyčísluje-li inflaci za dobu od roku 2010 – se od argumentace uplatněné v odkazovaných věcech ve své podstatě neliší. Argument žalobkyně poukazující na „valorizaci“ platu soudců je pak zcela nepřiléhavý, neboť není zřejmá jakákoliv vazba mezi mzdou za práci a částkou kompenzace za vytrpěnou nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, která by měla obě částky spojovat.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) Žalovaná, vůči které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, byla plně procesně úspěšná, proto jí soud přiznal nárok na náhradu nákladů ve výši tří úkonů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř., konkrétně ve výši 900 Kč, za úkon vyjádření ve věci, účast na soudním jednání a přípravu na něj. Jejich úhradu uložil soud žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.