28 C 181/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 70 001,40 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 70 001,40 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobkyně uvedla, že předmětem tohoto řízení bylo zaplacení částky 29 580 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení a žalobkyně v řízení vystupovala v procesním postavení žalobkyně. Řízení bylo zahájeno dne 4.7.2019 a ukončeno na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 24.1.2023, což je podle žalobkyně doba nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění žalobkyně vyšla z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, tedy za celou dobu 42 měsíců trvání řízení nárokuje částku 70 001,40 Kč (20 000 : 12 = 1.666,70 Kč/měsíc; 42 x 1666,70). Žalobkyně předběžně svůj nárok uplatnila u žalované dne 16.12.2022, přičemž žalovaná vydala zamítavé stanovisko dne 24.4.2023.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že žalobkyně u ní předběžně dne 16.12.2022 uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 63 334,60 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalovaná neshledala nárok žalobkyně jako opodstatněný, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 3.4.2023. Dále žalovaná ve svém vyjádření stručně zkonstatovala průběh podkladového řízení a dospěla k závěru, že celková délka řízení činila tři roky a šest měsíců, přičemž řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy – meritorně rozhodoval soud I. stupně dvakrát, odvolací soud jednou a Nejvyšší soud rovněž jednou. Nalézací soud postupoval v přiměřených lhůtách, k určitému průtahu došlo u soudu odvolacího, neboť o nařízení jednání bylo rozhodnuto až po 16 měsících od předložení spisu, nicméně tato doba spadá do roku 2021, ve kterém byly vyhlášeny nouzové stavy z důvodu probíhající pandemie. Žalobkyně se na délce řízení určitým způsobem podílela, neboť na výzvu soudu k vyjádření včas nereagovala a toto vyjádření zaslala až po pěti měsících, resp. tři dny před konáním jednání soudu. Také první a druhé soudní jednání před soudem I. stupně bylo odročeno k poskytnutí lhůty žalobkyni, aby zaujala postoj k vyjádření protistrany, resp. k doplnění důkazů. Celkovou délku řízení proto žalovaná hodnotila jako přiměřenou s tím, že zjištěný průtah lze s ohledem na celkovou délku řízení ještě tolerovat.

3. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by ve věci jednání nařizoval.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně dne 16.12.2022 uplatnila u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 63 334,60 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalovaná uplatněný nárok neshledala jako důvodný, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 3.4.2023.

5. Soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. , Anonymizováno, . Z tohoto spisu se podává, že žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Brně dne 4.7.2019. Předmětem žaloby bylo zaplacení částky ve výši 29 580 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ze spotřebitelského úvěru. Elektronický platební rozkaz byl ve věci vydán dne 6.11.2019. Proti tomuto podal žalovaný dne 18.11.2019 odpor, který odůvodnil podáním ze dne 20.12.2019. Žalobkyně se vyjádřila k odporu žalovaného dne 18.6.2020. Pokynem soudce ze dne 8.4.2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 22.6.2020. Dne 22.6.2020 se konalo ústní jednání, na kterém bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno na den 5.8.2020. Dne 5.8.2020 bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem doplnění návrhu na dokazování na den 21.10.2020. Dne 21.10.2020 při ústním jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem závěrečných návrhů a vyhlášení rozhodnutí odročeno na den 9.11.2020. Dne 9.11.2020 byly přečteny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 18.12.2020 vydal soud k rozsudku opravné usnesení. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání dne 21.12.2020. Usnesením ze dne 23.12.2020 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu dne 8.2.2021. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 9.6.2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 12.7.2022. Podáním ze dne 3.6.2022 žádala žalobkyně nařízení odvolacího jednání s tím, že podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dne 12.7.2022 se konalo odvolací jednání, při kterém byl zrekapitulován průběh dosavadního řízení, bylo provedeno dokazování listinou a jednání bylo odročeno za účelem poskytnutí lhůty žalované k vyjádření na den 26.7.2022. Žalovaná se ve věci vyjádřila podáním ze dne 18.7.2022; žalobkyně pak podáním ze dne 20.7.2022. Dne 26.7.2022 se konalo odvolací jednání při kterém bylo doplněno dokazování a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 28.7.2022. Dne 28.7.2022 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání ze dne 30.10.2022. Usnesením ze dne 11.11.2022 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 28.12.2022. Podáním ze dne 6.1.2023 vzala žalobkyně zpět své dovolání. Usnesením ze dne 17.1.2023 bylo dovolací řízení zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24.1.2023.

6. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která stanoví, že se odškodňuje celková délka řízení, soud vyšel z toho, že řízení trvalo od doby, kdy žalobkyně podala žalobu dne 4.7.2019 do doby právní moci usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, tj. 24.1.2023. Celkem tedy doba podkladového řízení činila tři roky a 7 měsíců. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení částky 29 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti se spotřebitelským úvěrem žalobkyně.

9. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 o.s.ř. přihlíží, uvádí následující:Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízeníProvedeným dokazováním soud zjistil, že v rámci podkladového řízení nedocházelo k průtahům či bezdůvodné nečinnosti soudu; postup soudu směřoval ke skončení věci. Jediný průtah, který soud v podkladovém řízení zaznamenal, byl průtah v době, kdy se věc nacházela u odvolacího soudu, konkrétně od 8.2.2021 do 9.6.2022, tedy v délce jednoho roku a čtyř měsíců. Lze souhlasit s žalovanou, že určitá část tohoto průtahu byla zapříčiněna i pandemií Covid 19, a to v souvislosti s nařízeními vlády, která byla v té době vydávána a která byla určitým způsobem omezující pro konání ústních jednání u soudu. V uvedeném případě se jednalo o objektivní příčinu nečinnosti soudu, kterou nelze přičítat k jeho tíži, nicméně celkovou délku tohoto průtahu nelze přičítat jen k popsané příčině nekonání jednání – pandemii Covid 19.Kritérium složitosti řízeníSoud uvedenou věc hodnotil jako standardně obtížnou, jak po stránce skutkové, tak po stránce právního posouzení, v podstatě se jednalo o běžný typ sporu, na který není kladen vyšší míra provádění dokazování, či vyšší míra právního zhodnocení věci.Kritérium počtu stupňů soudní soustavy před kterými se věc nacházelaVe věci samé rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, odvolací soud jedenkrát a Nejvyšší soud rovněž jedenkrát, tedy lze uzavřít, že věc se nacházela před třemi stupni soudní soustavy. V této souvislosti soud uvádí, že nelze účastníkům řízení upřít jejich procesní práva v podobě využití řádných či mimořádných opravných prostředků, popřípadě dalších procesních návrhů, avšak pokud jsou podány, orgány státu se s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což se zákonitě promítne do celkové délky řízení, jako i v tomto případě a není možné to dávat ani k tíži žalované.Kritérium chování poškozené v rámci řízeníU posouzení tohoto kritéria lze částečně souhlasit s žalovanou, že žalobkyně se na délce řízení určitým způsobem podílela, i když ne výraznou měrou, když na základě výzvy k vyjádření se vyjádřila až po pěti měsících. Také soudem I. stupně byl účastníkům řízení, tedy i žalobkyni dáván prostor (lhůta) k označení důkazních prostředků, na což by správně strany sporu měly reagovat ihned.Kritérium významu řízení pro poškozenouObecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu (žaloba na plnění) spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci , jméno FO, proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního pohledu, pak soud shledal význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standardní, jak již uvedl, předmětem řízení bylo zaplacení peněžité částky, nad to částky nikterak vysoké, což nemohlo žalobkyni působit výraznou nejistotu v rámci řízení.

9. Celkově shrnuto s odkazem na popsanou délku podkladového řízení, která čítala tři roky a sedm měsíců a jeho podrobně rozebraný průběh, zejména skutečnost, že věc se nacházela před třemi stupni soudní soustavy, dospěl soud k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a uvedenou délku podkladového řízení je třeba hodnotit ještě jako přiměřenou. Pokud jde o zjištěný průtah u odvolacího soudu, je soud závěru, že s odkazem na celkovou délku posuzovaného řízení, která nebyla ještě nepřiměřená, lze tento zaznamenaný průtah v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ještě tolerovat. Vzhledem k tomu, že soud nezjistil nesprávný úřední postup ze strany orgánů státu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, zamítl žalobu jako neopodstatněnou.

10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé).